hmyz

Při pozorném pohledu uvidíte na horní části červeného kvítku drobného mravence, který je překvapivě důležitým společníkem většího a silnějšího nosiče.

Miniaturní „outdoorová“ kamera váží pouhých 248 miligramů.

Listy některých „masožravek“ jsou nenápadné, což platí u tučnic. Jiné rostliny svítí kapičkami lepu na chlupech listů, což je často ještě zvýrazněno červenou barvou chlupů. Zatímco byblis a rosnolist jsou pasivní lovci, chlupy rosnatek již pomalým pohybem odpovídají na přítomnost kořisti.

Lepkavé listy nebo stonky má přitom více rostlin a nalepený hmyz můžeme najít například na šalvěji lepkavé nebo smolničce. Ty však kořist neumí aktivně využít, a proto do společnosti „dravých květin“ nepatří.

Na snímku Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) – naše bezesporu nejznámější masožravá rostlina

O zdroji potravy se netopýři nechají poučit nejen od svých nejbližších příbuzných, ale také od příslušníků jiného druhu.

Různé druhy hmyzu, které se perfektně zachovaly v barmském jantaru

Mravenci druhu Lasius brunneus při starosti o larvy. Dělníci larvy přesunují poté, co bylo hnízdo narušeno.

Mravenci, kteří v minulosti neměli spoj mezi tělem a hlavou dokonale vyvinutý, neunesli tak velká břemena. Proto vyklidili pozice zdatnějším mravencům s odolnějším „krkem“.

Vážka červená (Crocothemis erythraea) je v Česku vzácným druhem bez prokázaného stálého výskytu. Přesto jsme se s ní na jižní Moravě již několikrát setkali.

Predátor s jedovatým skusem

Stonožka škvorová (Lithobius forficatus) je aktivním lovcem, jenž svoji oběť zabíjí pomocí jedovatých čelistí – vlastně jde o přeměněné přední končetiny. Tento druh stonožky je 20–35 mm dlouhý a má 15 párů nohou.

I mravenci, kteří nesou větší kořist a musí se otočit, aby ji táhli za sebou, dokážou při couvání udržovat správný směr. To, že se při tom občas rozhlížejí, dokládá jejich prostorovou orientaci

Některé druhy modrásků by měly bez péče mravenců jen mizivou šanci na dokončení vývoje. Například z housenek modráska Glaucopsyche lygdamus (ve výřezu) dokončí bez přispění mravenců vývoj jen desetina ve srovnání s housenkami, o které mravenci pečují.

Čarokrásní otakárci

V naší přírodě se můžete setkat se dvěma opravdovými klenoty: otakárkem fenyklovým a otakárkem ovocným. Je potěšitelné, že zatímco v nedávno minulých časech byl jejich výskyt velmi vzácný, v posledních letech se s nimi můžete setkat častěji. Přestože se v literatuře dočtete, že otakárek ovocný je v našich krajích vzácnější než fenyklový, moje osobní zkušenost to nepotvrzuje: ovocného vídám mnohonásobně častěji.

Otakárek fenyklový (Papilio machaon) připomíná krasavce z tropů. Od ovocného se liší kresbou na křídlech, sytější základní barvou (béžovou až žlutou), červenými oky a kratšími ostruhami. I tento motýl je skvělým letcem, oddávajícím se hilltoppingu. Je dvougenerační, v nejteplejších oblastech jižní Moravy až třígenerační. Dospělci létají od konce dubna do září. Housenky se živí na miříkovitých rostlinách – např. na mrkvi, kopru, kmínu, fenyklu, bedrníku atd.

Takto nějak pravděpodobně vypadali králové druhohorní oblohy azhdarchidi. Největší známý z nich, nazvaný Quetzalcoatlus, měl patnáctimetrové rozpětí křídel.

Mravenci rodu Cephalotes si ve větvích stromů vždy najdou cestu a dávají přednost té, která má nejméně křižovatek