Příroda

Nejdokonalejší kožich

Medvěd lední (Ursus maritimus) nepřečkává období chladu v zimním spánku. Naopak, právě v zimě je nejaktivnější. Silná vrstva podkožního tuku, hustá podsada a dlouhé pesíky jej chrání před zimou. Izolují zvířecí tělo tak, že neztrácí prakticky žádné teplo a v infračerveném spektru není na pozadí ledu a sněhu vůbec vidět.

Bolyerie mauricijská byla asi metr dlouhá a její hnědavé tělo zdobily malé černé skvrny

Poslední zbytky horských deštných pralesů Sierra Madre v Guatemale a Mexiku jsou domovem mnoha kriticky ohrožených druhů živočichů a rostlin, mezi nimi i guanů horských.

Krajka

Pestrobarevná zrna olivínu korodovaná po okrajích a žilkami. Ve středu výbrusu zrno plagioklasu s charakteristickou laminací. Pozorováno při zkřížených nikolech v optickém mikroskopu.

Vílí kruhy v Namibii.

Ostrov Kubu se rozkládá uprostřed solných plání Makgadikgadi v Botswaně, nedaleko měst Orapa a Letlhakane. Celá oblast je chráněnou krajinnou oblastí a původními obyvateli regionu je dokonce považována za posvátnou.

Pouze pelikán australský mívá ještě delší zobák než pelikán kadeřavý

Barvy jako varování

Drobné žabky žijící v pralesích Jižní Ameriky jsou klasickým příkladem živočichů, kteří výrazným zbarvením upozorňují na svou nebezpečnost. Tito pestří obojživelníci z čeledi pralesničkovitých (Dendrobatidae) vylučují pokožkou jed, jímž jihoameričtí indiáni potírali hroty šípů. Míra toxicity jedu se však u jednotlivých druhů i populací výrazně liší a ukázalo se, že jen čtyři ze 175 druhů pralesniček používali indiáni jako zdroj jedovaté substance. Na fotografii je pralesnička amazonská (Ranitomeya amazonica), která se vyskytuje ve více barevných formách – na nohou a spodní části těla je síťová kresba kombinovaná z modré, šedé nebo zelené a černé. Horní část těla a hlava jsou buď pruhovaně oranžové, nebo červené.

Mladá araukárie se sopkou Llaima v pozadí

Migrace monarchů na pobřeží Kalifornie.

Konce roztažených perutí kondora andského od sebe mohou být až 3,2 metru daleko.

Relativně pomalejší běh kompenzují dhoulové při lovu dokonalou organizací a vitalitou.
Divoký dhoul fotografovaný v tygří rezervaci Pench ve střední Indii.

Květy podražců připomínají masožravky, za něž jsou tyto rostliny někdy omylem pokládány. Květy vyrůstají většinou jednotlivě a jsou souměrné – tři okvětní lístky zcela srůstají v trubku, která je ve spodní části baňkovitě rozšířená. V horní části se vytváří límec, který buď kryje květ před deštěm podobně jako víčka láčkovek, nebo je zvětšený a nápadně zbarvený a láká hmyz.

Tvarem, barvou i vůní jsou květy často podobné mršinám nebo exkrementům, což je pro hmyz další pobídka k navštívení. Květy fungují jako pasti – hmyz, který vleze dovnitř, je uvězněn uvnitř baňky, dokud nedojde k opylení. Ven se nemůže dostat kvůli nazpět ohnutým tuhým chlupům, jimiž je obvykle porostlý celý vnitřek trubky. Nejvíce jich bývá u ústí do baňky. Po opylení chlupy rychle uvadnou a uvolní cestu ven. Hmyz může past snadněji opustit i díky změně polohy (sklopení) opyleného květu.

Podražce jsou značně jedovaté a místně byly využívány i jako léčivky. I když většina druhů podražců (cca 300) jsou dřevnatějící liány, v Evropě se jedná především o byliny se ztloustlým oddenkem nebo kořenem. Liánovité dřevité druhy jsou mezi nimi pouze dva.

Všudypřítomní zubatci

Aligátoři severoameričtí (Alligator mississippiensis) jsou početnými obyvateli Everglades a můžete je zde vidět, jak polehávají v okolních magrovech, nebo tiše kloužou vodou. V někdejším neodvodněném Everglades byli aligátoři ještě mnohem hojnější, ale i jejich současná populace patří k největším na světě a ovlivňuje většinu zdejšího života pod vodní hladinou. Na fotce skupina aligátorů během období sucha.

Ussurijští tygři mají velmi široké tlapy, což jim usnadňuje pohyb po sněhu.