Titan, největší měsíc Saturnu a druhý největší měsíc Sluneční soustavy, má hustou atmosféru. Díky tomu se v mnohém podobá naší planetě. Jedná se o pevný povrch pokrytý ledem, po kterém tečou proudy kapalného metanu, jež končí v tmavé oblasti představující moře. Jde také vedle Země o jediný objekt v naší Sluneční soustavě, kde dochází působením tekoucích kapalin k erozi povrchu.

Život bez vody?

Zde ovšem podobnost s naší planetou končí. Teplota na povrchu Titanu je mnohem nižší než na Zemi, podle dosavadních zjištění okolo −180 °C. Má také nedýchatelnou atmosféru složenou převážně z dusíku, kynovodíku a metanu a gravitace na jeho povrchu je o něco nižší než na našem Měsíci.

Nová studie vědců z Cornellovy univerzity přesto naznačuje, že by v tomto drsném světě mohl existovat život. Podle vědců zde mohou probíhat prebiotické reakce – chemické procesy, které kdysi umožnily vznik života na Zemi. Své závěry vědci vyvozují ze simulace, která ukázala, že v teplotách panujících na Titanu může docházet k reakcím kyanovodíku a následnému vzniku molekulárních struktur teoreticky podporujících mikrobiální život.

Titan, jak jej v roce 2005 zachytila sonda Huygens

25. července 1984 vystoupili sovětští kosmonauti Vladimir Džanibekov a Světlana Savická na tři a půl hodiny ze stanice Saljut 7, aby testovali nové vybavení. Cílem však byl zejména historicky první výstup ženy ve skafandru mimo vesmírné plavidlo – než se to povede Američanům na některém z raketoplánů.

TIP: Nejdelší, nejkratší, nejnebezpečnější: Rekordní výstupy do otevřeného vesmíru

Podle nepotvrzených spekulací měla Savická na Saljutu s jedním kolegou zkoušet i možnosti sexuálního styku v beztížném stavu. Jde však o oficiálně popřené a nepravděpodobné konstrukce.

Rivalita mezi Francií a Anglií nabrala ve vrcholném středověku na obrátkách. Když se 27. července 1214 postavila vojska krále Filipa II. Augusta proti anglicko-německo-flanderské koalici v bitvě u Bouvines, jednalo se nejen o monstrózní, ale především rozhodující bitvu. Její výsledek přinesl zajímavou změnu na mapě Evropy. Filipovi se podařilo utužit integritu Francie a državy anglické koruny na francouzském území prakticky přestaly existovat. Definitivně tuto ztrátu potvrdila až stoletá válka.

Král Vladislav Jagellonský neměl na manželství štěstí. Až třetí svazek s mladičkou Annou z Foix mu přinesl vytoužené dědice a domácí pohodu. Ta ale netrvala dlouho. Za narození následníka trůnu zaplatila Anna 26. července 1506 svým životem.

Vladislav byl o více než dvacet let starší než Anna a sňatek měl plnit čistě politickou funkci. Na východě ohrožovali královy uherské državy Osmané a ve střední Evropě řinčeli zbraněmi Habsburkové. Anna byla spřízněna s vládnoucím rodem z Valois a spojenectví s francouzským dvorem se jevilo jako výhodný tah. Manželství nakonec přineslo Vladislavovi milující ženu, z jejíž společnosti se však radoval pouhé čtyři roky. Zanechala po sobě ale dvě děti (dceru Annu a syna Ludvíka), které prostřednictvím dynastických smluv spojily svůj osud i osud českých zemí právě s Habsburky.

Do českých dějin se Ferdinand I. Habsburský vepsal jako „první“ hned několikrát. Byl první toho jména, první Habsburk, který si nasadil českou královskou korunu a také první panovník, který podlomil moc stavů. Když 25. července 1564 zemřel, zůstaly české země už pevně v rukou rakouského rodu.

TIP: Výchova na dvoře nejkatoličtějším: Jak vypadalo dětství a mládí Ferdinanda I.?

Zatímco dětství prožil ve slunném Španělsku a bohatém Nizozemsku, v budoucnu na něho čekalo chladnější klima českých zemí. A to nejen kvůli zeměpisné šířce. Stavy se netajily, že přijali Habsburka nikoli na základě dědických práv coby manžela jagellonské princezny Anny, ale v návaznosti na svobodnou volbu. A to měl Ferdinand během své vlády pociťovat stále častěji, až do osudného roku 1547, kdy nevydařený odboj srazil domácí stavovskou obec na kolena. Než se její vliv obnovil v dřívější síle, klepala na dveře Bílá hora.

Dobová fotografie zachycuje jednu z nejslavnějších staveb Vídně, zámek Schönbrunn, který je nerozlučitelně spojen s habsburským domem. Jaká je jeho historie?

Nejkrásnější studánka

Na jihozápadním okraji Vídně stával v 16. století lovecký zámeček obklopený rybníky a lesy plnými zvěře, kam panstvo vyráželo na hony. Jednoho dne roku 1619 se tam na lov vydal i císař Matyáš. Hnal se zrovna za vyhlédnutou zvěří, když na něj zpoza houští vykoukla studánka. Překvapením zvolal: „Jaká to krásná studánka!“ Jen samozřejmě německy: „Welch’ schöner Brunn!“ A tak, když kolem roku 1642 nechala císařská rodina na místě loveckého areálu postavit letohrádek obklopený zahradami, dostal jméno Schönbrunn.

Jenže vídeňská smetánka se z nového sídla neradovala dlouho. V roce 1683 přitáhli na Vídeň Turci a zámek i s okolními budovami a zahradami proměnili v hromadu sutin. Už čtyři roky nato povolal císař Leopold I. do Vídně známého architekta Fischera z Erlachu, aby na tom krásném místě postavil reprezentativní sídlo pro následníka trůnu. Fischer se do práce vrhl s nadšením a brzy císaři představil plány na sídlo ještě větší a krásnější než francouzské Versailles. Jenže tahle nádhera měla být příšerně drahá, a Leopold smetl návrh ze stolu. Architekt nakonec přišel se skromnějším plánem a mohlo se začít stavět. Dnešní podobu zámku vtiskla Marie Terezie, která ho roku 1740 dostala darem od svého otce. Za její vlády přibylo třeba jedno patro, zoologická a botanická zahrada i divadlo.

Téměř ve všech světových pouštích žijí nomádi, kterým se říká různými jmény podle daných oblastí. Na Arabském poloostrově jsou to beduíni, což v arabštině znamená „obyvatelé pouště“, na Sahaře jsou označováni přímo názvem etnika – Tuaregové. Ačkoliv kočovné kmeny dělí často obrovské vzdálenosti a mají odlišný etnický původ, spojuje je velmi podobný životní styl, který si nezávisle na sobě vytvořili jako reakci na drsný život v extrémních podmínkách.

Králové Sahary

Ještě před sto lety byli Tuaregové absolutními pány Sahary. Báli se jich Arabové na severu, černí obyvatelé Sahelu (pásu stepí a savan na jižní hranici Sahary) a dokonce i evropští kolonizátoři s moderními zbraněmi. Nebojácní kočovníci totiž ovládali saharské obchodní cesty a se svými karavanami naloženými zbožím představovali nejdůležitější spojku mezi černou Afrikou a Středomořím. Nebýt vytrvalosti Evropanů v systematickém ničení afrických hodnot, udrželi by si Tuaregové svoje výsadní postavení dodnes.

Nástup moderní civilizace však otřásl základy všech afrických společností a neušetřil ani kočovníky černého kontinentu. Saharu již nekřižovali dromedáři, ale kamiony na nově vybudovaných asfaltových silnicích – ty definitivně pohřbily tisíciletou tradici karavanových obchodů. Pro Tuaregy už nebylo v novém světě místo a jejich hrdost jim nedovolila se těmto cizím hodnotám přizpůsobit.

Jen to nejnutnější

Filozofie a veškeré zásady Tuaregů jsou založeny na svobodě. Opovrhují usedlým městským životem, domy vnímají jako hrobky živých. Ideálním obydlím je pro ně kožený stan, jejž s sebou vozí, nebo chýše ze stébel, kterou lze snadno postavit na jakémkoliv místě, kde se nachází suchá vegetace.

Nomádi vlastní velmi málo věcí: jen tolik, kolik mohou uvézt při častých pře- sunech. Celá domácnost se tak musí vejít na hřbet dvou velbloudů. Co se týče oblečení, ženy nosí obvykle vzdušné šaty a na hlavě šátek spadající přes ramena až k pasu. Muži oblékají dlouhou širokou košili, pod ni volné kalhoty a sandály z velbloudí kůže. Nejdůležitější je ale pokrývka hlavy chránící před sluncem, větrem, pískem a zimou, která je zároveň znakem mužské identity. Má různé barvy a způsoby uvázání, vždy podle dané společenské události. První zahalení okolo osmnácti let představuje zároveň slavnostní rituál dospělosti, po němž je muž připraven se oženit.

Vůdcem je žena

Na rozdíl od Arabek si tuarežské ženy nezahalují obličej. Uspořádání společnosti je matriarchální a ženy v ní zastávají důležité postavení. Rozhodují nejen o chodu rodiny, ale i celé komunity a v nepřítomnosti mužů řídí tábor. Ačkoliv by podle islámu mohl mít muž čtyři manželky, je to v rozporu se silnou pozicí tuarežských žen, takže rodiny jsou monogamní. Při svatbě musí muž přivést nevěstě věnem jednohrbé velbloudy dromedáry.

Porody jsou tvrdé: v zimě se odehrávají venku jen u ohniště při teplotách okolo bodu mrazu, při dlouhých přechodech v horkých suchých obdobích zase ve vedrech okolo 50 °C – proto často umírají jak ženy, tak novorozenci. Nomádi totiž raději zemřou, než by se nechali dopravit do nemocnice, a spíše než moderní medicíně věří léčivým rostlinám.

Ačkoliv je ve státech, po jejichž území se Tuaregové pohybují, povinná školní docházka, většina dětí nomádů do škol nechodí. Vzdělávají je matky, které je učí základy jejich kultury: písně, básně, přísloví, hádanky a písmo tifinar.

Dromedár – nerozlučný druh

Dromedáři slouží nejen jako dopravní prostředek, ale symbolizují i úspěšnost rodiny. Pro Tuaregy jsou tak cenní, že s nimi jednají jako se sobě rovnými. Po dlouhé cestě nakrmí nejdříve dromedáry a teprve pak se ze stejné mísy najedí muži. Velbloudí moč slouží k dezinfekci při poranění kůže a jejich trus se přikládá do ohně místo dřeva.

Základ stravy kočovníků představuje nekvašený chléb z hrubé mouky, který se peče v rozpáleném písku pod ohništěm. Chleba se pak naláme do toho, co je zrovna k dispozici – vařená cibule, olej, mléko. Nomádi loví také drobná divoká zvířata: sledují jejich stopy v písku až k noře, ze které pak zvíře klackem vystrnadí a ubijí ho kameny.

Nomádi znají v poušti všechny přírodní studny, ze kterých pijí i divoká zvířata. Voda v nich vypadá jako hnědá kaše smíchaná se zvířecí močí a trusem, jiná alternativa však není a ten, kdo by jí pohrdl, volí smrt. Skladuje se ve vacích vyrobených z mrtvých vykuchaných koz s uříznutou hlavou, svázaných u řitního otvoru a na krku – díky mírnému odpařování přes kůži zůstává stále chladná.

Doba změn

Kritické sucho v 70. a 80. letech minulého století donutilo mnoho Tuaregů trvale se usadit v oázách. Tam asimilovali s Araby a jejich tradiční kultura se začala vytrácet. Pro dopravu začali využívat terénní vozy a pickupy a místo stanů žijí v hliněných domech se zahradami, kde pěstují datlové palmy.

Mladí muži postupně upouštějí od zahalování obličeje a nezřídka odcházejí do měst za prací. Tam musejí přijmout oficiální jazyk země, francouzštinu nebo arabštinu. Jejich rodný jazyk tamašek ale dál zůstává hlavní řečí v oázách a mezi příbuznými. Kočovné skupiny, které se vytrvale odmítají usadit, dnes žijí v chudobě, neboť sucho stádům brání v kvalitním rozmnožování. Období dávné slávy Tuaregů se tak nezadržitelně chýlí ke konci.

První část přehledu: Hrady a hradní zříceniny od A až do M.

Ani Ferdinandova pozice nebyla lepší než v létě, přesto byl však nucen postavit nové oddíly žoldnéřů. Jeho problémy s úvěry ale rostly a královská pokladna začala vykazovat značný schodek. Nakonec mu tedy nezbylo nic jiného, než se o pomoc obrátit opět k českým stavům.

TIP: Přečtěte si, jak konflikt mezi králem a stavy vznikl

Nové potíže

Na svolávání sněmů a zdlouhavé povolování daní nebyl čas a další postup Jana Fridricha také Ferdinanda přesvědčil, že pro Mořice udeřila v Sasku hodina dvanáctá. Nebyl si navíc zcela jistý jeho věrností a tak potřeboval vojáky a potřeboval je hned! Využil zpráv o útocích kurfiřtových oddílů a 12. ledna 1547 vydal zvláštní mandát, kterým opět rozhodl o svolání zemské hotovosti. Navzdory Ferdinandovým snahám se 24. ledna sešly v Litoměřicích pouze nepočetné oddíly. Ferdinand tak dosáhl toho, čeho se po celou dobu obával nejvíce – vůči jeho nařízením se vytvářela široká opozice, argumentující na rovině zemských zákonů a privilegií. 

Šlechtici a měšťané se nezávisle na Ferdinandovi dohodli, že na 17. března svolají zemský sněm. Odpor proti králi se začal podobat rozjetému vlaku a na konečné situaci už nic nezměnilo ani to, že Ferdinand nakonec od provedení mandátu ustoupil. Šlechta i města se začaly chystat na velkou konfrontaci se svým pánem.

Vrchol a pád

Ferdinand vzal pražský sjezd na vědomí a rozhodl se hrát o čas. Věděl, že sbory Karla V. jsou na pochodu směrem k česko-saským hranicím a že válečná situace pomalu spěje k habsburskému triumfu. Ferdinand si byl po spojení s bratrem Karlem jistý svou pozicí a stavům se rázně postavil. Jejich spolek označil za nezákonný a požadoval i rozpuštění zemské hotovosti. Shromáždění šlechtici a měšťané o jeho požadavcích jednali, když 27. dubna přišla jako blesk z čistého nebe zpráva o porážce Jana Fridricha katolickými oddíly v bitvě u Mühlbergu. 

Poslední smutné dějství této nedůsledné vzpoury se odehrálo ve dnech 2. až 8. července 1547 v Praze. Po Ferdinandově vjezdu do města se Pražané postavili jeho vojákům na ozbrojený odpor, v této době však už stáli proti svému panovníkovi sami. Následovaly už pouze procesy se zúčastněnými šlechtici a měšťany.

Trávníky vědce obvykle zajímají jenom kvůli sekání. Teď ale zaujaly výzkumníky Univerzity z Cardiffu, kteří vymysleli způsob, jak z obyčejného trávníku získat obnovitelnou energii v podobě vodíku.

Povedlo se jim vyrobit vodík z celulózy obsažené v kostřavě, běžné trávě, která roste v trávnících, aniž by ji bylo nutné předem komplikovaně zpracovat. Použili k tomu takzvanou fotokatalýzu, tedy proces, v němž hraje klíčovou roli sluneční záření společně s kovovým katalyzátorem.

Jako katalyzátor vyzkoušeli nejen drahé kovy platinu, palladium a zlato, ale také nikl, který je relativně dostupný a levný.

TIP: Levné zařízení s jedním katalyzátorem uvolňuje vodík 24 hodin denně

Výsledky experimentů ukazují, že tímto postupem lze vyrobit významné množství vodíku z posekané trávy. A stačí k tomu jenom špetka světla a laciný katalyzátor.