„Potom jsme dospěli do Čech, kde jsme nebyli po jedenáct let…Toto království jsme našli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané. Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara II. celý sesul až k zemi.“ Takto ve svém vlastním životopise Vita Caroli líčí Karel IV. svůj příchod do Čech v roce 1333.

Psal se 23. leden 1556 a provincie Šen-si ve střední Číně se probouzela do nového dne. Většina tamních obyvatel tehdy žila v obydlích vyhloubených do sprašových svahů (viz Příbytky z prachu Gobi). Náhle se však ozvaly ohlušující rány a země se zachvěla. V několika následujících vteřinách se odehrálo vůbec největší známé zemětřesení v dějinách – vyžádalo si téměř 830 tisíc životů. Postihlo přitom nejen oblast Šen-si, ale i řadu okolních provincií.

Na obrovském počtu mrtvých měl podíl především fakt, že běsnící živel vyvolal sesuv půdy a ta následně zasypala „jeskynní“ příbytky. Otřesy zhruba o síle osmého stupně Richterovy škály s epicentrem poblíž hory Chua pokračovaly několikrát do měsíce dalšího půl roku. V některých regionech tak zemřelo až 60 % obyvatel a také hmotné škody byly nevyčíslitelné – katastrofa zničila prakticky celou oblast vnitřní Číny. Přesto měla i jeden pozitivní dopad: Lidé začali zkoumat příčiny vzniku zemětřesení, definitivně opustili sprašové domy a nová obydlí si začali budovat z odolnějších materiálů. 

Smrt přišla z ticha 

O 420 let později udeřily zničující otřesy v zemi draka znovu – a předznamenaly druhé největší neštěstí svého druhu v dějinách. I tentokrát si živel připsal smutné prvenství: Zemětřesení ve městě Tchang-šan bylo, co se týče počtu obětí, nejhorší ve 20. století. 

Krátce před čtvrtou ráno, 28. července 1976, většina obyvatel města v provincii Che-pej ještě tvrdě spala. Tím ničivěji mohly otřesy o síle až 7,8 Richterovy škály udeřit. Čínský státní seismologický ústav sice krátce před tím zaznamenal neobvyklá data ze 150 km vzdáleného Pekingu a dalších míst, Che-pej však považoval za bezpečnou oblast. 

Samotné zemětřesení trvalo 23 sekund a po 16 hodinách následoval ještě dotřes o síle 7,1 Richterovy škály. Podle oficiálního prohlášení přišlo o život asi 255 tisíc lidí a dalších 164 tisíc utrpělo zranění. Někteří badatelé ovšem zmíněný údaj považují za silně podhodnocený a uvádějí až trojnásobek obětí. Za velký počet mrtvých mohl hlavně nevhodný charakter staveb – 85 % budov ve městě se sesypalo jako domečky z karet. Metropole připomínala obraz zkázy po výbuchu atomové bomby.

Špatná doba

Statistiky úmrtí byly zřejmě silně podhodnocené i proto, že pro komunistickou stranu přišlo neštěstí v nevhodné době doznívající kulturní revoluce. Vůdce Mao Ce-tung se potýkal s vleklými zdravotními potížemi a opozice uvnitř strany se bouřila proti nástupci, kterého zvolil, přičemž prosazovala protikandidáta. Konzervativci se báli, že by se masivní ztráty na životech mohly stát pro zbídačený národ příslovečnou poslední kapkou a mohly by odvést pozornost od očerňování progresivního Teng Siao-pchinga, kterého v kampani osočovali z prosazování „kapitalistické cesty“. 

Neblaze proslul i jeden z výroků, jejž tehdy pronesla Maova čtvrtá manželka a důležitá politická figura kulturní revoluce Ťiang Čching: „Při zemětřesení zemřelo pouze několik set tisíc lidí. A co? Očernění Teng Siao-pchinga bude mít vliv na osm set milionů lidí.“ Cestě opozičního kandidáta na vrchol moci však zabránit nedokázala.

Drama se šťastným koncem. Tak by se dal popsat výlet Alan Langdona a jeho šestileté dcerky. Sedmnáctého prosince oba vyrazili na Alanově malém katamaránu z přístavu Kawhia na Novém Zélandu. Cílem jejich plavby byl záliv Bay of Islands v severní části ostrova.

Krátce po vyplutí ale přišel Alanův katamarán o obě kormidla a řídit jej bylo jen velmi obtížné. Když oba výletníci nedorazili do svého plánovaného cíle ani po 5 dnech, zalarmovala Alanova exmanželka úřady a rozjela se rozsáhlá pátrací akce. Kvůli dřívějším sporům obou rodičů úřady pracovaly i s verzí únosu. Alan ani jeho šestimetrová loď ale nebyli nikde k nalezení. 

Když už vše vypadalo téměř beznadějně, přišel nečekaný obrat – Alan i s dcerou včera bezpečně přistáli v australském přístavu Ulladulla. Na moři strávili 27 dnů, během nichž urazili přes 2 600 kilometrů. 

„Bez kormidla byla loď jen obtížně řiditelná, věděl jsem ale, že dříve či později musíme narazit na pevninu. Byla to jen otázka času,“ řekl po přistání Alan Langdon. Šťastný konec obou poutníků ale bude mít ještě dohru. Své si k Alanově dobrodružnému výletu chtějí říct i úřady péče o dítě a také novozélandská policie.

Komplex Great Fish River Reserve, sestávající se z tří samostatných přírodních rezervací, byl založen v roce 1994 a rozkládá se na ploše přes 45 tisíc hektarů. V minulých dnech se v tomto parku odehrál spektakulární transport nosorožce černého do bezpečnější, blíže nespecifikované části parku. Téměř tunu vážícího nosorožce, zavěšeného hlavou dolů přepravoval nákladní vrtulník. Fascinující podívanou zdokumentoval Pete Oxford, fotograf specializující se na divoká africká zvířata.

Experimentální bezpilotní raketoplán Boeing X-37B právě oslavil šestistý den na oběžné dráze Země. A přesto nejsme nijak moudřejší v tom, co tam vlastně dělá.

Raketoplán X-37B Orbital Test Vehicle (OTV) ke své současné misi odstartoval 20. května 2015 z kosmodromu Cape Canaveral na Floridě. Podle toho, co je známo, jde o čtvrtý let tohoto stroje. Předešlá, třetí mise, trvala celkem 675 dní.

Původně šlo o civilní projekt NASA, který časem převzal Pentagon. Raketoplán funguje podobně jako slavný pilotovaný raketoplán Space Shuttle, jen je s délkou 8,8 metru asi čtyřikrát menší.

Stejně jako Space Shuttle vzlétá na oběžnou dráhu vertikálním startem na raketě a vrací se horizontálním přistáním jako letoun. A stejně jako Space Shuttle má i nákladní prostor a robotickou paži pro manipulaci v kosmickém prostoru.

Utajované mise na oběžné dráze

Víme něco málo o nákladu, který X-37B vozí na oběžnou dráhu. Při této misi to byly materiály pro vědecké experimenty NASA a iontový motor. O cílech této i předešlých misí ale není známo nic konkrétního. Oficiální web amerického letectva říká, že raketoplán testuje technologie pro opakovatelně použitelné kosmické lodě a provádí experimenty na oběžné dráze. Ale to nejspíš není vše.

TIP: Boeing X-37B: Přísně tajný armádní raketoplán se chystá na přistání

Podle některých teorií X-37B testuje motory a manévry na relativně nízké oběžné dráze, ve výšce kolem 320 kilometrů, a zkoumá tam možnosti umístění výzvědných satelitů. Anebo tam prý už teď provádí výzkumnou činnost.

Právě uplynulý rok 2016 si budou mnohé země pamatovat jako nadprůměrně teplý. Ve Spojených státech byl podle čerstvé zprávy amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) druhým nejteplejším v historických záznamech.

Průměrná teplota v USA loni dosahovala 12,7 stupně Celsia, což je 1,6 stupně nad dlouhodobým průměrem. V USA jsou přitom k dispozici údaje za posledních 122 let. Zároveň jde o dvacátý rok v řadě, kdy průměrná roční teplota v USA přesahuje dlouhodobý průměr.

V roce 2016 území Spojených států zasáhlo celkem 15 významných klimatických katastrof, při nichž škody přesáhly 1 miliardu dolarů.

TIP: Počet tornád v bouřích dramaticky roste a nikdo neví proč

Šlo o jedno výrazné sucho, jeden velký požár v krajině, čtyři vnitrozemské záplavy, 8 silných bouří a hurikán Matthew. Celkový účet těchto klimatických katastrof v USA přesáhl 46 miliard dolarů a katastrofy si vyžádaly celkem 138 lidských životů.

Megalodon, největší známý žralok světa, měl až třímetrové čelisti, s nimiž by mohl sešrotovat i menší automobil. Jak se ale ukazuje, namísto ohromným žvancům dával přednost menším delikatesám. A to zřejmě vedlo k jeho pádu.

Největší megalodoni měřili nejspíš kolem 18 metrů. Tahle ohromná monstra žila v oceánech od doby před 23 miliony let a asi před 2,6 miliony let zase zmizela z historie.

Vědci dlouho vedli spory o tom, čím se vlastně megalodoni živili. Nejnovější výzkum fosilií mořských savců, kteří žili před 7 miliony let, překvapivě ukazuje, že megalodoni nejraději útočili na menší velryby a také na tuleně.

TIP: Pověsti nelhaly: Vorvani skutečně mohli potápět velrybářské lodě

V posledních milionech let ale menší velryby postupně vymřely, a v oceánech zůstaly spíše jen velké druhy, jako je například plejtvák obrovský. Megalodoni se s tím zřejmě nedokázali vyrovnat.

Když v Evropě vypukla druhá světová válka, disponovalo francouzské L'aéronautique navale specializovaným typem plovákového stíhacího letounu. Na katapultech bitevních křižníků Dunkerque a Strasbourg se v té době nacházelo po jedné plovákové stíhačce Nieuport 210. Koncept využít při obraně loďstva plovákové stíhačky, umístěné na katapultech bitevních lodí a křižníků, vznikl u francouzského námořnictva roku 1931.

Jedním z typů zkonstruovaných na základě specifikací z roku 1933, byl Loire 210. Vývojový tým využil konstrukční řešení trupu hornoplošné stíhačky Loire 46 a spojil jej s novým dolnoplošným křídlem. Kabina celokovového letounu zůstala odkrytá. Oproti rozšířenějšímu schématu dvou plováků měl letoun aerodynamicky výhodnější řešení v této podobě: jeden centrální plovák a dva menší vyvažovací pod křídlem (stejné uspořádání zvolili pro své vodní stíhačky později Japonci).

Prototyp absolvoval první vzlet 21. března 1935. Letové testy i zkoušky na katapultech proběhly úspěšně, ale kvůli tehdy typicky francouzské liknavosti se celý program neuvěřitelně protáhl. K oficiální objednávce 20 sériových letadel došlo až 12. května 1937. Sériová produkce běžela mezi 18. listopadem 1938 a 8. zářím 1939.

Starší zdroje Loire 210 přisuzovaly vysokou nehodovost, způsobenou příliš křehkým křídlem. Mělo dojít až k pěti nehodám, ale ve skutečnosti jsou doloženy pouze dvě havárie, a to ještě bez zranění pilotů. Nicméně technickými obtížemi trpící letouny mezitím výrazně zastaraly, velení francouzského námořnictva ztratilo o koncepci zájem, a tak byla jediná letka v listopadu 1939 rozpuštěna.

Připomínka věku bývá v případě žen považována za netaktní. My si tentokrát tento drobný prohřešek ale dovolíme. Americká astronautka Peggy Annette Whitsonová se totiž stala nejstarší ženou, která kdy vystoupila do otevřeného vesmírného prostoru. Stalo se tak ve středu 11. ledna během výměny lithium-iontová baterie sloužící k ukládání energie ze solárních panelů Mezinárodní vesmírné stanice.

TIP: Jaký kosmonaut a jaká kosmonautka strávili ve vesmíru nejvíce času?

Peggy Whitsonová pochází z Mount Ayr v Iowě, studovala biologii a chemii na Iowa Wesleyan College a biochemii na Rice University v Houstonu. Poté byla zaměstnancem Národní výzkumné rady přiděleným do Johnsonova vesmírného střediska. Od roku 1988 pracovala pro dodavatele NASA společnost KRUG International. Roku 1989 přešla do oddělení biochemických výzkumů Johnsonova vesmírného střediska a od roku 1993 do oddělení medicíny.

V červenci 1999 byla zařazena do záložní posádky Expedice 3. Do vesmíru se poprvé podívala na palubě raketoplánu Endeavour v rámci Expedice 5, která odstartovala 5. června 2002. Druhý pobyt na ISS absolvovala v na přelomu let 2007 a 2008 v rámci Expedice 16. Peggy Whitsonová je i držitelkou rekordu v celkové délce pobytu ve vesmíru. Její aktuální zápis činí 434 dnů.