Nejtragičtější hromadnou sektářskou sebevraždu má na svědomí Jim Jones, kazatel, který kolem sebe v 60. letech minulého století shromáždil komunitu s názvem Svatyně lidu.

Své první příznivce, převážně z řad chudých Afroameričanů, začal oslovovat především hlásáním tezí o sociální spravedlnosti, rasové snášenlivosti a právech chudých. Podporoval je řadou praktických akcí, například rozdáváním polévky, šatstva či uhlí pro chudé. Postupem času se jeho rétorika začala měnit ve stále militantnější kritiku vlády, ostatních církví či politiky vůči Afr­oameričanům. Postupně se vyhlásil za reinkarnaci mnoha známých osobností včetně Lenina nebo Batmana a své vnitřní démony se pokoušel přehlušit velkými dávkami drog.

Počátkem 70. let už měl kolem dvaceti tisíc příznivců a na veřejnost začínaly prosakovat informace o ponižování, týrání, sexuálním zneužívání či podivných machinacích s penězi uvnitř sekty.

Masakr v Jonestownu

Na zvyšující se pozornost úřadů reagoval Jones radikálním krokem. Pronajal pro svoji komunitu 3 800 akrů půdy v guyanské džungli v Jižní Americe a začal budovat svůj Jonestown. Jonesovy následovníky však čekala jen nelidská dřina, práce od rána do večera za zvuku Jonesových kázání linoucích se z amplionů. Čas od času někdo uprchl a vynesl na světlo zprávy o brutálním bití, ale také o nacvičování hromadné sebevraždy. Nikdo tomu však nevěnoval pozornost, až na kongresmana Leo Ryana.

Ten se 17. a 18. listopadu roku 1978 vydal Jonestown navštívit, aby zjistil, jak se věci mají. Na místě skutečně vyslechl šokující výpovědi některých členů sekty, kteří se s ním chtěli okamžitě vrátit do USA. Ryan měl dost poznatků k tomu, aby podnikl radikální opatření, ale při návratu k helikoptéře ho na letišti čekala skupina Jonesových mužů a začala zběsile střílet. Kongresman Ryan, reportér Don Harris, kameraman Bob Brown, fotograf Greg Robinson a bývalá členka hnutí byli zabiti a dalších 11 členů výpravy bylo zraněno.

Smrtící jahodový koktejl

Jim Jones věděl, že věci se daly tak jako tak do pohybu. Nechal shromáždit všechny obyvatele Jonestownu a oznámil jim, že přijdou vojáci a společný život skončí. Poté je vyzval k sebevraždě: „Když nemůžeme v míru žít, musíme v míru umřít,“ křičel Jones a jeho stoupenci to po něm skandovali. Jakmile ztichli, řekl: „Vezměte si jed, jak to dělávali ve starověkém Řecku. Je to revoluční čin… Nemáme možnost přežít.“ Členové sekty pak vypili z papírových pohárků smrtící koktejl z jahodového sirupu, obrovského množství uklidňujících tablet, silných prášků proti bolesti a kyanidu.

V osadě zemřelo více než devět set lidí včetně 276 dětí. Část příslušníků sekty vypila kyanid, na těle ostatních se našly vpichy po injekčních jehlách, sto padesát lidí, kteří se pokusili utéct nebo odporovat, bylo zastřeleno. Do okolní džungle se podařilo uprchnout jen několika málo obyvatelům kolonie. Jones byl nalezen s prostřelenou hlavou. 

Tragédie byla objevena až o několik dnů později. Nalezená těla ležela všechna tváří k zemi, u části z nich byly viditelné stopy po jejich vlečení po zemi. „Nespáchali jsme sebevraždu, spáchali jsme akt revoluční sebevraždy na protest proti nehumánnímu světu,“ promlouvá Jones na konci nahrávky, kterou sekta během sebevraždy pořídila. 

Mír byl ratifikován 24. října 1648. Ne všichni ale byli jeho uzavřením nadšeni. Největší zklamání cítili určitě čeští emigranti. Už dvacet osm let se snažili o obnovení stavovské monarchie v Čechách, bojovali ve švédských i jiných službách, působili na dvorech vládců a najednou se ocitli ve vzduchoprázdnu. Jejich naděje na návrat domů a opětovný zisk majetků byly ztraceny. „Běda, jak nešťastný je konec švédské války. Doufali jsme v osvobození ode jha antikristova tyranství, a hle, upadli jsme hlouběji do jeho osidel.“ Toto napsal nejslavnější z nich, Jan Amos Komenský. 

Nové konflikty

Ne všichni ale složili zbraně. Nový konflikt vypukl mezi Polskem a Švédskem a do této války se nakonec zapojili jako polští spojenci i Habsburkové. Komenský, tehdy sídlící v polském Lešně, se pokoušel do protihabsburské koalice nalákat i cromwellovskou Anglii, která ale o středoevropské záležitosti nejevila zájem. V rámci války došlo také k poslednímu pokusu o evangelický převrat. V okolí Lešna shromáždil český šlechtic a bývalý švédský důstojník Václav Sádovský ze Sloupna válečné veterány. Toto vojsko mělo vpadnout do Čech a vyvolat všeobecné evangelické povstání. Chimérický plán byl odsouzen k nezdaru a k vpádu do Čech nakonec vůbec nedošlo. Smutné bylo, že toto jednání si Poláci vyložili jako nepřátelské vůči své zemi a nakonec zaútočili na Lešno, které lehlo popelem.

Utužení absolutismu

Vestfálským mírem české země definitivně přešly od stavovského státu k absolutistické monarchii, což bylo uzákoněno již přijetím Obnoveného zřízení zemského v druhé polovině dvacátých let. Až dosud si čeští stavové svého panovníka volili, nyní nastupovali králové z rodu Habsburků podle dědičného práva. Stavům volba příslušela jen v případě vymření Habsburků po meči i po přeslici. Omezení ale bylo víc, například stavovský sněm mohl projednávat jen věci, které mu panovník předložil.

Sněmu ale zůstal jeden důležitý mocenský nástroj, a to schvalování berní. Jenže tento nástroj stavové příliš nevyužívali. Změnilo se totiž i samotné složení stavovské obce. Ze starých panských rodů, kterých bylo před rokem 1618 asi sedmdesát, jich zbylo v zemi jen dvacet. Ostatní rody, jakými byli třeba Pernštejnové nebo Smiřičtí, vymřeli, nebo byli ze země vypuzeni. Na jejich místo nastoupily zčásti rytířské rody povýšené do panského stavu a zčásti rody cizí, které dostaly v českých zemích inkolát (zemské domovské právo). Většina rodů přišla z ostatních zemí habsburské monarchie, převážně ze zemí rakouských, uherských, ze Slezska, ale hojně byly zastoupeny i rody z říše, Itálie anebo z Francie a španělského Nizozemí. Tato kosmopolitní šlechtická obec byla úzce spojena s vídeňským dvorem a neměla zájem na tom, pouštět se s ním do konfliktů. Naopak, pevně za ním stála a tuto věrnost brzy prokázala v době povstání uherských magnátů.

Zkrvavená země

Válka dopadla krutě na všechny složky obyvatelstva, ale nejvíc jí trpěl venkov. Vesničané se nemohli spolehnout na hradby, ani se nemohli vykoupit. Soldateska je brala za zdroj obživy a snadné kořisti a podle toho se k nim chovala. V českých zemích nezmizelo obyvatelstvo jen kvůli válečným tažením. Významnou roli zde hrála i emigrace. Kvůli víře opustilo jen Čechy na 150 000 lidí a na Moravě nebyl tento počet o mnoho nižší. Tito emigranti směřovali nejčastěji do Slezska, Saska, ale třeba i do Falce. Obrovský úbytek pracovních sil se pochopitelně musel projevit v hospodářství. 

Co se týká laserových zbraní, Velká Británie kráčí ve stopách armády Spojených států. Britské ministerstvo obrany udělilo kontrakt v hodnotě 30 milionů liber (necelých 950 milionů Kč) konsorciu UK Dragonfire, aby vyvinulo prototyp laserové zbraně Laser Directed Energy Weapon (LDEW) Capability Demonstrator.

Prototyp vojenského laseru by měl být hotový v roce 2019, kdy podstoupí testy v terénu. Měly by ukázat, jestli je taková zbraň v bojovém nasazení praktická a účinná. Experti budou klást důraz zejména na prověření laseru v různých klimatických podmínkách na souši i na vodě.

TIP: Lasery na obzoru: Americká armáda chce do osmi let zavést laserové zbraně

Tento laser zřejmě nenasadí do ostré akce. Ale podle toho, jak se osvědčí v testech, pak britská vláda rozhodne o programech vývoje zbraní budoucnosti. Pokud vše půjde podle plánu, tak by britské jednotky měly dostat první laserové zbraně v polovině příštího desetiletí.

Prakticky od počátku blokády 8. září 1941 musely úřady v Leningradu řešit hrozící nedostatek potravin. Rudá armáda udržela pás území táhnoucí se k Ladožskému jezeru, přes které začaly ještě na podzim 1941 proudit nezbytné zásoby. Jen v říjnu a listopadu jich lodě dovezly víc jak 60 000 tun. Již koncem září se však rozběhly přípravy na zřízení systému, který by umožnil dovážet do města vše potřebné i ve chvíli, kdy jezero zamrzne. Od 8. listopadu létala nad jezerem průzkumná letadla a zjišťovala, zda se tvoří ledová vrstva.

Těžké začátky

Počasí hrálo obleženým do karet, kolem poloviny listopadu udeřily mrazy. O dva dny později se na led vydaly průzkumné čety vyznačující možnou zásobovací trasu. Pro transport pomocí saní se odhadovala nezbytná síla ledu okolo osmnácti centimetrů, automobily pak měl unést dvaceticentimetrový led. Dne 20. listopadu měl led sílu jen asi 12 cm, ale v zoufalé situaci se vydala na cestu skupina povozů, která se úspěšně vrátila druhý den ráno i se zásobami.

S tím jak led nabýval na síle, na něj vjely též nákladní automobily. Transportů stále přibývalo a 22. listopadu se již na jezero odvážil první velký konvoj šedesáti nákladních automobilů. V průběhu dalších týdnů vzniklo hned několik dalších cest po ledu, dlouhých kolem 30 km, tak aby mohla přeprava po jezeře fungovat 24 hodin denně. Kvůli špatným povětrnostním podmínkám a různým organizačním potížím však zásobování města zpočátku neprobíhalo podle představ.

Zatímco štáb Leningradského frontu počítal s 2 000 tunami zásob denně, 25. listopadu se podařilo dopravit pouze 70 tun, další den 154 tun atd. Konec listopadu navíc přinesl oblevu, která dopravu na cestě ještě více zpomalila. V prosinci naštěstí přišel nový mráz a provoz tak mohl dál narůstat, když před Vánocemi stoupl až na 700 tun dovezených zásob denně.

Do konce prosince zesílil led na sílu jednoho metru, což již umožňovalo přesun i nejtěžší techniky včetně těžkých tanků KV-1. Soustava cest a křižovatek vybudovaných na Ladožském jezeře měřila po dokončení přes 1 700 km. Na začátku roku 1942 již Cesta života, jak ji brzy začali Leningraďané nazývat, naplno sloužila také svému druhému účelu. Odhaduje se, že jen za první zimu se díky ní dostalo z města přes půl milionu civilistů a zraněných vojáků.

Dobře chráněná trasa

Aby se podařilo udržet plynulost dopravy na ledové cestě, bylo třeba ji neustále udržovat; ženisté museli pravidelně odklízet velké množství navátého sněhu. O ochranu před nálety Luftwaffe se staralo téměř 350 protiletadlových děl a kulometů spolu se stovkou světlometů. Nad ledem také operovaly sovětské letouny 13. stíhacího pluku. Kromě toho Rudá armáda vybudovala dvě obranná pásma ve vzdálenosti 8 až 12 km od břehu chránící cestu před případnými pozemními útoky.

Základ těchto postavení tvořily ledové bunkry obsazené kulometnými družstvy a odstřelovači. Jižní břeh držely jednotky 10. střelecké divize a 4. brigáda námořní pěchoty z 54. armády. Vojáci měli k dispozici lyže a palebnou podporu jim zajišťovaly též motorizované sáně. Vedle původních dvaceti kontrolních dopravních stanovišť vzniklo od 1. ledna 1942 postupně na cestách 55 dalších. 

Na jezeře sloužilo asi 350 regulovčíků, kteří řídili dopravu, zajišťovali její plynulost a také pravidelně měřili sílu a kvalitu ledu. O noční osvětlení se staralo více než 150 zacloněných luceren. Kolem cesty se také nacházelo velké množství zdravotnických i technických stanovišť a také místa, na nichž se mohli řidiči a evakuovaní z Leningradu ohřát. Přes všechna opatření představovala cesta po zrádném ledě, ke všemu téměř denně ostřelovaném letadly či děly, riskantní záležitost.

Jen během prvního týdne přišla Rudá armáda o 52 nákladních vozů a odhaduje se, že z celkem 4 000 nasazených aut bylo ztraceno každé čtvrté. Ruský historik Dmitrij Lichačov dokonce prohlásil, že by s ohledem na počet obětí bylo příhodnější pojmenovat trasu přes jezero „silnicí smrti“. Řidiči prý za jízdy stáli jednou nohou na stupátku, napůl venku z vozu, aby v případě proboření mohli okamžitě vyskočit.

S jarem 1942 přišla obleva, na cestě se objevovaly kaluže a trhlin v ledu přibývalo. Doprava se z bezpečnostních důvodů stále více omezovala a od 15. dubna nesměly na led autobusy s pasažéry, o čtyři dny později se zákaz rozšířil i na cisterny. Snaha udržet zásobování města co nejdéle vedla k tragickým ztrátám, jen 20. dubna se pod hladinu propadlo 80 nákladních automobilů.

Životodárná obleva

O den později přišlo nařízení ukončit přepravu po ledě. Přesto poslední náklad (64 tun cibule) dorazil do Leningradu ještě o dva dny později. Pak už se cesta stala nesjízdnou. Kvůli ledovým krám na hladině a špatnému počasí začala později i plavební sezona. První zásobovací lodě se na cestu vydaly teprve 22. května. Na jezeře se rozhořela válka malých lodí, často vybavených kvůli větší rychlosti leteckými motory. Do boje se zapojil dokonce i oddíl italských rychlých člunů převezený z přístavu La Spezia.

Další zima již nepřinesla tak tuhé mrazy, takže se první konvoj nákladních automobilů vydal přes zamrzlé jezero až 20. prosince 1942, tedy víc jak o měsíc později než předchozí rok. Na druhou stranu příznivější povětrnostní podmínky umožnily položit na dno jezera potrubí, kterým do Leningradu proudila životně důležitá nafta. Proběhl také pokus odstranit zdlouhavé vykládání zásob z železničních vagonů a jejich opětovné nakládání na druhém břehu zamrzlého jezera. Koncem roku 1942 začali ženisté budovat železniční trať přes zamrzlé jezero, ale po úspěchu operace Jiskra v lednu následujícího roku se od její stavby upustilo.

Cesta života umožnila úspěšnou obranu Leningradu a přežití statisíců lidí. Za nejkritičtější zimy 1941–1942 po ní bylo přepraveno na 361 109 tun zásob, z toho 262 000 tun potravin a 31 910 tun munice. Další velké množství zásob se po ní přepravilo v následujících dvou zimách, byť tehdy již fungovalo i relativně bezpečnější spojení po čerstvě osvobozeném pruhu území na jižním břehu Ladožského jezera.

Celkově se přes jezero během blokády města evakuovalo asi 1,3 milionu civilních obyvatel a zraněných vojáků. Byť význam Cesty života v letech 1942–1944 postupně klesal, nadále zůstávala symbolem heroického nasazení a sebeobětování.

Těžký úděl řidičů

Muži, kteří jezdili s nákladními automobily přes Ladožské jezero tam a zase zpátky, byli v téměř neustálé permanenci. Kritická zásobovací situace neumožňovala dostatečný oddech, a tak byli řidiči velmi vyčerpáni, což potvrzuje vzpomínka Ludmily Anopovové na její cestu z města:

„Jeli jsme autem, pak vlakem na zastávku Borisovaja na břehu jezera, kde bylo plno lidí se zavazadly. Náklaďáky přijížděly a šoféři dávali přednost těm, kdo měli s sebou vodku, tu věčnou tvrdou měnu. My jsme neměli nic než kolínskou. Jeli jsme jako poslední. Vítr byl krutý a bodavý. Na korbě náklaďáku byli nacpaní lidé i jejich majetečky. Tento řidič tři dny nespal. Zrovna, když jsme přijížděli k druhému břehu, usnul na volantu. Narazil do borovice a rozhodil pasažéry po ledu. Z náklaďáku vypadl i můj otec. Dva měsíce nato zemřel. Tak jsme se sestrou osiřely.“

Koniklece (latinsky Pulsatilla), jsou jarní ozdobou stepních luk, skal a suchých, především borových, hájů. Najdete je rovněž na loukách vysokohorských. Český název je prý odvozen od slovenského „poniklec“. Poniklý totiž znamená visící dolů, což je znak květů některých druhů. Latinský název má původ ve slovesu pulsare, což značí mimo jiné zvonit. Inspirací byl jednoznačně tvar květu připomínající zvon.

Slzy pro milého

Typickým znakem konikleců je ochmýření celé rostliny. To je odlišuje od sasanek, s nimiž jsou občas zaměňovány. Například pro Italy je žlutý koniklec (Pulsatilla alpina apiifolia) žlutou sasankou (Anemone gialo). Botanicky jde ovšem o samostatný rod. Jako snad všechny pryskyřníkovité rostliny i koniklece jsou jedovaté, což je odedávna předurčilo pro využití v lidovém léčitelství. Byly nasazovány proti ekzémům, dně, revmatizmu a dokonce proti moru.

Dle řeckých bájí vyrostly ze slz bohyně Afrodity, když oplakávala milence Adonise, kterého rozsápal na lovu kanec. U starých Řeků byly i symbolem ženských slz, nejen kvůli této pověsti, ale rovněž proto, že stejně rychle, jak vykvetou, tak také zmizí. V květomluvě pak koniklec znamená: „Musím se s tebou rozejít.“

Rozesety po Evropě

Existuje asi 30 druhů konikleců, které nejčastěji mívají květy modro-fialové, ale i bílé nebo žluté. V Čechách je nejčastějším z tohoto rodu koniklec luční (P. pratensis), jenž má několik poddruhů, jako je koniklec luční český nebo načernalý. V Krkonoších můžete nejčastěji vidět koniklec alpinský bílý (P. alpina subsp. austriaca). Na Moravě lze obdivovat koniklec velkokvětý (P. grandis), který najdete dokonce v samotném městě Brně.

TIP: Odpadkové ekosystémy překvapují aneb Neuvěřitelná fakta o nových ekosystémech

Na Slovensku se zase vyskytují dva vzácné, velmi dekorativní a příbuzné koniklece: koniklec slovenský (P. slavica) a koniklec prostřední (P. subslavica). Oba jsou západokarpatskými endemity. V Alpách jsou poměrně časté bíle kvetoucí koniklece jarní (P. vernalis), koniklec alpský pravý (Pulsatila alpina subsp. alpina) a žlutě kvetoucí koniklec alpský celolistý (P. alpina apiifolia). Ten je, nejspíš podle sírově žluté barvy květů, někdy nazýván sírový (P. sulphurea). Koniklec jarní lze velmi vzácně nalézt i v Krkonoších a na Slovensku v Tatrách. V Alpách vzácně roste fialově kvetoucí koniklec Hallerův (P. halleri).

Chráněné jarní ozdoby

Na koniklece si musíte pospíšit. Stepní květy v Čechách na Moravě a na Slovensku odkvétají už v dubnu. V Alpách čekají až do doby, kdy roztává sníh, což bývá často až v červnu. Koniklece ovšem mají krásně ochmýřené i plody a jsou tak dekorativní i po odkvětu. Jsou ovšem zákonem chráněny, a to nejen u nás, ale i v dalších státech.

Všechno nejlepší a ať se ti splní všechno, po čem toužíš. Tak takovéhle obyčejné blahopřání k narozeninám mělo na Vasyla Čikura z Oděsy stejný účinek jako náboženské prozření. Tehdy si totiž uvědomil, že si vždycky přál mít ponorku. A taky to, že sedět a čekat, jestli se mu jeho sen vyplní, nestačí. Že pro to musí něco udělat. Jeho třímetrové podvodní plavidlo je dnes důkazem toho, že i sebebláznivější nápad nemusí být nutně odsouzený k neúspěchu.

„Když jsem v ní poprvé seděl, zažíval jsem takovou euforii, že ji ani nedokážu popsat. Bylo to jako plout vesmírem. Neuvěřitelné. Nemohl jsem se až do večera uklidnit,“ popisuje Vasyl Čikur. 

Dva roky trvalo, než o sobě mohl prohlásit, že je majitelem privátní jednomístné ponorky. Z rodinných úspor jeho koníček ukrojil v přepočtu zhruba čtvrt miliónu korun, ale výsledek stojí za to. Jeho plavidlo se prý umí ponořit až do hloubky padesáti metrů a plout rychlostí 6,5 kilometru v hodině.

„Všichni o něj máme strach pokaždé, když si vyjede na moře. Je na otevřeném moři, pod vodou, nevidíme ho, neslyšíme. Je to nebezpečné. Jenže jeho to těší a líbí se mu, když okolo něj nikdo není. Takhle on odpočívá,“ svěřuje se Vasylova dcera Oksana. 

Malé ponorky na zakázku

Vasylovo plavidlo má za sebou teprve pár ponorů, ale už teď s ním má ale osmačtyřicetiletý podnikatel velké plány. „Chtěl bych ponorku vylepšit do takové podoby, aby mohla ve vodě provádět akrobatické kousky. Pak bych mohl stavět ponorky na zakázku – prodával bych je nebo pronajímal. Byly by pro dvě, tři nebo pět osob. Nejdřív ale musím přimět úřady, aby mi udělily registraci.“ 

Vasylova rodina by ale byla radši, kdyby si našel jiné hobby. „Máma se o něj hodně bojí. Sedí doma a čeká, až jí zavolá, že je v pořádku. Tátův koníček se jí ani trošku nelíbí. Vždycky říká: potřebuji svého manžela živého a ty zase svého otce. Je z toho hodně nervózní,“ popisuje obavy Vasylovy rodiny Oksana Čikurová.

Na celý kuchyňský provoz dohlížel kuchmistr. Ten měl být podle dobových pramenů pilný, šetrný, čistotný a pečlivý. Kuchmistrovi připadlo i množství dalších úkolů a pravomocí. Například na dvoře pánů z Růže držel dohled také nad rozdělováním alkoholických nápojů. 

V panském džbánu

Zámečtí služebníci dostávali na jeden den zhruba dvě pinty (necelý litr) tmavého piva, ačkoli skutečnost se od předepsané normy často lišila. Víno popíjeli služebníci jen ve významné církevní svátky nebo u příležitosti zámeckých slavností. Vztahu k alkoholu si všímala i dobová zdravotnická literatura, která nejenže kladla důraz na mírnost v pití, ale upozorňovala i na to, že těžší bývá opilství vínem nežli pivem.

Přípitkem se na panských sídlech vítaly i vzácné návštěvy. Josef Hrdlička vzpomíná ve své práci  Kuchyně, stolování a jídelníček na dvoře velmožů s erbem růže příhodu Václava Vratislava z Mitrovic, syna regenta jindřichohradeckého dominia, který byl dobře obeznámen s poměry na statcích Adama II. z Hradce: „…když my dobří přátelé shledáme jiného, nic před sebou nebereme, nežli že jeden druhého nesmírně pitím a žraním nutíme a užereme, a spadne-li kdo, jsa ožralý, ze schodů, nad tím, že jsme ho spravili, obzvláštní potěšení máme a tomu se smějeme.“ 

Pivo pro pány a pro dámy medovinu

Nižší úředníci, služebníci a čeládka popíjeli na panském dvoře ječné pivo, zatímco velmož a jeho nejbližší si přihýbali ze skleněných číší vína. Pro labužníka Petra Voka z Rožmberka se ale mimo jiné objednávalo vyhlášené rakovnické pivo. Rožmberkové a páni z Hradce si mohli vybírat nejen mezi víny červenými a bílými, ale také bylinnými. Ta se připravovala z pelyňku, jalovce, šalvěje či „vomanky“. Nejvyhledávanější vína na jihočeských dvorech však pocházela z Rakouska či Uher, ve velké oblibě byla i vína rýnská. Dámy oproti tomu upřednostňovaly medovinu či sladká pití s chutí kořeněných italských aperitivů.

Některá vína či piva se používala i v kuchyni jako součást kuchařských receptů. Vína k vaření omáček či huspenin, piva k vaření polévek. „Pálené víno“, tedy víno svařené s cukrem, se pilo jako lék.

Chtěl-li kdokoli zahnat žízeň, dobře mu posloužilo kyselé a sladké mléko nebo voda z panské studny. Jestliže si mohl středověký člověk vybrat, zda zvolí vodu potoční, říční či studniční, volil vodu „živou“ – tedy tekoucí. Věřilo se, že je mnohem zdravější než „mrtvá“ voda ze studně, do které hradní personál házel vše od nepotřebných hrnců až po uhynulá zvířata.   

Přestože je hotová pouze ze třetiny, je Tesla Gigafactory zdaleka největší továrnou svého druhu. Nyní tato gigantická továrna zahájila masovou výrobu lithium-iontových akumulátorů určených pro elektromobily. Na výrobě bateriových článků spolupracuje Tesla Motors Inc s japonským Panasonicem.

První akumulátory by měly být na trhu ve druhém čtvrtletí tohoto roku, přičemž Tesla má ambiciózní plány s roční produkcí okolo 35 gigawatthodin do konce roku 2018. To představuje přibližně současnou celosvětovou produkci. Po dokončení továrny má být roční produkce akumulátorů 150 gigawatthodin.

Po úplném dokončení v roce 2020 má být Tesla Gigafactory největší továrnou na světě. Zaměstnávat má 6 500 lidí a vytvářet 20 až 30 tisíc souvisejících nových pracovních míst. V plánech Elona Muska figuruje i evropská Gigafactory. Kde by měla továrna stát se ale zatím neví.

Inženýři z Malajsie nyní přišli s udělátkem, které pojmenovali Kissenger. Zařízení, které lze připojit k mobilnímu telefonu, dokáže pomocí vestavěného tlakového senzoru a lehkých elektrických impulzů přenášet polibek.

„Věříme, že fyzický dotek je nejdůležitějším kanálem pro sdělování emocí. Naším cílem bylo vyplnit tuto dotykovou prázdnotu v digitální komunikaci,“ okomentovala novinku jedna z vývojářek Kissengeru Emma Yann Zhang. Zda si zařízení poradí například i s pohlavky vývojáři neuvádějí.

Kissenger byl představen na konferenci „Láska a sex s roboty“, která se konala v polovině prosince v Londýně. Vystavovatelé zde mimo jiné představili i nový koncept využití sexuálních robotů. Ti by mohli zpříjemňovat dlouhé chvíle například seniorům v domovech důchodců, nebo osamělým lidem, kteří přišli o partnera.