šelmy

Takhle nějak probíhá tygří komunikace na dálku. Tygr právě „čte“ značku na stromě, aby na ni vzápětí stejným způsobem odpověděl. (foto: © Vladimír Čech ml.)

Jednou z příčin lidožroutství může být nějaký handicap – v případě tohoto lvího samce se jednalo o ulomený tesák.

Sloní samice se s velkou oblibou pase na vodních rostlinách. V tomto případě pod dohledem dvojice kladivoušů afrických.

Pes pralesní (Speothos venaticus) žije v takzvané neotropické oblasti (v zásadě Střední a Jižní Amerika), konkrétně od Panamy po severní hranice Argentiny.

O tom, že je rosomák po všech stránkách šelma, svědčí i pohled na jeho zuby. Loví především hlodavce, kopytníky (a to i velmi vzrostlé), a ptáky. Nepohrdne však ani mršinou, ptačími vejci, rybami nebo dokonce lesními plody.

Noční portrét levharta Monza. (foto: Richard Jaroněk)

Psi pampoví dorůstají hmotnosti 4,2 až 6,5 kilogramů a průměrné délky 60 cm. Samečci jsou asi o 10 % těžší než samičky. V zajetí se dožívají věku kolem 13 let.

Ostrost nahrazuje sílu

Piraňa je synonymem pro obávaného vodního tvora, který údajně dokáže během chvilky ohlodat nohu kopytníka nebo neopatrného člověka doslova až na kost. Jak se to má ale se sílou čelistí těchto masožravých jihoamerických ryb? V roce 2012 proběhl výzkum, při němž se povedlo přímo změřit sílu stisku čelistí piraní stříbřitých (Serrasalmus rhombeus). Výsledek kupodivu nebyl příliš impozantní – síla čelistního stisku těchto ryb činí jen asi 320 newtonů, což je zhruba čtyřikrát méně než u dospělého člověka! Piraně tedy nespoléhají na extrémně silný stisk, protože mají velmi početné a ostré zuby, které se i tak rychle „prořežou“ masem kořisti. A pověst rybích zabijáků je tak zachována…

Lepší výsledek v testu síly čelistí vykazovala pravěká příbuzná dnešních piraní, žijící v Jižní Americe asi před devíti miliony lety. U tohoto druhu o délce do 130 cm, odborně nazvaného Megapiranha paranensis, se síla stisku odhaduje až na 4 750 newtonů, což už je srovnatelné s některými krokodýly. (foto: Shutterstock)

Jedna z mých nejoblíbenějších fotografií jaguára, která nejen zachycuje samotné zvíře, ale i jeho přirozené prostředí.

Toto je podle mého skromného názoru nejlepší snímek medvěda pyskatého, který jsem měl to štěstí pořídit. Měl jsem neskutečnou kliku na jedince, který mě za bílého dne totálně ignoroval a skoro hodinu bezděčně pózoval.

Černobílý mořský vlk

Mezi nejobávanější predátory mezi vodními savci nepochybně patří kosatka dravá (Orcinus orca) – až šestitunový kytovec. Kosatku coby vrcholného predátora v jejím přirozeném životním prostředí nic neohrožuje. Tito několikatunoví savci z čeledi delfínovitých dovedou plavat rychlostí bezmála 60 km/h, vidí skvěle nad hladinou i ve vodě, výborně slyší a pomáhají si také echolokací. Loví v organizovaných smečkách, proto se jí někdy přezdívá „mořský vlk“. V průměru pozře skoro čtvrt tuny masa denně a zabíjí bez problémů i velké žraloky nebo ploutvonožce.

Skutečné nebezpečí však představují pouze pro svou kořist. Ve volné přírodě ještě nedošlo k žádnému útoku na lidi, který by skončil smrtí – kosatky si člověka obvykle jen spletou se svým běžným úlovkem a včas se zastaví, což se připisuje jejich vysoké inteligenci. 

Pro rysa pardálového jsou charakteristické dlouhé světlé licousy a dlouhé ušní střapce.

Při hledání potravy spoléhá šakal na své bystré smysly. Když má ale příležitost, rád se přiživí na cizím úlovku.

Od svých afrických bratranců se lev asijský liší mimo jiné i poněkud méně bohatou hřívou, o jejímž pravém smyslu kolují četné dohady.

Při pohledu na fenka vás okamžitě zaujmou obrovité uši, které jsou dlouhé až 10 centimetrů. Ty samozřejmě přispívají k výbornému sluchu, ale rovněž regulují tělesnou teplotu v horkém pouštním prostředí.