První porážka českých stavů: Bitva u Záblatí se stala předehrou k Bílé hoře

11.08.2021 - Daniel Černohorský

Jeden z prvních střetů třicetileté války ukázal, jakými nedostatky trpí stavovské vojsko. Z bitvy u Záblatí, k níž došlo 10. června 1619, si čeští páni ještě mohli vzít poučení, ale nestalo se tak. Logickým důsledkem pak byla jejich tragická prohra o necelý rok a půl později na Bílé hoře…

<p>Rekonstrukce bitvy u Záblatí z roku 1630.</p>

Rekonstrukce bitvy u Záblatí z roku 1630.


Reklama

Náboženské spory mezi nekatolickou českou šlechtou a císařem Matyášem Habsburským (vládl 1611–1619) vyvrcholily 23. května roku 1618 vyhozením královským místodržících z oken Pražského hradu. V pořadí třetí pražskou defenestrací vstoupili protestantští stavové do otevřeného konfliktu s habsburským panovníkem a jeho spojenci. 

Válka se zprvu pro české stavy nevyvíjela špatně. Devátého listopadu 1618 porazil Jindřich Matyáš Thurn habsburskou armádu v bitvě u Lomnice a nedlouho na to dobyl Petr Arnošt II. Mansfeld katolickou Plzeň. Nadcházející zimu využily obě strany ke sbírání posil. Bývalo sice zvykem, že se žoldnéřská vojska na zimu rozcházela, aby se jim nemusel vyplácet žold, tentokrát však na to nikdo ani nepomyslel a armády byly drženy v pohotovosti. 

Do tábora povstalců

Mezi evropskými panovnickými dvory zatím probíhala čilá diplomatická aktivita. Císařská strana se snažila sjednat s českými stavy příměří. Do rozehrané diplomatické partie, ale udeřila jako blesk z čistého nebe nečekaná zpráva. Dvacátého března 1619 zemřel ve Vídni císař Matyáš Habsburský. Fakt, že je císař mrtev a žezlo má převzít fanatický katolík Ferdinand Štýrský (vládl v letech 1619–1637 jako Ferdinand II.), děsil protestanty nejen v rakouských zemích, ale i na Moravě. 

V březnu bylo na českém zemském sněmu rozhodnuto přivést dosud neutrální Moravu do tábora povstalců, třeba i vojenskou silou. České stavovské vojsko pod vedením Thurna tak v druhé polovině dubna překročilo zemské hranice a bez boje obsadilo Jihlavu a Znojmo. Do Znojma se sjely houfy bojovně naladěné nekatolické šlechty a manifestovaly svou ochotu zúčastnit se povstání. Převrat byl pak dovršen v Brně, kde byli paralyzováni příslušníci katolické strany a 4. května 1619 se Morava připojila k českým stavům.

Stavové před Vídní

České vrchní velení si přálo zostření války, která by přenesla boje na habsburská dědičná území. Na konci května tak zahájilo Thurnovo vojsko intervenci do Dolních Rakous. Čeští stavové počítali s pomocí tamní opoziční šlechty. Cílem totiž byla Vídeň, kde mělo podle osvědčeného moravského receptu dojít k převratu. Obdobná akce jako v Brně se ale nekonala, neboť dolnorakouští stavové se rozhodli vyčkat na povstání v Uhrách

Vídeň hájila posádka o síle 4 000 mužů a oddíly ozbrojených měšťanů. Thurn obsadil městečko Gross-Enzersdorf poblíž rakouské metropole. Dne 2. června pak překročil Dunaj a jeho moravské jednotky odrazily u Fischamendu silnou uherskou jízdu, která se snažila probít k vojsku císařského velitele Dampierra, jenž se nacházel poblíž Vídně. O čtyři dny později už Thurn obsadil některá vídeňská předměstí. Pak se ovšem dopustil osudové chyby. Dopřál císařským dostatek času na zmobilizování sil, a tím se připravil o možnost překvapení.

Mezitím se Dampierrovým rejtarům (asi 500 Florentinců) podařilo probít do Vídně a posílit tamní posádku. Českým stavům navíc chyběla k obléhání těžká děla a početní převaha. Thurn dal sice ze svých polních děl střílet na vídeňský Hofburg a jeho vojáci vybojovali několik drobných šarvátek u městských bran, Vídeň však neutrpěla žádné vážnější škody. Jen Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic se jako dělostřelecký důstojník proslavil tím, že dokázal vyděsit Habsburky přesnými ranami do oken tamního hradu. Později za to zaplatil svou hlavou. Už 13. června Thurn ukončil obléhání rakouské metropole a zahájil ústup do Čech, kam neodkladně spěchal v důsledku nepříznivých zpráv z jihočeského bojiště. Rakouská kampaň tak skončila neúspěšně. 

Mansfeld táhne do boje    

Císařský generál Karel Bonaventura Buquoy se svým vojskem vázal v jižních Čechách značné stavovské síly, které tak nemohly Thurna při obléhání Vídně podpořit. Hrabě Jiří Fridrich Hohenlohe nedůrazně obléhal České Budějovice a nedokázal zabránit přílivu nových císařských posil, které do Čech proudily Zlatou stezkou přes Šumavu až do Buquyova ležení. Stavovské vedení kupilo jednu chybu za druhou. Hohenhole, který neměl strategický důvtip a na bojišti příliš váhal, vydal rozkaz, aby se Mansfeld, který do té doby pobýval v Plzni, se svými oddíly neprodleně přesunul do hlavního stavovského stanu v Rudolfově. 

Mansfeld tentokrát souhlasil. Počátkem června začal shromaždovat své síly u Protivína a poté v čele asi 4 000 mužů vyrazil směrem k Záblatí (poblíž Vodnaň), kde se měl spojit se třemi praporci jízdy Jana Jiřího ze Solmsu. Když 10. června dorazil k Záblatí, obdržel zprávu, že jeden z jeho oddílů narazil u Netolic na protivníka. Byla to však léčka.

Vlákán do pasti

Buquoy se od svých informátorů dozvěděl o Mansfeldových přípravách a rozhodl se zaútočit na nepřítele dříve, než se spojí s hlavními silami stavovské armády. V čele oddílu o síle asi 5 000 mužů jízdy a pěchoty vytáhl z Budějovic a přepadem se zmocnil Netolic. Císařští město vypálili, obyvatele pobili a některé ženy s dětmi naházeli do ohně

A právě sem byl Mansfeld vlákán do pasti. Buquoy totiž k němu vyslal sedláka s falešnou zprávou, že se skupinka 50 mušketýrů na nekatolickém hřbitově houževnatě brání nepřátelské přesile a potřebuje pomoc. Mansfeld se nechal touto lstí oklamat, rozdělil své vojsko na dvě části a sám v čele 200 jezdců a 400 mušketýrů spěchal vyprostit muže z obklíčení, následován zbytkem vojska.

Jaké asi bylo jeho překvapení když dorazil k Záblatí a zjistil, že narazil na celý Buquovův sbor. Byl to však zkušený voják a nepodlehl panice. Stáhl se do vsi, opevnil se zde a vyslal kurýry, aby přivedli posily. Buquoy se nejdříve snažil různými potyčkami a provokacemi vylákal Mansfedla z jeho obraného postavení. Poté ale provedl zdařilý obchvat a než se Manfeld stačil zorientovat, bylo jeho vojsko obklíčeno. V této pasti pak odpoledne svedl nerovný boj.  

Střelba do vlastních řad

První útok zahájili Valdštejnovi kyrysníci, podporovaní uherskou jízdou, kteří napadli levé křídlo Mansfeldova sboru. Současně se uherští husaři obořili na pravé křídlo, které pod jejich náporem zakolísalo. I když se zde osobně vyznamenal nizozemský plukovník Otto Hermann Styrum, jeho jezdci nakonec zbaběle prchali k Písku. Zběsilý úprk Styrumových rejtarů, kteří „ …v loupežení bývali udatní a na sedláky hrozní, jakoby čerta snísti chtěli…“, způsobil zhroucení levého křídla.

Chaos dovršili Mansfeldovi mušketýři, kteří nerozeznávali císařské jezdce od vlastních a pálili do vlastních řad. „Poněvadž pak pěchota mansfeldská, z omylu se domnívajíc se, že jízda k ní se přibližujíc byla nepřátelská, dávala zhusta na ni oheň a více jich sama postřílela, nežli nepřítel, jakkoli oficírkové ji z tohoto omylu velmi pilně vyvozovati hleděli,“ praví k bitvě spisovatel a historik Pavel Skála ze Zhoře. 

Buquovi Valoni a Uhři pak měli snadnou práci, prolomili tábor obránců, zapálili vesnici a rozehnali stavovské žoldnéře na všechny strany. Na bojišti zůstalo na 1 200 mrtvých stavovských vojáků a dalších 1 300 padlo do zajetí i s bohatou kořistí. Když Mansfeld zjistil, jak se věci mají, dal se s několika důstojníky na útěk k Protivínu, přičemž si jen stěží zachránil holý život.

Kdo je vinen? 

Hrabě Buquoy se po svém vítězství sešel při přátelském posezení se stavovskými veliteli Hohenlohem a Vchynským, aby si vyměnili názory o svedené bitvě. Hlavní vina porážky byla svalována na Mansfelda. Později zase Mansfeld obvinil Hohenloheho a Felse, že mu nepřispěchali na pomoc a nechali ho na holičkách. Dokonce se začalo mluvit o zradě.

Prohraná bitva u Záblatí vyvolala v Čechách paniku. Císařští pomalu přecházeli do ofenzivy. Padl Týn nad Vltavou, Hluboká, Rožmberk a Nové Hrady. Situace se pro české stavy stávala neudržitelnou. Vojáci neviděli žold už několik měsíců a pomalu začali vypovídat poslušnost.

TIP: Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů

Hohenlohe ustupoval kvapně k Třeboni a poté k Jindřichovu Hradci. Poražený Mansfeld se stáhl zpět do Plzně a vytrvale odmítal jakoukoliv spolupráci na společných akcích stavovské armády. Situace se částečně uklidnila až spojením Hohenlohova a Thurnova vojska. Spojená stavovská vojska se pak od 2. července utábořila u Lomnice nad Lužicí, kde se Thurn snažil zažehnat paniku a poraženectví. Sebevědomí českých stavů pak částečně pozvedlo vítězství moravských stavů u Dolních Věstonic. To však na celkové situaci příliš nezměnilo. Iniciativa v jižních Čechách již zůstala na straně císařských.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kterým směrem utíkají prchající srny? Jedna z mnoha otázek, kterou si kladl česko-německý výzkumný tým.

Příroda
Zajímavosti

Černá skříňka Země vyroste na blíže neurčeném místě na ostrově Tasmánie. Designem se podobá populárnímu Špicberskému globálnímu úložišti semen v Norsku.

Věda

Bohatá úroda chilli papriček na palubě ISS v experimentu PH-04.

Vesmír

Hugh O’Flaherty (1898–1963) zachránil za druhé světové války v Římě tisíce ohrožených lidí.

Historie

<h3>Praktické dílo pouště</h3><p>Kočovný život v mongolských stepích provázejí každodenní obtíže v podobě měnících se teplot, písečných bouří a dalších nebezpečí. Proto tam spatřil světlo světa tradiční oděv, který je nejen estetický, ale i praktický. Základ krojů pro muže i ženy tvoří „dél“: Hedvábný plášť přiléhající k tělu může přitom zároveň posloužit jako přikrývka, polštář či stan. Především lovci se proti chladnému počasí chrání kožešinami. Dekorativní klobouky pak dokládají příslušnost ke kmeni.</p>

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907