zvířata

Sprinteři mezi zvířaty

Výmluvná čísla: gepard váží asi 50 kg a polovinu z toho tvoří svalstvo
Živé tretry: tlapy bez zatahovacích drápů slouží k lepšímu odrazu a brání uklouznutí

Geparda nemůžeme ve výčtu mistrů rychlosti pominout. Během chvilky dokáže ladná kočkovitá šelma zrychlit na 95 km/h a při rekordním zdokumentovaném běhu se pohybovala rychlostí 98 km/h, i když běžně se uvádějí mnohem vyšší hodnoty. Gepard tak předčí druhého nejrychlejšího pozemského tvora, vidloroha amerického, neudrží však dech více než několik stovek metrů. Vidloroh oproti tomu zvládne rychlostí 88 km/h i několik kilometrů. Možná dost překvapivě by gepard svými schopnostmi neoslnil ve vodní říši: plachetník atlantský se totiž v moři pohybuje rychlostí až 110 km/h. Mezi opeřenci pak představuje doslova střelu sokol stěhovavý, jenž při letu střemhlav překonává hranici 300 km/h. (foto: Shutterstock)

Mandrilové jsou blízce spřízněni s paviány a geneticky ještě bližší jsou jim drilové. Mandrilové a drilové byli dříve zařazeni do stejného rodu jako paviáni (Papio), ale dnes mají svůj samostatný rod Mandrillus.

S domestikací lišek experimentovali ruští vědci v roce 1959 v Novosibirsku – krotké exempláře se jim podařilo ochočit – dalším generacím se následně změnila barva srsti a zkrátil se jim čenich.

Podle aktuálních analýz DNA jsou hrabáči součástí starobylé skupiny živočichů nazývaných Afrotheria. Kromě hrabáčů sem patří také sloni, damani, sirény, bércouni, zlatokrtovití a bodlínovití. (zdroj: Shutterstock)

Přestoupil fotograf Christophe Courteau hranice slušného chování, nebo jej gorilí samec skutečně napadl pod vlivem alkoholu?

Neškodný had s varovnými barvami

Jedovatí hadi bývají nejobávanějšími obyvateli živočišné říše. To dobře „vědí“ i jejich nejedovatí příbuzní a někteří toho dokážou dobře využít. Mezi nejlepší příklady patří korálovka sedlatá (Lampropeltis triangulum) z čeledi užovkovitých. Dosahuje délky kolem jednoho metru a svým červeno-černo-žlutým (někdy červeno-černo-bílým) zbarvením napodobuje smrtelně jedovatého hada korálovce (čeleď Elapidae). Zatímco ale tropičtí korálovci mohou být člověku skutečně smrtelně nebezpeční, korálovky pouze v průběhu evoluce využily mocné síly jejich varovného zbarvení a přisvojili si jej.

Význam schopnosti odlišit od sebe oba hady vedl již dávno k vytvoření rýmovánek a básniček, které měly v tomto směru pomoci – známé je například pořekadlo: „Red next to black, venom I lack; red next to yellow, run away fellow.“ („Červená, hned vedle černá, jed pro tebe nemám; červená vedle žluté, nebezpečí kruté“).

Potravu bodlína páskovaného tvoří téměř výhradně červi, ačkoli vezme zavděk i jinými bezobratlými.

Kříženec mravence s žirafou

Při detailních makro-záběrech působí mimozemsky většina běžných zástupců hmyzu. I tady ale objevíme některé druhy, které se v tomto bizarním světě vymykají běžným měřítkům. Příkladem za všechny může být nosatec žirafí (Trachelophorus giraffa) ze skupiny zobonoskovitých. Žije pouze na Madagaskaru a samečci dosahují maximální délky kolem 2,5 cm. Nejnápadnějším rysem tohoto brouka je neuvěřitelně prodloužený krk, který se uplatňuje zejména při stavbě hnízda a vzájemných soubojích. Pokud by bylo možné geneticky skloubit žirafu a mravence, pak by hypotetický klon mohl vypadat právě takto.

Když už jsme u žiraf – také tito afričtí sudokopytníci mají mnoho pozoruhodných tělesných adaptací. Kromě extrémně dlouhého krku o délce až 2,4 metru disponují také půlmetrovým jazykem a speciálními cévními přepážkami, které brání zpětnému toku krve do hlavy v okamžiku, kdy žirafa skloní při pití krk až k zemi.

Stále více cibetek je kvůli „cibetkové kávě“ drženo v zajetí. Přesto je velmi pravděpodobné, že většina kávy prodávané s touto nálepkou, cibetku nikdy „neviděla“.

<h3>Relikt z pravěku</h3><p>Ostrorepi jsou označováni jako živoucí fosilie a při pohledu na ně se není čemu divit. Jejich vyhynulí příbuzní, kyjnožci, dorůstali až tří metrů. Dnešní ostrorepi se (naštěstí) spokojí s šedesáti centimetry – největším druhem je ostrorep americký, menší zástupce pak najdete na indickém a japonském pobřeží.&nbsp;</p>

Horal každým coulem

Symbolem horolezectví a života ve vyšších nadmořských výškách by mohl být jak divoký (Bos mutus) a jeho domestikovaná forma jak domácí (Bos grunniens). Tento mohutný sudokopytník s dlouhou srstí obývá oblasti střední Asie a žije v nadmořských výškách až kolem 5 500 metrů nad mořem (nepotvrzené údaje uvádí i 6 100 m n. m.). Díky velmi dobře tepelně izolující srsti a mnoha dalším adaptacím pro život na vysokohorských loukách a náhorních plošinách byl tento druh skotu ceněn již ve starověku. Dodnes je domestikovaná forma jaka využívána šerpy k vynášení zavazadel horolezcům v Himálaji. Jak přitom není žádný střízlík – velcí samci přesahují hmotnost jedné tuny a v plecích mohou dosáhnout výšky 2,2 metru. Samice jsou v porovnání se samci asi o třetinu menší. Také domestikovaní jaci zdaleka nedosahují velikosti svých divokých předků, samci váží maximálně 580 kilogramů.

„Nízkohorská“ nemoc

Mezi adaptace, které jakům umožňují obývat nehostinné prostředí vysokých horstev, patří celkově větší plíce a srdce, než jaké má skot žijící v nížinách. Tito kopytníci mají také lepší schopnost přenosu kyslíku v krvi díky fetálnímu hemoglobinu, který u nich zůstává aktivní po celý život. Jaci jsou tak dobře přizpůsobeni svému prostředí, že v nížinách poměrně rychle hynou! Ohrožují je zde běžné nemoci a teploty nad 15 °C.

Růžová záplava v ohrožení

Obří hejno plameňáků růžových nedaleko keňského jezera Nakuru je oblíbenou turistickou atrakcí. Turismus zde generuje příjmy okolo 1,3 milionu dolarů měsíčně (v přepočtu asi 30 milionů korun). Jezero ale trpí značným znečištěním a poklesem hladiny. V záchraně jezera a jeho růžových obyvatel se proto angažuje místní neziskové sdružení.

V mozkové kůře koček lze napočítat asi 250 milionů neuronů; psi jich mají dvakrát víc. Mýval, jehož mozek velikostí odpovídá kočičímu, disponuje podobným množství neuronů, jako mají psi.