Nedávno jsme se zaměřili na měsíce, na jejichž povrchu by se podle vědců mohl vyskytovat život. Zajímavých souputníků však okolo planet našeho solárního systému krouží daleko více. Poměrně detailní informace – především ze sondy Galileo – máme k dispozici o části satelitů Jupiterovy rodiny. Saturnovy měsíce stále ještě zkoumá Cassini, rovněž ze „stáje“ NASA. Početným skupinám souputníků Uranu a Neptunu se zase věnovaly sondy Voyager.

1. Epimetheus v tanečním rytmu

Planeta: Saturn
Průměr: 135 km

Epimetheus patří k malým měsícům Saturnu. Jeho fotografie pořídila americká sonda Cassini, jež startovala 15. října 1997 a na oběžnou dráhu kolem zmíněné planety ji pozemní středisko navedlo 1. července 2004. Epimetheus představuje poměrně malé těleso nepravidelného tvaru, na jehož povrchu se nacházejí nevelké krátery s obroušenými okraji. Vyplývá z toho, že se povrch měsíce zformoval před několika miliardami let.

Satelit měří v průměru pouze 135 km, tedy jen o něco méně než jeho „společník“ Janus (196 km). Oba krouží kolem Saturnu zhruba ve stejné vzdálenosti (151 410 km), přičemž jeden oběh zvládnou za 16,5 hodiny. Epimetheus a Janus spolu tančí jakési „planetární tango“: jeden z nich se vždy pohybuje o něco blíže k povrchu planety než druhý a jednou za čtyři roky si dráhy vymění, aniž by došlo k nějaké kolizi. Oba hrají významnou roli při vytváření komplikovaného vlnění v Saturnových prstencích.

Z dosavadních výzkumů vyplývá, že Epimetheus obsahuje velké množství vodního ledu. Hustota obou těles je však významně nižší než v případě tuhého ledu. Astronomové se domnívají, že zmíněné měsíce nepatří mezi pevné objekty, ale že se s velkou pravděpodobností jedná o „hromadu ledové tříště“, kterou drží pohromadě vlastní gravitace.

2. Hyperion děravý jako ementál

Planeta: Saturn
Rozměry: 410 × 260 × 220 km

Velice zvláštní je malý Saturnův měsíc Hyperion, jehož povrch má načervenalý odstín. Těleso vykazuje nezvykle nízkou hustotu a gravitaci na povrchu, a to v důsledku vysoké poréznosti (jako mycí houba nebo vosí hnízdo). Při srážkách s jinými menšími objekty dochází spíše k jejich zanoření do povrchu než k vyvržení materiálu. Tomu odpovídá i pozorovaný vzhled zmíněného měsíce: pokrývají jej četné, velmi hluboké impaktní krátery. A pokud už došlo k vyvržení materiálu, unikl kvůli nízké přitažlivosti do okolního prostoru, aniž by spadl zpět na povrch satelitu.

Okraje četných kráterů jsou světlé, z čehož vyplývá, že měsíc obsahuje velké množství vodního ledu. Jelikož mají dna jícnů tmavší odstín, absorbují více slunečního záření, zahřívají se, led sublimuje a krátery se dále prohlubují. Průměrná hustota Hyperionu je ve srovnání s vodou méně než poloviční. Dost možná se ani v tomto případě nejedná o pevné těleso, ale o velkou „hromadu kamení a ledové tříště“. Měsíc má nepravidelný tvar a jeho rozměry činí 410 × 260 × 220 km. Kolem Saturnu krouží ve vzdálenosti 1 481 100 km, přičemž jeden oběh vykoná za 21,25 pozemského dne. Objeven byl v roce 1848.

3. Kryovulkanismus na Tritonu

Planeta: Neptun
Průměr: 2 700 km

Sonda Voyager 2 prolétla v roce 1989 kolem Neptunu a mimo jiné při tom vyfotografovala velkou část povrchu měsíce Triton v okolí jeho jižního pólu. Při poloměru 1 350 km (zhruba o 22 % méně ve srovnání s naším Měsícem) představuje Triton největší satelit Neptunu. Jedná se o jedno ze tří těles Sluneční soustavy – kromě Země a Titanu –, jejichž atmosféra obsahuje dusík. Na zmíněném měsíci však panuje taková zima (−235 °C), že tam dusík vymrzá na povrchu jako námraza. Narůžovělé depozity zformovaly rozsáhlou jižní polární čepičku, která pravděpodobně obsahuje i zmrzlý metan, jenž vytváří vlivem slunečního záření barevné sloučeniny.

Působením slapových sil se nitro tělesa zahřívá a z podpovrchových vrstev se uvolňuje dusík, který následně tryská na povrch. V chladném prostředí však látka zamrzá a jako sněhové vločky padá k zemi. Jedná se tedy o projevy tzv. kryovulkanismu. Tmavé stopy v okolí narůžovělých ledových usazenin mohou představovat prach s obsahem uhlíku, který se dostává na povrch v pozorovaných výtryscích.

Satelit krouží kolem Neptunu po retrográdní dráze, tj. proti směru rotace planety. Takto obíhající měsíc přitom nemohl vzniknout zároveň s mateřským tělesem, ale musel odněkud „přiletět“. Pravděpodobně se jedná o zachycený objekt z Kuiperova pásu – trochu se podobá trpasličí planetě Pluto. Triton se i nadále přibližuje po spirále k povrchu planety. Pokud bychom jej sledovali dlouhodobě, zjistili bychom, že na jeho povrchu i v atmosféře dochází ke střídání „ročních období“.

Pokračování příště

Když byl v 7. pařížském obvodu – kde sídlila řada velvyslanectví a prestižních institucí – ohromný prostor plný balkonů a galerií otevřen, označil jej spisovatel Émile Zola za „katedrálu moderní společnosti“. A šlo o „chrám“ vskutku revoluční: Uvnitř budovy se nacházely regály a pulty se zbožím, zákazníci měli možnost volného výběru a vstup byl zdarma. 

Sortiment se vystavoval volně a lidé se ho mohli dotýkat a zkoušet jej – zatímco ve starších obchodech se vždy „ukrýval“ za pultem a prodavač je vydal až po zaplacení. Nabízené předměty měly cenovku, kdežto v běžné prodejně zůstávala cena předem neznámá; řadu nakupujících to odrazovalo, protože nevěděli, zda si mohou danou věc dovolit. Z obchodního domu mohl člověk odejít, aniž by cokoliv koupil – něco dřív nemyslitelného. Na zboží lákala inzerce, bylo ho možné reklamovat či vrátit a některé kusy se příležitostně ocitaly ve slevě.

Zaměřeno na ženy

V pozadí celé myšlenky stál francouzský podnikatel Aristide Boucicaut. Jeho nápad slavil úspěch nejen díky své neotřelosti, ale také proto, že cílil na jednu zcela opomíjenou složku tehdejší společnosti – na ženy. Ve druhé polovině 19. století zůstávala žena ze střední či vyšší vrstvy v domácnosti, vychovávala děti a ven se dostala jen při společenských příležitostech. Boucicaut jí dal novou náplň dne: Mohla navštěvovat jeho obchodní dům a prohlížet si vystavené zboží. V prvním roce dosáhl obrat neuvěřitelných 21 milionů franků a o osm let později se již jednalo o 72 milionů.

Veřejné toalety

Při plánování myslel Boucicaut na všechno. Jeho nákupní dům nabízel nejen systém poradkyň pro zákaznice, ale zahrnoval i čítárnu a kuřárnu, kde mohla žena zanechat svého manžela při čtení novin a sama se věnovat nakupování. Vzor Le Bon Marché se rychle rozšířil a v Paříži vznikly i další obchodní domy, jež existují dodnes: jako Galeries Lafayette, Le Samaritaine či Au Printemps. Poslední jmenovaný byl přitom založen již roku 1856 a poprvé se v něm objevila jiná dnes běžná součást nákupních center – veřejné toalety.

Luxus pro všechny

S obchodním domem se změnilo postavení žen ve společnosti. Dámy začaly disponovat financemi, aby obstarávaly nákupy pro domácnost, a mohly samy vycházet z domu. Díky nákupním domům se setřely viditelné sociální rozdíly, protože náhle všechny vrstvy nosily konfekci a kupovaly stejné potřeby do kuchyně. Obchodní dům se stal součástí demokratizace společnosti: Luxusní zboží vyhrazené kdysi nejvyšším třídám se náhle nabízelo všem. Začala však také éra nákupů, jež představují pouhou „berličku“ pro vytržení z nudy… 

Matce Juliana Riose Cantu lékaři před časem diagnostikovali rakovinu prsu. Asi i proto se Julian rozhodl pustit do boje s tímto zákeřným onemocněním. Mladý Mexičan vymyslel podprsenku, která dokáže detekovat nemoc v raném stadiu.

Včasné varování

Pomocí unikátní technologie podprsenka monitoruje jakékoliv změny v prsou, které vybočují od normálu a souvisejí s raným stadiem rakoviny. Data jsou přenášena do počítače nebo smartphonu prostřednictvím Bluetooth a zpracována.

Podprsenka s názvem Eva má v sobě zabudovanou elektroniku, která dokáže snímat povrch a strukturu prsou, jejich teplotu i barvu. Všechny tyto ukazatele mohou včas upozornit na riziko vzniku karcinomu a doporučí návštěvu lékaře.

Cena ani dostupnost zázračného spodního prádla zatím nejsou známé, k dispozici je v tuto chvíli jen funkční prototyp. Sám Julian Cantu odhaduje, že by se na pultech obchodů mohla jeho užitečná pomůcka objevit zhruba za dva roky.

Situace v srbském Kragujevaci byla zpočátku války, co se týče odbojových akcí i represí, spíše klidná. Vše se ale změnilo 29. září, když partyzánské a četnické oddíly z okolí Kragujevace společnými silami zaútočily a osvobodily obec Horní Milanovac, nacházející se asi 50 kilometrů od Kragujevace. Tento akt odporu nemohl zůstat nepotrestán. 18. října začalo hromadné zatýkání podle seznamu, který ten den vedení městské policie obdrželo z bělehradské centrály. Prioritu měli Židé, po nich nacionalisté, komunisté, členové jejich rodin a sympatizanti.

Předchozí část: Kragujevacký masakr: Předvečer krvavých událostí v srbském městě

Výsledkem bylo nakonec kolem 65 zajištěných. K tomu je třeba připočíst také 53 osob v místním vězení, 150 zajatců, kteří byli zadrženi již 13. října před útokem na Horní Milanovac, 125 zajatých přímo na místě a několik sedláků z vedlejší vesnice. To však stále nestačilo, aby se dostálo nařízení generála Böhma. První stovky obětí padly už 19. října pod výstřely příslušníků 1. praporu 724. pluku v Grošnici a 3. praporu 749. pluku v Maršići a Mečkovaci (dnes Ilićevo). Kýženého počtu 2 300 tím ale stále nebylo dosaženo, a proto přišel na řadu Kragujevac.

Dva tisíce tři sta

Téhož dne večer bylo město uzavřeno a na všech přístupových cestách se objevily německé stráže. Nikdo sice nesměl z města ven, ale vcházet se bohužel mohlo. Následující den ráno začalo zatýkání – v domácnostech, v továrnách a dílnách, ale i na ulici. Dělníci museli opustit svá pracovní místa, kněží kostely. Dva němečtí důstojníci, Paul König, civilním povoláním profesor teologie, a Fritz Fiedler, bývalý ředitel školy, se dokonce zaměřili na kragujevacké školy, odkud během vyučování vyvedli žáky i jejich učitele.

Cílovou skupinou se stali také místní Romové. Nakonec počet zatčených, z nichž většina byla zavřena do baráků v nedalekých lesích, převyšoval kvótu vypočítanou podle vyhlášky.

21. říjen byl jasný a slunečný den. Už od brzkých ranních hodin vyváděli němečtí vojáci zatčené z baráků ven. Začala selekce. Oddělovali se mladí od starých, lidé jiné národnosti než srbské, Chorvati, Bulhaři, Rumuni nebo muslimové, stejně jako ti, jejichž zaměstnání bylo nezbytné pro fungování okupantské správy.

Milost přednostně dostávali rovněž lidé, kteří se prokázali legitimací nějaké nacistické organizace či profašistického ljotićevského hnutí. Díky dobré vůli některých německých vojáků se ale jedinci mohli zachránit. Třeba Miroslav Radulović unikl smrti poté, co mu německý voják řekl, že je příliš mlád a že je ho pro smrt škoda. Nato jej poslal ke skupině, která byla z masakru vyloučena.

Krvavá pomsta

Obdobné štěstí měl i student Miodrag Božić. Německý voják mu ukázal fotku svých dětí a poslal ho na „stranu života“. Rom Milorad Pantić pro změnu do skupiny vyvolených přeběhl v nestřeženém okamžiku. Sice jej někteří ze strážců viděli a dožadovali se jeho návratu na „správnou stranu“, ale jeden z vojáků se ho zastal.

Ne všichni však milost a pomoc vojáků přijali. Jedním z nich byl i bývalý ředitel Druhého mužského gymnázia Lazar Pantelić. Nemohl přenést přes srdce, že není v jeho silách zachránit žáky a že by je měl všechny přežít. Přišel k jednomu německému vojákovi a zeptal se ho:

„Kam půjdou ty děti? Já jsem jejich ředitel. Prosím vás, pusťte je a vezměte si mě.“ Voják mu odpověděl, že to není možné. „V tom případě moje místo není tady. Moje místo je mezi mými žáky,“ rozhodl se Pantelić a odešel vstříc smrti v objetí svých žáků, zatímco doma zůstalo pět jeho vlastních dětí.

Mezi zastřelenými byl i Nikola Mačkić, uprchlík z Chorvatska. Radili mu, aby se hlásil jako Chorvat, ale to on odmítl. Stejně jako jeho čekala smrt i na ruského emigranta Georga Kovbaska a další, kteří se rozhodli sdílet osud s ostatními Srby. Někteří ze zatčených se do poslední chvíle nevzdávali naděje, že je partyzáni osvobodí, ale osudného rána už bylo jasné, že se tak nestane.

„Naši nedojdou, aby nás osvobodili…, ať tedy alespoň zemřeme statečně!“ To byla slova jednoho ze zatčených, Svetozara Dragoviće. Jakmile ale šel s druhými na smrt, vsadil na poslední kartu. „Utíkejte, chlapi!“ zakřičel zčistajasna a ti, co jen čekali na podobný signál, se rozběhli na všechny strany. Věděli, co je čeká, ale v útěku spatřovali svou poslední naději. Strážci po nich začali střílet hlava nehlava, takže se k jejich nemilému překvapení mezi oběťmi objevili i dva vojáci z jejich řad.

Tento projev nepoddajnosti sice některým život zachránil, ne však samotnému Dragovićovi. Ostatní vodili Němci po skupinkách na různá místa. Tam jeden z vojáků zapsal osobní data budoucích obětí, někdy jim byl přečten rozsudek smrti, někdy ani na to nebyl čas. Pak se měli otočit a začalo střílení. Stávalo se, že skupina, která byla na řadě, musela přihlížet popravě předchozí skupiny. V jedné skupině bylo i několik kněží, kteří se snažili zachránit sebe i ostatní slovy: „Nezabíjejte nás, není to naše vina!“ Jiní už rezignovali. „Co je s váma, lidi? Co musí být, ať se stane.“ Výstřely utichly až ve 14.00.

Mezi mrtvými bylo také 15 dětí, tzv. malých čističů bot, pět Srbů a deset Romů, kteří si v době války vydělávali čištěním bot. Vojáky z nacistického tábora ale odmítli obsloužit, čímž si zpečetili svůj osud. Několik stovek lidí bylo po vykonání krvavého rozkazu vzato jako rukojmí pro případ, že by se objevil důvod v zabíjení pokračovat. Zbylí byli propuštěni a mohli se vrátit domů.

Image

Čtěte také

Kragujevacký masakr 1941: Odkaz krvavého řádění

Přestože pro hvězdy často používáme synonymum „stálice“, i ony se mění. Jejich vývoj však probíhá miliony až miliardy let, tedy na časových škálách, které našimi měřítky nedokážeme postřehnout.

Hledání rovnováhy

Celý život hvězdy je neustálým soubojem dvou protichůdných principů: Gravitační síla se snaží stálici smrštit, zatímco vnitřní síly ji naopak chtějí roztrhnout. Klíč k dlouhověkosti proto spočívá v nalezení rovnováhy.

Bohužel pro hvězdy pochází podstatná část vnitřních sil ze záření, které vzniká termojadernými reakcemi v jejich nitru. A protože je pro tyto reakce k dispozici jen omezené množství paliva, souvisí vývoj stálic s jeho postupným zpracováním: Nejprve se vodík přeměňuje na helium, a jakmile se spotřebuje, vznikají z helia prvky skupiny uhlíku, dusíku a kyslíku. I ty se pak uvnitř hmotných hvězd přemění na těžší prvky – až po prvky skupiny železa uprostřed těch nejhmotnějších obrů. 

Energie vytvořená při termojaderných reakcích v rovnovážném stavu kompenzuje ztráty, k nimž dochází skrz obálku. Nepříliš hmotné malé hvězdy mají obálky poměrně těsné a v kombinaci s malou ztrátovou plochou nemusejí palivo zpracovávat nijak překotnou rychlostí. Žijí tudíž miliardy let.

Naproti tomu obří stálice obklopují řídké a rozhlehlé obálky, jimiž energie doslova tryská do prostoru – a o to intenzivněji musejí probíhat vnitřní reakce. Takové hvězdy proto žijí maximálně desítky až stovky milionů let, přestože na počátku měly mnohem víc paliva než spořiví trpaslíci.

Budoucnost, ve které budou zásilky rozvážet po obloze šikovné drony, je zase o něco blíže. Postaral se o to dron HQ-40 vybavený čtyřmi vrtulemi a pevným křídlem, který uskutečnil rekordní let za dohledu institutu Nevada Institute for Autonomous Systems (NIAS).

Dálkově ovládaný dron urazil celkem 156 kilometrů. Vyrazil z místa v centrálním Texasu a doletěl se zásilkou do Austinu, hlavního města státu Texas.

Kvadrikoptéra se pohybovala po předem vytyčené trase. Současná legislativa Spojených států ale zakazuje, aby drony tohoto druhu létaly mimo dosah pohledu jejich operátora. Proto se společně s dronem pohyboval tým pozorovatelů, který měl dron se zásilkou neustále na očích.

TIP: Amazon připravuje vzducholodě jako létající základny pro drony

Podle účastníků experimentu to bylo nejnáročnější, logisticky nejvíce intenzivní a také nejdelší doručení zásilky, jakého se kdy zúčastnili. Ale povedlo se. Běžné doručování zásilek drony je už na dohled.

Pomocí techniky zvané mikrospektrofotometrie zkoumal vědecký tým retinální buňky sedmnácti druhů žraloků odchycených v oblasti Queenslandu a Západní Austrálie. U všech jedinců byly světelné receptory tvořeny tyčinkami, které umožňují černobílé noční vidění, chyběly jim však čípky zajištující vidění barevné. U deseti druhů vědci neobjevili vůbec žádné čípky a zbývajících sedm druhů mělo jen jednoduchý typ čípku citlivý na vlnovou délku kolem 530 nanometrů, kterou má zelená barva.

TIP: Návrat do vln u Mosambiku aneb Zázrak modrých vod Jangama

Žraloci tedy pravděpodobně rozlišují jen odstíny šedé, ale jelikož vidí zřetelně kontrasty i při malém množství světla, rozeznávají objekty podle tvaru a v temném podmořském světě si s touto schopností vystačí. Nový poznatek může nejen pomoci zabránit útokům žraloků na člověka, ale dal by se využít i pro vytvoření nového typu rybářské výbavy, jež by snížila počet nežádoucích chycení žraloků při lovu jiných ryb.

Osmnáctiletý Australan Lee de Paauw narazil při svých toulkách okolím města Innisfail na britskou cestovatelku Sophii Patersonovou a bezhlavě se do ní zamiloval. Láska na první pohled v něm vzplála skutečně silně, a když ji posléze ještě lehce přiživil alkoholem, rozhodl se svou vyvolenou zaujmout tím, že přeplave řeku plnou krokodýlů.

TIP: Láska za časů internetu: Deset dnů na letišti a pak totální kolaps

Následovala scéna jako z hororu, neboť Lee skočil přímo před hladového predátora: Zvíře se mu zakouslo do levačky, začalo ji cupovat a mladík se jej údajně nakonec zbavil až šťastným úderem do oka.

Odvážlivce pak odvezla sanitka a nyní už není v ohrožení života. Na Sophii však žádný dojem neudělal. „Musela bych být opravdu zvrácená, aby mě ohromil tím, že bude takhle hloupě riskovat život,“ okomentovala incident Britka.

Autonomní automobily jsou ve zprávách jako doma. O autonomních nákladních lodích zatím tolik slyšet není, v blízké budoucnosti se to ale změní.

Norská společnost Yara se spojila se společností Kongsberg a společně vyvíjejí světově první elektrickou autonomní kontejnerovou loď. Na vlnách oceánů by se tyto elektrolodě měly objevit již v příštím roce.

První taková hi-tech loď Yara Birkeland má nejprve vozit chemikálie a bude na ní i posádka. V roce 2019 by loď měla přejít na dálkové řízení a v roce 2020 na plně autonomní provoz.

TIP: Staronový větrný pohon: Na oceán se vracejí rotorové lodě

Velkým přínosem zavedení elektrických nákladních lodí namísto automobilové dopravy by mělo být rozsáhlé omezení emisí oxidu uhlíku a oxidů dusíku, stejně jako snížení hluku a prachu.

Manželka berounského kupce Dorota trpí už třetí den vysokými horečkami. Lazebník najde v Dorotině lokti žílu, do ní speciálním nožíkem udělá dírku a do nastavené misky už obloukem stříká krev. Po odebrání téměř litru krve Dorotka vyčerpáním usíná. Manželovi se zdá, že vypadá lépe. Poděkuje lazebníkovi a čeká na manželčino uzdravení. To se ale nekoná. Dorotka do týdne umírá…

Horší než války

Pouštění žilou patřilo k nejtradičnějším metodám středověkého lékařství. Už František Ladislav Rieger o něm prohlásil, že má na svědomí více životů než nejkrutější války, o nichž dějiny vypravují. A přesto, že lidi kosilo téměř jak mor, Evropané na něj nedali více než dva tisíce let dopustit.

Někde je doprovázely zaříkávadla, pověry a modlitby. Například při padoucnici. To se naostřil hlohový kolík, kterým se nemocnému pustilo žilou. Poté se ustřihl kus jeho oblečení a pramen vlasů. A následně se kolík, šaty i vlasy zakopaly do země v místě, kde stihl nemocného záchvat.

Slepici na ten mor!

Největší pohromu pro křesťanský svět ovšem představovala černá smrt neboli mor. Ten řádil v Evropě v několika vlnách a největší zkázu přinesl v letech 1346–1352. Tehdy zabil celou třetinu obyvatel kontinentu! Nicméně existovala celé řada receptů a „zaručených” prostředků, jak se moru vyhnout či se ho zbavit. Lidé házeli do ohně voňavé bylinky, aby pročistili zkažený vzduch či naopak posedávali v kanálech, aby puch ustoupil smradu ještě většímu. Pili deset let starý sirup, pojídali arsen (ano, je smrtelně jedovatý) a samozřejmě nemohlo chybět pouštění žilou. 

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Jednou z nejpodivnějších metod, jak vyváznout z jisté smrti, bylo oholit zadek živé slepici a tu pak, samosebou stále živou, přivázat na morový bolák. V dobách černé smrti se též v hojné míře objevovali flagelanti. Sebemrskači, kteří věřili, že když budou 33 dní putovat od města k městu, zbaví se svých hříchů. A tím pádem se uzdraví či nebudou nakaženi. Ale vlastně jen přispívali k tomu, že se nákaza šířila dále.