Reklama


Špicberky: Místo, kde roztál věčný led

09.08.2018 - Andrea Pitzerová

Ačkoliv se světové klima mění jako celek, na norském souostroví Špicberky dochází k oteplování dvakrát až čtyřikrát rychleji. Mráz se zde střídá s oblevou, namísto sněhu padá déšť a taje dokonce i permafrost v podloží

<p>Od roku 1973 jsou lední medvědi na Špicberkách chráněni, globální oteplování je však odtud stejně vyhání.</p>

Od roku 1973 jsou lední medvědi na Špicberkách chráněni, globální oteplování je však odtud stejně vyhání.


Reklama

Zákeřný zimní déšť stékal po podlaze ledové jeskyně, ke které přimrzal. Vznikala tak extrémně kluzká past, do níž se s notnou dávkou smůly propadla šestice dobrodruhů: Od nejbližšího města, které je zároveň nejseverněji položenou obcí na světě, je dělilo šestnáct kilometrů, takže se museli spolehnout výhradně na týmovou spolupráci a na štěstí. Jeden z cestovatelů si nakonec sedl tak, aby se zády a nohama opřel o stěny tunelu, a vytvořil tím oporu pro zbývající členy skupiny. Průvodce Marcel Starinsky poté vyšplhal nahoru do bezpečí a odtud pomohl s výstupem ostatním. Venku je vedle úlevy čekala noc, která v zimním období na Špicberkách trvá 24 hodin. 

Nezvyklý déšť ani provalené jeskyně zde již nejsou ojedinělé. Lednové teploty souostroví, které leží zhruba v polovině cesty mezi Norskem a severním pólem, totiž za posledních šest let vystoupaly o devět stupňů. Teplé počasí zde dokonce v roce 2015 spustilo lavinu, která zasáhla město Longyearbyen a zabila dva lidi. Další udeřila na zástavbu o dva roky později

Rychleji než jinde

Poblíž Arktidy probíhá globální oteplování dvakrát až čtyřikrát rychleji než v jižnějších oblastech. A severní část Špicberků se ohřívá ještě markantněji než ledová pokrývka pólu. „Ve městě Longyearbyen dochází ke klimatickým změnám rychleji a ve větší míře než ve zbytku světa,“ tvrdí ředitel Norského polárního institutu Kim Holmén. Špicberky dle něj dříve bývaly místem, kam studenti jezdili zkoumat život v arktických podmínkách. Dnes sem však připlouvají pozorovat klimatické změny.

V Longyearbyenu žije 2 160 lidí, je zde letiště, knihovna, kavárna a kostel, přičemž všechny jmenované instituce si drží titul „nejsevernější svého druhu“ na světě. Způsob, jakým se město vypořádává se změnou klimatu, by mohl vytyčit cestu, jakou se posléze vydají i ostatní. Život zde ukazuje, co vše ovlivňuje změna podnebí.

Možné s nemožným

Dnešní Špicberky objevil William Barents v roce 1596 při hledání severovýchodní cesty z Evropy do Číny. První z odhalených ostrovů pojmenoval Medvědí ostrov, následující Spitsbergen (v překladu „špičaté hory“) a pak pokračoval v cestě. Na ostrovech nebylo žádné domorodé obyvatelstvo, nicméně holandští velrybáři v jejich okolí začali brzy lovit a zanedlouho se i po souši proháněli zvídaví trapeři. V polovině 18. století již bylo na ostrovy vysláno několik vědeckých expedic a před koncem 19. století sem dorazily první zájezdy turistů. 

V roce 1901 zavítal na Špicberky průmyslový magnát John Munro Longyear. Na souostroví nejprve přicestoval coby turista, posléze se však vrátil s důlním vybavením, dynamitem a tuctem horníků. V roce 1906 zde dělníci zůstali také přes zimu, a tak se zrodilo průmyslové město Longyear City nebo také Longyearbyen. „Je velmi obtížné osidlovat místo, které není uzpůsobeno lidským potřebám. Proto si s sebou musíte přivézt trochu domoviny,“ vysvětluje historik Michael Robinson z University of Hartford. „Ze Špicberků se tak stala pomyslná oblast, kde se setkávalo možné s nemožným.“ 

Huskyové na silnici

Jen v roce 2017 zavítalo do Longyearbyenu zhruba 65 tisíc návštěvníků – někteří zde prováděli výzkum, jiní si přijeli zajezdit na saních se psím spřežením nebo vyrazili na túru za ledními medvědy. Neohrožení návštěvníci zde mohou dokonce absolvovat několikadenní výpravu do oblastí, kde se klimatické změny projevují nejdramatičtěji – do krajiny kamenitých stezek, v níž déšť roztápí poslední zbytky dříve všudypřítomného sněhu nebo vytváří ledové kaluže. Když jsem se zeptala svého průvodce na to, co se stane se zdejším turismem, až ledy a sníh ustoupí ještě dál, odpověděl, že huskyové dokážou tahat také po silnicích vozíky na kolečkách – takže si na sebe nějak vydělají. 

Arild Olsen se na Špicberkách dvanáct let živil coby horník a teď již druhým rokem zastává post starosty. Během návštěvy v jeho kanceláři umístěné v druhém patře jasně červené vládní budovy uznal, že měnící se podnebí přináší obyvatelům souostroví řadu problémů: „Kvůli změnám teplot se v moři přesouvají ryby a posouvají se také horské pastviny. Klima ovlivňuje vše.“

Zaskočeni deštěm

Město například nebylo budováno s myšlenkou, že by jeho ulicemi měla téct dešťová voda. Roztávající permafrost zase nebezpečně natahuje elektrické vedení a hrozí, že se kvůli němu potrhají trubky kanalizace či vodovodu. „Tají“ také silnice, které byly navrženy pro oblasti s celoročním mrazem. Longyearbyen zkrátka vznikl na permafrostu v době, kdy se ještě věřilo, že se nemůže stát nic, kvůli čemu by roztál. V současnosti však bahenní sesuvy hrozí městu stejně jako horské laviny. 

Souostroví je v povědomí lidí hlavně díky Špicberskému globálnímu úložišti semen, v němž jsou uskladněny vzorky z celého světa. Stabilní zima zde kdysi vytvářela ideální podmínky pro projekt, jehož cílem je ochránit semena rostlin před zkázou, jež by mohla přijít s válkami nebo přírodními pohromami.

Bez kulturních rozdílů

Úložiště, jež se nachází něco málo přes tři kilometry od města, však v současnosti také svádí boj s globálním oteplováním. Semena v něm jsou uskladněna na konci dlouhého tunelu, který vede do srdce hory a má vlastní klimatizaci k udržení stabilní teploty. Kvůli tajícímu permafrostu však do přístupového tunelu začala prosakovat voda, a aktuálně v něm proto probíhá rekonstrukce, po jejímž skončení by měl být vodotěsný

Dle koordinátora úložiště Åsmunda Asdala budova nejenže předčila očekávání zakladatelů, ale zároveň dalece překonala předpoklady pro první desetiletí svého fungování: Letos v únoru zde byl uložen miliontý vzorek semen. „Na policích úložiště jsou vedle sebe uskladněna semena z Ruska i Ukrajiny… Ta severokorejská s jihokorejskými zde k sobě mají také blízko,“ dodává Åsmund. 

Vyklíčí i po sto letech?

Stejně jako Longyearbyen také úložiště vyrostlo z hornické historie. Předtím, než započala jeho konstrukce, fungovala nedaleko v opuštěné šachtě uhelného dolu norská genová banka. V současnosti je již pryč – zůstala za ní však drobná směsice vzorků semen, na kterých se mimo jiné testuje, zda budou po sto letech v permafrostu stále ještě schopná vyklíčit. 

Mark Serreze z amerického Národního střediska pro sněhové a ledové údaje označuje Špicberky za líheň vědeckých experimentů. V květnu letošního roku zde dle Norského polárního institutu bádalo více než 600 vědců z 23 zemí. Odvíjí se zde 77 projektů, jejichž cílem je vše od řešení problémů půd kontaminovaných těžkými kovy až po odchyt mláďat bělokura horského. 

Vítězové a poražení

Serreze tvrdí, že z dlouhodobého hlediska přinese oteplování výhody i nevýhody. Například lední medvědi jsou závislí na mořském ledu, jehož pokrývka stále ustupuje, což jim značně komplikuje život. Stejně tak slábnoucí zima přinutí k migraci soby polární, jejichž domácí tundry zarostou vegetací, která bude spíše lákat losy. Na druhé straně Rusko si dle vědce polepší, protože bude moct využívat nové severské trasy pro lodní dopravu a zároveň v odledněných oblastech objeví ložiska zemního plynu. 

TIP: Obrazy ze země, kde slunce nezapadá: Lední medvědi a další zvířata ze souostroví Špicberky

Olsen si uvědomuje, že se Longyearbyen nebude muset potýkat s tornády, záplavami a lesními požáry, které pravděpodobně přijdou s klimatickými posuny v jižnějších částech světa. Pokud z rodících se změn má někdo vyjít vítězně, pak právě Norsko spolu se Špicberky. Ačkoliv se obyvatelé jeho města stále ještě přizpůsobují nové situaci, vůči zbytku světa mají náskok. „Na základě naší zkušenosti se dá říct, že si člověk zvykne,“ uzavírá starosta. Zároveň dodává, že oblasti momentálně prospívá migrace ryb, díky které v okolí Špicberků opět ožívá komerční rybolov. 

Zabráníme katastrofě?

Kit Kovacsová, která vede sekci biodiverzity v Norském polárním institutu, se zabývá obtížemi, jež musejí řešit zvířecí či rostlinní obyvatelé Špicberků. Například tuleň kroužkovaný se zde nově musí zbavovat srsti ve vodě namísto na ledu. Přesto si vědkyně zachovává optimismus a tvrdí, že stále je čas zabránit katastrofickým škodám: „Budoucnost je sice bezútěšná, pokud však přijmeme jistá opatření, mohli bychom zabránit katastrofě.“ Začátkem roku 2018 uvízly Špicberky v teplotní bublině, kdy se jejich podnebí ohřálo o 20 °C nad normál. V lednu, kdy na území obvykle zuří krutá arktická zima, zde bylo naměřeno 6 °C…

  • Zdroj textu:

    The Washington Post, 100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, climatechangenews

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pátrači operovali spolu s bitevníky v takzvaném růžovém týmu. Zde dvojice „lovec–zabiják“ z poslední etapy války – bitevní vrtulník AH-1 kryje průzkumný OH-58.

Válka

Planetka Bennu na snímku sondy OSIRIS-REx

Vesmír

Ve výřezu nový nanogel pod mikroskopem.

Věda
Věda

Tajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.

Zajímavosti

Sonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907