Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel (4)

V případě hummelu se objevily rovněž problémy vyplývající ze specifických podmínek východní fronty a společné prakticky všem pásovým vozidlům Říše. Hummel využíval standardní pásy typu SK18 o šířce 38 cm, které se však pro ruské podmínky jevily jako příliš úzké, a vozidla často zapadala do hlubokého sněhu, na jaře a na podzim do bahna.

První řešení přinesla instalace speciálních rozšiřovacích nástavců Winterketten – zvětšovaly šíři pásu na 55 cm a pomáhaly tak lépe rozložit hmotnost vozidla. V provozu se však rychle opotřebovávaly, často praskaly a odpadávaly. Proto hummely od roku 1944 dostávaly jednodílné zimní pásy Ostketten o šíři 56 cm, vůči ruskému klimatu a krajině odolnější.

Poslední hummely u Berlína

Vozidla „účinkovala“ prakticky ve všech významných operacích závěru války včetně bitvy v Ardenách, obrany Budapešti a operace Jarní probuzení (balatonská ofenziva 6.–16. března 1945). Produkce probíhala až do března 1945, kdy se práce v závodech Deutsche Eisenwerke AG zastavila z důvodu přiblížení fronty a přerušení dodávek dílů.

Do té doby vzniklo celkem 705 samohybných houfnic Hummel a 157 zásobovacích Munitionsträger Hummel. V okamžiku zastavení výroby zbývalo v německé výzbroji 335 ozbrojených hummelů a neurčený počet transportérů munice. Většina vozidel působila na východní frontě, nedostatek pohonných hmot a náhradních dílů však již tou dobou znemožňoval jejich nasazení. Přesto se některé kusy dočkaly obrany Berlína.

Po celém světě

V poválečném období se vozidla dostala v malých počtech do výzbroje různých armád. Československo roku 1948 převzalo 12 hummelů. Vozidla prošla generální opravou v ČKD Praha-Libeň a jejich zbraně přerážováním na sovětský 152,4mm náboj. Ve výzbroji zůstala do roku 1954, poté následovalo sešrotování.

TIP: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska

Dalších pět kusů sloužilo v syrské armádě, kam je po roce 1945 dodala Francie společně s PzKpfw IV. Damašek houfnice nasadil v šestidenní válce proti Izraeli, poté se jejich stopa ztrácí. Do dnešní doby se zachovalo pouhých šest kusů – tři v Německu a po jednom ve Francii, v Austrálii a USA. I přes řadu nedostatků se jednalo o úspěšnou konstrukci, která prokázala správnost konceptu samohybné těžké houfnice a jeho užitečnost v moderním mobilním boji.