Autonomní vozidla i jiné dopravní prostředky se teď objevují jako houby po dešti. V těchto dnech se ve Velké Británii rozběhlo veřejné testování autonomních kabin LUTZ Pathfinder (Low-carbon Urban Transport Zone).

Kabiny LUTZ Pathfinder se tak staly prvními autonomními dopravními vozidly, které jsou ve Velké Británii testovány na veřejných prostranstvích. Futuristicky vyhlížející vozítka se objevila v prostoru britské železniční stanice Milton Keynes.

Na rozdíl od autonomích taxíků společností NuTonomy a Uber, nejde v případě elektrických dvojmístných kabin LUTZ Pathfinder o automobily, a nejsou určené pro provoz na silnicích. Jejich účelem bude transportovat pasažéry na krátké vzdálenosti, typicky mezi vlakovým nádražím a městským centrem, maximální rychlostí 24 kilometrů za hodinu.

TIP: Uber zavádí v Pittsburghu první americké autonomní taxi

S autonomními automobily mají ale společný soubor senzorů, který zahrnuje kamery, LIDARy a radary. Odborníci z Oxfordské univerzity pro kabiny LUTZ Pathfinder vyvinuli speciální navigační software Selenium.

Vědci výuku šimpanzů nahráli v Národním parku Nouabalé-Ndoki, který se rozkládá na severu Republiky Kongo. Šimpanzice tam učila potomka, jak zacházet s nástrojem k lovení termitů. Tak jako u lidí, výuka u šimpanzů je náročná pro učitele a užitečná pro žáka.

TIP: Šimpanzi by mohli vařit. Chytří jsou na to dost

O šimpanzích už spolehlivě víme, že rádi a často používají nástroje. Doposud jsme ale vědeli jen velmi málo o tom, jak se šimpanzi učí těmto dovednostem. Výzkum učení u šimpanzů má velký význam pro studium původu lidské kultury a technologií, stejně jako pro zkoumání samotného procesu učení.

Kobry jsou v přírodě velmi nenápadné, jejich zbarvení je nejčastěji tmavé, bez kresby. Teprve když jsou vyrušeny, ukáží se v celé kráse. Vztyčí přední část těla a pomocí žeber roztáhnou krční partii – známou jako kobří kápě. Tomuto neobyčejnému fyziognomickému prvku a faktu, že jejich jed patří k nejprudším přírodním toxinům, vděčí za popularitu a pozornost, která je jim právem věnována.

Vrcholný polibek smrti

Velká královská kobra se může vztyčit až do výšky 180 centimetrů. Impozantní pohled z očí do očí by asi většině lidí způsobil šok, ale existují odvážlivci, kteří s hadem takto připraveným k útoku provádějí pozoruhodné kousky. Známé jsou polibky smrti, které v Myanmaru (Barmě) provádějí Šanské tanečnice, ale na našich cestách po této zemi jsme na ně neměli štěstí.

Zato na návštěvě v Thajské Khao Khew Zoo jsem měl možnost pozorovat, jak toto vrcholně nebezpečné vystoupení vypadá. V uctivé vzdálenosti od kruhové arény sedělo početné publikum. Khao Khew je renomovaná Zoo, a tak zde na rozdíl od komerčních show začínají odborným výkladem. Nejprve je prezentace domácích nejedovatých hadů, závěr tvoří předvádění kober monoklových (Naja kaouthia), vrcholem jsou kobry královské.

S hadí hlavou v puse

Byl jsem opravdu zvědav, jak místní profesionálové dostojí své pověsti, a tak jsem se přes námitky kolegy ředitele o velkém riziku opřel o kraj pódia a fotil jako závod. Hoši byli opravdu šikovní a mírným tlakem prstů na hlavu vztyčenou kobru položili. Z vlastní zkušenosti vím, že to není tak těžké, ale zároveň ne bez rizika. Hoch pak v podřepu „vytáhl“ královskou kobru na úroveň očí. Had zaujal obranný postoj a roztažený štít svědčil o jeho pozornosti.

Nastoupil starší chlapík v oranžovém obleku. Bradou stlačil vztyčenou královskou kobru k zemi a rychlým trhnutím sevřel její hlavu v puse. Bylo to tak rychlé a nečekané, že jsem ani nestačil fotit. Na konci vystoupení velká kobra odmítala vlézt zpět do bedničky a nedařilo se to ani po několika pokusech a při asistenci dalších pomocníků. Tuhle situaci dobře znám včetně možného řešení, ale ani starší Thajec se nenechává vyvést z míry. Pomalu posouvá sevřenou ruku po hadím těle a když je kousek od hlavy, bleskurychle jí uchopí. Ani potom ovšem není snadné velkého hada uklidit.

TIP: Jedovatí chřestýši aneb Překrásné i nebezpečné symboly Ameriky

Po vystoupení byla pro mne čest podat „kolegům“ ruku a bavili jsme se o nebezpečí jejich profese. Uštknutí se nedá vyloučit a občas k němu dojde, o tom svědčí i chybějící prst na ruce jednoho z Thajců. Jednou ho kobra uštkla i do rtu, to se zpravidla nepřežívá. Chlapík ale mávne rukou. Hoši prý znají několik druhů rostlin, jejichž rozžvýkané listy toxin eliminují. Kroutím nad tím hlavou, ale domorodé metody léčení vychází ze zkušeností generací a rozhodně bych je nepodceňoval.

Nahý v trní

Kobry se hojně vyskytují i v Indii, kde významný herpetolog a můj přítel Rom Whitaker zaměstnává pro práci s hady výhradně příslušníky národnostní menšiny Irula. To jsou odnepaměti lovci hadů a v řemesle se zaučují od dětství. Umění Irulů mně samozřejmě zajímalo, a tak hned brzy ráno vyjíždíme do terénu v doprovodu jednoho z nich. Je s námi i jeho žena a tři děti, jedno docela malé.

Po dvou hodinách jízdy jsme na místě a nedočkavě se rozbíháme po řídkém akáciovém porostu. Irula nás ale volá zpět – musíme se napřed pro úspěch lovu pomodlit. Akácie mají pěticentimetrové trny ostré jako jehly, po zemi se válí spousta větví. Po pár krocích mám boty plné trnů a zírám na chlapíka, který svléká starou košili i sarong, nechává si pouze bederní zástěrku a jde bosky. Opatrně našlapuje na paty a když ucítí trn, stočí bosé chodidlo stranou. Jeho „oděv“ má své výhody – když jej chci následovat, hned visím na větvích za triko a on mizí v dáli. Bloumám po nehostinném okolí, slunce začíná pálit a pomalu pochybuji o úspěchu dnešního lovu. Ostatně bych se ani nemohl divit, modlení jsem pořádně odbyl. I počasí nás zradilo, monzuny se opozdily o tři týdny, zem je tvrdá jako beton, nikde ani známka života.

Je tam kobra?

V Indii jsme měli úspěšné pouze noční lovy v blízkosti vodních toků, kde hadi v měkké půdě zanechají stopy.  Navzdory mému přesvědčení o beznadějnosti naší výpravy na mne za chvíli volá Irula a ukazuje na zem před sebe: „Pane, tady lezl had!“

Tupě civím na ztvrdlou zem, kde samozřejmě nevidím nejmenší stopu. Nejsem žádný zelenáč, ulovil jsem stovky hadů v různých koutech světa, ale teď jen nechápavě kroutím hlavou. Nechávám chlapíka jeho osudu a jdu si po svých. Po chvíli mne opět volá, klečí u pukliny v zemi a šťourá v ní dlouhým stéblem, které je vytlačováno ven. „Pane je tam kobra!“

Had tam evidentně je, o tom není pochyb, ale jak může vědět, že je to zrovna kobra?! Chlapík se chápe motyky, buší do betonové země a pot z něho jen lije. Viděl jsem v Indii pracovat dost dělníků, ale v produktivitě práce se tomuhle lovci hadů nemohli rovnat.

„To by byl dělník,“ říkám Romovi, ale ten mne vyvádí z omylu. Irula by nepřijal žádnou jinou práci a pokud by tady nebyl had, na motyku by nesáhl. Horko začíná být být pekelné, jáma v zemi se zvětšuje. Konečně vidím hadí tělo a je to skutečně kobra!

Z bílé kobry zase černá

Další zážitek s kobrami mám z jihočínského Fosanu. Obhlíželi jsme tam místní řeznictví a pokukovali, zda nemají nějaké vzácnější hady. V jednom krámku zřejmě neměli prodavači co na práci. Chtěli se pobavit na náš účet a jeden mi podal velkou užovku v domnění, že mě vyděsí. Hada jsem si prohlédl a zase uložil zpět, takže chasníci pochopili, že nejsme dnešní. Zavedli nás do skladu, kde byly desítky košů s hady, ale bohužel ve velmi špatném zdravotním stavu. Potom přinesli plátěný sáček, v němž byla krásná bílá kobra. Jen stěží jsem zachoval klid. Tato krasavice je normálně černá a také se tak jmenuje.

Před lety jsem viděl jiný druh bílé kobry v zoologické zahradě v srílanském Kolombu. Byla to velká vzácnost, neboť v buddhistickém světě se bílé mutace zvířat těší posvátné úctě. Na smůlu se během mého pobytu z terária ztratila. Málem byl vyhlášen národní smutek, zpráv byla plná televize a noviny. Měl jsem obavy, aby snad nepodezřívali také mě, protože jsem bydlel blízko zoologické zahrady, byl jsem v ní velmi často a všichni o mém zájmu o hady věděli. Už po dvou dnech byl naštěstí zadržen na letišti mladý Švéd s bílou kobrou v batohu. Ukázalo se, že ji koupil od překupníka, a tak byl pouze vyhoštěn ze země. Týž den byla kobra zpět v teráriu a pokladna zahrady se pěkně plnila, protože každý chtěl ten navrácený zázrak vidět. A teď mám jinou bílou kobru na dosah ruky a dokonce je na prodej...

Čínští řezníci nenasadili nijak vysokou cenu, ale přesto začal obvyklý rituál smlouvání, na jehož konci byly obě strany spokojeny… Platím a taktak stačím zarazit velké nůžky, kterými se chlapík chystal kobru připravit o hlavu. Nastávají další dohady. Živého hada nám prodat nechtějí, mají strach z možného maléru. Po chvíli je snad přesvědčuje můj indický hadařský prsten. A tak nakonec místo kuchyňské pánve nachází kobří samec nový domov v teráriu mé kanceláře. Líbí se mu zde natolik, že už zplodil mnoho mláďat, zatím bohužel všechna černá…

Kobry a jejich jed

Kobry patří do čeledi korálovcovitých – Elapidae. Umí plavat a některé druhy dokonce žijí semiakvaticky (napůl ve vodě). Loví většinou v noci, živí se hlavně hlodavci, ptáky a jejich vejci, jinými hady, rybami, obojživelníky, ale nepohrdnou ani hmyzem. Samičky kladou do puklin v zemi 8–25 vajec. Vylíhlá mláďata měří přibližně 25 cm. Areál výskytu je v Africe, na Středním východě a v jižní Asii.

Jedové zuby kober jsou duté – mají kanálek zakončený na konci s otvorem, kudy je toxin vypuštěn do rány. Je popsáno šestnáct druhů kober, z toho jedenáct má schopnost vystřikovat jed na dálku. Lidově se říká že „plivají“, ale jed je vystřikován přímo ze vztyčených zubů, se slinami se nemísí. Jed vytlačují svaly, které stlačí jedové žlázy. Asijské kobry většinou tento způsob obrany nepoužívají. Léta jsem choval kobry černé, které nikdy jed nevystříkly, ale když se narodila mláďata „plivala“ jako o závod. Mistry jsou některé kobry africké, ty s velkou přesností vystříknou jed až na vzdálenost pěti metrů. Míří na oči a zasažená oběť trpí dočasnou slepotou. Zvířata, která si nedovedou oči vymýt, mohou oslepnout natrvalo. Sprška jedu je viditelná i pouhým okem a kobry jim mohou opakovat až sedmdesátkrát. K dispozici mají zásobu 200–350 mg jedu a k usmrcení člověka přitom stačí 40–50 mg. Jed obsahuje neurotoxin, jenž po uštknutí způsobí zastavení srdeční činnosti a dýchání.

Král jedovatých hadů

Největším žijícím jedovatým hadem je kobra královská (Ophiophagus hannah). Dorůstá až 4,5 metru, výjimečně i přes pět metrů, silná je jako mužská ruka. Má výborný zrak, údajně vidí na vzdálenost 100 metrů. Její areál se táhne od Indie na východ k Malajsii, Indonésii, Vietnamu, jižní Číně, Filipínám, ale nikde není hojná. Devastace původních stanovišť způsobuje značný pokles populace.

Jed kobry královské má neurotoxickou složku, poškozuje nervové buňky, u lidí působí bolest, otok, zvýšený krevní tlak, zvracení, ospalost, bezvědomí, a mnohdy i smrt. První symptomy se projeví 15–30 minut po uštknutí. Zásoba jedu, kterou tento had disponuje, stačí na zabití slona, nebo 20 lidí. Živí se jinými hady, včetně jedovatých. Některé kobry se specializují na určitý druh hadů.

Dožívá se dvaceti let a pohlavně dospívá v 5–6 letech. Časté jsou „rytířské“ souboje samců, při nichž se vztyčení hadi snaží jeden druhého přitisknout k zemi. Tyto souboje jsou známé i chřestýšů a některých užovek. Vítězný samec se potom páří a tak je zajištěn přenos nejkvalitnějších genů.

Královské kobry se páří v lednu, po svlékání. Samice uvolňuje feromony, které samec nabírá na rozeklaný jazyk a vyhodnocuje v Jacobsonově orgánu na horním patře. Ten tvoří dvě dutiny, protkané citlivými nervovými buňkami. Jedna samice se často páří se stejným samcem a spermatem uschovaným ve zvláštní schránce uvnitř jejího těla, mohou být vejce oplozena další dva až tři roky. Je také jediným hadem, který pečuje o potomstvo. V kličkách těla přenáší rostlinný materiál, ze kterého staví až třímetrové kupovité hnízdo, do nějž naklade vejce. Stavba hnízda trvá asi tři dny. Snůšku tvoří 20 až 40 vajec. Při přibližné teplotě 31 oC se po 70–77 dnech mláďata proříznou zubem na špičce čenichu vaječný obal. Samice hnízdo hlídá po celu dobu inkubace, někdy se poblíž zdržuje i samec.

Vznik pěchotního srubu N-S 82 Březinka souvisí s výstavbou opevnění v oblasti Náchodska. Krajina kolem údolí řeky Metuje se v historii Čech stala mnohokrát místem vpádu nepřátelských vojsk a velení čs. armády nepochybovalo o tom, že v případě války s Německem se tudy nepřítel opět pokusí prorazit. Proto toto území patřilo k oblastem, jež se měly přednostně opevnit.

Ženijní důstojníci přitom dobře věděli, že půjde o náročný úkol. Terén je zde totiž velmi různorodý – od zalesněných míst horského rázu až po ploché a holé planiny. Ve druhé polovině 30. let zde navíc v některých místech existovala pouze řídká síť nepříliš kvalitních komunikací, i když v bezprostředním okolí Náchoda se nacházely také solidní silnice a vedla tudy i železniční trať. 

Zrod Březinky

Stavba každého srubu představovala složitý úkol a Březinka nebyla výjimkou; nejprve došlo k vykácení daného prostoru, úpravě komunikací pro dopravu různého nákladu, odstranění drnů a provedení odkopu ornice na půdorysu budoucí stavby. Následovala úprava staveniště, jeho ohrazení a výstavba staveništního baráku. Poté byl proveden výkop objektu a vyvrtána studna. Dále proběhla příprava výztuže, dělníci provedli násyp pro kamennou předlohu, kanalizační práce a betonáž skořápky srubu. Poté se pustili do stavby bednění a prováděli armování. 

Když bylo vše pečlivě zkontrolováno, začala vlastní betonáž, která proběhla ve dnech 4. – 9. října 1937, přičemž objem použitého betonu činil 1 365 m³. Následovalo odstranění bednění, vyzdily se příčky, bílily stěny. Když skončila 6. května 1938 betonáž všech deseti zadaných pěchotních srubů podúseku 3/V, mezi nimi i Březinky, mohlo se přikročit k další fázi.

Objekty dělníci následně vybavili periskopy, provedli instalaci vodních čerpadel a do srubů namontovali ventilační zařízení. Také na tyto ventilační práce bylo vyhlášeno výběrové řízení, ve kterém zvítězila firma Ing. Otto Podhajský z Prahy-Hostivaře, která se zavázala provést vše v celém podúseku za částku 375 815,50 Kč. Elektroinstalaci dostala na starosti firma J. K. Rudolf z Plzně a vodní čerpadla do srubů montovala firma Antonín Kunz a. s. z Hranic na Moravě.

Po skončení těchto prací pak následovalo osazování pancéřových prvků a instalace výzbroje. Hrubé stavební náklady dosáhly částky 1 068 648,30 Kč. Tato cifra jasně ukazuje nákladnost objektů čs. opevnění – vždyť párek v rohlíku nebo půllitr piva bylo tehdy možné pořídit za korunu. K uvedené částce je však třeba ještě připočítat náklady na výzbroj a vnitřní vybavení srubu, takže celkem přišla Březinka československý stát na více než pět milionů.

Podoba srubu

V případě Březinky se jedná o oboustranný dvoupodlažní pěchotní srub postavený ve II. třídě odolnosti. To znamená, že jeho železobetonový strop měl tloušťku 200 cm, čelní stěna 225 a ostatní stěny 100 cm. Objekt díky tomu mohl odolat palbě děl až do ráže 240 mm nebo zásahu leteckou pumou o hmotnosti 250 kg. Vzhledem k nerovnosti terénu v místě stavby je srub postaven stupňovitě. Dolní patro obsahovalo zázemí a nezbytné vybavení pro posádku.

Nacházely se zde ubikace poddůstojníků a mužstva, dále sociální zařízení, sklady proviantu, pohonných hmot i ručních granátů a strojovna s dieselagregátem o výkonu 8 kW, který měl srub zásobovat elektrickým proudem. V dolním patře se také nacházela studna hluboká 61,75 metru, místnost pro zemní telegraf a nezbytná filtrovna, která měla za úkol vyčistit vzduch v případě plynového útoku.

Horní, neboli bojové patro obsahovalo jednak místnost pro telefonistu, který měl obstarávat spojení se sousedními pěchotními sruby a také nejbližšími tvrzemi Dobrošovem a Jírovou horou (stavba této tvrze však nebyla do září 1938 vůbec zahájena).

Dále bychom zde našli místnost velitele sloužící jako ubikace i kancelář. Kromě toho se v horním patře nacházel sklad 1 200 kusů munice určené pro protitankový kanón, ubikace poddůstojníků a zejména obě střelecké místnosti, v nichž se soustřeďovala hlavní palebná síla srubu. Stěny i stropy místností byly pokryty dva milimetry silným plechem, který měl v případě zásahu srubu nepřátelskými střelami bránit odlétávání odštěpků betonu. Ty by totiž mohly nejenom zranit příslušníky osádky, ale i poškodit některá důležitá zařízení.

Výzbroj a pancéřové prvky

Pravá střelecká místnost obsahovala dvojici těžkých kulometů vz. 37 ráže 7,92 mm, v protější stěně pak byl namontován lehký kulomet vz. 26, jehož úkolem byla ochrana týlového prostoru srubu. V levé střelecké místnosti se nacházela nejdůležitější zbraň Březinky, a to protitankový pevnostní kanón vz. 36 ráže 47 mm spřažený s těžkým kulometem vz. 37.

Osazen zde byl v srpnu 1938. Kromě něj ovšem místnost obsahovala ještě další dvojče těžkých kulometů vz. 37 a lehký kulomet vz. 26 bránící vchod do srubu. Březinka dále měla dva pancéřové zvony, které dodaly Vítkovické železárny. Pravý zvon o hmotnosti 20,2 tuny a tloušťce stěn 20 cm sloužil jako pozorovatelna ve směru k sousednímu pěchotnímu srubu N-S 81 Lom a kromě toho byl vybaven lehkým kulometem vz. 26. K jeho osazení došlo 23. července 1938.

Levý měl hmotnost 21,6 tuny, také sloužil k pozorování a zároveň v něm byl umístěn další těžký kulomet, který mohl vést palbu směrem k pěchotnímu srubu N-S 83 Lázně a postřelovat prostor u československé celnice v Bělovsi. K osazení zvonu došlo 20. července 1938. 

Aby byl srub Březinka co možná nejméně viditelný, pokrývaly jeho stěny barevné kamuflážní omítky a čelní stěnu zakrývala čtyřmetrová kamenná rovnanina překrytá zeminou osetou trávou. Objekt tak dokonale splýval s okolím. Střílny navíc chránily tzv. diamantové příkopy a v blízkosti se nacházel systém protitankových a protipěchotních překážek.

Zářijová mobilizace a okupace

V září 1938 již byl pěchotní srub Březinka plně vybaven i vyzbrojen a jeho osádka čítala celkem 32 mužů. Velitelem objektu se stal pětadvacetiletý poručík pěchoty Jaroslav Pivoňka, jenž zároveň zastával funkci mladšího důstojníka 7. roty hraničářského pluku 18. Příslušníci tohoto pluku tvořili osádky také dalších objektů těžkého opevnění na Náchodsku.

Přijetí podmínek Mnichovské dohody bylo pro vojáky obrovským zklamáním, avšak uposlechli rozkazu a opevnění postupně vyklidili. Výzbroj byla odvezena a uložena ve vojenských skladech, kde se po 15. březnu 1939 stala kořistí Wehrmachtu. Cílem zájmu nacistů se staly i samotné pěchotní sruby, kde tvořily hlavní lákadlo zejména pancéřové prvky. Na Březince tak byly vytrženy oba zvony i některé střílny. 

Tragický osud však za okupace potkal zejména velitele srubu. Jaroslav Pivoňka se na Plzeňsku zapojil do odbojových aktivit organizace Obrana národa, avšak 8. června 1940 jej zatklo gestapo. Statečný odbojář byl postupně vězněn v Plzni, Terezíně a nakonec Osvětimi, kde 16. dubna 1942 zahynul. Když přestala o pěchotní sruby jevit zájem armáda, dílo zkázy dokonalo civilní obyvatelstvo, které ze zbytků vnitřního vybavení využilo vše, co se jen dalo.

Z Březinky zmizela i většina cihlových příček a nakonec zůstaly jen holé železobetonové stěny a sutiny. V 70. letech se před stavbou objevila dřevěná lavička, na které čas od času sedávali turisté či hosté blízkých lázní v Bělovsi a kochali se výhledem do okolní krajiny.

Vzorně restaurovaný bunkr

Zdevastovaný objekt Březinky v závěru roku 1989 pronajal od armády – která byla stále úředním vlastníkem, i když se o srub vůbec nestarala – Klub vojenské historie v Náchodě. Jeho záměrem bylo vytvoření expozice zaměřené na československé opevnění a armádu v období první republiky. Brzy se rozeběhly první práce a obětavost členů klubu výmluvně dokládá skutečnost, že je hradili víceméně z vlastní kapsy.

Postupnými opravami se srub nakonec podařilo navrátit do stavu, v jakém byl na podzim roku 1938. K tomu bylo třeba odpracovat tisíce hodin a je takřka neuvěřitelné, co se z někdejší ruiny podařilo vybudovat. Dnešní návštěvník zde tak například může vidět původní funkční filtrovnu, studnu s originálním čerpadlem Royal, ubikace velitele i mužstva a především plně vybavené střelecké místnosti s hlavní atrakcí – originálem pevnostního kanónu vz. 36, který sem byl umístěn roku 2003 po převozu z Norska. Návštěva pěchotního srubu N-S 82 je tak zážitkem, který by si neměl nechat ujít žádný zájemce o vojenskou historii českých zemí.

Na tomto novém snímku, který zachycuje mlhovinu M78, osvětlují mladé modrobílé hvězdy své okolí, zatímco ty sotva zrozené jen vykukují z rudě zářících zárodečných kokonů kosmického prachu. 

Objekt Messirova katalogu M78 (Messier 78) patří k hojně zkoumaným zástupcům kategorie reflexních mlhovin. Nachází se asi 1 600 světelných let od nás a na obloze jej najdeme v souhvězdí Orion (vlevo nahoře od trojice hvězd tvořících Orionův pás, který je nápadným uskupením na zimní obloze). Na tomto snímku je M78 zachycena jako namodralý difúzně zářící útvar uprostřed záběru (další reflexní mlhovina v pravé části snímku nese označení NGC 2071).

Uprostřed snímku se nacházejí jasné modrobílé veleobří hvězdy označené HD 38563A a HD 38563B. V pravé části snímku je vidět ještě další taková hvězda, HD 290861, která ozařuje mlhovinu NGC 2071.

Nově objevený objekt dostal označení 2014 UZ224. Měří zhruba 530 kilometrů a nachází se přibližně 13,7 miliard kilometrů od Slunce. Je tak přibližně poloviční, než největší Plutův měsíc Charon, který má v průměru 1 200 kilometrů. Mezi současnými trpaslíky je 2014 UZ224 zdaleka nejmenším. Jeden rok na tomto trpaslíkovi trvá 1 100 pozemských let.

TIP: Trpaslíci na oběžné dráze: Malé planety, kam patří i Pluto

Trpaslíka 2014 UZ224 se podařilo objevit pomocí přístroje Dark Energy Camera (DECam), který je součástí projektu Dark Energy Survey. Přístroj DECam bývá označován za největší a nejvýkonnější fotoaparát na světě. Přístroj, který je primárně určený pro zkoumání vzdálených galaxií a temné energie disponuje rozlišením 570 Mpix.

Přehled trpasličích planet a jejich velikostí:

• Pluto (2 374 km)
• Eris (2 326 km)
• Snow White (1 535 km)
• Haumea (1 920 km)
• Makemake (1 430 km)
• Ceres (952 km)
• 2014 UZ224 (530 km)

Někdy to vypadá, jako by byla současná Čína posedlá honbou za stavebními rekordy – v posledních měsících Číňané představili největší radioteleskop na světě, nejdelší skleněný most a také nejvyšší prosklený most na světě.

Do výčtu čínských „nej“ nyní přibyl další zápis - v provincii Chu-pej nově jezdí nejdelší eskalátor na světě. Nový vyhlídkový megaeskalátor měří na délku 688 metrů a vine se po úbočí hory Čchi-sing-čaj (Qixingzhai). Postavený je prý především z ekologicky šetrných materiálů a za hodinu dokáže přepravit až 7 300 pasažérů.

Největšími „kafaři“ jsou Finové: na jednu osobu v této severské zemi připadá dvanáct kilogramů kávy ročně. Češi přece jen vynikají spíše v pití piva, takže roční spotřeba kávy se u nás pohybuje kolem tří kilogramů. Právě Evropa, přestože se zde káva nepěstuje, si tento horký černý nápoj nejvíc zamilovala.

Evropa kávě zaslíbená

Jako první přivezli na starý kontinent kávová zrna Benátčané, kteří si také v roce 1647 otevřeli ve svém městě první kavárnu. Až do té doby se káva prodávala pouze v lékárnách a s žádným závratným ohlasem se nesetkala. Někde se musela potýkat dokonce s odporem. V Londýně, který se své první kavárny dočkal v roce 1652, byla vydána tzv. Petice žen hlásající neblahý vliv kávy na mužskou plodnost. Přesto černý nápoj postupně získával na oblibě. 

Panovníci po celé Evropě se pokoušeli získat výhradní právo kávu pražit a vařit – to však způsobilo tak prudké zdražení, že se káva stala komoditou pro bohaté. Jednou z nejslavnějších a dosud fungujících kaváren je pařížská Café Procope: byla otevřena v roce 1686 a dodnes se pyšní drahými tapetami, velkými zrcadly a mramorovými stolky.

Voňavá pochoutka se samozřejmě dostala i do českých zemí, přičemž prvenství v tomto případě patří Brnu. Od roku 1702 zde lahodný exotický mok nabízel jistý pokřtěný Turek Ahmed. V Praze prodával kávu zřejmě Arab, česky zvaný Jiří Deodat, který ji vařil ve svém bytě tzv. na turecký způsob. Pak s kbelíkem nápoje a třtinovým cukrem chodil po ulicích a nabízel ho kolemjdoucím. V roce 1714 si ale polepšil a zařídil si kavárnu na Malé Straně. Koncem 19. století už bylo v Praze 33 velkých a 38 menších kaváren, v Brně pak 30 větších a 63 menších. 

Instantní kávový příděl 

Přestože Češi na takzvaného „turka“ nedají dopustit, oblíbili si také kávu instantní. Průmyslová metoda její výroby byla objevena v Americe asi v roce 1906 a Američané si ji pro velkou jednoduchost rychle oblíbili. Opravdový rozmach ale přišel až během první a druhé světové války, kdy se dávky instantní kávy staly součástí denního přídělu potravin pro vojáky.

Existují dvě základní metody výroby instantního černého moku. Při té první se připraví silný kávový extrakt, který se co nejrychleji zchladí, aby se zabránilo úniku aromatických látek. Poté se pod tlakem stříká na stěny vyhřívaných bubnů, odkud padá dolů v podobě usušených zrnek. Z těch se pak někdy pomocí dalších technologií vyrábějí granule.

TIP: Instantní káva: Výroba rozpustného moku začala před 100 lety

Při použití druhé metody se rovněž připraví silný kávový extrakt, jenž se pak rychle zmrazí ve vakuu. Zmražená sedlina, z níž se odpaří tekutina, se poté rozbije na malé granulky. Tato metoda je nákladnější, ale výsledný produkt se více blíží kávě připravené klasickým způsobem.

Jak odstranit kofein?

Podle různých lékařských studií je střídmé pití kávy zdravé. Může snižovat srdeční a respirační choroby i riziko mrtvice a diabetu. Na druhou stranu samozřejmě existují lidé, kterým kofein v kávě dobře nedělá. I ti si ale mohou na horkém nápoji pochutnat – kofein lze totiž z kávy téměř úplně odstranit. A jak?

TIP: Nová studie ukazuje, jak pití kávy ovlivňuje spánkový režim

Kávovníková zrna se namočí ve vodě, až nabobtnají. Kofein se tak v podstatě vylouhuje a pomocí uhlíkových filtrů se z vody odstraní. Voda však bohužel vyplaví i některé aromatické látky. Při další metodě se kávová zrna napařují a kofein se odstraňuje pomocí organických rozpouštědel, jejichž stopy se pak ničí opětovným napařováním a sušením. Takto získaný koncentrovaný kofein se dále používá v potravinářském průmyslu. Ani jednou metodou však nelze kofein z kávových zrn odstranit beze zbytku.

Vyzkoušet můžete i různé náhražky tohoto nápoje. Známá je například fíková káva, která se vyrábí z upražených a jemně rozemletých fíků a mleté pražené cikorky. Ke slovu přišla především na konci 18. století, kdy Napoleon během války Francie s Anglií vyhlásil koloniální blokádu, a do Evropy se tak nějaký čas nedostalo žádné exotické zboží. V roce 1804 pak u nás vznikla nejstarší česká továrna na cikorku, sladovou a fíkovou kávu. Tuto přísadu si můžete koupit dodnes.

Krásné a bezpečné léto však bylo prchavé a o slovo se brzy přihlásil podzim. Téměř v polovině října (16. 10.) měl svátek svatý Havel a platila se druhá dávka „nájemného za půdu“.

Radostné posvícení

Následující neděle byla přívětivější, protože začínalo posvícení. Původně se konalo vždy v neděli před či po svátku místního patrona. Lidé však kvůli tomu zanedbávali práci, a tak přísný Josef II. paušálně určil jediný den. Místní si však vlastní oslavy vzít nenechali, a tak se prostě slavilo několikrát. Díky sklizni už byl dostatek obilí. Navíc se před zimou takzvaně „probírala“ stáda, tedy porážely vybrané kusy. Posvícení zase dalo možnost pořádně se najíst. To však byl definitivní konec radovánek a přišel čas pro tvrdou a nebezpečnou část roku.  

Jasným signálem byl první a druhý listopadový den. Oba od nepaměti patřily mrtvým a podle lidové víry tehdy duše na jeden den opouštěly muka v očistci. Proto bylo nutné ulehčit jejich trápení. Pozůstalí tudíž připravili máslo na spáleniny od nehasnoucího ohně, mléko na svlažení hrdla a občas i drobné občerstvení. Na svátek svatého Martina (11. 11.) čeleď opouštěla službu a uzavírala nové smlouvy. Jenže plná kapsa byla velkým pokušením, a tak nejeden čeledín starou službu zapíjel tak dlouho, až služebné propil. Termín „martínek“ se proto vžil pro člověka, který nezřízeně hýří. Takoví ovínění mládenci představovali opravdovou hrozbu. Roku 1590 například v Roztokách u Prahy přepadli svého bývalého pána, zbili ho a ukradli mu truhlu se zlatem.

Pak již přišel svátek svatého Ondřeje a s ním advent a doba rozjímání. Jeden rok končil a druhý začínal.

Astronomové použili vesmírné radioteleskopy Chandra a XMM-Newton a s jejich pomocí v jedné z galaxií objevili extrémně zářivý zdroj rentgenového záření. Poněkud netradičně není v centru galaxie, ale mimo něj.

Objekt XJ1417+52 se nachází v hlubokém vesmíru, vzdáleném 4,5 miliardy světelných let. Dacheng Lin z University of New Hampshire a jeho spolupracovníci ho objevili v čočkové galaxii GJ1417+52. Čočkové galaxie představují přechodný typ mezi galaxiemi spirálními a eliptickými. Vzhledem k nesmírné jasnosti objektu XJ1417+52 v rentgenové oblasti záření je podle odborníků nejlepším vysvětlením, že jde o černou díru s hmotností asi 100 tisíc Sluncí.

Hyperzářivý rentgenový zdroj

Záření objektu XJ1417+52 je tak extrémní, že ho astronomové řadí k takzvaným hyperzářivým rentgenovým zdrojům (HLX, anglicky Hyper-Luminous X-ray source). Takové objekty vyzařují 10 tisíc krát až 100 tisíc krát více rentgenového záření, nežli černé díry hvězdné velikosti.

TIP: Uvnitř žhnoucí Pece: Kanibalská galaxie požírá své družky

Podle badatelů by tato potulná černá díra střední velikosti mohla pocházet z nitra dnes již prakticky pohlcené malé galaxie, jejíž hvězdy se už většinou staly součástí galaxie GJ1417+52.