Představte si, že místo letušky, recepční v hotelu nebo v nemocnici vás uvítá robot – a to v jazyce, který si sami zvolíte. Společnost Realbotix, známá především díky svým realistickým humanoidním robotům, nyní představila novinku: robota, který zvládá plynule komunikovat v 15 jazycích. Díky cloudové podpoře má navíc přístup k dalším 147 jazykům a dialektům.

Nejen asistent, ale i společník

Technologie, která sbližuje

Zvláště v nemocnicích mají humanoidi zásadní potenciál: mohou sloužit jako „komunikační most“ mezi pacienty a zdravotníky. Pacient předá robotovi své příznaky či obavy, robot na ně empaticky reaguje a zároveň je předá zdravotnímu týmu. Tím může pomoci překlenout jazykovou bariéru i nedostatek personálu.

Podle analýzy společnosti Research and Markets se očekává, že trh s humanoidními roboty naroste z 2,93 miliardy dolarů v roce 2025 na ohromujících 243,4 miliardy dolarů v roce 2035. Hlavními důvody jsou pokrok technologií, rostoucí nároky na automatizaci a nedostatek pracovní síly. Cena jednoho humanoidního robota by se měla pohybovat mezi 20 000 a 175 000 dolary.

„Přidání jazykové podpory do našeho humanoidního robota je významný krok směrem k technologii, která je skutečně zaměřena na člověka,“ říká Andrew Kiguel, generální ředitel Realbotix. „Ať už jde o nemocnici nebo hotel, porozumění v rodném jazyce buduje důvěru a dělá celou zkušenost osobnější.“

Image

Čtěte také

Kdy přijde revoluce v robotice? Rozhovor s výzkumníky z pražské ČVUT

V severní Itálii panovala 16. prosince 1354 nezvykle krutá zima. Po čtyřdenní strastiplné cestě po zasněžených a ledovým příkrovem pokrytých planinách vjížděl do bran Mantovy básník a diplomat Francesco Petrarca. Měl jediný cíl. Osobně si promluvit s římským a českým králem Karlem Lucemburským, který mířil do Říma za císařskou korunou.

Karel, jenž tu druhý měsíc pobýval jako host mocného rodu Gonzagů, Petrarku do města pozval. Slavný panovník a neméně slavný básník rychle navázali neformální vztah. Karel trávil, bez ohledu na dvorský protokol, se čtyřicetiletým poetou večery při dlouhých procházkách. Během nich debatovali o mnohém: o spisovatelových textech, z nichž některé vzdělaný Lucemburk znal, o filozofických otázkách, o politické situaci v Evropě a zejména o Karlově záměru dát se v Římě korunovat císařem a dosáhnout tak formálně nejvyšší světské hodnosti v celém západním křesťanstvu. 

Petrarca v sobě nezapřel humanistu a obdivovatele antiky. Nijak se netajil, že vidí ve svém generačním vrstevníkovi mimořádně schopného státníka, který by měl sjednotit Itálii a obnovit velikost i slávu starověkého Říma. Bylo to ovšem mínění vizionáře, idealisty, který nechtěl vidět realitu, již naopak Karel vnímal nanejvýš střízlivě. 

Předurčen jménem 

Stát se císařem Svaté říše římské chápal Karel jako úkol i výzvu. K vytoužené hodnosti jej předurčovalo jméno, které přijal při biřmovacím aktu 15. května 1323 v Paříži a jež proslavil Karel Veliký, obnovitel císařství na evropském západě. Cítil se však zavázán i památkou svého děda Jindřicha VII., který dosáhl císařského důstojenství roku 1312, avšak cesta do Itálie pro něj skončila tragicky. Nedokázal zvládnout místní třenice a skonal už následujícího roku. Jeho tělesné ostatky dosud spočívají uvnitř románské baziliky Nanebevzetí Panny Marie v toskánské Pise. 

Karlovi sloužil dědův osud jako varovné poučení. Osmatřicetiletý Lucemburk si potrpěl na dodržování práva i tradičních zvyklostí. Nikomu nehodlal dát příležitost, aby jeho činy právně zpochybnil. To byl důvod, proč se nechal v Cáchách 25. července 1349 korunovat podruhé římským králem. 

Nad jeho první korunovací, uskutečněnou na sklonku listopadu 1349, se vznášela nejedna pochybnost. Především fakt, že se nekonala na předepsaném místě, tedy v cášském kostele Panny Marie, spjatém s korunovací Karla Velikého. Pouze zde nastolený panovník byl považován za legitimního krále Germanie (středoevropských oblastí Svaté říše římské) s právem ucházet se o císařskou hodnost v Římě. Od roku 1349 byl Karel Lucemburský jediným a nezpochybnitelným římským panovníkem, v jehož moci se nacházel i říšský poklad, tvořený říšskými korunovačními klenoty a říšskými svátostinami – souborem nástrojů (domněle) souvisejících s Kristovým umučením. 

Karlově jízdě za císařskou korunovací do Říma zdánlivě nic nebránilo, dokonce ani zdravotní stav, neboť na sklonku roku 1350 překonal mimořádně vážná zranění, která trvale poznamenala jeho vzhled. Nakupily se však mraky jiných překážek. 

V letech 1347–1352 zuřila po téměř celé Evropě morová pandemie, která zvláště silně dolehla na Apeninský poloostrov, politicky roztříštěná Itálie se zmítala v permanentních konfliktech, fakticky znemožňujících snadnou výpravu do Říma, a papež, jehož souhlas s císařskou korunovací byl nevyhnutelný, sídlil od roku 1309 v Avignonu, vystaven vlivům francouzského královského dvora. Zůstával sice formální vrchností v Římě, který ale kontrolovaly místní šlechtické rody. 

Počátek zbožné pouti 

Přesto Karel neváhal jít do rizika. Jako kdyby v něm ožila horká krev jeho mládí se sklony k dobrodružství, jako kdyby si řekl, že italské poměry z předchozích zkušeností dobře zná, jako kdyby chtěl Evropu zaskočit. V neděli 28. září 1354, doprovázen sborem pouhých 300 jezdců, mezi nimiž vynikali slezští a čeští šlechtici, se vydal ze Sulzbachu, centra českých držav v Horní Falci, do Říma. Bez nesnází překročil Alpy a už 14. října se potkal v Udine s nevlastním bratrem Mikulášem, akvilejským patriarchou. Od něj se dozvěděl úlevnou zprávu, že nedávno zemřel milánský arcibiskup Giovanni Visconti, hlavní oponent jeho korunovace italským králem. Tento obřad dle respektované tradice, rovněž sahající do časů Karla Velikého, podmiňoval dosažení císařského titulu. V Mantově měl Lucemburk dost času, aby promyslel a předjednal další kroky. 

Cestu za nejvyšší světskou hodností křesťanského světa koncipoval hluboce věřící Karel jako zbožnou pouť. Nikoliv náhodou začínala o svátku českého zemského patrona, jehož jméno prvních sedm let života nosil, a měla vyvrcholit korunovací v bazilice sv. Petra v Římě, duchovním i symbolickém centru křesťanstva. Trasu, již mezitím musel urazit, rytmizovaly návštěvy významných kostelů a v neposlední řadě shánění svatých ostatků, vztahujících se zvláště ke Kristovi jako nejvyššímu a nejdokonalejšímu vládci, i k českým patronům. 

S relikviemi světců bylo zakázáno kupčit, takže král musel vynaložit značný um, aby od nevlastního bratra Mikuláše získal dva zlomky evangelia sv. Marka, apoštolem prý vlastnoručně sepsaného (ve skutečnosti jde o podstatně mladší opis), aby obdržel částečky kostí sv. Longina (římského setníka, který probodl Kristův bok kopím a přinesl dle legendy do Mantovy krůpěj Spasitelovy krve) a aby si dal z Pavie poslat hlavu a tělo sv. Víta, jemuž byl zasvěcen hlavní chrám pražského arcibiskupství. 

Nebyla to jen sběratelská vášeň, která Karla vedla k hromadění relikvií, nýbrž především představa, že jejich prostřednictvím vstupuje do přímého styku s posvátnou sférou a zároveň se mu od uctívaných světců dostává přízně k úspěšnému naplnění státnických záměrů. Politické úsilí se tu propojovalo s vírou, pověrečností a magií v nedílný celek.

Tříkrálová korunovace 

V Mantově Karel čekal na papežský souhlas s římskou korunovací. Papeži Inocencovi VI., jehož Lucemburk postavil svým italským tažením před hotovou věc, nezbylo nic jiného než příslušnou listinu vydat, leč nikoliv se zvláštní radostí. Svůj odtažitý vztah k římskému a českému králi dal najevo rozhodnutím necestovat do Říma. Ke korunovačnímu aktu místo sebe zplnomocnil tři kardinály, z nichž se posléze do Věčného města vydal jediný, Pierre de Colombiers. 

Brzy po Vánocích opustil Karel Mantovu a zamířil do Milána. Zde mu v metropolitní katedrále sv. Ambrože vsadil nový milánský arcibiskup Roberto Visconti na hlavu lombardskou korunu, snad onen starý diadém, obsahující údajně kov z hřebu Kristova kříže. Učinil tak Karla (víceméně symbolicky) italským králem, a to právě ve výroční den korunovace jeho děda Jindřicha. 

Obřad se konal 6. ledna 1355, v den Tří králů. Bylo to zcela programové, neboť středověké korunovace se zpravidla konaly o velkých křesťanských svátcích, vždy v rámci mše, násobící slavnostní charakter obřadu a zdůrazňující božskou podstatu královské moci. Cestou do Říma tak Karel mohl vystupovat v roli panovníka přinášejícího mír a spravedlnost. 

Nicméně pyšná Florencie, nedůvěřivá vůči germánským králům ze severu, mu brány neotevřela. Lucemburk se ke své spokojenosti ubytoval v nepříliš vzdálené Pise. Vyčkával zde příchodu dalších posil a také své (třetí) manželky Anny Svídnické. Vyhlášená šestnáctiletá krasavice, splňující veškerá gotická kritéria kladená na ženský vzhled, přijela do Pisy 8. února. Nepřicestovala ovšem sama, nýbrž v doprovodu pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a řady českých šlechticů. Když 12. března přibyl do města i ostijský kardinál Pierre de Colombiers, mohl Karel s vojskem čítajícím nyní prý až 4 000 jezdců, mezi nimiž nechybělo několik významných osobností z německých oblastí Říše, vytáhnout k Římu. 

Tajná návštěva Říma 

V Zelený čtvrtek 2. dubna odpoledne stanul Karel se svým doprovodem na návrší Monte Mario, situovaném nad řekou Tiberou. U jeho nohou a před jeho zraky leželo Věčné město. Král vášnivě toužil poznat je co nejdůkladněji. Limitoval ho však slib daný kdysi papeži, že se v Římě zdrží pouze v korunovační den. Svatý otec se obával, že by mohl město ovládnout na úkor církve. Byly to zbytečné strachy. 

Papež posléze ustoupil a vydal Lucemburkovi tichý souhlas se vstupem do Říma už před korunovací, ovšem výhradně v utajení. Karel toho okamžitě využil a hned po západu slunce, kdy podle středověkého členění dne začínal už Velký pátek, vkročil v doprovodu kardinála Pierra de Colombiers a jistě i několika členů své tělesné gardy do komplexu chrámu sv. Petra. Přesně o půlnoci tu zahájil svou přerušovanou zbožnou pouť po nejvýznamnějších římských svatyních. S úctou a úžasem si v kapli Panny Marie prohlédl veraikon, roušku, která dle legendy uchovala skutečnou podobu Ježíšova obličeje. 

Ještě před úsvitem byl už zase za hradbami, v bazilice sv. Pavla. Ve zdejším klášteře spal, odpočíval a držel přísný půst. Hned navečer opět inkognito vyrazil k návštěvě dalších chrámů, skrývajících vzácné relikvie. Zaujala ho Lateránská bazilika, považovaná za nejstarší římskou křesťanskou svatyni, navíc uchovávající údajnou krev a vodu z Kristova těla i Spasitelovu předkožku. Karlově pozornosti neunikly ani slavný chrám Santa Maria Maggiore a nepříliš vzdálený kostel sv. Praxedy se sloupem, u něhož byl bičován Vykupitel. 

V noci z Velkého pátku na Bílou sobotu si prohlédl už jen svatyni sv. Silvestra s hlavou Jana Křtitele. Teprve za sobotního soumraku, vlastně již v prvních chvílích korunovační neděle, se dal v papežském paláci u baziliky sv. Petra poznat a byl v Římě oficiálně uvítán.

Dokonalá proměna 

Ještě před úsvitem spěchal Karel do svého ležení pod Monte Mario, aby stihl zahájení slavnostního průvodu. Byla jasná neděle 5. dubna 1355, Hod boží velikonoční, den Vzkříšení, nejvýznamnější křesťanský svátek a vrcholná chvíle životní dráhy Karla Lucemburského. Proměna anonymního, pokorného a kajícného poutníka v sebevědomého imperátora byla dokonalá. Karel se v průvodu doslova skvěl oděn do červeného pláště, nenechávaje nikoho na pochybách, že přijíždí vládce světa a zároveň svatý panovník, hluboce oddaný trojjedinému Bohu. Světský rozměr se v působivém výjevu dokonale prolínal s posvátnem. Nic nesmělo narušit režii obřadu. Proto celý pravobřežní Řím střežili vybraní bojovníci z Karlova doprovodu. 

Chystaný korunovační akt vzbudil v Římě mimořádnou pozornost. Trasu králova průvodu lemovaly davy, přítomné i před Svatopetrským chrámem, v němž se tísnili pozvaní hosté a šťastní zvědavci. Panovník však nejprve zamířil do přilehlého kostelíka Panny Marie, v němž přísahou na evangelia slíbil ochraňovat papeže a římskou církev. 

Samotný korunovační obřad ve Svatopetrské bazilice přece jen poznamenala papežova nepřítomnost. Proto byly některé body protokolu vynechány či přizpůsobeny situaci. Před hlavním oltářem, symbolizujícím kámen víry a pevný základ křesťanské církve, Karel pokorně poklekl a poté se položil na podlahu, vzdávaje díky živému a pravému Bohu. Po tomto gestu, s nímž se vnitřně zcela ztotožňoval, přešel do boční lodi k oltáři sv. Mořice, kde ho (a zřejmě i královnu) kardinál Pierre pomazal svatým olejem na pravici a mezi lopatkami, čímž oběma předal dary Ducha svatého. Pomazaný panovník pak vystoupal na tribunu, kde usedl po pravici kardinála Pierra, po jehož levici se vyjímala půvabná Anna Svídnická. Začala mše. 

Te Deum 

Po přečtení epištoly se Karel vrátil k hlavnímu oltáři. Tam mu kardinál Pierre de Colombiers vsadil na hlavu biskupskou mitru se dvěma splývajícími stuhami a na ni zlatou císařskou korunu se slovy: „Přijmi znamení vítězství, odznak království, korunu císařství…“ Postupně mu pak odevzdal další korunovační insignie: žezlo (symbol autority, spravedlnosti a dobré vlády), říšské jablko, odkazující k vládě nad světem, a obnažený meč k obraně veškerého křesťanstva. 

Korunovaný císař se poté znovu posadil na tribunu, provázen jásotem (nejen) přítomných Čechů. Byla to jedinečná historická chvíle. Poprvé v dějinách dosáhl český král císařského důstojenství a stanul spolu s papežem v čele křesťanstva. Z úst českých šlechticů znělo Te Deum obzvlášť radostně. Až chvíle ztišení umožnila provést korunovaci královny Anny. Slavnostní velikonoční mše končila jako hold vzkříšenému Kristu i výraz nadějí vkládaných do nového císaře, čtvrtého Karla, který dosáhl prestižní hodnosti. 

Cestu na hostinu do Lateránského paláce absolvoval císařský pár, střežený ochrankou, na pokraji vyčerpání. Průvod se šinul krůček po krůčku, protože před Karla, sedícího na skvostném bělouši, předstupovali další a další zájemci s žádostí, aby je dotykem žezla pasoval na rytíře. Rychlejšímu přesunu nepomohlo ani tradiční vhazování drobných mincí mezi přihlížející davy. 

V soukromé papežské kapli vedle paláce si Karel musel prohlédnout hlavy apoštolských knížat Petra a Pavla. Všechna tato i další zdržení byla nepříjemná. Blížil se západ slunce a císař musel dodržet svůj slib, že Řím opustí ještě ve svůj korunovační den. Vstal proto hladový od stolu a vydal se do kláštera sv. Vavřince za hradbami města. Brzy jej tam následovala také jeho družina a císařovna. Slavnostní den skončil. 

Návrat s rozpaky i slávou 

Po nedlouhém odpočinku v blízkosti Říma se nový císař s početně výrazně slabším doprovodem vypravil na zpáteční cestu. Nespěchal. Za jednu ze svých zastávek si opět zvolil Pisu, ale tentokrát neměl šťastnou ruku. Městem zmítaly spory mezi soupeřícími vlivnými rody, které málem připravily Karla i jeho choť o život. Na poslední chvíli oba utekli v noci jen v lehkém oblečení z hořícího paláce. Císař vzpouru drasticky potlačil, nicméně svými zásahy pobouřil italské veřejné mínění. To se utvrdilo v názoru, že Němci, mezi něž Italové Karla počítali, „nedovedou vládnouti, ani pečovati o stát“. 

Nespokojen byl též Petrarca, jemuž se Karlovým odjezdem rozplynul sen o obnově někdejšího římského impéria. „Dáváš si říkat císař římský,“ psal vyčítavě Karlovi, „i když jsi král pouhých Čech.“ Bylo to však České království, a především jeho hlava Praha, které císaři připravily 15. srpna 1355, ve svátek Nanebevzetí Panny Marie, triumfální uvítání. Tehdy nikdo netušil, že se dalším v Římě korunovaným císařem stane až 31. května 1433 Karlův syn Zikmund, narozený v polovině února 1368.

Image

Čtěte také

Pomazán, oblečen a korunován: Jak probíhala pražská korunovace Karla IV.

Záhada temné hmoty je jedním z největších nevyřešených problémů moderní fyziky a astronomie. Mezi četnými kandidáty na tuto záhadnou substanci se dlouhodobě objevují tzv. prvotní (primordiální) černé díry – hypotetické černé díry vzniklé krátce po Velkém třesku.

Nová studie trojice vědců z Kalifornské univerzity v Santa Cruz přichází s fascinujícím pohledem na to, jak by tyto objekty mohly ovlivnit vznik prvních hvězd ve vesmíru.

Hvězdy bez „kovů“

V raném vesmíru vznikla první generace stálic známá jako hvězdy III. populace. Na rozdíl od dnešních hvězd, které obsahují i malé množství prvků těžších než helium (např. kyslíku, železa, křemíku nebo hořčíku), byly tyto první hvězdy složeny téměř výhradně z vodíku a helia – prvotních prvků vzniklých po Velkém třesku. Přestože jsme je dosud nikdy přímo nepozorovali, jejich existence se předpokládá na základě teoretických modelů a simulací.

• Hvězdy I. populace (např. Slunce) obsahují asi 2 % prvků těžších než helium
• Hvězdy II. populace (např. BPS CS22892-0052 nebo HD 122563) obsahují asi 1 % prvků těžších než helium
• Hvězdy III. populace (první generace hvězd) obsahovaly téměř výhradně vodík a helium

Právě na tyto simulace se zaměřila zmíněná studie. Výzkumníci použili výkonný simulační nástroj GIZMO, který kombinuje modelování hydrodynamiky a gravitačních interakcí, aby vytvořili co nejrealističtější obraz prostředí, v němž první hvězdy vznikaly.

Motor i brzda

Podle současných modelů vznikaly první hvězdy v tzv. minihalech – oblastech vesmíru s vyšší hustotou temné hmoty. Pokud by primordiální černé díry byly součástí těchto oblastí, mohly by zásadním způsobem ovlivnit, kdy a jak rychle se hvězdy začaly formovat. 

Výsledky simulací odhalily dva hlavní možné scénáře: Masivní primordiální černé díry (s hmotností nad 100 sluncí) mohly podle vědců fungovat jako urychlovače vzniku prvních hvězd. Naopak menší primordiální černé díry (s hmotností kolem 10 sluncí) mohly v malých počtech zahřívat okolní plyn tzv. přílivovým ohřevem, zpomalovat jeho chladnutí a kolaps do podoby nových hvězd. Větší počet menší primordiálních černých děr by svým společným gravitačním vlivem naopak vznik nových hvězd podporoval.

Klíč k záhadě temné hmoty

Tyto scénáře nejsou jen akademickou spekulací – podle vědců nabízí konkrétní a testovatelné předpovědi. Pokud se díky budoucím pozorováním (např. pomocí dalekohledu Jamese Webba nebo chystané soustavy Square Kilometer Array) ukáže, že hvězdy III. populace vznikly mnohem dříve než se předpokládá, půjde o silný argument pro existenci masivních primordiálních černých děr v raném vesmíru. Naopak jejich pozdější vznik by mohl naznačovat přítomnost menších, méně častých primordiálních černých děr.

Primordiální černé díry se tak ukazují jako potenciální klíč k pochopení nejen vzniku hvězd, ale i samotné povahy temné hmoty. Pokud dokážeme zjistit, jakou roli hrály v historii vesmíru, může to vést k zásadnímu průlomu ve snaze odhalit, z čeho se temná hmota vlastně skládá.

Image

Čtěte také

Primordiální černé díry: Klíč k záhadě temné hmoty, nebo jen slepá ulička?

Hrozba nasazení otravných plynů se od jara 1915 vznášela nad muži v zákopech jako pověstný Damoklův meč. Vidina zasažení jedovatými látkami vyvolávala ve vojácích čirou hrůzu. To pak vedlo k tomu, že se objevovaly případy simulantství, jimž se velení snažilo předcházet. O nárůstu jejich počtu svědčí i následující pokyny, které na konci roku obdrželi němečtí zdravotníci: „… údajné případy otravy plynem a simulanti, u nichž se neprojevují žádné nepochybné příznaky, jsou ponecháváni na čtyřiadvacet až osmačtyřicet hodin na pozorování v ordinacích svých jednotek se zřetelem na jejich navrácení k jednotkám, pokud to bude možné.“

Neviditelný strach

„Od roku 1916 jsem byl posedlý strachem z plynu. Jakýkoliv neobvyklý zápach, dokonce i náhlá silná vůně květin v zahradě stačila, abych se roztřásl,“ vyjádřil své pocity anglický básník Robert Graves, jenž prošel západní frontou. Jak je z jeho vzpomínek zřejmé, v mnohých strach z otravných látek přetrval ještě dlouho po válce. 

Málokterý vědec či konstruktér podílející se na vývoji nových zbraní musel tváří v tvář čelit následkům svých výtvorů. Výsledky své práce na bitevním poli měl možnost zkoumat německý chemik Otto Hahn, jenž se za války podílel na vývoji, testování a výrobě otravných plynů. Později se dostal přímo na frontu, kde došlo k jejich nasazení. 

Na silný zážitek vzpomínal ve své knize: „Při postupu jsme narazili na značný počet otrávených Rusů, kteří nemohli před oblakem utéci. Byli plynem překvapeni bez ochranné masky a leželi v politováníhodné poloze… Byl jsem tehdy hluboce zahanben a uvnitř velice rozrušen, protože konečně i já sám jsem měl na této tragédii podíl.“

Vegetace i lidé

Úspěch s nasazením plynu u Yper vedl Němce k dalším pokusům a úpravám otravné směsi, například přidáním fosgenu do chloru. Tyto smrtící koktejly pak mnohdy na vlastní kůži okoušeli dohodoví vojáci přímo na frontě. Jejich nasazení, alespoň zpočátku, však rozhodně nebylo zárukou úspěšné ofenzivy. Některé látky se rozplynuly ve větru, jiné účinkovaly na nepřítele až po nějaké době, takže němečtí vojáci mnohdy nastupovali proti připravené obraně. 

Na jedno z nepříliš účinných nasazení vzpomínal velitel ruské pevnosti Osowiec generál Nikolaj Brzoszowský: „V průběhu útoku dne 6. srpna 1915 použili Němci přístroje rozšiřující dusivé plyny. Tyto dusivé plyny měly strašný účinek a naše obránce nejvíce překvapily, v okruhu 15 km sežehly veškerý rostlinný porost. Když tento útok dusivými plyny nevedl k úspěchu, zahájil nepřítel mohutnou dělostřeleckou palbu, po níž následoval ještě účinnější útok dusivými plyny. Poté posádka 21. srpna 1915 opustila pevnost.“

Příliš živý román

Vzpomínky na plyn se objevují také u spisovatelů, kteří prošli hrůzami první světové války. Například Erich Maria Remarque ve svém proslulém díle Na západní frontě klid popsal následky, s nimiž se setkal v nemocnici: „První minuty v plynové masce rozhodují o životě a smrti: přiléhá těsně? Znám tu hroznou podívanou z nemocnic: lidé zasažení plynem se dáví a dáví po mnoho dní a zvracejí kusy spálených plic, až je vyzvracejí celé.“

Ruský spisovatel Michail Šolochov se sice pro svůj věk bojů první světové války nezúčastnil, ale z vylíčení stavu muže zasaženého otravným plynem, jak jej zachytil v knize Tichý Don, až mrazí: „Mohutný ramenatý mládenec tady ležel s volně vyvrácenou hlavou, tvář zamazaná lepkavým blátem, rozleptané oči vyžrané plynem, mezi zuby mu trčel opuchlý masitý jazyk jako černý lesklý brousek. (…) Mrtvé nacházeli stále častěji. Na některých místech leželi na hromadách, jiní zkameněli na kolenou, někteří na čtyřech, jako by se pásli, a jeden, schoulený do klubka, ležel u spojovacího zákopu, který vedl do druhé linie, a ruku, dokousanou bolestí, tiskl mezi zuby.“

Image

Čtěte také

Další kruh pekla: Vzpomínky vojáků na použití otravného plynu

Mnoho zbožných cestovatelů i historiků touží navštívit místa, k nimž se vážou biblické příběhy, a míří proto do Izraele a okolí. Bible a její hrdinové i proroci však žili a konali daleko za hranicemi dnešního židovského státu. 

Dějištěm nejslavnější knihy evropských dějin se stal Blízký východ od Turecka po Egypt, ale svatá kniha mluví také o mnohem vzdálenějších končinách, spojených se Středomořím obchodními cestami i diplomatickými vztahy. Nicméně zatímco některé lokality se zapsaly rovněž do pozdější historie, a dokonce ani nezměnily jméno, jiné pohltil čas.

Kudy kráčel Abrahám?

• místo: Turecko, Şanlıurfa a Harran

Zapomenutá vesnička na turecko-syrských hranicích jen stěží připomíná metropoli, kterou kdysi bývala. Harran vstoupil do dějin jako město rebelující proti asyrské nadvládě, ale také coby místo, kde žil Abrahám se svou rodinou. Jeho otec Terah se tam přistěhoval a sám prorok strávil v Harranu 75 let. Dnes jde o obrovskou archeologickou lokalitu s pozůstatky jedné z nejstarších univerzit světa. Obklopuje ji zemědělská osada tvořená zvláštními domy se špičatými střechami, jež se nikde jinde v oblasti nenacházejí. Zbožné návštěvníky láká Jákobova studna i Abrahámův dům.

Abrahám zanechal stopy také v blízkém městě Şanlıurfa. Podle tradice se narodil v tamní jeskyni, kde jej měli ukrývat před králem Nimrodem. Hvězdy totiž panovníkovi předpověděly, že na svět brzy přijde dítě, jež ukončí vladařem prosazované modlářství – načež Nimrod nařídil všechny novorozence zabít. 

Místo dnes tvoří součást velké mešity a patří k významným poutním cílům v oblasti. Do nedalekého jezírka se zlatými kapry prý Abrahám skočil z hradeb pevnosti, když před králem utíkal. Nábožensko-historické centrum přitahuje hlavně Turky, kteří se tam přijíždějí modlit i odpočívat. Abrahám neboli Ibrahím se totiž řadí mezi důležité proroky židů, křesťanů i muslimů.

Stopy královny Ester

• místo: Írán, Hamadán a Súsy

Ester vychovávali coby sirotka až do chvíle, kdy si ji vyhlédl za manželku perský král Achašveróš, patrně Xerxes I. Stalo se tak poté, co Peršané dobyli Babylon a ukončili otroctví židovských kmenů, které Babyloňané věznili. Ester odešla s panovníkem do jeho země a s jejím jménem se tam pojí především dvě místa. 

Starověká Ekbatana – dnešní íránský Hamadán – patří mezi nejdéle kontinuálně obydlená sídla planety. Někdejší centrum Médské a později i Parthské říše představuje moderní metropoli, pyšnou na své dědictví. Tamní hrobka královny Ester se v roce 2008 zařadila na seznam UNESCO: Nenápadná stavba vznikla v 16. století, ale hrob se tam nacházel mnohem dřív. V minulosti ležel mimo město, nakonec jej však pohltily ulice, v jejichž změti se obtížně hledá. Ačkoliv židovská komunita, jež měla v Hamadánu hluboké kořeny, již téměř vymizela, hrobka zůstává srdcem kultu a cílem poutníků. 

Druhé z výše zmíněných míst tvoří dnešní íránské Súsy, starý Šúšan, kde Ester žila s perským panovníkem. Z dávného sídla však bohužel zbyly jen ruiny. Část života tam během babylonského zajetí strávil také prorok Nehemjáš a v místě se nachází i hrobka proroka Daniela.

Hrobka proroka Jonáše

• místo: Irák, Mosul

Bůh vyzval proroka Jonáše, aby varoval obyvatele Ninive před jeho hněvem. Aby se Jonáš příkazu vyhnul, vydal se na moře, jenže v bouři jej spolkla velká ryba. Po třech dnech ho však vyplivla na souš a Jonáš doputoval do města: Varoval jej před božím soudem, lidé uposlechli a začali se kát. Podle tradice se právě v Ninive nachází prorokova hrobka, známá jako Nabí Júnis. Z původního sídla zbyly jen ruiny a impozantní archeologická lokalita, ale na jeho základech vyrostl Mosul – z nějž později nechvalně proslulý Islámský stát učinil centrum svého chalífátu.

Jelikož Jonáše uctívá židovská, křesťanská i muslimská tradice, představuje hrobka svaté místo pro všechna tři náboženství a donedávna symbolizovala jednotu města a jeho obyvatel. Netřeba zdůrazňovat, že všechny komunity silně ranilo, když památku v červnu 2014 zničil Islámský stát, navzdory snahám místních ji ochránit. Nicméně v důsledku její destrukce – a díky spletitým tunelům, jež vykopali bojovníci IS – se dnes v pahorku provádějí archeologické výzkumy, odhalující odkaz asyrských králů. 

Domov královny ze Sáby

• místo: Jemen, Ma’rib

Sába nebo Šeba coby domov královny ze Sáby se nacházela patrně v jižní Arábii, ačkoliv se na tom badatelé plně neshodnou. Království tam existovalo zřejmě v letech 1200 př. n. l. – 275 n. l. a jeho hlavním městem byl Ma’rib, kde Sabejci uctívali Slunce, Měsíc i řadu dalších božstev. Časem z něj zbylo jen opuštěné místo s řadou zapomenutých chrámů, ale nejvelkolepější součást starověkého regionu tvoří pozůstatky velké přehrady. Vodní dílo z 8. století př. n. l. lze považovat za jeden z divů tehdejšího světa. Když se pak hráz v 6. století protrhla, muselo své domovy opustit na padesát tisíc lidí.

V moderní době Ma’rib včetně archeologické lokality několikrát bombardovala Saúdská Arábie a její spojenci během konfliktu, který vypukl v roce 2015. Jemenské milice zas naleziště zaminovaly a provedly řadu ilegálních výkopů, což vedlo k jeho poničení.

Cíl Mojžíšova tažení

• místo: Súdán, Meroe

Seba je historické jméno pro Kúšské království a odkazuje k synovi biblického Kúše. Oblast ležící v dnešním Súdánu představovala od prvopočátku cíl válečných výprav Egypťanů a zapsala se do dějin svým bohatstvím, zejména zlatem, slonovinou a otroky. Kúšité se nicméně Egyptu srdnatě bránili, přičemž jej dokonce nakrátko ovládli a utvořili 25. dynastii.

V 6. století př. n. l. se stalo hlavním městem Meroe (jak se někdy označuje i celá říše) a jeho civilizaci lze považovat za vrchol súdánského starověku. Tamní kulturu nejdřív ovlivnil Egypt – mezi merojskými ruinami vynikají dvě stovky úzkých špičatých pyramid. Později zanechala své stopy také antika, přičemž města Naqa a Musawwarát es-Sufra nesou jasné středomořské rysy. Africké vlivy pak obohatily zdomácnělý egyptský panteon o divoké ozbrojené bohyně.

Podle židovské tradice vedl mladý Mojžíš do Meroe egyptskou výpravu a dobyl jej díky zradě kúšské princezny. Ta město vydala poté, co Mojžíš odpřisáhl, že se s ní ožení a manželství naplní.

Zlato pro Šalomouna

• místo: neznámé

Bájná ostrovní země Ofír proslula svými poklady a králi Šalomounovi odtud poselstvo každé tři roky přiváželo zlato, stříbro, santalové dřevo, perly, slonovinu i exotická zvířata. Velkou raritu znamenalo také „almugímové dřevo“, z nějž na vladařův rozkaz vznikla zábradlí Chrámu – podle botaniků přitom mohlo jít o vzácný druh jalovce. O pestrém dovozu ze záhadného místa svědčí rovněž archeologické nálezy: Nápis na keramické nádobě z 8. století př. n. l. objevené v Tel Avivu říká, že se v ní nachází ofírské zlato.

Historici si nicméně nejsou jistí, kde se bohatý Ofír nacházel. Někteří se přiklánějí k Indii, potažmo ke Šrí Lance, jiní poukazují na Afriku – do Velkého Zimbabwe, Danakilské prolákliny či do oblasti Kartága. Nalézt Ofír toužili i cestovatelé a dobyvatelé: Kryštof Kolumbus prý věřil, že země leží v Americe. Španělský mořeplavec Álvaro de Mendaña pak v roce 1568 pojmenoval nově objevené ostrovy jako Šalomounovy, protože právě odtud podle něj proudilo cenné zboží legendárnímu králi.

Image

Čtěte také

Archeologové zřejmě našli místo, kde byl odsouzen k smrti Jan Křtitel

Mladá mozambická bioložka Cesária Huó přepisuje zažité představy o netopýrech – a to přímo z jedinečného prostředí Národního parku Gorongosa. Její výzkum netopýří řeči zaujal dokonce prestižní časopis Nature, který upozornil na její přínos v oblasti behaviorální ekologie.

Huó se zaměřuje na společenské vokalizace netopýrů, tedy na to, jak a proč spolu tito noční savci komunikují. Vědecky jde o zatím málo prozkoumanou oblast, zejména v africkém kontextu.

O čem si povídají netopýři?

„Jakmile porozumíme různým typům vokalizací, můžeme lépe chápat životní fáze netopýrů – a tím i cíleněji chránit jednotlivé druhy,“ vysvětluje Huó. Některé druhy mají například specifické zvuky spojené s rozmnožováním, které probíhá jen jednou ročně během několika málo měsíců. Díky hlasům lze tuto dobu přesněji identifikovat.

Základ jejího výzkumu vznikl už během magisterského studia, kdy se zaměřila na dva málo prozkoumané africké druhy: rýhonose egyptského (Nycteris thebaica) a pavrápenece afrického (Hipposideros caffer). Pomocí terénních nahrávek a akustické analýzy odhalila 11 odlišných zvukových signálů u jednoho druhu a 6 u druhého – což ukazuje na nečekanou komplexnost netopýří řeči.

Neslyšná řeč

Pro práci využívá Cesária Huó sofistikovanou techniku – její speciální detektory nahrávají ultrazvuky, které lidské ucho jinak vůbec neslyší. V počítači pak tyto zvuky převádí do tzv. sonogramů – tedy grafů, které zobrazují akustické vlny ve vizuální podobě a umožňují analyzovat frekvenci, délku i harmonické struktury zvuků.

Význam výzkumu však zdaleka nespočívá jen ve vědecké kuriozitě. Netopýři hrají klíčové ekologické role: opylují rostliny, roznášejí semena a regulují populace hmyzu. Navzdory tomu jsou často nepochopení, stigmatizovaní nebo dokonce pronásledovaní.

Cesária Huó svým přístupem ukazuje jinou cestu – vědu, která naslouchá místo toho, aby rušila. Díky její práci se otevírá nová éra ochrany netopýrů nejen v Mozambiku, ale i jinde v Africe. Zároveň představuje inspiraci pro novou generaci afrických přírodovědců, kteří chtějí chránit přírodu s respektem, věděním a otevřenýma očima a ušima.

Image

Čtěte také

Hovory zvířecího světa: Hlučné ryby, velrybí šlágry a ptačí nářečí

V posledních letech jsme svědky neblahého trendu. Zatímco počet kuřáků dlouhodobě klesá, současně narůstá počet případů rakoviny plic, které nepostihují kuřáky. Například v USA představují nekuřáci 10 až 20 procent případů rakoviny plic. Potvrzuje to i nový výzkum, jehož výsledky nedávno přinesl vědecký časopis Nature. 

Ludmil Alexandrov z Kalifornské univerzity v San Diegu a jeho kolegové prozkoumali genomy celkem 871 pacientů nekuřáků s nádory plic, kteří pocházeli ze čtyř kontinentů. Ukázalo se, že ti, kteří žili v oblastech s vyšší mírou znečištění ovzduší, častěji vykazovali mutace genů TP53 a EGFR, což jsou známé genetické „spouštěče“ rakoviny plic.

Smog škodí zdraví

Tento typ výzkumu není zaměřený na jednoznačné určení příčiny a následku. Výsledky tudíž neznamenají, že znečištění je jasnou příčinou nádorů plic u nekuřáků. Vědci ale odhalili těsný vztah mezi zmíněnými mutacemi a znečištěným ovzduším. Důležité je také poznamenat, že studie vycházela z regionálních údajů o kvalitě ovzduší, nikoli z konkrétní expozice jednotlivých osob. A i když účastníci uváděli, že nikdy nekouřili, nelze zcela vyloučit drobnou míru nepřiznaného kouření.

Vědci se zaměřili na tzv. mutační podpisy, tedy specifické vzorce genetických změn. Obzvláště výrazný byl SBS4, známý právě z nádorů kuřáků. Překvapivě se tento podpis vyskytoval také u nekuřáků žijících v oblastech se špatnou kvalitou vzduchu – čtyřikrát častěji než u těch z čistších regionů. Navíc u téměř třetiny pacientů se objevil nový mutační vzorec SBS40a, který nebyl vůbec nalezen u kuřáků. Tento vzorec je zatím záhadou – nepůsobí jako následek vnějšího vlivu (např. znečištění) a bude si žádat další výzkum.

Autoři studie porovnali genomy nádorů nekuřáků s 345 pacienty, kteří byli kuřáky. Ukázalo se, že mutace vyvolané tabákem a znečištěným vzduchem jsou si velmi podobné, což potvrzuje hypotézu, že jemné prachové částice ve vzduchu mohou vyvolat stejné karcinogenní procesy jako cigarety.

Výzkum porovnával i vliv pasivního kouření – to sice vykazovalo jistý vliv, ale výrazně menší než u znečištěného vzduchu nebo aktivního kouření. Podle vědců může být jeho efekt dokonce tak slabý, že jej současné genetické nástroje jen těžko zachytí.

Image

Čtěte také

Hodnoty karcinogenního ethylenoxidu překračují v louisianské „rakovinové aleji“ bezpečný limit tisíckrát

Astronomové v květnu 2023 detekovali gravitační mikročočku, která dostala označení OGLE-2023-BLG-0524. Šlo o velmi krátký jev, který trval jen asi osm hodin. K těmto událostem dochází v případě, když se nějaký velmi hmotný objekt ocitne přesně mezi námi a nějakým vzdáleným objektem, jehož obraz v tu chvíli zkreslí gravitační čočka.

Krátké trvání události OGLE-2023-BLG-0524 naznačovalo, že by jeho původcem mohla být potulná planeta, tedy planeta, která neobíhá hvězdu, ale sama putuje pustým vesmírem. Vědci předpokládají, že potulných planet je Mléčná dráha plná. Přesto je ale nesmírně obtížné nějakou takovou planetu pozorovat a gravitační mikročočky představují jednu z mála známých možností, jak je nalézt. 

Objev v archivu

Mateusz Kapusta z Astronomické observatoře Varšavské univerzity a jeho kolegové měli velké štěstí. Analyzovali staré snímky Hubbleova vesmírného dalekohledu, které shodou okolností zachycují přesně stejnou oblast vesmíru, ve které byla pozorována zmíněná gravitační mikročočka OGLE-2023-BLG-0524. Analýzu těchto snímků shrnuje studie, která je k dispozici na preprintovém serveru arXiv. 

Ukázalo se, že se v prostoru gravitační čočky nevyskytuje žádná hvězda. Velmi pravděpodobně tak jde o skutečně potulnou planetu. Podle odhadů má tento objekt hmotnost mezi Zemí a Saturnem – přesná hodnota závisí na tom, zda se nachází v galaktickém disku nebo v hustším jádru Mléčné dráhy.

To, co dělá tento objev výjimečným, je fakt, že Hubbleův teleskop vyfotil stejné místo na obloze už v roce 1997 – a to zcela náhodou během sledování jiného mikročočkového jevu. Tato šťastná shoda okolností vytvořila 25letý časový odstup mezi dvěma pozorováními – rekordně dlouhý pro tento typ výzkumu.

I když Hubbleův dalekohled vědcům nabídl mimořádně cenné informace, jeho pozorování mají svá omezení. Snímky z roku 1997 byly pořízeny s krátkou expozicí, takže velmi slabé hvězdy – například červení trpaslíci – mohly zůstat neviditelné. Nelze tedy zcela vyloučit, že se v oblasti nějaký velmi slabý průvodce přece jen ukrývá.

Image

Čtěte také

Potulují se v temných hlubinách Sluneční soustavy osamělé terestrické planety?

V roce 1792 přišli ze Štrasburku do Paříže dva bratři, kteří si říkali Junius a Emanuel Freyové. Revoluce se tehdy blížila k jednomu ze svých dramatických vrcholů a bratři dostali brzy příležitost osvědčit své občanské ctnosti. Pronajali si dům v jedné z bohatých čtvrtí města a starší Junius začal navazovat kontakty se svým okolím. 10. srpna 1792 se zúčastnili útoku vzbouřeného pařížského lidu na královský palác Tuilerie a „projevili při něm odvahu a odhodlání”, jak potvrzuje osvědčení o jejich chování. 

Občané republiky 

Ve svém domě pořádali hostiny pro pravé pařížské patrioty a vůbec vynakládali mnoho peněz na podobné dobročinné účely. Přízemí jejich domu v rue d´Anjou 19 zdobily busty římských republikánů a vedle portrétu Voltaira visela na zdi podobizna Jeana-Jacquesa Rousseaua. Junius Frey nevycházel na ulici jinak než s červenou frygickou čapkou na hlavě, kterou zdobila revoluční trikolóra. 

Při vyhlášení republiky v září 1792 financovali Freyové velkou slavnost v jakobínském klubu. Získali důvěru a sympatie revolucionářů a ti je mezi sebou přijímali jako sobě rovné. Nejvíce se Freyové sblížili s občanem Francois Chabotem, poslancem Konventu a jedním z nejvlivnějších revolucionářů. 

Pod jednou střechou žila s oběma bratry ještě jejich mladičká sestra Leopoldina a Juniův syn Josef František Salio, patnáctiletý hoch, kterého jeho otec předurčil ke službě v revoluční armádě. Sem také stále častěji docházel radikál Chabot. Tento prohnaný, ale v podstatě naivní povýšenec přičichl k přepychu domácnosti v rue d´Anjou a začal se mu přizpůsobovat, až ponenáhlu uvízl v osidlech Junia Freye. Museli se sblížit do značné míry, protože jednoho dne nabídl Frey Chabotovi ruku své sestry Leopoldiny. Vzápětí ho přemluvil k podniku, který by jim oběma mohl vynést milióny. 

Jednoduchý plán 

V roce 1793 měl revoluční konvent rozhodnout o dalším osudu zavedeného zámořského obchodního podniku Compagnie des Indes – Indické společnosti. Chabot měl s několika dalšími poslanci rozhlásit návrh na její rozpuštění kvůli daňovým podvodům, ze kterých byla správní rada společnosti obviněna. V nastalé panice by Frey a Chabot se svými kumpány skoupili za pár franků v papírových asignátech pokleslé akcie společnosti. Dodatkem k zákonu o Indické společnosti by byl podnik nakonec zachován a postupně převeden pod kontrolu konsorcia Frey-Chabot. Šlo jen o to, aby příslušná formulace prošla hlasováním Konventu. 

Dostavily se však komplikace. Proti návrhu, který Konventu předložil Chabotův společník Delaunay, se ozvaly hlasy nesouhlasu. Po vzrušené debatě byla věc předána k rozhodnutí pětičlenné komisi, která by projednala pozměňovací návrhy k předloze, s níž vystoupil poslanec Delaunay. Do pětičlenné komise se podařilo jmenovat nejen Delaunaye, ale i samotného Chabota. Poměr nebyl tak nepříznivý, stačilo pro plán získat ještě jednoho člena komise. Ten jediný, kdo padal v úvahu, byl Dantonův přítel poslanec Fabre d´Eglantine. 

Junius Frey dal Chabotovi 100 000 franků, aby jimi Fabra podplatil. Bývalý kapucín však nenašel odvahu, aby peníze Dantonovu příteli nabídl. Namísto toho zfalšoval text spisu o Indické společnosti a předal ho k vyřízení kanceláři konventu. Aniž to tušil, podepsal tím rozsudek smrti nejen sobě, ale i poslanci Fabru d´Englantine. 

Špióni prvního řádu 

Už 10. října přišlo Výboru všeobecné bezpečnosti udání německého jakobína J. B. Wilhelma, jež vyvolalo řetěz malérů, které pohltily občana Chabota i jeho švagry Freye. „V rue d´Anjou žijí dva Rakušané, kteří si hrají na arcipatrioty a utrácejí za tím účelem ve své sekci velké peníze, jen aby udusili všechno podezření,” psal občan Wilhelm v udání pařížským bezpečnostním orgánům. 

„Jejich spisy překypují samým vlastenectvím. Za osmnáct měsíců, co žijí ve Francii, změnili už několikrát jméno. Jsou původem Židé, ale hnáni ctižádostí získat šlechtický titul, dali se pokřtít a Marie Terezie jim propůjčila titul ‚šlechtic von Schönfeld‘ […]. Je jasné, že tito amorální lidé jsou špióny prvního řádu najatí Pruskem nebo Rakouskem a možná oběma současně, protože ve Vídni promrhali všechno v žranicích a zanechali po sobě jen dluhy, což jim nebrání dělat velké útraty v Paříži.” 

Tento dopis stačil, aby rozhýbal kolo mlýna revoluční justice. Brzy vyšlo najevo, že oba Freyové i mladá Chabotová jsou pokřtění Židé pocházející z Brna na Moravě a jejich původní jméno je „Tropusca”. Dále to, že Junius si své republikánské jméno vypůjčil až po příchodu do Francie a jmenuje se vlastně František Tomáš von Schönfeld, jeho bratr Emanuel se ve své vlasti psal plným jménem Emanuel Arnošt a zdobil se rovněž šlechtickým predikátem von Schönfeld. Jejich tři bratři jsou prý v rakouských službách, dvě sestry žijí ve Vídni. Začátkem roku 1792 přišli Freyové v doprovodu dánského sekretáře Diederichsena do Štrasburku, kde se vetřeli do vlastenecké společnosti a získali renomé upřímných patriotů a revolucionářů. 

Komplot cizinců 

Roztočené kolo strhlo nejdříve poslance Chabota. Když propukl 10. listopadu 1793 v konventu skandál kolem machinací s Indickou společností, byl to konec Chabotovy politické kariéry. Dne 15. listopadu žádalo několik poslanců zatčení všech, kdo se v skandálu omočili. Chabot byl zatčen a uvězněn. Stejný osud stihl 23. listopadu oba Freye i jejich sestru Leopoldinu. Do vyšetřování bylo zataženo několik desítek osob, mezi nimi i dánský advokát a Freyův sekretář Diederichsen. Celou záležitostí se zabýval veřejný žalobce Fouquier-Tinville, člověk, o kterém bylo známo, že revoluční zákon je pro něj sekerou v ruce dřevorubce. 

Staroslavný Lucemburský palác v Paříži byl za revoluce proměněn na žalář. Sem uvrhli bývalého kapucína Françoise Chabota. Později se zde pokusil o sebevraždu, aby unikl trestu, ovšem pokus se nezdařil. Oba bratry Freye zavřeli pro začátek odděleně do vězení La Force, jejich sestru Leopoldinu Chabotovou do věznice Anglických panen. V prosinci byla propuštěna, ale její bratři Junius a Emanuel Freyové, vlastně František Tomáš a Emanuel Arnošt Schönfeldové-Dobruškové, šli před revoluční tribunál. Byli ocejchováni jako korupčníci a kontrarevoluční špióni. 

Chabotova aféra udeřila na více stran současně. Bylo do ní zataženo několik členů Konventu, obchodníků, finančníků a podezřelých cizinců. Mezi lidem se o aféře mluvilo jako o komplotu cizinců proti republice. Byli mezi nimi Rakušané Freyové, Dán Diederichsen, španělský dobrodruh Guzmán, poslanci Chabot, Delaunay, Basire, Fabre d´Englatine a Herault de Séchelles. 

Špína Chabotovy aféry 

Je jaro 1794 – měsíc germinal II. roku republiky. Jakobínská diktatura kulminuje a na nejvyšších místech je sváděn nesmiřitelný boj o moc. Maximilien Robespierre a Georges Danton, dva nejmocnější, ještě tentokrát spojí své síly. Je to však naposledy. Dekret z 25. ventósu (15. března 1794) stanovil trest smrti za vlastizradu a za vlastizrádce byl považován i ten, kdo by žádal shovívavost k provinilcům, kdo by jim poskytl pomoc nebo útulek a kdo by se přimlouval za propuštění vězňů. To už byl přímý útok proti Dantonovi a jeho stoupencům, kteří byli počítáni mezi „shovívavé”. Špína Chabotovy aféry měla ulpět i na Dantonovi. Vždyť jeho přítel a bývalý sekretář Fabre d´Englatine čekal na svůj proces spolu s Chabotem a Freyovými. 

Robespierre toho využil a prudce zaútočil. 10. germinalu se sešly na společné schůzi výbory Konventu a vydaly zatykač na Dantona a jeho nejbližší jako na spoluviníky Chabotovy aféry. Spolu s Dantonem byli zatčeni poslanci Camille Desmoulins, Delacroix a Phillippeaux. 

Už 12. germinalu (1. dubna 1794) byl předložen narychlo vypracovaný obžalovací spis. 13. germinalu zasedl revoluční tribunál, jehož hlavní obětí se měl stát Danton. Seděl na lavici obžalovaných mezi přítelem Delacroixem a podvodníkem Delaunayem. Všechno šlo ráz na ráz bez dlouhých průtahů. Delaunay, Chabot a Basire se káli, Dantonova vystoupení se podobala výbuchům sopky. Bratři Freyové přijímali svůj soud odevzdaně. 15. germinalu (5. dubna 1794) padlo patnáct rozsudků smrti, které měly být ihned vykonány. 

Po boku Dantona 

Ve čtyři hodiny odpoledne opouštěly tři káry s odsouzenci justiční palác a mířily k náměstí Revoluce. Na vysokém lešení se tyčily dva štíhlé trámy a mezi nimi ocelový břit sekery. První vystoupil na lešení sekretář Diederichsen a po chvilce padla jeho hlava, což provázelo mnohohlasné provolávání slávy republice. Druhý na řadě byl Delaunay, po něm Basire. 

Junius Frey alias František Tomáš von Schönfeld zemřel jako čtvrtý, pátý byl jeho mladší bratr Emanuel Arnošt. Patnáctý v pořadí a poslední ze všech šel Danton. Tak zemřeli 5. dubna 1794 spolu s Dantonem i dva bratři Dobruškové-Schönfeldové z Brna. Dodnes nevíme, byl-li jejich trest spravedlivý. Byli skutečně rakouskými špióny, nebo jen nepochopenými obdivovateli revoluce?

Image

Čtěte také

Velká francouzská revoluce: Revolucionáři považovali mnichy a jeptišky za nepotřebnou zátěž

Zatímco v západní Evropě vznikaly kamenné hrady již v raném středověku, v našich končinách máme zachované podobné typy opevněných sídel až od 12. století. K první zakladatelské vlně pak došlo dokonce až na počátku století následujícího.

Pevnost „nějakých Němců“ 

Za nejstarší známý kamenný hrad u nás bývá obvykle považována Přimda na severním okraji Českého lesa. Předpokládá se, že nějaká dřevěná tvrz zde stála již dříve, podle Kosmovy kroniky však v roce 1121 „postavili nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdu, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále“.

Pravděpodobným stavitelem se stal markrabě Děpolt II. z Vohburgu, již brzy po do dokončení však Přimdu dobylo vojsko českého krále Vladislava I. Ta v následujících letech sloužila panovníkům jako stráž obchodní cesty do Norimberka, příležitostně potom jako vězení – po své vzpouře proti otci Václavu I. zde byl nějaký čas vězněn například Přemysl Otakar II. 

V pozdějších letech byl hrad opakovaně zastavován královským věřitelům a od poloviny 16. století jej drželi Švamberkové a po nich Kolowratové. V té době však již středověký objekt nutně zastarával, nebyl zájem jej udržovat, a s tím i postupně chátral. Nejpozději od 17. století šlo již o neobývanou zříceninu a takto si nejstarší hrad na našem území mohou návštěvníci prohlédnout dodnes.

Přemysl Otakar, nebo Barbarossa? 

O tom, kdy byl založen hrad Loket v severozápadních Čechách, se vedou diskuze už dlouho. Podle německé tradice za jeho stavbou stáli ministeriálové císaře Friedricha I. Barbarossy, kteří zdejší kraj kolonizovali rolníky z říše. To by znamenalo, že k jeho stavbě došlo někdy v 60. až 80. letech 12. století, s čímž pracují také zdroje, které jeho založení připisují českému králi Vladislavu I.

Většina současných badatelů však jeho založení připisuje až Přemyslu Otakaru I., a to někdy na přelomu 12. a 13. století – písemně je poprvé zmíněn roku 1227, tehdy se zde jistý dominikánský mnich snažil tohoto krále přimět k účasti na šesté křížové výpravě. 

Někdy v této době také pod Loktem vzniklo podhradí, které bylo později povýšeno na královské město. Hrad sloužil českým panovníkům až do 16. století, kdy se stal majetkem měšťanů, a v pozdějších letech fungoval jako vězení. Od roku 1968 jej spravuje Památkový ústav, který jej též zpřístupňuje veřejnosti.

Nové panovnické sídlo 

Kníže Vratislav I. – později jako první český král Vratislav I. se v druhé polovině 11. století rozhodl přesídlit z Pražského hradu na protější břeh Vltavy – na Vyšehrad. Spolu s přesunem panovnického dvora začala také rozsáhlá přestavba dávného přemyslovského hradiště na správní a obchodní centrum země. Vyrostla zde rotunda a dvě baziliky – Vratislav údajně sám nanosil pod dohledem papežského legáta dvanáct nůší kamene na základy chrámu Petra a Pavla – modernizace se dočkal obytný palác a někdy v této době byla vybudována také kamenná hradba. 

Vznikla tím nová „výstavní“ akropole, která se udržela jako vládnoucí centrum přes půl století až do roku 1140, kdy kníže Soběslav vrátil sídlo panovníků zpět na Hrad. Z románské zástavby se na Vyšehradě do dnešních dní dochovala pouze rotunda svatého Martina.

Opora biskupské moci 

Jeden z nejstarších kamenných hradů – Roudnice – se tyčí na skalním ostrohu nad řekou Labe. Založil jej v 80. letech 12. století pražský biskup a pozdější kníže Jindřich Břetislav z přemyslovské dynastie a na další staletí se hrad stal významnou oporou biskupského stolce. Původní románská stavba byla ve 14. století zejména za arcibiskupů Arnošta z Pardubic a Jana Očka z Vlašimi přestavěna v gotickém stylu a právě v této době vznikla i kaple, zasvěcená Maří Magdaléně a světcům Vítu, Václavovi, Vojtěchovi a Zikmundovi, jejíž výzdobu korunoval slavný Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi, dnes uložený v Národní galerii. 

Během husitských válek se Roudnice stala opěrným bodem arcibiskupa Konráda z Vechty, čelila dvěma obléháním, ale odolala. Později se v jejím držení vystřídala řada významných šlechtických rodů, které někdejší hrad přizpůsobovaly svým potřebám, a v 17. století jej Lobkovicové nadobro přebudovali na barokní zámek. Z původní románské stavby tak jsou dnes k vidění pouze sklepy a část přízemí.

Hrady na hranici 

Do sporů o průběh česko-rakouské hranice vstoupil roku 1179 císař Fridrich I. Barbarossa, když přiřknul Vitorazsko a části dnešního Novobystřicka našemu jižnímu sousedovi. Území kolonizovali němečtí rolníci a nová správa země se mimo jiné měla opírat o kamenný hrad Markl – česky Pomezí – vybudovaný někdy na konci 12. století. 

Zřejmě jako jeho protiváha vznikl na druhé straně hranice mohutný Landštejn založený nejspíše králem Přemyslem Otakarem I. Zatímco rakouský hrad již ve 13. století zničil úmyslně založený požár, jeho českému protějšku se dařilo – jeho správci a později majitelé, páni z Landštejna, se ve středověku zařadili mezi přední šlechtické rody. Osudným se hradu stal až požár z roku 1771, který jej výrazně poničil, a jeho trosky začali místní rozebírat na stavební materiál. Po rozsáhlé rekonstrukci v druhé půli minulého století je impozantní hrad na hranicích Čech, Moravy a Rakouska opět přístupný veřejnosti.

Image

Čtěte také

Výlety do pohádky: 10 nejkrásnějších německých hradů a zámků