25. září 1992 odstartovala k Rudé planetě sonda Mars Observer. Tři dny před dosažením orbity okolo Marsu, v srpnu 1993, byl se sondou z dodnes neznámých důvodů ztracen kontakt a pokusy o jeho obnovení zůstaly bez výsledku. Některé přístroje a experimenty však využily následující tři sondy k Marsu - Mars Global Surveyor, který startoval v roce 1996, Mars Odyssey (2001), a Mars Reconnaissance Orbiter (2005).

V roce 1996 odhalili vědci u australských ďáblů medvědovitých (Sarcophilus harrisii) neobvyklé smrtící onemocnění – nakažlivý nádor, který se do současné doby rozšířil už na dvou třetinách ostrova Tasmánie. Z původní populace asi 150 000 zvířat jich dnes přežívá nejvýše 75 000 a nejpesimističtější odhady tvrdí, že stavy tasmánských čertů, jak se těmto vačnatcům také říká, klesly až na 20 000 jedinců. V květnu roku 2009 byl druh zařazen mezi ohrožené.

Ďábelská nákaza

Jak napovídá latinské jméno Sarcophilus, jsou ďáblové medvědovití „milovníky masa“. Nejčastěji padnou jejich čelistem za oběť vačnatci vombati, ale dokážou ulovit i malého klokana. Hlavní složkou „ďábelského jídelníčku“ jsou však mršiny – proto si dravci dokážou najít potravu i v blízkosti zemědělských usedlostí nebo na okrajích měst. Ďáblové sice žijí samotářsky, ale jejich revíry se překrývají a u jedné mršiny se často najednou sejde až tucet těchto šelem, které se přitom hlasitě „dohadují“. Jejich hašteření bývá slyšet na kilometry daleko a často dochází k šarvátkám. Zvláště agresivní jsou plně dospělí samci.

Právě při těchto příležitostech se mohou ďáblové nakazit infekční rakovinou. Nemocné zvíře má na hlavě nádor a buňky z něj pokousáním zanese do ran zdravého zvířete. Rakovinné buňky v těle nového hostitele rychle rostou. Nádory deformují čelisti a mohou se rozšířit až do očí a zvíře obvykle do půl roku uhyne hladem. Před tím však nemocný ďábel dál šíří smrtící nákazu.

Bezbranná zdravotní policie

Vědci odhalili několik málo jedinců, kteří jsou zjevně k nemoci odolnější. Jestli to bude k přežití tohoto vačnatce stačit, je ale zatím ve hvězdách. Podle některých badatelů se infekční rakovina vyskytovala mezi ďábly i dříve a přichází v cyklech. Zdevastuje vnímavou populaci, ponechá odolné jedince a ustoupí, aby se opět vrátila ve chvíli, kdy odolnost populace poklesne. V současnosti je ale těžké říct, nakolik je optimistický postoj k nemoci opodstatněný. Tasmánští farmáři už začínají nedostatek ďáblů pociťovat. Není, kdo by plnil jejich funkci „zdravotní police“ a v některých oblastech zůstávají ležet mršiny uhynulých domácích zvířat, protože v okolí není dost ďáblů, kteří by je odklidili.

Zoologům přispěchali na pomoc genetici. Ti zjistili, že nádor všech vyšetřených zvířat má společný původ. Pochází od ďábla, který je dávno mrtvý, ale jeho rakovina žije dál a vyvíjí se. Dnes je známo devět různých variant nakažlivého nádoru, z nichž mnohé postupně získávají na agresivitě. Velký problém působí značná genetická „jednobarevnost“ celé populace ďáblů. Nádor do této jednobarevnosti dokonale zapadá a imunitní systém zvířete nedokáže rozlišit rakovinné buňky od vlastních. Tělo se proto nádorovému bujení prakticky nijak nebrání.

Boj o „čistou“ populaci

Mezinárodní tým vedený Elizabeth Murchisonovou z newyorské Cold Spring Harbor Laboratory a Australian National University v Canbeře porovnal dědičnou informaci nádorových buněk s DNA odebranou z buněk zdravých ďáblů medvědovitých. Výsledky ukázaly, že infekční nádor ďáblů vznikl z tzv. Schwannových buněk, které jsou součástí nervové tkáně. Mají na starosti tvorbu bílkovinného obalu kolem výběžků, jimiž si neurony vzájemně předávají nervové vzruchy. To je možná další důvod, proč ďáblové nádor tolerují a jejich organismus s ním nebojuje. K nervovým buňkám a jejich komponentám totiž imunitní systém bývá obvykle velmi shovívavý.

Vědci se pokoušeli vyvinout očkovací látku, která by imunitní obranu ďáblů proti nádoru „vydráždila“. Zatím však všechny jejich snahy vyšly naprázdno. „Teď máme k dispozici genetická data, která nám dovolí s vývojem vakcíny významně pokročit,“ říká člen výzkumného týmu genetik Anthony Papenfuss z melbournského Walter and Eliza Hall Institute of Medical Research.

Výsledky genetických testů by mohly pomoci i s dalším problémem. Ďáblové jsou k rakovině velmi náchylní a infikovaná zvířata je proto třeba izolovat, aby nákazu nešířila dál. Zatím však vědci neměli k dispozici spolehlivý test pro odhalení choroby už v počátečních stádiích. Analýzy prokázaly, že zcela typická je pro infekční nádor bílkovina periaxin. Právě její přítomnost v nádoru chtějí vědci využít k identifikaci zvířat nakažených infekční rakovinou.

TIP: Nový ohrožený druh: Tasmánský čert bojuje s rakovinou

Boj o záchranu ďábla medvědovitého nabírá na obrátkách. Na dvou tasmánských poloostrovech se vědci snaží vytvořit zdravou populaci, která by byla oddělena od zbytku ostrova. Vědci sem chtějí převézt i zvířata, která prokážou zvýšenou odolnost k onemocnění. Až čas ukáže, zda jejich úsilí bude korunováno úspěchem.

24. září 1999 vypustily Spojené státy na oběžnou dráhu snímkovací satelit IKONOS-2. Šlo o prvního zástupce nové generace družic dálkového průzkumu Země pro civilní využití (např. plánování staveb či odhalování přítomnosti nerostných surovin), schopných nasnímat povrch planety s rozlišením až jeden metr. Satelit IKONOS-2 funguje na oběžné dráze dodnes.

Na základě definice Světové banky se mezi extrémně chudé řadí každý, kdo musí denně hospodařit s maximálním obnosem 1,9 dolaru. To v přepočtu odpovídá 46 Kč, což podle očekávání nepokryje jídlo ani bydlení, o vzdělání či lékařské péči nemluvě. A podle údajů z minulého roku takto strádá 9,6 % celkové populace, tedy asi 705 milionů lidí.

Jakkoliv děsivě uvedená čísla znějí, z dlouhodobého hlediska nejsou tak kritická: V roce 1990 žilo v extrémní chudobě 37 % obyvatel Země, tj. zhruba 1,9 miliardy lidí. „Hranice“ extrémní chudoby byla přitom poloviční a s pouhým dolarem denně se nejnuznější obyvatelé planety ocitali v mnohem bídnější situaci, než je ta dnešní. Pro představu: V 90. letech si extrémní chudoba mimo jiné ročně vyžádala 13 milionů životů dětí mladších pěti let, zatímco dnes jich na následky podvýživy zemře „pouhých“ šest milionů. Stále se sice jedná o závratné číslo, ale zároveň nesmíme přehlížet, že jde o radikální zlepšení – a to díky řadě nadnárodních opatření.  

Naivní cíle?

Zásadní zlom v boji proti chudobě nastal v září 2000, kdy si na summitu Organizace spojených národů (OSN) někdejších 189 členských zemí včetně České republiky stanovilo tzv. Rozvojové cíle tisíciletí. Do boje s hladem a chudobou se OSN pustila s odhodláním snížit do roku 2015 počet extrémně chudých na polovinu, eliminovat v rozvojových zemích nezaměstnanost a také zmírnit o dvě třetiny počty dětí umírajících před pátými narozeninami.

Opatření zavedená po summitu zahrnovala jak snižování dluhů rozvojových zemí, tak například pomoc v zemědělství: Pro subsaharskou Afriku byla vyvinuta odrůda rýže zvaná NERICA (z anglického New Rice for Africa neboli „nová rýže pro Afriku“), která se snadno přizpůsobila náročnému podnebí států, jako jsou Demokratická republika Kongo, Guinea, Keňa, Mali či Uganda. Tamní farmáři pak měli díky vyšším výnosům dostatek plodin nejen k vlastní obživě, ale také na prodej. 

Nečekaný zvrat

Rozvojové cíle tisíciletí nakonec v praxi zasadily chudobě zdrcující úder a počet lidí žijících pod pomyslnou hranicí nouze začal klesat: Deset let po konání zmíněného summitu sužovala extrémní chudoba už jen 16 % světové populace a loni toto množství poprvé spadlo pod 10 %. Není divu, že po završení patnáctiletého období navázala OSN na své snažení tzv. Cíli udržitelného rozvoje – a jejich prostřednictvím se chce do roku 2030 zbavit extrémní chudoby úplně. 

K úspěchu poměrně odvážného předsevzetí by mělo přispět 17 hlavních opatření rozčleněných do 169 dílčích záměrů. Ne všechny se však jeví stejně nadějně: Například snaha o dosažení kompletní zaměstnanosti, kterou zmiňovaly již Rozvojové cíle tisíciletí, působí vyloženě utopicky. Zdravá ekonomika státu totiž jistou míru nezaměstnanosti potřebuje: V opačném případě by neexistoval prostor pro změnu povolání, což by nakonec vedlo k deprivaci obyvatel a k postupnému rozkladu systému. 

Dotace versus internet

Jiné navržené postupy nejsou zase právě nejefektivnější. Jedná se třeba o nápad poskytovat finanční dary přímo nemajetným lidem. Problém tkví v obsáhlé administrativě, která by takovému předávání peněz musela předcházet, a také ve všudypřítomné korupci. S přihlédnutím ke všem komplikacím a rizikům se odhaduje, že by každý takto investovaný dolar přinesl užitek v hodnotě pětidolarovky – protože „peníze dělají peníze“ a malý obchodník, který víc vydělá, rovněž víc investuje. Ale přestože to zní dobře, stále jde o jednu z nejpomalejších cest v boji s chudobou. 

Praxe v minulosti ukázala, že nejefektivnější zbraň proti nedostatku představuje nastartovaná ekonomika. Vyšší prioritu mezi navrženými opatřeními by proto mělo získat silnější pokrytí bezdrátovými sítěmi. Díky dostupnějšímu internetu a příznivějším cenám mobilních operátorů by mohli být on-line i drobnější podnikatelé, kteří by tak pronikli na trh v globálnějším měřítku. Získali by přehled, následně by mohli upravit ceny svých produktů a začali by obstojně konkurovat ostatním. Jejich práce by byla efektivnější a rychlejší, mohli by rozšířit své pole působnosti a v důsledku toho by vznikala nová pracovní místa. 

Podle vědců z Copenhagen Consensus Centre by se každý dolar investovaný do bezdrátových sítí vrátil obyvatelům rozvojových zemí až 17×. Technologické firmy jako Google to velmi dobře vědí, a proto nyní na tamním „panenském“ trhu masivně investují. 

Podle korejského vzoru

Zdaleka nejslibnějším nástrojem v boji proti chudobě by se však mohlo stát tzv. Katarské kolo, tedy setkání vyjednávačů ze zemí sdružených ve Světové obchodní organizaci (WTO). Tato pravidelně konaná „kola“ nesou vždy název podle konkrétního státu, kde konference začala – a to současné odstartovalo před patnácti lety v katarském Dauhá.  

Během jednání se WTO snaží dohodnout odstranění bariér tak, aby se usnadnilo obchodování na globálním trhu. Pokud by došlo k pomyslnému prolomení hranic, následoval by obrovský růst – odhaduje se, že do roku 2030 by světová ekonomika vydělávala o 11 bilionů dolarů víc než v současnosti. Hrubý světový produkt přitom loni činil 73,4 bilionu dolarů. Snáz by se šířily vědomosti i technologie a z nového přísunu financí by samozřejmě nejvíc těžily rozvojové země. 

V globálním měřítku by se tak mohla zopakovat situace, v níž se ocitla Jižní Korea: V roce 1960 činil tamní hrubý domácí produkt na osobu 1 102 dolarů (v přepočtu na dnešní ceny 216 tisíc korun). Relativně chudá země však nastartovala zacílením na světový trh nezadržitelný růst a její HDP na obyvatele se loni zastavil na hodnotě přesahující v přepočtu 604 tisíc korun (pro srovnání – v ČR šlo asi o 418 tisíc korun).

Nepřekonatelná zbraň

Pokud bychom princip korejského růstu zobecnili a aplikovali na rozvojové země fungující ve světě otevřeného obchodu, lze předpokládat, že by každý jejich obyvatel vydělával do roku 2030 průměrně o 24 tisíc korun víc než dnes. Počet lidí žijících v extrémní chudobě by v návaznosti na to klesl o 160 milionů. Každý dolar investovaný do rozvolnění pravidel mezinárodního trhu by se podle Copenhagen Consensus Centre zúročil víc než 2 000× – což dělá z otevřených obchodních hranic v boji proti bídě nepřekonatelnou zbraň.

Nancy Carlsonová si udělala radost a ve veřejné aukci NASA koupila vak, který se dostal na Měsíc spolu s posádkou Apollo 17. Nové majitelce se však předmět nepozdával, a tak jej poslala zpět kvůli ověření: Nakonec se ukázalo, že její „pytlík“ na Měsíc skutečně letěl, ale s posádkou Apolla 11, a zpátky na Zemi se v něm vezly úplně první vzorky hornin.

Artefakt s nevyčíslitelnou hodnotou proto NASA odmítá Nancy vrátit a nabízí jí finanční kompenzaci. Jenže dotyčná se brání, že vak zcela legálně koupila, a nehodlá se jej vzdát. Pokud tedy soud nerozhodne jinak, bude muset NASA svůj poklad vydat. 

Hormon oxytocin je asi nejznámější díky své roli v lásce a sociálních vazbách. Podle nové studie se ale také podílí na zážitcích souvisejících se spiritualitou.

Výzkumu se zúčastnilo celkem 83 mužů mezi 35 a 64 lety. Dostali buď oxytocin, nebo placebo, oboje v podobě stejného spreje do nosu. Šlo o dvojitě slepé uspořádání experimentu, kdy ani pokusné osoby, ani experimentátoři nevěděli, kdo dostal oxytocin a kdo ne.

Po aplikaci spreje účastníci experimentu zodpovídali otázky, které směřovaly k jejich spirituálním pocitům, a k tomu, zda cítí spojení s nějakou vyšší mocí.

Výsledky ukazují, že muži pod vlivem oxytocinu se cítili více spirituálně. Vydrželo jim to dokonce týden po aplikaci hormonu, bez ohledu na to, jak se cítili před zahájením experimentu, a zda patřili k nějakému organizovanému náboženství.

TIP: K čemu je ženám orgasmus? Evoluční záhada možná našla vysvětlení

Vše nasvědčuje tomu, že oxytocin představuje jeden z významných faktorů, které se podílejí na utváření spirituálních zážitků. Alespoň pokud jde o muže. Působení oxytocinu na muže a ženy se v mnoha ohledech liší, takže vliv tohoto hormonu na spiritualitu žen bude ještě nutné ověřit v některém z dalších experimentů.

Na říjen roku 1938 se v Praze a dalších československých městech chystaly oslavy dvacátého výročí vzniku samostatné republiky. Dvacetiletého jubilea se však republika nedočkala. Tedy alespoň ne v takové podobě, jaká jí byla přiznána Versailleskou mírovou konferencí. 

Před rokem 1939 nebyli Britové na válku plně připraveni a věřili, že mnichovská dohoda jim zajistí mír. Kdyby Němci napadli ostrovy hned po porážce Francie, měli by s nimi zřejmě snadnou práci. Ani na partyzánskou válku nebyli Angličané připraveni. V Británii neexistovaly početné specializované civilní formace určené k podpoře armády a předběžnému vojenskému výcviku mládeže. Navíc země neměla v meziválečném období zavedenou prezenční službu, takže disponovala pouze omezeným počtem použitelných vojáků v záloze. Jednalo se o veterány první světové války, ale nejmladším z nich táhlo na čtyřicet.

Vznik Domácí gardy

Na druhé straně však porážka Polska a poté i Francie vedla k tomu, že se politické elitě podařilo doslova mobilizovat národ. V krátké době došlo k oživení osvědčené formace, z níž nejstarší tvořil Sbor královských leteckých pozorovatelů – Royal Observer Corps (RAC). Zároveň probíhalo živelné vytváření jednotek z ozbrojených civilistů, především v jižních hrabstvích. Prvním významným testem občanského odhodlání se stala operace Dynamo.

S pomocí několika stovek malých a středních civilních plavidel se podařilo zachránit velkou část britských expedičních sil – British Expeditionary Forces (BEF) z kontinentu. Osádky lodí tvořili civilisté vzatí pod přísahu jako dobrovolníci královského válečného námořnictva. Za urychleně mobilizované muže nastupovaly do továren a zemědělství ženy, další vstupovaly jako dobrovolnice do civilní obrany či různých podpůrných složek armády.

Nejpočetnější ozbrojenou formaci, která se měla postavit invazi, však tvořila Domácí garda – Home Guard (nejprve LDV, viz níže). Čtrnáctého května 1940 žádal ministr války Antony Eden v rozhlasovém projevu, aby se přihlásili dobrovolníci pro místní obranu – Local Defence Volunteers (LDV). Do iniciativy se zapojil rovněž Winston Churchill, který předběžně určil požadavek 500 000 mužů starších 40 let. Do 24 hodin se přihlásilo 150 000 dobrovolníků, následně stoupl jejich počet až na 1,5 milionu. Je třeba dodat, že do LDV vstupovali rovněž dobrovolníci, kteří neprošli sítem lékařské prohlídky k armádě, letectvu nebo námořnictvu. Věkový rozsah tedy začínal u 17 let a končil na 65.

Čekání na vylodění

Až do vítězství v letecké bitvě o Británii existovala na ostrovech doslova psychóza z očekávaného útoku německých výsadkářů. Dále se předpokládaly teroristické útoky agentů vysazených z letadel nebo lodí, případně propašovaných přes hranici s neutrálním, avšak poměrně proněmeckým Irskem. Hlavním úkolem LDV se proto stala ochrana letišť, důležitých výrobních závodů, skladů munice a hlídkování na pobřeží.

Později přibyly další úkoly. Z dobrovolníků se zformovaly jednotky podle armádního vzoru. Základ tvořily čety rozdělené na družstva. Preciznější organizaci měly formace soustředěné v oblastech od Londýna na jih, které navíc přednostně dostávaly zbraně. Přesto vyšší formace existovaly vlastně jen na papíře a prakticky neexistoval společný výcvik.

Ostatně statická obrana konkrétního prostoru ani nepředpokládala manévrový boj a koordinaci většího počtu vojáků a jednotek. Proto se trénovalo především ovládání přidělené výzbroje. Výjimku představovaly později formované protiletadlové baterie. Hned na počátku vznikl obrovský problém s výcvikem, vystrojením a vyzbrojením.

Vzpomínky některých československých pilotů, že je po sestřelení nad Anglií zajali civilisté ozbrojení loveckými brokovnicemi, v horším případě vidlemi, ukazují realitu krátce po vniku LDV. Místní vesnické čety nebo družstva vedli policisté, záložní poddůstojníci či důstojníci vybavení vlastní výzbrojí a s páskou na rukávu. Ze skladů přicházely zbytky výstroje z první světové války a urychleně probíhalo šití nových potřebných věcí.

Příliš aktivní kapitán

Od 3. září 1939, tedy dne vyhlášení války Německu, byla obnovena funkce vrchního velitele domácích sil nazvaných Home Forces, jímž se stal Walter Kirke. Tomu podléhaly i jednotky LDV. O počáteční růst odbornosti příslušníků LDV se však zasloužil především kapitán Tom Wintringham (1898–1949), který organizoval krátké kursy dobrovolníků v londýnském Osterley Park. Za tři měsíce jich vycvičil 5 000. Šlo o autora knihy Jak reformovat armádu, který bojoval na straně republikánů za občanské války ve Španělsku.

Pracoval především jako instruktor partyzánské války a sabotážních demolicí v Baskicku. Na základě svojí bojové praxe navrhoval sestavit 12 divizí složených z vojáků v záloze a mládeže. Terénem nepolíbení štábní byrokrati v něm viděli však podezřelého revolucionáře a průběžně jeho činnost sabotovali, až jej zcela odsunuli do pozadí.

Právě Wintringham prokázal smysluplný přístup k reálné potřebě obrany proti invazním jednotkám, které by měly roku 1940 technologickou převahu. Správně předpokládal, že bude třeba především omezit jejich mobilitu ničením komunikací, železnic, mostů a vozidel a zároveň využívat léček v nepřehledném terénu jižních hrabství. Počítal s pohyblivými a vzájemně spolupracujícími jednotkami domobrany působícími v terénu. Naopak generálové se opírali o překonanou teorii statické obrany opevnění, s níž si Němci dokázali poradit bez větších problémů už v době blitzkriegu.

Tátovská armáda v boji

22. srpna 1940 změnil Winston Churchill název domobranecké formace z LDV na domácí gardu – Home Guard. Její příslušníci dostali identifikační průkazky, přitom mnozí ještě dříve než uniformy. Jejich služba se nestala přehlídkou hrdinských činů vhodných pro hollywoodské režiséry. Příslušníci Home Guard brzy dostali neformální označení Dad's Army, tedy armáda tatíků (či armáda fotrů). Z reálného hlediska však nelze existenci Home Guard zcela podcenit. V jejich prospěch mluvila především znalost terénu včetně obydlených aglomerací.

Svou činností mohli pohyb nepřítele alespoň zpomalovat a německé armádě, jejíž základ tvořila pěchota, pouze částečně motorizovaná, mohli příslušníci Home Guard zasazovat účinné údery. Tato možnost rostla především se zlepšující se kvalitou výzbroje. Důležitá je především účast 100 000 příslušníků Home Guard na protiletecké obraně. Nejvyšší počet se jich účastnil obrany Londýna před německými bezpilotními letounovými střelami známými jako V1 v roce 1944. Po vylodění v Normandii do konce roku 1944 pak skončila služba zhruba jednoho milionu příslušníků. K rozpuštění zbývajících jednotek došlo na konci roku 1945. 

Jako černou díru označují astrofyzikové objekt s takovou gravitací, že úniková rychlost z jeho nitra překračuje rychlost světla. V tom případě nemůže zevnitř uniknout ani záření a pozorovatelé nemají o existenci černé díry žádné přímé zprávy. Na její přítomnost tak usuzujeme jen zprostředkovaně: Navenek se objekt projevuje pouze svou gravitací a ovlivňuje materiál, který se dostane do jeho blízkosti – nekompromisně jej totiž přitáhne a pohltí. 

Odborníci rozeznávají tři typy černých děr, podle způsobu vzniku. V raných fázích vývoje vesmíru byla látka velmi hustá, přičemž náhodnými impulzy mohlo docházet k místnímu zhušťování pod hranici katastrofického kolapsu. Takto se rodily tzv. primordiální černé díry, o jejichž přítomnosti nemáme vůbec žádné přímé důkazy. Jejich hmotnost je srovnatelná například s hmotností Měsíce a jejich horizonty událostí dosahují milimetrových rozměrů. Popsané objekty by mohly tvořit důležitou součást enigmatické skryté hmoty. 

Další typ černých děr představují zbytky po závěrečných životních stadiích velmi hmotných stálic, tedy tzv. hvězdné černé díry. Vznikají překotným gravitačním kolapsem vyhaslého jádra obří hvězdy a na jejich přítomnost můžeme usuzovat pouze v případě, že se nacházejí ve vícečetném systému a „odsávají“ materiál z okolních stálic. Látka poté padá na černou díru, zahřívá se a září v rentgenovém oboru. 

TIP: Hypotetické objekty: 10+1 vesmírných objektů, které nejspíš neexistují

Posledním typem jsou černé veledíry v centrech galaxií, jejichž hmotnost přesahuje miliardy sluncí. Konglomerát hvězd v centru hmotné galaxie se chová jako černá díra: Obalí se horizontem událostí a nadále z něj nepřichází žádné záření. Vnitřní struktura těchto objektů zůstává záhadou, jejich střední hustota však není tak obrovská jako v případě hvězdných černých děr – často nedosahuje ani hustoty vody. Je tedy možné, že pod horizontem událostí objekty dlouhodobě přežívají v původním stavu, aniž by o tom měl ovšem vnější pozorovatel jakoukoliv informaci.

Kuiperův pás a Oortův oblak představovaly až donedávna dvě oblasti Sluneční soustavy, kde se vyskytují ledová tělesa. Pocházejí odtud krátkoperiodické, případně dlouhoperiodické komety. Naopak kamenným planetkám (neboli asteroidům) zůstával vyhrazen zejména hlavní pás rozkládající se mezi drahami Marsu a Jupitera. Nedávné objevy však takto jasné rozdělení našeho solárního systému poněkud rozostřily.

Mezi asteroidy a kometami najdeme celou řadu rozdílů: Komety se obvykle pohybují po protáhlých eliptických drahách, a dostanou-li se do blízkosti Slunce, ohřívají se, zjasňují, uvolňuje se z nich prach a plyn a mohou vytvořit kometární ohon. Na druhou stranu planetky – a zejména ty v hlavním pásu – lze považovat za uspořádaná tělesa obíhající po téměř kruhových drahách, jejichž stav se v čase příliš nemění. Ke svému velkému překvapení však astronomové i v této poměrně poklidné části Sluneční soustavy pozorovali tělesa, která se navenek projevují jako komety!

Planetka, nebo kometa?

Za první takový neobvyklý objekt považujeme „planetku“ identifikovanou v roce 1979, jež tudíž dostala odpovídající označení 1979 OW7. Tehdy se předpokládalo, že se jedná o obvyklého člena hlavního pásu. Dráhové charakteristiky byly pro takové těleso naprosto typické, objekt proto „zapadl“ mezi ostatní ve své třídě a vědci jej dále nezkoumali. 

Změna přístupu nastala v roce 1996, kdy si astronomové Eric Elst a Guido Pizarro všimli, že má zmíněný „asteroid“ dlouhý prachový ohon. Analýza snímků pořízených v delším časovém období ukázala, že prach se z tělesa uvolňuje po dobu mnoha měsíců. Objekt se proto dočkal nového označení podle kometární nomenklatury – 133P/Elst-Pizarro. 

Původ uvedené aktivity zůstával po nějakou dobu neznámý. Někteří astronomové se domnívali, že se jedná o důsledek jednorázové srážky dvou těles. Takovou variantu však bylo možné vyloučit, neboť 133P vykazuje aktivitu periodicky: vědci ji pozorovali při všech třech následujících průchodech perihéliem oběžné dráhy. Opakované kolize během tak krátké doby jsou přitom jednoduše nemožné. O následek jediné srážky rovněž jít nemohlo, protože – jak ukázaly numerické modely – takto uvolněný prach by nevydržel v blízkosti tělesa po dobu několika měsíců jeho aktivity.

Další možnosti

Jako druhou možnost vědci zvažovali, že se jedná o obvyklou kometu, která během vývoje Sluneční soustavy „zabloudila“ do hlavního pásu planetek. Dynamické simulace vývoje dráhy tělesa ovšem prokázaly, že se 133P nachází na velmi stabilní dráze, jinými slovy je velmi obtížné ji sem odkudkoliv dostat. A to platí obzvlášť pro vnější části našeho solárního systému, odkud komety obvykle pocházejí. Navíc se takovou cestu do hlavního pásu dosud nepodařilo prokázat. A pokud bychom přece jen připustili velmi nepravděpodobnou souhru působení vnitřních planet na kometu tak, aby se do hlavního pásu dostala a usadila se zde, znamenalo by to, že se musí jednat o výjimečný objekt. Jak ovšem ukázaly další objevy, není tomu tak.

Dále přicházelo v úvahu, že se zkrátka opravdu jedná o planetku hlavního pásu, která je ovšem z nějakých důvodů v nitru ledová. Aby to dokázali, rozhodli se astronomové David Jewitt a Henry Hsieh pro rozsáhlou prohlídku oblohy s cílem nalézt další podobná tělesa. V letech 2004–2007 prozkoumali celkem 600 potenciálních kandidátů, objektů s podobnými orbitálními i fyzickými charakteristikami, jako má Elst-Pizarro. 

Zhruba v polovině prohlídky skutečně nalezli planetku 118401 (1999 RE70) se slabým ohonem. Mezitím se také dalším astronomům podařilo identifikovat podobná tělesa, mezi prvními například kometu P/2005 U1 (Read). Brzy bylo zřejmé, že se jedná o novou skupinu vlasatic, které se začaly označovat jako komety hlavního pásu. V současné době jich známe deset, ale omezené množství dat z pozorování napovídá, že by jich mohlo existovat mnohem více. 

Dráhy komet hlavního pásu se od sebe liší. Tělesa 133P/Elst-Pizarro a 176P/Linear patří do rodiny planetek Themis, tedy jedné z největších tamních rodin. Jejich dráhy jsou velmi stabilní, a proto je můžeme považovat za původní členy zmíněné rodiny. Dráha komety 238P/Read je o něco výstřednější, což sice řadí vlasatici mimo rodinu planetek Themis, přesto se na své dráze nachází už dlouhou dobu. Naopak kometa P/2008 P1 (Garradd) se pohybuje po odlišné, a navíc mnohem méně stabilní dráze než její kolegyně ve výše uvedených případech: vlasatice na ní nevydrží déle než dvacet milionů let, což naznačuje, že zde není původní. Rovněž kometa P/2002 R2 (La Sagra) má odlišnou dráhu – ale na rozdíl od P/2008 P1 (Garradd) stabilní.

Pokračování příští víkend