V polovině 90. let minulého století otřásly Evropou případy skupinových sebevražd stoupenců sekty Řád chrámu slunce. V jejím čele stál Joseph Di Mambro, francouzský klenotník a později charismatický terapeut, který věřil, že je reinkarnací Osirise, Mojžíše nebo Cagliostra. Dalším vůdcem sekty byl Luc Jouret, extrémní levičák s lékařským diplomem, který se zajímal o homeopatii, jógu a makrobiotiku. V letech 1980 až 1986 měl v městečku Annemasse dobře prosperující ordinaci. Kombinoval homeopatii s mystickými či esoterickými metodami a hypnózou.

Jouret a Di Mambro se setkali už v polovině 70. let, ale jejich spolupráce ve vedení Řádu chrámu slunce se datuje od roku 1993. Získávali stále více příznivců a bohatli. Di Mambro byl duší „projektu“, manažerem a skvělým obchodníkem – především s iluzemi a bombastickými rituálními představeními, která ohromovala i bohaté a vzdělané lidi. Jouret byl frontman, mluvčí, působivý rétor, který lákal další a další ovečky. Ve společenství pak ovládali všechno, a určovali dokonce i to, kdo s kým bude mít sexuální styk. A pak se roztočil smrtící kolotoč. 

Tranzit na Sirius

Dne 4. října 1994 došlo k požáru v komplexu Morin Heights v Québecu nedaleko Montréalu. Dva členové řádu při požáru zemřeli, další tři těla, probodaná noži, byla nalezena ve skladu.

O den později shořela farma ve vesnici Cheiry ve Švýcarsku. Při prohledávání spáleniště policie objevila svatyni s kruhovým půdorysem. Uprostřed na rudém koberci se zlatou hvězdou ležela mrtvá těla devatenácti členů sekty. Další tři zemřeli ve vedlejší místnosti. Celkem šlo o dvaadvacet dospělých, z toho deset mužů a dvanáct žen a asi desetileté dítě. Dvacet z nich bylo prostříleno více než stovkou střel, tři zemřeli na otravu jedem. 

Téhož dne vyjeli hasiči k požáru tří horských chat, které patřily řádu ve švýcarském Granges-sur-Salvan. Okolo chat leželo pětadvacet těl. Mezi mrtvými byly čtyři děti. 

V prosinci 1995 zmizela v oblasti nedaleko francouzského města Grenoblu skupina šestnácti lidí. Jejich mrtvá těla byla objevena po rozsáhlém pátrání na náhorní plošině pohoří Vercros ve výšce tisíc metrů, asi třicet kilometrů od Grenoblu. Těla ležela na mýtině srovnaná jako podle hodinových ručiček, hlavami do středu kruhu. Všichni zemřelí byli členy francouzské odnože Řádu chrámu slunce. Někteří spáchali kolektivní sebevraždu, ale jiní, jako v předešlých případech, byli zavražděni výstřely z revolverů. Mrtvoly byly ohořelé, vrazi je polili nejspíš benzínem nebo jinou hořlavinou.

Poslední případ se objevil v březnu roku 1997. V kanadském městečku St. Casimir byla v domě, patřícím členu řádu, objevena těla tří Francouzek a dvou Švýcarů, kteří spáchali rituální sebevraždu. 

Později se objevily dopisy, které vysvětlily tuto smrtící sérii jako tranzit do vyššího světa, vyšší sféry existence a vědomí. Věřící měli přijmout zářná sluneční těla na hvězdě Sirius, a kdo se k tomu nemohl rozhodnout, tomu byla nabídnuta „pomoc“ ve formě zabití. Některá úmrtí pak měla být popravou zrádců. Jouret i Di Mambro zemřeli při „tranzitu“ v roce 1994.

Pro slovenského architekta Dušana Jurkoviče jsou typické pohádkové dřevěné stavby, které se až zázračně pojí s modernismem své doby. Jurkovič je někdy označován jako „básník dřeva“, což dokázal nejen na beskydských Pustevnách, ale i při stavbě své vily v Brně Žabovřeskách.

Ze Slovenska na Moravu

Dušan Samo Jurkovič se narodil 23. srpna 1868 v Turej Lúke u Myjavy, jako páté ze šesti dětí tamního notáře. Navštěvoval evangelickou církevní školu v Brezové, maďarskou měšťanku a poté nižší gymnázium v Šoproni. Od roku 1884 studoval ve Vídni na Státní škole řemesel. Na jeho tvorbu měla vliv hlavně práce architekta Blažeje Bully, v jehož kanceláři krátce zpracoval. Roku 1889 nastoupil do projektové kanceláře architekta Michala Urbánka ve Vsetíně. Tam také začal podrobněji studovat lidové stavitelství Valašska a zaměřil se hlavně na práci se dřevem.

Při přípravě expozice na Národopisné výstavě československé v Praze se seznámil s výtvarníky Mikolášem Alšem, Jožou Úprkou a dalšími. Po realizaci turistických staveb na Pustevnách se roku 1899 usadil v Brně. Zpracovával návrhy například pro továrníka Bartelmuse, s jehož dcerou Boženou se roku 1903 oženil. V té době už měl rozpracované návrhy na lázeňské budovy v Luhačovicích. Roku 1906 navrhl a nechal postavit vlastní vilu v Brně Žabovřeskách a o dva roky později se začal věnovat rekonstrukcím historických objektů (zámek Nové Město nad Metují). Realizoval i návrhy hřbitovů a pomníků pro západní Halič a celý život navrhoval nábytek. Po vzniku Československa se roku 1919 vrátil na Slovensko. Zemřel 21. prosince 1947 ve svém domě v Bratislavě. 

Klasické alkohol testery jsou skvělé, ne vždy je ale jejich použití dostatečně komfortní a hlavně diskrétní. Foukat do přístroje u stolu s kamarády vám nejspíš vynese nejednu štiplavou poznámku. Řešení nabízí „fitness“ náramek Proof. Ten si, podobně jako běžné sporttestry, stačí nasadit na zápěstí a nechat jej pracovat.

TIP: Nad alkoholem v prášku se stahují mračna: New York zakázal jeho prodej

Náramek (podle vývojářů) dokáže sledovat molekuly alkoholu v kůži a naměřené hodnoty poté odeslat do aplikace v chytrém telefonu. Můžete si tak nejen zkontrolovat „jak na tom aktuálně jste“, můžete si i nastavit úroveň intoxikace, při které chcete být upozorněni. Na rozdíl od dechových alkohol testerů umí náramek Proof vyhodnocovat váš stav okamžitě a v reálném čase. Vývojáři slibují, že aplikace bude umět zpracovávat i statistiky a další údaje. Věřme, že mezi nimi nebude chybět ani možnost online sdílení míry opilosti na sociálních sítích. Zařízení se má dostat do prodeje (za zatím blíže neurčenou cenu) v průběhu letošního roku.

Doručení dopisů, peněžních psaní a balíků soukromým osobám zajišťoval poštovní doručovatel (listonoš).Každý měl vymezený svůj okrsek, který obcházel pěšky, do vzdálenějších částí zajížděli jízdní poslové s vozy nebo jen s lehkými dvoukolovými kočáry, kariolkami.

Parádiví listonoši

Při nástupu do funkce přísahal doručovatel úřadu, že bude vykonávat službu poctivě a věrně ku prospěchu Jeho Veličenstva, nikoho při ní nebude obtěžovat, svěřené dopisy sliboval vždy řádně předávat, účtovat předepsanou sazbu a peníze náležitě odvádět poštovní pokladně. Samozřejmě musel držet listovní tajemství.

Listonoši byli náramnými parádníky, k roku 1831 chodili v černém kabátci s černými výložkami a žlutými knoflíky s iniciálami Jeho Veličenstva a ve svrchním černošedém kabátu nebo plášti s černým límcem. Kalhoty měli z černošedého sukna, dále černý kulatý klobouk, nosili poštovní trubku a na prsou měli štítek s vyobrazením trubky a příslušného čísla okresu. Každoročně měli nárok na nový kabátec, pár nových kalhot a nový klobouk. Svrchní kabát či plášť dostávali jednou za dva roky. Ve službě na sebe nesměli jiný šat vzít, jinak jim hrozila pokuta 2 zlaté při prvním shledání, 4 zlaté při druhém, při třetím 6 a napříště měli být už vyhozeni ze služby.

Pracovní den pražského listonoše začal v 7 hodin ráno, kdy převzal na poštovním úřadě dopisy, srovnal je a vyšel na pochůzku. Musel je roznést do druhé hodiny odpolední, kdy se vracel na poštovní úřad pro nově došlé dopisy, aby je ještě téhož dne roznesl. Pokud to nestihl, nesměl si zásilky vzít domů, nýbrž je vracel každý večer v 8 hodin zpátky na poštu. V celé Praze souběžně pracovalo 10 listonošů. Ve službě se potýkali i s řadou překážek. Například pokud adresáta nezastihli doma, museli se k němu neustále vracet, dokud list nedoručili, nebo museli pátrat po osobách, které podle udané adresy nešlo identifikovat. 

Tak jako paleontologové občas vykopou „chybějící články“, tedy fosilie, které sdílejí vlastnosti dvou skupin druhů zároveň, tak se nyní astrofyzikům dost možná podařilo objevit chybějící článek mezi pulzary.

Jde o záhadný objekt označovaný PSR J1119-6127, který odborníky mate svým chováním. Někdy se chvá jako rádiový pulzar, jindy zase jako magnetar.

Jak rádiové pulzary, tak i magnetary jsou extrémně husté pozůstatky ohromujících explozí supernov. V řadě ohledů se ale liší. Rádiové pulzary vysílají rádiové záblesky přesně jako hodinky. Magnetary jsou ve srovnání s nimi jako divoši. Mají nejsilnější známá magnetická pole ve vesmíru a bouřlivě z nich tryská rentgenové a gama záření.

Rádiový pulzar nebo magnetar?

Podle astrofyzika Walida Majida z Laboratoře tryskového pohonu NASA v kalifornské Pasadeně objekt J1119 prostě jen převléká kabát. Někdy je rádiovým pulzarem, a někdy magnetarem. Odborníci jsou nadšeni. Takový objekt jim totiž může prozradit mnohé o tom, jak vlastně fungují pulzary i magnetary, a co mají společného.

Dlouho jsme se domnívali, že pulzary a magnetary jsou dvě různé skupiny extrémních objektů ve vesmíru. V posledním desetiletí se ale objevují důkazy, podle nichž by mohlo jít o různá vývojová stádia jediného typu objektů. Majid a jeho spolupracovníci tvrdí, že objekt J1119 právě pozorujeme v unikátní přechovové fázi, kdy se mění z pulzaru v magnetar.

Když chtějí odborníci zjistit, jak funguje nový lék, tak ho většinou vyzkoušejí na pokusných zvířatech nebo tkáňových kulturách. Takové testy mají ale svá omezení a nebývají úplně spolehlivé.

Vědci proto v poslední době z kmenových buněk vytvářejí malé verze orgánů, takzvané organoidy. Takové orgány sice rostou na Petriho misce, ale v řadě ohledů fungují jako skutečné lidské orgány.

Američtí odborníci teď zaznamenali významný úspěch, když se jim povedlo vypěstovat organoidy lidských žaludků, které jsou dokonce schopné produkovat kyselinu chlorovodíkovou a trávicí enzymy.

TIP: Miniledviny z lidských buněk poslouží jako simulátor onemocnění ledvin

S takto vypěstovanými minižaludky teď bude možné testovat nové léky a rovněž zkoumat, jako vlastně fungují živé žaludky.

Grafen, který tvoří atomy uhlíku uspořádané do jediné, prakticky dvourozměrné vrstvy, je asi nejpevnějším ze všech známých materiálů. Vědci se už dlouho snaží převést dvourozměrný grafen do podoby materiálu, který byl trojrozměrný a použitelný mnoha různými způsoby. Až doposud se jim to ale moc nedařilo.

Nanoinženýři Massachusettského technologického institutu (MIT) navrhli 3D grafen, který vznikne stlačením malých vloček grafenu za vysoké teploty a tlaku.

Jejich materiál má houbovitou porézní strukturu, je velmi lehký, a přesto je velice pevný a stabilní. Výpočty a experimenty ukazují, že 3D grafen z MIT má hustotu odpovídající asi 5 procentům běžné oceli, ale zároveň je 10krát pevnější než ocel.

TIP: Plátky grafenu na pilířích nanotrubiček: Uhlíkové nanomateriály ve 3D

Vlastnosti nového materiálu badatelé testovali zajímavým způsobem, na důmyslných modelech struktury, které vytvořili pomocí 3D tiskárny s vysokým rozlišením.

Vaše záchranná stanice byla založena již před 32 lety. Jaké byly impulzy pro její vznik?

Ve druhé polovině 70. let minulého století jsme se v rámci pracoviště státní památkové péče a ochrany přírody Vlastivědného muzea v Novém Jičíně zabývali intenzivně ochranou dravců a sov, a v návaznosti  na provozování sokolnických aktivit jsme chovali dravé ptáky. Lidé nám začali nosit nalezená mláďata a poraněná zvířata, která našli v přírodě. Počet přinesených živočichů postupně tak rostl, že formou dobrovolné práce už to prostě nešlo zvládat. Tím se zrodila myšlenka záchranné stanice. Tehdy jsme byli zaměřeni především na dravce a sovy, kteří byli nejohroženější skupinou, s níž jsme v rámci této práce přicházeli do styku. Teprve postupně jsme se začali zabývat i ostatními druhy zvířat a někdy od konce 80. let jsme začali přijímat prakticky všechny druhy volně žijících živočichů.

Fungovalo tehdy hodně takových stanic, třeba i v rámci Evropy?

Pokud vím, tak ve střední Evropě jsme byli prvním zařízením svého druhu.

Postupně jste se začali hodně věnovat i osvětové činnosti, že?

Ano, poté, co jsme záchrannou stanici převzali od státu pod nevládní ekologickou organizaci, základní organizaci Českého svazu ochránců přírody v Novém Jičíně, jsme se začali věnovat i oblasti ekologické výchovy. Dnes tahle část, zahrnující především výukové programy pro školy a dále participaci na záchranných programech kriticky a silně ohrožených druhů, ale i jiné ochranářské práce v terénu, tvoří zhruba polovinu naší činnosti.

Říkal jste, že dravci byli dříve nejohroženější skupinou živočichů. To už dnes neplatí?

Všichni predátoři jsou stále ohrožení, ale před třiceti lety byla situace opravdu kritická zejména kvůli používání DDT v zemědělství v předchozích desetiletích.

Aktuální údaj říká, že vaší stanicí prošlo už přes 12 000 zvířat. Jaké druhy jsou to nejčastěji?

Desítka nejčastěji přijímaných druhů tvoří asi dvě třetiny všech příjmů. Jsou to poštolka obecná, ježek západní, rorýs obecný, káně lesní, puštík obecný, kalous ušatý, labuť velká, čáp bílý, kos černý a krahujec obecný. Je to pochopitelně odraz populace. Zvířata, která jsou v naší přírodě nejčastěji zastoupena, se i nejvíc dostávají k nám.

Uvádíte, že k ošetření byla za těch bezmála třicet let přijata zvířata více než 200 různých druhů. To znamená, že někdy se vám dostanou do rukou i poměrně neobvyklí zástupci naší fauny...

Doposud platilo, že každý rok se přinejmenším jednou potkáme s nějakou raritou. Letos jsme například poprvé v historii přijali slepičku tetřeva hlušce a také jeřábka lesního. Měli jsme tady několik vyder říčních, které se pomalu vracejí do volné přírody, v 90. letech jsme přijali i rysí koťata, jejichž matka byla upytlačena. Každá taková mimořádná záležitost je i oživení naší práce, protože jinak se nám tady objevují opravdu víceméně stejné druhy.

Do přírody se vám podaří vrátit něco přes polovinu přijatých zvířat. Jaké zejména problémy, které brání návratu do přírody, a zřejmě i způsobují smrt, jsou u té druhé poloviny?

Daří se nám velmi dobře navracet do přírody mláďata ptáků. Za celá ta léta máme osvědčenou metodiku, která zahrnuje i adoptivní rodiče. Dá se říct, že mláďata z naší stanice tak přicházejí do přírody často lépe připravena než z přirozeného odchovu. U savců už to bývá většinou problém. Tam je často neřešitelná i zlomenina. A případy, které jsou už beznadějné, zahrnují popálení elektrickým proudem, traumatická zranění po střetu s automobily a další věci, jako třeba postřelení nebo otravy.

Zvířata se k vám zpravidla dostávají tak, že je někdo ve volné přírodě najde a usoudí, že potřebují pomoc. Kdo především zvířata nachází?

Jsou to v prvé řadě děti a pak senioři. Množství zvířat se ale najde v areálech firem. Minimálně z nějakých třiceti procent nám je lidé i vozí a jejich ochota je často opravdu mimořádná.

Někdy ale ochota pomoci asi převáží nad racionálním úsudkem a k vám se pak dostávají zvířata, která pomoc nepotřebují. Jak by měli lidé postupovat, aby vám nebo jiným stanicím nepřiváželi například mláďata, jimž se jen na chvíli vzdálili rodiče?

Je potřeba vědět několik základních věcí. Lidé nám třeba už v lednu nosí malé zajíčky. Zaječice je ale přitom naprosto přirozeně nechává přes den samotné a až v noci je přichází kojit. Malí zajíčci schoulení někde u keře prostě nejsou bezprizorní. Obdobně se stává, že vyplašená srna často odběhne od mláděte, aby k němu nepřitahovala pozornost, ale když lidé odejdou, zase se k němu vrátí. Malé sovy, ještě neschopné letu, často pochodují v okolí hnízda, což je jejich přirozené chování, ale lidi je sbírají jako hřiby … Jestliže lidé nějaké mládě uvidí, měli by to konzultovat s někým alespoň trochu znalým, v nejlepším případě zavolat na některou ze záchranných stanic a celou věc probrat po telefonu.

V případě, že vám lidé donesou třeba mláďata zajíců, je šance je odchovat?

Udržet je při životě je opravdu problém. Je s nimi strašně moc práce a šance přežití je tak padesát na padesát. Existují sice náhražky zaječího mléka, ale ne každé mládě se s nimi dokáže srovnat.

Platí u mláďat obecně, že by se jich lidé ve volné přírodě neměli dotýkat, nebo jsou z tohoto pravidla nějaké výjimky?

Záleží na tom, kde je lidé najdou. Pokud je to jen v trochu přirozeném prostředí, tak by se jich určitě dotýkat neměli. Například teď jsme ale měli zaječí nalezence na dětském pískovišti v Ostravě a tyto situace se množí. V každém případě by nám lidé v podobných případech měli předem zavolat.

Podle velikosti vašeho zařízení mám pocit, že na nějaký masový odchov ani nejste disponovaní...

Naším cílem je skutečně návrat do přírody a mnoho výjezdů řešíme přímo v terénu například přesunem do vhodnějších míst. Naše práce se neskládá jen z toho, že bychom hromadně sváželi zvířata do stanice a tady se o ně starali. Nemůžeme fungovat jako útulek, na to nejsme kapacitně, finančně ani personálně vybaveni. A dle mého soudu to ani nemá význam.

Jak velké šance na úspěšný život ve volné přírodě mají jedinci, které po ošetření nebo odchovu znovu vypustíte?

Velmi vysokou. To máme ověřeno i prostřednictvím jejich monitoringu po vypuštění, a to jak pomocí tradičního kroužkování, tak moderních metod s miniaturizovanými vysílačkami. Mají stejnou šanci jako ta zvířata, která naši pomoc nikdy nepotřebovala. To je dáno samozřejmě i zkušenostmi. Našima rukama prošly už tisícovky zvířat a v této oblasti nemá nikdo takovou zkušenost jako my.

Lidé většinou nepoznají jednotlivé druhy a předpokládám, že nejsou mnohdy schopni rozpoznat zdravé jedince od zraněných. Můžete jmenovat jednoznačné znaky zraněného zvířete?

Zranění ptáci nemohou létat, drží končetiny v nepřirozené pozici, nebo mají viditelné povrchové krvácející zranění. Při popálení proudem může již chybět část křídla, někdy tkáň už viditelně odumírá. U savců je to podobné – drží končetiny v nepřirozené pozici, mají viditelné povrchové krvácející zranění. Všechny případy nejsme schopni řešit okamžitě, ale určitě nejpozději do 24 hodin.

Jsou při odchytu některá zvířata i nebezpečná?

Pro neznalé jsou někdy potenciálním ohrožením zcela neočekávaní živočichové. Zejména vodní ptáci, bukači a volavky, útočí na oko a mohou člověka velmi vážně poranit. Jako ve všech předchozích případech platí, že je nejlepší zavolat nám nebo některé jiné záchranné stanici.

Kolik vlastně existuje v Česku záchranných stanic?

Od roku 1997 u nás funguje takzvaná Národní síť záchranných stanic, do níž je zapojeno celkem 26 subjektů rozprostřených po celé České republice. Některé jsou větší a zavedené, v jiných stojí provoz třeba jen na dvou lidech. Každopádně každý rok projde sítí více než 12 000 zvířat ročně.

Kdo je Petr Orel

Příslušníci německé tajné státní policie dorazili 15. března 1939 do českých zemí hned za jednotkami Wehrmachtu a SS. V Praze se jako první objevili členové takzvané Operační skupiny Drážďany v čele s SS-Standartenführerem Ottou Emilem Raschem. Skupina se nejprve usadila v Panské ulici v hotelu Palace. Ten se stal prvním provizorním sídlem pražského gestapa. Část operační skupiny také obsadila budovu pražského policejního ředitelství. Nacisté však hledali příhodnější prostory, které by sloužily jako bezpečnostní centrála – volba nakonec v květnu 1939 padla na Petschkův palác stojící v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů).

Obávaná Pečkárna

Monumentální čtyřpatrový palác nechal v letech 1923–1929 postavit známý pražský bankéř Julius Petschek. Měl sloužit pro potřeby jeho banky a o pár let později k němu Petschkovi ještě připojili nárožní dům ve Washingtonově ulici. Jelikož však měla bankéřova rodina židovský původ, ještě před příchodem nacistů prodala majetek státu a emigrovala do Británie. Palác zaujal gestapo jednak vzhledem ke své velikosti a pak také díky výhodnému umístění v centru Prahy. Nacistům přišlo vhod i moderní vybavení v podobě tiskárny, laboratoře, dílen, telefonní ústředny a garáží.

Budova prošla po zabrání rekonstrukcí a posléze se stala sídlem pražské řídící úřadovny gestapa, instituce nadřazené všem gestapáckým služebnám na území protektorátních Čech. Obyvatelé Prahy říkali obávané budově „Pečkárna“. V jejím suterénu nechali nacisté vybudovat 11 malých cel, každou pro jednoho člověka, kde by mohli izolovat významné vězně od okolního světa a také krýt případné konfidenty. Po svém zatčení 27. září 1941 zde skončil i protektorátní ministerský předseda generál Alois Eliáš.

Vedle cel se nacházely prostory takzvaného domácího vězení, které vězněný komunistický novinář Julius Fučík pojmenoval „Biograf“. Zatčení zde museli někdy i dlouhé hodiny čekat na předvolání k vyšetřovateli, který zpracovával jejich případ. Každý vězeň musel během tohoto čekání sedět vzpřímeně s dlaněmi položenými na kolenou a hledět do bílé zdi před sebou. Běda tomu, kdo by se přitom pokusil třeba jen promluvit na svého souseda. Dozorci takového nebožáka zbili a za trest jej potom obvykle nechali stát na místě tři dny a bez jídla.

Výslechy a popravy

Během okupace pracovalo v Pečkárně přes 1 000 úředníků a zaměstnanců gestapa. Budovou také tehdy nedobrovolně po svém zatčení prošlo přes 30 000 Čechů. V jednotlivých patrech se nacházely kanceláře vyšetřovatelů, do kterých dozorci z řad příslušníků SS přiváděli zatčené odbojáře k výslechům. Ty doprovázelo fyzické násilí v různé podobě. K nejhorším gestapákům patřil Oskar Fleischer, který vězně bil pěstmi, obuškem či důtkami, vytrhával jim vlasy, vrážel jehly pod nehty, drtil prsty a podobně.

Vyslýchané odbojáře se také snažil zlomit tím, že před jejich očima mučil rodinné příslušníky. Jednomu mladíkovi pak ukázal uříznutou hlavu jeho matky naloženou ve formaldehydu, aby jej donutil k výpovědi. Takové výslechy samozřejmě vydržel jen málokdo. Pražské gestapo vyšetřovalo během války obrovské množství lidí, pro které muselo najít odpovídající prostory. Po určitou dobu využívalo věznici v budově okresního soudu na Karlově náměstí a od června 1940 si zřídilo policejní věznici v komplexu terezínské Malé pevnosti.

Příště: Krví zkropené Kounicovy koleje (vychází 19. ledna)

Přímo v Praze však využili nejobávanější věznici na Pankráci, kde se od dubna 1943 do dubna 1945 popravovalo stětím hlavy gilotinou. Podle dochovaných seznamů zde nacisté za dva roky popravili celkem 1 079 českých vlastenců, z toho 155 žen. Exekuce prováděl kat Alois Weiss a dopadání nože gilotiny představovalo značně traumatizující zážitek pro všechny vězně umístěné v celách smrti, protože rány se rozléhaly po celé chodbě. Třiadvacetiletá Růžena Kodadová k tomu ve svém motáku propašovaném z věznice poznamenala: „Je to vůbec nemyslitelné, že něco takového se může ve 20. století stát.“ Sama byla popravena 9. září 1943.