V jeskyni Roc de les Orenetes v katalánských Pyrenejích bylo objeveno pohřebiště z rané doby bronzové. Od roku 2019 tam probíhají vykopávky, během nichž archeologové pod vedením Carlose Tornery z barcelonské univerzity nalezli více než tisícovku lidských kostí. Podle radiokarbonového datování pocházejí tyto kosti z doby před 4 500 až 4 100 lety.

Tornero a jeho kolegové nedávno analyzovali nálezy z let 2019 až 2021. Podle nich bylo v Roc de les Orenetes pohřbeno nejméně 51 lidí různého věku a pohlaví. Ze stop na kostech vyplývá, že nejméně šest z nich prošlo těsně před smrtí bojem, v němž utrpěli zranění, převážně v horní části těla. Šlo o zranění způsobená různými zbraněmi, včetně řezných ran, zlomenin a dokonce i amputace předloktí. Výsledky analýz před časem uveřejnil odborný časopis American Journal of Biological Anthropology.

Podle vědců jde o doklady bojů v nejvyšší nadmořské výšce z celých Pyrenejí, konkrétně 1 836 metrů nad mořem. Ukazuje se, že počátkem doby bronzové zde probíhaly střety, které končily vážnými zraněními i smrtí, dokonce i v tak drsných horských podmínkách jako je jeskyně Roc de les Orenetes.

Mezi nejpozoruhodnější zdejší nálezy patří žebro propíchnuté pazourkovým hrotem šípu. Rentgenová analýza ukázala, že kost se kolem zranění hojila, což znamená, že zásah do zad nebyl smrtelný a zasažený člověk s hrotem v těle žil možná ještě roky. Žebro nyní další analýzy – mikrotomografie, chemické testy a DNA rozbory – které mohou osvětlit nejen příběh onoho přeživšího, ale i každodenní život, konflikty a zdraví dávné komunity z doby rané bronzové.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili ve Švýcarsku hrot šípu z doby bronzové, vyrobený z meteoritu

Hvězdokupa v Orionu, Plejády a Hyády jsou otevřené hvězdokupy, které se nacházejí na obloze relativně blízko u sebe. Mezinárodní výzkumný tým, jehož členem byl i Pavel Kroupa z Univerzity v Bonnu a Karlovy univerzity, prostudoval tyto tři hvězdokupy s využitím pozorování a počítačových simulací.

Vědci dospěli k tomu, že tyto hvězdokupy vlastně představují tři vývojová stádia téže třídy hvězdokup. Nejmladší z nich je Orionova hvězdokupa (Orion Nebula Cluster, ONC), jejíž stáří je pouhých 2,5 milionu let. Jde o aktivní hvězdnou porodnici, kvůli mračnům plynu a prachu je ale obtížné přesně určit množství stálic, které se v ní nacházejí. Současné odhady se nicméně pohybují od 2 800 do 10 000 hvězd.

Tři hvězdokupy, tři generace

Plejády v souhvězdí Býka jsou ve srovnání s ONC podstatně starší. Vznikly asi před 100 miliony let. Obsahují zhruba 1 059 hvězd, přičemž 14 velmi mladých a horkých hvězd Plejád je viditelných pouhým okem. Hvězdy Plejád jsou uspořádány řidčeji než v Orionově hvězdokupě.

Nejstarší z trojice otevřených hvězdokup jsou Hyády, které pozorujeme rovněž v souhvězdí Býka. Jejich stáří je asi 700 milionů let a obsahují jen asi 400 hvězd, které jsou navíc značně rozptýlené. Třetina z nich se přitom nachází v halu Hyád, což podle astronomů znamená, že se Hyády nezadržitelně rozpadají. Výzkum historie hvězdokup uveřejnil odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Podle studie vzniká většina hvězd ve vesmíru ve skupinách – v kompaktních hvězdokupách, které se tvoří uvnitř obřích molekulárních mračen. Tyto „hvězdné školky“ jsou zpočátku husté a bohaté na plyn. Jakmile však nově vzniklé masivní hvězdy začnou produkovat ultrafialové záření, hvězdné větry a výbuchy supernov, začne se plynný materiál rozptylovat. Tento proces – ztráta zbytkového plynu – způsobí, že se hvězdokupa postupně rozpadá.

„Naše vysoce přesné výpočty dynamiky pohybů hvězd ukazují, že všechny tři zmíněné hvězdokupy vznikly podobným způsobem z velmi podobného seskupení hvězd,“ vysvětluje Kroupa. Orionova hvězdokupa je jako nemluvně, Plejády reprezentují dospělce a Hyády seniora ze stejné rodiny.

Image

Čtěte také

Mladá hvězdokupa Westerlund 1 je fascinující sbírkou exotických hvězd

Nejbohatší region Itálie se rozkládá ve vrcholu známé „kozačky“ a téměř polovinu jeho území tvoří masiv Alp. Není proto divu, že se stal vyhlášeným mezi milovníky zimních sportů. Důkaz kvality nabízí mimo jiné fakt, že tamní město Bormio bude v roce 2026 hostit olympijské disciplíny alpského lyžování. A na nedalekém ledovci Stelvio se dá jezdit dokonce i v létě. Zřejmě nejvíc však proslulo středisko Passo del Tonale, zahrnující zhruba sto kilometrů sjezdovek.

Nicméně horské prostředí láká i sportovce jiného druhu: Například průsmyk Passo di Gavia, jenž patří k nejkrásnějším v celých Alpách, se občas stává součástí cyklistických závodů – se svými 2 652 metry nad mořem tak bývá nejvyšším bodem klání Giro d’Italia. Alpy pak samozřejmě skýtají ráj i pro fanoušky turistiky a množství místních treků různé náročnosti s pitoreskními výhledy je takřka nevyčerpatelné.

Z pohorek do mokasín

Do těla si však můžete dát i v podhůří. Třeba téměř 130kilometrová stezka La Via delle Sorelle se ideálně hodí, abyste během šesti dní zažili v Lombardii „od všeho něco“. Trasa začíná v krásném historickém Bergamu, jež proslulo Benátskými hradbami, vede kolem malebných jezer, vinic i vesniček se zachovalou středověkou architekturou a končí v druhém největším lombardském městě Brescii, jež tepe nočním a uměleckým životem.

Pokud však přece jen dáváte před pohorkami přednost mokasínám a ideální dovolenou si představujete s šálkem italské kávy v ruce, vaším útočištěm se stane hlavní město regionu Milán. Tamním památkám dominuje proslulý dóm, který pojme na čtyřicet tisíc věřících, a na hlavním náměstí Piazza del Duomo můžete obdivovat také Arcibiskupský či Královský palác. Atmosféru místa pak nejlépe nasajete při návštěvě pasáže Gallerie Vittorio Emanuele II, plné butiků a kaváren.

Opera a risotto

Milán se úzce pojí také s osobností Leonarda da Vinciho, který ve městě několik let žil a tvořil. Jeho nejvýznamnějším místním odkazem se stala slavná freska Poslední večeře, v dominikánském klášteře u kostela Santa Maria delle Grazie. Na náměstí Piazza della Scala má slovutný malíř pomník, a pokud se na něj půjdete podívat, nezapomeňte ještě na další italskou perlu – operu La Scala, do jejíchž útrob se dá za poplatek nahlédnout, i když se zrovna nekoná představení.

A protože nejen kulturou živ je člověk, neměli byste zapomínat ani na chuťové pohárky. Typický milánský pokrm představuje zářivě žluté šafránové risotto alla milanese, ale k tradičním položkám lokálního jídelníčku patří také ossobuco z telecího kolene nebo masová cassoeula. Ze zmíněné oblasti pochází rovněž sladké pečivo panettone, které si i Češi s oblibou dopřejí zejména na Vánoce.

Jezera místo moře

Lombardie nemá přístup k moři, tamní jezera však absenci slané vody víc než vynahrazují. Největší Lago di Garda se rozprostírá mezi Alpami a Pádskou nížinou, tedy v oblasti silných větrů, a tvoří tak vyhledávanou destinaci windsurfařů i nadšenců plachtění. Vyrazit ovšem můžete rovněž na výletní plavbu a navštívit třeba historické městečko Sirmione, rozkládající se na jižním břehu ikonické vodní plochy.

Klenotem druhého největšího jezera Lombardie, Lago Maggiore, se stala trojice Boromejských ostrovů. Zatímco Isola Bella a Isola Madre jsou čistě turistické a nabízejí honosné paláce a zahrady zbudované hrabětem Karlem III. Boromejským, třetí a nejmenší Isola dei Pescatori nebo také Isola Superiore je trvale osídlená místními rybáři. Skýtá proto velmi autentickou atmosféru a v minulosti si ji zamiloval například Ernest Hemingway. 

Vůbec nejromantičtější je však podle turistických průvodců i řady světových celebrit atmosféra na březích Lago di Como. Alpy jej chrání coby pomyslný štít, a v jeho blízkosti tak panuje příjemné středomořské klima. 

Image

Čtěte také

Historie v mozaikách: Křesťanské památky v Ravenně

Statistiky hovoří jasně: Celosvětově náboženství nejen přetrvává, ale v mnoha směrech a na řadě míst dokonce roste. Ateismus nebo neurčitá víra v cosi vyššího s nálepkou „bez vyznání“ se soustředí především do oblastí Evropy, Severní Ameriky a východní Asie. Jedná se zpravidla o regiony s nepříliš vysokou porodností, kde průměrný věk stoupá.

Globální podíl ateistů se odhaduje na 14 %. Podle prognóz by se měl sice v budoucnosti mírně zvýšit v absolutních číslech, ale klesnout z hlediska procentuálního zastoupení. Nejvíc, konkrétně 91 %, jich podle Gallup Institute žije v Číně, která na Západ pochopitelně nepatří. I tamní společnost ovšem stárne a dětí se rodí málo. Druhý nejvíc ateistický stát pak vcelku nepřekvapivě představuje Česká republika se 75 % nevěřících, přičemž odlišné průzkumy jí přisuzují rovnou první místo. Na dalších příčkách se objevují země jako Švédsko, Estonsko, Lotyšsko či Nizozemí. Naopak v mnoha jiných koutech světa, kde porodnost dynamicky roste, se rozšiřují i zástupy věřících.

Ekonomika versus bůh

Nabízí se tedy otázka, zda jde ekonomický růst nějakým způsobem ruku v ruce s odklonem od náboženství. Historici tvrdí, že právě protestantská morálka a její důraz na pracovitost a aktivní přístup k životu způsobily v západní Evropě rozmach podnikání a vznik kultu úspěchu. V současnosti ovšem v ekonomicky rozvinutých zemích úloha náboženství spíš klesá či stagnuje, a naopak nabývá na významu v méně vyspělých státech, potýkajících se s problémy. Například naděje a důraz na „vyléčení vírou“, jež přinášejí některé charismatické proudy v křesťanství, mohou poskytovat úlevu společnostem, které čelí ekonomickým potížím či sociálním otřesům.

Další důvod vzestupu náboženství může spočívat v psychologické potřebě řádu a jasných odpovědí na otázky, které zmíněné systémy nabízejí. Velká část lidí v dnešním světě se alespoň v nějakém období ptá po smyslu vlastní existence i života obecně, a víra jim k tomu může poskytnout funkční návod. Roli hraje touha po hlubším, duchovnějším zážitku, který by stál v protikladu k racionalitě západní civilizace – což mnohdy vede buď k zájmu o východní náboženství, nebo k přijetí postoje „spirituální, ale bez vyznání“.

Jak poznat věřícího?

Zůstává otázkou, jak počty věřících měřit, protože samotná jejich definice je neurčitá. Například v tradičně katolické Itálii či muslimském Turecku se řada lidí sice od narození automaticky považuje za katolíky, respektive muslimy, a nejspíš se k tomu v hovoru i přihlásí. Zároveň však často nenavštěvují bohoslužby ani víru nijak zásadně nepraktikují. 

Dokonce i v hluboce konzervativní Saúdské Arábii, která střeží nejsvatější místa islámu, provádí pět předepsaných denních modliteb asi „jen“ 70 % dospělých. A reálná čísla budou podle výzkumníků nižší, protože respondenti nemuseli kvůli kulturnímu tlaku odpovídat upřímně. Do náboženské reality se narodili, odmalička v ní žijí, chápou ji jako danou a mnohdy o ní nijak zvlášť nepřemýšlejí. Podobně se tři čtvrtiny Italů identifikují coby katolíci, ale do kostela alespoň jednou týdně zavítá sotva 18 % z nich. V Istanbulu chodí do mešity pouze čtyři z deseti dospělých.

Při pohledu na konkrétní čísla tedy mějme na paměti, že se jedná o počty oficiálních vyznavačů, nikoliv nutně o jejich vnitřní přesvědčení či pravidelnou náboženskou praxi. A že odhady rozšiřování řad věřících vycházejí zejména z předpokládané porodnosti v příštích desetiletích v zemích, kde daná náboženství dominují. Studie bohužel nejsou příliš čerstvé: Ta největší z Pew Research Center vznikla v roce 2015 a pracuje ještě s predikcemi razantního nárůstu počtu obyvatel planety, ačkoliv nejnovější data potvrzují spíš mírnější vzestup, a to jen v některých regionech Asie a Afriky. Právě tam ovšem zřejmě musíme hledat motor budoucí expanze náboženství.

Islám na vzestupu

Podle zmíněné studie projde do roku 2050 největším „boomem“ islám. Počet jeho vyznavačů se zvýší o 73 %, a to především v důsledku stále vysoké porodnosti v jihovýchodní Asii v zemích jako Bangladéš a Pákistán. Podobně narůstají řady muslimů v hinduistické Indii a dle odhadů tam jejich počet stoupne na 310 milionů. Muslimskou by se tak měla stát asi třetina světa.

Na rozdíl od křesťanství, kde se aktuálně prosazují spíš „alternativnější“ směry, se v islámu malým sektám typu syrských alavitů či mystických súfistů příliš nedaří. Hlavní slovo mají nadále oba hlavní proudy, tedy sunnité a šíité, přestože druhý z nich více méně stagnuje. V budoucnosti tak bude sunnitů zhruba osmkrát víc. 

Nic ohromujícího

Kontroverzní je šíření islámu především v Evropě a v USA, kde čísla rostou kvůli přistěhovalcům i konvertitům. V řadě měst vznikají nová muslimská centra, stavějí se mešity. Jedná se však o nějak ohromující počty? Statistiky říkají, že nikoliv. Ve Spojených státech je dle posledních průzkumů asi 3,5 milionu muslimů, tedy jen 1,1 % populace, a vzestup za poslední dekádu dosahuje mizivých 0,2 %. V Evropě panuje mírně odlišná situace: Přibližně 25 milionů muslimů tvoří zhruba 5 % populace, přičemž ve Francii a v Německu, kde existuje jejich výraznější minorita, se hovoří o 8–10 %. Jde jak o následek migrace za prací po druhé světové válce, tak o uprchlíky z doby nedávné. Jejich integrace se však zdaleka nedaří tak dobře jako v USA (viz Třaskavé téma).

Konvertitů je potom relativně málo. Podle odhadů přestoupí k islámu 25 tisíc Američanů ročně, často kvůli sňatku s muslimem či muslimkou, zatímco třeba v Británii se jedná asi o pět tisíc osob za rok. Ve srovnání s celkovými počty obyvatel jsou tedy uvedená čísla nevýrazná. Růst se odehrává postupně, a mohl by se dokonce zastavit – ať už v důsledku omezování imigrace, či klesající porodnosti u zmíněných komunit, jež se přizpůsobují západním podmínkám.

Jóga a meditace

Pokud jde čistě o řeč čísel, počet vyznavačů hinduismu stoupá a dle odhadů se do roku 2050 zvýší z 1,1 asi na 1,4 miliardy. Protože se však zmíněné náboženství omezuje téměř výhradně na Indii a Nepál, souvisejí veškeré prognózy čistě s odhadovaným přírůstkem tamních obyvatel. Hinduismus se pevně pojí s indickou společností a jejím kastovním systémem, proto se na rozdíl od křesťanství nebo islámu ani nesnaží o invazi do okolního světa a získávání věřících z řad jiných národů. Lidé, kteří se k němu hlásí v zahraničí, představují zpravidla vystěhovalce z Indie.

Na druhou stranu, prvky hinduismu jako jóga a meditace se v západním světě těší dlouhodobé oblibě a zájmu. Přestože se však třeba právě jóga na Západě velmi rozšířila a mnoho lidí se jí věnuje profesionálně i amatérsky, neznamená to samozřejmě, že by se stávali hinduisty. Jde spíš o jedince, kteří se označují za spirituální a nemají problém spojovat různé duchovní vlivy.

S Buddhou v duši

Čísla týkající se buddhismu naopak stagnují, nebo mohou i mírně klesat, dle odhadů asi o 2 %. Podobně jako hinduismus zůstává i uvedené náboženství tradičně spjaté s místy svých kořenů. Nicméně populace v zemích jako Japonsko, Thajsko či Jižní Korea stárne a počty zemřelých převyšují počty nově narozených.

Na Západě pak buddhismus aktivně vyhledávají lidé, kterým je blízká meditace nebo obdivují osobnosti jako Dalajláma. Dalo by se tedy říct, že si z něj spíš vybírají různé aspekty, jež jim konvenují. Vliv buddhistických myšlenek ve světě tak každopádně do jisté míry posiluje. Na druhou stranu lze s jistotou tvrdit, že teorie o „konci věku Ryb a začátku věku Vodnáře“, jež se šířila na sklonku 90. let a předpokládala pozvolný nástup východních náboženství na úkor křesťanství, se nepotvrdila.

Ve znamení kříže

Nejrozšířenějším náboženstvím světa zůstává křesťanství s 2,4 miliardy věřících, jejichž počet má dle předpokladů do roku 2050 vzrůst o třetinu. Zatímco ovšem dominantní katolická církev s 1,2 miliardy „oveček“ zažívá útlum, ostatní denominace prosperují. Na vzestupu jsou především proudy zdůrazňující živou osobní zkušenost s Bohem, jež nabízejí dynamické bohoslužby a snaží se věřící strhnout a nadchnout. 

Podle Center for the Study of Global Christianity a Pew Research Center se členská základna letničních a charismatických církví v letech 1970–2020 rozšířila z 63 na 600 milionů a v současnosti reprezentuje až 25 % křesťanů. Například v tradičně katolické Brazílii se dnes k uvedeným hnutím hlásí třetina obyvatel. Podobné tendence lze vedle Latinské Ameriky vysledovat zejména v subsaharské Africe a v některých částech Asie, kde zůstává porodnost relativně vysoká. Obecně tedy náboženství rozhodně nekončí v propadlišti dějin, právě naopak – počet věřících v budoucnu poroste. 

Image

Čtěte také

Moderní tvář víry: Mnohé novodobé kulty vyrostly na lidském utrpení

Velká Británie čelila náletům německé Luftwaffe už od léta 1940. Postupně se ale podařilo zdokonalit systém moderní protivzdušné obrany, postavené na soustavě radiolokátorů a řídicích stanovišť. Ta naváděla vlastní stíhače na cíl se stále se zlepšujícími výsledky. Koncem jara 1944 už byl systém tak propracovaný, že proniknout nad ostrovní království se rovnalo téměř sebevraždě. Němci ale sázeli na nové technologie a zahájili vývoj převratné zbraně.

Na jaře 1942 začala společnost Fieseler pracovat na bezpilotním prostředku, který by dokázal dopravit pumový náklad vysokou rychlostí na rozměrný, ale silně hájený cíl. Sériová výroba V-1 se rozběhla v březnu 1944 a začátkem června byly odpalovací rampy rozeseté po pobřeží Francie u Pas-de-Calais připraveny k palbě. 

První salva devíti střel vzlétla na Londýn 12. června, patrně kvůli technickým závadám tam ale nedolétla ani jedna. O den později už ale čtyři na město dopadly. Skutečně masový úder Němci uskutečnili v noci z 15. na 16. června a protivzdušná obrana ostrovů čelila zcela nové  výzvě. 

Velení RAF muselo z operací nad kontinentem stáhnout několik perutí vyzbrojených výkonnými Spitfiry Mk.XIV a Tempesty Mk.V. Od 16. června začaly proti letounovým střelám operovat tempesty vyzbrojené perutě číslo 3. a 486. Obě jednotky působily z letiště Newchurch a společně tvořily 150. křídlo, v jehož čele stálo známé stíhací eso podplukovník Roland Beamont. 

Tempesty na lovu

Už úvodní den nasazení si piloti tempestů připsali 11 sestřelených V-1, kterým stíhači přezdívali „Diver“. Velitel křídla na svou první střelu vzpomínal: „Spatřil jsem malý jednoplošník se žhnoucím motorem na zádi. Hustě pršelo a byl to velmi malý cíl. Vypálil jsem ze 360 metrů, ale minul jsem. Ze vzdálenosti 270 metrů jsem vypálil podruhé a zasáhl střelu do trupu a do motoru, který se zastavil. Začala ztrácet rychlost, ale letěla dál. Přiblížil jsem se k ní z levé strany a prohlížel si její štíhlý zahrocený trup a krátká tlustá křídla. Byla celá natřená tmavě šedou barvou a výstupní tryska motoru byla zčernalá  kouřem. Zavolal jsem Boba Coleho, aby ji dodělal, což udělal dlouhou přesnou dávkou. V-1 se přetočila na záda a dopadla na pole, kde vybuchla. Vyšlehl mohutný plamen a valil se z ní hustý černý kouř.“

Příští den velitel křídla sestřelil další V-1 a jeho muži ještě šest. Dne 18. června si připsali dokonce 31 vítězství. První ztráta při těchto akcích přišla 28. června, kdy jeden tempest sestřelila palba britského protiletadlového dělostřelectva.

Rychlý cíl

Němci V-1 odpalovali jak ve dne, tak v noci. Tehdy proti nim startovaly všechny jednotky vyzbrojené stroji de Havilland Mosquito, které využívaly palubní radiolokátor. Operátor pilota navedl co nejblíže k cíli a ten pak střelu vizuálně nalezl a sestřelil. Hlídek se účastnila i 68. peruť, u které sloužilo několik Čechoslováků, přičemž osádka Miloslava Mansfelda zničila dvě V-1. 

Létajících bomb na kontě pilotů rychle přibývalo, ale rozhodně se nejednalo o lehkou práci. Při útoku stíhače sice V-1 nemanévrovala ani se nijak nebránila, přesto šlo o poměrně obtížně zničitelný cíl. Střely létaly vysokou rychlostí, měly malé rozměry a jejich konstrukce snesla značné  poškození. Bojovat proti nim v noci bylo ještě nebezpečnější. Plamen od pulzačního motoru sice usnadňoval jejich nalezení v temnotě, zároveň však oslňoval. Navíc nešlo odhadnout vzdálenost stíhače od V-1 podle jejího rozpětí a hrozilo tak nebezpečí srážky. Střela také často vybuchla v bezprostřední blízkosti stroje RAF a ten mohly zasáhnout trosky.

Nejrychlejší spitfire

Už od 17. června proti střelám operovaly i 91. a 610. peruť, které měly ve výzbroji rychlé Spitfiry Mk.XIV. O den později se připojila i nizozemská 322. peruť se stejnou výzbrojí. Její skóre otevřel Rudolf Burgwal, když 18. června sestřelil jednu V-1 nedaleko Hastingsu. V pátek 30. června dostal svou pátou a stal se prvním esem jednotky. Jeho hvězda však nejvíce za zářila 8. července, kdy se mu během večerní hlídky podařilo v krátkém sledu po sobě sestřelit čtyři divery a o pátý se podělil se dvěma mustangy. Stal se prvním pilotem RAF, kterému se podařilo takového výsledku při Anti-Diver operaci dosáhnout. 

Dne 4. července na střelu zaútočil poručík Bill McLaren z 56. peruti. Tato jednotka na tempestech létala teprve od začátku měsíce. Vystřílel na V-1 veškerou svou munici, ta však stále pokračovala k cíli. McLaren se k ní přiblížil, opatrně vsunul špičku svého křídla pod její křídlo a razantně kopnul do řízení. Gyroskop řídící střelu nedokázal toto vychýlení srovnat a ta se zřítila. 

Křídlo ke křídlu

Srážení střel bez střelby začali záhy využívat i další piloti. Brzy zjistili, že stačí, když umístí konec svého křídla nad křídlo V-1, čímž naruší aerodynamické obtékání její nosné plochy. Ta pak začala klesat tak dlouho, až gyroskop vychýlení nezvládl a střela se zřítila. Bylo to mnohem bezpečnější než přímý úder křídlem. Letounová střela měla totiž konstrukci křídla ze železa, zatímco stíhačky z mnohem méně pevného duralu. Jejich piloti tak při nárazu riskovali poškození nosné plochy. Novozélanďan kapitán Gordon Bonham z 501. perutě dokázal tímto způsobem zničit tři V-1. 

Prostor východní Anglie bránila i 316. polská peruť vyzbrojená stíhačkami Mustang Mk.III. Na obtíže s tím spojené vzpomínal jeden z pilotů Tadeusz Karnkowski: „Střely létaly ve výšce 2 000 stop (600 m, pozn. red.) a byly rychlejší než mustangy. Obrana před V-1 spočívala v tom, že mustangy operovaly ve výšce 6 500 stop (2 000 m) a letová kontrola navedla pilota nad bod, kde střela překročila pobřeží, načež se ji při střemhlavém letu snažil sestřelit.“

Image

Čtěte také

Balistické rakety krátkého doletu: Od V-2 až k HIMARS

Představte si, že zapnete televizi a váš pes začne se zaujetím sledovat obrazovku. Zdá se vám to nepravděpodobné? Vědci z americké Auburn University si položili stejnou otázku – a jejich nová studie naznačuje, že psi skutečně vnímají dění na obrazovce.

Ještě donedávna byl pro psy obraz z televize spíše blikající nesrozumitelnou změtí – jejich zrak je totiž mnohem citlivější na „blikání“ způsobené nízkou obnovovací frekvencí starších televizorů. S příchodem moderních obrazovek a vyšší snímkové frekvence se však věci změnily: dnešní psi si už opravdu „přijdou na své“. Výraznější barvy, plynulý pohyb a realističtější zvuk přinesli našim mazlíčkům nové možnosti.

Psi a televizní obrazovka

Nedávná studie se zaměřila na 650 psů (z nichž většina patřila k aktivním konzumentům televize) a zkoumala, co je na obrazovce nejvíce zaujme, jak na různé podněty reagují a jak to souvisí s jejich temperamentem. Vědci použili nově vyvinutý nástroj s názvem Dog Television Viewing Scale, která hodnotí reakce psů na různé vizuální i zvukové podněty: od zvířat přes lidi až po běžné zvuky jako jsou zvonky nebo auta.

Výsledky ukázaly tři hlavní typy chování psů při sledování televize: Většina psů vykazovala silnou reakci na jiná zvířata, často sledovali objekt i mimo obrazovku, jako by očekávali, že jeho pohyb bude pokračovat i v reálném prostoru. Psi také zajímavým způsobem reagovali na lidi a neživé předměty (auta, dveře, zvuk domovních zvonků). Klíčovým zjištěním podle vědců bylo, že psi byli výrazně citlivější na zvířecí podněty.

Výzkum také ukázal, že chování psa výrazně ovlivňuje jeho temperament: psi s vyšší mírou vzrušivosti (například hraví, energičtí jedinci) častěji sledovali objekty mimo obraz. Naopak úzkostní nebo bázliví psi častěji reagovali na nezvířecí podněty, jako jsou auta nebo zvuky domácnosti.

Věk psů, jejich pohlaví, plemeno nebo impulzivita neměly v zaznamenaném chování statisticky významný vliv. Zásadní dopad na aktuální reakce psa neměla ani předchozí zkušenost se sledováním televize.

Zjištění vědců mají i svůj praktický význam. Vědci upozorňují, že televize může být vhodnou formou tzv. welfare intervence – tedy způsobem, jak podpořit duševní a emoční pohodu psa. Puštěná televize například během nepřítomnosti majitele může zvíře zaměstnat a zmírnit jeho úzkost. Na druhou stranu, pro velmi reaktivní nebo přecitlivělé psy může některý obsah představovat spíše stres. Zde se nabízí možnost cíleného výběru pořadů, podobně jako u lidského publika. Zvláště v útulcích či v domácnostech se psy s úzkostnými sklony může být televize – pokud správně využitá – přínosným obohacením prostředí.

Jakkoli šlo o zajímavou a poměrně obšírnou studii, sami vědci upozorňují na její omezení. Studie se opírala o dotazníky majitelů, nikoli o přímé pozorování a ve vzorku sledovaných psů bylo jen málo těch, kteří se na televizi nedívají. Nebyla také zohledněna konkrétní kvalita či typ sledovaných pořadů. Přesto jde o důležitý krok k hlubšímu porozumění tomu, jak naši čtyřnozí společníci vnímají moderní technologie a jak můžeme jejich vnímání využít k podpoře jejich duševního zdraví.

Psi podle vědců televizi skutečně sledují, a to často mnohem intenzivněji, než bychom možná čekali. Jejich reakce odrážejí nejen to, co je na obrazovce, ale i to, jací sami jsou. A právě v tom tkví možnost využít televizi jako nástroj k jejich duševní pohodě – podobně jako pro nás.

Image

Čtěte také

Chyby v komunikaci: Proč špatně rozumíme emocím svých psů?

Jak přesně vznikla naše planeta, se nejspíš nikdy nedozvíme. Astronomové díky špičkovým dalekohledům ale mají možnost sledovat fascinující okamžiky formování planet v jiných částech vesmíru – a vůbec poprvé možná i v reálném čase.

Planeta ve spirále

Pomocí mimořádně citlivého dalekohledu ESO VLT v Chile zachytili astronomové něco výjimečného – možná poprvé spatřili rodící se planetu přímo uvnitř protoplanetárního disku, tedy v oblaku plynu a prachu obklopujícím mladou hvězdu HD 135344B, vzdálenou 440 světelných let od Země. Tento disk vykazuje složitou strukturu spirálních ramen a právě v jednom z těchto ramen byl objeven jasný bod – kandidát na planetu o dvojnásobné hmotnosti Jupitera.

To, co činí tento objev unikátním, je skutečnost, že pozorovaná planeta není jen hypotéza odvozená z tvaru disku – vědci zachytili její vlastní světlo, což výrazně zvyšuje důvěryhodnost její existence. „Vidíme planetu tam, kde podle teorie má být,“ říká vedoucí autor studie Francesco Maio z italské Florentské univerzity. „A navíc ji opravdu pozorujeme při práci – jak přetváří disk, ve kterém se rodí.“

Kosmické planetární dílny

Protoplanetární disky obklopující mladé hvězdy nejsou žádnou novinkou – astronomové v nich často pozorují prstence, mezery či spirály. Vědci se domnívali, že právě planety tyto struktury vytvářejí tím, jak svou gravitací „vymetají“ materiál ze své oběžné dráhy. Ale až dosud nebyla nikdy přímo pozorována planeta v této roli. Díky novému přístroji ERIS (Enhanced Resolution Imager and Spectrograph), připojenému k VLT, se to teď možná podařilo.

Zatímco planeta u HD 135344B pravděpodobně vzniká postupným nabalováním materiálu, jiný výzkum se zaměřil na alternativní scénář vzniku planet, označovaný jako gravitační nestabilita. Mladá hvězda V960 Mon se ocitla v centru dalšího pozorování pomocí zařízení ERIS. Astronomové zjistili, že spirální struktury kolem této hvězdy obsahují husté, zářící shluky materiálu, které mohou představovat planetu v zárodku – nebo tzv. hnědého trpaslíka.

Hnědý trpaslík je objekt, který je hmotnější než planeta, ale příliš lehký na to, aby se v jeho nitru zažehla jaderná fúze, která pohání hvězdy. Pokud se potvrdí, že sledovaný objekt vznikl právě tímto způsobem, mohlo by jít o první přímý důkaz, že planety (či jejich větší sourozenci) se mohou tvořit i náhlým kolapsem oblaku hmoty – a nikoli jen pomalým skládáním z drobných částic.

Tyto nové poznatky přinášejí zásadní průlom do našeho chápání vzniku planetárních systémů. Dlouho se o formování planet vedly převážně teoretické diskuse – nyní se však díky technologicky vyspělým přístrojům jako ERIS a teleskopům ESO dostáváme k přímému pozorování těchto procesů. Věda se tak stále více přibližuje možnosti „sledujeme svět v přímém přenosu“ – v tomto případě však nejde o realitu televizní, ale kosmickou.

Image

Čtěte také

Astronomové poprvé spatřili úsvit nové sluneční soustavy

Anežčin otec, král Přemysl Otakar I., byl bezpochyby jedním z nejschopnějších vladařů tehdejší Evropy. Počínal si úspěšně nejen na domácí a často tak rozhádané scéně, ale věděl si rady i v mezinárodní politice. Uměl si získat vděk těch správných a mocných a přetavit jej ve prospěch svůj i své vlasti. Právě on získal jak známo právo na dědičný královský titul. Svého tvrdě vybojovaného postavení se pochopitelně nehodlal vzdát a myslel i na své potomky, kteří měli v započatém vzestupu Přemyslovců a jejich státu pokračovat. Dcery měly přispět tím, že se vdají, za koho bude třeba. 

I Anežce se tatínek poohlédl po vhodném ženichovi. Přestože šlo o královskou dceru, nejsme si jisti datem Anežčina narození, k němuž došlo mezi lety 1205 až 1215 – ale nejspíš patrně v roce 1211. Její věk bychom každopádně napočítali na prstech dvou rukou, když ji příslíbili Jindřichovi VII. – tedy synovi samotného císaře Fridricha II. Chlapec jen o něco starší představoval doslova pohádkovou partii. Dcera českého panovníka manželkou římského císaře? Anežce chyběl k naplnění těchto snových ambicí opravdu malý kousek. Jenže... 

Zadaná 

Plánovaná svatba s Jindřichem se zdála být jasnou věcí, ale než nevěsta s ženichem dospěli, poměry a politické zájmy se změnily. Císař Fridrich II. najednou potřeboval získat do rodiny jiné potentáty než českého panovníka. Z dohodnutého svazku navzdory slibům sešlo. Jindřich se zachoval jako poslušný syn, podvolil se otci a vzal si Markétu Babenberskou, čímž si mohl dělat zálusk na rakouské země. Tato vyhlídka stála za to porušit dohodu s českým králem. 

Pro chudáka Anežku ale i pro jejího otce Přemysla Otakara I. to musela být učiněná potupa. Nezbývalo, než se poohlédnout jinde. Pokud možno opět v nejvyšších patrech evropské politiky. Že by šla Anežka do kláštera? Na to zřejmě její otec nemyslel. 

V Praze uvažovali jinak: nevyšel jeden sňatek, najde se jiná výhodná partie. Probíhaly dokonce námluvy s anglickým králem Jindřichem III. Plantagenetem. Ten představoval víc než důstojnou náhradu. A našli by se zřejmě i jiní nápadníci. Aby ne! Vždyť Anežka údajně vypadala k světu a mohla se pochlubit i dobrým vzděláním. 

To získávala v klášteře v severočeských Doksanech, kam ji odvezly jako děvčátko přibližně ve věku, kdy dnes děti začínají chodit do školy. Za učitelky tu měla řádové sestry, které přišly z Porýní, konkrétně z Dünnwaldu. Později se pohybovala dokonce na vídeňském dvoře a i tam si pochopitelně rozšiřovala obzory. Anežka tedy od mala neuvázla v pověstném malém českém rybníčku, ale její rozhled se formoval v širší evropské perspektivě. To se mělo ukázat jako velmi důležité pro její budoucí kariéru. 

Dala mu košem 

Ubíhající čas přinesl ve sňatkové politice evropských panovnických dvorů paradoxní zvrat. Císař Fridrich II. měl takovou drzost, že za Anežkou, kterou nedávno odmítl, přišel znovu. A nejen to! Zřejmě měl o sobě veliké mínění a pokládal svou rodinu za neodolatelnou, protože tentokrát se o Anežčinu ruku ucházel sám! Podle jeho představ si tedy měla dívka vzít otce původního ženicha! V tom ovšem nespočívala jediná pikanterie. Jindřich VII. totiž Anežku, kterou mu od mala zaslíbili, zřejmě opravdu upřímně miloval. Otec mu tak mohl dost ublížit, kdyby s jeho milovanou ulehl sám. 

Nevíme to jistě, ale Jindřich podle některých názorů psal Anežce milostnou poezii. Verše obsažené v takzvaném Kodexu Manesse totiž bývají připisovány právě jemu. 

Jindřich VII. chtěl zapudit svou manželku Markétu, která byla ostatně starší než on, a hodlal si vzít Anežku, na niž si dávno myslel. Tomu ale hodlal otec zabránit a snad právě proto se nabízel coby ženich on sám. Zde ovšem nastává v příběhu i v životě samotné Anežky nečekaný a ne zcela jasný zlom. Můžeme se pouze dohadovat, co nejvíce ovlivnilo Anežčino jednání. Politika? Uražená ješitnost? Hluboká víra? Poslední možnost se zdá poměrně pravděpodobná, protože Anežka už dříve projevovala značnou bohabojnost. Pokud můžeme věřit dochovaným zdrojům, vyhýbala se i světským radovánkám. Jisté je, že nabízený sňatek tentokrát odmítla ona. 

Rozhodla se pro jiného ženicha. Pro Krista. Ohlásila, že vstoupí do kláštera. To se také stalo a ukázalo se, že coby řeholnice vynikala velikou houževnatostí a silnou vírou. Do dějin vstupuje jiná Anežka, než jak jsme ji znali předtím. Z možné císařovny se stala věrná služebnice církve, která si dokonce svými skutky řekla o budoucí svatořečení. Právě rozhodnutí vzdát se světské moci a blahobytu po boku císaře a zvolit raději odříkání a prostý život řádové sestry se později uvádělo jako jeden z důvodů, proč si zasloužila stát se světicí. 

Právně na výši 

Jako královská dcera si mohla mezi kláštery a řeholemi jistě vybírat. Rozhodla se jít ale cestou neprošlapanou a přivést do Čech klarisky, které tu dosud chyběly. Ve věku asi dvaceti let tedy nalézáme Anežku v nově vznikajícím pražském klášteře po boku italských sester, které k nám přinesly učení svatého Františka a Kláry. 

Je pozoruhodné, jak rychle stavební práce probíhaly a jakou prioritu jim vládnoucí Přemyslovci přikládali. Vše propuklo zřejmě roku 1231 a už o dva roky později se dal objekt obývat, protože se nám dochovaly zprávy o pobytu prvních sester. Možná překvapí, že se Anežka nejen zasloužila o to, aby se v Praze pečovalo o nemocné. Kromě milosrdenství prokázala také schopnost orientovat se v poměrně složitých právních otázkách. To jí umožnilo zajistit příjmy pro chod kláštera i špitálu. Pouze majetkoprávní vztahy ji však netrápily. Hodlala si na papežské stolici vymoct také nová pravidla pro život v klášteře. Inspiraci se snažila hledat v ideálech svatého Františka respektive jeho následovnice svaté Kláry. 

S touto výraznou osobností církevních dějin si Anežka dlouhodbě dopisovala a listy svědčí o tom, že se mezi oběma ženami vytvořilo silné pouto. Klára Anežku nabádala, aby vytrvala ve svém úsilí. A její následovnice ji nezklamala. Mnohé se jí krok po krůčku dařilo prosazovat. A přitom si nepočínala jako fanatička, která by jednala na úkor zdraví svých řeholnic. Naopak. Vymohla si také spoustu výjimek, čímž zřejmě řadu sester zachránila před nemocemi a trpkým koncem. Vždyť přísná postní pravidla nebo nedostatečné oblečení, které se v teplé Itálii považovalo za bohulibou skromnost, by v chladných podmínkách severněji položených Čech mohly způsobit, že nebohé jeptišky by zimu vůbec nepřežily. 

Naštěstí Anežka vyřídila vše potřebné a v jejím klášteře se mohlo žít lépe. Sestry dodržovaly všechna pravidla, která se nevzpírala zdravému rozumu. Sama na sebe ovšem Anežka uplatňovala přísnou askezi. Legendy uvádějí, že z někdejší krasavice se brzy stala vyhublá a nepohledná žena staře vypadajícího zevnějšku. Mimochodem – klarisky k nám Anežka pouze uvedla, ale mužský špitální řád křížovníků s červenou hvězdou založila jako zcela nový. 

Pokojná smrt 

Anežka se po smrti otce stala věrnou oporou svého bratra Václava I., který usedl na uvolněný trůn. On zase naopak všemožně pomáhal své sestře v jejím úsilí. Ona chtěla na oplátku přispět k slávě rodu, ze kterého vzešla. Když se dovršily nejdůležitější etapy výstavby komplexu Na Františku, vrhla svoje úsilí na vybudování přemyslovského mauzolea, které právě zde mělo najít své místo. Zdálo se, že přemyslovský rod čeká veliká budoucnost. Jenže ona žila příliš dlouho na to, aby si tu představu mohla udržet. 

Přežila svého bratra Václava I., ale i svého synovce. Muselo to Anežku krutě zasáhnout, když sledovala, jak přemyslovský stát krvácí a slábne, když v bitvě na Moravském poli padl Přemysl Otakar II. a jeho sedmiletý syn Václav II. byl odvezen do Braniborska. Hrozil soumrak přemyslovské moci a i ke svatosti kráčející Anežka byla proti politickému vývoji bezmocná. Je až symbolické, že doba těsně před její smrtí na začátku osmdesátých let 13. století patřila zřejmě k vůbec nejčernějším rokům v dějinách naší země. Po válce nastal hlad a řádil mor. Podle některých odhadů zemřelo v celých Čechách přes půl milionu obyvatel, z toho mnoho tisíc jen v samotné Praze.

Poslední dny tak Anežka zřejmě víc než kdy předtím zasvětila péči o chudé a strádající, kteří hledali v jejím klášteře pomoc. Vymření Přemyslovců se naštěstí nedožila. Zemřela v požehnaném věku, neboť překročila sedmdesátku. Ke smrti se údajně připravila velmi důstojně a pokojně. Ostatně vychovala si i následovnici: dceru Přemysla Otakara II. Kunhutu. Bezprostředně po Anežčině smrti se ji mnozí věřící snažili prohlásit za svatou. O českou světici z řad Přemyslovců ale v Římě v té době nikdo zvlášť nestál. Nastalo předlouhé čekání. Mezi svaté ji uvedl teprve papež Jan Pavel II. v roce 1989.

Image

Čtěte také

Následovníci sv. Anežky: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou

Pocit úzkosti, který mnohé z nás přepadá na začátku týdne, není jen subjektivním dojmem nebo pozůstatkem víkendového rozjímání. Vědci z Hongkongské univerzity poprvé identifikovali biologický mechanismus, který za takzvanou „pondělní úzkostí“ stojí – a co víc, týká se i lidí, kteří už dávno do práce nechodí.

Pondělí jako kulturní stresor

Podle hlavního autora studie, profesora Taraniho Chandoly z Katedry sociologie na Hongkongské univerzitě, funguje pondělí jako kulturní „zesilovač stresu“, který dokáže aktivovat biologické reakce, jež přetrvávají i měsíce.

Studie publikovaná v odborném časopisu Journal of Affective Disorders ukázala, že přechod z víkendu do pracovního týdne představuje pro mnoho lidí biologický zlom – a to i pro ty, kteří už jsou v důchodu. Není to tedy otázka práce samotné, ale hluboce zakořeněného kulturního rytmu týdne.

Výzkum na tisících dospělých

Výzkumný tým analyzoval data 3 511 lidí starších 50 let z britské dlouhodobé studie stárnutí ELSA. Účastníci hodnotili své úrovně úzkosti během pondělí a zároveň badatelům poskytli vzorky vlasů. Z těch vědci zjišťovali hladinu stresových hormonů (kortizolu a kortizonu) za poslední 2–3 měsíce.

Výsledky byly jednoznačné: lidé, kteří pociťovali největší úzkost právě v pondělí, měli významně vyšší hladiny kortizolu ve vlasech – a to bez ohledu na to, zda ještě pracovali, nebo už byli v důchodu. Studie přitom zohlednila i další faktory jako věk, pohlaví, BMI, kouření, léky a socioekonomický status.

Z pondělní úzkosti k nemocnému srdci

Hongkongská studie tím navazuje na dřívější výzkum, který odhalil vyšší výskyt akutních srdečních příhod právě v pondělí. Ačkoliv spolu obě studie přímo nesouvisí, nově popsaný mechanismus nabízí důležité vodítko: chronické zvýšení stresových hormonů má přímý dopad na srdečně-cévní systém.

Klíčovou roli zde hraje tzv. HPA osa (hypotalamo-hypofyzárně-adrenální), což je hlavní biologický systém, který reguluje stresovou reakci těla. Za normálních okolností se hladina kortizolu po stresové události zvýší a následně klesne. Při chronickém stresu je však systém narušený, a kortizol zůstává v těle déle, než by měl – což může vést nejen ke kardiovaskulárním onemocněním, ale i k obezitě, úzkostem a poruchám kognice.

Zajímavým zjištěním bylo, že lidé, kteří cítili úzkost výhradně v pondělí, měli v průměru o 23 % vyšší hladiny kortizolu ve srovnání s těmi, kdo se cítili úzkostně v jiný den. Nejvyšší hodnoty se pak objevily u 10 % účastníků, kteří byli pod největším dlouhodobým stresem – a pondělí jejich stav dále zhoršovalo.

Ačkoliv studie nedokázala určit, zda kortizol konkrétně stoupá v pondělí, ukázala jasnou souvislost mezi subjektivně pociťovanou úzkostí v pondělí a dlouhodobě zvýšenou produkcí stresových hormonů.

Image

Čtěte také

Který den je považován za nejdepresivnější a který je naopak dnem štěstí?

I Karel IV., první vladař Evropy, měl svá oblíbená místa a činnosti a rád se obklopoval přáteli z řad učenců a šlechty. Své rádce si pečlivě vybíral a trávil s nimi hodně času. Považoval je také za své přátele. Na prvním místě to byl pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, vzdělaný a moudrý muž, kterému Karel bezmezně věřil. Stál v čele jeho mnoha poselství, a když byl král mimo České království, zanechal je v jeho správě. Mezi další blízké rádce patřil Jan ze Středy, Karlův dvorní kancléř, či Bušek z Velhartic, Karlův komorník a také oblíbený společník u poháru vína.

Oblíbená zábava a jídlo?

Na císařském dvoře se pěstovala hudba, tanec a nejrůznější zábavy, jako například turnaje. S oblibou, byť inkognito se jich účastnil i Karel IV. Z těchto klání utržil nejeden šrám. Jednou si dokonce poranil páteř tak nešťastně, že zůstal na několik měsíců ochrnutý. Také pořádal bohaté hostiny, na kterých víno teklo proudem a stoly se prohýbaly. Nechyběla na nich zvěřina, ale ani veverky či zpěvní ptáci, ryby a raci. Karlovo nejoblíbenější jídlo? Jelení pečínka na víně!

Karel byl velkým sběratelem svatých relikvií a neváhal za nimi i cestovat. Kdo se chtěl ocitnout v jeho přízni, ten mu je přinášel darem. Co ho na nich tak fascinovalo? Zaručovaly prý svému majiteli boží požehnání a ochraňovaly ho před vším zlým! I když Karla jeho sbírka stála nemalé jmění a pravým původem si jist být nemohl, jeho vášni nechyběl ani pragmatický rozměr. Relikvie přitahovaly zástupy poutníků a ti přinášeli odpustky, ze kterých plynul nemalý zisk.

Kromě Kristových relikvií tak Karel získal okovy sv. Petra, mitru sv. Vojtěcha, roucho sv. Vojtěcha, částečku z Mojžíšovy hole, šaty Panny Marie, zub sv. Markéty, bradu sv. Eobana, žebro sv. Žofie nebo kus betlémských jesliček…

A jaké že bylo jeho oblíbené místo? Karlštejn! Karel ho nechal vybudovat pro zbožné rozjímání a také pro uložení říšských korunovačních klenotů. Hrad velkolepě vyzdobili přední malíři, například známý Mistr Theodorik. Zvláště kaple svatého Kříže dekorovaná zlatem a drahými kameny uchvacuje dodnes. Zde také vznikla pověst o zákazu žen na hradě. Nebyla to pravda. Karel pouze nařídil, že ve věži, v níž se kaple nachází, „nikdo nesmí s ženou spáti nebo ležeti“.

Image

Čtěte také

Otec vlasti a pogromů: Krutosti vůči židům se nevyhýbal ani Karel IV.