Příroda

Mateřství klade na kosatky vysoké nároky a samice s mládětem potřebuje v porovnání s „bezdětnou“ kosatkou asi o 40 % více potravy.

Kareta obrovská (Chelonia mydas) - želva se musí pravidelně nadechovat u hladiny, jinak by se utopila. Pokud ji budeme v tento moment honit a chtít vyfotit příliš zblízka, může se vylekat a místo, aby se v klidu nadechla, vydá zbytek vzduchu na únik. Může to pro ni mít fatální následky.

Vodopád Svartifoss s převisem z „kamenných varhan“.

Puma středoamerická (Puma concolor) a její mládě v národním parku Corcovado

Malpy pruhohřbeté (Cebus libidinosus) používají kamenné nástroje velmi všestranně. Vědci dokonce zaznamenali, že samičky házejí kameny po samečcích, když usoudí, že přišel čas páření.

Na krátké vzdálenosti dokáže prase bradavičnaté běžet rychlostí až 55 km/h.

Zrozeni k běhu

Mara stepní (Dolichotis patagonum) je po kapybaře (Hydrochoerus hydrochaeris) druhým největším zástupcem čeledi morčatovitých (Caviidae). Podle jedné z provedených studií byla průměrná váha samců 7,73 kilogramů a samic 8,44 kilogramu. Těžko říct, o jak spolehlivé údaje se jedná, protože většinou se uvádí, že samci jsou větší než jejich družky.

Kromě velikosti lze mary jednoznačně poznat podle dlouhých uší (Dolichotis doslova znamená „dlouhé ucho“), jimiž připomínají zajíce, a krátkého, téměř neosrstěného ocasu. Podobně jako kopytnatci mají mary prodloužené nártní kůstky zadních nohou, což jim umožňuje rychlý a efektivní běh. Dlouhé jsou i přední nohy, což tato zvířata výrazně odlišuje od jiných hlodavců. Prsty předních i zadních nohou (na předních nohou jsou čtyři, na zadních tři) jsou zakončeny drápy podobnými malým kopýtkům. 

Jedna z mých nejoblíbenějších fotografií jaguára, která nejen zachycuje samotné zvíře, ale i jeho přirozené prostředí.

Pohled z vrcholu Morro da Igreja ukazuje pověstnou formaci nazvanou Pedra Furada, tedy Děravá skála, vytvořenou erozí větru a deště

Rorýs dělá ve vzduchu úplně vše. Loví, páří se, sbírá materiál na výrobu hnízda i spí. To, jak čelí spánkovému deficitu, ale dosud není známo.

Skoky z rozmaru 

Mezi nejlepší skokany živočišné říše patří bezpochyby antilopy, které tuto dovednost mají mnohdy i ve svém druhovém jméně. Názorným příkladem je antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis) – stádní druh z jihu Afriky. Menší štíhlá a elegantní antilopa váží obvykle kolem 35 kilogramů, a pokud je zdravá, dokáže z pouhého rozmaru skákat hodně přes dva metry vysoko. Samci antilop skákavých tímto způsobem dávají najevo svoji dominanci a dobrý zdravotní stav. O síle jejich nohou svědčí i fakt, že dokážou běhat rychlostí až kolem 88 km/h, tedy dvakrát rychleji než trénovaní lidští atleti.

Dalším přeborníkem ve skocích je antilopa impala (Aepyceros melampus), která je dvakrát těžší než antilopa skákavá. Impaly bez problémů dokážou přeskočit třímetrové keříky nebo jiné impaly, které jim stojí v cestě při útěku. Přitom doletí do vzdáleností až kolem desíti metrů!

<p>Oáza osady Merzouga v pozadí s údajně nejvyšší dunou světa.</p>

Mladý samec želvy bahenní vystavuje na odiv žlutě nazdobený krunýř s typickou paprsčitou kresbou, která ovšem někdy bývá kruhovitá nebo zcela chybí. Patrný je i jeho dlouhý ocas (foto: Razvan Zinica)

Poslední dvě žijící samice nosorožců bílých severních jsou Fatu (vlevo) a Nájin. Odebírání vajíček a vytváření embryí je součástí projektu záchrany těchto nosorožců umělou reprodukcí. 

Mládě si s mámou často hraje v hloubce. Schovává se pod jejím tělem a kojí se, nebo vyhlíží směrem k hladině a připravuje se na nádech, jako na tomto snímku.