Když Spojené státy vstupovaly do druhé světové války, panovala v jejich ozbrojených silách stále striktní rasová segregace. Bariéry pomohly bořit mimo jiné hrdinské činy vojáků tmavé pleti, jako tomu bylo například v případě Dorise Millera (1919–1943). K americkému námořnictvu se přidal v roce 1939 a sloužil jako Mess Attendant (člen posádky zajišťující úklid, stravu a další záležitosti běžného provozu) na bitevní lodi West Virginia.

Útok na Pearl Harbor zastihl Millera při sběru špinavého prádla. Mladý námořník projevil neobyčejnou pohotovost, když vyběhl na palubu a okamžitě se zapojil do obrany. Dostal rozkaz pomoci dvěma důstojníkům s obsluhou protiletadlových kulometů. S ohledem na jeho nezkušenost se očekávalo, že bude pouze podávat munici. Miller si ale k úžasu obou nadřízených sám zprovoznil kulomet a začal pálit na útočící letadla. Sám to později komentoval slovy:

„Nebylo to těžké. Prostě jsem zamířil, stiskl spoušť a začal střílet. Díval jsem se, jak to dělají ostatní. Střílel jsem okolo patnácti minut. Myslím, že jsem jedno z těch japonských letadel dostal.“ Ačkoliv se Miller domníval, že minimálně jeden letoun se mu podařilo sestřelit, propaganda mu připsala čtyři sestřely. Dnes se historikové domnívají, že zřejmě netrefil nic.

Po bitvě se zvěst o jeho statečnosti brzy roznesla a chopily se jí organizace bojující za práva Afroameričanů v USA i oficiální americká propaganda. Na jaře 1942 byl Doris Miller jako první Afroameričan v US NAVY vyznamenán Námořním křížem za chrabrost v boji. I nadále sloužil u námořnictva, avšak kariéru Dorise „Dorrie“ Millera ukončilo 20. listopadu torpédo japonské ponorky I-175, které potopilo eskortní letadlovou loď Liscombe Bay, na které sloužil. 

Podle Emersona Speyerera z Arizonské státní univerzity a jeho spolupracovníků teď budeme muset změnit odhady rizik pro budoucí astronauty a obyvatele měsíčních základen. Kromě toho se změní i naše odhady stáří míst na povrchu Měsíce, protože je odborníci odvozují právě z počtu vytvořených meteoritických kráterů. Vzhledem k většímu počtu zásahu Měsíce meteority bude řada míst na povrchu Měsíce ještě mladších, než jsme si zatím mysleli.

Sonda NASA Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) nafotila asi milion snímků povrhu Měsíce s vysokým rozlišením. Jen malá část z nich ale zachycuje stejná místa v různou dobu, na snímcích za stejných světelných podmínek.

TIP: NASA znovu obrací svůj pohled k Měsíci. Plánuje výcvikové kempy a kolonie

Speyerer a jeho tým použili důmyslný software, který automaticky analyzoval více než 14 tisíc takových snímků a snažil se nalézt rozdíly mezi snímky z různé doby. Tímto způsobem objevili 222 nově vzniklých kráterů. Rozmístění kráterů je náhodné a jejich průměr činí 2 až 43 metrů.

Meziplanetární sonda Juno již od července krouží okolo Jupitera. Doba jednoho jejího oběhu nyní trvá 53,5 dne. Ve středu 19. října mělo dojít ke korekci oběžné dráhy, jejímž výsledkem mělo být zkrácení doby oběhu na 14 dnů. Manévr ovšem vědci musejí odložit.

TIP: Fakta o misi Juno: Miliarda dolarů, miliardy kilometrů i nejrychlejší sonda v dějinách

Podle zpráv NASA je problém ve dvojici ventilů, které hrají důležitou roli v plánovaném brzdícím manévru. Ventily, které by se měly otevřít jen na několik sekund, zůstávají otevřené několik minut. Nesprávná doba otevření ventilů by mohla znamenat přechod na jinou než plánovanou trajektorii, což by mohlo mít fatální následky pro celou misi. Vědci se proto rozhodli manévr odložit. Neplánovanou změnu v programu Juno využije ke sběru vědeckých dat. 

Sonda Juno by měla svůj motor zažehnout při příštím dosažení nejnižšího bodu své dráhy 11. prosince. Závada podle NASA nemá podstatný vliv na vědeckou činnost sondy.

Některé neutronové hvězdy (viz předchozí část článku) jsou samy o sobě velmi zajímavé a původ jejich vlastností bychom měli hledat ve vlastnostech stálic, z nichž se zformovaly. Hvězdy totiž obvykle rotují a mnohými z nich prostupují magnetická pole. Během rychlé gravitační kontrakce na neutronovou hvězdu stále platí zákony zachování momentu hybnosti a celkového magnetického toku. V důsledku zachování momentu hybnosti musí se zmenšujícím se poloměrem narůstat rychlost rotace, a to proporčně. Zmenší-li se tedy stálice během gravitačního kolapsu tisíckrát, musí se také tisíckrát zrychlit její rotace. Neutronové hvězdy tudíž obvykle rychle rotují: mnohé z nich vykonají za jedinou sekundu i tisíc otáček!

Až tisíckrát za sekundu 

Zachování celkového magnetického toku povrchem zcela analogicky zesiluje povrchová magnetická pole s tím rozdílem, že zde platí kvadratická závislost na měnícím se poloměru objektu. Zmenší-li se tedy hvězda tisíckrát, vzroste intenzita povrchových magnetických polí milionkrát. Obvyklé intenzity povrchových magnetických polí neutronových hvězd se pohybují do 10⁸ T (tesla). V důsledku procesů v silných magnetických polích některých neutronových hvězd pak dochází k vyzařování energie tohoto pole převážně do dvou kuželů kolem magnetické osy. 

Magnetická a rotační osa obvykle nebývají totožné (ve vesmíru nejde o nic zvláštního, i v případě Země svírají úhel asi 5°). Může se tedy stát, že se pozorovatel na Zemi v důsledku rotace neutronové hvězdy ocitá střídavě v kuželu jejího rádiového záření a pozoruje tak periodické změny její jasnosti v rádiovém oboru neboli pulzy rádiového záření – proto mluvíme o pulzarech. Perioda zmíněných pulzů odpovídá rotační periodě neutronové hvězdy, a často se tudíž pohybuje v úrovni tisíciny sekundy. 

První pulzar objevila v roce 1967 astronomka Jocelyn Bellová Burnellová, přičemž první předpovědi existence takových objektů se v odborné literatuře objevily jen o několik měsíců dříve. 

Erupce na magnetaru

Je-li magnetické pole kolabující hvězdy obzvláště silné, zesílí se výsledné magnetické pole neutronové hvězdy až na hodnoty 10¹¹ T – a v takovém případě má již vliv na stavbu jejího nitra. Astrofyzikové hovoří o novém typu objektu – tzv. magnetaru, jenž ve srovnání s pulzary obvykle rotuje pomaleji, jednou za 1–10 sekund. Silné magnetické pole způsobuje pnutí v povrchové kůře magnetaru, přičemž obdobu zmíněného procesu představuje pnutí v tektonických deskách Země, jež následně vyvolává zemětřesení. I v kůře magnetaru dochází k podobným procesům – k hvězdotřesení, při němž se prudce mění konfigurace magnetického pole a nahromaděná energie se uvolňuje ve formě tvrdého elektromagnetického záření. Od magnetarů registrujeme na Zemi opakované mohutné rentgenové a gama záblesky, které pozorovatelé znají pod označením SGR (Soft Gamma Repeater). 

Život magnetaru je relativně krátký. Energie uvolňovaná při hvězdotřeseních zpomaluje rotaci pulzaru a oslabuje jeho magnetické pole, takže se odhaduje, že přibližně po deseti tisících letech záblesky utichnou. Z magnetaru se stane anomální pulzar (neboť bude mít přebytek záření v rentgenovém oboru spektra, jež má původ v přestavbách slábnoucího magnetického pole) a po další desítce tisíc let se i tento objekt promění v běžný pulzar. 

Život v okolí magnetaru by nebyl možný. Kromě toho, že by hvězdotřesení pravidelně zaplavovala okolí sterilizujícím rentgenovým zářením, dokáže samotná síla magnetického pole změnit strukturu atomů (deformovat je na dlouhé válce). Do vzdálenosti několika tisíc kilometrů od magnetaru by tudíž žádný živý organismus nemohl existovat. 

Nádrže umístěné na samotných vrcholcích budov nabízejí příjemnou relaxaci i výhled jako potěchu pro oko a pro mnoho hotelů představují také jedno z hlavních lákadel pro turisty. K nejzajímavějším ukázkám na tomto poli patří bazén na střeše hotelu Hanging Gardens v centrálním Bali, který již tradičně figuruje v žebříčcích nejkrásnějších na světě. 

Celá architektonická myšlenka je přitom jednoduchá – vodní plocha nacházející se ve dvou patrech organicky splývá s okolní krajinou. Obloukovité zakončení střechy i provedení v tlumených barvách navíc přispívá k optické iluzi: Voda jako by měla každou chvíli přetéct přes stěny hotelu. Návštěvníci však nejvíc oceňují výhled do okolní krajiny, ať již do samotného srdce džungle, v níž hotelový komplex stojí, na nedalekou hinduistickou svatyni, či do údolí řeky Ayung. 

Společnost DeepMind, která teď vyvíjí umělé inteligence v barvách Google, se blýskla s novou inteligencí Differentiable Neural Computer (DNC). Dovede najít cestu londýnským metrem, aniž by ji k tomu naprogramovali. Naučí se to.

Systém Differentiable Neural Computer (DNC) v sobě kombinuje neurální sítě, které jsou dobré v učení, ale ne až tak dobré v ukládání dat, s externí pamětí. Tahle paměť umožňuje získávat data v pořadí, v jakém byla do paměti uložena. Zní to jednoduše, je to ale zásadní inovace, která umožňuje systému Differentiable Neural Computer zpracovávat komplikovaná data.

Inteligence hledá cestu metrem

Odborníci DeepMind teď svůj systém učí na různých úlohách, včetně zadání, aby inteligence našla nejkratší možnou cestu mezi dvěma stanicemi v komplikovaném londýnském metru. Podle dostupných informací si zatím Differentiable Neural Computer vede skvěle a prakticky ve všech úlohách poráží předešlou inteligenci DeepMind s externí pamětí, která nese jméno Neural Turing Machine.

TIP: Jako malé děti: Umělá inteligence Facebooku se učí fyziku hrou s kostkami

Inteligence Differentiable Neural Computer by mohla najít velmi rozmanité uplatnění, například ve vývoji robotického vidění.

Operace začala 6. června ve 3.45 ráno. Americký útočný svaz O kontradmirála J. L. Halla začal spouštět na hladinu výsadkové čluny, do kterých se naloďovaly úderné jednotky.

Z obavy před německými děly se tak stalo už 20 km od pobřeží, což byla chyba. Vál totiž silný vítr a vlny dosahovaly výšky dva metry, takže během tříhodinové plavby dostala polovina vojáků mořskou nemoc.

Vylodění začíná

Německá obranná postavení se mezitím stala tečem útoků letectva a námořnictva, ale s chabými výsledky. Když se výsadkové čluny přiblížily asi kilometr k pobřeží, spustili Němci hustou palbu. Jeden americký voják později popsal situaci takto:

„Jak jsme sklopili rampu, přiletěla střela z osmaosmdesátky a zabila na místě skoro polovinu našich mužů, první z nich byl náš důstojník. (…) Pak už si na všechno vzpomínám jen matně. Pamatuji se, že šéf chtěl převzít velení, ale pak přišla nová trefa a bylo to. Připadalo mi, že mi rvou tělo na kusy. Když jsem se probral, viděl jsem velkou díru v lodi mezi seržantem a mnou. Byl mrtev, muselo to být na místě. Byl jsem samá krev od hlavy k patě, ale v tu chvíli jsem to nevěděl. Později jsem našel šrapnel, který jsem dostal do levé nohy a do paže.“

Z člunů se měly vyloďovat i plovoucí DD tanky. Dva důstojníci 741. tankového praporu ale trvali na dodržení časového plánu a rozhodli vylodit tanky v sektoru Easy Red až pět kilometrů od pobřeží. Výsledkem bylo, že 21 strojů se ve velkých vlnách potopilo a zahynulo přitom 33 mužů. Další se srazil s výsadkovým člunem a jiné zničili němečtí dělostřelci. Pouze pět tanků z původních 32 tak dosáhlo břehu.

Masakr na pláži

Absence tanků těsně po vylodění znamenala další komplikace. Nejenže byli Američané oslabení mořskou nemocí, promočení od hlavy k patě a prochladlí, ale nyní ještě zůstali bez podpory tolik potřebných obrněnců. Selhalo i nasazení obojživelných vozidel DUKW, která měla na břeh dopravit děla. Celkem 22 z 30 houfnic šlo v rozbouřených vlnách ke dnu a nutná dělostřelecká podpora pak také pochopitelně scházela.

První údernou vlnu tvořilo 1 450 mužů, kteří si museli razit cestu ke břehu obtíženi výstrojí někdy až po krk ve vodě, což také vyčerpávalo. Nešťastné vojáky přitom ještě hustě kropila německá palba. Ti šťastnější, kteří vyvázli bez zranění, pak na břehu hledali nějaké útočiště před nepřátelskými děly a kulomety. V úseku Dog Red vojákům pomohl hustý dým z trávy zapálené námořním ostřelováním, ale jinde už tolik štěstí neměli.

Dvě roty v úseku Dog Green se po vylodění neměly kde krýt a během krátké doby byla polovina mužstva zabita nebo zraněna. První prapor 116. pěšího pluku přišel o tři ze čtyř velitelů rot a 16 důstojníků ještě předtím, než se dostal na pobřeží. Mezi Američany vládl zmatek i proto, že silný proud zanesl mnoho výsadkových člunů daleko od plánovaných cílů a řada jednotek přistála jinde. O mnoho lépe než pěšáci na tom nebyly ani demoliční čety. Například četa 11 se vylodila při rokli u St. Laurent, a když její příslušníci vytahovali na břeh gumové čluny s trhavinami, explodovalo zde několik německých granátů, což nikdo nepřežil.

Průnik do vnitrozemí

Po sedmé hodině ranní začal příliv a mnozí těžce zranění vojáci ležící u překážek na pobřeží se utopili. Druhá úderná vlna se potom vyloďovala za podobných komplikací jako ta první. Přesto však několik tanků M4 prorazilo v úseku Dog Red německou první obrannou linii a také vedlejší úsek Dog White se začal plnit americkými vojáky. Ty přišel podpořit i zástupce velitele 29. divize brig. gen. Norman Cota, který se vylodil bez ohledu na nebezpečí a povzbuzoval své muže.

Podařilo se také vytvořit průchod ostnatými dráty, načež skupina vojáků ze 116. pěšího pluku obešla pod jeho velením německé kulometné pozice a obsadila opěrný bod WN 70. Muži z 5. pluku Rangers pak prorazili další čtyři. Když se pak na pobřeží objevili muži 3. praporu 116. pluku, bylo v této části rozhodnuto. Asi 600 vojákům se podařilo proniknout za útesy a pomalu postupovat jižním směrem. Několik tanků 741. tankového praporu mezitím zaměstnalo nepřátelskou obranu v úseku Easy Red a také zde byl brzy vytvořen průchod.

Postupně se vyloďovaly další roty 116. pluku a kromě kulometů už Američané nasadili do bojů i 60mm minomety. Na několika místech německé obrany se tedy průnik podařil, ale vyhráno ještě zdaleka nebylo. To si uvědomovali i velitelé amerických torpédoborců USS McCook, USS Carmick, USS Doyle a USS Emmons, které připluly blíž a zasypaly německé pozice granáty.

Zlepšování situace

Chaotické zprávy o vylodění Američanů mezitím přicházely na velitelství genpor. Kraiße. Informace zatím potvrzovaly, že se Němci na Omaze drží. Generálovi proto dělal mnohem větší starosti vývoj na vedlejším pobřeží Gold, kde se Britům brzy po vylodění podařilo proniknout německou obranou. V oblasti Omahy sice zatím vojáci 916. granátnického pluku drželi své pozice, ale situace Němců se přece jen pomalu, ale jistě zhoršovala. Američanům přicházely nové posily a v odpoledních hodinách se podařilo upevnit čtyři průchody dunami do vnitrozemí.

Spojenecké lodě devastovaly palbou německé obranné pozice a vojákům Wehrmachtu také začala docházet munice. Museli proto omezit střelbu a Američané navíc svým protivníkům připravili další nemilé překvapení, když vypálili čtyři salvy z těžkých děl bitevní lodě USS Texas na zbývající německé bunkry v rokli u Vierville. Ohlušující exploze vzaly několika desítkám obránců chuť k dalšímu odporu a vzdali se. Ženisté pak začali odstraňovat nejnebezpečnější překážky z pláže, likvidovat minová pole a ve 14.00 vytvořili velkou trhlinu v protitankové zdi. Tím byla cesta na Vierville otevřená. Také v ostatních úsecích se situace pomalu zlepšovala a do večera zvládli ženisté vyčistit 13 z 16 průchodů, které měla podle původního plánu uvolnit už první vlna.

Cena za úspěch

Krvavé boje se posléze rozpoutaly také o vesnice Vierville, St. Laurent a zejména Colleville, kde Američané odrazili protiútok II. praporu 915. granátnického pluku. Na konci 6. června drželo něco přes 34 000 vojáků předmostí o maximální šířce šest a hloubce 2,5 km, což bylo mnohem méně, než spojenecké velení očekávalo. Americké pozice se nadále nacházely pod palbou nepřátelského dělostřelectva a některé opěrné body stále kladly odpor.

TIP: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Kdyby se Němcům podařilo během následujících dvou dnů podniknout dobře naplánovaný protiútok s dostatečnými silami, znamenalo by to pro Američany katastrofu, avšak k něčemu takovému nedošlo. Pokud jde o ztráty, přišly jednotky V. sboru za jediný den o více než 2 000 mrtvých a zraněných. Není proto divu, že vojáci později označili pláž jako „krvavá Omaha“.

Dvaačtyřicetiletému Indovi se prý zalíbila kovová chuť a po pár „soustech“ si na čepelích vypěstoval závislost. Jeho zdravotní stav se však vcelku logicky prudce zhoršil a nakonec musel muž svou zásobu železa oželet: Tým chirurgů jej operoval celých pět hodin. „Některé nože v jeho těle již dokonce rezivěly a rozpadaly se. Za dvacet let své praxe jsem nic podobného neviděl,“ nechal se slyšet vedoucí týmu Jatinder Malhotra.

Zákrok nakonec dobře dopadl a pacient slíbil, že už se „ostré stravy“ ani nedotkne. V případě akutního nedostatku železa mu lékaři doporučili raději sáhnout po špenátu… 

Dokonalý agent Jason Bourne se zrodil v mysli spisovatele thrillerů Roberta Ludluma a světovou proslulost mu zajistila filmová série s Mattem Damonem v titulní roli. Projekty, které měly stejné cíle jako fiktivní Treadstone, však fungovaly na obou stranách fronty studené války. Reální Jasonové Bournové možná nebyli tak dokonalí, ale zato jich byly stovky, nebo spíše tisíce. 

Jedním z programů, které mohly Ludlumovi posloužit jako vzor při psaní románu o agentu Bournovi, byl projekt MK-ULTRA americké CIA. Nechybělo mnoho a svět by se o něm nikdy nedozvěděl. V roce 1973 nařídil ředitel CIA veškerou přísně utajovanou dokumentaci projektu MK-ULTRA skartovat. 

Její nepatrný zlomek – asi dvacet tisíc dokumentů – byl však omylem uložen mezi účetními doklady a skartaci unikl. Jejich objev dal v roce 1975 podnět k vyšetřování projektu zvláštními výbory ustanovenými americkým Kongresem. 

Na počátku byla Kancelářská svorka

Počátky programu MK-ULTRA je nutné hledat v posledních dnech druhé světové války, kdy Američané zahájili operaci Kancelářská svorka (Paperclip). Cílem bylo najít významné německé vědce a získat je pro spolupráci, případně se dostat k výsledkům jejich válečných výzkumů. Američané tak „zlanařili“ třeba špičkové raketové odborníky včetně Wernhera von Brauna, duchovního otce německých raket V-2 i pozdějšího amerického kosmického programu Apollo. Podobně hledali útočiště u Američanů také další vědci. Byli mezi nimi i biologové a lékaři, kteří měli na svědomí pokusy na lidech v koncentračních táborech. 

Záhy po skončení druhé světové války začaly prosakovat různě hodnověrné zprávy o tom, že Rusové a Číňané intenzivně pracují na vývoji technik pro ovládání lidské mysli. Během korejské války měli být takovým technikám vystaveni i američtí zajatci. Američané dostali strach, že by nad nimi mohli mít soupeři brzy navrch, a tak se v roce 1950 zrodil projekt Bluebird, vzápětí přejmenovaný na Artichoke. Cíl byl jasný: nalézt účinné techniky pro ovládání lidské mysli, navodit změny lidského chování, zvyšovat odolnost vlastních agentů při výsleších a naopak najít způsoby výslechu, které by dokázaly spolehlivě zlomit cizí agenty. 

Jak zdrogovat Fidela

Třináctého dubna roku 1953 nařídil šéf CIA Allen Dulles spuštění projektu MK-ULTRA, který navazoval na Artichoke, a do jeho čela postavil Sidneyho Gottlieba. Zpočátku využíval projekt dobrovolníky, kteří se podrobili například testům účinků nejrůznějších drog. Jenže to nestačilo. CIA se později vážně zabývala kupříkladu plány na tajné podání drog kubánskému vůdci Fidelu Castrovi, a proto bylo nutné simulovat podávání drog u lidí, kteří o tom neměli ani tušení.

Pokračování: Vojenské pokusy na lidech: Hledá se ovladač mysli (vychází 22. října)

V roce 1964 se MK-ULTRA změnil na MKsearch a jeho hlavním úkolem se stal vývoj dokonalé „drogy pravdy“ – látky, po které by vyslýchaný nedokázal lhát ani zapírat. Ve hře však byly také další ambiciózní projekty: americké námořnictvo si například pohrávalo s nápadem na zařízení k vymazání paměti. Z dochované dokumentace a výslechu svědků se však zdá, že se tento projekt nikdy nerozběhl.

MK-ULTRA rozhodně netrpěl nouzí: už v roce svého spuštění měl k dispozici deset milionů dolarů, jejichž čerpání nebyl vedoucí projektu Sidney Gottlieb povinen nikomu zdůvodňovat. 

Dětské oběti

Mnohé nasvědčuje tomu, že do programu MK-ULTRA byly zapojeny i děti. Pocházely z USA a Kanady, ale i z Mexika a různých zemí Jižní Ameriky. Některé byly už od sedmi let vystavovány mučení, znásilňování, elektrickým šokům, musely užívat drogy a pomocí hypnózy jim byly do mysli implantovány nejrůznější informace. Cílem bylo vychovat naprosto loajální a poddajné jedince. Často se počítalo s tím, že se budou živit prostitucí a nebude pak těžké je využít k diskreditaci a následnému vydírání politiků a dalších vlivných a významných lidí.

Zpříjemnit si den odpočinkem v kopcích obklopených políčky, pozorovat zelenající se okolí či jen tak nastavit tvář slunci? Návštěvníkům sanfranciské California Academy of Sciences se podobná relaxace přímo nabízí – ačkoliv od běžného lenošení v přírodě se přece jen trochu liší. Popsaná scenérie se totiž nachází na střeše budovy, kopce jsou umělé a tamní vegetaci rovněž vysadili lidé. 

Antická lehkost

Zelený střešní koberec se „vlní“ celkem na sedmi kopcích a pod dvěma nejvýraznějšími se v interiéru budovy nachází planetárium a tropický deštný prales. Střechu ležící ve výšce 11 metrů nad zemí podpírá několik ocelových sloupů, což jí dodává antickou lehkost. Dojem vzdušnosti podporuje i fakt, že se kolem celého střešního půdorysu vine tenký skleněný baldachýn s 60 tisíci fotovoltaických článků, jež pokryjí až 10 % spotřeby Akademie. 

Téměř 90 % střešní plochy pokrývají zmíněné kopce a umělá políčka, na kterých roste podle odhadů přes 1,7 milionu rostlin, vytvářejících vhodné podmínky pro život různých druhů ptáků, hmyzu, ještěrek či žab.

Z kopců také vykukují kruhová okna vybavená senzory, jež monitorují vítr, déšť a teplotní změny. Informace se následně přenášejí do automatických systémů, které řídí intenzitu osvětlení i teplotu uvnitř budovy. Živoucí střecha navíc zajišťuje vynikající izolaci, zachycuje 100 % dešťové vody a pomáhá redukovat množství oxidu uhličitého v okolí.