Při teoretickém měření hmotnosti mraku musíme nejprve určit jeho hustotu. U typického cumulu – bílého kupovitého oblaku viditelného za jinak jasného počasí – jde o 0,5 g/m³, u jiných typů se hodnota samozřejmě liší. 

Následně je třeba změřit velikost mraku. Jeho šířku určíme podle stínu, který vrhá, když se slunce nachází přímo nad ním. Typický cumulus bývá asi 1 km vysoký i široký, tudíž má objem miliardy metrů krychlových. Jednoduchou matematikou pak zjistíme, že se v něm nachází okolo 500 tun vody.

A jak se takové množství „udrží“ ve vzduchu? Voda je v oblaku rozptýlená do miliard mikrokapiček. Některé z nich jsou tak malé, že by jich k vytvoření jediné dešťové kapky byly potřeba miliony. Gravitace má na ně tudíž zcela zanedbatelný vliv.

Když v severní Americe končila nejmladší doba ledová, dávní lidé dostali příležitost osídlit do té doby lidmi nedotčený kontinent. A také toho náležitě využili. Stále ale není jasné kdy, a jak se tam dostali.

Významným příspěvkem do této debaty se stal nedávný objev lidských šlápot v příbřežní zóně ostrova Calvert, který je součástí kanadské Britské Kolumbie. Při tomto unikátním nálezu bylo objeveno celkem 29 otisků nohou, které náležely minimálně třem různým lidem. Prošli se tu v měkkém písku, který byl brzy poté zakryt sedimentem při přílivu a stopy se za příznivých podmínek uchovaly až do dneška.

TIP: Dávné zemědělství: Lidé na Sahaře farmařili už před 10 tisíci let

Vědci pomocí radiokarbonového datování určili, že stopy vznikly před 13 tisíci lety. Jde tak o nejstarší lidské stopy objevené v severní Americe. Nález podle odborníků svědčí o tom, že zde na konci doby ledové žili lidé, a že při pronikání do severní Ameriky zřejmě sledovali pobřeží, spíše než by putovali vnitrozemím.

Během pobytu na Galapážských ostrovech jsem si často připadal jako v Jurském parku. Když jsme se vydali na některé menší ostrůvky, museli jsme s největší opatrností kličkovat mezi stovkami leguánů mořských, kteří vypadají, jako by zrovna vystoupili z pravěku. 

Brzy jsme zjistili, že navzdory hrozivému vzhledu jsou leguáni mořští (Amblyrhynchus cristatus) mírní a bojovnost se projevuje pouze u samců v období páření. To si pevným stiskem čelistí dokážou i vážně ublížit. Stejně jako ostatní galapážská zvířata ale neznají střelbu a pronásledování, což znamená, že při opatrných a pomalých pohybech si je můžete i pohladit.

TIP: Varani, bazilišci a leguáni: Setkání s velkými ještěry

Celkem běžně jsem při procházení mezi ještěry, kteří jsou téměř dva metry dlouzí, viděl, jak na jejich hlavě sedí drobná ještěrka lávová (Microlophus albemarlensis). Ta dorůstá zhruba dvaceti centimetrů a na leguání hlavě vypadá jako větší „spona do vlasů“.

Velcí ještěři mají dobrý důvod, proč si malé ještěrky pouštějí tak blízko k tělu. Na ostrovech je totiž množství dotěrného hmyzu, který leguánům sedá především na oči a nozdry. Nepatrní společníci fungují jako výkonné mucholapky. Spojení obrů a trpaslíků je tedy oboustranně výhodné – ještěrky mají zaručený přísun potravy a leguáni klid. Záhadou pro mne zůstalo, proč ještěrky takto slouží pouze samcům, protože u mláďat a samic jsem tento jev nikdy nepozoroval.

Bylo 4. října 1957. Na raketové základně v Kazachstánu se do výšky 29 m tyčil kosmický nosič s první družicí. „Zapálit motory!“ Z dvaceti trysek vyrazily plameny. Kazašská noc se rázem změnila v den. Z pekelného ohně se pomalu vynořila špička rakety R-7 a Sputnik se jako první těleso vytvořené lidskou rukou vydal do vesmíru. Hlavní konstruktér Sergej Koroljov s dojetím v hlase přiznal: „Na tento okamžik jsem čekal celý život!“

Dílo všeho sovětského lidu

Nikita Chruščov byl dobře naladěn: vypuštění první družice hodnotil Západ jako obrovské sovětské vítězství a americkou prohru. Ještě víc však komunistického vůdce nadchl Koroljovův nápad, jak oslavit 40. výročí Velkého října – vysláním další sondy, tentokrát se psem na palubě. Povedlo se a 4. listopadu 1957 Lajka ve Sputniku 2 skutečně vzlétla. Fakt, že zemřela na stres a přehřátí, zůstal utajen – jako všechny karamboly. 

Chruščov zářil štěstím. Hrdinná fenka opanovala první stránky novin i hlavní rozhlasové a televizní relace celého světa – a s ní samozřejmě také Sovětský svaz, socialismus a samotný vůdce. Nicméně když chtěla znát Královská švédská akademie věd jméno šéfkonstruktéra Sputniku, aby jej poctila Nobelovou cenou, Chruščov jej zakázal prozradit: „Sputnik je dílem všeho sovětského lidu!“ Ve skutečnosti si uvědomoval, že by přišel o popularitu – všude by oslavovali Koroljova.

Nadšení pro vesmír

Sergej Pavlovič Koroljov se narodil 12. ledna 1907 v ukrajinském městě Žitomyr. Když mu byly dva roky, rodiče se rozvedli a matka se později znovu vdala. Dospívající Serjoža se nejprve vyučil pokrývačem, pak studoval techniku v Moskvě. Ve čtvrtém ročníku navštívil přednášku o meziplanetárních letech, kde poprvé slyšel o raketách a kosmických plavidlech.

Brzy se začal scházet se zájemci o vesmírné lety a stal se jedním z vedoucích pracovníků Reaktivního výzkumného ústavu. Sblížil se také s Valentinem Gluškem, který stavěl kapalinové motory. Společně diskutovali o budoucnosti raket jako bojových střel i kosmických nosičů. To už byl inženýr Koroljov ženatý s Xenií Vincentiniovou a o čtyři roky později se mladým manželům narodila dcera Nataša.

Výbuch byl nepřátelský čin!

V létě 1937 zahájil Josif Stalin čistku mezi nejvyššími vojenskými veliteli. Nacistická tajná služba mu podvrhla sérii důkazů, aby oslabila sovětské vedení. Zatýkání a popravy údajných hitlerovských agentů se nevyhnuly ani raketovému ústavu.

V noci na 28. června přišli tři příslušníci tajné policie NKVD i pro Koroljova. Obvinili jej z nepřátelského činu, jímž měl být výbuch jednoho z Gluškových motorů. Inženýr se marně snažil vysvětlit, že při každé tak složité práci přicházejí neúspěchy, včetně explozí. Vyšetřovatelé mu při opakovaných výsleších zlomili obě čelisti a donutili ho k přiznání, že byl členem antisovětské organizace. Dostal deset let.

Jeho žena se ho zřekla, aby ochránila dcerku. Přesto ji úřady vystěhovaly ze služebního bytu a přidělily jí malou temnou místnost. Koroljov skončil v dole na východní Sibiři. Vězni v táboře trpěli hladem a zimou, neměli žádné spojení se světem.

Rakety za mřížemi

Stalin si však uvědomil, že policie v čistkách přestřelila. Odvolal lidového komisaře Nikolaje Ježova a novým šéfem NKVD jmenoval Lavrentije Beriju. Ten dobře věděl, kolik vojenských specialistů poslal jeho předchůdce za mříže. Propustit je nemohl, nic takového Stalin nenaznačoval. Mohl je však sám zaměstnat – vytvořit další výzkumné ústavy a konstrukční kanceláře pro uvězněné odborníky, jak se to dělalo už od roku 1929.

A tak se i Koroljov po půl roce útrap dostal do konstrukční kanceláře ve vězení známé jako „šaraška“. Měli tam teplo a dost jídla, neboť odborníci – byť za mřížemi – nesměli strádat. Pracovat i odpočívat mohli podle libosti, nikdo je nekontroloval. Ve volných chvílích četli knihy, malovali obrazy, věnovali se hudbě. Jejich styky s rodinami však zůstávaly omezené.

Kancelář šarašky vedl špičkový letecký konstruktér Andrej Tupolev. Stavěli tam lehký dvoumotorový bombardér, později označený jako Tu-2. Když se však Koroljov dozvěděl, že v šarašce v Kazani vyvíjí Valentin Gluško raketové motory pro letadlo Pe-2, požádal o přemístění. Spoluvězni mu to rozmlouvali: „Blázníš? Za ten bombardér nás pustí na svobodu všechny!“ Nepřesvědčili ho. V Kazani pak Koroljov zůstal ještě celý rok po propuštění. Považoval za nezbytné dokončit vývoj raketových urychlovačů. Když se konečně vrátil domů, poznal, že se mu žena odcizila.

Tajné číslo jedna

Další vývoj událostí předurčila válečná kořist. Sověti našli zbytky dokumentace i součásti německé balistické rakety A-4/V-2. Koroljov si uvědomil, že poznatky nepřátelských konstruktérů by mohly umožnit cestu člověka do vesmíru – šlo by to rychleji a snáz pomocí velkých raket než na palubě raketoplánu. Jednalo se o zásadní zlom v jeho myšlení.

Stalina nadchla myšlenka bombardovat raketami západní metropole. Od svých inženýrů požadoval kopii V-2, kterou by továrny vyráběly sériově. A Koroljov byl v roce 1956 jmenován hlavním konstruktérem tajného „výrobku číslo jedna“. Postupem času získal diktátora pro nové rakety. Mocichtivému Stalinovi se nejvíc líbilo, že by mohly dopravovat atomové bomby nad americká města, kam se jeho letadla nedostala. A tak se od 50. let rodila balistická střela R-7, která vyžadovala – stejně jako atomové zbraně – vybudování celého nového vědeckého a průmyslového komplexu. Koroljovova Zvláštní konstrukční kancelář číslo 1 (OKB-1) v Kaliningradu jižně od Moskvy se stala raketovou líhní. 

V březnu 1953 Stalin zemřel, na programu vývoje raket se však nic nezměnilo. Politici a maršálové si budoucí význam balistických střel uvědomovali. Zato manželství Koroljovových se už v roce 1949 definitivně rozpadlo. Vzápětí se Sergej oženil podruhé – s Ninou Kotěnkovou, překladatelkou z ústavu raketového výzkumu.

Jablečná odrůda Honeycrisp je oblíbená zejména v USA. První plody vyšlechtili univerzitní vědci z Minnesoty už v 60. letech minulého století, patent ovšem odrůda získala až na počátku let devadesátých. Její popularita pak raketově rostla a udržela se dodnes. Důvod netkví ani tak v krásném žlutočerveném zbarvení a vysoké trvanlivosti plodů, ale především v jejich neuvěřitelné šťavnatosti: Oproti svým „kolegům“ mají totiž až dvakrát větší buňky. 

TIP: Sladká bílá lahůdka: Japonské bílé jahody se vyvažují zlatem

Vysoká cena je potom dána především náročným pěstováním. Jabloně vyžadují specifickou půdu, plody dozrávají v různých obdobích, sklízejí se ručně a jemné větve potřebují podpěry. Pěstitelé také nepočítali s obrovskou oblibou, tudíž stromů není mnoho. V USA patří jablka Honeycrisp k nedostatkovému zboží a jejich cena šplhá v přepočtu až k závratným 250 korunám za kilogram.

Ruský odstrašující jaderný potenciál tvoří tři prvky. Prvním jsou mezikontinentální rakety, jež startují z podzemních šachet či samohybných pozemních zařízení. Druhý tvoří pumy či řízené střely dálkových bombardérů. A konečně třetím jsou balistické rakety umístěné na ponorkách ruského námořnictva.

Jestliže „suchozemské“ rakety se na seznamu priorit tradičně nacházely vysoko, těm ponorkovým se přikládal nižší význam, což se projevuje i tím, že námořní složka ruské odstrašující triády výrazně zastarala. Dlouhodobé řešení by měly přinášet ponorky nové generace, na kterých dnes Rusko intenzivně pracuje, jenže opakující se zpoždění naznačují, že na definitivní náhradu si ruské loďstvo zřejmě ještě počká.

Nástupce delt i tajfunů

První koncept kvalitativně nové raketonosné ponorky, která by nahradila jak plavidla Projektů 667B, BD, BDR a BDRM (kódy NATO Delta-I, II, III a IV), tak gigantické ponorky Projektu 941 (kód NATO Typhoon), byl navržen už v polovině 80. let. V té době se plánovalo, že coby primární výzbroj bude použita raketa R-39UTTCh Bark, vycházející ze střely R-39, která byla instalována do zmíněných obřích „tajfunů“.

Kolaps SSSR a následná těžká krize Ruska však znamenaly velké zdržení a přepracování plánů, jelikož podle původních záměrů se měly nové ponorky svými rozměry téměř vyrovnat i gigantickým tajfunům. Definitivní podoba, jež se označuje jako Projekt 955 Borej, představuje daleko skromnější design, jehož plný výtlak pod hladinou okolo 24 000 t je o něco větší než u třídy Delta či u americké třídy Ohio (okolo 18 000 t), byť nemůže konkurovat plavidlům třídy Tajfun a jejich téměř 50 000 tun.

Z hlediska konstrukce se ale Rusko nadále drží svého tradičního řešení s dvojitým trupem, kdy má ponorka vnitřní tlakový trup a vnější lehký trup, což přináší mimo jiné vyšší odolnost, avšak za cenu větší složitosti a hlučnosti. Také po stránce vnitřního uspořádání představuje Borej standardní design s raketami a reaktorovým úsekem za věží, kdežto v přídi se nachází těleso sonaru a šest torpédometů ráže 533 mm. Pro ty se přepravuje zásoba nejméně 40 zbraní, která zahrnuje jak běžná torpéda, tak i dálková torpéda s raketovými nosiči, řízené rakety proti hladinovým i pozemním cílům nebo námořní miny. Posádka čítá celkem 107 osob, mezi nimiž je 55 důstojníků, a ponorka by měla být schopna autonomně operovat minimálně 90 dnů. 

Pohonná soustava a výzbroj

O pohon se stará nukleární reaktor OK-650V, který produkuje výkon až 190 MW a je napojen na parní turbínu OK-9VM, jejíž nejvyšší výkon přes 37 MW se pak přenáší na hřídel, na které není umístěný klasický lodní šroub, nýbrž takzvaný pump-jet čili hydroreaktivní tryska. Díky ní lze dosahovat rychlosti až 29 uzlů (téměř 54 km/h) s menším hlukem, než jaký by produkovaly standardní šrouby. Další systémy na palubě ponorky pohání elektřina, o jejíž produkci se stará dvojice turbogenerátorů OK-2, jež mají celkový výkon téměř 6,5 MW a samozřejmě jsou také napojené na parní systém reaktoru. V případě nouze lze však zapojit též dva záložní dieselové generátory.

Klíčovým subsystémem ponorky je ovšem to, co představuje její hlavní účel, tedy balistické střely R-30 Bulava v počtu šestnácti kusů. Ty jsou také zdrojem největších potíží v celém projektu, jelikož přibližně jen polovina zkušebních odpálení této zbraně byla úspěšná. Bulava se stala terčem ostré kritiky, jejíž značná část cílila na fakt, že vývoj zbraně byl svěřen Moskevskému institutu teplotechniky (MITT), jenž sice dosahuje velkých úspěchů s raketami startujícími ze země (vytvořil například slavné rakety Pioněr, Topol a Topol-M), nemá ovšem žádné zkušenosti s ponorkovými střelami.

Podle oficiálních údajů stojí za neúspěchy zejména špatná výstupní kontrola, jež přehlédla nekvalitní součásti od subdodavatelů, není však jisté, zda toto zdůvodnění nemá spíše zakrýt selhání tradičně protežovaného ústavu MITT a projektu Bulava jako celku. Posledních několik odpalů rakety sice proběhlo úspěšně, pořád však není jisté, kdy bude střela skutečně plně způsobilá pro řadovou službu.

Nová jména pro novou éru

Kromě nových technologií použitých v ponorkách Projektu 955 ovšem začátek nové éry ruské strategické ponorkové flotily signalizují i jména ponorek. Za dob Sovětského svazu se totiž dávala plavidlům této kategorie jen trupová čísla. Teprve v 90. letech začaly ponorky dostávat jména, která odpovídala ruským městům. To však nebyl důkaz vlastenectví, nýbrž zoufalé situace, do níž se dostalo ruské loďstvo, které nemělo finance na provoz svých lodí. Některá města si pak jakoby „adoptovala“ ponorky, jež dostaly jejich jména, zatímco města přispívala financemi na fungování ponorek.

Naopak lodě Projektu 955 dostávají jména významných osobností z ruské imperiální historie, na kterou se koneckonců často odkazuje i soudobý ruský režim. První exemplář tedy obdržel jméno K-535 Jurij Dolgorukij a začal se stavět 2. listopadu 1996, ovšem špatná finanční situace vedla k opravdu enormnímu protahování stavby, takže ponorka byla spuštěna na vodu až 12. února 2008. Nejprve se plánovalo, že bude zavedena do arzenálu ruské Severní flotily v roce 2010, ale nakonec se tak stalo až 10. ledna 2013.

Kromě zpoždění, k nimž došlo při zkouškách, se na tom podepsaly i zmíněné potíže se střelami Bulava, protože ponorka sama byla údajně víceméně připravena již v roce 2012, ovšem se „zvednutím vlajky“ se muselo čekat, až budou nové rakety aspoň do jisté míry schopné funkce. Každá ze šestnácti raket na palubě by měla mít největší dolet přes 8 000 km (uvádí se až 9 300 km) a měla by nést šest až deset manévrujících hlavic s ekvivalentem mezi 150 a 300 kilotunami TNT, avšak není zdaleka jisté, zda tomu tak v současnosti doopravdy je. 

Deset plánovaných ponorek

Rusko nyní deklaruje ve službě trojici ponorek Projektu 955. Po první ponorce nazývané Jurij Dolgorukij následoval exemplář K-550 Alexandr Něvskij, který se začal stavět v roce 2004 a do výzbroje vstoupil na konci roku 2013. Třetí plavidlo K-551 Vladimir Monomach se začalo stavět roku 2006 a ruské námořnictvo ho přijalo do služby v prosinci 2014. V každém případě panují značné pochybnosti o tom, jestli všechny tři ponorky skutečně nesou plný arzenál raket Bulava.

V roce 2012 byla zahájena konstrukce čtvrté ponorky, jež byla avizována pod názvem Svjatitěl Nikolaj, ale nakonec se jmenuje Kňaz Vladimir. Jméno se měnilo i u pátého plavidla, jež se původně nazývalo Alexandr Suvorov, avšak v červenci 2014 bylo založeno se jménem Kňaz Oleg, a poté i u šesté ponorky, avizované jako Michail Kutuzov, avšak od prosince 2014 stavěné jako Generalissimus Suvorov. Během roku 2015 mají být založeny další dvě ponorky, k nimž se mají přidat ještě dvě, což znamená celkově deset kusů.

Vylepšená verze

Od čtvrtého kusu (tedy Kňaz Vladimir) již navíc nejde o základní podobu Projekt 955, ale o zdokonalenou verzi, která bývá označována jako Projekt  955A, 955U či 955M, popřípadě Borej-A. Vedle nového nukleárního reaktoru se má odlišovat zejména zesílením arzenálu na dvacet střel Bulava-M.

TIP: Velká Británie zahájila stavbu nejnovější jaderné ponorky HMS Dreadnought

Ruské loďstvo předpokládá, že po roce 2020 vyřadí všechny staré raketonosné ponorky a bude provozovat už jen plavidla Projektu 955. Vzhledem k potížím se střelou Bulava a ekonomickým problémům, do nichž se dnes Ruská federace dostává, se dá ovšem oprávněně očekávat, že tyto ambiciózní záměry potká přinejmenším určité časové zpoždění. 

Dne 9. prosince 1437 vydechl ve Znojmě naposledy císař římský, král český a uherský, Zikmund Lucemburský v požehnaném věku 72 let. S ním vymřel po meči i rod Lucemburků. Podle dávné Karlovy smlouvy zdědil trůn Albrecht II. Habsburský, který byl navíc manželem Zikmundovy dcery Alžběty (1409–1442). Od ní tedy můžeme sledovat osudy lucemburských potomků přes ženskou linii. Víme, že měla jediného syna Ladislava Pohrobka (1440–1457), který však zemřel bezdětný v mladém věku 17 let.

Sestry v akci

Nicméně pozor, ještě předtím se Alžbětě narodily dvě dcery, které pokračování lucemburského genu zachránily. Nejstarší Anna (1432–1462) se vdala za saského vévodu Viléma, s nímž měla dcery Markétu a Kateřinu. Ta si vzala Hynka z Poděbrad, tedy syna českého krále Jiřího, se kterým ovšem děti neměla. Naopak Markéta, jež se přivdala do Branibor za tamního kurfiřta, s ním zplodila četné potomstvo obojího pohlaví.

Ještě četnějších porodů se dočkala další Zikmundova vnučka Alžběta Habsburská (1436–1505), pojmenovaná po své matce. Ta se totiž provdala do Polska za krále Kazimíra IV. Jagellonského a získala přízvisko Matka králů. Nejen že na polský trůn postupně usedli tři její synové (Jan I., Alexandr I. a Zikmund I. Starý), ale pro nás je nejznámější její nejstarší syn Vladislav (1556–1516), který se stal i králem českým a uherským. 

Jagellonci tedy rázem ovládli tři velké země, na které si o dvě století dříve dělali zálusk Přemyslovci. Může nás nicméně těšit, že jejich krev alespoň skrz ženskou linii ve vládnoucích liniích zůstala. Stejně jako ta lucemburská, protože Vladislav Jagellonský (a jeho tři bratři) byl pravnukem Zikmunda Lucemburského, a tedy prapravnukem Karla IV. A ten byl jak známo vnukem českého krále Václava II., který dočasně ovládal zmíněné tři trůny (byť ten uherský jen prostřednictvím svého syna). Na tomto příkladu je vidět, jak byly evropské vládnoucí dynastie navzájem spřízněné, takže vymření po meči i přeslici bylo takřka vyloučené.

Další lucemburské ženy

Zikmundova dcera Alžběta nebyla jediným lucemburským potomkem, který pro Evropu zachoval gen Karla IV. a Přemysla Otakara II. Dcera Jana Zhořeleckého Eliška (1390–1451) se dvakrát provdala, přičemž s prvním manželem měla dvě děti (syna a dceru), ale ty umřely příliš brzy. Takže se sice stala vládnoucí lucemburskou vévodkyní (vládla 1411–1443), ale pokračování rodu nezajistila.

Tím ovšem výčet Lucemburkoven v této generaci končí, takže se musíme podívat o generaci výše.  A tady už to vezmeme v rychlosti, protože výčet jmen je široký. Nejprve se podíváme na dcery Karla IV., který je využíval jako „sňatkové zboží“ pro vládce celé Evropy. Bohužel ani ony neměly štěstí na potomstvo, podobně jako Karlovi synové. Markéta, Kateřina, Alžběta, Anna se sice staly královnami (či alespoň vévodkyněmi) různých zemí od Uher a Chorvatska až po Anglii, ale žádná z nich nepovila dítě.

Jediná Markéta (druhá Karlova dcera toho jména, pojmenovaná až po smrti té první) provdaná za norimberského purkrabího měla dceru Alžbětu Norimberskou, která pak měla také stejnojmennou dceru provdanou za jistého německého šlechtice Jana z Werdenbergu, s nímž měla četné potomstvo. Pak jsou tu tři dcery moravského markraběte Jana Jindřicha jménem Alžběta (Eliška), Kateřina a Anna. U nich je situace ještě jednodušší, protože se potomka nedočkala žádná z nich, ačkoliv se všechny provdaly do dobrých rodů. 

TIP: Skandál v nejvyšších kruzích: Ošklivka Markéta zavrhla svého lucemburského manžela

A kdybychom postoupili ještě o generaci výše k prvnímu českému Lucemburkovi králi Janovi, tak z jeho tří dcer, které se dožily dospělosti, vynikla potomstvem pouze Jitka (1315–1349), která se provdala za francouzského následníka trůnu Jana (II.) zvaného Dobrý a díky tomu stala pramáti tamního královského rodu z Valois. 

Dnešní bakterie jsou čím dál tím odolnější vůči antibiotikům. Jejich rezistence se stává závažným problémem, který si vybírá daň v podobě zmařených lidských životů. Jednou z hlavních příčin šíření rezistence na antibiotika je jejich nadměrné používání.

Během posledních 15 let ve světě dramaticky vzrostla spotřeba antibiotik. Celková spotřeba těchto léků stoupla o 42 miliard dávek ročně, což je nárůst o 65 procent.

TIP: Neradostné vyhlídky: Superbakterie by v roce 2050 mohly zabít 10 milionů lidí

Nejsou to příliš dobré zprávy. Viníkem tohoto nepříznivého trendu jsou především rychle se rozvíjející ekonomiky. Například v Indii narostla spotřeba antibiotik o 103 procent, v Číně o 79 procent a v Pákistánu o 65 procent. Ve stejných zemích se také dramaticky šíří rezistentní infekce, hlavně kvůli nízké úrovni lékařské péče a hygieny.

Organizace LionAid si ve světě vydobývá stále větší respekt, ale většina české veřejnosti ji pravděpodobně nezná. Můžete nám o ní říct to nejdůležitější?

LionAid se zviditelnila v roce 2010, když jsme zorganizovali velmi úspěšnou kampaň, abychom upozornili britskou veřejnost na stav lví populace. Také jsme v britském parlamentu debatovali o problémech zachování lvů a dosáhli jsme v postojích britské vlády i Evropského parlamentu velkého pokroku. LionAid slaví v březnu 2012 teprve dva roky, ale již nyní je v oblasti ochrany lvů respektována jako vedoucí organizace. Vše jde velmi rychle, protože trváme na vývoji a efektivní ochraně.

Čeho se vlastně snažíte dosáhnout?

LionAid má mnoho cílů. Samozřejmě, že prvním z nich je prosadit mnohem lepší plánování ochrany afrických lvů. Za posledních 50 let jsme v Africe ztratili více než 90 % těchto zvířat. Musíme akceptovat, že v Africe už nikdy nebude 200 000 lvů jako před 50 lety a měli bychom připustit, že jejich počet bude stále klesat. Nyní jich zbývá dvanáct až dvacet pět tisíc a LionAid se snaží zbývající populaci stabilizovat.

Důvodů poklesu lví populace je víc, ale vy se zaměřujete především na jeden z nich, že?

Ano, existuje mnoho důvodů pro pokles počtu lvů. Patří mezi ně ztráta domoviny, konflikt s rozrůstajícími se populacemi lidí a dobytka. Nejvíc ale lví populace ničí trofejní lov. Málokdo ví, že mezi roky 2000 a 2009 bylo z Afriky jako trofeje vyvezeno 6 652 lvů. Vzhledem k tomu, že lovci mají zájem spíš o samce, je odstřel takového množství neudržitelný. Není divu, že lví populace rapidně klesá. Lov lvů je komerční zábava, která nic nepřináší ochraně zvířat, africkým komunitám, ani ekonomikám afrických států. Je to pouze výnosný podnik loveckých společností. Věříme, že nejdůležitějším požadavkem ochrany lvů je okamžité zastavení tohoto loveckého průmyslu.

Nejrůznějších ochranářských organizací už ovšem existuje spousta. V čem se od nich LionAid liší?

LionAid byla založena s cílem udělat významný krok k záchraně druhu. Víme, že mnoho organizací bylo v minulosti zapojeno do ochrany lvů, ale veřejnost by si měla uvědomit, že tyto organizace každoročně pouze pozorovaly úbytek lvů. Některé z nich, například Světový fond na ochranu přírody (WWF) a Panthera Foundation, podporují lov lvů pro trofeje jako ochranářské opatření. Zatímco mnoho lidí má stále romantickou vizi ochrany, kdy vědci projíždějí krajinou ve starém Landroveru s kamerou a poznámkovým blokem, ochrana v roce 2012 je velice obsáhlá disciplína, která zahrnuje ekologii, biologii, genetiku, nemoci, sociologii, antropologii, vzdělání, ekonomiku a politiku. Všechno dohromady může fungovat v celkovém programu velmi konstruktivně. Nyní jsme se rozhodli zaměřit se na politiku. Hovoříme se členy parlamentu v Londýně, Praze, Berlíně, Bruselu. Je to vysoce účinné a pro ochranu druhu stejně důležité jako studování biologie zvířat.

Snažíte se nějak oslovit také africké země, kde lov probíhá?

LionAid měl nedávno čest spojit několik afrických států, ve kterých lvi žijí. Zástupci těchto zemí se sejdou v Nairobi, kde bude probíhat konference ohledně stavu lvů a jejich nutné ochrany. Očekáváme, že delegáti podají zprávu o stavu lví populace v jejich zemi, zmíní pokrok v sestavování národních plánů ochrany lvů pro každou zemi a požádáme, aby každý národ zvážil podporu přeřazení lva z přílohy CITES II (zranitelný) do přílohy I (ohrožený). Přeřazení nebude eliminovat trofejní lov, ale bude vyžadovat mnohem více studií k určení, zda sportovní lov doopravdy přispívá k ochraně lva. Druhy v příloze I budou také vyžadovat dovozní povolení ze všech dovozních zemí a proto se každá země může sama rozhodnout, jestli vstup takových trofejí povolí. Uvedu příklad. Gepardi jsou v USA v CITES-ové příloze I. To znamená, že USA nedovolí jejich dovoz jako trofeje, i když CITES povoluje vývozní kvóty z Namibie a Zimbabwe. Naopak země jako Německo a Rakousko stále dovážejí mnoho trofejí gepardů. Samostatně nebo na základě dohody s členskými státy EU ovšem mohou na dovoz vyhlásit moratorium. 

Evidentně tedy sledujete nejen vývoj ve lví populaci, ale také u jiných kočkovitých šelem…

Ano a jsme také velmi znepokojeni počtem levhartích trofejí. Nikdo opravdu neví, kolik levhartů zbývá. Lovci mají povoleno střílet jen dospělé samce a z dostupných údajů vyplývá, že v období 2000–2009 bylo z Afriky vyvezeno skoro 10 000 levhartích trofejí. Levhart je přitom také v příloze I CITES. Co bychom chtěli zdůraznit je, že kvůli pokračujícímu sportovnímu lovu velkých koček musí být mnohem přísnější kontroly ze strany CITESu, ale i ze strany afrických států. Nejdůležitější otázka, kterou si všichni musíme položit je: „Jak sportovní lov přispívá k ochraně?“ Z našich daní podporujeme organizace jako IUCN a CITES. Všichni můžeme kontrolovat, jestli tyto organizace dělají správně svoji práci.

Co byste odpověděl člověku, který by se zeptal: „Jaký význam vlastně má ochrana lvů, kteří vybíjejí i tak nepočetná africká zvířata?“

Když pominu úctu ke všemu živému a snahu zachovat život na Zemi v celé jeho pestrosti, je tady i ryze praktický pohled. Ochrana lvů je velmi důležitá nejen pro ně samotné, ale také pro jejich biotopy. Lvi jsou vrcholoví predátoři a přítomnost takových druhů v ekosystému je velmi důležitá pro biodiverzitu. Pravděpodobně nejlepší studie byla provedena v Yellowstonském národním parku v USA. Tam byli již dávno vyhubeni vlci, ale po reintrodukci jsme zaznamenali, že se ekosystém stal různorodější. Když se vlci vrátili zpět do Yellowstonu, ukázalo se, že mnoho druhů, včetně ptáků, malých savců, ale i stromů, se vrátilo zpět. Z toho je názorně vidět, že vrcholoví predátoři jsou klíčoví pro udržení biologické rozmanitosti. Již dávno jsme se naučili, že stabilita ekosystému je udržována velkým řetězcem komponentů. Odstranění vrcholových predátorů má kaskádovitý efekt, který výrazně ovlivňuje biodiverzitu.

Pojďme zpět ke lvům a faktorům, které ohrožují jejich existenci. Jak závažné jsou pro jejich populaci choroby?

To je opravdu dobrá otázka. LionAid se velmi obává vlivu nemocí na lví populaci. Jednak je mnoho studovaných lvích smeček infikováno Kočičím imunodeficientním virem (Feline Imminodeficiency Virus, FIV), který je obdobou lidského viru HIV způsobujícího AIDS. Virus nezabíjí lvy hned, ale pomalu ničí jejich imunitní systém. Lvi infikovaní FIV jsou pak mnohem náchylnější k jiným nemocem. Mezi ně patří choroby domácích zvířat jako tuberkulóza, která se přenáší od dobytka, a psinka. Velké množství lvů už na tyto nemoci zemřelo. Ochranářský výzkum nebere plně na vědomí hrozbu nemocí. Je to oblast, kde by měl být proveden mnohem lepší výzkum.

Lze lvy proti chorobám nějak chránit?

Neexistuje žádný způsob, jak bychom mohli řešit šíření nemocí mezi divokou lví populací. Lev nakažený FIV má vir v těle po zbytek života. Nejlepší způsob, jak předcházet dalším nemocem vstupujícím do lvích populací, je zřídit oblast ochranného pásma mezi lvy a domácími zvířaty.

V souvislosti s trofejním lovem jste již zmínil Světový fond ochrany přírody (WWF). Můžete více popsat jejich postoj k tomuto jevu?

Je důležité, aby si lidé uvědomili, že WWF byl založen lovci a také dostává finanční podporu od lovců a loveckých organizací. WWF podporuje trofejní lov lvů pro „trvalou udržitelnost“ všech druhů divoké zvěře. My nevěříme, že trofejní lov řady afrických druhů je „udržitelný“, ale velké ochranářské organizace jako WWF a Panthera Foundation podporují trofejní lov jako část ochranářské rovnice. Tyto organizace ovšem ignorují data o velmi silném negativním dopadu trofejního lovu v Africe.

A co ostatní významné organizace, jako například CITES a IUCN? Shodnete se s nimi na dalším postupu?

Věříme, že CITES a IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) se budou lvům více věnovat, když obdrží všechny co možná nejlepší informace o lvech. Uznáváme, že tyto organizace pracují s mnoha druhy a že jejich zdroje jsou limitovány. Jakmile budou poskytované informace vědecké, budou se tomu více věnovat.

Pro mnoho lidí asi bude informace o vymírající lví populaci naprosto převratná. Jak je možné, že negativní trend už dávno nezaznamenali terénní pracovníci mezinárodních organizací?

Mnoho vědců je financováno loveckými organizacemi. Nemůžeme podceňovat velký vliv tohoto spojení na mnoho aspektů lvího výzkumu. Například několik vědců podporovaných skupinami lovců pracovalo na odhadu počtu „nadbytečných“ lvů v Africe a údaje nadhodnocovali. Jedna organizace z Francie strávila dva měsíce v Tanzanii a vypracovala zprávu, podle níž se lvi vyskytují na 92,4 % území země. To by znamenalo lva pod každým tanzanským stromem, což je samozřejmě nesmysl. Lovci ovšem mají tato čísla rádi, protože když je taková spousta lvů, mohou bez problémů pokračovat v jejich vybíjení. Jsme také velmi znepokojeni tím, že společnosti, které pronajímají lovecké koncese v Tanzanii a Zimbabwe, nedovolí samostatným výzkumníkům, aby přišli a podívali se na jejich lví populaci. Po mnoha letech bychom rádi věděli, co zůstalo v těchto koncesích. Jenže nám to není dovoleno a lovci budou dál lovit pod rouškou tajemství.

Ti, kdo chtějí lovit lva, musejí jistě uhradit nemalé poplatky. Ví se, zda alespoň místní komunity afrických zemí mají z těchto peněz nějaký prospěch?

Na to je těžké odpovědět. Lovecké organizace udržují své finanční záznamy v tajnosti. Většina z nich vybírá peníze od klientů v zahraničních bankách, takže země, v nichž fungují, také neví, kolik vydělávají. Víme jen to, že v Zimbabwe si komunitní domácnost, tedy zhruba deset lidí, vydělá kolem jednoho až tří dolarů ročně tím, že propůjčí svou půdu lovecké společnosti. V Tanzanii dostává komunita možná čtyři dolary ročně za každý čtvereční kilometr, který vyhradí pro lovecké společnosti, zatímco lovcům stejná oblast přinese více než 110 dolarů. Vědecké studie ukázaly, že když komunity dovolí lov na své půdě, zvyšuje to jejich chudobu, protože nemohou pěstovat úrodu a chovat dobytek.

Na jak velkém území vlastně trofejní lov probíhá?

Lovů pro trofeje se účastní sedm afrických zemí. Uvolnili území větší než Francie, aby zaměstnali jen 9 700 lidí a většinu z nich jen na šest měsíců. Jedenáct afrických zemí vyhradilo v průměru 15 % své půdy na trofejní lovy a všechny tyto pozemky produkují okolo 0,06 % HDP. Trofejní lov nemá pro země a místní komunity žádný smysl. Jediný důvod, proč stále pokračuje, je fakt, že lovecké společnosti vydělávají spousty peněz a o ty se dělí s vlivnými lidmi ve vládě. Trofejní lov je zkorumpovaný průmysl, který může fungovat jen s asistencí zkorumpovaných jedinců v afrických vládních agenturách, které chtějí rychlé zisky a ignorují dlouhodobý potenciál ochrany divoké zvěře.

Stavy lvích populací rozhodně nejsou důvodem k optimismu. Jak jsou na tom v rámci tohoto celku jednotlivé poddruhy?

Oficiálně existují jen dva poddruhy lvů – lev berberský (Panthera leo leo) v Africe a lev indický (Panthera leo persica) v indické provincii Gudžarát. Současné genetické analýzy nicméně ukázaly, že lvi ze západní a střední Afriky jsou indickým lvům více příbuzní než lvi z jižní a východní Afriky. Tento závěr je velice důležitý, protože v Africe zbývá pouze nějakých 500 až 1 000 západoafrických lvů, které IUCN přitom stále neuznala jako odlišné a tudíž ohrožené. To není až tak překvapivé, protože IUCN také neuznala existenci minimálně dvou geneticky odlišných druhů afrických slonů (pralesní a savanový), ani dva velmi geneticky odlišné druhy afrických buvolů (pralesní a savanový).

TIP: Soužití afrických velikánů – Boj o africké království mezi slony a lvy

Myslíte, že je přes všechny negativní trendy možné zachránit lvy pro další generace?

Pevně věříme, že lvi mohou být zachráněni, ale bude to vyžadovat nové myšlenky a nová řešení. Z mezinárodní komunity v nedávné době zaznělo, že bude vynaloženo 250 milionů dolarů, aby byli zachráněni tygři. To je sice báječná zpráva, ale nesmíme zapomínat, že důvod, proč se tygr vůbec dostal na seznam ohrožených druhů, byl uspokojení národů a ochranářských organizací. V případě tygrů jsme nejednali dost rychle a nyní musíme mnoho platit, abychom zachránili tu hrstku, která zbývá. V případě, že budeme jednat chytře a rychle, stále můžeme zachránit mnoho druhů před vyhubením. Když odložíme problém na později, už jen budeme vynakládat velké sumy peněz, abychom zachovali pár zvířat. Lvy určitě můžeme zachránit, ale musíme jednat teď!

Jak v této snaze mohou pomoci obyčejní lidé, kteří se třeba do Afriky nikdy nedostanou?

Všichni lidé mohou pomoci. Divoká zvěř je naše společné dědictví, a pokud někdo chce přispět na její ochranu, měl by tak činit po zvážení relevantních informací. Rádi bychom, aby lidé byli informováni nejen o všech aspektech života divoké zvěře, ale také o organizacích. Jak úspěšná byla v ochraně zvířat organizace, na jejíž činnost jsem přispěl? V dnešní době je jednoduché si vše najít na internetu. Když si najdete organizaci, která se vám líbí, napište jim dopis a zjistěte, co můžete udělat.