Příjezd na Galapágy je útěkem od falešných pokladů dnešní civilizace k unikátnímu ekosystému a původním obyvatelům. Milovníci divoké přírody si přijdou na své ve vodě i na souši, kde mohou z bezprostřední blízkosti pozorovat neobyčejné zvířecí druhy. Jeden z nich si umí podmanit lidská srdce zvlášť zdatně.

Sympatický „zloděj“

Minulý rok v únoru jsem měl to štěstí, že se mi na Galapágách podařilo strávit čtyři týdny. Užíval jsem si každou chvilku v tomto prehistorickém světě, který se mi hned od počátku ukázal v tom nejlichotivějším světle. Už pár hodin po příletu mě nalákaly vlny Pacifiku a u ostrova San Cristóbal jsem se i se surfovým prknem ponořil do vody. Jen jsem vypádloval na místo, kde se lámou vlny a sedl si na prkno, vynořila se přede mnou obrovská mořská želva, aby se nadechla. Ani ne dvě minuty na to mi metr nad hlavou prolétl obrovský pelikán, jemuž moje přítomnost zřejmě ani v nejmenším nevadila. A když už přišla krásná vlna a já začal zabírat rukama, abych ji sjel, „ukradl“ mi ji s lišáckým výrazem v očích lachtan galapážský.

Bleskurychlý lovec

„Tohle je tedy něco!“ řekl jsem si už po dvou hodinách na ostrově. Na různých místech na světě můžete při surfování vidět možná tak delfíny, ale na Galapágách si člověk velmi rychle zvykne na mnohem neobvyklejší podívanou. Jednou v podvečer jsem například surfoval na místě zvaném La Lobería. Bylo asi dvacet minut před západem slunce, když ze zdvihající vlny před námi začal v sekundových intervalech vyskakovat menší tuňák. Byl to tuňák pruhovaný (Katsuwonus pelamis) a rozhodně mu šlo o život. Vzhledem k tomu, že dva týdny předtím na stejném místě ukousl žralok nohu a kus ruky zdejšímu surfaři, znejistěl jsem nejen já, ale i místní surfaři. V tom se ve vlně objevil obrovský samec lachtana a v pozici torpéda se ukrutnou rychlostí hnal za tuňákem. Za několik okamžiků jsme jej už viděli lachtana s kořistí v zubech. Mlátil s tuňákem o hladinu jako rozzuřený pes.

S lachtanem ruku v ruce

Kouzlu a hravosti lachtanů galapážských jsem propadal den za dnem stále víc. Pod vodou mě uchvátila jejich obratnost a zvědavost a s pohyby mořské víly jsme si hráli celé hodiny při freedivingu.

Nikdy nezapomenu na mládě lachtana, které se se mnou potápělo do podvodní jeskyně. V asi osm metrů hluboké prostoře jsem si klekl na dno a malý lachtan připlaval za mnou. Vznášel se přede mnou v té podvodní nádheře a svýma andělskýma očima se díval do mých. Položil jsem ruku na jeho přední ploutev a on neprojevil žádné známky strachu nebo nepohody. Klidně se na mě díval a jeho ploutev byla stejně teplá jako lidské tělo. Byl to jeden z těch neobyčejných a prchavých momentů, které se velmi špatně popisují, ale člověk je má v sobě po zbytek života.

Zakuckaný plavec

Jednou jsem potají, aby to lachtaní samice neviděly, navštívil lachtaní školku. Lehl jsem si v mělkém přírodním bazénku na hladinu a nechal si okusovat prsty zvědavými mláďaty. Někteří odvážlivci okusovali i můj objektiv a když už to vypadalo, že jsme dobří kamarádi, připlavala dospělá samice a spolu s malými lachtánky mě vyhnala z vody ven.

Večer jsme pak mohl do nekonečna sledovat pohyb lachtanů na pláži, například jak dominantní samec brání své teritorium, nebo jak členové skupiny vylézají z moře a nemotorně přelézají už spící lachtany a vyrušují je tak ze spánku. Při tom jsem si všiml i toho, jak často si lachtan může loknout vody. Vidět takového plaveckého přeborníka, jakým lachtan bezesporu je, zakuckaného, je na denním pořádku. Ani po měsíci každodenního kontaktu s těmito zvířaty jsem k nim neztrácel obdiv a oni mě stále překvapovali něčím novým.

Francouzské protitankové jednotky neměly dostatečný výcvik a hlavně ani výzbroj k zastavení německých tanků, takže se hledaly i jiné cesty, jak nepřítele zpomalit. K útokům na pozemní cíle velení povolalo i stíhačky. Dne 5. června dostala stíhací skupina GC I/6, v níž létal i štábní kapitán Jaroslav Kulhánek, rozkaz napadnout tanky, jež prorazily spojeneckou obranu u městečka Péronne na řece Sommě.

Podle plánu měly letouny zaútočit do týlu postupujících obrněných formací a vést palbu tak, aby je zasahovaly z boku nebo zezadu, kde byl pancíř německých strojů nejslabší. Český pilot spolu s dalšími dvěma spolubojovníky spatřil v určené oblasti několik desítek německých tanků na otevřeném prostranství a přízemním letem na ně zaútočil. Několik zasažených obrněnců vzplanulo, ale Němci se bránili palbou z kulometů a nízko letící Kulhánkovu stíhačku mnohokrát trefili.

Letoun naštěstí neutrpěl vážnější poškození, i když na něm mechanici později napočítali 36 zásahů. Pilot měl štěstí, že Němci minuli důležité agregáty, protože během nízkého letu by neměl šanci vyskočit a po nouzovém přistání by se ocitl přímo mezi německými vojáky. Nebylo to naposled, co Spojenci stíhačky nasadili proti tankům, i když již tyto útoky nemohly zvrátit výsledek tažení. Štábní kapitán Kulhánek po pádu Francie odešel bojovat do Velké Británie, kde létal se 124. perutí. Konce války se však nedožil. Padl v březnu 1942 nad okupovanou Francií.

Když japonský zábavní park Space World lákal zájemce na jedinečnou atrakci, jež nemá ve světě obdoby, jen málokdo by si asi představil, že se bude jednat o kluziště plné mrtvých ryb. V „oceánové momentce“ zamrzlo celkem pět tisíc živočichů, přičemž některé autoři podivného díla naaranžovali do různých obrazců, zatímco jiní měli vypadat přirozeně.

Ani umělecký záměr však Space World neochránil před vlnou nevole, která se proti němu zvedla na internetu i v reálném světě. Vedení se sice zkusilo obhájit tvrzením, že všechny ryby nakoupilo na trhu již mrtvé, nicméně nakonec muselo atrakci zavřít a veřejně se omluvit.

Přestože jde s velkou pravděpodobností o vzdálenou hudbu budoucnosti, české úřady se možností, že by v Česku vznikla rychlodráha Hyperloop seriózně zabývaly. V říjnu loňského roku například Brno zahájilo jednání ke studii proveditelnosti na stavbu Hyperloopu. V lednu pak měla v moravské metropoli proběhnout odborná konference k vysokorychlostním tratím a Hyperloopu, které by se měli zúčastnit zástupci města, centrálních národních institucí, univerzit, start-upové komunity i společnosti Hyperloop Transportation Technologies. Nyní se zdá, že plány na projekt vysokorychlostní dopravy v Česku vzaly za své.

TIP: Hyperloop One zvládl první veřejný test pohonného systému v nevadské poušti

Dopravní systém Hyperloop by podle propozic zkrátil dobu cestování mezi Prahou a Brnem na pouhých 15 minut. Obdobný plánem se zabývaly i slovenské úřady. Zde měl Hyperloop spojit Bratislavu s Budapeští a Vídní.

V aktuálně zveřejněném užším seznamu míst, kde by mohl Hyperloop vzniknout, ale Česko nefiguruje. Podobně dopadlo i Slovensko, Maďarsko a Rakousko. V seznamu, který obsahuje 35 lokací z celého světa, Evropu zastupuje Polsko, Německo, Estonsko, Španělsko, Francie, Nizozemsko a dvě uvažované tratě v Británii. Další uvažované lokality jsou v Severní Americe (16), Asii (8) a po jedné v Jižní Americe, Austrálii a na Středním východě.

Asi 359 milionů světelných let od nás se nalézá galaxie PGC 1000714. Jménem sice dvakrát nezaujme, ale co se týče vzhledu, tak podobnou galaxii odborníci nejspíš nikdy neviděli.

Galaxie má zřetelné eliptické jádro, které obklopují dva prstence, mezi nimiž je zřetelná mezera. Podle všeho jde o galaxii typu Hoag, což jsou právě galaxie s takovými prstenci kolem eliptického jádra, které jsou velmi vzácné. Šéfka výzkumu Burcin Mutlu-Pakdil z Univerzity v Minnesotě prohlásila, že ze všech známých galaxií patří k tomuto typu s prstencem méně než 0,1 procenta.

Galaxie se dvěma prstenci

Se dvěma prstenci je ale galaxie PGC 1000714 unikátní i mezi galaxiemi typu Hoag. Vnější prstenec galaxie je dobře patrný a vznikl asi před 130 miliony let. Stáří eliptického jádra galaxie badatelé odhadují na 5,5 miliard let. Vnitřní prstenec galaxie ho těsně obtáčí a nebylo snadné ho objevit.

TIP: Zářivý vesmírný terč: Co rozjasňuje střed galaxie M94?

Zatím sice není možné říct, jak prstence vznikly. Stalo se tak ale zřejmě v různou dobu. Podle vědců by vnější prstenec mohl být pozůstatkem nedaleké trpasličí galaxie, která byla bohatá na kosmický plyn.

Zaznamenaných sopečných erupcí, které si vyžádaly desítky i stovky tisíc životů, najdeme v novodobé historii mnoho. Největší z nich, co se týče počtu obětí, se ovšem neodehrála v hustě zalidněné jihovýchodní Asii plné aktivních sopek, nýbrž překvapivě na Islandu. Nešlo přitom ani tak o bezprostřední počet obětí, jako spíš o dalekosáhlé dopady, jež měla událost na celou Evropu.

Roku 1783 otřásla zemí série mohutných explozí, kterou 8. června odstartoval výbuch islandské sopky Laki. Krátery následně chrlily prach a lávu dlouhých osm měsíců a žhavé magma zalilo plochu 600 km². Na povrch se kromě sopečných hornin vyvalily také tuny oxidu siřičitého a množství dalších jedovatých plynů. Vzdušné proudy vynesly do atmosféry spoustu popela, který se pak rozšířil po celé planetě. Nejvíc ho zůstalo na severní polokouli, kde poté řada zemí zažila „rok bez léta“. 

Katastrofa na Islandu bezprostředně zabila asi deset tisíc lidí, což tehdy představovalo 25 % obyvatel ostrova. Tím ovšem seznam obětí zdaleka nekončil. Prakticky všechny evropské země následně zasáhla extrémně tuhá zima a chladné léto, jež si vyžádaly daň v podobě neúrody a hladomorů. A v jejich důsledku nakonec podle odhadů zemřelo až šest milionů lidí. Navíc mělo přírodní neštěstí podle badatelů i politický dopad: Například ve Francii podnítilo strádání zbídačených venkovanů řadu povstání, která následně vedla až k propuknutí Velké francouzské revoluce roku 1789.

Plesá nejen Vídeň, ale doslova celá země. Konečně! Habsburkové si mohou oddechnout. Pokračování rodu v mužské linii je zachováno. Na tento okamžik se čekalo více než půl století! Josef se narodil do nelehkého období. Jeho matka musela čelit tlakům ze všech stran, aby uhájila své dědictví po otci.

Vymodlený chlapec

Budoucnost svých dětí rozhodně Marie Terezie neponechávala náhodě. Už když bylo Josefovi deset, začala se poohlížet po vhodné nevěstě. Plánů bylo hodně a každou chvíli se měnily. Reálné obrysy získávaly na začátku sedmileté války, kdy Marie Terezie hledala spojence proti Prusku. Volba tehdy padla na Isabellu Parmskou, krásnou a duchaplnou vnučku francouzského krále Ludvíka XV. Francii, svého odvěkého nepřítele, potřebovali Habsburkové získat.

Po velkolepé svatbě uzavřené z ryze dynastických pohnutek se ale devatenáctiletý Josef jaksi mimo plán do Isabelly beznadějně zamiloval. Poprvé a naposledy ve svém životě! Zcela zaslepen nepostřehl, že Isabella lásku k němu jen předstírá... Ta své sympatie věnovala jeho sestře, oné protěžované Marii Kristině. Jejich důvěrné přátelství považují  historikové, a nejspíš právem, za lesbickou lásku. Jsou přesvědčeni, že Isabella byla do Marie Kristiny skutečně zamilovaná. Ovšem byly city Mimi stejně vřelé? Rozsáhlákorespondence sice mnohé napovídá, ale našly se jen dopisy Isabelliny, své odpovědi Mimi zničila.

Nic netušící Josef si zatím žil svůj krásný sen. Když po několika potratech porodila v roce 1762 Isabella dceru, Josef zářil štěstím. Ne dlouho. Brzy Isabella otěhotněla znovu. Vídeň právě zachvátila epidemie neštovic. Nakazila se i oslabená Isabella, která předčasně porodila druhé děvčátko. To po několika minutách umírá a za pár dní nato i Isabella. Josefovi se hroutí svět! Novému sňatku se urputně brání, ale neubrání. Nakonec rezignuje. Vyhoví matce, která ho do něj vmanévrovala. Když jeho druhá žena Josefa Bavorská po dvou letech vynuceného manželství umírá také na neštovice, oddechne si. Nejde jí ani na pohřeb!

Služebníkem státu

Na soukromý život Josef rezignuje, další sňatek striktně odmítá. Po smrti otce se v roce 1765 stává císařem Svaté říše římské a spoluvládcem matky v habsburské monarchii. Žádná idylka to není. Josef hoří touhou po změnách, rozvážná panovnice jej nestačí brzdit. A to sledují oba stejný cíl, blaho svých poddaných! Nutně dochází k velkým sporům. Josef je konfliktní člověk. Chladný, urážlivý, netrpělivý, neuznává tradice, neváží si minulosti. Neskutečně šetří. Připravuje reformy, které může ale začít uskutečňovat až po smrti matky. Je přísný na druhé, ale především na sebe!

Úmrtí matky v listopadu 1780 ho zdrtí. Zůstal sám! Může ale konečně realizovat své plány. Chce toho tolik stihnout! Pracuje až osmnáct hodin denně, jeho tempo je vražedné. Po své říši cestuje inkognito jako hrabě Falkenštejn. Musí přece poznat své poddané! Chce pro ně tolik vykonat. Navštíví i Čechy a Moravu. S poddanými si povídá! Umí česky. Ty nejdůležitější reformy, patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent, uvádí v život hned na začátku vlády. Během deseti let vydává na šest tisíc dekretů, tedy průměrně asi dva denně! Většinu jich na smrtelném loži odvolává. Skutečný workoholik na trůně,jehož motto znělo: Ctností a příkladem. 

Historie obrněnce T-28 začala v roce 1930 návštěvou sovětské nákupní komise ve Velké Británii; hodlala zde hodlala zakoupit licenci nejmodernějšího středního tanku pro výzkum a vývoj vlastních konstrukcí. Obzvlášť ji zaujal střední A6 od firmy Vickers. Ta však nastavila  tak vysokou cenu, že Sověti na podmínky koupě nepřistoupili a následně padlo rozhodnutí vytvořit vlastní konstrukci inspirovanou britským tankem.

Inspirace z ostrovů

Zadání projektu obsahovalo parametry stroje A6 – 45mm kanón, jeden kulomet v hlavní a další dva ve dvou menších věžích. Tank měl z čelní strany chránit pancíř o síle 20 mm, na všech svislých plochách 16–17 mm, na horních plochách 10 mm a na dně 8 mm. Pohon měl původně zajišťovat letecký motor M-5 o výkonu 298 kW. První prototyp vozidla s označením T-28-1 prošel (zatím bez výzbroje) vojskovými zkouškami v květnu 1932. Po úpravách dle požadavků armády byla na konci října 1932 schválena sériová výroba, jež probíhala v tankovém závodě v Leningradu.

Osádku středního třívěžového tanku s pohonnou jednotkou umístěnou v zadní části tvořilo šest osob –  řidič-mechanik, velitel (plnící rovněž funkci střelce i nabíječe v hlavní dělové věži) miřič, radista (jenž zastával i funkci druhého nabíječe) a dva střelci v kulometných věžích. Stroje T-28 nakonec získaly kanón KT-28 ráže 76,2 mm a tři kulomety DT vz. 1928. Mechanismus otáčení věže byl elektrický, s možností ručního ovládání. Od roku 1938 se do hlavní věže montoval delší a výkonnější kanón L-10 ráže 76,2 mm, který zajišťoval na vzdálenost 1 000 m pod úhlem 60 ° probití 50mm pancíře. Pohonnou jednotku zajišťoval vodou chlazený benzínový letecký motor M-17 o výkonu 373 kW.

T-28

• Osádka: 6 mužů
• Hmotnost: 28 t
• Délka: 7,44 m
• Šířka: 2,81 m
• Výška: 2,82 m
• Pancéřování: 20–80 mm
• Pohonná jednotka: M-17
• Výkon motoru: 373 kW
• Max. rychlost: 37 km/h
• Hlavní výzbroj: 76,2mm kanón KT-28
• Vedlejší výzbroj: 3 × 7,62mm kulomet DT
• Max. dojezd: 220 km 

Tanky T-28 prošly v letech 1933–1940 více než 600 různými modernizacemi, které celkově zvýšily jejich spolehlivost a efektivnost. V roce 1933 bylo prvních deset T-28 dodáno 2. samostatnému tankovému pluku Leningradského vojenského okruhu. Z rozkazu lidového komisariátu obrany se v roce 1935 tankové pluky vyzbrojené T-28 reorganizovaly na samostatné brigády těžkých strojů, které měly ve výzbroji mimo jiné i 54 obrněnců T-28. Během zimní války mezi SSSR a Finskem Sověti použili T-28 k podpoře pěchoty a ničení ohnisek obrany nepřítele.

I když se příliš neosvědčil (hlavně kvůli slabému pancíři), stojí za zmínku, že se snadno pohyboval v 80–90 mm vysoké sněhové pokrývce. Jejich nízká bojová hodnota se plně projevila po začátku německé invaze a téměř všechny T-28 byly v prvních měsících konfliktu ztraceny. Několik strojů se účastnilo bojů o Moskvu a úplně poslední nasazení pravděpodobně proběhlo po proražení blokády Leningradu v roce 1944.  

Jak vypadá Mars pohledem ze Země dobře víme, jaký pohled by se ale nabídl hypotetickým marťanům při pohledu z jejich planety? Odpověď na tuto otázku nabízí kombinovaný snímek sondy Mars Reconnaissance Orbiter (MRO), která již od roku 2006 působí na oběžné dráze rudé planety. MRO má ve své výbavě patrně nejvýkonnější kameru ze všech sondy kroužících kolem Marsu. Její polychromatická kamera HiRISE (High Resolution Imaging Science Experiment) dokáže pořizovat snímky ve viditelném spektru v rozlišení 30-60 cm na pixel.

TIP: Na oběžné dráze Marsu začíná být plno: Mohou se sondy srazit?

Na kombinovaném snímku z 20. listopadu loňského roku je vidět Austrálie (uprostřed), Antarktida (jasná skvrna na vlevo dole) a v horní části částečně také jihovýchodní Asie. Snímek byl pořízen ze vzdálenosti 205 milionů kilometrů od Země.

Čím větší nebezpečí hrozí, tím častěji kontrolují ryby svoji pozici a upravují ji do jednotného útvaru, aby „nevyčnívaly“. Tato strategie je účinná a predátorovi výběr kořisti skutečně znesnadňuje. Potvrdila to pozorování pracovníků Střediska pro komplexní systémovou analýzu při univerzitě v Yorku, při kterých byla použita počítačová simulace v kombinaci s experimentální studií skupinového chování ryb žijících v hejnech.

TIP: Mořští koníčci pygmy aneb Nepatrní obyvatelé oceánu

Počítačový model umožnil přesně měřit vzdálenost mezi jednotlivými rybami, rychlost jejich pohybu a hladinu stresu. Dokonale synchronizovaný pohyb hejna je podle vědců důsledkem principu, podle něhož predátoři útočí na jedince, kteří se liší od ostatních. Plout jako jeden celek je tudíž pro ryby životně důležité.