Charon je s průměrem 1 212 kilometrů největším měsícem bývalé planety a dnešní trpasličí planety Pluto. Je na něm hodně zajímavého, ale asi úplně nejvíc pozoruhodná je velká rezavá skvrna, která pokrývá severní pól Charonu. Kde se tam asi vzala?

Podle nové studie Willa Grundyho z Lowellovy observatoře v Arizoně se na vzniku této nápadné skvrny podílí velký mráz, metan unikající z atmosféry Pluta a sluneční záření.

Tholinová skvrna

Pluto je trpasličí planeta a jeho gravitace není dostatečná na to, aby pořádně držela atmosféru. Sluneční vítr strhává plyn z atmoféry Pluta do okolního vesmíru. Část si ho přitáhne Charon, který je sice velký, ale ne až tak velký, aby měl svou vlastní atmosféru.

Molekuly metanu, které přiletí od Pluta k Charonu, se obvykle jen prosmýknou kolem. Když se ale dostanou do oblasti severního pólu měsíce, tak tam uvíznou v mrazivém prostředí jako v ledové pasti.

TIP: Plutův měsíc Charon praská ve švech: Může za to zmrzlý podpovrchový oceán

Působením slunečního ultrafialového záření se z metanu na severním pólu Charonu podle všeho tvoří směs tholinů, polymerních organických sloučenin, které mívají červenohnědou barvu. A právě vrstva tholinů je zodpovědná za skvrnu na Charonu. 

Sněžní levharti (Panthera uncia) jsou jedněmi z nejobtížněji pozorovatelných tvorů na zemi. Samostatně se pohybující šelmy jsou mezi sněhem pokrytými skalami svého přirozeného prostředí skvěle maskované. Irbis horský, jak se těmto nádherným dravcům také říká, navíc loví většinou v noci nebo nanejvýš při východu či západu slunce.

Celosvětová populace levhartů sněžných se odhaduje na pouhých 3 500–7 000 jedinců, přičemž jejich stavy stále klesají. Pytláci je loví kvůli kožešinám a v tradiční medicíně se používají i nejrůznější části těl irbisů. Navíc je občas zabíjejí i farmáři, pro jejichž životně důležitý dobytek představují šelmy v nehostinném prostředí velkou hrozbu.

TIP: Sněžní levharti: Neviditelní duchové vysokých hor

Od ostatních velkých koček se irbisové liší nápadně dlouhými zadními končetinami, uzpůsobenými ke skákání, a velmi dlouhým ocasem. Podle toho mála, co o nich víme, jde pravděpodobně o nejlepší skokany zvířecí říše, kteří jsou schopni nejen mimořádně dlouhých, ale i nesmírně akrobatických výkonů. Prostorná nosní dutina pomáhá zvířeti ohřívat vdechovaný studený vzduch.

Speciální protitankové kanóny se zrodily nedlouho před druhou světovou válkou vlastně coby reakce na nové typy tanků, jelikož stále více lidí chápalo, že obrněná technika v blížícím se konfliktu sehraje zásadní roli. Stejně jako samotné tanky prodělaly i kanóny určené k boji proti nim bouřlivý vývoj, díky němuž se dramaticky zvětšila jejich ráže, dostřel, přesnost a ničivý účinek na cíl.

Současně se však projevila jejich malá odolnost a nízká pohyblivost, což se potvrdilo zejména při útočných operacích. Následoval tak prudký rozvoj kategorie samohybných protitankových kanónů, resp. stíhačů tanků, které ale mnohdy používaly verze původně tažených zbraní, mezi které patřil také německý 75mm PaK 40 a sovětský 76,2mm ZiS-3.

Odpověď na sovětské tanky

S kvalitativní a kvantitativní silou německých tanků na počátku druhé světové války zajímavě kontrastovala poměrně nízká úroveň protitankového dělostřelectva. Wehrmacht používal děla převážně ráže 37 mm, která byla účinnou protipancéřovou zbraní v polovině 30. let, ovšem na začátku 40. let rychle ztrácela na efektivitě. To se dramaticky projevilo po invazi do SSSR, když se 37mm děla ukázala proti většině sovětských obrněnců jako zcela neúčinná.

Naštěstí pro německou armádu se už ale rodilo řešení, protože značka Rheinmetall od roku 1939 pracovala na zcela novém 75mm kanónu. Zpočátku tento projekt neměl velkou prioritu, ale vysoká odolnost sovětských tanků znamenala prudkou akceleraci jeho vývoje, a tak se již v listopadu 1941 objevily první předsériové kusy nové zbraně, která dostala název 7,5 cm Panzer-abwehrkanone 40, zkráceně prostě PaK 40. Na počátku roku 1942 se rozběhla sériová výroba a do konce války armáda dostala přes 23 500 exemplářů této zbraně.

Navíc bylo postaveno dalších asi 6 000 kusů, jež se instalovaly do stíhačů tanků. Ve své základní formě představoval PaK 40 konvenčně pojatý protitankový kanón, jenž se vzhledem dosti podobal předchozí 50mm zbrani PaK 38. Na rozdíl od svého předchůdce, jenž rozsáhle využíval hliník (do budoucna se předpokládal nedostatek této strategické suroviny), byl PaK 40 vyroben primárně z oceli. To sice znamenalo vyšší hmotnost, ale i tak se s ním vojákům manipulovalo vcelku dobře.

Hlaveň s délkou 46 ráží měla typickou úsťovou brzdu, závěr tvořil klasický horizontálně klouzající blok. Ochranu obsluhy zabezpečoval nízký a zároveň silný pancéřový štít. S postupem války došlo v konstrukci k několika technologickým změnám, jež neovlivňovaly výkony, ale značně zjednodušily a zlevnily sériovou produkci kanónu.

Změna protitankové taktiky

Děla PaK 40 se dočkala prvního rozsáhlejšího bojového nasazení při ofenzivě Wehrmachtu na jaře 1942 a velmi rychle si získala skvělou pověst. Němečtí dělostřelci považovali tento kanón nejen za nejlepší protitankovou zbraň, ale také za výborné univerzální polní dělo.

S kvalitními protipancéřovými granáty (ideálně s wolframovým jádrem) dovedl PaK 40 likvidovat všechny tanky západních Spojenců i naprostou většinu obrněnců z arzenálu Rudé armády, nedokázal si poradit jen s čelním pancéřováním nejtěžších sovětských tanků série IS. Vedle tří typů munice proti tankům (granát jádrový, podkaliberní a kumulativní) se běžně používal též tříštivo-trhavý granát, díky kterému mohl PaK 40 působit i jako víceúčelová podpůrná zbraň.

Jeho využití ve funkci univerzálního polního děla došlo tak daleko, že se část zhotovených kanónů instalovala na lafety houfnic, čímž vznikla varianta označená 7,5 cm Feldkanone 40, z nichž se formovaly dělostřelecké jednotky vybavené pouze tímto typem zbraně. Primárním úkolem ale samozřejmě zůstávalo využití proti tankům protivníka. Za tímto účelem německá armáda v rámci divizí formovala oddíly „lovců tanků“.

PaK 40

• Ráže munice: 75 mm
• Délka hlavně: 2,46 m
• Celková délka zbraně: 6,19 m
• Přepravní hmotnoSt: 1 500 kg
• Bojová hmotnoSt: 1 425 kg
• Max. úsťová rychlost: 930 m/s max.
• Přímý dostřel: 1 800 m max.
• Nepřímý dostřel: 7 680 m

Pokud jde o metodu nasazení, Němci zpočátku preferovali střelbu na co největší vzdálenost (přes 1 000 m), aby „rozbili“ nepřátelské obrněné formace, avšak postupně se tato doktrína změnila: obsluhy dobře ukrytých a maskovaných protitankových kanónů nechávaly nepřátelské tanky, aby se přiblížily na krátkou vzdálenost, a větší počet kanónů pak současně spustil palbu.

Je zřejmé, že pozdější přístup kladl velké nároky na psychiku obsluhy, která musela čekat až do poslední chvíle. Jisté ale je, že se kanóny PaK 40 osvědčily při obou způsobech nasazení. Montovaly se též na samohybné platformy (na prvním místě šlo o stíhače tanků řady Marder) a jistě stojí za zmínku, že ještě řadu let po válce sloužily v několika zemích včetně Československa.

Dokončení příště

Ve středu mnohých galaxií nacházíme mimořádně jasné jádro, které energeticky pohání superhmotná černá díra. Tyto objekty označujeme jako aktivní galaxie a jedná se o jedny z nejjasnějších zdrojů ve vesmíru. Vědci se domnívají, že jádra jsou takto jasná díky procesu známému jako akrece, při kterém horký materiál padá do chřtánu černé díry.

U některých aktivních galaxií se podařilo pozorovat dramatické změny dokonce v období pouhých deseti let, což je z astronomického hlediska doslova okamžik. Aktivní galaxie, která byla předmětem tohoto výzkumu, označovaná Markarian 1018, je však zvláštní – již podruhé změnila své zařazení a vrátila se do původní škatulky klasifikace v průběhu pouhých pěti let. Aktivních galaxií, které absolvovaly celý klasifikační cyklus změn, vědci znají více, ale žádná z nich nebyla dosud zkoumána takto podrobně.

„Mimořádné a dramatické změny, které jsme pozorovali u Markarian 1018 nás doslova šokovaly,“ říká Rebecca McElroy, hlavní autorka článku oznamujícího objev.

Do třetice všeho dobrého

Rychlé změny jasnosti galaxie Markarian 1018 může způsobovat celá řada astrofyzikálních jevů. Vědcům se ale nejprve podařilo vyloučit možnost, že se jedná o nasátí hvězdy černou dírou a zpochybnili také variantu zastínění zdroje mezilehlým oblakem plynu. Po prvních sériích pozorování však skutečný mechanismus způsobující překvapivé změny jasnosti galaxie Markarian 1018 zůstal záhadou.

Nyní se ale díky pozorováním Hubbleova vesmírného dalekohledu a rengenové observatoře Chandra podařilo záhadu vyřešit – černá díra pomalu slábla, protože se pozastavil přísun hmoty pro akreci.

„Je možné, že černá díra hladoví, protože došlo k přerušení přísunu hmoty z okolí,“ říká Rebecca McElroy. „A co je zajímavé, mohlo k tomu dojít díky interakci s další superhmotnou černou dírou“. Binární systém dvou superhmotných černých děr v galaxii Markarian 1018 je skutečně možný, tato galaxie je totiž produktem splynutí dvojice galaxií, přičemž každá z nich pravděpodobně ve svém centru hostila svou vlastní superhmotnou černou díru.

K nizozemské policii se v těchto dnech oficiálně přidali severoameričtí orli bělohlaví. Budou speciálně vycvičení na to, aby v případě potřeby zneškodnili nežádoucí drony. Nizozemská policie je teď jedinou policejní silou světa, která má k dispozici dravce proti dronům.

V průběhu minulého roku nizozemští policisté orli testovali. Výsledky byly natolik slibné, že v Nizozemí nedávno zakoupili mláďata těchto orlů, aby je vycvičili na boj proti dronům.

Tato mláďata mají prozatím rozpětí křídel kolem 1 metru, ale až vyrostou, tak budou mít křídla o délce téměř 2,5 metru. Pro vlezlé civilní drony běžné velikosti budou dravci hrozivým protivníkem. Nizozemští policisté očekávají, že orlí rekruti budou připraveni k akci zhruba během 6 měsíců.

TIP: Instinkt proti elektronice: Nizozemští policisté trénuji dravce na lov dronů

Podle operačního manažera nizozemské policie Michela Baetena sice jeho kolegové pracují i s jinými postupy boje proti dronům, které zahrnují elektromagnetické pulzy nebo lasery, orli prý ale patří k těm nejvíce efektivním zbraním ve válce s drony.

O čínských mobilních telefonech Huawei se říká mnohé. Experti v USA je dokonce označují za bezpečnostní riziko. Zcela opačného názoru je ale jednačtyřicetiletý Jihoafričan Siraaj Abraham - jemu mobilní telefon Huawei zachránil život a to dost nečekaným způsobem.

Siraaj Abraham, mimo jiné i otec pěti dětí, se stal v Kapském městě obětí brutální loupeže. Dvojice mužů ho olopila o hotovost a poté ho jeden z útočníků přibližně ze dvou metrů střelil do prsou. Siraaj ale zásah jako zázrakem přežil - střela z devítimilimetrové pistole totiž uvízla v telefonu. Incidentu si všimla i čínská státní média, která informaci o „neprůstřelném telefonu“ zařadila do hlavních zpráv.

Československo už pár let pohlíželo s neklidem na vzrůstající německou agresi. A právě v první podzimní měsíc roku 1938 situace vygradovala. Psalo se 23. září 1938, když byla pod tlakem událostí vyhlášena všeobecná mobilizace na obranu před nacistickým Německem. 

O všeobecné mobilizaci rozhodla porada prezidenta Edvarda Beneše s předsedou úřednické vlády generálem Janem Syrovým, předáky koaličních stran a některými ministry. K veřejnosti se informace o stavu válečné pohotovosti dostala prostřednictvím rozhlasu v půl jedenácté v noci poté, co ji jednomyslně schválila vláda.

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Československo se však v závěru třicátých let ocitlo navzdory diplomatickým smlouvám v izolaci, která by v případě války vedla k nenávratným ztrátám. I proto je dodnes otázka mobilizace a jejího následného zrušení hojně diskutovaným tématem. Přes všechny zjevné signály z Evropy však k mobilizaci skutečně došlo a ve společnosti byla dokonce přijata s nadšením. Uzavření mnichovské dohody však naději na obranu státu definitivně zničilo.

22. září roku 1575 byl v Praze slavnostně korunován na českého krále Rudolf II. Habsburský. Nový panovník trpící v závěru života těžkou formou maniodepresivity státnickým záležitostem příliš neholdoval, mnohem raději se věnoval umění a vědám, leckdy hraničícím s okultismem. 

TIP: Smutkem sužovaný Rudolf II.: Své démony zaháněl uměním a bujarými večírky

Rudolfova cesta na český trůn nebyla snadná a jeho přijetí muselo být vyváženo mnoha ústupky šlechtě, souvisejícími zejména s uznáním české konfese. Mocní Habsburkové však přece jen nemilosrdnou diplomatickou bitvu vyhráli a Rudolf II. usedl na český trůn poté, kdy mu pan Vilém z Rožmberka posadil královskou korunu na hlavu. 

Uskupení, které nepřežilo ani čtrnáct dní. I tak by se dal popsat Výbor na obranu republiky, který 21. září 1938 vytvořilo několik poslanců z různých politických stran. Podnět k jeho vzniku dalo masové rozhořčení nad berchtesgadenskými podmínkami, které pod francouzsko-britským nátlakem přijala československá vláda téhož dne.

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Výbor, v jehož čele stál Ladislav Rašín, požadoval rozhodnou obranu republiky proti nacistům. Svolal veřejnou manifestaci, při které se před sněmovnou Národního shromáždění shromáždilo asi čtvrt milionu lidí. Hodžova vláda podala demisi a byla nahrazena tzv. úřednickou vládou generála J. Syrového. Již 23. září však byla vyhlášena všeobecná mobilizace a 30. září se výbor rozpadl.

Mělo se jednat o technické perly společnosti White Star Line, které neměly obdoby. Ne nadarmo byla pro tři lodní giganty vybrána jména z řecké mytologie: Olympic, Titanic a Gigantic (později přejmenovaný na Britannic). Zatímco potopení Titanicu fascinuje dodnes, první střet si na svůj účet připsal právě Olympic.

TIP: Osudové rozhodnutí: Proč Titanic neměl nikdy vyplout?

20. září 1911 opustil klidné vody přístavu Southampton a vyrazil na svou pátou plavbu. Zde došlo ke srážce s křižníkem Hawke, který byl při míjení obou lodí přitažen silou vyvíjenou lodními šrouby Olympiku. Oprava si vyžádala dva měsíce a byla kvůli ní dokonce pozastavena výroba Titanicu. Na rozdíl od slavného kolegy ale Olympic sloužil až do roku 1935.