Jsou oba stejně staří – belgický architekt Vincent Callebaut se narodil ve stejném roce, kdy bylo postaveno bruselské Botanické centrum. Budova z roku 1977 s honosným názvem je vlastně obyčejným a v současnosti nepříliš pohledným činžákem, jakých je v bruselské metropoli mnoho. Své pojmenování si dům vysloužil díky blízké botanické zahradě.

TIP: První podzemní park na světě má vzniknout šest metrů pod Manhattanem

Nyní se ale zdá, že se Botanické centrum dočká radikální proměny. Návrh Vincenta Callebauta počítá s přeměnou komplexu na soběstačný a ekologicky laděný objekt. Fasádu domu má ozdobit 274 květináčů, které by měly pojmout 10 tisíc rostlin. Kromě pohledového efektu mají rostliny plnit i očistnou funkci – podle Callebauta rostliny ročně pohltí okolo 50 tun oxidu uhličitého.

Na střeše budovy architekt počítá s umístěním futuristické konstrukce ze dřeva a oceli, která by měla fungovat jako obytný, nebo komerční polyfunkční prostor. Plány pamatují i na energetickou soběstačnost – o elektřinu, která by měla pokrýt kompletní spotřebu budovy, se postarají solární panely a větrné turbíny umístěné na střeše domu.

Rostoucího vlivu a závratných zisků z pochybných finančních obchodů Valdštejn využíval k tomu, že výhodně skupoval statky zabavené rebelům. Soustředil se na nemovitosti v blízkosti severočeských panství z dědictví Smiřických, zatímco naopak o své moravské državy ztratil zájem a do poloviny dvacátých let je prodal. Na severu Čech nyní systematicky budoval velké dominium, z nějž se v roce 1624 stalo Frýdlantské knížectví a o tři léta později vévodství.

Válečný podnikatel

Pohádkového bohatství, které získal především machinacemi s nemovitostmi konfiskovanými po Bílé hoře a obratnými finančními spekulacemi, využil Albrecht z Valdštejna k cílevědomému rozšiřování svých držav. Do poloviny dvacátých let 17. století vytvořil jádro obrovského pozemkového komplexu v severních Čechách, který dalšími transakcemi rozšiřoval až do počátku třicátých let. Císař tento konglomerát více než šesti desítek původně samostatných panství a statků (největší z nich byl Frýdlant) povýšil 12. března 1624 na Frýdlantské knížectví a 4. ledna 1627 na Frýdlantské vévodství.

Valdštejnovo dominium s nákladně budovanou rezidencí v hlavním městě Jičíně hospodářsky těžilo z konjunktury řemesel napojených na válečnou ekonomiku i z toho, že bylo dlouhodobě ušetřeno pobytů soldatesky. Stalo se jakýmsi státem ve státě, vzletně označovaným jako „Terra felix“ (Šťastná země). Na počátku roku 1625 vyčlenil Valdštejn z dominia državy, které získaly status komorních panství a měly přestavovat nezcizitelné jádro Frýdlantska. Na jeho ostatních částech s výjimkou církevních statků vytvářel lenní soustavu. Lenní statky byly za peníze či odměnou za různé služby postupovány jiným šlechticům, zůstávaly však pod Valdštejnovou svrchovaností a nemohly být bez jeho souhlasu převáděny na jiné majitele. Na Frýdlantsku si Albrecht z Valštejna nechal razit vlastní mince s knížecím portrétem a dokonce tam probíhaly přípravy na založení samostatného biskupství i nové univerzity. Tyto ambiciózní plány však vzaly za své roku 1634, kdy vévodství zaniklo. 

Nejznámější izraelskou ruční palnou zbraní je pravděpodobně samopal Uzi, za nímž následuje útočná puška Galil. První zmíněný typ ale již byl z výbavy Izraelských obranných sil vyřazen, zatímco druhý je dnes pokládán za dosluhující. Náhradou obou se stala špičková útočná puška Tavor TAR-21, která se vyvinula do široké „rodiny“ zbraní s různým účelem. Získala úspěchy také na světovém trhu a mezi uživatele patří mj. Ukrajina, takže se licenční kopie pušky Tavor objevily i v krvavém konfliktu na jejím území.

Hybrid principů AK-47 a M16

Jak známo, útočná puška Galil představuje v podstatě modifikaci slavné zbraně AK-47, která navzdory své nepochybně vynikající konstrukci neúprosně stárne. Už v roce 1991 proto izraelská firma IMI (Israel Military Industries, nyní IWI, Israel Weapon Industries) rozběhla přípravné práce na nástupci pušky Galil a také amerických pušek M16/M4. První výsledky se dostavily v roce 1995 a o tři roky později se nová zbraň objevila na veřejnosti, jež se dozvěděla, že puška nese jméno Tavor, resp. TAR-21 (Tavor Assault Rifle 21).

TAR-21 (foto: Wikimedia Commons, MathKnight, CC BY 3.0)

Již na první pohled zbraň zaujala konstrukcí „bullpup“, tedy umístěním zásobníku za spouští, díky čemuž lze zkrátit délku celé zbraně při zachování délky hlavně. Jak je u současných útočných pušek obvyklé, tělo zbraně je zhotoveno z polymerových plastů, což přináší redukci hmotnosti. Jako základ funkčního mechanismu zbraně je použita zajímavá kombinace prvků z principů AK-47 a M16.

Pohon mechanismu zajišťuje odběr prachových plynů z hlavně, které poté tlačí na píst v plynovém kanálku. Píst je propojený s nosičem závorníku podobně jako u pušek na principu Kalašnikov, ačkoliv samotný otočný závorník svým provedením připomíná spíše ten ze zbraní řady M16 a zamyká se pomocí sedmi ozubů. Pojistka umožňuje volit mezi střelbou dávkami a jednotlivými ranami.

Zbraň má dva otvory k vyhazování nábojnic a závěr lze velmi jednoduše přestavět na vyhazování vpravo či vlevo, a tak mohou zbraň používat praváci i leváci. Jakmile je vypálen poslední náboj ze zásobníku, závěr zůstává otevřený, což usnadňuje nabíjení. K dalším typickým vlastnostem zbraně Tavor patří vysoká odolnost, spolehlivost a jednoduchost, což dokazuje i fakt, že pro rozborku není potřeba žádné nářadí. Puška je dokonce vodotěsná. První sériové zbraně neměly žádná pevná mířidla, u pozdějších verzí se však tento prvek objevil. Tavor má každopádně standardní lištu Picatinny, na kterou je možno namontovat nejrůznější zaměřovače a další příslušenství.

Verze pro domov i pro export

V základní podobě je Tavor TAR21 útočná puška se 46 cm dlouhou hlavní, zkonstruovaná pro munici 5,56×45 mm NATO, jež se podává ze zásobníku na 30 ran, jenž splňuje normu NATO STANAG. Pušky z pozdějších produkčních sérií mají hlaveň upravenou tak, aby se pod ni dal zavěsit 40mm granátomet M203; tyto zbraně se někdy označují rovněž jako GTAR-21. Pušky Tavor prodělaly v letech 2001 a 2002 intenzivní testy v izraelské armádě, po jejichž úspěchu a drobných modifikacích bylo rozhodnuto zavést Tavor jako standardní dlouhou služební zbraň, a to u všech ozbrojených složek.

První sériové pušky dostali řadoví izraelští pěšáci roku 2008, již od roku 2003 je však používaly některé izraelské elitní či zvláštní útvary. Jak se u moderních útočných pušek stalo pravidlem, záhy se objevila i zkrácená verze (karabina), jež dostala jméno Tavor CTAR-21. Má o 8 cm kratší hlaveň a je určena zejména pro zvláštní síly. Podobně jako v případě zbraně Galil vytvořili Izraelci též takzvanou ostrostřeleckou pušku, jež bývá nepřesně označována za odstřelovačskou; nese název Tavor STAR-21, má skládací dvojnožku a standardně se dodává se zaměřovačem Trijicon ACOG se čtyřnásobným zvětšením. Od roku 2008 se vyrábí i civilní provedení TC-21 (Tavor Carbine), které je samozřejmě schopno střílet pouze jednotlivými ranami.

Dokončení: Útočná puška Tavor TAR-21 (2): Zbraň pro 21. století

Zbraň dosáhla velkých úspěchů zvláště na civilním trhu v Kanadě a USA, kde je nabízena též jako Tavor SAR (Semi-Automatic Rifle); k uživatelům v Americe patří i některé policejní jednotky.

Planetární mlhovina Helix (NGC 7293) je nejbližší a současně také nejjasnější planetární mlhovina na obloze. Nalezneme ji v souhvězdí Vodnáře přibližně 650 světelných let od Země. V malém dalekohledu ji uvidíme jako mlhavý obláček, na fotografiích z velkých dalekohledů se však ukáže v plné kráse i se svou mateřskou hvězdou uprostřed, kterou je bílý trpaslík s povrchovou teplotou okolo 130 000 °C.

Snímek Spitzerova kosmického dalekohledu odhaluje, že centrální hvězda mlhoviny je ponořena do překvapivě jasné infračervené záře. Modely naznačují, že tuto záři vytváří prach z disku trosek, přestože materiál mlhoviny byl z hvězdy vyvržen již před mnoha tisíci lety. Vědci odhadují, že zářivý prach mohl vzniknout srážkami objektů v místě podobnému Kuiperovu pásu nebo kometárnímu Oortovu mračnu v naší vlastní Sluneční soustavě.

Na silnice se chystají autonomní osobní i nákladní automobily, do vzduchu vzlétnou autonomní drony, a jak se zdá, autonomních plavidel se dočká i lodní doprava.

Nizozemské vědecké instituce spustily pětiletý výzkumný program Roboats, který bude stát 25 milionů eur (přes 675 milionů Kč). Jeho výsledkem by měly být flotily autonomních člunů, které podpoří dopravu ve velkých městech.

Autonomní čluny by měly přepravovat lidské pasažéry, nejrůznější náklad, a také by mohly v případě potřeby posloužit jako dočasné konstrukce, například jako lávky přes vodní toky. Stejně tak by mohly odebírat vzorky a hlídat kvalitu vodu, případně i ovzduší, úroveň hluku nebo případné infekce.

TIP: Rolls-Royce předpovídá, že v roce 2020 na moře vyplují robotické lodě

V programu Roboats vzniknou autonomní čluny různých velikostí a tvarů. První autonomní plavidla by se měla objevit na amsterdamských kanálech už příští rok.

Barvínek menší (Vinca minor)

Barvínek menší je oblíbená, často pěstovaná zahradní rostlina. Pochází z Evropy a roste od Portugalska až po Podněpří a Kavkaz. V přírodě ho nalezneme v listnatých lesích bohatých na živiny, obvyklý je například u hradních zřícenin. Protože byl v zahradní kultuře oblíben již ve středověku, na mnohých místech v Evropě může být pouze zplanělý, podobně jako je tomu v Severní i Jižní Americe, Austrálii a Číně. Mimo areál přirozeného výskytu je považován za invazní plevelnou rostlinu.

Obsahuje řadu aktivních látek a pro značnou jedovatost se od jeho použití v lidovém léčitelství ustupuje. Jednotlivé izolované účinné látky jsou však využívány při léčbě oběhových potíží, krvácení, mrtvici a jako nootropika.

Barvínek je vytrvalá, stálezelená bylina. Lístky jsou řapíkaté, lysé. Modré květy můžou být u pěstovaných rostlin nahrazeny bělokvětými či fialovými formami. Podobný barvínek větší (Vinca major) pochází z jižní Evropy, je celkově vzrostlejší a listy jsou alespoň na okrajích pýřité. U nás je méně odolný vůči mrazům.

Doba květu: duben–květen
Květ: modrý, u pěstovaných rostlin bílý nebo fialový
Průměr květu: 2,5 cm
Výška: kvetoucí větévky dorůstají výšky 15 cm 
Status: částečně chráněný v Polsku

Barvínek bylinný (Vinca herbacea)

Stepní a lesostepní druh. Vyskytuje se v jihovýchodní Evropě, v Turecku, na Kavkaze a Iránu. Severní hranice rozšíření vede po jižní slovenské hranici, v Čechách jej nenajdete. Většinou roste na chudých kamenitých půdách na neutrálních horninách, vzácněji, především na severu, i na vápencích. 
Na rozdíl od barvínku menšího, který má lodyhy stálezelené, barvínek bylinný na zimu zatahuje. Na jaře raší nejprve vzpřímené, později polehávající lysé lodyhy. Ty na konci, při styku se zemí, můžou zakořenit a vytvořit nové rostliny. Listy jsou užší, na okraji krátce brvité, olysávající. 

Doba květu: květen
Květ: modrý nebo bílý
Průměr květu: 2 cm
Výška: délka lodyh je kolem 30 cm
Status: Chráněný na Slovensku a v Maďarsku

Barvínkovec růžový (katarant růžový, Catharanthus roseus)

Tento druh byl nejprve popsán jako barvínek (Vinca rosea), později ho však botanici přeřadili do samostatného rodu Catharanthus. Původně pochází z Madagaskaru, kde je dnes ve volné přírodě ohrožený. Protože se jedná o oblíbenou zahradní rostlinu, pěstuje se ve většině tropických a subtropických zemích a místy také zplaňuje. Jedná se o vzpřímeně rostoucí až metr vysoký polokeř. Listy má oválné, lysé. Květy jsou bílé nebo růžové s tmavě purpurpovým středem.

Je to významná léčivka se širokým použitím především proti malárii a cukrovce. Jeho alkaloidy, především vincristin, se používají v moderní farmacii při léčbě leukémie. Protože protinádorová aktivita barvínku byla známa domorodcům a farmaceutické firmy jejich znalosti převzaly, aniž by původní obyvatele finančně kompenzovaly, je použití alkaloidů tohoto druhu považováno za klasický příklad biopirátství. Některé alkaloidy působují také halucinace a proto se tento barvínek dostal na seznam zakázaných drog některých států USA.

Doba květu: červen–září 
Květ: bílý nebo růžový s purpurovým středem
Průměr květu: 3 cm
Výška: 1 m
Status: v přírodě ohrožený druh

Dům, v němž se natáčel první díl příběhu mladého čaroděje Harryho Pottera, je podle britských médií na prodej. Nový majitel nemovitosti v Bracknellu v hrabství Berkshire na jihovýchodě Anglie tak získá kultovní dům ve filmové Zobí ulici číslo 4, včetně slavného přístřešku pod schody, v němž Harry bydlel.

Kompletně zrekonstruovaný dům se třemi ložnicemi vyjde na 475 tisíc liber (v přepočtu necelých 15 milionů korun). Podle realitního agenta Paula Bosanka spojení domu s příběhem čarodějnického učně funguje jako dokonalý magnet na zákazníky. 

Dům v Bracknellu ale není první prodávanou nemovitostí, která se pojí s příběhem Harryho Pottera. V loňském roce odstartovala přestavba budovy, ve které se točily scény z Velké síně a Brumbálovy pracovny, na luxusní byty.

HMS Terror byla původně postavena pro Royal Navy jako bombardovací loď se dvěma těžkými moždíři. Po několika bitvách byla přestavěna na polární výzkumnou loď a zúčastnila se polárních expedic.

V roce 1845 vyrazila loď HMS Terror společně s lodí HMS Erebus na expedici sira Johna Franklina, která nakonec skončila katastrofou a smrtí Franklina i jeho posádky. Při hledání Severozápadního průjezdu kolem pobřeží Kanady se celá expedice ztratila.

V září 1846 obě lodě uvízly v ledu u Ostrova krále Viléma a už nikdy nevypluly. Posádka je podle všeho opustila a členové expedice pak postupně v hrozných podmínkách zemřeli. Osud lodí byl od té doby záhadou, která si na vyřešení musela počkat až do 21. století.

TIP: Zkoumání hlubin: Satelity pomáhají hledat vraky z vesmíru

V roce 2014 byla objevena větší ze dvojice lodí, HMS Erebus. A před pár dny ohlásil tým Arctic Research Foundation, jemuž rozhodujícím způsobem pomohl inuitský lovec a ranger Sammy Kogvik, že objevili skvěle zachovalý vrak HMS Terror v hloubce kolem 25 metrů, u jižního pobřeží Ostrova krále Viléma.

Čtvrtá průmyslová revoluce, na jejímž konci mají vzniknout mimo jiné „chytré továrny“ plně řízené roboty, odstartovala podle odborníků už v roce 2014. Jednou z oblastí, kde by však její dopady asi čekal málokdo, je zemědělství.

Robotičtí farmáři

Farmaření prodělává v globálním měřítku obrovské změny, jež zapříčiňuje celá řada faktorů: Patří k nim zejména stálý růst světové populace, kterou je potřeba nakrmit, soustavný pokles zaměstnanosti v zemědělství, rostoucí průměrný věk zemědělců a v neposlední řadě klimatické změny či stále se zhoršující dostupnost vody.

Na trhu se tak objevuje spousta robotů i technologií, jež precizně a efektivně zvládnou téměř každou činnost, od setí přes zavlažování až po hubení škůdců. Výrobci si od nich slibují především snížení pracovních nákladů až o 30 %, větší bezpečnost i zvýšení výnosů.

O první vlaštovku v oblasti plně automatizovaných farem se má postarat japonská firma Spread, která chce do poloviny roku 2017 otevřít ve městě Kameoka první téměř kompletně automatizovanou farmu na pěstování salátu. Lidé tam budou potřeba pouze k vysazování sazenic; o všechno ostatní – zavlažování, udržování teploty a vlhkosti i sklizeň – se postarají stroje. A podle představitelů firmy převezmou roboti v blízké budoucnosti i poslední činnost zastávanou lidmi. 

Dobové prameny nás opakovaně informují, že Václav IV. už dříve propadal záchvatům nezvladatelné zuřivosti. A jeho reakce poté, co se dozvěděl o pražské defenestraci, nebyla výjimkou. Osudného dne 30. července 1419 pobýval velmi pravděpodobně na svém venkovském sídle Novém hradu u Kunratic.

Cesta ke smíru