Technologie medicínských implantátů se neustále rozvíjejí. Jsou menší a menší, přesto je ale obvykle pohánějí klasické baterie. Problém je v tom, že takové baterie obsahují toxické chemikálie a také je nutné je pravidelně vyměňovat. Každá taková výměna ale představuje riskantní a bolestivé chirurgické zákroky.

Vědci proto vyvinuli biologicky šetrný superkapacitátor, s nímž bude možné používat implantáty bez baterií a nebude je tudíž nutné pravidelně operovat. Tým Kalifornské univerzity v Los Angeles postavil zařízení, které používá elektrolyty v biologických kapalinách, jako je krev nebo moč.

TIP: Náhodný objev: Baterie s nanodrátky, které vydrží na celý život

Takový biosuperkapacitátor je vytvořený z grafenu s navázanými proteiny, asi jen mikrometr tlustý a ohebný, a v těle pacienta spolupracuje se zařízením, které získává elektřinu z tepla a pohybu lidského těla. Tímto způsobem je možné získat prakticky neomezený zdroj energie pro implantáty na celý život pacienta.

Jupiterův měsíc Europa, je jedním z míst, kde by teoreticky mohl existovat život podobný tomu pozemskému. Pod ledem Europy by totiž měl být kapalný oceán.

Průzkum oceánu pod ledem ale není jenom tak. Jednou z možností je, se k takovému oceánu provrtat. Vědci Arizonské Státní univerzity (ASU) to ale zkoušejí bez vrtání. Vyvíjejí seismometr, který bude měřit síly a pohyby z vnitřku ledového měsíce.

Průzkum seismometrem

Stačí jenom takový seismometr dostat na povrch Europy a on už pak může zjistit, jaká je tloušťka ledového příkrovu, jestli je někde v ledu voda, a jak snadno a jak často se voda z podpovrchového oceánu na Europě dostává k povrchu.

Odborníci NASA sice plánují misi k Europě, zatím ale není potvrzeno, že součástí této mise bude i přistání modulu na měsíci. Práce na speciálním seismometru v programu SESE (anglicky Seismometers for Exploring the Subsurface of Europa, čili seismometry pro průzkum vnitřku Europy) ale pokračují.

TIP: NASA vybrala 9 vědeckých přístrojů, které vyšle k Jupiterovu měsíci

Zařízení je navrženo tak, aby bylo vysoce citlivé k širokému rozmezí vibrací, a také tak, aby mohlo pracovat v jakémkoliv úhlu vůči povrchu měsíce. Seismometr by dokonce měl přežít i tvrdý dopad na povrch při přistání, což potvrdili testy s velkým kladivem.

Pokud si své společenské postavení utváříte na základě počtu aut v garáži, množství zlata v trezoru nebo podle skutečnosti, že máte v domácnosti několik počítačů a televizí, je docela pravděpodobné, že jste dospívali před 80. léty 20. století. Tehdejší výrobní postupy se ani nepřibližovaly současné efektivitě a podnikům se navíc často nedostávalo potřebných surovin – nové produkty byly proto pro běžné smrtelníky nedostupné a drahé. 

Dnes však panuje zcela odlišná situace: Moderní výkonné továrny doslova chrlí obrovské množství věcí, které jsou navíc levné, tudíž se k nim dostanou i ti nejméně movití. Majetek zkrátka do značné míry ztratil hodnotu, a pokud se nechlubíte skutečnými sběratelskými unikáty, nejspíš může spousta lidí ve vašem okolí říct „to mám taky“. 

Generace bez závazků

Generace tzv. mileniálů – narozených v 80. či 90. letech 20. století – vyrostla a dospěla v době, kdy byl všeho dostatek. Její příslušníci tak mohli mít takřka cokoliv, co si zamanuli, a vlastnictví předmětů pro ně ztratilo na ceně. Kolem „nemajetnictví“ se dokonce postupně rozvinul nový životní styl, tzv. minimalismus: Jeho vyznavači tvrdí, že nám hmotné statky ve skutečnosti nepřinášejí zdaleka tolik radosti, kolik by měly. 

Nová doba přiměla mileniály přehodnotit priority – namísto vlastnictví majetku se přeorientovali na snahu zažít co nejvíc dobrodružství. Psycholog Thomas Gilovich vysvětluje uvedený přechod odlišným vztahem ke vzpomínkám: „Naše zážitky pro nás mají vyšší cenu než nabytý majetek. Hmotnou věc sice můžete mít skutečně rádi, a dokonce ji považovat za součást své osobnosti, stále však od vás zůstává oddělena. Zkušenosti jsou naopak přímo vaše, pomáhali jste je tvořit a vaše osobnost se v nich bezprostředně odráží.“

Díra na trhu

Ani fakt, že budeme kupovat méně věcí a více investovat do „zábavy“, nás však neuchrání před situacemi, které vlastnictví zkrátka vyžadují. Někdy potřebujeme auto – minimálně pro přepravu do míst, kam nedosáhne veřejná doprava, jindy se hodí nářadí k opravě domu nebo třeba chceme uskutečnit projekt, na nějž zrovna nemáme peníze. Na trhu se tak objevilo prázdné místo a záhy jej zaplnila tzv. sdílená ekonomika, v jejímž rámci si lidé – jednoduše řečeno – pomáhají sami. 

Zřejmě nejdiskutovanější oblast sdílené ekonomiky momentálně představuje „car sharing“, tedy půjčování automobilů. Podle studie Stanford University vaše vozidlo až 92 % času, po který jej vlastníte, stojí – a mnohé jeho součásti stárnou bez ohledu na to, zda ho používáte, či nikoliv. Lidé ve vašem okolí by se přitom možná rádi svezli, a ještě by vám za to zaplatili. Dřív by podobná situace narazila na problémy s komunikací, neboť vyžaduje spojení mezi jedinci, kteří na sebe nemají kontakt. Moderní technologie však dala vzniknout sociální síti, k níž má přístup každé chytré zařízení – tudíž konverzaci mezi majiteli aut a zájemci o svezení nic nebrání. 

Noční můra taxikářů

Například světoznámá síť Uber, která už pronikla i do České republiky, vám umožní zaregistrovat se jako řidič a pomocí aplikace odpovídat na „volání“ zákazníků. Pokud se rozhodnete někoho svézt, domluvíte si s ním místo a čas vyzvednutí, načež jej dopravíte do cílové destinace. Aplikace přitom pomocí GPS změří trasu a dopředu vypočítá taxu, na kterou jízda vyjde. Cestujícímu se pak částka strhne přímo z účtu: Neplatí tedy přímo vám coby šoférovi, nýbrž zprostředkovatelské společnosti, která vám následně sumu odešle (a určitý podíl si samozřejmě ponechá). Důležitou součást služby tvoří hodnocení – zákazník „oboduje“ řidiče a naopak, a oba se tudíž mohou příště vyhnout nepříjemné zkušenosti s těmi, kdo nasbírali špatné reference. 

TIP: Fenomén sdílení automobilů: Nápad, který mění svět

Populární servis nyní funguje v 528 městech celého světa, nicméně taxikářům i městským orgánům pochopitelně vadí: Místo sdílené jízdy z práce s přátelským poklábosením totiž funguje spíš jako nelegální taxislužba. Řidiči Uberu nemusejí dodržovat vyhlášky platné pro profesionály ani omezení počtu vozů taxi pro danou lokalitu, o speciálním pojištění a daních nemluvě. Německá vláda dokonce službu úplně zakázala, neboť prý pro taxikáře představovala nekalou konkurenci. 

Pokud se chystáte vyrazit na delší výlet, nebo prostě jen chcete řídit sami, nabízí se i jiná forma sdílení. V České republice funguje například společnost Emuj, která pronajímá elektromobily: Stačí se zaregistrovat na jejích internetových stránkách, objednat si auto na určitý den a hodinu a posléze si jej vyzvednout na dohodnutém místě. S vozidlem pak strávíte smluvenou dobu a zase ho společnosti vrátíte. 

Svobodné pracoviště

Půjčit si však můžete i jiné věci než jen auto: Existuje řada internetových stránek, které vám umožní najít v blízkém okolí člověka, jenž vám za drobnou úplatu poskytne třeba nářadí – a vy tak nebudete muset kupovat vrtačku kvůli dvěma dírám do zdi. Pokud naopak kutíte rádi, ale nemáte k dispozici odpovídající pracovní plochu, můžete si ji pronajmout: Otevřenou dílnu najdete například v plzeňském komplexu DEPO2015 či v brněnské kutilské laboratoři Hobbylab. 

Na podobném principu pak funguje tzv. coworking – služba poskytující sdílený pracovní prostor nezávislým profesionálům. Obzvlášť tzv. freelancerům (lidem na volné noze), pracujícím za normálních podmínek z domu, umožňuje coworking „utéct“ před rušivými vlivy vlastního bytu do vybavené kanceláře: Místo si tam přitom zarezervují pouze pro sebe, aniž by museli řešit pronájem zbytku patra či celé budovy. Jen v USA je dnes coworking vítanou změnou pro víc než 50 milionů freelancerů a jejich počet podle odhadů v následujících letech poroste – v roce 2020 by mohli představovat až 50 % veškeré pracovní síly Spojených států.  

Financování budoucnosti

Sdílená ekonomika se však nezastavuje ani před myšlenkou veřejného financování ve formě tzv. crowdfundingu. Do praxe se tak převádí idea, že umělci, vědci či jednoduše lidé s vizí nemusejí podléhat tlaku velkých firem nebo bank, které by jim pomohly s realizací jejich nápadů. Namísto průmyslových gigantů totiž může kreativním jedincům podat pomocnou ruku zainteresovaná veřejnost: V praxi pro daný projekt vznikne speciální stránka na crowdfundingovém portále – jako je Kickstarter, Indiegogo nebo třeba český Startovač či Hithit – a vizionáři se pak jejím prostřednictvím pokoušejí lidem vysvětlit, proč si zrovna jejich produkt zaslouží finanční podporu. 

V případě zájmu dostanete na výběr z řady částek, jež můžete investovat, a podle věnovaného obnosu pak také obdržíte adekvátní odměnu: od pouhého poděkování přes samotný vyráběný produkt až po nejrůznější bonusy. Pokud například vložíte peníze do nové knihy, dostanete ji v luxusních deskách. Podporujete-li film, objeví se vaše jméno v závěrečných titulcích. A na módní přehlídce můžete třeba absolvovat čestné „kolečko“ v roli modela či modelky. 

Lepší život

Pomoc s financováním je natolik oblíbená, že například přes portál Kickstarter – založený v roce 2009 – přispělo v době vzniku tohoto textu na „splnění něčích snů“ již 12 592 230 lidí: Celková suma přitom dosahovala v přepočtu 73,4 miliardy korun a zaplatila přes 121 tisíc projektů. 

Sdílená ekonomika zkrátka postupně proniká do všech aspektů běžného života a lidé na pozvolnou evoluci soukromého vlastnictví reagují pozitivně. Podle průzkumů společnosti PwC ji hodnotí kladně až 86 % dotazovaných: Pochvalují si přitom hlavně fakt, že díky sdílení dosáhnou na věci, které by pro ně byly jinak nedostupné. 

Přirozený satelit naší planety nemá žádnou atmosféru, takže tamní obloha zůstává tmavá i ve dne. Na povrchu našeho souputníka je proto svítání „dílem okamžiku“. Jakmile se horní okraj slunečního kotouče dotkne horizontu, nastává lunární den. Slunce však po měsíčním nebi putuje podstatně pomaleji než po tom pozemském – a jeho kotouči tak trvá téměř hodinu, než se vyhoupne nad obzor!

TIP: Všechny barvy Měsíce: Náš šedý souputník ve skutečnosti hraje mnoha barvami

Mohlo by se zdát, že svítání na Měsíci představuje nudnou záležitost, není to ovšem úplně pravda. Absence atmosféry totiž zabraňuje rozptylu slunečního světla, takže se krátce před východem objevuje nad horizontem stříbřitá zář koróny a někdy i nachově zbarvené obláčky protuberancí.

Poté, co ostrůvek ve východočínském moři opustili poslední lidé, se tak ke slovu vrátila příroda. Opuštěnou vesničku duchů nyní navštívil amatérský fotograf Čching Ťien, aby zachytil, jak takový návrat do lůna Matky přírody vypadá.

Australopitékové, naši přímí evoluční předkové, byli před miliony let s výškou 120 cm a hmotností kolem 30 kg poměrně bezbrannými tvory, a tudíž i snadným cílem nejrůznějších predátorů. Souboj na život a na smrt sváděli nejčastěji se „strašnou kočkou“ z rodu Dinofelis.

Veřejný nepřítel

Dinofelis byla šavlozubá kočkovitá šelma, která byla vzdáleně příbuzná například dnešním lvům a tygrům, přestože nepředstavovala vývojového předka ani jednoho z nich. Tento poměrně velký predátor dosahoval v kohoutku výšky přes 70 cm a dospělé hmotnosti v rozmezí 80–120 kg. Dva fosilní exempláře byly zkoumány za účelem určení jejich přibližné tělesné hmotnosti. Nedospělý jedinec měl pravděpodobně hmotnost pouhých 31 kg, větší pak 88 kg. Velikostí se tedy blížili spíše levhartovi nebo jaguárovi. V přední části tlamy měli svou hlavní zbraň: dva šavlovité zuby.

Kamenem do toho

Náklady mise Hajabusa neboli Sokol se začaly rýsovat v červnu 1985, kdy se na půdě japonské instituce ISAS, tedy Institute of Space and Astronautical Science, konal první workshop na téma „návrat vzorků hornin z kosmických těles“. Problematika nesmírně zaujala širokou škálu odborníků, protože taková expedice znamená několikanásobnou výzvu. Podobná sonda představuje technický i technologický unikát, její přínos pro vědu je obrovský a zároveň se jedná o atraktivní záležitost i pro laiky.

Není tedy divu, že už koncem roku 1986 vznikl první návrh mise a v roce 1994 považovalo vedení ISAS projekt za natolik zralý, že o rok později požádalo o přidělení finančních prostředků. Program se setkal s pozitivním ohlasem, a tak ho japonská vláda schválila k realizaci počínaje rozpočtovým rokem 1996.

Kam poletíme?

Podle původních plánů se cílem sondy měla stát planetka Nereus. Start by se uskutečnil v červenci 2002, o rok později by došlo k vesmírnému setkání a v červnu 2006 by vše završil návrat vzorků na Zemi. Na počátku se jednalo o společný projekt s americkou NASA, jež měla poskytnout síť svých komunikačních stanic DSN (Deep Space Network) pro sledování letu, některé technologie a zařízení – například pro zkoušky tepelného štítu návratového pouzdra –, laboratorní vybavení k rozboru získaných vzorků a také miniaturní automatické vozítko.

Jenomže málokterý projekt se uskuteční podle plánů a Hajabusa (původně označovaná jako Muses-C) nepředstavovala výjimku. Do jejího osudu zasáhlo hned několik událostí, především odklad startu kvůli technickým problémům s nosnou raketou M-V, jež v únoru 2000 havarovala. Následovaly komplikace na straně NASA, které vyvrcholily výrazným omezením spolupráce a vyškrtnutím vozítka, jehož vývoj se začal neúměrně prodražovat.

Změny kromě jiného znamenaly, že sonda nestihne startovací okno pro let k planetce Nereus. A tak bylo nutné najít náhradní cíl. Stala se jím planetka 1998 SF36, přičemž ke startu mělo dojít v závěru roku 2002, k setkání s cílovým tělesem v září 2005 a k návratu vzorků v červnu 2007. Technické problémy s nosnou raketou zapříčinily ještě jeden půlroční odklad startu, nicméně cílové těleso bylo tentokrát zvoleno tak, že to nevadilo. Planetka mezitím dostala i poněkud poetičtější jméno (25143) Itokawa, po japonském raketovém pionýrovi Hideu Itokawovi.

Dlouhá cesta k Itokawě

Rok po startu v květnu 2003 absolvovala Hajabusa gravitační manévr u Země, přičemž ji minula o 3 725 km. Podle původního plánu se měla s planetkou setkat v červnu 2005. Jenomže kvůli částečnému poškození slunečních baterií nedisponovaly iontové motory dostatkem energie, takže měly nižší výkon, než se předpokládalo. Sonda tudíž dorazila na místo „schůzky“ později – a planetka samozřejmě nečekala. Naštěstí se s případnými překážkami podobného charakteru počítalo, koneckonců jeden z cílů mise zněl právě „otestovat iontový pohon“. Datum dosažení cíle nebylo v tomto případě tak kritické jako třeba u průletových automatů nebo stanic, které se mají stát umělými družicemi velkých planet. Celý setkávací manévr se zkrátka jen odložil.

V červenci 2005 se však objevily první skutečně vážné technické problémy. U jednoho z trojice stabilizačních gyroskopů došlo k prudkému zvyšování tření, takže nakonec musel být odstaven. Závada nicméně neměla na průběh mise zásadní vliv, protože sonda může letět i se dvěma funkčními gyroskopy. Ještě před koncem července přitom navázala první vizuální kontakt s Itokawou. Díky několika velmi nejasným snímků z poloviny prázdnin, které doplnila radarová pozorování, bylo možné zpřesnit údaje o trajektorii letu planetky a průběžně upravovat pohyb sondy k cíli.

Přistála, nebo ne?

Dne 28. srpna 2005 se vypnuly iontové motory a veškeré další manévry zajišťoval chemický pohon. Celková kumulovaná doba činnosti iontových motorů přitom dosáhla 25 800 hodin, což stačilo ke změně rychlosti sondy o 1 400 m/s, a spotřebovalo se něco málo přes 22 kg xenonu. V září 2005 zaparkovala Hajabusa 20 km za Itokawou. Po krátkém „odpočinku“ na pozorovacím stanovišti se začala k planetce opět přibližovat, a to až na 6,8 km. Jen o několik dní později selhal další z palubních gyroskopů. Japonci však i tuto nečekanou překážku překonali a vypracovali mód činnosti sondy s jediným fungujícím gyroskopem.

Devatenáctého listopadu 2005 se po dvou testovacích – a nepříliš povedených – sestupech zdálo, že je čas na vlastní odběr vzorků hornin. Ve výšce 40 m nad povrchem svrhla sonda značkovač, asi do 18 m klesala podle vlastního navigačního programu, načež přešla na navigaci právě pomocí značkovače. Jednalo se o lesklou kouli, jejíž „zvětšování“ nebo „zmenšování“ palubnímu počítači napovídalo, jak rychle se Hajabusa k planetce přibližuje či se od ní vzdaluje. Sonda se musela obejít bez komunikace se Zemí: jednak pro ni představovala prioritu vlastní orientace a jednak by technici kvůli značné rádiové prodlevě stejně nemohli reagovat v reálném čase. Podle prvních informací však Hajabusa nedokázala na Itokawě přistát, a protože „uhnula“ od značkovače, vydal palubní počítač příkaz k odletu.

Na zpáteční cestě se objevily nesrovnalosti v údajích o vzdálenosti a počítač raději přešel do bezpečnostního módu. Kvůli tomu se sonda dostala expresním tempem za 2,5 hodiny až 100 km od Itokawy. Za normálních okolností přitom měla zůstat ve vzdálenosti 4–6 km. Netřeba zdůrazňovat, že při „úprku“ spálila cenné pohonné látky, jichž se už tak kriticky nedostávalo. Jen pro úplnost ovšem dodejme, že na základě později získaných dat se podařilo potvrdit, že Hajabusa na povrchu cílového tělesa opravdu přistála a strávila tam zhruba třicet minut. Vzorky však neodebrala, protože jeden ze senzorů operaci zablokoval. 

Poslední pokus

Pro sondu každopádně začal hektický závod s časem. Především zůstávala mimo kontrolu, jelikož palubní počítač setrvával v bezpečnostním režimu, nacházela se velmi daleko od planetky, odběr vzorků se nezdařil a poslední termín se neúprosně blížil, stejně jako datum návratu k Zemi, tedy prosinec roku 2005. 

Japonským odborníkům se nakonec podařilo situaci víceméně stabilizovat, takže se 25. listopadu mohl uskutečnit druhý pokus o odběr. Sonda měla na povrchu planetky strávit jedinou sekundu, přičemž by v rozestupu 0,2 sekundy vystřelila dvojici jednogramových projektilů z tantalu, které by zvířily horninu na povrchu. A právě tento materiál by zařízení následně odebralo do návratového pouzdra ve tvaru trychtýře, zakončeného lapací komorou.

Jenže všechno opět dopadlo jinak. Zatímco při prvním pokusu se vědci domnívali, že sonda povrchu nedosáhla, načež se rádi opravili, tentokrát oznámili úspěšné přistání i následný odběr horniny – a tuto zprávu pak museli na základě podrobnější analýzy dementovat.

Strastiplná pouť domů

Hajabusa měla před sebou poslední úkol: návrat domů. V plánovaném prosincovém termínu však od planetky neodletěla, neboť ji postihl výpadek elektrického proudu. Řídící středisko následně zjistilo, že sonda ztrácí orientaci a v jedné z os se odklání o 20–30° od plánovaného směru. Nouzové opatření znělo: „vyfouknout“ xenon z jedné trysky. Zmíněná látka přitom představuje cenný pohonný materiál pro iontové motory. Manévr se poté ještě jednou zopakoval. Po několikatýdenních záchranných operacích nakonec JAXA počátkem března 2007 oznámila, že se iontové motory podařilo nastartovat a že automat zamířil k Zemi. Letěl však po mnohem delší dráze, takže se návrat domů odložil z roku 2007 na červen 2010.

V listopadu 2009 však fungoval už jen poslední iontový motor – a i ten nakonec vysadil. Jenže Hajabusa potřebovala změnit rychlost ještě o 200 m/s, přičemž od Itokawy se jednalo celkem o 2 200 m/s. Naštěstí se řešení našlo: kombinací motorů A a B se podařilo sestavit nový motor. U „béčka“ vypověděl službu neutralizér, takže využilo uvedenou komponentu právě z „áčka“. Výsledek sice nebyl stoprocentní, ale na poslední změnu rychlosti to stačilo.

Třináctého června 2010 vstoupilo návratové pouzdro do zemské atmosféry, záchranné skupiny ho úspěšně našly a za týden už se přesunulo do Japonska. Poté jej vědci začali pozvolna otevírat – zajímají je totiž rovněž plynné vzorky, neboť i ty mohou obsahovat částice z planetky. První rentgenový průzkum ukázal, že modul nepřivezl částice větší než 1 mm. Pátého července se potvrdilo, že kapsle obsahuje asi deset drobných zrníček viditelných pouhým okem, přičemž dvě z nich byla větší než 10 mikrometrů. Po několika měsících zkoumání se podařilo informace upřesnit: celkem se v pouzdře nacházelo více než 1 500 částic! A velikost několika z nich dokonce přesahovala 100 µm, což je více, než měří na šířku lidský vlas.

Až v březnu 2011 přišla tolik očekávaná zpráva: materiál skutečně pochází z povrchu planetky! Do té doby totiž panovala obava, zda nejde o meziplanetární prach či pozemskou kontaminaci. Až nyní vědci potvrdili, že částečky mají stejné složení jako meteority dopadající na Zemi, jsou všechny totožného původu a pocházejí z planetky staré 4,6 miliardy let, tedy z doby, kdy se formovala Sluneční soustava. Podle různých náznaků navíc vzešly z většího tělesa a na Itokawu se dostaly zřejmě během kolize zhruba před osmi miliony let.

Cesta z namibijské metropole Windhoeku do pobřežního města Swakopmundu začíná na náhorní plošině, která je překvapivě lesnatá a vůbec se nepodobá východoafrickým savanám nebo jihoafrickým polopouštím. Kvalitní asfaltka je lemovaná ploty a jen na několika místech odbočují vjezdy do areálů soukromých farem, rozsáhlých zarostlých území o ploše často stovek kilometrů čtverečních. Charakter vegetace se cestou na západ mění, stromy se snižují a přibývá trnitých akácií. Porost postupně řídne, stává se z něj mozaika akácií a nějakých šedesát kilometrů od pobřeží jsou v okolí silnice vidět už jen keře na žlutohnědém kamenitém podkladu. Tady začíná poušť.

Zmije s vlastní „udicí“

Swakopmund je jedním ze dvou větších měst na pobřeží. Vítá nás tady studený vítr, nebe je zatažené a ve vzduchu je cítit vlhkost blízkého moře. Hned ráno se dychtivě vydáváme do pobřežních dun v okolí města. Průvodce nám dělá svérázný majitel a průvodce malé cestovní kanceláře specializované na výlety za namibijskou přírodou. Je to Francouz Francois, tedy po našem Franta. Ukazuje se jako skvělý znalec pouště a velký praktik, schopný číst stopy na povrchu dun a nalézt živočichy, kteří by pro nás zůstali skryti.

TIP: Ostrov Réunion aneb Vrchol kotle a země plná spalujícího ohně

Je chladno, nad dunami leží opar a já se obávám, že ani s přítomným odborníkem moc neuvidíme. Za pár minut se ale moje obavy rozptylují. Franta zastavuje a vybíhá naboso po duně k jejímu hřebenu. Sleduje klikatou stopu, pak hrábne do písku tyčí s hákem a vytahuje první zmiji. Zmije zakrslá (Bitis peringueyi, také zmije Peringueyova) patří s maximální délkou kolem třiceti centimetrů k nejmenším druhům svého rodu. Způsobem života je vázaná na pobřežní duny, po kterých se pohybuje charakteristickým bočním přenášením váhy těla. Na konci aktuální cesty se zahrabe a nad povrchem jí vyčnívá jen horní část hlavy s malýma očima. Stává se tak neviditelnou pro svou kořist – gekony, ještěrky a drobné savce.

Láká je na černý konec ocásku vystrčený z písku a kroucením napodobuje pohyb chutného červa. Trochu to připomíná návnadu na konci rybářského vlasce a drobní živočichové se na ni nechají snadno nalákat. Svůj omyl poznají až ve chvíli, kdy se vedle nich zvedne písek a do těla se jim bleskově zakousnou jedové zuby.

Čert ve křoví

Jedeme dál a míjíme druhé terénní auto s několika turisty. Muž před autem na Frantu mává a ukazuje prsty na hlavě symbolicky čertovské růžky. Franta zastavuje a vede nás k blízkému keři. Muž se představuje jako Tommy. Je to na první pohled větrem ošlehaný „poušťák“, opálený, v zelených šortkách, se sepranou hučkou na hlavě. Namibijský Krokodýl Dundee. „Tommy je jeden z nejlepších afrických lovců hadů“, řekl nám o něm později Franta. „Chytá černé mamby holou rukou a dokonce dovede bezpečně zacházet s plivajícími kobrami!“

Tommy ukazuje do keříku a opět předvádí čertovské růžky. „Horned viper, rohatá zmije“, objasňuje svoje gesto. Nořím hlavu mezi husté větvičky keře a až po velké snaze vidím hlavu malé zmije. Nechápu, jak ji tam mohl objevit. Je to další druh, česky zvaný zmije pouštní (Bitis caudalis). Tento druh však není tak striktně vázaný na písečnou poušť jako předchozí a žije i v kamenitějších a vlhcích biotopech.

Chameleon v poušti

Po cestě Franta nachází další obyvatele pouště. Beznohého scinka, několik druhů brouků a krásné gekony Rangeovy (Pachydactylus rangei). Ti jsou také skvěle přizpůsobeni životu v jemném písku. Jejich prsty jsou spojené kůží připomínající plovací blány. Na rozdíl od svých teplomilných příbuzných jsou schopní pohybovat se i za nízkých teplot, které v noci klesají i k deseti stupňům.

Při cestě sem jsem měl přání vidět také chameleona namibijského (Chamaeleo namaquensis), unikátní druh plaza, který k mému velkému zadostiučinění rovněž neunikl pozornosti našeho průvodce. Tento chameleon není tak pestře zbarvený jako jeho pralesní příbuzní, náš exemplář je skoro černý. Je to jediný opravdu pouštní druh chameleona, který často opouští větve keřů a přesouvá se mezi nimi po písčitém povrchu.

Život z mlžné vody

Ekosystém namibské pobřežní pouště je opravdu unikátní. Déšť je tady mimořádně vzácný a prší většinou jen jednou za několik let. Průměrné roční srážky jsou jen kolem deseti milimetrů. Přesto je i zde voda. Poušť žije z mlhy, která vzniká nad chladným Atlantským oceánem a každé ráno se kondenzuje nad pobřežními dunami. Tato vláha stačí k výživě mnoha unikátních druhů sukulentních rostlin. Nejpověstnější z nich je welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis), která bývá nazývána žijící fosílií. Tato rostlina je v mnoha ohledech jedinečná. Z krátkého podzemního kmene vyrůstají pouhé dva silné listy, které se posléze trhají, třepí a vzájemně proplétají, takže časem vytvoří změť o průměru až několika metrů. Nejstarší exemplář je údajně starý asi 1 500 let. V houští listů se udržuje relativně vlhčí mikroklima a je to svět, který poskytuje útočiště řadě druhů živočichů. Někteří, například pestré ploštice Probergrothius sexpunctatus, jsou s touto rostlinou životně svázané.

Rovněž u živočichů se vyvinuly unikátní mechanismy pro přijímání ranní rosy. Brouci potemníci rodu Onymacris mají na povrchu krovek zvláštní struktury, které zachytávají vodu z mlhy. Brouk pak zaujme pozici s hlavou dolů a rýhy na krovkách svedou kapku vody přímo k jeho ústům. Podobně strukturované jsou i šupiny na tělech některých ještěrů a zmijí. Ty ráno pijí kapky z vlastního těla.

Barvy pouštních dun

Po deseti dnech v namibském vnitrozemí a národním parku Etoša se vracíme do pouště. Naším cílem je jedno z nejznámějších míst v jižní Africe. Duny Sossusvlei jsou povinnou zastávkou při všech cestách do Namibie a třebaže dopředu tušíme, že se místo už stalo předmětem masové turistiky, nemůžeme si návštěvu nechat ujít.

Do nitra pouště kdysi od východu tekla řeka. Vytvořila široké údolí, kde rostly mohutné stromy, za šťavnatou trávou se stahovala stáda gazel, žiraf a slonů. Pak se začalo klima měnit. Řeka vyschla a údolí postupně sevřela poušť. Obrovské masy jemného oranžového písku byly naváty neustálým větrem do výšky několika set metrů. Písek pak přerušil cestu do konce údolí a rozdělil ho na několik malých pánví. Postaral se však o neuvěřitelné přírodní divadlo, které začíná vždy za úsvitu. První sluneční paprsky zbarvují písek téměř do ruda, prohlubují stíny a vytvářejí na dunách elegantní obrazce. Postupně barva přechází do oranžové a žluté a v deset hodin už poušť spaluje vysoko stojící slunce.

Stopy v písku

Ani poušť v oblasti Sossusvlei není zdaleka mrtvá. My jsme měli navíc obrovské štěstí, že před naším příjezdem po dvaceti letech vydatně zapršelo, údolí a závětrné strany dun byly porostlé svěží trávou a na písku se objevily kvetoucí rostliny. „To snad budeme muset reklamovat,“ říkali jsme žertem. Pod dunami se pásla malá stáda antilop skákavých (Antidorcas marsupialis) a v údolích jsme viděli i pštrosy a impozantní přímorožce oryx (Oryx gazella). Bohatost vegetace zvýšila i četnost hmyzu a tím i drobných predátorů.

Na konci silnice před dunami je nutné odstavit osobní auto, protože dál se přes písek dostanou jen terénní čtyřkolky. Necháváme se zavézt až před místo zvané Dedvlei, Mrtvé údolí. Po cestě potkáváme přímorožce, velkou elegantní antilopu, která je schopná přežít i v pouštních podmínkách. Pak se už vydáváme přes několik dun do snad nejfotografovanějšího místa v Namibii. Před patnácti sty lety, když vyschly i poslední podzemní zdroje vody a velká duna přehradila říční koryto, uschly i poslední háje akácií a zbyly z nich jen tvrdé pahýly, vypreparované slunce, větrem a pískem.

Bizarní krajina má zvláštní půvab. Jsme jedni z prvních návštěvníků dnešního dne. Procházíme po mrtvé pánvi, na jejímž dně je ztvrdlé rozpraskané bahno přinesené vzácnými záplavami přicházejícími jednou za několik desítek let. Ani „Mrtvé údolí“ není bez života. Po písku pobíhají velcí pestří mravenci Camponotus detritus a několik druhů potemníků, na okraji dun, kde se přece jen uchytilo pár trsů trávy a nízkých trnitých keříků žijí ještěrky Meroles cuneirostris a na pahýlech akácií posedávají vrány bíločerné (Corvus albus). Písek je ozdoben ornamenty stop, které tam v noci zanechali gekoni, brouci, hadi, hlodavci a šakali.

Ostrovy pouště

Ze Sosussvlei jedeme napříč pouští po vedlejší silnici. Kromě nejfrekventovanější hlavní trasy z Windhoeku do Swakopmundu spojují vnitrozemí s pobřežím jen tři cesty. Ve Windhoeku je nutné pro průjezd národním parkem získat zvláštní povolení, na kterém je vyznačena přesná trasa a datum. Je zakázáno vzdalovat se od silnice a tábořit. Silnice nemá pevný povrch, ale je stále upravovaná speciálními trajlery se širokou radlicí. Povrch je tak tvrdý, že se dá jet i stokilometrovou rychlostí.

Národní park Namib-Naukluft je s plochou 49 768 km² nejrozsáhlejším chráněným územím v Africe. Má délku 400 a šířku až 150 kilometrů, navíc se na severu napojuje na národní park Skeleton Coast, jenž chrání dalších 600 kilometrů pobřeží až k angolským hranicím. Na obrovské neobydlené ploše se vystřídá několik biotopů a vegetačních pásem. Větší část parku zabírá kamenitá plošina rozbrázděná koryty a kaňony vyschlých řek. Sporá vegetace však stačí k uživení zvířat, která známe i z podstatně vlhčích savan. A tak kolem silnice často vidíme malá stáda antilop skákavých, přímorožce, skálolezy, pštrosy a dropy.

Nejpestřejší život se soustřeďuje kolem žulových hor, které se tyčí jako kamenné ostrovy z ploché pouště. V jejich blízkosti rostou stromové aloe rozsochaté (Aloe dichotoma) a další nápadné druhy sukulentů. V prohlubních na skalách se zadržuje voda, na úpatí masívů se vyskytují prameny a relativní dostatek vody drží v jejich okolí stáda gazel a přímorožců. Skály hostí malé antilopy skálolezy, damany a pestré agamy ostnité (Agama planiceps, také agama Namibijská). V malých tůňkách a vodou naplněných prohlubních ve skalách žije dokonce několik druhů žab. Stejně jako mnoho jiných věcí, ani je bychom dříve v poušti nečekali.

RADY PRO CESTOVATELE

Jak se tam dostat

Namibie je vzdušnou čarou vzdálená okolo 8 000 km, takže prakticky jedinou možností transportu je letadlo. Z Evropy bývá nejvýhodnější využít charterových letů z Mnichova nebo Frankfurtu, z Berlína létají South African Airways, z Londýna Namib Air, případně je možné využít trasu přes jihoafrický Johannesburg. Cena letenky s poplatky se pohybuje mezi 20 000 a 27 000 Kč.

Jak cestovat po Namibii

V zemi operuje řada cestovních kanceláří nejrůznějších cenových úrovní. Cenově dostupné jsou Chameleon Safaris Namibia (www.chameleonsafaris.com) a Thimbi Thimbi Safaris (www.thimbi-safaris.com). Náš přítel Franta se vlastně jmenuje Francois Loubser a má svou malou cestovní kancelář Loubser's B&B/Tours ve Walvis Bay (www.loubseraccommodation.com), hadař Tommy Collard pak podobnou ve Swakopmundu (www.tommys.iway.na).

Další možností je najmout si automobil v některé z mnoha půjčoven. Pro běžné cestování plně postačuje osobní automobil, při náročnějších cestách mimo silnice je vhodnější terénní varianta. Silnice jsou často bez asfaltu (přes poušť vede jediná asfaltka), ale jsou perfektně upravované a udržované, takže cestování po nich je pohodlné, rychlé a bezpečné. Pro přejezd národního parku Namib-Naukluft je však nutné povolení, které lze získat v kanceláři ředitelství národních parků (Directorate of Parks & Wildlife Management) ve Windhoeku.

Ubytování je nejvhodnější v relativně husté síti kempů. Je to bezpečnější a pohodlnější, než divoké kempování, které je v podstatě také možné, ale je třeba si uvědomit, že v chráněných oblastech není povoleno a ostatní území je rozparcelováno na soukromé pozemky.

Měna a ceny

V Namibii platí Namibijský dolar (N$), který má hodnotu přibližně 2,50 Kč. Ceny v obchodech a restauracích jsou velmi podobné našim. Cena v kempech je většinou 50 N$ za osobu a noc, jen v nejatraktivnějších místech jsou vyšší (např. Sessriem Camp poblíž údolí Sossusvlei stojí 125 N$). Nájem osobního auta stojí okolo 450 eur na dva týdny, terénního až okolo 1 000 eur.

Kdy cestovat

Nejvhodnějším obdobím je duben až červen, kdy je obvykle nejpříjemnější a nejstabilnější počasí. Léto se počítá od října do března, v této době jsou běžné vysoké teploty a nejvyšší srážky, které například v národním parku Etoša znemožňují průjezd. Zimní období od června do září bývá suché, ale noci, zvláště ve vyšších polohách a v poušti, jsou velmi chladné a i přes den fouká studený vítr. Toto období je však nejvhodnější pro návštěvu Etoši, protože všechna zvířata jsou soustředěna kolem přírodních či umělých napajedel.

Praktické rady

Namibie je bezpečnou zemí, pouze ve Windhoeku je třeba chránit si zavazadla a auta. Při cestách málo osídlenými oblastmi je dobré, aby o vás vždy někdo věděl. Obyvatelé odlehlých usedlostí a farem jsou vždy ochotní pomoci. Problémem bývá někdy domluva, většina obyvatel mluví afrikánsky, což je hrůzyplná směsice několika evropských jazyků s mnoha vlastními slovy. Pokud někdo mluví anglicky, je to zpravidla varianta nepříliš srozumitelná.
Pravděpodobně nekomplexnější informace o cestování a ubytování lze najít na stránkách www.namibweb.com.

Každý, kdo viděl první díl Krotitelů duchů (v originále Ghostbusters), si jistě pamatuje nápadně rohatého Zuula, poloboha ve službách hlavních záporáka Gozera Ničitele. Právě Zuul ve filmu posedne Sigourney Weaverovou, ale nakonec všechno dobře dopadne.

V americké Montaně žil před 75 miliony let téměř třítunový a 6 metrů dlouhý ankylosaurus, tedy mohutně obrněný dinosaurus s nízkým plochým tělem a ocasem jako kyj. Svojí mnohonásobně rohatou hlavou připomíná právě Zuula a tak po něm dostal jméno.

Zuul crurivastatorbyl pro predátory jistě důstojným soupeřem a zvláště jeho otrněný ocas byl strašnou zbraní. Jinak byl zuul nebezpečný tak možná kapradinám a keřům, jimiž se živil.

TIP: Gualicho: Tunový dravý dinosaurus s ručkami jako lidské děcko

Fosilie zuula pochází z naleziště Judith River, kde byly tak příznivé podmínky pro fosilizaci, že se zachovaly i zbytky měkkých tkání. Jde o jednu z nejvíce kompletních fosilií ankylosaurů, kterou jsme kdy objevili.

Dcera slavného romantického básníka George Gordona Byrona přichází na svět 10. prosince 1815 v Londýně. Je jeho jediným legitimním dítětem. A podědí i jeho literární talent. Matka ji ale od dětství vede k exaktním vědám. Připadá jí to jistější! Hlavně žádné umění!

První návrh počítače

Ada pilně studuje, ač je často nemocná. Trpí bolestmi hlavy a prodělává těžké spalničky, které téměř rok léčí. Učí ji známí vědci své doby. V sedmnácti letech se zamiluje do matematiky. Láska k  vědě bude jejímu životu vládnout už navždy!

Vědkyně Mary Somerville Adu v roce 1833 seznámí s filozofem a vynálezcem Charlesem Babbagem. Ten v roce 1837 popsal chod analytického stroje, který je označován za první obecně použitelný počítačový návrh. Kvůli osobním sporům a nedostatku peněz se ho Babbageovi nikdy nepodaří zkonstruovat.

Čarodějka čísel

Charles s Adou si často píší. On jí říká „čarodějka čísel“. Obdivuje její matematický talent a krásný sloh. Ada v dopisech předpovídá, že počítače se jednou budou používat k řešení složitých matematických úkolů, komponování hudby nebo kreslení obrazů. Stroje ale podle ní nikdy nebudou schopny tvořivého myšlení. Jsou omezeny tím, co jsme do nich schopni naprogramovat.

Ve čtyřicátých letech 19. století je Babbage pozván na turínskou univerzitu. Mladý inženýr a budoucí italský premiér Luigi Menabrea jeho přednášku přepisuje do francouzštiny a publikuje ji v časopise ženevské univerzity. Babbage požádá Adu, aby text přeložila do angličtiny. Hraběnka Lovelace se tímto úkolem zabývá skoro rok. Překlad doplňuje svými poznámkami, které jsou nakonec delší (a přínosnější) než přednáška sama. Pod iniciálami „AAL“ je zveřejní ve známém dámském magazínu The Ladie´s Diary.

Myšlenky živé ještě po sto letech

Článek je znovu otištěn v roce 1953. Více než sto let po svém vzniku! A stále je aktuální! Detailní líčení analytického stroje je prvním popisem počítače. Návrh, jak jej naprogramovat, se stává základem prvních softwarů. Díky Adě Lovelace!