Dlouhé hodiny strávené čekáním na letišti mohou být pěkná otrava. Zvlášť, když nemáte připojení k internetu. Chytré řešení nyní nabídl blogger Anil Polat, který vytvořil interaktivní mapu s přístupovými údaji k 130 letištním Wi-Fi sítím. Stačí si vybrat příslušené letiště a aplikace vám zobrazí potřebné přístupové údaje. Ani pro přístup k aplikaci není třeba internetové připojení – vývojář nabízí i funkční offline verzi.

Jsou jihoamerické puquios dílem dobyvatelů? Nebo je místní indiáni vynalezli souběžně s Peršany? Těžko říct, protože radiokarbonová metoda datování zde příliš nepomáhá. Vědci sice provedli analýzu kamenů použitých ke klenutí tunelů puquios, přičemž se ukázalo, že byly opracovány někdy v 6. století – jenže to automaticky neznamená, že se upravovaly přímo pro studny. V oblasti je totiž kvalitní stavební kámen vzácný, proto se nepotřebné stavby běžně rozebíraly, načež se materiál využil jinde.

Předchozí část: Dávní inženýři z planiny Nazca: Po stopách geniálního zavlažovacího systému

Archeologové Dorothy Menzelová a Francis Riddell v jedné ze svých knih o Nazce s hrůzou vzpomínali na destrukci archeologického naleziště: Během vykopávek v Tambo Viejo jižně od planiny Nazca zahlédli náklaďáky plné kamenů, jež pocházely ze základů předkolumbovských staveb. Místní obyvatelé je prostě sebrali a použili na nové budovy.  

Existuje však početná skupina archeologů, kteří za indiánským původem studní stojí. Studie italské archeoložky Rosy Lasaponaraové ohlášená letos počátkem dubna hovoří o mnohem hustší síti tunelů, než se dosud zdálo. V údolí Nazca jich stále funguje 29, ale italský tým detekoval pomocí satelitního pozorování další stovky vstupních otvorů, které časem zanikly. Jejich koncentrace je přitom nejvyšší v okolí starobylých vesnic s prokazatelně předkolumbovskými základy. Lasaponaraová navíc tvrdí, že spirálovitý tvar vstupních otvorů studní není náhodný – měl prý zachycovat vítr a vytvářet tah, který hnal vodu ven. 

Zatím není jasné, jak přesně efekt fungoval, italská vědkyně by je však měla ještě letos představit v nové knize. „Je skutečně působivé, jaké množství námahy, organizace a spolupráce si vyžádalo vybudování těchto studní a udržování systému v provozu,“ vysvětlila Lasaponaraová pro BBC. „Muselo jít o organizovanou společnost, která se velmi podobá kultuře tvůrců nedalekých rytin – některé z nich se zcela jasně týkají vody.“

Zajímavé souvislosti

Souvisejí spolu tedy slavné obrazce a zavlažovací systém? Žádný uznávaný odborník na oblast Nazca si nedovolí spekulovat, protože náznaků je mnoho, ale důkazů málo. Otvírá se tak pole působnosti pro záhadology a nejrůznější fantasty, kteří za rytinami vidí mimozemské návštěvníky. Naštěstí se najdou rovněž amatérští badatelé s upřímnou snahou záhadu rozluštit, přičemž je na rozdíl od profesionálů nesvazuje takový strach o dobrou pověst.

Patří k nim i Američan David Johnson, bývalý středoškolský učitel ze státu New York. Už před dvaceti lety přišel s teorií, podle níž spolu obrazce a puquios úzce souvisejí. Zobrazení kolibříci, opice, pavouci či lidé mají pravděpodobně rituální charakter. Nicméně dlouhé rovné linie, tvořící místy trojúhelníky, sloužily podle něj ke zcela jiným účelům než pro posvátná procesí, jak tvrdí současná nejpřijímanější teorie. Naopak, šlo prý o jakési obrovské značky. „Seděl jsem na kopci přímo nad planinou a díval se na ně. A najednou mi to došlo – je to mapa podzemních vod!“ vysvětluje Johnson. 

Podle Američana jsou dlouhé geometrické linie vyryty podél zlomů geologické desky, které leží v podzemí. Tato oblast Peru je seizmicky velmi aktivní a zlomy se zde vyskytují běžně. Protože skalní deska vlhkost nepropouští, podzemní voda se na těchto zlomech koncentruje a stéká tam, kam ji přitahuje gravitace. Zlomy pak fungují jako jakési vodovody, jež táhnou vláhu pod jinak vyprahlým povrchem údolí. 

Johnson tvrdí, že vyryté linie ukazují směr a délku zlomů, a tedy i proudící životodárné tekutiny. S využitím leteckých a satelitních fotografií pořídil mapu linií, kterou srovnal s rozmístěním tehdy známých studní – a našel mezi nimi významný vztah. „Prastaří obyvatelé zjistili, kde voda vyvěrá, usadili se tam, vybudovali studny a vyryli do země linie, aby označili vodní zdroj, jeho velikost a směr, kterým tekutina proudí,“ vysvětluje badatel.

Přitom upozorňuje na obecně rozšířený mýtus, že linie nejsou vidět jinak než z letadla či na satelitních snímcích. Okolní kopce jsou totiž dost vysoké, aby z nich bylo možné obrazce pohodlně přehlédnout – a linie tak skutečně mohly sloužit jako „manuál“. 

Tajemství trvá

Aby svoji teorii potvrdil, obrátil Johnson postup: Přestal hledat puquios a dávat je do souvislosti s liniemi a místo toho si všímal linií, aby našel už zaniklé studny. Fungovalo to. 

Na jednu ze svých expedic si Američan dokonce pozval hydrologa, který provedl chemický rozbor vody vyvěrající na povrch a vody z okolních řek. Ukázalo se, že se jejich složení liší a na planině skutečně vyvěrají prameny, jež protékají podél podzemních zlomů. Johnson tvrdí, že důležitou roli hrají i tvary vyrytých linií: „Ty, které běží ‚cikcak‘, ukazují, že ačkoliv podzemím vede zlom, žádná voda se tam nenachází. Ulehčovalo to práci budoucím stavitelům puquios.“ Zachytit zlomy s vodou muselo být pro dávné obyvatele skutečně klíčové. Johnson ovšem nevysvětluje, jak je dokázali najít a určit jejich směr.

TIP: Archeologové objevili v jižním Peru 2 tisíce let starý ztracený obrazec

Podle kritiků navíc Američan zahrnul do své teorie jen poznatky, které do ní sedí, a zcela pominul vše, co by mohlo úhledný obrázek narušit. Na mnoha místech se totiž linie divoce křižují a na jiných jsou přes sebe různé obrazce chaoticky vyryty v odlišných směrech bez zjevného systému, což jejich využití v podobě obří mapy takřka vylučuje. Ani po dvaceti letech není tedy Johnsonova teorie blíž ke všeobecnému přijetí a archeologové se dál přiklánějí k názoru, že linie sloužily pro náboženská procesí.

Coloradské hlavní město Denver láká návštěvníky řadou architektonických památek, mezi nimiž se najde i několik s opravdu netypickým zastřešením. Vůbec nejzajímavější ukázku však představuje dnes již ikonická stavba mezinárodního letiště z roku 1995, která proslula i tím, že ji obestírá řada konspiračních teorií. S rozlohou 136 km² jde o největší letiště Spojených států pro komerční lety a jedno z největších svého druhu na světě.  

Obří solární farma

Letištní střecha má podobu bílých stanů, k čemuž tvůrce inspirovaly zasněžené hory Rocky Mountains, ale i kryté vozy prvních coloradských osadníků či indiánská týpí. K její výrobě bylo použito víc než 60 000 m² laminátu se speciální teflonovou úpravou. Pomineme-li poutavý design, bylo hlavním cílem zajistit trvalou ochranu před vlivy počasí.

Použitý materiál umožňuje průchod 10 % denního světla, zatímco přes 90 % slunečních paprsků odráží, takže nedochází k nežádoucímu přehřívání. Díky více než 300 slunečných dnů v roce navíc klesla potřeba denního osvětlení uvnitř budovy. Střecha zároveň funguje jako jakási „solární farma“: S více než 9 000 panely dokáže vyprodukovat 16 milionů kilowatthodin ročně. Denverské letiště se i díky tomu pyšní prvenstvím na poli udržitelnosti – jedná se o vůbec první letištní areál v USA vybudovaný s ohledem na životní prostředí, který splňuje i přísné mezinárodní standardy. 

Karel IV. spravoval lucemburské dědictví a považoval se především za dědice přemyslovských tradic. Stejně však ctil i odkaz římských císařů, které velmi obdivoval a k nimž se hrdě hlásil. Nejlépe se však cítil ve svých rodných Čechách.

Předchozí část: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan? (1)

Zpustlá země

České království Karel IV. miloval, dokonce tak moc, že mu to mnozí jeho současníci vytýkali. Například italský básník a Karlův přítel Francesco Petrarca mu v jednom dopise píše: „Ty, vládce římské říše, netoužíš po ničem, leč po Čechách.“

Karel IV. měl k Českému království skutečně mimořádný vztah a zasloužil se o jeho nebývalý rozkvět. I přes to, že Karla IV. korunovali dříve německým králem než českým a později se stal císařem římským, Prahu si zvolil za své sídelní město a zůstal této volbě celý život věrný. Také ji nechal velkolepě přestavět. Když svou zemi o pětačtyřicet let později navždy opouští, patří Praha k nejhonosnějším městům Evropy! 

Mezi jeho rádci a dvořany najdeme většinou Čechy. I když hodně cestoval, v českém království se zdržoval za svůj život nejvíce. Petrarca se zkrátka nemýlil: Karel IV. měl skutečně k Čechám mimořádný vztah. Ostatně v tomto smyslu se i sám vyjádřil v zakládací listině pražské univerzity v roce 1348: „České království, jež nad ostatní důstojenství a državy, ať dědičné, ať šťastně získané, obzvláštní náklonností naší mysli milujeme, o jehož povznesení vší možnou horlivostí se staráme a o jehož čest a blaho vším svým snažením usilujeme“.

Čech nebo Němec?

Co se týká jazykových znalostí, Karel IV. česky hovořil, byť během let u francouzského dvora na rodnou řeč téměř zapomněl. V Praze však na svých znalostech zapracoval a brzy mluvil skvěle. Kromě češtiny ovládal také němčinu, francouzštinu, italštinu a latinu. Čeština však byla jeho hlavním jazykem. 

TIP: Eskapády otce vlasti: Karel IV. se uměl bavit i vládnout

Z četných písemných pramenů, které se o něm dochovaly, však jeho názor nevyčteme. O tom, jestli se cítí být víc Čechem, Němcem, nebo Lucemburkem, se totiž Karel IV. nezmiňuje. Zdá se, že to pro něj není důležité. Byl předně římským císařem, pod jehož vládu spadala řada zemí a národů včetně Čechů, Němců, Italů, Francouzů nebo Lucemburčanů. 

Pláž Omaha dosahovala délky zhruba 8 km. Na obou koncích ji ohraničovaly strmé útesy a mezi nimi se nacházela náhorní plošina, odkud se dalo přehlédnout celé pobřeží. Plošinou protékalo pět potoků lemovaných úzkými roklemi. Právě toto byla jediná místa, kudy si mohla motorová vozidla proklestit cestu do vnitrozemí. Samotnou pláž tvořil zhruba 300 m široký pruh písku.

Za ním potom museli útočníci překonat násep ohlazeného štěrku, kterým bylo obtížné projít, natož projet těžkými vozidly. Ještě hůř to pak vypadalo na té části pláže, kde štěrk přecházel v téměř neprůjezdné pískové duny. Ani na jiných místech Omahy nebylo možné najít lepší komunikace než jen blátivé polní cesty určené pro povozy. Takový terén tedy čekal na americké vojáky. Jenže skalní útesy v ostatních částech pobřeží mezi Vire a Arromanches byly ještě neschůdnější, takže Omaha představovala jediný možný prostor pro vylodění velkého množství mužů.

Neprodyšná obrana

Němečtí obránci nepřístupný prostor Omahy od roku 1943 opevňovali. Zhruba 100 m od čáry odlivu vinul se pás ocelových překážek, jejichž úkolem bylo zkomplikovat výsadkovým člunům přiblížení k pláži. Podél pobřeží také stálo mnoho dřevěných kůlů sestavených do trojnožek, na jejichž vrcholu Němci instalovali protitankové miny. Jejich exploze měly prorazit dna výsadkových plavidel.

Kromě toho se zde nacházely i další překážky v počtu přes 3 700 kusů. Pobřeží bylo navíc silně zaminováno a protkáno ostnatým drátem. Mimoto museli Američané počítat se 14 železobetonovými opěrnými body (Wiederstandnest – WN) umístěnými na strategicky důležitých místech. To vše činilo z této pláže nejlépe zabezpečený prostor z celého pobřežního pásu, v němž se Spojenci hodlali vylodit.

Americké plány

Na pláži Omaha se měl vylodit americký V. sbor pod velením genmjr. Leonarda Gerowa. Jednalo se o jednotky zkušené 1. pěší divize genmjr. Clarence Huebnera, konkrétně 16. plukovní bojovou skupinu (RCT – Regimental Combat Team), která dostala za úkol vylodění na levém křídle v podúsecích Easy a Fox mezi St. Laurentem a Colleville. Dále zde byla 29. pěší divize genmjr. Charlese Gebhardta, té však zatím zkušenosti z bojů chyběly. Její 116. bojová skupina proto byla podřízena 1. divizi a vylodit se měla na podúseku Dog mezi obcemi Vierville a St. Laurent.

Obě bojové skupiny dostaly po jednom tankovém praporu k zajištění palebné podpory. Velmi důležité také byly demoliční čety speciálního ženijního svazku, které se musely vylodit mezi prvními a jejichž úkolem bylo prorazit zhruba 50km průsek v překážkách na pláži, aby mohly během přílivu přistát výsadkové čluny s vojáky. Velení také pečlivě připravilo útok na útes Pointe du Hoc, přičemž zdejší baterie představovala cíl pro vojáky speciální jednotky Rangers. Američané byli velmi optimističtí a předpokládali, že do večerních hodin dne D vytvoří V. sbor předmostí dlouhé 26 km a široké 8 km. Jenže to se nestalo.

Nepříjemná posila

V oblasti pláže a okolí byly od června 1942 rozmístěny jednotky německé 716. pěší divize genpor. Wilhelma Richtera. Nešlo zrovna o kvalitní vojenské těleso, protože jeho mužstvo tvořili hlavně odvedenci ve věku kolem 35 let a většina z nich byli tzv. etničtí Němci (Volksdeutsche) pocházející z oblastí mimo Německo. Dokonce se zde nacházel i jeden prapor vytvořený z bývalých příslušníků Rudé armády.

Celá divize měla značný podstav a tvořilo ji asi 7 000 mužů s nepříliš dobrou výzbrojí. Pokud by se Američané měli střetnout jen s nimi, boje na Omaze by určitě probíhaly mnohem hladčeji. Jenže na jaře 1944 přisunuli Němci k obraně pobřeží v sektoru města Bayeux 352. pěší divizi pod velením genpor. Dietricha Kraiße, zformovanou v roce 1943 ze zbytků jiné divize zničené na východní frontě. Její mužstvo tvořili většinou mladíci ve věku 18–19 let a měla téměř plný stav, takže představovala nepříjemného protivníka a navíc solidně vybaveného.

TIP: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Samotnou pláž bránily doposud jen dva prapory 726. granátnického pluku 716. divize, ale nyní ji posílily dva pluky 352. divize rozmístěné v linii podél pobřeží a třetí pluk byl vzdálený jen několik hodin pochodu. Americká zpravodajská služba se navíc mylně domnívala, že celá divize stojí v záloze kolem města St. Lô. Teprve pár dní před invazí vyšlo najevo, jak se věci skutečně mají. To však už bylo na přijetí účinných protiopatření pozdě a invazní jednotky ani nebyly informovány. Vyloďující se vojáci tak šli do akce s přesvědčením, že na Omaze jsou jen nevelké nepřátelské síly.

Image

Čtěte také

Vylodění na pláži Omaha 1944: Americká Golgota (2)

Hvězdy po celý svůj aktivní život svádějí boj s gravitací. Tlak záření a horkého plynu v nitru (přesněji jde o gradient tlaku, tedy sílu související se změnou tlaku se vzdáleností od středu objektu) vzdoruje vlastní tíze plynu. Každé stálici však jednou zásoba vhodného termojaderného paliva dojde, načež gravitace zvítězí a začne těleso smršťovat. Pak již závisí jen na hmotnosti hvězdy, zda se najde jiný fyzikální proces, který by kontrakci zastavil. 

U stálic s hmotnostmi srovnatelnými s hmotností Slunce se tímto procesem stane elektronová degenerace plynu. Ze středoškolské fyziky víme, že látku tvoří atomy, které se skládají z kladně nabitého jádra obsahujícího protony a neutrony a záporně nabitého elektronového obalu. Elektronový obal určuje efektivní velikost neutrálního atomu, neboť rozměr elektronového obalu asi desettisíckrát převyšuje rozměr atomového jádra. Elektronová degenerace představuje zvláštní stav látky, při němž se působením vnějšího tlaku zbortí elektronové obaly, a atomová jádra se tak dostanou mnohem blíže sobě. Mezi nimi se pak volně pohybují elektrony. 

Bílý trpaslík

Přesně v tomto stadiu se ocitne zhruba za jedenáct miliard let naše Slunce. Astrofyzikové mluví o bílých trpaslících, neboť jde o malé objekty (rozměrově srovnatelné se Zemí) s vysokou povrchovou teplotou (kolem 100 000 K). Vzhledem k tomu, že se do malého rozměru vměstná většina původní hmotnosti hvězdy, dosahuje hustota elektronově degenerované látky v bílých trpaslících enormních hodnot. Krabička od sirek naplněná touto bizarní hmotou by vážila 250 tun!

Přesáhne-li hmotnost kolabující stálice přibližně 1,4násobek hmotnosti Slunce, nedokáže elektronová degenerace gravitační kolaps zastavit. Látka se bude dále stlačovat, až vnější síly donutí doposud volné elektrony „vtlačit“ se do protonů a vytvořit z nich neutrony (pochodem, který odborníci nazývají inverzní beta rozpad). Vzniklé částice mezi sebou nepůsobí odpudivou elektrickou silou, a mohou se tedy natěsnat jedna vedle druhé. Další kolaps je zastaven. 

Výsledný objekt – neutronová hvězda – se opět zmenší až na průměr kolem 10 km, přičemž hmotnost zůstane prakticky nezměněna. Vzniklá látka, neutronově degenerovaný plyn, bude mít tedy ještě větší hustotu než hmota bílých trpaslíků. Krabička od sirek napěchovaná touto neutronovou siláží by vážila pět miliard tun! Ještě jeden příměr: Kdybychom chtěli z obřího Boeingu 747 neboli známého Jumbo Jetu vytvořit neutronovou hvězdu, museli bychom jej zmáčknout na velikost malého zrníčka písku. 

Až k černé díře

Co když však ani tlak neutronově degenerovaného plynu nestačí? Vědci připouštějí ještě jedno stabilní stadium: rozdrtí-li gravitace neutrony na prvočinitele neboli kvarky. Vzniká tak kvarková hvězda, která se od té neutronové rozměrem již příliš neliší. A zatímco neutronových hvězd pozorovali astronomové už bezpočet, kandidáta na hvězdu kvarkovou známe pouze jednoho: Pulzar 3C58 svou hustotou a rychlostí chladnutí totiž nezapadá do charakteristik očekávaných pro neutronové hvězdy. Je však teprve třeba potvrdit, zda se skutečně jedná o hvězdu kvarkovou, neboť mezi neutronovými a kvarkovými hvězdami nepanuje navenek velký rozdíl. 

A nezastaví-li gravitační kolaps ani kvarková degenerace plynu, nezastaví jej už nic. Vznikne tak hvězdná černá díra, objekt, jehož gravitace je natolik silná, že z něj neunikne ani světlo. V nitrech černých děr neplatí známé fyzikální zákony, ale na přesný fyzikální popis zatím stále čekají. 

Mnozí si možná myslí, že když je někde více mužů, tak to znamená více testosteronu pohromadě a tím pádem větší násilí. Jenže opak je pravdou.

Více žen, více násilí

Ukázala to analýza zločinnosti v USA ve vztahu k poměru počtu mužů a žen ve všech 3082 okresech Spojených států. Tam, kde je v USA mužů více než žen, je zároveň méně vražd a napadení, stejně jako méně znásilnění, sexuálního obtěžování a prostituce. Když je ale v daném místě více žen, tak je to přesně naopak.

Vědci si to vysvětlují tak, že když je v určité oblasti nedostatek žen, tak se muži musejí chovat slušně, aby si udrželi své partnerky. Pokud je ale žen nadbytek, tak se muži chovají více promiskuitně a udržují vztahy s více partnerkami. To pak prý vede k většímu počtu konfliktů mezi muži a také k více sexuálním útokům.

TIP: Extrémní násilí z neolitu: Vědci objevili masový hrob oběti dávného masakru

Podobné výsledky přinášejí i studie u zvířat. Kde je více samic, tam jsou samci bojovněji naladění a promiskuitnější. Poněkud jinak to ale funguje v Číně, kde je spousta vesnic plných depresivních mužů bez partnerek. Není tam žádný výrazná souvislost mezi počtem žen a násilím.

Tento výzkum má i praktický význam pro prevenci kriminality. Ukazuje, že nemá smysl se soustředit na oblasti s velkým počtem mužů, ale spíš na ty, kde převažují ženy.

Jedná se o dvě samičky žralůčka běloskvrnného (Chiloscyllium plagiosum) chovaného v akváriu Belle Isle v americkém Detroitu. Matka obou samiček žije spolu s ostatními samicemi stejného či příbuzného druhu a po dobu pobytu v akváriu neměla kontakt s žádným samcem. Genetické testy provedené dr. Kevinem Feldheimem z Pritzkerovy laboratoře molekulární systematiky a evoluce prokázaly, že genetický materiál žraločích mláďat pochází pouze od matky. Vědci tak vyloučili možnost oplodnění před umístěním do akvária.

TIP: Jak loví žralok aneb Vyrovnané šance nerovných protivníků

Další analýza provedená v laboratoři Královské univerzity v Belfastu pak upřesnila, že genom dcer není úplně stejný jako u matky a že tedy jde o její poloviční klony. Zdá se, že tito mladí jedinci překonali nevýhodu v podobě malé genetické diverzity a těší se spokojenému životu. Podle Demiana Chapmana z Institutu pro ochranu oceánů se navzdory dřívějším zkušenostem může nakonec partenogeneze ukázat jako funkční způsob rozmnožování: „Žraloci tu jsou již sta tisíce let a zdá se, že mají dost zajímavé strategie přežití, o kterých se dovídáme až nyní.“

Dvojice dvousedadlových ponorek DeepFlight Dragon a Super Falcon se mohou potopit až na šest hodin do hloubky 120 metrů pod hladinu. Díky elektrickému pohonu je jejich ovládání mimořádně snadné. Tvůrci miniponorek tvrdí, že pokud zvládnete řídit auto, poradíte si i s ovládáním jejich plavidla. Se svou cenou 1,5 milionu dolarů (zhruba 35 milionů korun) jsou miniponorky DeepFlight určeny spíše zámožnějším zájemcům.

Majitel restaurace Poppies v londýnském East Endu Pat Newland přezdívaný Pop zasvěceně popisuje: „Tady se smaží hranolky v arašídovém oleji. Podívejte se, jak je čirý a čistý – to je nedílná součást naší strategie. Taky uznejte, že ten olej nepáchne. Až odtud vyjdete, zjistíte, že vám oblečení odérem fish and chips vůbec nenasáklo.“

V „rybo-brambůrkové“ branži pracuje nepřetržitě od svých jedenácti let. Tehdy dostával dvě až šest pencí za řezání novin, do kterých se pochoutka v Británii tradičně balila. „Když jsem byl malý, byli jsme opravdu hodně chudí. I když fish and chips bylo tehdy velmi laciné jídlo, měli jsme ho tak jednou týdně a byl to pro mě skoro svátek. Nejčastěji jsme jedli samotné hranolky,“ vzpomíná Pat a doplňuje, že tehdy bylo fish and chips nedílnou součástí jídelníčku. „Dneska je to čistě vaše volba. Ceny určitě vzrostly, ale pořád ještě nejde o nijak drahé jídlo.“

Téměř kulturní dědictví

V restauraci prodávají fish and chips i s sebou. Balí je do novinového papíru se speciálním, jedlým inkoustem. Ty, které držím v ruce, vyšly 3. června 1953. Samotné jídlo je ale velmi čerstvé. „Když k nám přijdete v neděli, dostanete rybu, která pravděpodobně ještě před pár hodinami plavala v Severním moři,“ vykládá Pat a jeho zaměstnankyně Jana mu přizvukuje: „Nikdy jsem nebyla fanouškem smažených věcí, ale tato ryba je opravdu velmi dobrá. Je čerstvá, ale v krustě,“ popisuje česká studentka, která si v Poppies přivydělává.

Patovi prý na personálu, který je národnostně velmi pestrý, hodně záleží, a jako hrdý majitel soudí: „Můj tým je jako moje rodina. Před pár dny jsme se loučili s jednou servírkou a to děvče odcházelo v slzách. Podporujeme rodinnou atmosféru a přenášíme ji i na zákazníky. Lidé to mají někde v podvědomí, když od nás odcházejí. Pak jim dojde, že byli v podniku s milým personálem, který je rád obslouží. A to je obrovský rozdíl.“

TIP: Proměny britské kuchyně: Blíží se konec Fish & Chips

Britská kuchyně má špatnou pověst a řada lidí si dokonce myslí, že něco takového vlastně vůbec neexistuje. Treska v těstíčku podávaná s chipsy a s tradiční přílohou v podobě hrachového pyré s pořádnou dávkou octa asi těžko navnadí chuťové buňky konzervativního českého jedlíka. Jenže Britové ji považují za lahůdku a také za jakousi součást svého kulturního dědictví.