Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel (4)

15.06.2021 - Miroslav Mašek

Samohybná houfnice Hummel (čmelák) vznikla na základě koncepce samotného Heinze Guderiana jako vůbec první těžká samohybná houfnice na světě. A šlo o velmi povedenou premiéru. Vozidlo se v bojích dobře osvědčilo a jeho širšímu nasazení zabránily jen omezené výrobní kapacity

<p>Tento hummel vyřadila spojenecká vojska v Normandii.</p>

Tento hummel vyřadila spojenecká vojska v Normandii.


Reklama

V případě hummelu se objevily rovněž problémy vyplývající ze specifických podmínek východní fronty a společné prakticky všem pásovým vozidlům Říše. Hummel využíval standardní pásy typu SK18 o šířce 38 cm, které se však pro ruské podmínky jevily jako příliš úzké, a vozidla často zapadala do hlubokého sněhu, na jaře a na podzim do bahna.

První řešení přinesla instalace speciálních rozšiřovacích nástavců Winterketten – zvětšovaly šíři pásu na 55 cm a pomáhaly tak lépe rozložit hmotnost vozidla. V provozu se však rychle opotřebovávaly, často praskaly a odpadávaly. Proto hummely od roku 1944 dostávaly jednodílné zimní pásy Ostketten o šíři 56 cm, vůči ruskému klimatu a krajině odolnější.

Poslední hummely u Berlína

Vozidla „účinkovala“ prakticky ve všech významných operacích závěru války včetně bitvy v Ardenách, obrany Budapešti a operace Jarní probuzení (balatonská ofenziva 6.–16. března 1945). Produkce probíhala až do března 1945, kdy se práce v závodech Deutsche Eisenwerke AG zastavila z důvodu přiblížení fronty a přerušení dodávek dílů.

Do té doby vzniklo celkem 705 samohybných houfnic Hummel a 157 zásobovacích Munitionsträger Hummel. V okamžiku zastavení výroby zbývalo v německé výzbroji 335 ozbrojených hummelů a neurčený počet transportérů munice. Většina vozidel působila na východní frontě, nedostatek pohonných hmot a náhradních dílů však již tou dobou znemožňoval jejich nasazení. Přesto se některé kusy dočkaly obrany Berlína.

Hummel

  • OFICIÁLNÍ NÁZEV: 15 cm schwere Panzerhaubitze 18/1 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen III/IV (Sf), SdKfz 165
  • OSÁDKA: 6 mužů (velitel, řidič, radista, střelec, dva nabíječi)
  • DÉLKA: 7,17 m
  • ŠÍŘKA: 2,97 m
  • VÝŠKA: 2,81 m
  • HMOTNOST: 24 t
  • PANCÉŘOVÁNÍ: 10–30 mm
  • HLAVNÍ ZBRAŇ: Těžká houfnice 15 cm sFH 18/1 L/30
  • VEZENÁ MUNICE: 18 kusů
  • DOPLŇKOVÁ VÝZBROJ: 1× kulomet MG 34 nebo MG 42
  • MOTOR: Maybach HL 120 TRM V12 (221 kW)
  • ODPRUŽENÍ: Listové pružiny
  • MAX. RYCHLOST: 42 km/h (silnice)
  • DOJEZD: 215/130 km (silnice/terén)

Po celém světě

V poválečném období se vozidla dostala v malých počtech do výzbroje různých armád. Československo roku 1948 převzalo 12 hummelů. Vozidla prošla generální opravou v ČKD Praha-Libeň a jejich zbraně přerážováním na sovětský 152,4mm náboj. Ve výzbroji zůstala do roku 1954, poté následovalo sešrotování.

TIP: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska

Dalších pět kusů sloužilo v syrské armádě, kam je po roce 1945 dodala Francie společně s PzKpfw IV. Damašek houfnice nasadil v šestidenní válce proti Izraeli, poté se jejich stopa ztrácí. Do dnešní doby se zachovalo pouhých šest kusů – tři v Německu a po jednom ve Francii, v Austrálii a USA. I přes řadu nedostatků se jednalo o úspěšnou konstrukci, která prokázala správnost konceptu samohybné těžké houfnice a jeho užitečnost v moderním mobilním boji. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907