Hubbleovo ultrahluboké pole (HUDF) je snímek extrémně vzdálené oblasti vesmíru v oblasti souhvězdí Pece, pořízený Hubbleovým vesmírným dalekohledem. Jde o snímek nejvzdálenějšího vesmíru, který byl kdy pořízen v oblasti viditelného světla, a zobrazuje množství velice vzdálených galaxií.

Teď se do stejné oblasti vesmíru podívala nedávno zprovozněná a velmi výkonná soustava 66 teleskopů ALMA (Atacama Large Millimetre/submillimetre Array). Teleskopy ALMA pozorovaly oblast HUDF celkem asi 50 hodin.

TIP: Objev u mladé hvězdy: V protoplanetárním disku detekovali metanol

Data získaná soustavou ALMA ukazují, že rychlost tvorby nových hvězd v galaxiích mladého vesmíru má těsný vztah ke hmotnosti těchto galaxií, odvozené z množství jejich hvězd.

Zhruba před 10 miliardami let proběhl zlatý věk tvorby galaxií. Podle výsledků pozorování soustavy ALMA za tím stálo především rychle rostoucí množství plynu v tehdejších galaxiích, které vedlo ke značnému zvýšení intenzity tvorby nových hvězd.

V dávno zaniklém městě Ejn Gedi na území dnešního Izraele, které leželo na západním břehu Mrtvého moře, objevili v roce 1970 spálený a zuhelnatělý svitek z pergamenu, který byl sepsán kolem roku 300 našeho letopočtu. Shořel kolem roku 600, i s celým městem Ejn Gedi.

Svitek byl objeven v takovém stavu, že se ho téměř není možné dotknout, natož si ho přečíst. Jenže věda od roku 1970 podstatně pokročila vpřed. Vědci nedávno použili převratnou metodu virtuálního rozbalení (virtual unwrapping) a s její pomocí zobrazili část textu svitku.

Virtuální rozbalování je založeno na trojrozměrných rentgenových skenech zuhelnatělých zbytků svitku a následné počítačové rekonstrukci dávného textu. Badatelé byli schopni přečíst tolik textu, že ho spolehlivě rozpoznali. Jde o biblický svitek, kopii 3. knihy Starého zákona a zároveň součásti Tóry, takzvaný Leviticus. Podle vědců je pravděpodobné, že se postupně podaří přečíst kompletní obsah shořelého svitku.

Která civilizace je v dnešním světě nejstarší? Podle nové rozsáhlé studie DNA lidských populací jsou takovou civilizací Austrálci, původní obyvatelé Austrálie.

Dánský evoluční genetik Eske Willerslev a jeho tým byli schopni v DNA populací původních obyvatel Austrálie a Papui Nové Guineje vysledovat úžasnou pouť jejich dávných předků přes oceán.

Genetici prozkoumali DNA 83 Austrálců a 25 Papuánců. Jejich výzkum ukazuje, že předci Austrálců byli zřejmě prvními lidmi, kteří překonali oceán.

Do oblasti Austrálie se dostali někdy před 50 tisíci let a zůstali tam v téměř neprodyšné izolaci až do doby před 4 tisíci lety. Podle genetiků jsou tito lidé příslušníky nejstarší kultury ze všech, které v dnešním světě známe.

Meziválečné období přineslo také obnovení zájmu o vojenské využití raket. K hlavním velmocím v tomto oboru se řadilo Německo, které tak vlastně obcházelo některá omezení Versailleské smlouvy. Kromě řady úspěšných a perspektivních zbraní se však zrodily i podivnosti, které se nakonec ukázaly jako nebezpečné spíš pro Němce než pro jejich protivníky.

Raketový pohon

Do této kategorie patří i sice hodně známý, avšak prakticky málo úspěšný raketový stíhací letoun Messerschmitt Me 163 Komet. Poprvé odstartoval již v roce 1941 jako bezmotorový kluzák, ale sériové kusy dostaly raketový motor Walter, pracující na bázi exotermického slučování dvou látek. Už to samo představovalo zdroj problémů, jelikož chemikálie byly vysoce toxické. Ačkoliv letoun mohl dosáhnout pozoruhodných výkonů (například maximální rychlost až 1 000 km/h a počáteční stoupavost přes 3 600 m/min.), k boji se moc nehodil.

Na konci roku 1943 začala sériová produkce verze Me 163 B, která se měla zapojit do obrany Říše proti americkým bombardérům coby přepadová stíhačka. K tomuto účelu stroj dostal dva kanóny, nejdříve 20mm a později 30mm. Řízení bylo velmi obtížné a navzdory tomu, že do kabin usedali jen zkušení piloti, spadá na konto 370 vyrobených kusů pouhých devět sestřelů. 

Pozdější zdokonalené verze jako Me 263 už do boje nezasáhly. Také v dalších zemích vznikaly letouny s raketovým pohonem, vesměs však měly experimentální charakter (jako první nadzvukový letoun světa Bell X-1), protože bylo zřejmé, že raketový pohon bojových letadel představuje slepou uličku.

Lidskou posádku chce Rusko dopravit na Měsíc mezi léty 2025 až 2045, tedy 60 poté, co se po jeho povrchu prošel velitel mise Apollo 11 Neil Armstrong. 

Ruský plán zahrnuje několik etap průzkumu, během kterého má být prozkoumána oblast jižního pólu a jeho geologické složení pro lepší určení pozice budoucí základny. Cesty s návratem budou následovat v letech 2025–2035, pilotované lety pak v letech 2035–2045.

Režisér Avataru chce na Měsíc

Pilotované lety by měly zahrnovat vědecké mise ale i vesmírnou turistiku. Cena zpáteční letenky na Měsíc má vyjít na 150 milionů dolarů. Mezi prvními uchazeči je údajně i americký režisér James Cameron.

Jeden z partnerů ruské státní kosmické agentury – podnik RKK Eněrgija, již pracuje na výcviku uchazečů a nových skafandrech, které mají kosmonautům usnadnit pohyb po povrchu Měsíce.

Ne všichni jsou myšlenkou vyslat lidskou posádku na Měsíc nadšeni. Podle Jurije Karaše, ruského novináře a experta na ruskou kosmonautiku, podobné plány jen zdůrazňují současnou zaostalost ruského vesmírného programu.

Když se Paida Mutopo z anglického Manchesteru dozvěděla, že jí v těle koluje zákeřný virus HIV, zhroutil se jí svět. Šokující informaci se dozvěděla ve svých 11 letech. Do té doby lékaři připisovali její časté zdravotní potíže chatrnému zdraví a oslabené imunitě. Podobných případů může být v Británii tisíce. Odborníci odhadují, že v zemi žije okolo 100 tisíc lidí nakažených virem HIV, přičemž celá čtvrtina o tom vůbec nemusí vědět.

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Nákaza virem HIV ale neznamená rozsudek smrti. Díky lékařské péči mou lidé s HIV žít plnohodnotný život a dožít se vysokého věku. Jak dokazuje případ Paida Mutopo, nákaza dokonce neznamená ani to, že by lidé s virem HIV nemohli mít zdravé děti. Paida před pěti měsíci porodila chlapce, který se podle lékařů těší dokonalému zdraví.

Při pohledu na pochoutky molekulární kuchyně vám možná vytanou na mysli vzpomínky na československý seriál Návštěvníci a proslulé amarouny v podobě želatinové kostky. Tím však zázraky kuchyně, jíž se říká také „vědecká“, zdaleka nekončí: Zahrnuje například jedlou hlínu, nápoje, z nichž se valí dým, či mojito servírované v pevném skupenství. A právě netradiční změny skupenství, celková úprava jídla i překvapivá chuť patří mezi její hlavní rysy. 

Na počátku byla věda 

„Vědu o jídle“ začali v roce 1988 jako první propagovat fyzik Nicholas Kurti a chemik Hervé This z University of Oxford. O čtyři roky později představili na sérii seminářů v italském městě Erice novou disciplínu, kterou nazvali „molekulární a fyzikální gastronomie“. Školení se zúčastnili také vědci z předních světových univerzit, a zakladatelé nového kuchařského směru tak mohli probírat možnosti moderní gastronomie s čelnými představiteli fyziky a chemie. 

Disciplína se rychle šířila a získávala na popularitě. Zaujala i mnoho špičkových šéfkuchařů, kteří ji pak dokázali posunout na vyšší úroveň. Za všechny jmenujme cenami ověnčeného amerického kulinářského mistra Granta Achatze či majitele prestižní britské restaurace The Fat Duck Hestona Blumenthala, známého i z řady televizních pořadů o vaření. 

Alchymie smyslů 

Hlavní myšlenka molekulární gastronomie je prostá: využít běžně dostupné suroviny jako rajčata, okurky, vývar či mátu, základní vybavení chemické laboratoře a vlastní fantazii. Právě díky ní totiž vykouzlíte třeba z obyčejné okurky zelený kaviár – stačí zeleninu rozmixovat na kaši, pipetou ji nakapat do roztoku neškodného mléčnanu vápenatého a pak už jen sledovat vznikající „kaviárové“ kuličky. 

K oblíbeným kratochvílím kuchařů patří také mást naše smysly: Potraviny určitých tvarů si obvykle spojujeme i s charakteristickou chutí – ale co když může být všechno jinak? Například pokud kuchař nechá hovězí vývar ztuhnout a následně z něj vyrobí špagety, cíleně zmate naše chuťové pohárky. 

Populární součástí molekulární gastronomie je rovněž kouzlení s nápoji: Ty se pod rukama šikovných mistrů mění v dýmající elixíry i pevné kostky, jež vznikají za použití tekutého dusíku o teplotě −196 °C. Práce se změnami skupenství alkoholických nápojů si dokonce vysloužila samostatné označení – molekulární mixologie. 

Éra největší slávy 

Používání tekutého dusíku, polévka v kuličkách, džus ve formě tablet a další zázraky gastronomie zažívaly největší boom v letech 2002–2010. Do svého menu je tehdy zařadily mnohé z nejlepších restaurací světa, včetně věhlasného katalánského podniku elBulli, považovaného za „laboratoř nejvyšší gastronomie“, či zmíněné britské restaurace The Fat Duck. 

Nejznámější šéfkuchaři se předháněli, aby vytvořili ještě kreativnější jídlo a ještě dovedněji oblafli chutě svých zákazníků. Molekulární kuchyně přesáhla dokonce i svůj původní název: Začalo se hovořit o gastronomii technoemocionální – spojující technologie a emoce – či orgasmické, podle anglického „Organoleptics, Gastronomy, Art and Science, Meet in Cuisine“ čili „setkání smyslových vjemů, gastronomie, umění a vědy v kuchyni“. 

Chemie versus příroda 

Jenže právě posedlost dokonalým designem jídla, slučování nesourodých chutí a především hra s umělými přísadami nakonec způsobily, že se na molekulární kuchyni snesla vlna kritiky. Podle odpůrců už kuchaři nemuseli rozumět ingrediencím, s nimiž pracují – stačilo vědět, pro jaký prášek sáhnout. Poslední ránu pak rozmachu vědecké kuchyně zasadil nastupující trend zdravé a bio stravy. Tváří v tvář „čistým“ surovinám bez umělých přísad se tak pokrmy jako vystřižené z říše sci-fi musely přesunout na vedlejší kolej.

TIP: Molekulární kuchyně: Módní výkřik, nebo gastronomie budoucnosti?

Jedno ovšem molekulární kuchyni rozhodně upřít nelze: Právě díky ní se kuchaři začali víc zajímat o složení používaných surovin, o samotné technologie vaření i o to, jak jídlo působí na naše smysly. V neposlední řadě pak „vědecké“ vaření přineslo nové gastronomické techniky, jež si následně našly místo v kuchyních celého světa. Patří k nim například metoda „sous-vide“ (což v překladu z francouzštiny znamená „ve vakuu“), kdy se potraviny připravují ve vzduchotěsném umělohmotném obalu ve vodní lázni s přísně kontrolovanou teplotou, a neztrácejí tak nic ze své chuti, objemu ani výživové hodnoty.

V roce 2015 zasáhl jihovýchodní Asii obzvlášť nepříjemný smog, vyvolaný mnoha lesními požáry a požáry rašelinišť – především na ostrovech Sumatra a Kalimantan. Nejvíce postižená byla Indonésie, zejména Sumatra a Borneo, pak také Brunej, Malajsie, Singapur, jižní Thajsko, Vietnam, Kambodža a Filipíny.

Podobné jevy se zde pravidelně opakují během období sucha. V roce 2015 tento smog, který bývá zřetelně viditelný pouhým okem, postihl více než 43 milionů obyvatel Indonésie a trval minimálně od konce června do konce října, kdy většinu požárů uhasily intenzivní lijáky.

Specialisté z Harvardu a Kolumbijské univerzity teď dospěli k názoru, že tento jihoasijský smog předčasně zahubil přes 100 tisíc lidí, přičemž 90 procent z nich zemřelo v Indonésii.

TIP: Četné lesní požáry v Indonésii uvolňují gigatuny oxidu uhličitého

Oficiální počet mrtvých je přitom 19, včetně zasahujících hasičů. Asi půl milionu lidí kvůli smogu zasáhly infekce dýchacích cest a smog také způsobil nemalé ekonomické škody. Letos je v jihovýchodní Asii daleko méně požárů a méně je tím pádem i smogu.

Bývalému kubánskému prezidentovi Fidelu Castrovi bylo 13. srpna devadesát let a v ostrovní zemi na jeho počest zavládl „měsíc oslav“. Úderem narozeninové půlnoci zahájily všeobecné veselí ohňostroje, následoval koncert před americkou ambasádou a pak se Havanou začal proplétat kilometry dlouhý maškarní průvod. Oslava se rovněž zapsala do Guinnessovy knihy rekordů, a to díky nejdelšímu doutníku na světě: Vznikl jako symbol Castrova života, a měří proto 90 metrů.

Českoslovenští představitelé původně britsko-francouzskému tlaku odolali a 20. září odpověděli nótou, ve které upozorňovali „spojence“, že okleštění ČSR by mělo dalekosáhlé důsledky pro osud celé střední Evropy. Francie a Británie okamžitě kontrovaly ultimativní nótou, ve které jasně sdělily, že nepřistoupí-li čs. vláda na odstoupení části území, bude Německem napadena a Francie a Británie tomu nebudou bránit. Po tomto brutálním nátlaku nakonec čs. vláda přijala podmínky z Berchtesgadenu. 

TIP: Vraťte se na začátek konfliktu, který vyvrcholil mnichovským diktátem

Československý souhlas s dohodou pokládali signatáři za samozřejmý. Dopoledne 30. září zasedala na Pražském hradě vláda za přítomnosti prezidenta Beneše a náčelníka generálního štábu Ludvíka Krejčího. Spočívalo na nich rozhodnutí, zda se podvolit a přijmout verdikt, anebo vést zemi do války. V případě, že by vláda a prezident odmítli přistoupit na dokument Mnichovské dohody, hrozila nejen válka s Německem, ale i s Polskem, případně i s Maďarskem.Bránit se proti útoku tří sousedních zemí by bylo nemožné. Zvítězil pragmatismus a snaha přežít nad sice čestným, ale krvavým a beznadějným bojem. Ministr zahraničí Krofta oznámil britskému a francouzskému velvyslanci: „Jménem prezidenta a své vlády prohlašuji, že se podrobujeme rozhodnutí, k němuž došlo v Mnichově bez nás a proti nám.“