Máte rádi Pána prstenů a příběhy o odvážných hobitech? Bytová designérka Lili Giacobino rozhodně ano. Na své zahradě si z materiálu, který jí zbyl po rekonstrukci domu, postavila půvabnou hobití noru. Stavba originálního zahradního domku jí trvala pouhé 4 dny. Na stavbu domku Lili použila především dřevěné desky, které jí zbyly po rekonstrukci domu a kulatá okna sehnala z vyřazené lodi v internetové aukci. Hobití nora není prvním originálním počinem této mladé designérky, doma má například kočičí pelíšek ve tvaru ptačího hnízda a netradičně pojala i zábradlí na schodišti, které připomíná obří větev.

27. září roku 1540 bylo pro dějiny novověké katolické církve dnem zásadního významu. Papež Pavel III. vydal bulu Regimini militantis ecclesiae, kterou z moci svého úřadu potvrdil existenci Tovaryšstva Ježíšova, tedy nového církevního řádu, známějšího pod označením jezuité.

TIP: Tovaryšstvo Ježíšovo v Čechách: Neoblíbení jezuité skvěle ovládali češtinu

Řád, jehož ústřední postavou se stal později svatý Ignác z Loyoly, fungoval už plných šest let. Stejně dlouhá doba minula i mezi jeho oficiálním potvrzením a zahájením činnosti jezuitů v českém království, v jehož čele tehdy stál Ferdinand I. Habsburský.

Psalo se 26. září roku 1619, když dorazila do Čech na první pohled potěšující zpráva. Vévoda Fridrich Falcký si promyslel návrh, který mu učinili představitelé českých stavů – tedy stát se českým králem, a kývl na něj. V tak složité situaci a době (tedy na samém počátku třicetileté války) to jistě nebylo příliš jednoduché rozhodování.

TIP: Fridrich Falcký v exilu: Pobělohorské osudy „Zimního krále“

Koruny ani královského lesku si ale dlouho neužíval – už v listopadu roku 1620 byla česká armáda rozdrcena v bitvě na Bílé hoře. Fridrich poté zmizel do Vratislavi a ponechal tak Habsburkům volnou cestu zpátky na český trůn.

Filip I. Kastilský byl prvorozeným synem posledního rytíře středověku císaře Maxmiliána. Přestože do něj otec vkládal jako do svého následníka velké naděje, budování habsburského impéria se stalo úkolem jeho vnuků. Filipovi bylo totiž osmadvacet let, když 25. září 1506 nečekaně zemřel. Zanechal po sobě nejen žalem šílenou manželku, ale naštěstí také dva zdravé syny, Karla a Ferdinanda.

TIP: Šílená-Sličný: Dramatická láska až za hrob

Ano, přesně ty dva, kteří udělali ze střední a jižní Evropy doménu rakouského arcidomu. Zatímco Karel vládl říši, nad kterou slunce nezapadalo, Ferdinand se díky sňatku s jagellonskou princeznou Annou dostal na český trůn, který od té doby drželi Habsburkové až do konce první světové války.

Když se Francis Scott Fitzgerald 24. září 1896 narodil, jeho rodiče jistě nenapadlo, že přivedli na svět jednoho z nějvětších amerických spisovatelů všech dob. Za svůj krátký život toho čelní představitel ztracené generace stihl skutečně hodně.

Jak už bylo nepsaným pravidlem klubu bouřlivých umělců, stavěl se proti pokrytectví dospělých, žil až na samý pokraj bytí a se svou ženou Zeldou nevěřil na stáří. Bujarý životní styl si ale u autora slavných románů Na prahu ráje nebo Velký Gatsby vyžádal svou daň. Nejen dluhy, kvůli kterým byl nucen vzít práci hollywoodského scénáristy, ale také na zdraví. Fitzgeraldovi bylo sotva čtyřiačtyřicet, když zemřel na infarkt.

V posledních letech jsou rychlostní rekordy elektromobilů záležitostí jediného hráče – společnosti Venturi ve spolupráci s Ohijskou státní univerzitou. To ale neznamená, že nemají chuť posouvat rekord stále vpřed.

Od roku 2010 náležel titul nejrychlejšího elektromobilu planety vozidlu Venturi Buckeye Bullet 2.5, které dosáhlo rychlosti 495 kilometrů za hodinu. Tento rekor padl před několika dny, kdy stroj VBB-3 na solných pláních Bonneville v Utahu dosáhl rychlosti 549,4 kilometrů za hodinu.

Společnosti Venturi se o tento rekord se stejným vozidlem pokoušela už v roce 2013 i v následujících letech. Doposud jim v tom ale zabránilo špatné počasí.

TIP: Pokoří rychlostní rekord? V Londýně představili nadzvukový Bloodhound SSC

Podmínky sice nebyly ideální ani teď, elektromobil VBB-3 to ale zvládl. Teoreticky by VBB-3 mohl dosáhnout až rychlosti 708 kilometrů za hodinu, takže má ještě šanci zapsat se do historie s dalšími rekordy.

Soukenické řemeslo se v Českém království začalo slibně rozvíjet, když král Přemysl Otakar II. pozval ve druhé polovině 13. století odborníky z Flander. Ti do našich měst přinesli nové způsoby zpracování vlny. Zatímco pracovní postup tkalců plátna se od podomácké výroby příliš neodlišoval, soukenická výroba dosáhla odborných dovedností.

Koncem 12. století cestoval Jindřich, hrabě ze Champagne, se svým průvodem horskými hřebeny Elborzu severně od dnešního Teheránu. Cestou dostal pozvání na návštěvu nedaleké pevnosti. Její tehdejší vládce, Daj al-Kabír, provázel hosty po sídle s rozlehlými zahradami a vysokými věžemi. Na závěr přidal malou ukázku své moci: vydal pokyn k jedné z věží, na níž stáli dva mladí strážní, a ti se okamžitě a s úsměvem na tváři vrhli z výšky do skalnatého údolí. Daj al-Kabír svému hostu potěšeně vysvětlil, že s pomocí takto bezmezně poslušných poddaných čistí islámskou společnost od nepřátel. 

Vražední hašašíni

Ona pevnost v pohoří Elborz se jmenovala Orlí hnízdo – Alamut. Stala se sídlem pro organizování vražd nepřátel islámu a věrnými služebníky ji v 11. století zaplnil Hasan Sabbáh – zakladatel tajné organizace hašašínů a zanícený ismailita (minoritní sekta šíitské větve islámu).

Hasan oplýval charizmatem, inteligencí i tvrdostí. Byl znalý metod tzv. brainwashingu („vymývání mozků“) a vlastnil bohatství, jež zpronevěřil coby správce šáhova majetku. Na útěku před spravedlností kolem sebe začal shromažďovat věrné příznivce, které přesvědčil o svých magických schopnostech seslaných přímo od Proroka. V Alamutu nechal vybudovat tajné rozlehlé zahrady s krásnými pannami, ovocem i květinami a zkrátka se vším, co k pravému islámskému ráji patří. Pak se pustil do verbování mladíků a jejich „zpracování“ ve šťastně poslušné a bezvýhradně oddané bytosti.

Z nových členů se brzy stali šikovní vrazi. Ke svým obětem se často dostali v přestrojení za křesťanské či islámské duchovní. Uniknout se podařilo jen málokomu. Úhlavními nepřáteli byli sunnité a kdokoliv, kdo se opovážil urazit Hasana. Podstatnou část aktivit spolku tvořily nájemné vraždy, jež byly významným zdrojem rozšiřování Hasanova bohatství.

Hašašíni ale nebyli jen tak obyčejní zabijáci. Během důkladného výcviku se jim dostalo vzdělání, učili se také vojenským strategiím nebo cizím jazykům. Bylo od nich vyžadováno dodržování rytířských ctností a samozřejmě odhodlanost a sebekázeň. Poté, co – ze zásady – za bílého dne a na veřejném místě vykonali s pomocí otrávených dýk svou práci, zůstali stát a čekali tiše a bez jakýchkoliv pohnutek na vytoužený trest.

Na cestě do ráje

Jak ale Hasan dosáhl tak bezmezné oddanosti svých stoupenců? Jednou z mistrových výcvikových metod byl i jednodenní výlet do ráje – tedy do tajných zahrad Alamutu. Hasan svým učedníkům prozradil, že má schopnost dopřát jim krátkou návštěvu na onom světě, aniž by museli zemřít. 

Mladíci, omámení hašišem, pak byli přeneseni do „ráje“, kde si jeden den užívali všech slastí. Pak byli odneseni zase zpět do pevnosti. Po probuzení mistrovi nadšeně děkovali a byli ochotni udělat cokoliv, jen aby se mohli do ráje odebrat navždy.

Hasan výletníkům důkladně vysvětlil, že jen těm, kdo zemřou poslušni jeho příkazům, tam bude zajištěn trvalý pobyt. Fungovalo to výborně. A vlastně to funguje dodnes. Brutální tajnou organizaci hašašínů sice umlčel už v polovině 13. století nájezd Mongolů, ale zbytky této sekty dodnes přetrvávají v Iráku, Íránu a Sýrii jako odštěpené skupiny militantních šíitů. Jejich oddaní členové se během teroristických útoků obětují jako lidské bomby s neochvějnou vírou, že tak získají vstupenku do ráje.

Zdi ve stanicích podzemní dráhy budou ve Philadelphii opatřeny speciálním nátěrem, který moč (stejně jako jakoukoli jinou kapalinu) odrazí zpět „k útočníkovi“. Podobné řešení na bázi superhydrofobního a olejofobního nátěru již nyní funguje například v San Franciscu nebo třeba v německém Hamburku. Výsledku jsou více než povzbudivé, podle Mohammeda Nurua ze San Francisca se podařilo snížit škody způsobené močením na veřejném majetku o 95 %.