Pojem „třetí pohlaví“ se dnes běžně užívá pro označení lidí, kteří se podle vlastního přesvědčení či norem společnosti neřadí do kolonky „muž“ ani „žena“. Z právního hlediska uznává zmíněnou kategorii pouze několik zemí, například australský Nový Jižní Wales či Německo.

TIP: Úřední formuláře v anglickém Oxfordu nově znají i třetí pohlaví

Zmínky o tom, že neexistují dvě pohlaví, nýbrž tři, však najdeme již v dávné historii. Důkazy se objevují například na keramice starého Egypta z let 2000–1800 př. n. l. Výraz „tai“ tehdy označoval muže, „hmt“ ženu a pro třetí pohlaví se používalo slovo „sht“, jež se často překládá jako „eunuch“, což ovšem není úplně přesné. Nemáme totiž žádný doklad, že by třetí pohlaví odpovídalo kastrátům. Dosud však nevíme, pro koho konkrétně byl uvedený termín určen.

Starověká indická literatura zas vedle ženy a muže popisuje i „třetí přirozenost“. Staří Indové prý třetí pohlaví velmi dobře znali a tvrdili, že jej lze rozeznat už v útlém věku. Dnes můžeme zmíněný pojem použít například pro ženy ze severu Albánie, které před celou vesnicí složí slib cudnosti, načež je jim dovoleno se oblékat a chovat jako muži a jsou také tak oslovovány.

Každá hvězda má svůj vlastní život, od vzniku a zažehnutí jaderné fúze až po spotřebování hvězdného paliva a více nebo méně bouřlivý zánik. Můžeme pozorovat hvězdy v rozmanitých fázích tohoto vývoje, ale jen vzácně se staneme svědky toho, že by se hvězda vyvíjela před našima očima.

Jedním z takových vzácných případů je hvězda SAO 244567 ze souhvězdí Oltáře, která je od nás vzdálená 2 700 světelných let. Během posledních 45 let se tato hvězda zřetelně vyvíjí. Její teplota se za tuto dobu změnila o téměř 40 tisíc stupňů Celsia. Nejprve se dramaticky ohřála a teď zase vychládá. Zároveň okolo hvězdy vzniká planetární mlhovina, známá jako mlhovina Rejnok (Stingray Nebula), která je tím pádem nejmladší ze všech známých planetárních mlhovin.

Héliový záblesk

Na hvězdě SAO 244567 se podle všeho odehrál héliový záblesk, náhlé zažehnuté héliové fúze v jádru stárnoucích hvězd, jejichž velikost nepřesahuje 2,25 Sluncí. K tomuto záblesku dojde ve chvíli, kdy hvězda spotřebuje veškerý dostupný vodík v jádru a tlak plynu již nemůže dále vyrovnávat gravitační působení horních vrstev hvězdy.

TIP: Planetární mlhovina Hen 2-437: Bude takhle jednou vypadat i naše Slunce?

Vlivem gravitačního kolapsu dojde k dočasnému smrštění hvězdy, nárůstu teploty a tlaku v jádře. Po čase se situace uklidní a znovuzrozená hvězda pokračuje stabilním spalováním helia, až k samotnému zániku hvězdy. Héliový záblesk čeká i naše Slunce, asi za 5 až 6 miliard let.

Na téměř všechny otázky odpovídá řidič naší Toyoty univerzálním: „Yes!“ Po tom, co už máme za sebou, odhadujeme šance, že nám skutečně rozumí, tak padesát na padesát. Řítíme se rychlostí 50 km/hod prašnou cestou podobnou tankodromu. Občas nás výmoly vyhodí až do stropu, což v kombinaci s tvrdostí obložení není zrovna příjemný zážitek. V tomhle autě protéká benzín i kam by neměl, chybí zpětné zrcátko a nejdou stahovat okénka. Na to všechno jsme si ovšem už celkem zvykli a navíc máme v podvědomí zafixováno, že v Etiopii nejsme kvůli komfortu, ale abychom poznali zdejší přírodu.

Chůze v období dešťů

Addis Abeba, hlavní etiopské město, nás vítá deštěm a letiště je jedna velká louže. Ještě před přistáním zahlédneme po pravé straně rozbahněné ulice hlavního města, které dávají tušit, kam jsme se to vydali. V červenci začíná období dešťů a dojem minimální hygieny a odtrženosti od moderního světa je tak umocněn.

Ve všech částech Etiopie se setkáváme s lidmi, kteří noří své bosé nohy po kotníky do směsi bahna a dobytčího trusu. Bahno tím v některých oblastech získává typickou zelenohnědou barvu. V jedné z horských vesnic se nám naskýtá příležitost vyzkoušet si tuto „atrakci“ na vlastní nohy. Při každém kroku se pohory boří hlouběji a hlouběji a každý pokus o vytáhnutí nohy s cílem udělat další krok hrozí ztrátou obuvi. Zároveň se snažíme neuklouznout a neupadnout. V těchto chvílích chápeme, že i bosé nohy místních mají čas od času drobnou výhodu.

Hliněná puška a ukradená svačina

Bláto naštěstí není převažujícím vjemem Etiopie a k vidění je tu mnoho zajímavých biotopů od pouště po vysokohorskou vegetaci. Na jihu země lze dokonce nalézt zbytky klasického pralesa. Hlavní dominantou běžné krajiny jsou však skupinky eukalyptů, které tu místní vysazují jako rychlerostoucí dřevinu vhodnou pro topení a jako stavební materiál.

Míříme do Národního parku Awash, kde dostáváme přiděleného místního průvodce. Jako každý správný průvodce, i tento je ozbrojen. Otázkou je, k čemu mají zbraně sloužit, neboť nebezpečných divokých zvířat je tu poskrovnu a o setkání s námi určitě nestojí. Úvah o možnostech použití průvodcovy pušky necháváme v okamžiku, kdy zjišťujeme, že její hlaveň je ucpaná hlínou … Bez minimálně jednoho průvodce se v Etiopii každopádně nikam nedostanete, takže se spokojujeme s tím, že puška je jakýmsi místním znakem této profese.

Asi deset metrů před námi vyskakuje přímorožec oryx (Oryx beisa), který si nás chvíli nehnutě měří. Krátce jsme zahlédli také psa ušatého (Otocyon megalotis), několik málo gazel na útěku a prase savanové (Phacochoerus africanus) s mladými. Vidíme i dost opic. Ze stromů prosvítají černobíle zbarvené guerézy a neuvěřitelně drzí paviáni jsou schopní ukrást vám během okamžiku svačinu i s igelitovou taškou. Tyto nečetné zbytky savčích populací se potulují mezi otrněnými akáciemi s typicky střechovitými korunami a utvářejí tak klasický obrázek rovníkové Afriky.

Pastviny národních parků

Naším dalším cílem je Národní park Bale Mountains, kam se drkotáme téměř celý den. Cestou vnímáme hlavně místní chudobu. Při pohledu do očí dítěte, které skrz okno automobilu neustále ukazuje do úst a druhou rukou se snaží prodat papírové kapesníky, se v člověku probouzejí dosud nepoznané emoce.

Prohlížíme si primitivní domorodá obydlí. Méně šťastní Etiopané mají své chýše pouze z klacků, o úroveň výše pak stojí domy utěsněné sušeným dobytčím trusem. Ten slouží rovněž jako topivo a dlužno podotknout, že jde o jednu z mála komodit, které je všude kolem opravdu dostatek.

Pokud kdekoliv zastavíme, začnou se ze všech možných směrů ihned sbíhat domorodci. Dospělí si obvykle chtějí navzdory neznalosti angličtiny popovídat, ale ruce dětí opakovaně dávané k ústům mluví bez ohledu na jazykovou bariéru jasně. V Etiopii je zkrátka mnoho lidí na málo práce. Hlavními možnostmi pro obyvatele venkova, kteří tvoří většinu, jsou zemědělství, pouliční prodej čehokoliv či leštění bot a již zmíněné průvodcovství.

Sníh uprostřed Afriky

Po celodenním nadskakování po místních cestách jsme urazili úctyhodných sto kilometrů a přijíždíme do vesnice v podhůří Sanetti Plateau. Jde o náhorní plošinu, která se rozkládá nad výškou 4 000 metrů nad mořem a je součástí národního parku Bale Mountains. Tradičně nás doprovází deštivé počasí a plány na stanování berou za své. Ubytováváme se ve vesnici a vyrážíme na průzkum terénu. Naše představy o lepším počasí nebyly vyslyšeny, proto alespoň popojíždíme autem s občasnými výstupy.

Autem se dostáváme i na nejvyšší vrchol Tullu Deemtu (4 377 m. n. m.), který je na plošině viditelný z velké dálky. Je zahalen v mracích a těsně pod vrcholem se setkáváme s poměrně nečekanou sněhovou nadílkou. Nečekanou především pro naše řidiče, kteří se nad volantem krčí s křečovitým úsměvem na tváři. Soudě podle jejich reakcí nevídají sníh zrovna často.

Kromě nepříznivého počasí jsme viděli i několik živočišných druhů včetně nyaly horské a dvou endemických zástupců místní fauny – husice modrokřídlé a vlčka etiopského. Vegetace na náhorní plošině je typicky afroalpinská. Typickým jevem jsou tu roztroušeně stojící až několik metrů vysoké lobélie.

U pramene hnědé vody

Ve vysokých nadmořských výškách zůstáváme i po příjezdu do Národního parku Semien Mountains. Opět prší a v mlze jen tušíme strmé srázy v naší blízkosti. Minimální viditelností je však jen umocněn dojem, který nám přináší setkání se skupinou velkých dželad hnědých (Theropithecus gelada) – endemických opic, které se vyskytují právě jen ve vysokohorských oblastech Etiopie.

Zcela nepřehlédnutelnou součástí místní fauny je dobytek, který tu pasou malé děti. Ve výšce kolem 4 000 metrů nad mořem pobíhají po mokré trávě naboso či v gumácích, omotány rozličnými hadry. Stojíme na tušeném okraji srázu, hledíme do mračen a velmi dobře si uvědomujeme přítomnost skupinky zdejších dětí. Jejich zvědavost a naděje, že něco dostanou, převažuje strach. Proto se k nám pomalu přibližují. Vytahujeme tedy propisky, osvědčený univerzální dar, a oči dětí se rázem rozzáří. Průvodce, který má své zkušenosti, je od nás bere, a sám rozděluje mezi malé pasáčky. Ti se na chvíli mění v divokou „smečku“ a vrhají se po průvodci s jednoznačným cílem ukořistit alespoň jednu propisku.

Děti berou zavděk i plastovou lahví, která jim jako nádoba na vodu slouží dokud se nerozpadne. Momentálně ale sami žádnou nemáme, protože jsme kvůli snaze o minimální váhu krosny odkázáni na místní přírodní zdroje. Zdejší povrchová voda je však kapitolou sama pro sebe. V době pravidelných dešťů jsou řeky a říčky zbarveny do typicky hnědé barvy a krajina bez porostu skýtá ideální podmínky pro vodní erozi. Voda se tak stává směsí zerodované půdy a splachů z místních pastvin. Dezinfekční prostředek před konzumací je proto opravdovou nutností.

Z výšky do hlubin

Celodenní trek s krosnou na zádech napříč horami na mnohých z nás zanechává patrné stopy únavy. I přesto se kocháme spoustou lobélií a kniphofií, na nichž nasávají nektar vzdálení bratranci amerických kolibříků – strdimilové. Jinak je místní porost dost monotónní a samozřejmě zasažený pastvou. Při zpáteční cestě se na nás z vrcholku skály přišel podívat kozorožec.

Ačkoli hory nám daly zabrat, největším extrémem, který jsme absolvovali, je Danakilská proláklina – místo, kde se láme africký kontinent. Závěrečný cíl naší cesty leží více než sto metrů pod úrovní moře a jde o jedno z nejteplejších míst na Zemi. Jsme vybaveni pěti litry vody na osobu a den a v padesátistupňovém vedru klesáme vyschlým korytem řeky do oblasti solných jezer. Strmé srázy okolní krajiny nabízí ideální geologický materiál. Vrstvy hornin jsou naskládány jako listy knihy, v níž lze číst z historie Země.

Vedro nám během dne bere spoustu energie a odpočinek nepřináší ani noc strávená na kamenité poušti. Pouze v nejnutnějším spodním prádle ležíme před svými stany v louži vlastního potu a s poloprázdnou lahví po boku. Teploměr ukazuje 40 °C. Ráno vyrážíme na průzkum solných jezer, naším hlavním cílem je kráter sopky Erta Ale.

TIP: Rozmanitost v chladných výšinách: Nezměrná Etiopská vysočina a její velikáni

Obří kotel lávy je na dosah ruky a přesto nám zůstává nekonečně vzdálen. Kola aut se boří do měkkého bahna a vyčerpaní řidiči ztrácejí poslední zbytky psychických sil. Jeden z nich vybíhá z auta a z jeho mohutného gestikulování rukama je jasné, že tady končíme. Samozřejmě nás to mrzí, ale i tak jsme viděli dost. Etiopská příroda si navzdory všudypřítomné chudobě stále zachovává svou krásu.

Už v období první republiky se Jan Šverma (1901–1944) aktivně zapojil do politiky v rámci Komunistické strany Československa a brzy se vypracoval na jednu z jejích čelných osobností. Mimořádně aktivně si počínal při organizování mládeže a odborů. Kromě funkce poslance Národního shromáždění byl i redaktorem stranických novin a časopisů. Jako jeden ze členů Ústředního výboru KSČ emigroval v roce 1938 do Sovětského svazu, kde se spolu s dalšími podílel na vytvoření moskevského vedení KSČ.

Seriál Nerealizovaný titul Hrdina SNP

Zasloužilí bojovníci (vyšlo 13. září)

Poslanec mezi povstalci Jan Šverma (vyšlo 20. září)

Kontroverzní bojovník Daniel Gonda (vyšlo 27. září)

Ľudovít Kukorelli v čele skupiny Čapajev (vyšlo 4. října)

Československý tankista Štefan Tuček (vyšlo 11. října)

Hrdina Sovětského svazu Ján Nálepka (vyšlo 18. října)

Výsadkář a styčný důstojník Michal Pavlovič (vyšlo 25. října)

Ve funkci politického zmocněnce ÚV KSČ přiletěl koncem září 1944 do povstalecké Banské Bystrice. Ihned se aktivně zapojil do stranické činnosti, počínaje redigováním komunistické Pravdy – přes vystupování v rámci Hlavního štábu partyzánského hnutí až po přednášky pro frontové bojovníky.

Po potlačení povstání se odmítl vrátit letadlem do SSSR a raději ustoupil s bývalými povstaleckými vojáky a partyzány do hor. Během náročného těžkého přechodu hřebenů Nízkých Tater zahynul ve sněhové bouři na hoře Chabenec 10. listopadu 1944. Příčinou byla zřejmě kombinace přechozené chřipky a absolutního vyčerpání. 

Příště: Kontroverzní bojovník Daniel Gonda

U příležitosti výročí vypuštění solární observatoře Hinode, zveřejnila Japonská vesmírná agentura JAXA video, mapující 10 let zkoumání naší mateřské hvězdy.

Japonská vědecká družice k výzkumu Slunce s názvem Hinode (předstartovní označení Solar-B), kterou vyrobila organizace JAXA (Japan Aerospace Exploration Agency), byla vypuštěna na oběžnou dráhu kolem Země 22. září 2006 pomocí japonské nosné rakety M-V. Start se uskutečnil z kosmodromu Uchinoura Space Center na ostrově Kjúšú v prefektuře Kagošima.

Zaostřeno na Slunce

Družice působí na heliosynchronní oběžné dráze, která jí umožňuje nerušený výhled na naši mateřskou hvězdu. Observatoř nese na své palubě tři přístroje, určené ke sledování Slunce: Solar Optical Telescope (SOT) pro pozorování ve viditelném světle, X-Ray Telescope (XRT) pro pozorování v oboru rentgenového záření a EUV Imaging Spectrometer (EIS) pro sledování Slunce v oblasti ultrafialového záření. 

Mezi hlavní vědecké úkoly Hinode patří především studium vzniku a rozpadu slunečních magnetických polí, studium časových variací zářivosti Slunce, zkoumání procesů generace slunečního ultrafialového a rentgenového záření a studium slunečních erupcí a expanze sluneční atmosféry.

Její nové sídlo v hodnotě 7,25 milionu dolarů (asi 170 milionů korun) stojí v kopcích nad Los Angeles a je doslova napěchováno nejnovějšími technologiemi. Vícepodlažní dům nabízí luxusní výhled na město, hi-tech výbavu, pět ložnic, sedm koupelen, tři garáže a šatnu v každém z pokojů. Celková plocha luxusní rezidence je přes 520 metrů čtverečních.

Z kdysi velké a bohaté skupiny hrotnatců, která paří ke starobylým liniím klepítkatců, jedné z velkých skupin členovců, do dnešní doby zbyly už jenom čtyři druhy ostrorepů. Jedním z nich je i ostrorep východoasijský (Tachypleus tridentatus), který obývá pobřeží Japonska.

Ostrorepi bývají považováni za živé fosilie, protože ostrorepi podobní těm dnešním, žili už před stovkami milionů let v prvohorách. Jejich linie přežila mnohá velká vymírání v historii Země, ale vzhledem k velmi nízkému počtu dnešních druhů je zřejmě jenom otázkou času, kdy ostrorepi zmizí z historie.

TIP: Oceány vymírají: Od roku 1970 zmizela polovina obyvatel moře

Ostrorepi se rozmnožují v mělkých vodách u pobřeží Japonska a přitom jich vždy řada zahyne. Letos ale umírají ve vysokých počtech. Odborníci hlásí, že jich při páření zahynulo osmkrát více, než bývá obvyklé. Příčiny vysokých ztrát mezi ostrorepy nejsou příliš jasné. Počty těchto zajímavých živočichů ale klesají už celá desetiletí a osud ostrorepů zřejmě visí na vlásku.

Poněkud výstřední umělecká instalace ozdobila v minulém týdnu Guggenheimovo muzeum v New Yorku. Toaleta z 18karátového zlata je dílem známého uměleckého vtipálka Maurizia Cattelana. Šestapadesátiletý Cattelan, který pochází z Itálie, proslul svými satirickými a více či méně vtipnými plastikami. Jednou z jeho nejznámějších je například socha papeže Jana Pavla II usmrceného meteoritem.

Jeho nejnovější veselý počin je od minulého týdne trvalou součástí výbavy newyorského Guggenheimova muzea a jeho sbírky moderního umění. Zlatý záchod je plně funkční a je k použití návštěvníkům i zaměstnancům muzea bez omezení a zcela zdarma. Pokud tedy chcete zažít pocity výstředního afrického diktátora, vyrazte na roh newyorské Páté Avenue a 89. Street.

Než se Jan Kašpar usadil do kokpitu svého letadla a položil základní kámen české aviatiky, musel překonat řadu komplikací a nezdarů. Následné roky slávy si sice užil, ovšem ani poté, co si vydobyl své místo na výsluní, ho nečekal šťastný život. Na kolena jej srazila smrt otce a pomyslnou poslední ránu mu uštědřila první světová válka.  

Hledání cesty

Jan Kašpar se narodil 20. května 1883 do zámožné pardubické rodiny. Po reálce nastoupil na C. a k. českou vysokou školu technickou v Praze, kde studoval strojní inženýrství. V roce 1907 úspěšně složil státní závěrečnou zkoušku a následně začal pracovat u firmy Basse und Selve, jež mimo jiné vyráběla hliníkové součástky pro vzducholodě. 

Tou dobou již v Evropě vzlétali první odvážlivci: Do vzduchu se vznesl například francouzský aviatik Louis Blériot, který roku 1909 přeletěl kanál La Manche. Motorové letectví Kašpara fascinovalo a svou láskou se snažil „nakazit“ vedení firmy – nesetkal se však s pochopením. Zdálo se, že budoucnost patří vzducholodím.

Cena za nezkušenost

S plánem stát se nejen letcem, ale také letadlovým konstruktérem proto ze společnosti odešel a spolu s bratrancem Evženem Čihákem začal pracovat na splnění svého snu. Dvojice navrhla a zkonstruovala letadlo i motor, nicméně nakonec doplatila na nedostatek zkušeností. Prototyp byl příliš těžký a motor neměl adekvátní výkon: První pokus o vzlétnutí skončil havárií a zničením českého výtvoru. 

Kašpar proto odsunul svou inženýrskou ctižádost stranou, odjel do Francie a letadlo i s motorem zkrátka koupil: Jednalo se o Blériot XI a údajně ho vyšel na osmnáct tisíc franků. Se spolehlivým strojem se pak český inženýr pustil do svých prvních leteckých pokusů: 12. dubna 1910 uskutečnil na vojenském letišti v Pardubicích dva velké skoky do vzduchu, a jako první Čech tak vzlétl.  

Na druhý pokus 

Po několika dalších „seznamovacích“ experimentech se odhodlal složit letecké zkoušky (vzdušný provoz už tehdy regulovalo rakousko-uherské právo) a na 19. června 1910 naplánoval svou první pilotní exhibici. Produkce byla úspěšná, tudíž na ni mohla navázat řada dalších.

Vedle vystoupení pro veřejnost však Kašpar zároveň pracoval na stavbě nového letadla a na návrhu motoru. Výsledný prototyp se jmenoval Kašpar JK a jeho konstrukce se podobala Blériotu XI. Ovšem na rozdíl od předchozího výtvoru byl už nový stroj provozuschopný, takže se s ním hrdý inženýr rozhodl absolvovat první český dálkový přelet.  

V cíli čeká sláva

Před výkonem, který mnozí považují za počátek české aviatiky, uskutečnil Jan Kašpar 30. dubna 1911 nejprve orientační průlet trasy z Pardubic do Chrudimi a zpět: Strávil při něm ve vzduchu 24 minut a pohyboval se zhruba 400 metrů nad zemí. Slavný dálkový let z Pardubic do Chuchle se pak odehrál o dva týdny později, 13. května.

Letecký pionýr odstartoval o šesté ranní a zamířil na západ, přičemž se orientoval podle železniční trati. Po přeletu Přelouče, Kolína a Českého Brodu konečně narazil na tok Vltavy, který pak sledoval až do cíle. V Chuchli toho dne panovala hustá mlha, ale navzdory nepříznivým podmínkám letec úspěšně přistál. Ve vzduchu strávil 92 minut, dosáhl výšky až 800 metrů a urazil 121 kilometrů. V roce 1911 se jednalo nejen o úctyhodný výkon pro české letectví, ale i o bezkonkurenční let v celém Rakousku-Uhersku. 

Zlomený vaz

Slibně se rozvíjející kariéru však zbrzdila smrt Kašparova otce v roce 1913, která českého inženýra přiměla odsunout létání na druhou kolej a začít se naplno věnovat správě rodinného majetku. Letadlo, s nímž se zapsal do historie české aviatiky, proto Jan Kašpar věnoval tehdejšímu Technickému muzeu Království českého (současnému Národnímu technickému muzeu), jež ho vystavuje dodnes. 

Jenže správa rodinných statků se Kašparovi příliš nedařila: O velkou část jmění přišel při neúspěšném obchodování na burze, po skončení první světové války byl už takřka na mizině a na živobytí si vydělával jako státní úředník. Kvůli nekonečné řadě nezdarů u něj propukly deprese – a 2. března 1927 spáchal pionýr českého létání ve věku 43 let sebevraždu. 

Odborníci už dlouho zkoumají dorozumívání delfínů. Je jasné, že používají vyspělou komunikaci. Kytovci jsou ale příbuznými hrochů a k primátům mají evolučně hodně daleko. Proniknout do jejich řeči pro nás není vůbec jednoduché.

Vědcům se teď poprvé povedlo nahrát u delfínů něco, co velmi připomíná lidský rozhovor. Přistihli dvojici delfínů skákavých při družné konverzaci. Jeden z nich něco říká, druhý mu zase odpovídá, a jejich komunikace má strukturu, která je podobná lidským větám.

Delfíni skákaví (Tursiops truncatus) bývají často chování v zoologických zahradách nebo delfináriích. Vědci je také s oblibou využívají při nejrůznějších výzkumech.

TIP: Delfíni mají mezi sebou přátele i nepřátele, podobně jako lidé

K objevu došlo v ukrajinské rezervaci Karadag na pobřeží Černého moře. Jde o další potvrzení rozvinuté inteligence delfínů, která se zřejmě v řadě ohledů liší od té lidské.