Vědci Northeastern University v americkém Bostonu vyvinuli robomušle, které velikostí, tvarem i barvou věrně napodobují slávky. Na rozdíl od slávek ale neobsahují chutné maso, nýbrž senzory, které sledují teplotu na stanovištích se živými mušlemi po celém světě.

Robotické mušle úspěšně infiltrovaly příbřežní oblasti oceán a sledují ho už po dlouhou dobu. Badatelé mají díky nim k dispozici rozsáhlou databázi údajů, díky nimž mohou pozorovat dlouhodobý vývoj teploty v oceánu.

TIP: Robotické labutě pro kontrolu kvality vody v přírodních nádržích

Proč mušle? Pro vědce jsou právě slávky citlivým barometrem pro globální oteplování. Závisejí totiž na vnějších zdrojích tepla. Díky špionáži robomušlí teď vědci mohou předpovídat změny v růstu, množení a přežívání slávek v jejich prostředí.

Sopka na tomto snímku se nachází na východní straně ostrova Réunion, který je francouzským teritoriem v Indickém oceánu. Jde o jeden z nejaktivnějších světových vulkánů a od 17. století zde bylo zaznamenáno více než 150 erupcí. Není se tedy čemu divit, že Piton de la Fournaise (což znamená „Vrchol kotle“) je hlavní turistickou atrakcí ostrova.

Klidná síla

Na atraktivitě sopky má jistě zásluhu i fakt, že většina erupcí má v zásadě poklidný průběh a vyvržená láva jen velmi výjimečně vytéká mimo osm kilometrů širokou neobydlenou kalderu, v níž může napáchat jen velmi málo škod.

TIP: Jezero Kawah Ijen na Jávě aneb Smrtící blankyt klidné hladiny

Jedním z případů vymykajících se běžné aktivitě sopky byla erupce v roce 1977, kvůli níž musela být evakuována vesnice Piton Sainte Rose, stojící v cestě tekoucímu lávovému poli. Láva tehdy zničila několik budov, ale zázračně se zastavila před dveřmi místního kostela, který věřící na základě této události přejmenovali na Notre-Dame des Laves („Naše paní lávy“).

Vulkán je kolem 530 000 let starý a za dobu jeho existence třikrát došlo ke zhroucení kaldery – před 250 000, 65 000 a 5 000 let. Za jeho sopky je odpovědná réunionská „horká skvrna“, o níž se předpokládá, že je aktivní po dobu posledních 65 milionů let.

Ve stínu elektrárny

Místo: Pripjať na Ukrajině
Důvod vylidnění: výbuch jaderné elektrárny

Ukrajinské město Pripjať, které bylo založeno v roce 1970, si užilo pouze šestnáct let existence. Po výbuchu čtvrtého reaktoru jaderné elektrárny Černobyl vzdálené tři kilometry z něj zbyly jen opuštěné budovy tonoucí uprostřed smrtící radioaktivity. Už den po katastrofě, 27. dubna 1986, odvezly většinu z padesáti tisíc obyvatel evakuační autobusy a někteří již tehdy tušili, že se domů nikdy nevrátí. A měli pravdu.

Pripjať a hlavně její okolí obklopuje radiace ještě dnes. Město také pomalu zarůstá a budovy se bortí. Jelikož museli lidé opustit svoje domovy narychlo, většina jejich věcí na místě zůstala. Mnoho z nich už rozkradly nenechavé ruce, přesto je však Pripjať stále děsivou připomínkou rychlé evakuace. Ve škole jsou dosud popsané tabule, na zemi se válí učebnice a v městském parku stojí ruské kolo. Mělo dělat radost místním dětem, místo toho je ale nyní kulisou na fotkách senzacechtivých turistů.

Horor z druhé světové války

Místo: Oradour-sur-Glane ve Francii
Důvod vylidnění: německá razie za druhé světové války

Na počátku katastrofy středofrancouzské vesnice Oradour-sur-Glane byl omyl. Němci se spletli a místo do městečka Oradour-sur-Vayres, kde měl být držen německý důstojník, za něhož se chtěli pomstít, dorazili do nešťastného Oradour-sur-Glane. Tam 10. června 1944 podle příkazu svého velitele Adolfa Diekmanna shromáždili na náměstí všechny obyvatele a navíc šest lidí, kteří vesnicí zrovna projížděli na kolech. Muži byli nahnáni do stodol, ženy s dětmi do kostela.

Výsledek německého řádění byl děsivý – 642 lidí se udusilo, uhořelo nebo je nacisté postříleli. Jako zázrakem deset obyvatel přežilo. Po válce bylo postaveno nové Oradour-sur-Glane, ale trosky někdejší vesnice byly ponechány v původním stavu po masakru jako upomínka na německé zločiny za druhé světové války.

Pohřbeno v písku

Místo: Kolmanskop v Namibii
Důvod vylidnění: konec těžby diamantů

Písek v obýváku a dům, ze kterého vykukuje pouze střecha. To není záběr z katastrofického filmu, ale realita v bývalém těžebním městečku Kolmanskop v Namibii. Jeho počátek spadá do roku 1908, kdy našel zaměstnanec německé železnice Zacharias Lewala uprostřed pouště diamant.

Zpráva o drahém nerostu se brzy rozkřikla a během dvou let vyrostlo na písečných dunách městečko. Jelikož byla tehdy dnešní Namibie Německou jihozápadní Afrikou, vznikla osada podle německého vzoru: kromě domků měl Kolmanskop školu, nemocnici, tančírnu, divadlo, kasino, elektrárnu, továrnu na výrobu ledu a dokonce první rentgenovou stanici na jižní polokouli. Centrem se proháněla i tramvaj a do přístavního města Lüderitz vzdáleného dvanáct kilometrů vedla železniční trať. Původně se tam usadilo přes sedm set rodin, ale jejich bezstarostný život netrval dlouho.

Po první světové válce se nerostné zásoby začaly vyčerpávat, a lidé proto z Kolmanskopu odcházeli. Definitivně bylo město opuštěno v roce 1956 a od té doby chátrá: řadu budov už zavál písek a ty, které ještě poušti odolávají, představují vyhledávanou turistickou atrakci.

Hořící peklo v podzemí

Místo: Centralia v americké Pensylvánii
Důvod vylidnění: vznícení odpadků

Americká Centralia ležící v Pensylvánii byla prosperujícím důlním městečkem s ložisky velmi kvalitního uhlí. Na konci 19. století zde žilo více než dva a půl tisíce obyvatel a nacházelo se tu sedm kostelů, pět hotelů, dvacet sedm salonů a dvě divadla. Postupně se ale těžařským firmám přestávalo dařit, takže obyvatel ubývalo, a nakonec se v roce 1960 těžba téměř zastavila.

Důvod, proč je dnes Centralia městem duchů, je však mnohem závažnější. Místní totiž házeli odpadky do opuštěného povrchového dolu, kde začalo v květnu 1962 hořet. Hasiči sice na povrchu požár uhasili, ale v uhelném podzemí se šířil dál. Oheň navíc stále hoří – už přes půl století. Jeho ničivou sílu dokládají například velké pukliny na silnicích někdejšího prosperujícího města. Kromě toho může podle odborníků trvat až dvě stě padesát let, než zásoby uhlí vyhoří úplně. Podle posledního sčítání žije ve městě pouze deset lidí, a je tak jedním z nejméně obydlených v celých Spojených státech amerických. 

Ve válečné zóně

Místo: Agdam v Ázerbájdžánu
Důvod vylidnění: okupace arménskou armádou

Ázerbájdžánské město Agdam bylo domovem více než sto padesáti tisíc lidí. Vše se ale změnilo během léta roku 1993. Tehdy do města vtrhli vojáci sousední Arménie, která s Ázerbájdžánem vede dlouholeté spory o území Náhorního Karabachu. Agdamští utekli na východ a Arméni město zničili. Původní obyvatelé se už nikdy nevrátili a budovy, z nichž jsou dnes vidět jen ruiny, mnohým posloužily jako „zlatý důl“ stavebního materiálu. Město je nyní pod vojenskou kontrolou Arménie.

Rozdělený turistický ráj

Místo: Varosia, čtvrť kyperského města Famagusta
Důvod vylidnění: invaze turecké armády

Před čtyřiceti lety se na zdejších plážích procházela Elizabeth Taylorová, Brigitte Bardotová nebo Richard Burton. Čtvrť Varosia severokyperského města Famagusta patřila tehdy mezi nejpopulárnější prázdninové destinace ve Středomoří. Místo, kam každoročně mířily desetitisíce Evropanů, se pyšnilo nejlepšími hotely v oblasti, více než dvacítkou kin a divadel a nespočtem restaurací i nočních barů. Nebyl to ale jen ráj turistů – žila zde dobrá polovina všech obyvatel Famagusty. Dnes je celá čtvrť obehnána ostnatým drátem a prohlášena za uzavřenou vojenskou oblast: kromě hlídkující turecké armády, zvláštního civilního personálu a členů mírových jednotek OSN do ní nesmí nikdo vstoupit. 

Opuštěné město duchů se z pulzujícího ráje stálo 14. srpna 1974. Sever ostrova tehdy po dlouhodobých neshodách s kyperskou vládou obsadilo na čtyřicet tisíc tureckých vojáků, přičemž oficiálním důvodem se stala ochrana turecké menšiny na ostrově. Ze strachu před vojáky uprchlo více než třicet tisíc lidí. Většina jejich věcí zůstala ve městě, i když ne na dlouho – hned v prvních letech okupace začala turecká armáda s masovým rabováním. Zástupci řeckokyperské strany ve filmovém dokumentu Případ Famagusta tvrdí: „Vojenské jednotky s třiceti až čtyřiceti nákladními vozy plenily doma takřka denně. Většina ukradených věcí skončila v Turecku, kde je prodali v dražbách. Část byla věnována tureckým Kypřanům a přestěhovalcům z Turecka. V březnu až dubnu 1976 se turecká armáda vloupala do bankovních poboček ve Varosii a vyprázdnila jejich sejfy.“

Část lidí se do Famagusty postupně vrátila. Avšak čtvrť Varosia je dál mrtvým místem, přestože by měla být podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 1984 předána původním obyvatelům. Už několik let sice probíhají politická jednání, ale opuštěnému letovisku zatím příliš naděje nesvítá. Jeho obnova by byla navíc velmi náročná: odborníci odhadují, že by trvala deset let a stála by zhruba 230 miliard korun. 

Úřady varovali místní obyvatele a zároveň je vyzvali ke klidu. Uprchlé kobry jsou poměrně mladé a jejich jed tak není tak silný. Z 200 uprchlých hadů se již podařilo odchytit nebo usmrtit přibližně 150 kusů. Padesátka mladých kober je ale stále na útěku.

TIP: Nejnebezpečnější hadi světa: Brejlovec

Hadí farmy jsou v Číně výnosným podnikáním. Jedovatí hadi se používají v tradiční čínské medicíně a také při přípravě hadího vína. To se připravuje buď fermentací hada v rýžové pálence, nebo smícháním pálenky s hadí žlučí, krví a jedem. Hadímu vínu jsou v Číně a ve Vietnamu připisovány takřka zázračné účinky zejména v oblasti mužské impotence. Dovoz tohoto nápoje je ale do mnoha zemí zakázán, protože používaní hadi jsou chránění.

Hadí farma, z níž jedovatí plazi uprchli, neměla podle čínských úřadů k chovu licenci. Policie zde při následné prohlídce nalezla téměř 2 tisíce hadích vajec.

Originál malovaného plakátu k filmu E.T., který v roce 1982 vytvořil umělec John Alvin, se na dražbě v Dallasu prodal za 394 000 dolarů, což je v přepočtu zhruba 9 850 000 Kč. Jméno nového majitele plakátu aukční síň Heritage Auctions nesdělila s tím, že si kupující přál zůstat anonymní. Plakát posledních 13 let vlastnil hollywoodský scénárista Bob Bendetson, který má na svědomí televizní seriálové pecky jako jsou Simpsonovi nebo sérii Alf o mimozemšťanovi z planety Melmek.

Skákavky jsou malí pavouci, kteří se spoléhají hlavně na svůj zrak. S jeho pomocí se vyhýbají dravcům a loví svou kořist. Odborníci si až doposud mysleli, že pokud jde o sluch, tak skákavky mohou zachytit jen zvuky z nejbližšího okolí.

Podle nového výzkumu jsou na tom ale skákavky ve skutečnosti mnohem lépe. Mají důmyslný detektor zvuků, s nimž mohou zachytit zvukové signály ze vzdálenosti více než 3 metrů.

TIP: Pavouci běžníci jsou mistři maskování. Změní barvu za tři dny

Na rozdíl od nás ale skákavky nemají uši. K zachycování zvuků využívají výjimečně citlivé chloupky na předních nohou, jimiž detekují zvukové vlny. Vědci na to vlastně přišli náhodou, když zjišťovali, jak skákavky zpracovávají zrakové podněty.

Nové displeje ze švédské Chalmersovy techniky jsou pěkně ohebné a tenčí než jeden mikrometr. Říká se jim proto elektronický „papír“.

Vědci je vytvořili tak, že zkombinovali nanostruktury s vodivými polymery. Tím vznikl materiál, který je perfektní pro elektronické displeje, tenké jako papír. Experimenty potvrdily, že takový displej může zobrazit všechny barvy, jaké zvládne standardní LED displej.

Technologie zobrazování novým elektronickým „papírem“ je podobná té, jakou používají tablety Kindle. Není osvícený jako standardní displej, ale využívá odražené vnější světlo, takže velmi dobře funguje za jasného osvětlení.

TIP: Revoluce v displejích: Blíží se dramatické zlevnění chytrých telefonů?

Velkou výhodou elektronického papíru je i to, že ve srovnání s tablety Kindle spotřebuje asi jen desetinu energie. A tablety Kindle přitom využívají mnohem méně energie, nežli tablety s LED displejem.

Na jedné z „vlčích expedic“ jsme projížděli francouzským pohořím Jura. Zaparkovali jsme na příjemném odpočívadle s krásným výhledem, abychom se pokochali krajinou a zároveň vyvenčili aljašské malamuty. Kolem červeného Peugotu se procházel a pokuřoval sympatický bělovousý muž s bohatou kšticí hustých šedin. Jako pravý Francouz okamžitě s vlídným úsměvem obdivoval psy. „Odkud jste?“ zajímalo jej. „Z Česka.“ „Á, z Prahy?“ „Ne, z Brna.“ „Óóóó,“ protáhl pán, a vzápětí nadšeně zvolal: „Strrrranska skala!“ Z bělovousého chlapíka se vyklubal věhlasný francouzský paleontolog, který skalní vápencový útvar v Brně několikrát osobně navštívil …

Jedinečný vápencový lom

Na Stránské skále byl už na přelomu 12. a 13. století založen lom krinoidového vápence a těžilo se zde s různou intenzitou až do roku 1925. Na přechodnou dobu byla těžba obnovena dokonce ještě ve válečných letech 1940–1944. Odbornice na fosilie Růžena Gregorová o tomto místě říká: „Zájemcům o živou a neživou přírodu skýtá četné příležitosti studovat a poznávat na velmi malém prostoru řadu geologických a biologických zajímavostí, z nichž mnohé jsou jedinečné.“ Někteří vědci dokonce tvrdí, že ve střední Evropě neexistuje podobné místo takového významu, a to jak pro vědy přírodní, tak i historické.

Skvosty přírody mezi továrnami

Čím je vlastně Stránská skála tak výjimečná? Společně s Hády je v širším okolí Brna jedinou lokalitou s velkým množstvím živočišných fosilií jurského věku (tedy druhohor). Bylo zde rovněž objeveno nejbohatší naleziště pozůstatků pleistocénních savců, ptáků a plžů ve střední Evropě z období před jedním až půl miliónem let. A dál? Archeologická bomba: za Stránské skály pochází doklad nejstaršího používání ohně ve střední Evropě lidmi druhu Homo erectus z doby před 600 000 lety. Navíc tady bylo zjištěno sídliště lidí paleolitických kultur bohunicienu a aurignacienu, kteří využívali zdrojů místních jurských rohovců vhodných k výrobě kamenných nástrojů.

Tyto surovinové zdroje byly vyhledávány i později v pravěké kultuře s keramikou nálevkovitých pohárů. Stránská skála je také zaslíbeným ostrovem pokladů botaniků a entomologů: rostlinný pokryv je tvořen typickým stepním rostlinstvem a teplomilným hmyzem, jenž má ne ně vazbu. Například jen okřídleného hmyzu tady žije na 4 000 druhů. Přirovnání k ostrovu však sedí i v jiném rozměru. Přírodní skvost dnes totiž nemilosrdně tísní chmurné industriální zóny. Významná lokalita, která byla v roce 1978 vyhlášena Národní přírodní památkou na ploše pouhých 16,8 hektaru, leží mezi brněnskými čtvrtěmi Slatina a Líšeň. Vápencový útes na konci kopcovitého hřbetu (310 m. n. m.) se dnes vypíná nad rozsáhlým areálem podniku Zetor a na dohled brněnské spalovny a navíc jej obkličují ploty zahrádkářské kolonie.

Květy, šupiny i lovy v trávě

Na počátku jara zkrášlí Stránskou skálu fialové ostrůvky rozkvetlých konikleců velkokvětých (Pulsatilla grandis), oslnivě žluté mochny písečné (Potentilla arenaria) či žlutě kvetoucí keře dřínu (Cornus mas). Později v trávě najdete rozkvétají modré rozrazily, ve větru povlávají chlupaté osiny kavylu (Stipa capillata) a v trávě svítí bělozářka větvitá (Antherium ramosum). Botanici byli Stránskou skálou přitahováni jako můry k plameni – již v roce 1825 ji zkoumal G. F. Hochstetter a nejnovější shrnutí dosavadních poznatků pochází z roku 1996 z pera J. Čápa, R. Řepky a M. Vondrové. Je zajímavé, že přestože botanický výzkum probíhá již tak dlouho, stále ještě jsou objevovány nové rostliny.

Suchá stanoviště vápenců jsou bohatá i na zajímavé měkkýše. Velmi hojná je např. pásovka žíhaná (Cepaea vindobonensis), na stinnějších místech vás může zaujmout věžovitě vinutá závornatka malá (Clausilia parvula) a mnoho dalších.
Z obojživelníků a plazů je tady poměrně hojná rosnička zelená (Hyla arborea), která však většinou uniká lidské pozornosti – na rozdíl od rovněž hojné ropuchy obecné (Bufo bufo). Na suchých slunečných místech se daří ještěrce obecné (Lacerta agilis), ale ještěrka zelená (Lacerta viridis) tady s největší pravděpodobností již vymizela.

TIP: Pod zemí i na povrchu aneb Světoznámým územím Moravského krasu

Za vrcholícího léta narazíte i na dříve nevídaného hmyzího dravce. Přivandrovalcem z jihu je kudlanka nábožná (Mantis religiosa), která pořádá nelítostné lovy například na sarančata modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) či sarančata černoskvrnná (Stenobothrus nigromaculatus).

Pro ptáky i bezdomovce

Mezi ptáky vyniká zejména cenné hnízdiště skřivanů polních (Alauda arvensis) a ještě vzácněji hnízdících ťuhýků obecných (Lanius collurio) a bramborníčků černohlavých (Saxicola torquata). V zimním období jsem zde několikrát zastihl vzácného severního hosta dřemlíka tundrového (Falco columbarius), malého dravce s šedomodrým hřbetem, jenž proháněl sýkorky, stehlíky a strnady. Bohužel odtud zmizeli chocholouši obecní (Galerida cristata), už tady nehnízdí (i když loví) poštolka obecná (Falco tinnunculus) a zmizela i raritní hnízdiště rorýsů obecných (Apus apus), která se nacházela ve skalních štěrbinách. Jejich zmizení mohlo způsobit i rušení horolezci, kteří často využívají Stránskou skálu ke svým adrenalinovým aktivitám.

Po německých okupantech (viz Historie podzemí i nad zemí) zbyly dvě štoly. Jedna je dlouhá 333 metrů, druhá 85 metrů. Přezimují v nich netopýři, zejména netopýr velký (Myotis myotis), ale také netopýr vodní (Eptesicus serotinus), netopýr ušatý (Plecotus auritus) a vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros). Štoly bohužel zvláště v zimních měsících slouží jako dočasná útočiště a úkryty bezdomovcům a narkomanům.

Poklady zakleté v kameni

Vápencové útesy Stránské skály jsou významným nalezištěm zkamenělin – schránek mořských bezobratlých (lilijic, ježovek, měkkýšů, korálů atd.). K nejvzácnějším patří nálezy zubů ichtyosaurů a žraloků.

Stránská skála je i významným nalezištěm minerálů, zejména medově zbarvených kalcitů a rohovců s achátovou kresbou. Velkou vzácností jsou geody, o nichž geolog Josef Staněk říká: „Geody jsou složeny hlavně z křemene. Mají zhruba kulovitý tvar a charakteristicky silně vrásčitý povrch, ne nepodobný mozku. Výjimečně dosahují až velikosti dětské hlavy. Ve svém nitru často chovají dutinu, kterou vyplňují drobné krystaly křišťálu nebo ledvinité agregáty nažloutlého, případně nafialovělého chalcedonu či křídově bílého kašolongu. Jak rohovce, tak i geody sem zanesla v dřívější době řeka Svitava z jurských sedimentů v okolí Blanska.“ Kdo se domnívá, že v závěru předchozí věty je překlep, mýlí se. I když se to při pohledu na mapu zdá neuvěřitelné, řeka Svitava vskutku kdysi tekla přímo pod Stránskou skálou.

Velkolepá budoucnost?

Měl jsem příležitost pročíst urbanistickou studii, která má se Stránskou skálu ambiciózní plány. Kromě vybudování naučné stezky s informačními tabulemi existuje záměr vytvořit zde i archeopark, v němž by se návštěvníci seznámili s dějinami a nálezy této významné lokality. Plánuje se i zřízení příměstské farmy se stádečkem ovcí případně koz, aby byly zelené plochy udržovány přirozenou pastvou. Jako konzervativec se trochu děsím: další zastavěné plochy na tomto nepatrném přírodním ostrůvku? Parkoviště? Nájezdy turistů? Byl by to vůbec schopen maličký prostůrek obklíčený civilizací bez závažnější újmy přežít? Možná jsem ale jen nenapravitelný skeptik ...

Rady do batohu

K návštěvě vám poslouží obyčejná mapa města Brna, neboť místo je v dosahu městské hromadné dopravy. O Stránské skále se můžete dočíst v mnoha populárních i odborných publikacích, přičemž lze doporučit např. knihu Ladislava Kováře: Toulky Moravou. V roce 2001 vydalo Moravské zemské muzeum ve spolupráci se Sdružením pro ekologickou výchovu a ochrany přírody Rezekvítek zasvěcenou brožuru: Stránská skála – výjimečná lokalita. V roce 2006 vydal časopis Veronica 17. zvláštní vydání: Panonské stepní trávníky na Moravě, kde najdete i charakteristiku Stránské skály.

Historie podzemí i nad zemí

Stránská skála ukrývá ve své hrudi několik puklinových jeskyní i uměle vytvořených štol. V roce 1910 při odstřelu lomové stěny (Stránská skála byla tehdy lomem) se objevila nová prostora právě ve dnech, kdy tu hledal fosilie J. Woldřich, soukromý docent Karlovy univerzity. Nenápadná jeskyňka obsahovala nepřeberné množství velkých kostí. Unikátním nálezem byl především trhák šavlozubého tygra (tehdy první nález severně od Alp vůbec). Objeveny byly však i kosti lvů, hyen, medvědů, slonů, vlků, koní a turů a dokonce i ohniště a opálené kosti. Dnes již víme, že tyto předměty svědčící o přítomnosti člověka, pocházejí z meziledové doby (zvané cromer), jejíž počátek klademe do doby 790 000 let př. n. l. Ke konci tohoto období (asi před 600 000 lety) obývali jeskyni Stránské skály lidé rodu Homo erectus (předchůdci dnešních lidí).

Medvědí jeskyně

Za druhé světové války byla na území dnešního podniku Zetor německá továrna Flugmotorenwerke Ostmark produkující letecké motory. Při ražení štol ve Stránské skále, kam Němci chtěli z bezpečnostních důvodů přemístit část výroby, narazili dělníci na další jeskynní prostory. Tak byla objevena i jeskyně č. 10, později nazvaná Medvědí, která asi před 600 000 lety sloužila delší dobu jako úkryt medvědům druhu Ursus deningeri. Výzkum vedený v 80. letech 20. století odhalil vedle kostí medvědů také fosílie koní, turů a jelenů či šavlozubého tygra, popsaného jako nový druh – Homotherium moravicum.

Tábory oddělené tisíci let

Jak bylo řečeno výše, Homo erectus osídlil Stránskou skálu již před 600 000 lety. Nálezy opracovaných kamenných nástrojů z mladého paleolitu (před 35 000 lety), ale také archeologické nálezy z neolitu a eneolitu, dokazují, že lidé si území oblíbili a považovali je při kočovném způsobu života za svůj dočasný domov. Archeolog Jiří Svoboda shrnul význam Stránské skály pro osídlení pravěkého člověka těmito slovy: „Celkově je na Stránské skále nápadná nepravidelná dynamika osídlovacích procesů. Osídlení zde vrcholí v určitých etapách – ať už člověka přilákala strategická poloha tohoto nápadného útvaru, zdroje rohovců ve zdejších vápencích, či obojí. V těchto etapách sehrála Stránská skála výjimečnou a nezastupitelnou roli v moravském a evropském pravěku. Oddělují je však celá tisíciletí, kdy osídlení mizí (či nebylo archeologicky prokázáno) a přenáší se do jiných moravských regionů, jako je např. Moravský kras nebo Pavlovské vrchy.“

V Evropě panovala tzv. malá doba ledová, tedy byla přibližně o 2 °C nižší teplota než dnes. Tehdejší vytápění silných hradních místností nebylo příliš efektivní. I tak je velký počet oděvních vrstev poněkud překvapující. Bylo však vyzkoušeno, že pokud si dnešní člověk na sebe ráno obleče podobný šat a po celý den jej nesundá, ani v parném létě netrpí o nic více než v plavkách. Tělo si vytvoří své vlastní mikroklima. 

Hygiena a kosmetika