Když v polovině 15. století sestrojil Johannes Gutenberg svůj první tiskařský lis, rozpoutal tím informační revoluci. Knihy, které se do té doby pracně a zdlouhavě opisovaly, případně tiskly pomocí blokového tisku, kdy se stránka nejprve kompletně odlila nebo vyřezala ze dřeva, a potom se používala k reprodukci dalších, bylo najednou možné rychle a relativně levně tisknout.

Britský Gutenberg

Vynález mohučského brusiče drahokamů a zlatníka Gutenberga si rychle našel své následovníky. Jedním z nich byl i anglický obchodník, diplomat a spisovatel William Caxton, který proslul jako první anglický knihtiskař. Již v roce 1473 vytiskl první tištěnou knihu v Británii: The recuyell of the historyes of Troye, po které rychle následovaly další tituly. Jednou z prvních byla i kněžská příručka Sarum Ordinal, která světlo světa spatřila v roce 1476.

Poklad v zaprášené krabici

Část této vzácné knihy se nyní podařilo nalézt v archivu knihovny univerzity v Readingu – stránku s latinským textem zde objevila knihovnice Erika Delbeccque. Nečekaně zachovalý list knihovnice našla v krabici, ve které byly uložené knihy Johna Lewise, odkoupené knihovnou v aukci v roce 1997.

Nalezený fragment jedné z prvních tištěných knih v Anglii odborníci oceňují na sto tisíc liber (v přepočtu zhruba 3 miliony korun). Kromě nalezeného listu existuje jen jeden další dochovaný fragment Caxtonovy středověké příručky Sarum Ordinal - osmistránový tisk uložený v Britské národní knihovně. Veřejnosti bude vzácný list představen do konce května v Museum of English Rural Life v Readingu.

Jak se tučňáci vypořádávají s drancováním populací ryb nadměrným rybolovem? Odpověď na tuto a mnoho jiných otázek mohou dát výzkumné metody, jejichž základním krokem je vymezení populačního vzorku zkoumaných zvířat.

Vědci označí v tisícihlavé kolonii několik desítek nebo stovek ptáků, kteří jsou jinak jeden od druhého k nerozeznání. Obvykle se pro podobné účely používají barevné plastikové pásky, které se tučňákům navléknou na ploutvovitá křídla. Na základě takových výzkumů se týmu vedenému Yvone Le Mahoovou z university ve Štrasburku například podařilo odhadnout, že vzestup průměrné teploty povrchových vod moří o pouhého čtvrt stupně Celsia může zvýšit úhyn dospělých tučňáků patagonských o 9 %.

Páska není „neutrální“

Vědci předpokládali, že nošení plastových pásek na křídlech ptákům nijak nevadí. Yvone Le Mahoová se ale rozhodla ověřit i tuhle zdánlivou samozřejmost pokusem. Na ostrově Possession v Crozetově souostroví v jižním Indickém oceánu označila padesát tučňáků patagonských plastovými páskami a další padesátku nechala bez pásek.

TIP: Zrod zvířecích superpotomků aneb Jak zvířata investují do dalších generací

Všichni tučňáci měli pod kůží implantován elektronický čip, s jehož pomocí je mohli vědci jednoznačně identifikovat. Po deseti letech sledování vynesla Yvone Le Mahoová a její kolegové závěrečný verdikt. Úmrtnost tučňáků označených páskou byla o 16 % vyšší a ptáci s páskou na křídle navíc vyváděli o 40 % méně mláďat! Byla to pro všechny šokující zvěst. Výzkum ptákům škodí a jeho výsledky zkresluje nežádoucí vliv pásky.

Pomalí a zdálky viditelní

Na první pohled neškodná páska může tučňákovi ublížit mnoha různými způsoby. Kůže ptáků je citlivá především během pelichání a růstu nového peří a zejména v tuto dobu se tučňáci o cizorodý předmět nejednou poraní. Ke zranění dochází nejčastěji při potápění, kdy tučňák během jediné sekundy mávne křídlem až třikrát.

Páska také narušuje dokonale hydrodynamický tvar těla. Označeným tučňákům klade voda až o čtvrtinu vyšší odpor a to zvyšuje námahu při lovu. Tučňáci už nevydrží pod vodou tak dlouho a také úspěšnost lovu klesá. Opáskovaní jedinci slábnou a také mláďatům nezajistí dost potravy. Není to jediný problém, který na tučňáky označené páskou číhá pod vodní hladinou. Barevný pásek je nápadný a mořští predátoři, jako jsou kosatky dravé nebo tuleni leopardí, označené tučňáky snáze zahlédnou. Ptáci s barevnou páskou tak čelí častějším atakům.

Opatrnost je na místě

Někteří vědci jsou k prezentovaným výsledkům Yvone Le Mahoové skeptičtí. Například americká zooložka Dee Boersmaová z University of Washington provedla podobná sledování na tučňácích magellanských (Spheniscus magellanicus) a nezjistila nepříznivý efekt plastových pásek ani u ptáků, kteří je nosili patnáct let.
„Všechny pásky nejsou stejné a záleží i na druhu tučňáků a na místě, kde ptáci žijí,“ tvrdí Boersmaová. „Nemůžete výsledky získané s jedním typem nevhodných značkovacích plastových pásek vztahovat na všechny tučňáky a všechny lokality.“
Yvone Le Mahoová se však odvolává na „princip předběžné opatrnosti“. Podle ní je v situaci, kdy si vědci nejsou neškodností pásek jisti, používání tohoto způsobu značení tučňáků nepřijatelné.

Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus)

Dorůstá výšky kolem 90 cm a hmotnosti 11 až 16 kilogramů. Hnízdí na severních výběžcích Antarktidy, na ostrovech při antarktickém pobřeží, na Ohňové zemi, Falklandách a Jižní Georgii. Jejich celosvětová populace čítá více než dva miliony kusů. Živí se především rybami a sépiemi, pro které se potápí do hloubek přes 300 metrů. Pod vodou vydrží až pět minut.

Vytvářejí páry, v kterých žijí jednu sezónu. V další sezóně si hledají nové partnery. Jen třetina párů spolu vydrží dva po sobě jdoucí roky. Samice snáší jediné vejce o hmotnosti kolem 300 gramů. V péči o vejce se střídá se samcem po 1–2 týdnech. Mládě se klube po 55 dnech inkubace a z vejce na svět se dobývá 2–3 dny. Následně nosí rodiče mládě pět týdnů na nohou skryté v záhybu kůže na břiše. Tentokrát trvá jejich opatrovatelská směna jen pár dnů.

První Francouzi sloužili u SS už od července 1943. Tehdy vznikla SS Sturmbrigade Frankreich, která získala bojové zkušenosti během bojů v Haliči v srpnu 1944. Těchto asi 1 000 mužů doplnilo přibližně 1 500 veteránů z někdejší LVF. Další tisícovka mužů přibyla z výcvikového tábora francouzských dobrovolníků v alsaském Cernay a asi 1 800 mužů se rekrutovalo z Franc-Garde, ozbrojené odnože milice, kterou Němci ve Francii používali v akcích proti partyzánům.

Předchozí část: Bojovníci proti bolševismu: 33. granátnická divize SS Charlemagne

Budování divize

K vznikajícímu útvaru byla přeložena také asi tisícovka námořníků, kteří dobrovolně sloužili v Kriegsmarine. K těm všem se přidávali i francouzští dobrovolníci ze Schutzkommandos, dosud užívaných jako ostraha při pracích na Atlantickém valu, a příslušníci Nationalsozialistische Kraftfahrkorps, kteří pomáhali při transportech Židů z Francie. Vznikla tak pestrá směsice, jež dohromady čítala necelých sedm a půl tisíce mužů.

Kromě Francouzů bychom mezi nimi našli také několik Švédů, Švýcarů, Laosanů a Vietnamců. Vojáky původem z Francouzské Indočíny ve Francii během studií zastihla válka a oni se přidali na stranu okupantů. Šlo především o přesvědčené fanatiky, kteří ve svém bojovém angažmá spatřovali vznešený úkol „záchrany Evropy před bolševismem“. Divizi oficiálně velel někdejší velitel LVF Edgar Puaud, na kterého ale dohlížel německý příslušník Waffen SS Gustav Krukenberg, který hovořil plynule francouzsky. Vojáci byli umístěni ve Wildfleckenu ve středním Německu a vybaveni především ze zásob Wehrmachtu a zbytků po italské armádě.

Pomořanské peklo

V únoru 1945 byl svazek přejmenován na „granátnickou divizi“, takže jeho oficiální název zněl „33. Waffen-Grenadier-Division der SS Charlemagne“. Velení jej vyslalo do Hammersteinu v Pomořanech (dnes Czarne) a začlenilo do sestavy 2. armády, která operovala v rámci armádní skupiny Visla. Úkol francouzských dobrovolníků spočíval v obraně nedaleké linie fronty, ale ve chvíli, kdy vojáci teprve přicházeli do obranných pozic, začal sovětský útok.

Než si Francouzi mohli vůbec uvědomit, co se děje, museli chvatně ustupovat zpět k Hammersteinu. Původně zde do pole nastoupilo 4 500 mužů, ale sovětský útok jejich síly zredukoval o 1 000 vojáků a 15 důstojníků. Zbytek dostal rozkaz se seskupit u Neustettinu (dnešní Szczecinek), kam dorazili 26. února. Francouzi od Hammersteinu nicméně neustupovali s hanbou: v prostoru zůstalo padesát zničených nepřátelských tanků a vojákům bylo uděleno třicet Železných křížů. Jednotka se pak rozdělila do tří bojových skupin, z nichž každá měla dva prapory. Sovětský nápor u Neustettinu pokračoval dál a během 3. a 4. března byli Francouzi obklíčeni.

Jedna z bojových skupin se pokusila uniknout v mlze, která se ale zvedla, a na vojáky se snesla palba sovětské pěchoty. Mezi pohřešovanými byl i velitel divize Puaud. Další skupina, která dosud kryla ústup ostatních, se domnívala, že přístavy na Baltu již nepřítel obsadil, a rozhodla se probít na západ. Všichni její muži buď padli, nebo skončili v zajetí.

Pokračování: Francouzi ve službách SS: 33. granátnická divize v zoufalé obraně Berlína

Mezitím se sovětské tanky probily až na předměstí Kolbergu (dnešní Kołobrzeg) a poslední skupina Francouzů, odříznuta od svých krajanů, se dostala do pasti na pobřeží v Gdaňsku. Během zuřivých bojů o město se zde podle některých zdrojů střetli s několika muži, kteří patřili ke svobodným Němcům generála von Seydlitze a bojovali v řadách Rudé armády. Po rozdělení u Neustettinu čítala poslední bojeschopná skupina 750 mužů, nyní jich bylo o 400 méně. Nakonec zbytek divize vysvobodila dvě plavidla Kriegsmarine, která Francouze evakuovala do Swinemünde (dnes Świnoujście), čímž pro ně krvavá bitva o Pomořany skončila.

Krabí mlhovina, měřící asi 10 světelných let, je pozůstatek exploze supernovy z roku 1054. V době výbuchu byla šestkrát jasnější než Venuše a na denní obloze zářila třiadvacet dní. Na noční obloze byla pouhým okem viditelná ještě zhruba rok. Mlhovina je typická svými velmi zvláštními filamenty. Zvláštními proto, že podle měření mají menší hmotnost, než hmota vyvržená původní supernovou a také proto, že se rozpínají vyšší rychlostí, než jaká by odpovídala samotnému výbuchu.

Ve středu Krabí mlhoviny se nachází pulzar: neutronová hvězda s hmotností našeho Slunce, ale o velikosti odpovídající malému městu (zhruba 30 kilometrů v průměru). Měření ukázala, že pulzar v Krabí mlhovině rotuje rychlostí asi 30× za sekundu. Energie vyzařovaná tímto pulzarem je stotisíckrát větší než energie vyzařovaná naší hvězdou.

Nejnovější pohled na Krabí mlhovinu vznikl díky pozorování čtyř vesmírných přístrojů a pozemského radioteleskopu. Data z družice Chandra (rentgenově), XMM-Newton (ultrafialově), Hubble (viditelně) a Spitzer (infračerveně) jsou vidět fialově, modře, zeleně a žlutě. Pozemská data na rádiových vlnách z VLA (Very Large Array) jsou vidět červeně. 

Když se naši předci vydali dobýt svět, tak v něm žila celá řada druhů velkých kočkovitých šelem. Pak většina z nich vymřela a těm zbývajícím dnes hrozí stejný osud.

Podle toho, co víme, byl jednou z hlavních příčin postupného vymizení a vymření velkých dravých koček úbytek dostupné potravy. Týkalo se to například čtyř druhů šavlozubých šelem, jeskynního lva, lva amerického a amerického geparda. Viníkem byli z velké části tehdejší lidé, kteří lovili potravu velkých koček a zabíjeli i šelmy samotné.

TIP: Stoletá záhada vyřešena: Proč zabíjeli lidožraví lvi ze Tsavo?

Před stejnou hrozbou stojí i dnešní velké šelmy. Úbytek potravy podle odborníků závažně ohrožuje především africké lvi a levharty Diardovy z Indonésie. Jestli stojíme o jejich záchranu, tak bychom měli chránit jak šelmy, tak jejich kořist.

Hnědí trpaslíci jsou objekty na pomezí mezi hvězdou a planetou, které se nezažehly jadernou fúzí. Od planet se hnědí trpaslíci liší tím, že na počátku své existence prožijí krátké „spalování“ deuteria a pak se zmenší a vychladnou. Také vznikají jinak než planety a na rozdíl od nich září v oblasti červeného a infračerveného světla.

Ve vzdálenosti 21 světelných let od nás se nalézá těleso o hmotnosti 13 Jupiterů. Odborníci doposud považovali SIMP J013656.5+093347 nebo zkráceně SIMP0136 za jednoho z nejbližších hnědých trpaslíků.

Trpaslík nebo potulná planeta?

Astronom Jonathan Gagné z Carnegie Institute for Science ve Washingtonu DC a jeho tým teď přišli s tím, že SIMP0136 je vlastně planeta, tedy přesněji řečeno potulná planeta, protože podle všeho neobíhá kolem žádné hvězdy.

TIP: Hnědý trpaslík překvapil: Odpaluje erupce silnější než Slunce

Pokud mají pravdu a SIMP0136 je opravdu potulná planeta, nejspíš plynný obr, tak je to výborná zpráva pro planetární vědce. Obyvatelná sice určitě nebude, ale i tak může být velmi prospěšná. Bylo by totiž mnohem snazší studovat atmosféru a další vlastnosti u potulné planety, nežli u planety, která obíhá hvězdu. 

Jeden starý aforismus velmi hezky vysvětluje, proč je diplomacie USA tak úspěšná: Protože když je potřeba, dokáže země na kterékoliv místo na světě doručit sto tisíc tun spravedlnosti – v podobě letadlové lodi. A když je to potřeba opravdu hodně, zvládne mobilních letišť rozmístit hned deset. 

Vždycky existuje možnost, že selže-li kombinace diplomacie a zastrašování, přijde ke slovu válka – a na tu byste raději měli být připraveni. Na Zemi je sice celkem 22 států bez vlastní armády, to však neznamená, že by nepočítaly s případným bojem. Například Lichtenštejnsko je natolik malé (jeho rozloha činí pouhých 160 km²), že pro armádu doslova nemá místo. Na svou bezpečnost však nezapomíná, a pokud by jej někdo napadl, zasáhne Švýcarsko. Vojsko ze svého rozpočtu vypustil také mnohem větší Island, jemuž v případě problémů podle uzavřených spojeneckých smluv zase přispěchají na pomoc Spojené státy.

Neslavný rekord

Hlavní důvod pro zrušení armády je nabíledni – peníze. Profesionální vojsko se musí vybudovat, vybavit, platit a neustále udržovat, aby nestárlo a zůstávalo bojeschopné. To je finančně značně náročné, obzvlášť pokud nejsou jednotky v akci: Tehdy je totiž platíte za „čekání“ a doufáte, že nebudou nikdy potřeba. Roční náklady na chod armády se přitom mohou v přepočtu vyšplhat k bilionům korun a nejvíc tuto finanční zátěž pociťují právě Spojené státy.

TIP: Nejbizarnější válečné konflikty: Invaze bludných Švýcarů do Lichtenštejnska

V pomyslném žebříčku deseti zemí, které ročně vydají na armádu nejvíc peněz, se USA drží na vrcholu neobyčejně pevně: Jejich armádní rozpočet nepřekoná dokonce ani společná suma následujících devíti států, mezi nimiž nechybějí velmoci jako Rusko, Čína či Indie. Pro představu: Podle analytiků z IHS Markit se loni na armádní účely vynaložilo celosvětově v přepočtu 39,8 bilionu korun a USA do této sumy přispěly víc než 15,8 bilionu, tedy zhruba 40 %. Čína se jako druhá v pořadí zapojila do globálního zbrojení „pouze“ částkou 4,8 bilionu a třetí příčku obsadila Velká Británie s 1,3 bilionu. Česká republika se s rozpočtem 47,8 miliardy korun umístila na 63. pozici.

Drahá krize

Spojené státy měly již od konce druhé světové války kvůli napjatým vztahům se Sovětským svazem neustále v pohotovosti ohromné vojsko, které bylo nutné průběžně modernizovat a udržovat v bojeschopném stavu. Kromě studené války se zapojilo také do konfliktu ve Vietnamu či v Koreji a do mnoha dalších: V roce 1970 tak USA dosáhly pomyslného vrcholu, kdy operovaly s více než třemi miliony aktivních vojáků. Závěr 20. století se pak nesl v duchu postupného umírňování a americká armáda „řídla“. 

Útoky na Světové obchodní centrum 11. září 2001 však rozpoutaly válku proti terorismu a prezident George Bush opět otevřel zbrojařským firmám finanční kohoutky. V roce 2001 propukla válka v Afghánistánu a armádní rozpočet činil v přepočtu 7,9 bilionu korun. Rok 2003 znamenal boje v Iráku a náklady ve výši 10,5 bilionu. A v roce 2008 už se jednalo o 15,7 bilionu, protože bylo nutné se vypořádat s šíitskými milicemi v Iráku. 

NASA a klimatizace

Pomyslné špičky dosáhl americký armádní rozpočet v roce 2011, kdy se zastavil v přepočtu na 18 bilionech korun. Od té doby postupně klesal, nyní se však předpokládá, že se prezident Donald Trump zasadí o nový přísun financí: Jeho návrh navýšit armádní rozpočet na rok 2018 o 9,4 % musí ještě schválit Sněmovna, v té ovšem dominují republikáni. 

Nabízí se logická otázka, kam všechny zmíněné peníze směřují. V první řadě si musíme uvědomit, že válečná mašinerie vyžaduje pro svůj chod palivo. V roce 2015 spotřebovala americká armáda 531 miliard litrů pohonných hmot. O obsluhu strojů a o vojenské záležitosti celkově se přitom staralo přibližně 1,4 milionu lidí. Pokud jde tedy o počet „zaměstnanců“, lze armádu USA srovnat například s obyvatelstvem Prahy. 

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Obrovské sumy se investují také do vývoje a výroby nových bojových strojů. Rozpočet ale nafukují i na první pohled nenápadné, přesto velmi podstatné položky: V roce 2011 například vyšlo najevo, že USA zajišťují svým vojákům v Iráku a v Afghánistánu snesitelné podmínky pomocí klimatizace, jež ročně spolkne v přepočtu 513 miliard korun – tedy víc, než má na svůj celoroční chod NASA. Ani americká armáda přitom nepracuje zcela efektivně: V roce 2013 vyplynulo z hlášení Pentagonu, že Ministerstvo obrany zaměstnává o 21 % lidí víc, než by bylo potřeba k běžnému chodu. A přestože by státu prospělo, kdyby se některé základny uzavřely či omezily, Kongres v tomto ohledu svazuje armádě ruce. 

Sousedské vztahy

Není tedy divu, že Čína, která se dlouhodobě drží na druhé příčce zmíněného žebříčku armádních nákladů, dovede z nižšího rozpočtu (loni se oficiálně jednalo v přepočtu o 4,8 bilionu korun) uživit daleko početnější, i když neválčící vojsko. Jen v rámci záloh a vojenské policie pracuje v asijské zemi 1,1 milionu lidí a do aktivní služby je jich zapojeno přibližně 2,3 milionu. Poněkud překvapivě vlastní čínská velmoc také víc tanků, ovšem naopak za počtem amerických letounů a vrtulníků zaostává natolik, že to do jisté míry vysvětluje uvedený rozpočtový rozdíl.

Svou hlavní motivaci k vojenským nákupům nachází Čína v sousedském zbrojení: Indie například posiluje vlastní arzenál ponorkami Scorpène, kterých má od francouzské společnosti DCNS objednáno rovnou šest, a ve hře je také pořízení 150 nových bojových letounů, na něž chce země vyčlenit v přepočtu až 304 miliard korun. Lidová republika samozřejmě reaguje na investice sousedů rovněž nakupováním, vedle bezuzdného utrácení se však nebojí poohlédnout ani po alternativních zdrojích.

Čína zahalená tajemstvím

Dobrý příklad představuje letadlová loď Liao-ning, známá až do roku 1988 spíš pod označením Admirál Kuzněcov. Plavidlo nebylo v ukrajinských loděnicích nikdy dokončeno a téměř dvě dekády tam poklidně rezivělo. Nakonec ho v roce 1998 odkoupila čínská firma s tím, že jej hodlá přestavět na luxusní kasino. 

Poté loď na dvanáct let „zmizela z radarů“, načež začaly prosakovat první zprávy o jejím novém osudu – mělo z ní vznikat moderní letadlové plavidlo. Koncem minulého roku došlo ke slavnostnímu odhalení a kapitán Li Tung-jou prohlásil loď za bojeschopnou. Z Liao-ning se tak stalo první čínské plavidlo tohoto typu a díky velkému úspěchu projektu se již pracuje na druhém exempláři. 

I kvůli modernizaci a přestavbám se předpokládá, že do roku 2020 vzroste armádní rozpočet lidové republiky až na 5,9 bilionu korun. Uvedený odhad však staví na oficiálních údajích, které světu poskytuje Čínská vláda a jež se obvykle značně rozcházejí s očekáváním zahraničních pozorovatelů. Lidnatá země neutrácí za vojsko transparentně a o informace, kolik investuje do vývoje technologií či do modernizace, se zkrátka nedělí. V roce 2015 například deklarovala armádní rozpočet v přepočtené výši 3,7 bilionu korun, nicméně podle amerických odborníků se jednalo spíš o 4,5 bilionu, a švédští analytici z organizace SIPRI hovořili dokonce o 5,4 bilionu. Čínská vláda se na dané téma nijak nevyjadřuje, tudíž nezbývá než jejím údajům věřit. Je však docela možné, že asijská země překročí zmiňovanou laťku 5,9 bilionu již před rokem 2020 – pokud už se tak nestalo… 

Škrty z nouze 

V porovnání s prvními dvěma příčkami armádního rozpočtového žebříčku působí přepočtená částka 1,3 bilionu korun u Velké Británie téměř úsměvně. Musíme ovšem uvážit, že se z uvedené sumy platí „pouze“ 146 tisíc vojáků v aktivní službě. Výši rozpočtu ovlivňují mimo jiné jednotky nasazené v řadě zahraničních destinací, například v Afghánistánu, Iráku či na Kypru. Britové dlouhodobě udržují i základny v Kanadě, Německu, Belize a Keni. K dispozici mají přes čtyři sta tanků, bezmála tisíc letounů a vrtulníků, jednu letadlovou loď a deset ponorek. 

Na rozdíl od Číny však musejí každoročně přistupovat ke škrtům, pod něž se například loni podepsalo i hlasování o vystoupení země z Evropské unie a následný pokles libry. Rozšíření armádního rozpočtu totiž Británie dosáhla „uměle“, neboť se z něj po navýšení začaly hradit položky, na které se dřív čerpaly finance z jiných fondů: například vojenské penze a mírové mise pod hlavičkou OSN. 

Aby tedy dokázala armáda s upraveným rozpočtem vyžít, musela přikročit ke škrtům, a dokonce k prodeji pozemků, na nichž stojí některé základny. Z námořního arzenálu zmizely protilodní raketové střely a zakotvit musela i jediná britská opravárenská loď RFA Diligence. Pobrexitový pád libry navíc pozdržel řadu armádních nákupů ze zahraničí – mimo jiné „neviditelných“ stíhacích letounů F-35 Lightning II, lovců ponorek P-8 či bojových dronů. A jak se zdá, ani v následujících letech se situace nezlepší. 

Ve středověku a raném novověku bylo období dospívání chápáno pouze jako proces fyzického dozrávání. Co se týkalo pohlavní výchovy, byli mladí lidé odkázáni sami na sebe a vlastní přičinlivost, neboť ideálem se stalo zachovat co nejdéle jejich nevědomost a nevinnost. Panovala totiž obava, že otevřené pokyny týkající se dospívání by mohly vést k předčasnému probuzení pohlavního pudu.

Svody jinošství

Čas dospět dopřál chlapcům už raný novověk – vzdělávali se a urození z nich se vydávali za zkušenostmi na kavalírské cesty. Také v 19. století bylo běžnou součástí mužského zrání pokračovat ve vzdělání se zaměřením na profesi nebo společenské zařazení. Chlapecká puberta si tak do jisté míry získala respekt. Chudí už v době dospívání pracovali za výdělek a nabývali jistá práva, jako dát si pivo nebo vykouřit cigaretu.

Pedagogická literatura většinou pohlavní výchovu odmítala a setkáváme se s ní okrajově jen v nemnoha titulech. Ty doporučovaly dospívajícím hochům ovládnutí erotické touhy, ovšem některým z nich se již v tomto období dostalo první sexuální zkušenosti.Se sociálně rovnými vrstevnicemi byl předmanželský pohlavní styk prakticky vyloučený, neboť panenství bylo nezbytným atributem slušného děvčete. Jak tedy ke svým zkušenostem chlapci přišli?

Příhodnější prostředí představoval venkov, kde se příležitost našla snadněji. Chlapci ze zámožných rodin nepohrdli poučením od děvečky, ve městě od služky, a to i přesto, že jí svedení nezletilého syna nebo příbuzného zaměstnavatele mohlo vynést jeden až tři měsíce vězení. Průměrný městský mladík vyhledávající sexuální zasvěcení však získával nejčastěji zkušenosti v náruči prostitutky. 

Strasti panenství

Fyzické dospívání dívek nebudilo mnoho pozornosti, tolerance jejich pubertálních výtržností byla mizivá, jen dobře situované si mohly nějaký ten výstřelek dovolit. Od 12 let do zasnoubení jim měla výchova vštěpit „základ k radostnému plnění nejpřirozenějšího povolání, státi se matkou v nejdokonalejším smyslu“. Informace o podstatě početí však k dispozici neměly.

Průvodkyní na cestě dospíváním byla dívce matka, která jí měla předat znalosti ohledně řízení domácnosti, náboženské a mravní principy nebo pro ženu nezbytné vlastnosti. Právě na ženskou rodičovskou autoritu od počátku 19. století apelovali lékaři, aby dceru také včas poučila o menstruaci.

Kolik turistů do Marsabitu každoročně zavítá?

Marsabit je jedním z nejméně navštěvovaných keňských parků, což je dáno několika faktory. Tím hlavním je asi špatná dostupnost. Od hlavního města Nairobi je park vzdálen zhruba 650 kilometrů a doprava sem je velmi komplikovaná. Našimi návštěvníky jsou proto zejména lidé, kteří v Africe podnikají slavnou severojižní cestu z Kapského města do Káhiry nebo naopak. Marsabit leží zhruba uprostřed této trasy. I tak se mu ale lidé vyhýbají, a pokud se zdrží, tak většinou jen na jednu noc – z parku tak nepoznají vůbec nic. Během roku sem jezdí zoufale málo lidí, spíš bych řekl, že je výjimka, když v parku nejsou rangeři sami. Převažující obliba jihokeňských destinací není typická jen pro zahraniční návštěvníky, ale bohužel i pro samotné Keňany.

TIP: Severokeňský národní park Marsabit aneb Ráj uprostřed pekla

V rámci vaší práce důstojníka KWS (Kenya Wildlife Service, tedy volně přeloženo Keňská správa národních parků; pozn. redakce) máte na starosti vztahy s etniky. Jak kmenová diverzita ovlivňuje ochranářské úsilí v tomto kraji?

V okolí Marsabitu žije na poměrně malém území hned několik etnik – Borani, Rendilové, Samburové, vyskytují se tu i Gabbrové, ve městě pak přistěhovalci z Etiopie a Somálska. Kmenová pestrost je požehnáním i pohromou tohoto kraje. Dochází zde ke konfliktům, které končí často krveprolitím a různorodé kmenové kultury prakticky znemožňují existenci jednotné strategie k ochraně místního parku. Každý kmen totiž vyžaduje odlišný přístup. Na druhou stranu, právě to, že si zdejší kmeny dodnes udržují své tradice, činí Marsabit zajímavějším z hlediska budoucího rozvoje ekoturismu.

Jsou pro vaši funkci nějaké specifické požadavky?

Kromě profesních předpokladů je důležité třeba i to, že jsem z kmene Kikujů. Pokud by byl na mém postu někdo z místních kmenů, ihned by vznikla paranoia, že některý z kmenů zasahuje do lokální politiky víc než ostatní.

Jednou z vašich každodenních povinností je okružní jízda po okolních vesnicích a komunikace s domorodci. Jaký má tato práce smysl?

Při každodenních patrolách především sbíráme terénní informace, které se netýkají jen vesničanů, ale taky významných lokalit – napajedel, populací slonů, a tak dále. Naším cílem navíc je, aby se místní obyvatelé na rangery dívali jako na partnery a ne jako na vetřelce. Pouze tímto způsobem můžeme v budoucnu něco změnit. Náčelníci a šéfové lokálních komunit jsou nyní začleňováni do projektů KWS jako společníci a partneři. To je z hlediska místních poměrů úplně revoluční.

K jakým nejčastějším konfliktům mezi člověkem a přírodou v Marsabitu dochází?

Velký problém máme s nelegální těžbou dřeva, které lidé využívají jednak jako stavební materiál a taky pro výrobu dřevěného uhlí. Přitom mají domorodci v rámci parku a rezervace zakázáno kácet stromy, povolený je pouze sběr popadaných větví nebo spadlých stromů.

Respektují to?

Částečně. V poslední době se setkáváme se situacemi, kdy lidé stromy navrtají nebo nařežou a ony pak spadnou samy. Strom je tedy fyzicky mrtvý, ale takový postup je samozřejmě nelegální. Těžko se však postihuje. I když někoho načapáme, zadržíme ho pouze na den nebo dva. Ihned se pak ozve komunita, ke které dotyčný náleží a hrozba nepokojů je v porovnání s těžbou malicherná. Jedno je však jasné – pokud by kácení stromů nekontrolovaně pokračovalo, marsabitský prales to zcela zničí.

Zatímco některé kmeny se za vidinou dřevěného uhlí vydávají až do samotného nitra parku, druzí se tam bojí chodit kvůli démonům. Jak silný je vliv tradic?

Stejně jako k mnoha pralesům na světě, i k Marsabitu se váže mnoho legend. Velmi oblíbená je víra, že Bůh pasteveckých etnik obývá horu – proto se do středu pralesa nevydávají obyčejní lidé, ale pouze šamani, kteří tam konají oběti při modlitbách za déšt.

Závažným problémem africké přírody jsou stále pytláci. Máte případy pytláctví i dnes tady na severu Keni?

Bohužel je to stále častý jev, který se týká toho nejcenějšího, co v Marsabitu máme – Ahmedovy generace slonů s velkými kly. Není příliš těžké přijít na to, proč se tu pytláctví stále daří – sever Keni tvoří rozlehlé, horkem sužované pláně a prakticky kdokoliv se jimi může nepozorovaně pohybovat. Samo pytláctví je stále živeno poptávkou po slonovině na asijském trhu. Za úspěch považujeme, že se nám podařilo eliminovat případy pytláctví na lokální úrovni.

Základním zdrojem obživy je pro místní etnika dobytek. V poslední dekádě ovšem počty domácích zvířat rapidně stouply. Je zde ještě místo pro ta divoká?

Otevřeně mohu říct, že žádné místo pro divoká zvířata už vlastně není. To ale není jen problém Marsabitu, ale celé Keni a potažmo celé Afriky. Například sezónní trasy migrujících slonů byly zablokovány lidským osídlením, což přináší jen konflikty. V současnosti se snažíme vytvořit zóny vytvořené tak, aby sloni mohli nerušeně migrovat.

Jaký vztah mají místní lidé ke zvěři v Marsabitu?

Vztah k přírodě je do velké míry ovlivněn tradičními zvyky jednotlivých kmenů. Pro pastevecké komunity je prales v zásadě jen zdrojem paliva a divoká zvířata vnímají jako konkurenci pro krávy a kozy.

Takže turistický a potažmo ekonomický potenciál si neuvědomují?

Turistický potenciál Marsabitu je obrovský, ale lidé si ho zatím nedokáží v reálnější podobě představit. Většina z místních obyvatel nikdy nenavštívila žádné destinace nebo parky na jihu. Jsou konzervativní a hrdí, s jihem často nechtějí mít nic společného. Abychom to změnili, bereme dnes současné představitele komunit do různých míst jako Aberdares či Meru, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak se místní komunity do parků zapojují.

Ochranářské úsilí na severu Keni komplikují předsudky – nejen v Nairobi převládá představa, že sever nenabízí nic jiného než sucho, písek a nepokoje. Lze tuto představu změnit?

Ano, o našem regionu panují v Keni vžité předsudky a velmi nám škodí. Na druhou stranu, mají svůj reálný, i když vyhrocený základ. Tato oblast bývala kdysi považována za konec světa. Nyní jsme ve stadiu demystifikace – ano, jsou tu vyprahlé širé pláně, ale jsou skvělé pro přemýšlení a pročištění myšlenek. Je tu Marsabit, horská oáza, ve které si můžete odpočinout a vidět něco, co světu několik desítek let unikalo.

Co pro pomoc mohou udělat média?

Mediální pomoc, zejména se světovým přesahem, je zcela zásadní. Bohužel o Marsabitu se několik desítek let vůbec nepsalo. A když, tak pouze v souvislosti s velkými suchy, etnickými nepokoji nebo pádem letadla s ministrem v roce 2006. Kam až moje paměť sahá, vůbec první a zásadní projekt, který důkladně a systematicky mapoval tento park, je váš dokument Africa obscura. Přínosem byl už samotný fakt, že se o nás začalo mluvit, a to nejen v Keni, ale i v zahraničí. Byl jsem nedávno na výměnné stáži v Ugandě, a i tam o tom projektu věděli. Díky němu jsme získali spojení se Spojenými státy a poznali lépe dílo Martina a Osy Johnsonových. Máme v rukou silný argument i důkaz, jak se prales s postupem času mění.

Na snímcích Martina Johnsona je Marsabit zachycen ve 20. let minulého století. Jakou nejmarkantnější změnu park od té doby prodělal?

S politováním musím říci, že marsabitský prales je neustále ničen rozsáhlou lidskou činností a na současný stav mají vážný dopad i klimatické změny. Velkou proměnou prošlo zejména Johnsonovo Rajské jezero. V posledních letech několikrát zcela vyschlo – to je jev, na který jsme tu dlouho nebyli zvyklí. Jezero Gof Sokorte Dika bývalo jezerem slonů. Nyní je to i v období dešťů pouhá blátivá louže a v období sucha prašná aréna. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že jsme již za bodem zvratu. Marsabitský prales umírá, nejsou tady žádná viditelná společenství mladých stromů, které by nahradily stávající unavené velikány, které Martina zcela jistě pamatují. V tomto ohledu potřebujeme jakoukoliv pomoc…

Mohou téměř sto let staré archivní fotografie pomoci při řešení současných problémů, kterým Marsabit čelí?

Zcela rozhodně. Už teď vaše expedice prokázala, že nejen rangeři, ale i obyčejní lidé na ně reagují pozitivně. Komparativní metoda je jedním z nejsilnějších nástrojů, jak lidem demonstrovat nutnost chránit místní ekosystém. Uvidět znamená uvěřit. Snímky nosorožců a jiných druhů, které nadobro vymizely, jsou velmi silným argumentem…

Současným celosvětovým a stále častějším trendem je dělení území na místa, kde je „vše povoleno”, a na ta, kde je „vše zakázáno”. Skutečně se lze na ochranu přírody dívat jen tak, že ji striktně oddělíme od člověka?

Řekl bych, že v určité fázi to je nutné. Pokud dochází k závažné degradaci vzácných ekosystémů, je třeba zakročit dříve, než nadobro zmizí z povrchu zemského. Na druhou stranu, člověk je odpradávna součástí přírody a to samé platí o domorodých etnikách na severu. Žijí zde v krutých podmínkách již několik generací. KWS má za úkol ukázat jim alternativu, popostrčit je k řešení problému – poslední krok už ale musí udělat sami. Jedno je víc než jisté, místní lidé jsou klíčem k úspěchu a bez jejich aktivního zapojení hrozí marsabitskému „Ráji“ brzký zánik…

Na okraj rozhovoru

Jack Marubu (1981) je jedním z nejaktivnějších důstojníku KWS na severu Keni. Při vykonávání své práce musí často překonávat velké vzdálenosti – cestuje na stáže do sousedních zemí i do jiných parků v Keni, rodinu má v Mombase, tedy na druhém konci Keni. Je to nesmírně sečtělý, cílevědomý a odpovědný člověk s velkým zápalem pro ochranu přírody. Jack Marubu byl spolu s kapitánem Obreinem hlavním spolupracovníkem expedice Fotografické návraty v distriktu Marsabit. Pro KWS pracuje už čtyři roky.