Když přišlo jaro 1915, mohli se muži v zákopech na západní frontě těšit, že konečně opět prohřejí zkřehlé kosti. Měli za sebou první zimu strávenou v poli a naděje na brzký konec koniktu se ztrácely v nedohlednu. V minulých měsících absolvovali mnohé beznadějné útoky proti opevněným pozicím nepřítele, zažili intenzivní bombardování, při kterém se kolem nich otřásala země. Nepochybně si většina z nich myslela, že hrůzy války už nemohou být horší. Pak ale přišel 22. duben a objevila se nová zbraň, snad ještě děsivější než ty předchozí, která nedala vojákům spát a jako strašák se nad lidstvem vznáší i dnes – otravný plyn.

Statistiky hovoří neúprosně a uvádějí tisíce mrtvých a desetitisíce raněných. Podívejme se ale na tento nový způsob zabíjení z jiné perspektivy – pohledem těch, kdo viděli kamarády umírat v hrozných mukách, zatímco jim samotných otravné látky leptaly kůži, oči, plíce.

Zelenožlutá premiéra

S různými slzotvornými či podobně účinkujícími látkami experimentovaly obě strany konfliktu už od prvních týdnů války, ale s minimálním účinkem. Například německé pokusy na východní frontě z počátku roku 1915 dopadly tak špatně, že o nich Rusové ani neinformovali své spojence. K prvnímu skutečně účinnému nasazení otravného plynu tak došlo 22. dubna téhož roku u belgických Yper. Toho dne v podvečer vypustili příslušníci vilémovského speciálního pluku chlór, který pak příznivý vítr zanesl nad dohodové zákopy. Tam naplno zasáhl vojáky francouzské 87. teritoriální a 45. koloniální divize. 

Svědkem historického momentu se stal anglický chemický specialista kapitán S. Aulda: „Kdo umí popsat pocity a stav barevných (koloniálních – pozn. red.) jednotek, které vidí, jak se ze zemského povrchu vynořil ohromný mrak zeleno žlutého plynu a zvolna se pohyboval s větrem, jak se pára přilepila k zemi, vnikala do každé díry a každého vyhloubení, a jak naplnila příkopy a jámy po granátech. Nejprve úžas, potom úlek! Poté, co je zahalilo čelo oblaku a začali kašlat a zápasit ve smrtelném strachu o vzduch, nastala panika. Kdo se ještě mohl pohybovat, utrhl se a utíkal, a většinou marně zkoušel uniknout oblaku, jenž ho pronásledoval.“

Když stačí jen kapička

V prvních měsících války použili chemické látky v boji Francouzi i Němci, ale s tak malým účinkem, že si toho nepřítel mnohdy ani nevšiml. Buď se jednalo o nasazení za špatných povětrnostních podmínek, nevhodný plyn či příliš malou koncentraci. Také po „premiéře u Yper“ docházelo k podobným událostem, ale muži v zákopech si na chemický útok dávali tentokrát velký pozor. Negativní vliv na morálku i bojeschopnost jednotky tak mívalo i malé množství otravné látky, která by obránce nemohla reálně ohrozit. 

Trefně to okomentoval český chemik, vědec a současně veterán z italské fronty Viktor Ettel: „Již slabá, neškodná koncentrace plynu budí v zasažené jednotce neklid, nutí k nasazení masky a tím se schopnost k boji značně snižuje. Neobvyklý účinek nové zbraně se odráží v celém chování napadeného, otřásá jeho sebedůvěrou, podlamuje jeho tělesnou i mravní odolnost.“

Shnilé hrušky

Americký vojenský polní chirurg Harvey Cushing se sice sám do přímého kontaktu s plynem nedostal, ale při své práci se musel často potýkat s jeho následky. V závěru války potkal v lazaretu mladého důstojníka a vyslechl si jeho vyprávění, které následně zapsal do vlastního deníku. V něm popsal nasazení takzvaného drtiče masek, který sice neměl na vojáky smrtící účinek, ale vyvolával kašel, dráždil je a muže nutil k sejmutí ochrany. Pokud nepřítel současně s tím nasadil i otravný plyn, zasažení bývali bezmocní. 

Mladý důstojník vzpomínal: „… všichni byli dost otřeseni z téměř neutuchající dělostřelecké palby, kdy se klasické silné výbušniny střídaly s nábojnicemi napuštěnými různými druhy plynu, takže mnozí muži, kteří pokračovali v boji, měli například popáleniny od toho hořčičného. Možná vůbec nejhorší však byl plyn, kterému říkali ‚shnilá hruška‘, protože po něm kýchali, ale hlavně často zvraceli do masek, takže je pak museli odhodit a vystavovat se velkému riziku. Tento bojový plyn zasáhl více méně každého nich a měli pak velký problém s mířením, protože vyvolával i velké slzení.“

Dalším, kdo pečoval o zasažené otravným plynem, byl major britské zdravotnické služby J. McNee. Zápis v jeho deníku dokládá, že v průběhu války si lékaři museli nechat „narůst hroší kůži“, aby se z hrůzných zážitků nezbláznili. Takto věcně zaznamenal příznaky pacienta zasaženého chemickou látkou: „Vystaven účinkům yperitu v ranních hodinách 28. července 1917. Přijat na obvaziště 29. července večer, trpěl prudkým zánětem spojivek, povrchovými popáleninami obličeje, krku a šourku. Postupně se projevily dýchací potíže a smrt nastala 100 hodin po zasažení plynem.“

Image

Čtěte také

Bojové plyny: Smrtící prostředky, které navždy změnily tvář Velké války

Astronomové přicházejí s dalším vzrušujícím objevem – podařilo se jim identifikovat nový objekt přilétající do Sluneční soustavy z mezihvězdného prostoru. Jde teprve o třetího známého mezihvězdného návštěvníka po slavných kometách ‘Oumuamua a 2I/Borisov. Nově objevený objekt nese označení 3I/ATLAS (C/2025 N1 ATLAS).

Co zatím o objektu víme? Objekt (prozatím klasifikován jako kometa) 3I/ATLAS byl poprvé zaznamenán 1. července 2025 pomocí systému ATLAS (Asteroid Terrestrial-impact Last Alert System) v Chile. Následná analýza starších snímků pomohla určit jeho dráhu. Aktuálně se nachází poblíž souhvězdí Hada a Střelce, jen kousek od galaktické roviny.

Jasnost 3I/ATLAS je bohužel velmi nízká a je tak viditelný jen teleskopy. Vesmírem se pohybuje rychlostí přibližně 60 km/s (téměř 220 000 km/h), což naznačuje, že nejde o objekt vázaný gravitací Slunce.

Mezihvězdný původ

Klíčovým parametrem, který potvrzuje mezihvězdný původ objektu, je tzv. excentricita dráhy – u tohoto tělesa se odhaduje na hodnotu kolem 6.0. Pro srovnání: objekty ve Sluneční soustavě mají obvykle excentricitu menší než 1.0 a obíhají tak Slunce po eliptické dráze. Excentricita vyšší než 1 znamená, že těleso jen prolétá a nikdy se nevrátí – přesně jako 3I/ATLAS.

Podle odhadů by objekt 3I/ATLAS mohl měřit zhruba 20 kilometrů, možná i víc. Podle vědců může být velmi starý – možná stejně starý jako naše Sluneční soustava, tedy přes 4,5 miliardy let.

A právě v tom spočívá jeho vědecká hodnota: podle vědců v sobě může nést informace z úplně jiného místa a času galaxie. Mohl vzniknout kolem jiné hvězdy, být vyvržen gravitační interakcí a trávit miliardy let osamoceným putováním mezi hvězdami – až nyní vstupuje do naší blízkosti.

Bohužel, stejně jako u předchozích mezihvězdných objektů, i 3I/ATLAS bude příliš rychlý, než aby ho bylo možné dohnat sondou. Po průletu kolem Slunce nabere směr ven ze Sluneční soustavy a ztratíme ho z dohledu. Až do té doby ale máme unikátní příležitost ho sledovat.

Lákavý cíl

Slunci nejblíže se 3I/ATLAS přiblíží letos 29. října – od naší mateřské hvězdy jej bude v tento den dělit zhruba 1,35 AU (200 milionů kilometrů) a na stejnou vzdálenost se o den později „přiblíží“ i k Zemi. Mnohem blíže se tento mezihvězdný návštěvník přiblíží k Marsu – 3. října projde pouhých 0,2 AU od rudé planety. Pokud budeme mít štěstí, mohly by jej zachytit sondy na oběžné dráze Marsu (např. Mars Reconnaissance Orbiter) jako objekt s jasností +11 mag.

Na rozdíl od doby, kdy jsme zachytili ‘Oumuamua (v podstatě až při jeho odletu), máme dnes k dispozici mnohem pokročilejší nástroje. Vesmírný dalekohled Jamese Webba vědcům umožní sledovat tepelné záření a spektrum objektu, což napoví mnohé o jeho složení. K poznání mezihvězdného návštěvníka by mohla přispět i nová Observatoř Very C. Rubinové – která jen při svém prvním spuštění objevila více než 2 000 nových asteroidů.

Image

Čtěte také

Observatoř Very Rubinové by mohla objevovat až 70 mezihvězdných objektů ročně

Čerstvý ananas obsahuje tzv. proteázy neboli enzymy štěpící bílkoviny. Nejznámější je bromelin, tvořený skupinou několika různých proteolytických enzymů a dalších látek. Při kousání se z ananasu uvolňuje šťáva plná zmíněných enzymů, jež se okamžitě „zaměří“ na bílkoviny přirozeně přítomné v ústní dutině. Naruší se tím tenká vrstva sliznice na jazyku, který je pak citlivější na působení ovocných kyselin.

Vše popsané může vést k podráždění, jemnému brnění, škrábání, či dokonce výskytu drobných boláků. Přesto nemusíte mít obavy, neboť nepříjemné pocity zase brzy zmizí.

Pokud vás čerstvý ananas dráždí příliš, můžete ho zkusit tepelně upravit, což účinky bromelinu vyruší. Enzymy štěpící bílkoviny lze přitom využít například při přípravě masa: Marináda s ananasem skvěle pronikne až hluboko do jeho struktur, tudíž bude mnohem křehčí, chutnější a lépe stravitelné. 

Image

Čtěte také

Na barvě záleží: Modrý odstín příborů či talířů zvyšuje pocit slanosti

V dnešní digitální době, kdy většina komunikace probíhá přes textové zprávy, hrají emotikony stále významnější roli. Nová studie publikovaná v časopise PLOS One ukazuje, že přítomnost emotikonů v textových zprávách může výrazně ovlivnit to, jak vnímáme svého partnera – a dokonce i to, jak jsme ve vztahu spokojení.

Autorkou studie je Eun Huh z Texaské univerzity v Austinu, která se rozhodla prozkoumat, jak emotikony ovlivňují mezilidské vztahy. Textovky jsou dnes běžnou formou komunikace napříč generacemi, a právě emotikony – ty malé digitální obrázky vyjadřující emoce, nálady či myšlenky – se staly nástrojem, který dodává zprávám emocionální rozměr.

Co studie zjistila?

Výzkumu se zúčastnilo 260 dospělých ve věku od 23 do 67 let. Účastníci si četli fiktivní konverzace, které se lišily pouze tím, zda obsahovaly emotikony, či nikoliv. Jejich úkolem bylo představit si, že jsou odesílatelem zpráv, a hodnotit reakce svého „partnera“.

Výsledek byl jednoznačný: lidé, kteří používali emotikony, byli vnímáni jako vstřícnější, pozornější a angažovanější. Tato vnímaná vstřícnost pak vedla k vyššímu pocitu blízkosti a spokojenosti ve vztahu.

Možná překvapivým zjištěním bylo, že nezáleží na druhu emotikonu – zda jde o klasické smajlíky nebo jiné symboly. Důležitá byla přítomnost emotikonu jako taková, která signalizuje, že si dáváme záležet, chceme být emocionálně přítomní a reagujeme více než jen mechanicky.

Význam pro mezilidské vztahy

Ačkoliv se jednalo o experiment s fiktivními scénáři a výzkum zachytil jen polovinu interakce (reakce jednoho partnera), výsledky dávají důležitý teoretický rámec: emotikony fungují jako signály emocionální angažovanosti. Pomáhají lidem cítit se blíž svým komunikačním partnerům – a to i v digitálním prostoru.

„Studie ukazuje, že emotikony mohou posílit spokojenost ve vztahu tím, že signalizují emocionální pozornost. Nezáleží tolik na tom, jaký emotikon použijete – hlavní je, že nějaký vůbec použijete,“ shrnuje Eun Huh.

Příště, až budete někomu psát zprávu, nezapomeňte přidat smajlíka – nejen pro efekt, ale jako malé digitální gesto, které může udělat velký rozdíl.

Image

Čtěte také

Kvůli neuváženému použití emoji zaplatil kanadský farmář přes milion korun

Neandertálci, často podceňovaní jako primitivní sběrači a lovci, ve skutečnosti velmi dobře rozuměli hodnotě potravy – především tuku, který je energeticky bohatý a mimořádně cenný v obdobích nedostatku.

Nový výzkum publikovaný v časopise Science Advances přináší důkazy o tom, že před 125 tisíci lety provozovali tito dávní příbuzní moderního člověka u jezera v dnešním středním Německu propracované „tukové dílny“, kde ze stovek zvířecích kostí vařením získávali kaloricky výživný kostní tuk.

Tuk jako cenný zdroj

Zatímco naši afričtí předci už dávno věděli, jak z kostí získat morek, neandertálci šli ještě dál. Archeologové z německého institutu MONREPOS a Leidenské univerzity objevili na lokalitě Neumark-Nord 2 tisíce rozdrcených kostních fragmentů velkých savců, jako byli jeleni, koně nebo zubři. Z těchto kostí – mnohdy již zbavených morku – pravděpodobně dlouhým vařením ve vodě získávali takzvaný kostní tuk, bohatý na energii.

Tato činnost podle vědců vyžadovala nejen značné množství surovin, ale i pečlivé plánování a organizaci. Kostní tuk se totiž vyplatí získávat pouze tehdy, pokud je k dispozici velké množství kostí – jinak by námaha s jejich sběrem, transportem a zpracováním byla neúměrná. Výzkumný tým proto předpokládá, že neandertálci shromažďovali a z různých částí krajiny do tukové „dílny“ přesouvali části těl ulovených zvířat, které si strategicky ukládali do zásoby.

„Tohle nebyla nahodilá činnost. Vidíme tu pečlivě plánovaný lov, selektivní zpracování na různých místech a efektivní využití zdrojů,“ vysvětluje hlavní autor studie Dr. Lutz Kindler.

Ekologičtí inženýři

Výjimečnost lokality Neumark-Nord spočívá v tom, že nejde jen o izolované naleziště, ale o dochovanou kulturní krajinu starou 125 tisíc let, v níž lze rozeznat různé typy aktivit na různých místech. Zatímco v jedné části krajiny se zpracovávala zvěř jako jeleni s minimálními zásahy, jinde docházelo k intenzivnímu porcování dnes již vyhynulých slonů Palaeoloxodon antiquus – kolosálních zvířat vážících až 13 tun – a právě na tukovém místě se systematicky získával tuk z kostí stovek zvířat.

Objevy z oblasti Neumark-Nord naznačují, že neandertálci si nejen dovedli efektivně obstarat potravu, ale byli schopni plánovat a využívat své okolí na vyšší úrovni, než jsme si dosud představovali. Množství zpracovaných zvířat – jen na jedné lokalitě nejméně 172 velkých savců v krátkém časovém období – svědčí o výrazném zásahu do místní fauny. A nejde o ojedinělý případ. Podobné stopy lidské činnosti vědci objevili i v dalších lokalitách v okolí, včetně pozůstatků po porážce desítek nosorožců a slonů.

„Pravděpodobně vidíme jen špičku ledovce, pokud jde o neandertálský vliv na tehdejší populaci velkých býložravců,“ komentuje rozsah nálezů profesor Wil Roebroeks z Leidenské univerzity.

Neandertálci se tak jeví jako mnohem schopnější, chytřejší a adaptabilnější hominidé, než jak byli tradičně líčeni. Zdaleka nešlo jen o lovce s kyjem – byli to ekologicky vnímaví stratégové, kteří si uměli připravit zásoby i na horší časy.

Image

Čtěte také

Kulinářské dovednosti neandertálců odhalují jejich inteligenci

V srpnu 1971 nechal v regionálních novinách otisknout inzerát, že hledá studenty mužského pohlaví, kteří by měli zájem se coby dobrovolníci zapojit do psychologického experimentu. Jako odměnu nabízel patnáct dolarů za den, což by dnes v přepočtu představovalo bezmála 3 200 korun. Z pětasedmdesáti přihlášených vybral čtyřiadvacet účastníků, které náhodně rozdělil do dvou stejně velkých skupin označených jako „vězni“ a „dozorci“. Následujících čtrnáct dnů měli strávit ve své nové roli.

S řetězem na kotníku

V suterénu budovy Stanfordovy psychologické fakulty zřídil Philip Zimbardo simulovanou věznici s neosvětlenými celami, každou vybavenou třemi lůžky. Dozorci dostali uniformy včetně obušku a zrcadlových slunečních brýlí, které přispěly k jejich anonymizaci, neboť zabránily očnímu kontaktu. Skupinu „vězňů“ mezitím čekalo nepříjemné překvapení, když je na ulici či přímo u nich doma zatkla opravdová policie a dostalo se jim zacházení jako se skutečnými zločinci: pouta na rukou, rekapitulace práv, sejmutí otisků prstů, zhotovení policejních portrétů a transport do „věznice“ v doprovodu kvílení sirén. Na místě pak vyfasovali nepohodlný oděv s řetězem na jednom kotníku a přidělené číslo.

Dozorci dostali pokyny, že trestance mají oslovovat právě pouze čísly, nikoliv jmény, a neměli by jim sice ubližovat fyzicky, tedy ani upírat jim vodu či jídlo, jinak však měli de facto „volnou ruku“ a mohli své pravomoce využít či zneužít prakticky podle libosti, a to včetně udělování trestů za neposlušnost podle vlastního uvážení. Navzdory tomu, že obě strany věděly, že se jedná pouze o experiment, průběh se brzy zvrtl do neočekávaných rozměrů a pokus musel být předčasně ukončen. Jeho účastníci se totiž v rozporu s očekáváním začali chovat naprosto nepředvídatelně, dozorci vykazovali nečekané projevy brutality a vězni se pod jejich nátlakem psychicky hroutili.

První odpadlík

Hned druhého dne v půl třetí ráno se menší skupina vězňů vzbouřila a dohlížitelé je zpacifikovali pomocí hasicích přístrojů. Již před tím začali vězně dělit na ty, kteří se chovají vhodně, a ty, kteří se vzpouzejí. Mezi oběma skupinami vězňů záhy začalo narůstat napětí umocněné kolujícími fámami o udavačství. Pouhých šestatřicet hodin po začátku se zhroutil první z účastníků, vězeň číslo 8612, a experiment musel opustit. Čtvrtého dne začal další z chovanců vykazovat známky úzkosti a rovněž předčasně odešel. Poté, co následujícího dne uspořádal „ředitel věznice“ – do jehož role sám sebe obsadil Philip Zimbardo – návštěvní den, kdy za vězni mohli přijít jejich příbuzní a strávit s nimi deset minut, začaly se množit kritické hlasy.

Návštěvu v simulovaných celách si nenechala ujít ani Zimbardova kolegyně, psycholožka Christina Maslachová, která byla podmínkami na místě údajně přímo zděšená. Ukázalo se, že dozorci zcela svévolně týrají své svěřence například tím, že je nutí nosit pytle přes hlavu, a právě na její přímluvu nakonec Zimbardo experiment ukončil už po šesti dnech. Mimochodem, o rok později se s Maslachovou oženil a měli spolu dvě děti. 

Etické otazníky

Vraťme se ale ke stanfordské věznici: Zimbardův hlavní závěr zněl, že brutální zločiny spáchané během extrémních podmínek, například za války, jsou dílem běžných lidí, nikoliv psychopatů, a může se k nim tedy uchýlit v podstatě kdokoliv. Jeho teorie se ovšem dočkala řady zpochybnění a dodnes není zcela jednoznačné, jak s výsledky ojedinělé studie nakládat.

Sám Zimbardo se navíc stal terčem nesčetné kritiky kvůli etickým otazníkům, které nad jeho pokusem visí. Jeden z hlavních sporných bodů spočívá v tom, že ve své roli ředitele věznice údajně dozorce přímo ponoukal k tomu, aby vězně ponižovali a týrali. V neposlední řadě pak není zřejmé, zda lze Zimbardovy závěry považovat za relevantní vzhledem k tomu, že se experimentu zúčastnil příliš malý počet studentů.

Mimořádně plodný autor

V roce 1971, kdy se Stanfordský vězeňský experiment odehrál, byl tehdy pětatřicetiletý Zimbardo již třetím rokem profesorem na téže univerzitě, měl za sebou však působení na několika dalších veřejných vysokých školách ve Spojených státech. Ke studiu psychologie jej přivedly mimo jiné nepříjemné zkušenosti z dětství: Narodil se sice v New Yorku, ale jeho předkové pocházeli ze Sicílie a coby potomek emigrantů si nesčetněkrát vyslechl posměšky. Ve zvídavém chlapci to odstartovalo zájem o lidské chování.

Během své kariéry se pak stal jedním z nejvýznamnějších specialistů na dané téma – zajímal se nejen o zmíněné „zlo“ v nás, ale i o otázky jako hrdinství, vnímání časové perspektivy, kognitivní disonance, kultů, deindividuace nebo plachosti. Dizertační práci napsal na téma změny postojů a chování vyvolané přesvědčováním. Později se zaměřil na otázku sekt a toho, co přiměje člověka, aby se rozhodl stát se jejím členem. Celkem je Zimbardo autorem více než pěti set odborných článků a publikací, knih a dalších textů.

Jsme dobrá jablka

V roce 2004 otřásl nejen Spojenými státy skandál, když televizní stanice CBS News uveřejnila fotografie týraných iráckých zajatců ve věznici Abú Ghraíb, kterou řídila americká armáda. Mučení a zneužívání vězňů, tentokrát zcela reálné, nápadně připomnělo události v simulované věznici na Stanfordské univerzitě. Zimbardo v reakci na to publikoval knihu Luciferův efekt, kde se pokusil vědecky popsat mlhavou hranici mezi dobrem a zlem, potažmo objasnit okolnosti schopné vyvolat v člověku změnu od jednoho pólu ke druhému, podobně jako když Boží anděl Lucifer změnil svou tvář a přeměnil se v Satana.

Co vede obyčejného člověka k páchání nemorálních činů? Podle Zimbarda nelze lidi definovat jako dobré nebo zlé, protože máme schopnost jednat oběma způsoby, zejména podle situace. Známá je jeho metafora, v níž přirovnává lidi k jablkům zrajícím ve shnilém sudu. Jestliže se některé z nich zkazí, společnost má tendenci nálepkovat ho jako špatné. Ve skutečnosti jsou na vině vnější podmínky, tedy shnilé dřevo sudu. 

„Domnívám se, že všichni začínáme jako dobrá jablka. Záleží na tom, kde a jak jako děti vyrosteme, jestli se z nás stanou špatná jablka v momentě, kdy se ocitneme v nějaké nepříjemné situaci,“ tvrdí Zimbardo. „Dobří lidé mohou být svedeni k tomu, aby se chovali zle. Mohou být také přivedeni k iracionálnímu, hloupému, sebedestruktivnímu, antisociálnímu a bezmyšlenkovitému jednání, když se ocitnou v situacích, které ovlivňují lidskou povahu způsobem zpochybňujícím náš smysl pro stabilitu a konzistenci individuální osobnosti, charakteru a morálky,“ vysvětluje.

Image

Čtěte také

Experimenty s lidskou myslí: Co odhalily kontroverzní pokusy na lidech?

O pověsti popisující příchod Čechů do naší země jsme už několikrát psali. Pod vedením praotce Čecha se pak měl jeho lid usadit ve zdejší kotlině, a než potom přišly na řadu známé a důležité pasáže o Libuši a Přemyslovi, vstoupil do děje ještě jeden muž, jehož úloha v pověsti zůstává trochu záhadnou. 

Kronikář Kosmas o něm píše toto: „Mezi nimi povstal jeden muž, jménem Krok; podle jeho jména je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese u vsi Zbečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a ve svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli dává mužům.“ 

Proč se dochoval? 

Jinak o Krokovi nevíme nic a ani pozdější kronikáři nic konkrétního nepřidávají. Je ovšem zajímavé, že tento muž neměl být ještě knížetem ani náčelníkem Čechům, ale pouze jakýmsi sjednocujícím soudcem a uznávanou autoritou. Jeho hlavní role pak spočívala v tom, že dal Čechům své tři dcery Kazi, Tetu a Libuši. Proč je však z hlediska tvorby pověsti nemohl mít už bájný zakladatel praotec Čech, který byl přece podobnou autoritou? Proč Kosmas do pověsti vkládal ještě další postavu Kroka? Není důvod, aby si ho vymýšlel – zřejmě ho znal ze staré ústní tradice. Ale čím mohl být tak významný, že se tam vůbec dostal a udržel? 

Samozřejmě se mohlo jednat o nějakého významného „domácího“ soudce z raných dob, jehož sláva překlenula tolik staletí. Ale v mytické době se něco takového nestává, pokud daný člověk nemá za sebou nějaký skutečně významný čin, o němž by existovalo zajímavé vyprávění. Ostatně i jeho tři dcery a oráč Přemysl jsou spíše obrazem nějakých prastarých božstev než reálné postavy. 

V poslední době se však objevila ještě jedna teorie pokoušející se objasnit Krokův původ, kterou publikoval historik Petr Charvát, jenž se primárně zabývá starověkými orientálními dějinami. Nicméně v rámci tohoto tématu ho zajímá právě tvoření etnik a národů, takže během své práce shromáždil i četné informace týkající se i nejstarších českých dějin. Tak objevil možnou překvapivou souvislost Kroka s římskou armádou a vznikající barbarskou aristokracií – tedy kmenových náčelníků v římských službách.

Velitel palácové gardy 

V pramenech máme doloženého jistého římského důstojníka jménem Crocus, což byl kdysi panovník germánského kmene Alamanů. Šlo o současníka císaře Konstantina Velikého (vládl 306–337). Crocus byl dokonce svědkem toho, když se Konstantin při výpravě do Británie prohlásil roku 306 císařem po smrti svého otce. Říká se, že možná právě Crocus tuto událost nastrojil jako politickou manipulaci, jelikož sloužil jako velitel palácové jednotky (gardy) u předchozího zemřelého císaře. Možná už tušíte, že Petr Charvát spojil tohoto Croca právě se známým vévodou Krokem. Z Kosmova popisu Kroka se ovšem vytratila role římské armády a zůstal tam jen vévoda jako otec Libuše a tím i předek Přemyslovců, což naznačuje jeho důležitost. 

Je také otázka, jakou roli by v tomto případě měl Crocus v našich končinách sehrát. Petr Charvát nám odpověď nenabízí a my se můžeme jen domýšlet. Mohl snad navštívit naše kraje s vojenským sborem Alamanů (toho času v římských službách), nějakou dobu tady pobýt, rozsoudit svou autoritou nějaké spory, možná i pojmout nějakou zdejší manželku a zplodit nějakou dceru? To už je hodně odvážná úvaha. Navíc v jeho době tu ještě Slované ani zdaleka nesídlili, tak jak by se mohla pověst dochovat?

Samozřejmě může jít pouze o prolnutí s nějakou alamanskou tradicí, což je nejpravděpodobnější, protože právě Alamanům Crocus ve skutečnosti opravdu vládl. Celá konstrukce je sice těžko dokazatelná, ale zajímavá. Můžeme o ní však uvažovat pouze jako o příkladu možného vývoje. Dokazovala by prolnutí českého slovanského prostředí s germánským i římským, tedy jakýsi multietnický původ Čechů.

Image

Čtěte také

O pozadí českých bájí a pověstí: Rozhovor s historikem Petrem Charvátem

Vědci už v devadesátých letech přišli s tezí, podle které by mohly existovat exoplanety, které přivodí vlastní zkázu. Obíhají v těsné blízkosti své hvězdy a svou přítomností vyvolávají mohutné hvězdné bouře, které je zasahují. Energetické erupce velmi blízké hvězdy rvou na kusy atmosféry dotyčné planety, která postupně mizí.

Až donedávna šlo jen o teorii. Ekaterina Ilinová z nizozemského institutu Astron (Netherlands Institute for Radio Astronomy) vedla tým odborníků, kteří s využitím pozorování evropského lovce planet CHEOPS zřejmě právě takovou planetu odhalili. Jejich objev uveřejnil vědecký časopis Nature.

Erupce planetárního původu

K překvapení vědců se ukázalo, že exoplaneta HIP 67522 b způsobuje na své hvězdě dokonce asi 100krát silnější erupce, než kolik udávaly původní představy. Hvězda HIP 67522 je o něco větší a chladnější než naše Slunce. Podstatně se ale liší svým věkem. Vznikla před pouhými 17 miliony let. V tuto chvíli víme o dvou exoplanetách, které ji obíhají.

Exoplaneta HIP 67522 b je velká zhruba jako Jupiter, ale konzistencí připomíná cukrovou vatu. Svou mateřskou hvězdu oběhne jednou za sedm dní. Když tak řídkou planetu z těsné blízkosti zasahují prudké hvězdné erupce, přichází o spoustu hmoty. Badatelé odhadují, že během příštích 100 milionů let se z planety velikosti Jupiteru stane planeta sotva velikosti Neptunu.

Vzhledem k tomu, že je hvězda HIP 67522 velmi mladá, zřejmě rychle rotuje a generuje při tom silné magnetické pole. Exoplaneta na těsné orbitě s tímto magnetickým polem interaguje a dochází k uvolňování energie, která ovlivňuje povrch hvězdy. Podle vědců nejspíš právě tento mechanismus spouští hvězdné erupce, které s velkou pravděpodobností v budoucnu exoplanetu HIP 67522 b do značné míry zlikvidují.

Image

Čtěte také

Jako obrovská kometa: Za exoplanetou WASP-69b se táhne gigantický ohon

Plejtvákovec šedý (Eschrichtius robustus) se živí malými mořskými živočichy, které filtruje z vody skrze kostice umístěné v dutině ústní. Kostice jsou dlouhé asi 46 cm a v dřívějších dobách se používaly pro výrobu dámských korzetů a koster deštníků. 

Pronásledování velkých cestovatelů

Plejtvákovci patří v živočišné říši k velkým cestovatelům. Kvůli páření uplavou až 20 000 kilometrů dlouhou pouť. Jako ostatní velryby i plejtvákovec se vynořuje, aby se nadechl, takže skupinky migrujících jedinců je možné na otevřeném moři spatřit pouhým okem. 

Obě populace plejtvákovce šedého, východní i západní, musely již v prehistorických dobách čelit rybolovu. Počet jedinců chycených domorodým obyvatelstvem však představoval jen zlomek množství plejtvákovců vylovených později obchodníky. Ti se v polovině 19. století začali zaměřovat na nově objevené laguny, kam velryby připlouvaly kvůli páření. Výsledkem bylo více než 480 ulovených kusů za rok. 

Jako na houpačce

Vybíjení plejtvákovců pokračovalo i po vyplenění lagun v roce 1875. Jak u pobřeží, tak na otevřeném moři hledaly svoje oběti americké, norské i ruské rybářské lodě. Jakmile však komerční výlov v roce 1946 ustal, východní populaci se podařilo vzpamatovat do té míry, že každým rokem narůstala o 2,5 procenta. V letech 1997–1998 dosáhla svého vrcholu – 24 až 36 tisíc jedinců. 

V roce 2002 se velikost východní populace plejtvákovců opět zmenšila. Podle odborníků jich žilo okolo 15 až 22 tisíc kusů. Mnoho jedinců navíc bylo podvyživených. Tento pokles nebyl uspokojivě vysvětlen. Mohlo za ním stát vyčerpání kapacity prostředí, v němž se plejtvákovci pohybují, nebo změna přirozených podmínek v oceánu.

V roce 2016 dosáhla populace plejtvákovců šedých ve východním Tichém oceánu přibližně 27 000 jedinců, což byl jeden z nejvyšších zaznamenaných stavů. Od roku 2018 však v důsledku nepříznivých ekologických změn v jejich arktických krmných oblastech začala hromadná úmrtí, jež vedla ke značnému poklesu populace. 

V zimě 2022/2023 se jejich počet odhadoval na 13 230 až 15 960 jedinců, což odpovídá stavu ze 60. let 20. století. Odhad pro sezónu 2024/2025 dále klesl na 11 700 až 14 450 jedinců, což je třetí nejnižší hodnota v celé časové řadě sledování. Nízká porodnost od roku 2019 vyvolává obavy o schopnost populace se zotavit.

Velrybí migranti pod tlakem

Situace asijské subpopulace na západě Pacifiku je bohužel podstatně horší. Tady v současnosti žije pouze asi 200 jedinců, z nichž 20 až 30 kusů jsou dospělé samice. Z toho plyne také rozdílné zařazení obou populací v červené knize. Zatímco východní populace spadá do skupiny málo dotčených, plejtvákovci západní populace jsou vedeni jako kriticky ohrožení.

Snahy o ochranu druhu se datují od založení Mezinárodní velrybářské komise v roce 1946. Komise prosadila hned na začátku globální zákaz komerčního výlovu plejtvákovců a domorodému obyvatelstvu na východě povoluje lov jen v omezeném množství. Na základě porady se svým Vědeckým výborem a po zvážení potřeb předložených americkou a ruskou vládou v 70. letech stanovila komise konkrétní limity. Ty představují 620 vylovených kusů na pět let, přičemž roční maximum je 140 jedinců. Ve třech lagunách v Mexiku navíc platí v rámci ochrany plejtvákovců omezení pobřežního rozvoje, výlovu a počtu lodí vypuštěných na moře.

Image

Čtěte také

Velryba jižní: Pravý cíl velrybářských výprav

Že se v Izraeli na pomezí Šaronské pláně u vstupu do průsmyku Wadi Ara nacházely pozůstatky nějakého sídla z minulosti, to žádným tajemstvím nebylo. En Esur – příhodné místo, usazené na vyvýšenině poblíž jezera a disponující dvojicí vydatných pramenů, si o zasídlení vyloženě říkalo už od dávnověku. Do „nových“ map jej poprvé v roce 1799 zanesl francouzský geograf Pierre Jacotin. S poznámkou, že na kopci ležel tzv. tell – tedy stará mohyla. 

O 124 let později se jejím průzkumem zabýval William F. Albright. Tento americký amatérský archeolog neměl mezi kolegy z oboru zrovna dobré jméno. Byl totiž „biblistou“, který se ve Svaté zemi spíš než o solidní výzkum pokoušel o dohledávání lokalit ze Starého zákona. A ty biblické příběhy k nim přiřazoval dost nahodile. Tímto svérázným a poněkud konfliktním přístupem k lokalitě nicméně přitáhl pozornost odborníků, kteří cítili potřebu vyvracet mu, že En Esur není bájným městem Yaham. 

Yaham vystupuje v historii Izraelitů i starého Egypta a souvisí s bojem koalice kanaánských městských států proti faraonu Thutmosovi III. Jenže leží o celých patnáct kilometrů jižněji. En Esur nicméně nevypadal jen jako opuštěná mohyla nebo malá osada u pramenů. Ve snaze „umravnit“ biblického Albrighta se odtud žádný archeolog se odtud nevracel s prázdnou a průzkumy lokality dávaly tušit existenci celé vesnice. Byla založena přibližně 5 000 let před naším letopočtem a její sláva kulminovala někdy o dvě tisíciletí později, za mladší doby bronzové. Ne že by to někoho nějak zajímalo, v regionu existovalo takových sídel nemálo, a primát proto-pra-města si tehdy stejně pevně drželo Jericho. 

To svět neviděl 

Hodí se též zmínit, že ještě v 90. letech minulého století bylo „trendem“ spíše pátrání po pamětihodnostech z doby osmanské a byzantské. Proto En Esur stál stranou zájmu odborníků, kteří se drželi při povrchu. Částečně i kvůli tomu, že ty historicky hodnotné vrstvy vesnice z mladší doby bronzové ležely až čtyři metry pod současným terénem. V roce 2017, kdy bylo systematicky prozkoumáno vlastně jen 60 metrů čtverečních z celé lokality, sem při pátráních po byzantských a osmanských památkách dorazil tým Itaje Elada a Yitzchaka Paze. A hned natrefili na velký objev. 

Odhalili pozůstatky chrámu, jehož obvodové zdi měřily 170 centimetrů a stavebně přiléhaly k hradbě dvoumetrové tloušťky. Svatostánek navíc minimálně o dvě tisíciletí předcházel byzantsko-osmanský akcent. Tím En Esur nesmírně narostlo v očích badatelů. Tak ohromné zdivo totiž nebylo typickým zjevem pro jen tak ledajakou vesnici. 

Odkrývání povrchu tím dostalo nový impuls a prakticky každý následující rok byl statut En Esur znovu přehodnocován. Už se o něm nehovořilo jako o vesnici, ale jako o starověkém městě. Městě, které svou architekturou a počtem obyvatel odpovídalo například slavnému Megiddo. Později už jako o městě, které rozměry přibližně odpovídalo Jerichu. A nyní? Po další dvouapůlleté etapě výzkumu, která podrobila analýze padesát hektarů okolí, se o En Esur hovoří v docela trefné nadsázce jako o New Yorku mladší doby kamenné. Protože bylo rozlohou i počtem obyvatel desetkrát větší než Jericho. 

Megalopolis 

Za časů největší slávy uvnitř jeho zdí žilo něco mezi pěti až šesti tisícovkami stálých obyvatel. Tím více než dvojnásobně překonává podobná proto-města, která se tehdy dala vidět od Egypta až po Mezopotámii. „Všichni asi věděli, že na En Esur „něco“ nejspíš je,“ vypráví Dina Shalemová, archeoložka Izraelského památkového úřadu (IAA). „Ale ani v těch nejdivočejších představách bychom nevěřili, že najdeme město z této historické doby.“ 

Podle ní navazující výzkum doložil, že En Esur bylo opravdu obrovské město. Vzhledem k historické době šlo o skutečnou megalopolis, kde žily tisíce lidí. Ti se živili zemědělstvím a obchodem, přičemž město usazené na křižovatce dvou významných obchodních tras vytvářelo most mezi různými regiony a dokonce mezi různými kulturami a královstvími v oblasti.

Z nenápadného kopce s mohylou a lehkým potenciálem k archeologickým objevům se tak stalo jedno z nejstarších známých měst v jižní Levantě. „A zdaleka největší,“ jak dodávají archeologové z IAA. „Tato lokalita zásadně mění naše znalosti o charakteru tohoto období a raných počátcích urbanizace Izraele.“ 

En Esur bylo skutečně pečlivě a promyšleně vystavěné. O prozíravosti jeho plánovačů svědčí působivá síť ulic, které byly pokryty omítkou a kamenem, aby se zabránilo záplavám. A důmysl osvědčuje i použití velkých sil pro dlouhodobé skladování potravin. Vodní nádrže tesané do kamene – některé z nich váží i patnáct tun – vyžadovaly vytěžení a převoz do města z místa vzdáleného několik kilometrů. To dále posiluje, jak pečlivě bylo město ve skutečnosti plánováno a rozvíjeno. V tom, která komunita toto město obývala, co stálo za jejím vzestupem a následným pádem, ale mnoho jasno zatím není. Usuzuje se, že k lepšímu porozumění souvislostí přispěje další studium zdrojů ze starého Egypta.

Image

Čtěte také

Nejstarší civilizace světa (2): Tajemství měsíčního města Jericha