Ve vesmíru pozorujeme ohromné množství galaxií nejrůznějších tvarů a velikostí. Jak ale vypadá naše vlastní Galaxie, zjišťujeme jen velmi obtížně – protože žijeme uvnitř.

Už desítky let víme, že Mléčná dráha je velká spirální galaxie, a že žijeme v jednom z jejích ramen. Přesná podoba Mléčné dráhy, včetně počtu ramen a jejich délky, stejně jako velikost příčky uprostřed Galaxie, to vše je stále tématem vzrušených odborných debat.

Většina odborníků se shodne, že v Mléčné dráze lze rozlišit 4 výrazná ramena, která začínají v okolí centra Galaxie – rameno Persea, rameno Střelec – Lodní kýl, rameno Štít – Kentaur a rameno Pravítka – vnější rameno.

Lokální rameno není tak skromné

Sluneční soustava se ale nachází mimo tato ramena, v takzvaném ramenu Orion – Labuť, kterému se též říká Lokální rameno. Astronomové si až doposud mysleli, že je to jen méně významné rameno, které zaostává za blízkým ramenem Persea.

Ye Xu z Observatoře Purpurové hory v čínském Nankingu a jeho spolupracovníci ale tvrdí, že Lokální rameno je ve skutečnosti stejně velké, jako čtyři hlavní ramena. Tým použil soustavu 10 dálkově ovládaných radioteleskopů Very Long Baseline Array v Novém Mexiku k extrémně přesným měřením oblaků plynu v galaktických ramenech.

TIP: Mléčná dráha je možná o 50% větší, než si vědci mysleli

Nová měření naznačují, že Mléčná dráha nebude spirální galaxií s nápadnými rameny, ale spíše spirální galaxií s mnoha rameny a jejich větvemi. Jistotu ale nejspíš budeme mít až ve chvíli, kdy Mléčnou dráhu uvidíme zvenčí.

Protože monopol státní moci nebyl uskutečnitelný, pokud měla církev ve státě privilegované postavení, směřovala podstatná část Josefových reforem proti ní. 

Od patentu k rušení klášterů

Jeden z nejslavnějších rakouských architektů Friedensreich Hundertwasser proslul mimo jiné výrokem, že rovné linie jsou „nástrojem ďábla“. Jeho stavba zvaná Waldspirale neboli „lesní spirála“ v německém Darmstadtu zmíněná slova potvrzuje – rovnou linku bychom na ní hledali jen stěží. 

Zvlněný obytný komplex ve tvaru písmene U, se 105 byty a garážovými prostorami, byl dokončen v roce 2000. K jeho nejzajímavějším prvkům patří právě stoupající střecha, jež pod sebou v nejvyšším bodě ukrývá 12 pater. Jde vlastně o jednu velkou zahradu osázenou množstvím keřů, travin a stromů. Některé stromy přitom vykukují přímo z oken a tvoří tak pro Hundertwassera typické „stromové nájemníky“. V rozsáhlé zahradě se nachází i několik kavárniček a barů lákajících k posezení uprostřed zeleně. 

Celkově se jedná o zajímavou ukázku architektury vymykající se všem konvencím – na první pohled upoutá již barevná fasáda či zvláštní okna – je jich asi tisíc, přesto prý žádné z nich nemá stejnou velikost a tvar. Všechna totiž slovy slavného architekta „tančí mimo linie“.

Podzemní komplex vznikal v několika fázích v zahradách starého říšského kancléřství na ulici Wilhelmstrasse, kde Hitler oficiálně úřadoval. Roku 1935 začala rekonstrukce rozsáhlého diplomatického sálu a sousedících částí stavby. Zároveň probíhalo přebudování sklepních prostor na betonové kryty, mající poskytnout osazenstvu ochranu před případným leteckým bombardováním.

První etapu výstavby se podařilo dovršit roku 1936, zasahovala částečně i pod prostor zahrady. Tehdy vznikl bunkr, jenž zabíral plochu 21,5 × 21,5 metrů a jeho stěny a strop byly silné mezi 1,2 až 1,6 metru. Strop později zesílila další deska silná jeden metr. Již tento původní bunkr disponoval elektrocentrálou, zajišťující ukrytým alespoň po nějakou dobu energetickou soběstačnost.

Vlhký a plesnivý bunkr

Druhá fáze výstavby úkrytu začala roku 1942 a trvala dvě léta. Podzemní kryt se rozšířil dále do zahrady, stavební jáma byla hluboká přes deset metrů. Tento nový spodní vůdcův bunkr spojovalo se starší stavbou z poloviny třicátých let schodiště, další vstup vznikl ze zahrady kancléřství. Tam jej chránily kasematové střílny, strážní věže a pancéřové dveře, vstup byl současně chráněn i protiplynovými těsnícími uzávěrami.

Projekt vedl Albert Speer, významný nacistický politik a Hitlerův nejznámější architekt. Jeho rukopis či vliv lze ostatně spatřovat již v návrzích na první přestavbu sklepních prostor z roku 1936. Vůdcův bunkr získal v letech 1942–1944 na odolnosti, železobetonové stěny a stropy dosáhly tloušťky 3,5 metru, což podle výpočtů mělo zajistit odolnost i proti zásahu tehdy nejtěžšími průraznými leteckými bombami. Je logické, že se stavitelé museli vypořádat s problémem, před nímž stojí většina realizací hlubokých podzemních staveb, a sice s vlivem spodních vod.

Ani tloušťka betonových stěn bunkru, ani izolace, nemohly stavbu zcela zabezpečit proti průsaku podzemních vod, proto se již od počátku v projektu počítalo s nasazením výkonných čerpadel a samozřejmě i filtroventilačního systému. I tak se však nepodařilo odstranit poměrně vysokou vlhkost vzduchu, která ve spojení s teplotou místností vytvářela optimální klima pro šíření různých plísní. Boj s nimi se technickým pracovníkům přes veškerou snahu nepodařil nikdy zcela vyhrát.

Součástí technického vybavení se stala rovněž spojovací centrála, která se od kolaudace udržovala v plně provozuschopném stavu. Systémy spojení počítaly s klasickými kabelovými pojítky i s bezdrátovými prostředky. Od roku 1944 měl bunkr stálou posádku, tvořenou jednak technickým personálem, který náročnou stavbu udržoval v trvalém provozu a jednak strážní jednotkou Begleitskommando, osobní stráží Adolfa Hitlera. Tu tvořili vybraní příslušníci Waffen-SS z divize Leibstandarte SS Adolf Hilter, kteří ve službě používali pokoje v části podzemního krytu.

Úkryt před spojeneckými bombami

Bunkr představoval rozsáhlý objekt, vedle osobních prostor nacistického vůdce se zde nacházely pokoje pro další stálé obyvatele, zejména nejbližší rodinné příslušníky nacistického vedení, konferenční sál, lékařská místnost, místnosti strážní jednotky, kuchyně, sklady a technické prostory.

Stavba byla projektována jako úkryt politického vedení státu v případě leteckého útoku, který měl být schopen poskytnout v řádu dní útočiště několika desítkám lidí. Tomu odpovídaly i zásoby potravin a dalších náležitostí. Samozřejmě nebyl bunkr příliš pohodlný a stísněný prostor, přes veškeré nucené větrání prosycený vlhkým a nepříjemným vzduchem, rozhodně nemohl sloužit k trvalému pobytu.

V době, kdy stavba začala, byla ještě nacistická třetí říše na vrcholu svého rozmachu a její vojska stále udržovala strategickou iniciativu a na východní i africké frontě útočila. V roce 1942 také ještě nikdo nevěděl, že přijde katastrofa u Stalingradu, konečná porážka na africkém kontinentu, klíčová porážka u Kurska a vylodění spojenců v Itálii a západní Francii. Speerem navržený odolný betonový kryt představoval spíše pojistku proti náhlému spojeneckému náletu na Berlín dálkovými bombardéry.

Místo vůdcovy sebevraždy

Svou osudovou úlohu podzemní komplex převzal až 16. ledna 1945, kdy zde začal Hitler řídit porady a v poslední fázi války se stal bunkr jeho výhradním útočištěm. Zde 22. dubna proběhla i poslední konference s vojenským velením, kde před svými generály přiznal, že válka je ztracená a nechal stáhnout všechny jednotky k obraně hlavního města.

Současně oznámil, že setrvá na své pozici až do samého konce a Berlín neopustí. Již 23. dubna z bunkru odešel Hitlerův adjutant a jeden z mála lidí, k nimž měl osobně blízko, spoluzakladatel SS Julius Schaub. Odjel do Berghofu vyplnit poslední rozkaz – zničit klíčové dokumenty. V následujících dnech z krytu odešli další dosavadní obyvatelé, včetně Alberta Speera nebo velitele gestapa Heinricha Müllera, jehož stopa zde mizí.

Další události jsou dobře známé. Dne 29. dubna 1945 uzavřeli Adolf Hitler se svou dlouholetou přítelkyní Evou Braunovou manželství, aby následujícího dne spáchali sebevraždu. Jen o den později jej následovali manželé Goebbelsovi, kteří předtím jedem zavraždili svých šest malých dětí. V té době se k objektům kancléřství již probíjeli sovětští vojáci a stavby starého i nového kancléřství byly vážně poškozeny dělostřelbou i leteckým bombardováním.

Přestože těžké granáty dopadaly i do zahrady kancléřství, bunkr prokázal svou odolnost a nedoznal poškození. Příslušníci Rudé armády jej 2. května obsadili již bez boje, zbylí členové Leibstandarte SS bez většího odporu kapitulovali. Po válce se pyrotechnici Sovětské armády pokusili roku 1947 bunkr vyhodit do povětří, avšak neúspěšně. Poškozený objekt byl tedy zasypán, aby se v budoucnosti nestal místem setkávání neonacistů.

V devadesátých letech jej během stavebních prací znovu objevili, byl proveden archeologický průzkum a probíhaly diskuze, zda v objektu neotevřít muzeum. Nakonec však byl bunkr opět zasypán a nad ním se dnes nachází dětské hřiště. Smutnou minulost místa připomíná pouze informační tabule. V létě 2015 však má být u příležitosti výročí konce války otevřena kopie části bunkru v muzeu v městě Oberhausen. Poslední žijící obyvatel bunkru, někdejší příslušník SS, telegrafista Rochus Misch, zemřel 5. září 2013 ve věku 96 let. Tehdy se historie temného místa definitivně uzavřela. 

Test probíhal včera v západním Texasu. Od nosné části rakety se 45 sekund po startu odpojil záchranný modul a pomocí dvousekundového zážehu se přemístil do bezpečné vzdálenosti od nosné části. Poté pomocí padáků bezpečně přistál v oblaku prachu.

Překvapení na závěr

Test ovšem připravil také jedno překvapení a nutno podotknout že příjemné. Původní plány počítaly s tím, že při odpojení a následném zážehu dojde ke zničení nosné části rakety New Shepard. Nestalo se, ba co víc – nosná část rakety dokázala v poklidu přistát přibližně o tři minuty později. Jde o překvapivý úspěch, nosič totiž nebyl navržen tak, aby dokázal vydržet nápor raketového motoru kabiny.

Včerejší test byl v pořadí již pátý pro tento model rakety. Podle Blue Origin šlo o stejný kus, který dokázal přistát loni v listopadu, a poté svůj výkon ještě čtyřikrát zopakoval. Podle Jeffa Bezose šlo ale o definitivně poslední výlet této rakety. Po pěti úspěšných přistáních se nyní přesune do muzea.

Lidé žijí průměrně stále déle a déle. Není to ale tím, že by se prodlužovala maximální délka lidského života.

Podle nového výzkumu je totiž maximální možná délka lidského života nejspíš pevně nastavená možnostmi lidského těla na zhruba 115 let. Velmi vzácně se objeví lidé, kteří žijí o něco málo déle. Jsou to ale jenom naprosté výjimky.

Vědci analyzovali demografické záznamy ze čtyř zemí, v nichž je známo nejvíce lidí ve věku 110 let a starších – USA, Francie, Japonska a Velké Británie. Přitom zjistili, že věk kolem 115 let je prozatím prakticky nepřekročitelnou hranicí. S pomocí moderní vědy ale nejspíš bude časem možné tento věk přežívat častěji než dnes.

TIP: Jak nejlépe prožít aktivní stáří? V exoskeletu pro seniory

Za pozorovaný nárůst průměrné délky života sice zodpovídá fakt, že lidé umírají v pozdějším věku – to ale platí jen zhruba do věku 110 let. Počet lidí starších 110 let se už mění mnohem méně.

V oblasti Saltonského moře, slaného jezera na jihu státu Kalifornie se minulý týden objevil roj téměř dvou set malých zemětřesení. Místní obyvatelé se začali obávat velkého ničivého zemětřesení kolem slavného tektonického zlomu San Andreas, které se zde určitě zase objeví. Otázkou je jenom to, kdy to bude.

Shodou okolností geologové teď právě v oblasti Saltonského moře objevili zcela nový a potenciálně významný tektonický zlom. Nazvali ho Salton Trough Fault (česky zlom Saltonského údolí) a probíhá po východním okraji Saltonského moře, souběžně se zlomem San Andreas.

TIP: Zkáza z hlubin: Geologický zlom ohrožuje Bangladéš, východní Indii a Myanmar

Přítomnost nového zlomu by mohla výrazně ovlivnit modely rizik zemětřesení v celém širokém okolí Los Angeles. Podle odborníků je teď klíčové tektonické zlomy detailně sledovat a zkoumat, abychom zvýšili šance na úspěšnou předpověď velkého zemětřesení.

Během průzkumu na stavbě nové třináctipatrové budovy v Manchesteru narazili archeologové na zbytky několika staveb. Jednou z nejzachovalejších objevených částí je i stará hospoda. Kromě obligátního nádobí, hrnců a několika talířů čekal na průzkumníky i poměrně překvapivý objev. Z přibližně 20 nalezených lahví obsahují 3 nebo 4 lahve archivní brandy.

Hospůdka z dob, kdy se Napoleon Bonaparte proháněl se svými vojsky po Evropě, patřila podle všeho jistému Thomasi Evansovi. Do hry se tak zapojili genealogové, kteří zjistili, že jeden z potomků hostinského Evanse stále žije v americkém Texasu. Dost možná se tak prapravnuk může těšit na opravdu archivní lahůdku.

Spokojeně spícímu Jessemu Newtonovi se ve tři ráno vkradl do postele potomek, který páchl jako psí výkaly. Zaskočený rodič se proto vydal hledat příčinu a následně nemohl uvěřit vlastním očím – exkrementy našel rozmazané po celém bytě.

Jeho štěně Evie po sobě totiž někdy v noci zanechalo „dáreček“, od nějž se následně zašpinil automatický vysavač: Když pak mechanický pomocník obrážel podlahy příbytku, šířil zapáchající nadílku. Jessemu nezbylo než vydrhnout dítě, vyházet koberce – a nakonec v záchvatu zoufalství hodil do vody i robota, aniž si stihl uvědomit, že ho tak zničí. 

Evropské země se liší vyspělostí, kulturou i národní politikou, a ani trh s bydlením není výjimkou. Přesto poslední průzkumy zachytily v rámci celé Unie oproti roku 2009 dva znepokojující trendy: V současnosti žije v EU víc lidí bez domova než před sedmi lety a většina evropských zemí nemá dostatek vhodných bytů, jež by dokázaly uspokojit rostoucí poptávku po bydlení. 

V bytové pasti 

V mnoha evropských regionech musejí lidé čelit fenoménu, který se anglicky označuje jako „housing trap“, tedy bytová past. Způsobuje ho hned několik faktorů: Pronájem je pro zájemce příliš drahý, pořídit si byt do osobního vlastnictví si rovněž nemohou dovolit a sociální bydlení není kvůli nedostatečné kapacitě k mání. Tempo výstavby sociálních bytů totiž ve většině evropských zemí klesá v důsledku krize již od roku 2009, což se nejvýrazněji promítlo ve Velké Británii, Nizozemsku, Rakousku, Itálii a Dánsku.

Zmíněnou situaci pak stále víc lidí ve věku 18–34 let řeší tím, že žijí u rodičů – jako například v Itálii, Portugalsku a Španělsku. Vůbec nejčastěji v rámci EU – až v 74 % případů – sdílejí společnou domácnost s rodiči mladí dospělí na Slovensku. 

Bez střechy nad hlavou  

Nejedná se však pouze o sociální byty – Evropa celkově staví méně než před vypuknutím krize, i pokud jde o státní a soukromé byty (jedinou výjimku představuje Německo). Prognózy jsou neveselé: Například švédské statistiky naznačují, že do roku 2020 bude zapotřebí celkem 436 tisíc bytových jednotek, vláda jich ovšem plánuje vybudovat pouze 250 tisíc. 

Nedostatek bytů mimo jiné objasňuje nedávný nárůst bezdomovectví v rámci celé Unie. Přesné údaje se pochopitelně získávají obtížně – už proto, že definice lidí bez domova se může v jednotlivých zemích lišit a sčítání lidu se zakládá na počtu členů domácností, nevztahuje se však na jedince žijící ve slumech či jiných neadekvátních podmínkách.

Nicméně podle souhrnných dat organizací zabývajících se bezdomovectvím bylo už v roce 2014 v EU přibližně 4,1 milionu bezdomovců a jejich počet dál roste. Francie zaznamenala v letech 2001–2011 celkem 50% nárůst počtu lidí bez domova, v Dánsku došlo v letech 2009–2013 ke zvýšení o 16 %, v Německu ve stejném období o 21 %. Podobný trend bylo možné pozorovat i v České republice – například v Brně se počet bezdomovců zvýšil v letech 2010–2013 o 44 %. 

Byty, v nichž se nežije 

V této souvislosti se jeví jako neuvěřitelné zveřejnění statistik z roku 2014, podle nichž je v Evropě na 11 milionů prázdných bytů. Jen ve Španělsku se jich nachází víc než 3,4 milionu (vůbec nejvíc v rámci EU), ve Francii asi 2,4 milionu a v Německu přes 1,8 milionu. Mnohé ze zmíněných prostor si majitelé, většinou cizinci, pořídili těsně před krizí jako investici a prázdninový resort – kde se však nikdy nebydlelo. 

Freek Spinnewijn, ředitel organizace FEANTSA zabývající se bezdomovectvím napříč Evropou, považuje zjištění za šokující. Podle jeho slov „by využití pouhé poloviny prázdných bytů mohlo ukončit bezdomovectví v Evropě“. Vlády jednotlivých zemí by tak podle Spinnewijna měly neprodleně nevyužité prostory odkoupit a napomoct tak řešení palčivého problému lidí v sociální tísni. 

Jenže podle britského specialisty na trh s nemovitostmi Gavina Smarta podobná opatření rozhodně neprojdou hladce. Majitelé totiž své byty nechtějí „pustit“ z prozaického důvodu – kvůli penězům. V poslední době ceny nemovitostí v celé Evropě stoupají: Například v Londýně jen v letech 2007–2014 vzrostly ceny obytných prostor v osobním vlastnictví téměř o 27 %. A trend má pokračovat. S prodejem prázdných bytů se tedy vlastníkům vyplatí ještě počkat.   

Drahý život v metropoli 

Je-li řeč o britské metropoli, právě Londýn dlouhodobě vévodí statistikám měst s nejdražším bydlením na světě. A navzdory už tak vysokému nájemnému ceny nadále stoupají. Zatímco nominální mzdy se tam od roku 2005 zvýšily o 15 %, průměrná cena nemovitostí vzrostla za stejnou dobu o 92 %. Londýn tak zůstává pro zájemce o koupi bytu či domu vůbec nejdražší evropskou metropolí.

Porovnáme-li cenu nájemného s výplatními páskami obyvatel, nejlépe si naopak z evropských měst vede Curych, kde průměrné měsíční výdaje na bydlení nepřesáhnou třetinu platu. V Praze – podobně jako v Londýně – představuje bydlení poměrně velkou položku, která spolkne víc než polovinu průměrné výplaty. O tzv. nadměrných nákladech hovoříme tehdy, odejde-li na bydlení víc než 40 % příjmu. V rámci jednotlivých zemí jsou těmito náklady v současnosti nejvíc zatíženi Řekové (téměř 41 % obyvatel), Němci (15,9 %) a Dánové (15,6 %). U nás platí takto vysoké částky každý desátý občan. 

Můj dům, můj hrad

Poslední údaje Eurostatu ukazují i další trend – Evropané se stěhují do rodinných domů. Dnes v nich bydlí téměř tři pětiny obyvatel EU, což je asi o 2 % víc než v roce 2007. A vzrůstající tendence má podle odhadů pokračovat. Vůbec největší popularitě se bydlení v domcích těší ve Velké Británii (84,7 %), Chorvatsku (80,8 %) a Belgii (77,6 %). U nás obývá rodinný dům 46,7 % obyvatel, z toho asi 10 % žije v dvojdomcích. Naopak bydlení v bytech je nejoblíbenější ve Španělsku (66,5 %). Z údajů dál vyplynulo, že víc než dvě třetiny Evropanů disponují domem či bytem v osobním vlastnictví, z toho 27 % majitelů jej nějakým způsobem splácí. 

Bez kanalizace i světla 

Statistiky o osobním vlastnictví však nevypovídají nic o samotné kvalitě bydlení. Jako příklad může posloužit Rumunsko, kde ve vlastním bytě či domě žije celých 96,1 % obyvatel, nicméně v mnoha případech jim chybí základní vybavení. Například jedna ze tří rumunských domácností nemá přístup k tekoucí vodě a jen 65 % z nich využívá kanalizaci. V Bulharsku zase existuje nejvyšší podíl domácností bez dostatečného a stabilního přívodu tepla. 

Špatná kvalita bytů, jež postrádají splachování či vanu, představuje problém v Bulharsku, Pobaltí, Maďarsku a Polsku. Značné množství lidí žijících v nevyhovujících podmínkách – například v domech s prosakující střechou, vlhkými stěnami či nedostatečným osvětlením – najdeme také v Portugalsku, na Kypru, v Lotyšsku či Maďarsku.  

K velkým problémům patří i přelidněnost domácností a nedostatek prostoru. V rámci uspokojivého žití by měla domácnost poskytovat alespoň jednu místnost pro dospělý pár, jeden pokoj pro osobu nad 18 let a minimálně jednu místnost pro dvě osoby mladší 17 let. V mnoha případech ale zmíněné podmínky splněny nejsou: Celkově je v Unii 17,7 % přelidněných domácností, z toho nejvíc v Rumunsku, Maďarsku a Polsku; u nás takto žije asi pětina obyvatel.