Rodina, jejíž jméno zní dodnes. Rothschildové. Její zakladatel Mayer Amschel Rothschild nepoložil pouze dynastické základy, ale stál také u zrodu slavného rodinného impéria. Když 19. září 1812 zemřel, zanechal svým dědicům otevřené dveře do světa bankovních spekulací.

TIP: Nejslavnější rodina Evropy: Seznamte se s Rothshildovými

Už jeho otec dokázal vydělat jmění jako zlatník a směnárník. Mayer šel v jeho stopách a navázal kontakty s kurfiřtem Vilémem Hessenským, který zdědil obrovské majetky a se správou mu pomáhal právě Rothschild. O tom, že přičichl k životu vyšších vrstev svědčí fakt, že pro své potomky vybíral pouze partnery ze záměžných rodin a dodržoval tak tradici knížecích domů, kdy se sňatky uzavíraly jen mezi členy ze stejných společenských kruhů.

Prvotní střídmost totiž vystřídají velkoryse pojaté interiéry s do nejmenšího detailu promyšlenými, i když na první pohled nenápadnými, bytovými doplňky. V roce 1929 nákladnost projektu rozpoutala skandál: „Vila pro rodinu v ceně bloku činžovních domů! A ke všemu to zvenku vypadá jako nějaký pavilon, samé sklo a ocel, kdo by v tom chtěl bydlet?“  

Zrození architektonické legendy 

Manželé Greta a Fritz Tugendhatovi si ale z pomluv nic nedělali. Německý architekt Ludwig Miese van der Rohe, kterému mimochodem nestanovili maximální rozpočet, splnil všechna jejich přání. Mají, co chtěli: čisté, stylové a moderní bydlení. V celém domě nenajdete jediný pozlacený štuk, broušenou parketu nebo těžký závěs. To vše patří do secesních vil – ostatně jedna taková stojí nedaleko. Vlastní ji Gretin otec, vlivný průmyslník Löw-Beer. To právě jeho napadlo, že by dceři k svatbě daroval kus své zahrady, pozemek nedaleko centra města, s nádherným výhledem na Petrov i Špilberk.              

Van der Rohe přijel obhlédnout terén a možnosti stavby v září roku 1928, na Silvestra dokončil návrh a pouhých 14 měsíců od vykopání základů bylo hotovo a Tugendhatovi se mohli stěhovat. Každý v té době toužil být pozván k nim na večírek, neexistoval člověk, který by neumíral zvědavostí, jak to asi uvnitř toho podivného domu vypadá!     

Hlavní obytný prostor nerozdělují zdi, přiléhá k němu zimní zahrada a po celé jedné délce se táhnou okna. Dvě z nich se dají spustit do podlahy a interiér tak v několika minutách zcela splyne se zahradou. Unikátním kouskem je i onyxová stěna přivezená z pohoří Atlas. Odděluje pracovnu od společenského posezení a v zimním období pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky. Ty monolit rozzáří a změní jeho barvu.

TIP: Perla brněnského socialismu: Vzorem pro Janáčkovo divadlo byl antický chrám

Za pozornost stojí také kruhová stěna ze dřeva makasar, která od ostatního prostoru odděluje jídelní část pokoje. Po roce 1940 ji Němci odvezli neznámo kam, a tak byla během renovace v roce 1984 nahrazena replikou. Odborníci považovali originál za ztracený. Pak ale přišla senzace. Historik Miroslav Ambroz objevil v deníku jednoho německého vojáka zmínku o tom, kam bylo drahocenné obložení uloženo. A světe div se: zdobilo menzu právnické fakulty, dříve německý bar! A kde je nyní? Zase zpět na svém místě, v domě na Černopolní ulici. 

Už se však blížil přelomový rok 1346, kdy se měl Karel ujmout vlády v Čechách i v Říši. V legendární bitvě u Kresčaku padl slavně a dobrovolně slepý král Jan, zatímco jeho syn unikl. 

TIP: Přečtěte si o prvních dobrodružstvích mladého Lucemburka!

Ani syn z boje neutíká

Není však pravda, že by král poslal Karla pryč do bezpečí, nebo že se tehdy třicetiletý Lucemburk stáhl z boje, když viděl, že francouzská strana prohrává. Naopak se vrhl do bitvy, ale byl raněn střelami anglických lučištníků, takže ho družiníci odvedli z bitevní vřavy, údajně proti jeho vůli. Příští den byl raněn ještě znovu při náhodné srážce s nějakým anglickým houfcem, a to už musel na několik dní ulehnout v blízkém opatství, aby se vyléčil.

Ani s nástupem na dva trůny však Karlova touha po dobrodružstvích nekončila. Naopak, ještě koncem téhož roku se potřeboval dostat z Francie do Čech přes nepřátelské území svého soka, císaře Ludvíka Bavorského. Převlékl se tedy za panoše a s malým doprovodem doputoval přes zimu v přestrojení až do Prahy, aby se tu mohl ujmout vlády. To už bylo na jaře roku 1347 a v tom samém roce ho papež Klement VI. (mimochodem Karlův francouzský učitel z mládí) pokáral, že vyhledává souboje, účastní se turnajů a vůbec se nechová přiměřeně císařské důstojnosti, jíž touží dosáhnout. Svatý otec se totiž doslechl, že král se při své cestě v Rothenburgu v jižním Německu zúčastnil turnaje inkognito, tedy pod cizím jménem a erbem.

Velmoci se nikdy v historii nebály dosáhnout svých cílů nečistými či krvavým praktikami a Spojené státy, kterým se přezdívá „země svobody“, nejsou výjimkou. Zažloutlé listy v archivech vydávají svědectví o nátlaku a vydírání, které Američané již v 19. století často používali při teritoriální expanzi, chabě maskované za šíření svobody. Mexiko se takto muselo vzdát Texasu, Kalifornie a vlastně celého dnešního jihozápadu USA. Španělsko zase po prohrané válce nedobrovolně odevzdalo Portoriko, ostrov Guam, Kubu a Filipíny. Tím však pochybné jednání Američanů neskončilo.

Noví nepřátelé

Do druhé světové války vstoupily Spojené státy bezprostředně po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Zúčastnily se tím boje nejen proti japonskému císařství, které za zmíněným útokem přímo stálo, ale také proti třetí říši a Itálii. Na vstup do války zareagovala společnost logicky strachem a z něj povstalo uvědomění, že je Amerika národem přistěhovalců. Najednou se objevily všeobecné obavy, zda by se některé menšiny nemohly s nepřítelem spřáhnout. 

Úřady proto zakročily nekompromisně a rozhodly se rizikové jedince internovat. Ze 700 tisíc amerických Italů jich do dlouhodobé izolace putovalo 1 900. Z 1,2 milionu Američanů s německými kořeny muselo do internačních táborů asi 11 tisíc podezřelých. Nejhůř však dopadli Japonci žijící či přímo narození v Americe, kterých bylo podle některých zdrojů přesunuto nebo uvězněno až 127 tisíc. 

Aby prezident Franklin D. Roosevelt „manipulaci“ s podezřelými usnadnil, podepsal 19. února 1942 rozkaz č. 9066, na jehož základě byla za vojenskou zónu vyhlášena celá Kalifornie a západní část Oregonu či státu Washington – všichni potenciální špioni proto museli z inkriminovaných lokalit pryč. Ne náhodou přitom v této oblasti Ameriky žilo zhruba 90 % příslušníků japonské menšiny. 

Přesun záškodníků

Zpočátku zaznívaly z Kongresu návrhy na citlivější přístup: Mluvilo se například o převozu „špionů“ na venkov do komun a zemědělských osad, kde by mohli jen v mírné izolaci od většinové společnosti v klidu žít. Guvernéři států, jichž se podobná opatření přímo dotýkala, se však postavili ostře proti a odmítali „záškodníky“ ubytovat. Následovalo tedy povolání desítek tisíc lidí na shromažďovací místa a poté jejich převoz do relokačních center. 

Podezřelí nebyli souzeni, obviněni ani se proti nim nehledaly usvědčující důkazy. Jednoduše dostali zprávu, že do několika týdnů zcela opustí svůj dosavadní život a budou přesunuti. Pod dohledem vlády je navíc okradli – v narychlo svolávaných prodejních aukcích totiž za své pozemky, domy a majetek dostávali jen zlomek tržní hodnoty. 

Lístek na vlak

Správu relokačních center, která ve skutečnosti nebyla ničím jiným než internačními tábory, převzal nově vytvořený úřad War Relocation Authority. Od jara do podzimu roku 1942 vzniklo celkem deset takových center: po dvou v Kalifornii, Arkansasu a Arizoně, další pak v Coloradu, Utahu, Idahu a Wyomingu. Jednalo se o hlídané a ostnatým drátem obehnané bloky jednoduchých stavení se společnými toaletami a koupelnami. V každém se nacházelo šest skromně zařízených bytů pro rodiny.  

V největším táboře Tule Lake žilo 19 tisíc lidí a jeho brány se zavřely teprve v březnu 1946. Každý propuštěný dostal jako počáteční kapitál do nového života 25 dolarů a lístek na vlak. Opětovné začlenění do společnosti však vázlo, rodiny zůstávaly rozděleny, majetek a živnosti vězněných se zabavovaly či prodávaly. Pocit hořkosti a násilného vykořenění přetrval několik desetiletí, tlumila jej ovšem snaha neslavnou kapitolu americké historie tabuizovat a postupně na ni zapomenout. 

Boj s komunismem

Kontroverzních rozhodnutí se Spojené státy nevyvarovaly ani po skončení druhé světové války. Při velmocenském soupeření s Kremlem totiž uzavřely řadu potřebných, leč problematických spojenectví po celém světě. V Africe například podporovaly nevypočitatelného despotu Mobutua Seseho Seka, který po občanské válce stabilizoval obrovské Kongo, ale po další tři dekády uzurpoval tamní obyvatelstvo a odčerpal ze státního rozpočtu miliardy dolarů na soukromá konta. 

Nejmarkantněji se zájmy USA projevovaly v Latinské Americe. Když například guatemalský prezident Jacobo Árbenz Guzmán vyhlásil program hospodářské samostatnosti, pozemkovou reformu a znárodnění, musela zasáhnout administrativa prezidenta Dwighta Eisenhowera. Ústřední zpravodajská služba (CIA) následně rozpoutala proti guatemalskému politikovi silnou – nicméně neúčinnou – propagandistickou kampaň. 

V reakci na neúspěch se v roce 1954 pokusily do prezidentského paláce vpadnout čtyři stovky žoldáků pod vedením plukovníka Carlose Castilla Armase, ale armáda pučisty zatlačila zpět za hranice. Prezident však nakonec podlehl strachu, že byl útok jen předehrou invaze Spojených států, a raději se o devět dní později úřadu sám vzdal. Otěže vlády převzal právě plukovník Armas, řízený americkou CIA, a v Guatemale tak socialismus nezvítězil. 

Schválený převrat

O pět let později ovšem nabral vývoj na Kubě opačný směr: Spřátelený diktátor Fulgencio Batista podcenil sílu guerillové armády vedené Fidelem Castrem a ta počátkem roku 1959 dokončila revoluci. Americká snaha svrhnout Castra vyloděním kubánských emigrantů v zátoce Sviní v dubnu 1961 skončila fiaskem. O to úzkostlivěji proto Američané v 60. a 70. letech střežili spojenectví s autoritářskými vůdci, kteří prosluli svým zuřivým antikomunismem. 

Pravicové junty provedly s požehnáním CIA ozbrojené převraty v Brazílii (v roce 1964), v Bolívii (1971), v Uruguayi a Chile (1973) a v Argentině (1976). Diktatury si navíc díky americké zpravodajské síti předávaly informace o guerillových skupinách a politických odpůrcích, které pak mohly o to efektivněji likvidovat. 

USA také přispěly k vyhrocení politické situace ve středoamerické Nikaragui, kde vládly dvě generace zkorumpovaného klanu Somozů. V roce 1979 tam vrcholila občanská revoluce, impérium se rozpadalo a vítězící Sandinovská fronta národního osvobození koketovala s reformami podle kubánského vzoru. Bílý dům v čele s republikánem Ronaldem Reaganem proto nesl vývoj v Nikaragui velmi nelibě a pokoušel se tamní levicové zřízení destabilizovat nejprve hospodářským embargem a posléze financováním kontrarevolučních partyzánských oddílů (tzv. contras). Hlavní stan si Američané vybudovali v sousedním Hondurasu, odkud pak řídili diverzní operace na nikaragujském území. 

Zbraně pro Írán

Příslušníci oddílů contras se neštítili pustošení venkova, vraždění rolníků, vypalování nemocnic či škol ani unášení chlapců, které následně měnili v dětské zabijáky. Na cestách, kaučukových plantážích a ve stříbrných či měděných dolech rozmístili desetitisíce nášlapných min. Snažili se maximálně rozvrátit vládní sociální programy a reformy, a tak se pod jejich kontrolu dostávalo stále víc provincií. 

Pro svůj osvobozenecký boj samozřejmě potřebovali značné množství financí, které si pod dohledem CIA a s pomocí argentinské tajné služby SIDE opatřovali masivním prodejem drog. Pravidelné týdenní transporty se stovkami kilogramů kokainu se dostávaly ze Střední Ameriky do Texasu zcela v poklidu a bez vměšování amerických úřadů. Když pak vyšlo najevo, že rozvědka participovala na černém obchodu a pomáhala zaplavit domácí trh tunami narkotik, způsobilo to v USA náležitý poprask – ovšem nikoliv takový, jaký v roce 1986 vyvolala tzv. aféra Irangate. 

Došlo k ní kvůli americkým dodávkám zbraní do Íránu, jenž vedl krvavou válku se sousedním Irákem. Po odhalení „pomoci“ následovalo vyšetřování Kongresu i Mezinárodního soudního dvora a pozice prezidenta Reagana se silně otřásla: Přestože šéf Bílého domu volal po nezávislém šetření a tvrdém potrestání viníků, málokdo věřil, že o zbraních pro Írán nic nevěděl. 

Na Zemi každou sekundou udeří asi padesát až sto blesků. Některé z nich mohou být doopravdy výjimečné. Vědci nedávno po pečlivém zkoumání potvrdili hned dva podivuhodné rekordy, které se týkají blesků.

V roce 2012 udeřil nad jižní Francií blesk, jehož výboj mezi mraky a zemí trval neuvěřitelných 7,74 sekundy. Průměrný blesk přitom existuje pouhých 0,2 sekundy. V roce 2007 zase nad státem Oklahoma zaznamenali blesk, který měřil 321,1 kilometrů. Tento blesk zároveň trval úctyhodných 5,7 sekundy.

TIP: Dechberoucí krása živlů: Majestátní krása blesků okem vysokorychlostní kamery

K ani jednomu z těchto rekordních blesků bohužel neexistuje video. Přesto badatelé nashromáždili dostatek důkazů na to, že Světová meteorologická organizace WMO oba dva rekordy uznala.

Na pozorování života ve volné přírodě je nekrásnější jeho nevypočitatelnost. I když jdete na určitou lokalitu s konkrétní představou, co tam chcete vidět a pravděpodobně i uvidíte, často máte možnost účastnit se naprosto jiného zážitku, který byste si nevysnili ani v nejbujnějších představách. Divoká příroda je zkrátka divadlo bez programu a záleží jen na vás, jak dlouhý čas v něm strávíte. Jedno z takových neočekávaných galapředstavení jsem měl možnost shlédnout v Kostarice, nedaleko hranice s Nikaraguou.

Obyčejné tropické odpoledne

Již několikátý den jsem byl v kostarické rezervaci Caňo Negro. Fotografické odpoledne jako každé jiné, snad jen s mírnou tvůrčí krizí. Uvědomil jsem si, že už na lokalitě ztrácím motivaci. Ne, že by nebylo co fotit, ale na rozdíl od účastníků fotografického workshopu jsem nebyl z hojnosti fauny až tak nadšen. Všechny druhy zvířat, které se zde vyskytují, jsem už měl zachycené z minulých cest a ostré tropické slunce na modré obloze nedávalo příliš šancí k nějakému kreativnějšímu přístupu.

Můj plán byl jediný – během dvou hodin, jež jsem měl k dispozici, se dostat do kolonie volavek uprostřed pomalu vysychajícího mokřadu a se světlem v zádech počkat na zapadající slunce a obrazy, které mi taková scéna nabídne.

Pohodlí v teplém bahně

Vysvlékl jsem se do plavek a se snajperskou maskovací šálou přes hlavu jsem se poměrně rychle probrodil do centra dění. V těchto okamžicích je vždy nutné povznést se nad to, že je člověk celý od bláta a pod kůži se mu zavrtá nějaká ta tropická breberka. Takže jsem si pohodlně lehl na břicho do sluncem vyhřátého mokřadu, napříč do bahna položil stativ, opřel o něj objektiv a čekal.

TIP: Ptačí kouzla s vejci aneb Neobyčejná tajemství obyčejných vajec

V okolí byla přibližně šedesátka brodivých ptáků osmi druhů, čemuž s kolegy pracovně říkáme „drůbežárna“. Mezi všemi ptáky moje oči ihned přilákal bukač středoamerický (Tigrisoma mexicanum). Je to asi nejhezčí druh, který tady lze spatřit a pro popis jeho vzhledu často používám termín „volavka tygrovaná“. Bukač se zalomeným zobákem strnule zíral k hladině, takže nebyl problém opatrně se k němu přiblížit na pouhých 10–14 metrů. Do západu slunce zbývaly skoro dvě hodiny, a proto jsem jen odpočíval a pokukoval okolo.

Strach kontra plný žaludek

Asi po půl hodině bylo zřejmé, že bukačův upřený pohled se z hledání změnil v regulérní lov s čekáním na vhodný okamžik, kdy zaútočit. Ihned jsem se probudil z polospánku a taktak jsem se stačil přichystat na nadcházející představení. Bukač prudce vyrazil zobákem do bahna. Očekával jsem, že se vzápětí napřímí s ulovenou rybou, jejíž osud bude okamžitě zpečetěn. Místo toho pták vytáhl z bahna dlouhého úhoře, kterému se evidentně nechtělo stát se potravou. Díky nesmírnému úsilí a očividně vypjaté energii se mu podařilo vyklouznout z bukačova sevření, nikoli zpět do bahna, ale do vody. Podobný výjev se stejným ptačím druhem jsem už kdysi zažil a po chvíli mi bylo jasné, že půjde o delší zápas.

Pták byl z neobvykle velké kořisti vyplašený a s hrůzou ustoupil asi pět metrů zpět. Po chvilce se ale začal znovu opatrně přibližovat. Ani ne za minutu se výpad a snaha o únik opakovaly. Svým způsobem šlo o komický výjev... Bukač se vztyčenými řídly a úhořem omotaným kolem zobáku vrávorá sem a tam. V očích má vyděšený výraz, mísí se v něm strach s vidinou vydatné večeře. Kolem stříká bahno smíšené s vodou a já si už teď s radostí uvědomuju, že tentokrát jsem si na Jožina z bažin nehrál zbytečně.

Opona jde dolů

Kolotoč se opakuje již asi po páté a úhoři se stále daří unikat. Opět je zpátky v bahně, ale zřejmě se mu nepodařilo dokonale se skrýt. Bukač přiskakuje, zapře se nohama a začne rybu znovu vytahovat ven. Je to úžasný pohled – když pták stojí, úhoř mu visí od hlavy až k zemi. Ačkoli ryba už dostala pořádně zabrat a její tělo je od ptačího zobáku na několika místech poraněné, svůj boj stále nevzdává.

V zápalu boje se ode mne oba účastníci vzdalují. Bukač už má po chvíli jednoznačně navrch a já přemýšlím, co dělat dál. Když vylezu z krytu, uteče mi pták ještě dál. Nakonec vše vsadím na jednu kartu a snažím se dostat měkkým bahnem co nejrychleji blíž. Pohyb ovšem bukače přiměl k definitivnímu řešení a on urychleně odlétá i s udolanou rybou. Ani už jsem nečekal na západ slunce a celý od bahna jsem se vydal zpět k našemu bungalovu. Cestou jsem si celý zážitek v duchu přehrával a doufal, že to není poslední nečekané představení, které mi příroda uchystala.

Bukač středoamerický – trpělivý lovec

Bukač středoamerický (Tigrisoma mexicanum) je brodivý pták z čeledi volavkovitých. Je asi 80 cm dlouhý, v dospělosti váží cca 1,2 kg a vyskytuje se na územích mezi Mexikem a severozápadní Kolumbií. Jeho způsob lovu spočívá v nehnutém vyčkávání a bleskurychlém výpadu po nic netušící oběti přičemž jeho kořistí jsou převážně ryby, krabi a žáby. Bukač je samostatně hnízdící druh, který se běžně neusazuje v ptačích koloniích. Jako hnízdo mu slouží větve propletené do malé ploché platformy. Samička klade do hnízda 2–3 vejce.

Bukač dost těžkopádně létá a jeho typické volání se dá opsat jako chraplavé „houk-houk-houk“. Samci kromě toho, zejména při západu slunce, vydávají dunivé „hrrrouur“.

Dobové záběry zachycují boje v Normandii v létě 1944. Jde o německý film doprovázený obligátním propagandistickým zdůrazňováním přátelství Waffen-SS, Wehrmachtu a dalších vojenských složek, jež společně bojují proti nepříteli. Přestože se jedná o autentické záběry z bojů, pozorný divák si jistě povšimne, že některé záběry jsou naaranžovány (například zničení tanku Sherman). Jako správný propagandistický snímek končí německým vítězstvím, takže na konci vidíme záběry nepřátelských zajatců.

Děkan Lautner byl vzdělaný a oblíbený duchovní, který měl velké množství přátel. Právě jeden z nich, Kašpar Sattler, ho pozval do Šumperka. Ten se stal Kryštofu Aloisi Lautnerovi 18. září 1685 osudným.

TIP: Lautner na hranici: Proč byl děkan trnem v oku inkvizitorovi Bobligovi?

Na nedalekém losinském panství totiž na sklonku 80. let vzplály čarodějnické procesy, kterým padali za oběť obyvatelé panství jeden za druhým. Inkvizitor Boblig ale hodlal rozšířit vyšetřování také do bohatého Šumperku. Lautner, který znal spisy předních odpůrců perzekuce čarodějnic, si uvědomoval, že se Bobligovo počínání vymklo kontrole. A tak nedostudovaný právník obrátil proti němu. Přestože Lautner nařčení dlouho odmítal, bolestivému mučení nakonec podlehl a po pěti letech vězení skončil jako většina odsouzených na hranici.

První velká bitva ho čekala roku 1332 u hradu San Felice, kde se musel střetnout s velkou protilucemburskou koalicí několika italských měst. Odehrála se 25. listopadu v den svaté Kateřiny. Od této chvíle žil Karel po dalších 18 let aktivním a dobrodružným rytířským životem, v němž se nezastavil před žádnou eskapádou, vojenským tažením či turnajem. 

Proti slezskému vévodovi

Po návratu do Čech začal vládnout společně se svým otcem a v září roku 1335 „nás poslal otec náš se skvělým vojskem proti vévodovi slezskému, jménem Bolkovi, pánu minsterberskému. Neboť onen vévoda nebyl uznán za pána ani nebyl vazalem našeho otce a království českého.“ Šlo o upevnění pozice ve Slezsku, které získal pro českou korunu Jan Lucemburský ve spolupráci se synem. Karla tam vyslal udělat pořádek ohněm a mečem. Řečený Bolek Minstrberský totiž drancoval klášterní jmění nedaleko Kladska a markrabě Karel ho svým vojenským zásahem „přivedl k míru“.

Bitva, tažení, piráti

O rok později vedl vojenskou hotovost proti samotnému císaři Ludvíkovi, který se rozhádal s Janem Lucemburským a upíral práva jeho mladšímu synovi Janu Jindřichovi na vládu v Tyrolích. Vojenskou akci vedl opět starší Karel a střetl se v bitvě s vojskem císařova stejnojmenného syna Ludvíka někde u hradu Kufstein, kde ovšem neprorazil a byl nucen ustoupit. Ve stejném čase se měla střetnout hlavní vojska obou protivníků pod vedením otců, tedy krále Jana a císaře Ludvíka, jenže císař se prý střetnutí vyhnul. Zpátky domů do Čech přijel Karel až v zimě, ani se v Praze neohřál a už dělal otci společnost na křížové výpravě proti litevským pohanům. 

Jak přelstít Italy

Nedostatek dobrodružství si Karel vynahradil hned následující rok, kdy měl znovu odjet do Tyrol. Když zjistil, že je v Tyrolsku celkem klid, zapojil se znovu do italských válek, nyní s bratrem po boku. Chtěl se pomstít Benátčanům a rozhodl se dobýt město Feltre, kde mu jeden z místních nabídl: „Dovedete-li nám pomoci a zahnat nepřátele od města Feltre, chci vám otevřít jednu bránu, protože spíše vám přál bych města, než komukoliv jinému.“ Tak Karel potichu a nenápadně sbíral vojsko, aniž mužům řekl, proč a kam táhnou. Nečekaným nočním přepadem se zmocnil nedalekého hradu Primeiro, který už několik týdnů obléhali Benátčané. Ti vzápětí odtáhli, protože si mysleli, že tam přišlo veliké vojsko.Karel se na hradě nezdržoval a hned příštího dne se vydal dobýt blízké město Belluno. 

Město se dostalo do lucemburského držení, stejně jako vzápětí ono slíbené Feltre. Jeho vydání si už Karel dojednal s Benátčany, kteří viděli, že proti němu nic nezmohou. A možná někdy v téhle době si mladý Lucemburk uvědomil, o kolik je lepší provozovat politiku vychytralou, než násilnickou.