zvířata

Skoky z rozmaru 

Mezi nejlepší skokany živočišné říše patří bezpochyby antilopy, které tuto dovednost mají mnohdy i ve svém druhovém jméně. Názorným příkladem je antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis) – stádní druh z jihu Afriky. Menší štíhlá a elegantní antilopa váží obvykle kolem 35 kilogramů, a pokud je zdravá, dokáže z pouhého rozmaru skákat hodně přes dva metry vysoko. Samci antilop skákavých tímto způsobem dávají najevo svoji dominanci a dobrý zdravotní stav. O síle jejich nohou svědčí i fakt, že dokážou běhat rychlostí až kolem 88 km/h, tedy dvakrát rychleji než trénovaní lidští atleti.

Dalším přeborníkem ve skocích je antilopa impala (Aepyceros melampus), která je dvakrát těžší než antilopa skákavá. Impaly bez problémů dokážou přeskočit třímetrové keříky nebo jiné impaly, které jim stojí v cestě při útěku. Přitom doletí do vzdáleností až kolem desíti metrů!

Na rypci žraloka lidožravého (Carcharodon carcharias) jsou patrné tzv. Lorenziniho ampule, které vypadají jako tmavé „pihy“. Díky nim žralok zaznamená i nepatrné změny elektrického pole.

 

Na zimu si veverky připravují spižírny v dutinách stromů, na zemi i ve větvích. Schovávají si do nich šišky, oříšky i houby, které suší. (foto: Wikimedia Commons, Peter Trimming, CC BY 2.0)

Když zařve lev

lev | 114 dB

Lvi (Panthera leo) jsou jediné společensky žijící velké kočky, sdružující se do početných smeček. Aby lví samci dokázali lépe kontrolovat svá teritoria a komunikovat s ostatními členy smečky, byli evolučně vybaveni schopností vyluzovat zvuky o síle až 114 decibelů, slyšitelné do vzdálenosti přes osm kilometrů. Není ostatně divu, vždyť lovecký revír těchto mohutných koček může mít rozlohu překračující 260 čtverečních kilometrů. Lvi používají hlasitý řev z mnoha různých důvodů. Patří mezi ně mimo jiné zastrašování soků, vymezování hranic vlastního vlivu i komunikace s jinými samci a samicemi.

Z dalších hlasitých šelem lze zmínit vlka, jehož charakteristické skupinové vytí patří k velmi povědomým zvukovým projevům ve zvířecí říši. Vlci při něm dokážou vyvinout hlasitost až kolem 90 decibelů, což je podobné zvukům vlakové soupravy brzdící v metru. (foto: Shutterstock)

Předpoklad otužilosti

Arktičtí ploutvonožci i kytovci potřebují k přežití v chladných vodách velké množství podkožního tuku. Tuková tkáň bohatá na kolagen má velký význam pro termoregulaci těchto savců a může dosahovat tloušťky až kolem půl metru. Výzkumy ukázaly, že u ročních velryb tvoří tato tkáň asi 43–50 % celkové tělesné hmotnosti. U mrožů nebo rypoušů obsahuje mateřské mléko velké množství tuku a mláďata tak rychle nabývají na tělesném objemu i hmotnosti. Nebylo by ale spravedlivé označovat tyto ploutvonožce za „obézní“ – například v Grónsku ukázala měření u dospělých samic mrožů 18 % tuku a 44 % svalové hmoty. Ploutvonožci tedy potřebují tuk pro termoregulaci, jinak jsou ale takříkajíc „fit“.

Vysoký obsah tuku u velryb využívali lovci ve smutných časech rozšířeného velrybářství. Zejména zástupci skupiny pravých velryb (rod Eubalaena) po harpunování neklesali ke dnu, ale jejich těla zůstávala v blízkosti hladiny. Proto je velrybáři mohli snadno zpracovat. (foto: Shutterstock)

Sprinteři mezi zvířaty

Výmluvná čísla: gepard váží asi 50 kg a polovinu z toho tvoří svalstvo
Živé tretry: tlapy bez zatahovacích drápů slouží k lepšímu odrazu a brání uklouznutí

Geparda nemůžeme ve výčtu mistrů rychlosti pominout. Během chvilky dokáže ladná kočkovitá šelma zrychlit na 95 km/h a při rekordním zdokumentovaném běhu se pohybovala rychlostí 98 km/h, i když běžně se uvádějí mnohem vyšší hodnoty. Gepard tak předčí druhého nejrychlejšího pozemského tvora, vidloroha amerického, neudrží však dech více než několik stovek metrů. Vidloroh oproti tomu zvládne rychlostí 88 km/h i několik kilometrů. Možná dost překvapivě by gepard svými schopnostmi neoslnil ve vodní říši: plachetník atlantský se totiž v moři pohybuje rychlostí až 110 km/h. Mezi opeřenci pak představuje doslova střelu sokol stěhovavý, jenž při letu střemhlav překonává hranici 300 km/h. (foto: Shutterstock)

Mandrilové jsou blízce spřízněni s paviány a geneticky ještě bližší jsou jim drilové. Mandrilové a drilové byli dříve zařazeni do stejného rodu jako paviáni (Papio), ale dnes mají svůj samostatný rod Mandrillus.

S domestikací lišek experimentovali ruští vědci v roce 1959 v Novosibirsku – krotké exempláře se jim podařilo ochočit – dalším generacím se následně změnila barva srsti a zkrátil se jim čenich.

Podle aktuálních analýz DNA jsou hrabáči součástí starobylé skupiny živočichů nazývaných Afrotheria. Kromě hrabáčů sem patří také sloni, damani, sirény, bércouni, zlatokrtovití a bodlínovití. (zdroj: Shutterstock)

Přestoupil fotograf Christophe Courteau hranice slušného chování, nebo jej gorilí samec skutečně napadl pod vlivem alkoholu?

Neškodný had s varovnými barvami

Jedovatí hadi bývají nejobávanějšími obyvateli živočišné říše. To dobře „vědí“ i jejich nejedovatí příbuzní a někteří toho dokážou dobře využít. Mezi nejlepší příklady patří korálovka sedlatá (Lampropeltis triangulum) z čeledi užovkovitých. Dosahuje délky kolem jednoho metru a svým červeno-černo-žlutým (někdy červeno-černo-bílým) zbarvením napodobuje smrtelně jedovatého hada korálovce (čeleď Elapidae). Zatímco ale tropičtí korálovci mohou být člověku skutečně smrtelně nebezpeční, korálovky pouze v průběhu evoluce využily mocné síly jejich varovného zbarvení a přisvojili si jej.

Význam schopnosti odlišit od sebe oba hady vedl již dávno k vytvoření rýmovánek a básniček, které měly v tomto směru pomoci – známé je například pořekadlo: „Red next to black, venom I lack; red next to yellow, run away fellow.“ („Červená, hned vedle černá, jed pro tebe nemám; červená vedle žluté, nebezpečí kruté“).