Příroda

Při pozorném pohledu uvidíte na horní části červeného kvítku drobného mravence, který je překvapivě důležitým společníkem většího a silnějšího nosiče.

Vlevo krysa Maclearova (Rattus macleari) a krysa buldočí (Rattus nativitatis).

Ledovec Ruth se pohybuje rychlostí jednoho metru denně a v roce 1983 byla jeho tloušťka změřena na 1 200 metrů.

Listy některých „masožravek“ jsou nenápadné, což platí u tučnic. Jiné rostliny svítí kapičkami lepu na chlupech listů, což je často ještě zvýrazněno červenou barvou chlupů. Zatímco byblis a rosnolist jsou pasivní lovci, chlupy rosnatek již pomalým pohybem odpovídají na přítomnost kořisti.

Lepkavé listy nebo stonky má přitom více rostlin a nalepený hmyz můžeme najít například na šalvěji lepkavé nebo smolničce. Ty však kořist neumí aktivně využít, a proto do společnosti „dravých květin“ nepatří.

Na snímku Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) – naše bezesporu nejznámější masožravá rostlina

Pyskoun korunkatý (Lachnolaimus maximus) umí „vidět kůží“ a zaznamenat změny v barevnosti svého okolí. Z perlově bílé na skvrnitě hnědou nebo červenou se přebarví během milisekund.

Čedičová stěna u obce Hlinky působí velmi celistvým dojmem.

Oblíbený domácí mazlíček a nejrozšířenější poddruh želvy nádherné má dnes v Evropě „červenou“. A díky červeným skvrnám za očima ho také bezpečně poznáte.

Nájezdy slonů afrických porosty „sodomského jablíčka“ těžce poznamenají. Vedle tlustokožců si s jedem žlutých plodů rostliny s vědeckým názvem Solanum campylacanthum poradí jen antilopy impaly.

Základní jednotkou je u dželad „rodina“ tvořená jedním samcem a několika samicemi

O zdroji potravy se netopýři nechají poučit nejen od svých nejbližších příbuzných, ale také od příslušníků jiného druhu.

Pes ušatý je v angličtině pojmenován „Bat-eared fox“, tedy „liška s netopýříma ušima“. Sluch této psovité šelmy je skutečně mimořádný.

Balkánská „Niagara“ – vodopády Kravica.

Horal každým coulem

Symbolem horolezectví a života ve vyšších nadmořských výškách by mohl být jak divoký (Bos mutus) a jeho domestikovaná forma jak domácí (Bos grunniens). Tento mohutný sudokopytník s dlouhou srstí obývá oblasti střední Asie a žije v nadmořských výškách až kolem 5 500 metrů nad mořem (nepotvrzené údaje uvádí i 6 100 m n. m.). Díky velmi dobře tepelně izolující srsti a mnoha dalším adaptacím pro život na vysokohorských loukách a náhorních plošinách byl tento druh skotu ceněn již ve starověku. Dodnes je domestikovaná forma jaka využívána šerpy k vynášení zavazadel horolezcům v Himálaji. Jak přitom není žádný střízlík – velcí samci přesahují hmotnost jedné tuny a v plecích mohou dosáhnout výšky 2,2 metru. Samice jsou v porovnání se samci asi o třetinu menší. Také domestikovaní jaci zdaleka nedosahují velikosti svých divokých předků, samci váží maximálně 580 kilogramů.

„Nízkohorská“ nemoc

Mezi adaptace, které jakům umožňují obývat nehostinné prostředí vysokých horstev, patří celkově větší plíce a srdce, než jaké má skot žijící v nížinách. Tito kopytníci mají také lepší schopnost přenosu kyslíku v krvi díky fetálnímu hemoglobinu, který u nich zůstává aktivní po celý život. Jaci jsou tak dobře přizpůsobeni svému prostředí, že v nížinách poměrně rychle hynou! Ohrožují je zde běžné nemoci a teploty nad 15 °C.

Mravenci druhu Lasius brunneus při starosti o larvy. Dělníci larvy přesunují poté, co bylo hnízdo narušeno.

Strašek paví (Odontodactylus scyllarus) je zřejmě nejznámějším zástupcem straškovitých, jimž se pro jejich silné přední končetiny mezi potápěči přezdívá „drtiči palců“.