Když se řekne „A“, mělo by se rovněž dopovědět „B“. V oboru historie pěchotních zbraní to lze analogicky vyložit i tak, že když někdo řekne puška Mauser M 98, ozvěnou zazní Peter-Paul Mauser. Tak se totiž jmenoval německý konstruktér zbraní a průmyslník, jenž se proslavil jako iniciátor řady zbraňových novinek a zdokonalení. Za nejvýznamnější z těchto inovací lze určitě považovat vytvoření válcového odsuvného závěru, který se zapsal do dějin jako revoluční krok ve vývoji palných zbraní, přičemž o jeho vysoké aktuální hodnotě vypovídá fakt, že se v konstrukci opakovacích pušek, kulovnic a malorážek používá dodnes.

Nástupce jehlovek

Peter-Paul Mauser se narodil 27. června 1838 v Oberndorfu nad Neckarem ve Württembersku. Zřejmě zdědil geny puškaře po otci Franzu Andreasovi, jenž pracoval v této profesi v místní zbrojovce. 

Mauser měl již během své vojenské služby u dělostřeleckého pluku možnost důkladně se zamýšlet nad přednostmi a nedostatky pušky Dreyse M 1841, kterou držel denně v ruce. Říkalo se jí  Zündadelgewehr, „jehlovka“.

Tvůrcem této pušky, která se proslavila zejména při vítězství Pruska nad Rakouskem v roce 1866, byl německý konstruktér Nicolaus von Dreyse. Měla sice oproti puškám nabíjeným zepředu řadu progresivních prvků, kupříkladu se snadněji nabíjela jednotnými náboji a dalo se z ní střílet až třikrát rychleji než z předovky. Přesto trpěla některými technickými nedostatky, jako například značným rozptylem při střelbě na vzdálenější cíle, přičemž účinný dostřel se pohyboval asi kolem 600 metrů. 

Mladý Mauser se ve spolupráci se svým o čtyři roky starším bratrem Wilhelmem po návratu z vojny pustil do intenzivní práce, která vyústila v řadu novinek, zejména v úpravu zmiňované pušky Dreyse M 1841. Především se jednalo o zdokonalení funkce závěru. Bicí mechanismus upravené pušky se napínal během pohybu závěru a zbraň se nabíjela jednotnými náboji s kovovou nábojnicí.

Ale jak už to u vynálezců mnohdy bývá, ani Paul Mauser nebyl zpočátku u vojenských pánů vyslyšen. Dlouhou řadu let musel spolu s bratrem zápasit, než se jeho převratné vynálezy uplatnily. Neustále trpěl nedostatkem kapitálu, zakládal i rozpouštěl firmy a marně předváděl své modely. Teprve když se o jeho opakovačky začali zajímat v cizině, konkrétně v roce 1894 Španělé a Turci, přilákaly jeho zbraně i pozornost německých zkušebních komisařů. 

V roce 1895 proběhlo rozhodující kolo armádních zkoušek. Vše dopadlo na výtečnou. A tak byla konečně 5. dubna 1898 puška Mauser M 98 (Gewehr 98) zavedena do armády – nyní již nikoli královské pruské, ale císařské německé. Sám konstruktér se pak i nadále zabýval konstrukčními pracemi, jak to tom svědčí vývoj samonabíjecích pušek a kapesních pistolí. Za své technické přínosy byl Maser v roce 1912 povýšen do šlechtického stavu s právem užívání jména von Mauser. První světové války, v níž sloužila jeho puška M 98 jako základní pěchotní zbraň německé armády a velice osvědčila, se však už nedožil. Skonal 29. května 1914 ve věku 76 let.

Masová produkce

Mauser M 98 brzy proslula jako jedna z nejlepších německých pušek a dočkala se mnoha modifikací. Nejvýznamnější variantou M 98 byly Mauserovy karabiny (Karabiner). Šlo o krátké pušky nebo zkrácené varianty standardní dlouhé pušky (Gewehr). Oproti klasické pušce měly karabiny kratší hlaveň a tudíž i nižší úsťovou rychlost a maximální dostřel. Jejich předností byla lepší ovladatelnost.

Karabina Mauser 98k byla ve výzbroji německé armády od roku 1902, ale pouze na omezenou dobu. V praxi nechvalně proslula především svým nasazením v letech 1904–1905 v jihozápadní Africe, kdy ji němečtí vojáci použili při potlačování povstání domorodých kmenů. Známou modifikací je i karabina M 98k, která se v Německu, především v podniku Erma v Erfurtu, vyráběla od roku 1935.

Když pak Němci v roce 1942 výrobu v Erfurtu zastavili, protože zde přešli na produkci samopalů (MP-40), začaly být karabiny vyráběny ve filiálním závodě brněnské Zbrojovky v Povážské Bystrici, kde se před válkou vyráběly armádní pušky vz. 24, které sloužily československé armádě. Ve zmíněném slovenském podniku bylo zhotoveno celkem 942 tisíc těchto pěchotních zbraní.

TIP: Odstřelovačská puška VSS Vintorez: Tichý zabiják z Ruska

Již v roce 1943 byla zahájena výroba M 98k přímo v hlavním závodě brněnské Zbrojovky. Do konce války jich zde bylo vyrobeno přes milion kusů. Produkce M 98k (jako pušky vzor 98 N) nicméně pokračovala v Brně ještě několik let i po válce. Čechoslováci je zařadili do výzbroje své vlastní armády, kde vydržely až do počátku 50. let, kdy je postupně začaly nahrazovat samopaly vzor 23/24/25/26 a samonabíjecí pušky vzor 52. Jistě není bez zajímavosti, že část těchto zbraní byla v roce 1948 poslána z Československa na pomoc Izraeli, který kromě 74 letounů typu Messerschmitt a Spitfire dostal i šest tisíc pušek 98 N a dva miliony nábojů k tomu.

Krása Mlhoviny Tužka je výsledkem exploze supernovy, která se odehrála již před 11 tisíci lety. Samotná 5 světelných let dlouhá mlhovina je vlastně jen fragmentem této exploze. Rázová vlna se mezihvězdným prostorem stále sune rychlostí přes 500 tisíc kilometrů za hodinu. Výchozí rychlost vlny byla přitom několik miliónů kilometrů za hodinu. Celý pozůstatek exploze tvořící toto vesmírné mračno měří zhruba 100 světelných let a k vidění je nedaleko pulzaru Vela v souhvězdí Plachet.

18. července 1921 se v Ohiu narodil John Glenn, který později jako první Američan obletěl Zemi. Krátce po svém prvenství opustil NASA a začal budovat politickou kariéru – kandidoval dokonce na prezidenta USA.

TIP: John Glenn: První Američan na oběžné dráze a nejstarší astronaut ve vesmíru

Do vesmíru se vrátil až v roce 1998 na palubě raketoplánu Discovery, ve svých 77 letech. Kolegové z posádky později v duchu černého humoru vzpomínali, jak se po divoké jízdě na orbitu na počátku mise přesvědčovali, zda John upoutaný v křesle ještě žije. Kosmonautů je hodně, ale John Glenn byl opravdu jen jeden. 

18. července 1980 nastal velký den pro indickou kosmonautiku: Raketa SLV neboli Satellite Launch Vehicle poprvé úspěšně vynesla do vesmíru svůj náklad – 35kg družice Rohini dosáhla oběžné dráhy s nejvyšším bodem až 920 km nad Zemí. Hlavním cílem bylo získat data o chodu horního stupně SLV.

TIP: Ostrý test nové nosné rakety: Další úspěch indické kosmonautiky

Družice Rohini (RS-1) fungovala na oběžné dráze 9 měsíců. Součástí její vědecké výbavy byl fotosnímač, magnetometr a různá teplotní čidla.

Od počátku 17. století se svět potýkal s krizí, drahých kovů totiž nepřibývalo zdaleka tak rychle, jak se očekávalo. Nové konsorcium se svými představiteli i řadou dalších, v pozadí se ukrývajících společníků, hodlalo této krizi čelit tím nejjednodušším způsobem. Každé platidlo vyšlé z mincoven mělo od tohoto okamžiku nižší obsah stříbra, čímž jejich hodnota valem upadala.

TIP: Přečtěte si, jak se vzniku konsorcia došlo

Vytunelování státu

Navzdory fantastickým částkám, které konsorcium během jediného roku vydělalo, jako by ani tato suma nebyla jednotlivým podílníkům dostatečná. Skloubením moci konfiskačního komitétu a mincovního konsorcia do jedněch rukou totiž vznikl prostředek, jak přijít k ještě dalekosáhlejšímu bohatství. Osoby, třímající v rukách nevýslovnou moc, se mohly pomocí „nepatrného“ a těžko doložitelného podvodu obohatit nejen na úkor postižených přívrženců stavovského povstání, ale i na účet státu.

Celá záležitost fungovala na velmi jednoduchém principu. Obvinění šlechtici či měšťané se mohli radovat z nově nabyté svobody. Na rozdíl od méně šťastných prominentů rebelie, kteří byli popraveni na Staroměstském náměstí, získali od císaře milost. Svou existenci si však museli tvrdě vykoupit tím, že za náhradu odevzdají určitou část svých statků. Tato zásada by byla ještě přijatelná za podmínky, že by se jednotlivá panství odprodávala za skutečnou tržní cenu. Pánové dozorčí však rychle pochopili, že právě v této klauzuli se skrývá možnost výnosného obchodu. A tak se příliš nerozpakovali a odkupovali jednotlivá panství za odhadní sumy, přičemž zhodnocení majetku zůstávalo v jejich pravomoci. Karel z Lichtenštejna a suita jeho věrných obchodních přátel tak rychle a levně přicházela k dalším a dalším majetkům.

Zcela opačně na tom byli ti, kteří se do finančních machinací čile a s vervou zapojovali na druhé straně. Protože si členové konsorcia byli vědomi nevýhodnosti stávajících peněz, mincovní hotovost okamžitě otáčeli za další nákup nemovitostí. A aby tento grandiózní tunel nebyl na první pohled nápadný, rozprodávali si statky mezi svými rodinami a přáteli. Do jejich kapes proudilo čím dál více pozemků, z nichž jednotliví představitelé skládali svá vznikající dominia.

I dnes považujeme zamilování za něco mimo naše rozhodovací schopnosti. Psychologie jako věda to však vidí jinak. Existuje mnoho teorií, jak zamilovanost podpořit a přímo si k ní dopomoct. Zamilovanost, ale i láska totiž představují pocity, které můžeme ovlivňovat, a dokonce aktivně budovat.

Jak se zamilováváme?

Jedna z teorií vysvětluje pocit zamilování jako kombinaci tělesného vzrušení a přiřazení emocí ke druhé osobě. V praxi to znamená, že v situacích, kdy jsme rozrušení, stresovaní, nadšení či vystrašení a setkáme se s někým, kdo je nám sympatický, můžeme směs pocitů vyhodnotit jako zamilování.

K pocitu zamilovanosti přispěje i zvýšený srdeční tep a vyplavování adrenalinu. V roce 1974 byl v souvislosti se sexuální atraktivitou v rámci experimentu zkoumán dokonce i strach. Psychologové Donald Dutton a Arthur Aron potvrdili, že u mužů se může vnímání sexuální přitažlivosti zesílit právě v podmínkách vyšší úzkosti či obav.

Uložit

Uložit

Nejrozsáhlejší sociální síť světa, Facebook, nenakládá se smrtí zrovna efektivně: Jestliže uživatel zemře, jeho účet není smazán kvůli nečinnosti. Pokud tedy pracovníkům sítě nepodá někdo o smrti zprávu a nedoloží ji patřičným důkazem, zůstane profil zesnulého aktivní prakticky napořád.

TIP: Sociální sítě jsou návykovější než cigarety

Podle některých odhadů umírá víc než osm tisíc uživatelů Facebooku denně a Hachem Saddiki z University of Massachusetts na základě současné situace předvídá, že v roce 2098 přijde zvrat, kdy mrtví převáží nad živými. Otázkou zůstává, zda se zmíněného roku dožije samotný Facebook.

V Kolumbii roste kolem 3 600 různých druhů orchidejí. A tohle číslo zatím není konečné. Vědci tam loni objevili pozoruhodnou orchidej, která ve svých květech nese poměrně přesvědčivou podobiznu hlavy démona.

Není divu, že ji pojmenovali Telipogon diabolicus. Nově objevená orchidej je zřejmě velmi vzácná. Známe jenom jedinou její lokalitu. V jednom malém lese v jižní Kolumbii jich roste asi 30, a kvete jenom několik z nich.

TIP: Zajímavý trik: Drákulovy orchideje napodobují houby, aby lákaly mouchy

Démonova orchidej byla hned zařazena do Červeného seznamu IUCN jako kriticky ohrožený druh. Nejenom, že se vyskytuje na jediném známém místě, ještě navíc je ve velmi exponované oblasti poblíž hlavní silnice.

Při pobytu v buši je člověk odkázán pouze na své smysly, které jsou ve srovnání s těmi zvířecími zakrnělé. Zvířata vidí, slyší ale i cítí mnohokrát lépe než lidé. Člověk je však dostatečně chytrý na to, aby přednosti ostatních tvorů obrátil ve svůj prospěch. Pokud se naučí rozumět signálům buše, dokáže nalézat tvory, jež očím běžných návštěvníků zůstávají ukryty. Domorodí obyvatelé otevřené savany mají stopařské schopnosti rozvinuty v té nejdokonalejší míře. Pro ně a jejich rodiny je koexistence se savanou nezbytně nutná pro přežití. Potřebují vědět, jaký tvor hloubí jámu v místech, kde není voda, jaké zvíře po sobě zanechává obrovské pásy v trávě a proč je dobré se v noci vyhýbat rozvětveným stromům. Stopařské umění se dědí z generace na generaci a v současných dnech zažívá renesanci. Většina stopařů je zaměstnána nebo najímána zahraničními společnostmi jako zkušení průvodci. A právě na těchto lidech závisí, s jakými pocity se člověk z Afriky vrátí. Z vlastní zkušenosti vím, že neúspěšné stopování může být nakonec dobrodružnější než fotografování sebevypjatější akce.

Zpravodajská síť

Stopaři využívají širokou škálu indicií buše, která jim prozrazuje informace o lokaci a chování jejich obyvatel. Jde o zkušenosti získané dlouholetou praxí, které obyvatelé evropských velkoměst nemají žádnou šanci „vyčíst“ z knih. Kroužení supů na obloze například většina návštěvníků v Africe automaticky vnímá jako upozornění na probíhající lov nebo přítomnost mršiny. Jde o jeden z nejběžnějších omylů – supi afričtí nad savanou krouží často jen z toho důvodu, že s oblibou využívají teplé vzdušné proudy k plachtění. Jejich početnější uskupení nemusí nutně indikovat blízkost smrti. Stejně tak pokud supi hromadně obsazují strom, je to pouze projev jejich altruismu a nikoliv zpráva typu „schyluje se ke krvavé hostině“.
Jiná situace nastává v okamžiku, kdy se tito majestátní mrchožrouti začnou ve velkém snášet k zemi nad určitým místem. Pak se na 90 % jedná o vyhlédnutou kořist. V tomto ohledu lze savanu vnímat jako obrovskou síť informátorů, v níž si zvířata navzájem vypomáhají: například paviáni, veverky nebo jisté druhy ptáků (např. turako šedý) fungují doslova jako poplašná zařízení. Když spatří nebezpečí, spustí varovný křik důvěrně známý ostatním zvířatům. Z tohoto důvodu se tak např. zebry sdružují s buvolci topi, kteří hlídkují na termitištích. Pro predátory to znamená práci navíc – při plížení musí obelstít nejen kořist, ale celý informační systém. Toto je důvod, proč např. lvi velmi často mění své teritorium. Zvířata totiž poměrně rychle „prohlédnou“ jejich loveckou strategii a lvům hrozí, že skončí s prázdným žaludkem.

Řev lva – varování i vodítko

Lví řev patří k nejtypičtějším zvukovým projevům divoké Afriky a v lidech dodnes vzbuzuje neskonalou úctu a respekt. Kromě senzitivního zážitku je však tento akustický projev také „stopou“. Jednoho rána jsme sledovali tlupu paviánů, když jsme zaslechli majestátný hlas krále zvířat. Při sledování lvů je nezbytné znát jeho význam – lvi totiž řevem velmi často ohlašují příchod do nového teritoria, v němž hodlají setrvat. Zařvání se ozvalo ještě třikrát a nám se podařilo určit lví pozici. Pročesávali jsme určené místo velice důkladně, až jsme narazili na jasnou stopu. Z houštiny před námi se vyřítila poraněná zebra, které se na zadním stehně a na břichu rýsovaly obrovské krvavé šrámy. Kus masa měla dokonce vykousnutý. Podle velikosti škrábanců se naprosto bezpečně jednalo o útok lva. Rána byla relativně čerstvá, ještě nezatažená. Pročesávali jsme rozlehlé větvoví stromů akácií candlekob, jejichž husté přístřeší lvi s oblibou využívají jako slunečník. Stopování se protáhlo až do noci, ale bylo odměněno úspěchem. Podařilo se nám objevit dvě samice s mládětem.

Vhozená rukavice

Ne vždy je ovšem vystopování šelmy takto snadné. Jednoho dne jsme směřovali na sever do mopaniových lesů za samcem kudu velkého. Cestu uprostřed travnaté houštiny najednou zkřížilo několik hlubokých otisků v písku. Okamžitě jsme zastavili a vyskočili z auta, abychom si je mohli lépe prohlédnout. Všiml jsem si, že stopa patří poměrně velké kočkovité šelmě. Vzhledem k tomu, že u prstů chyběly rýhy, okamžitě jsme vyloučili možnost, že se jedná o geparda. Ten totiž při chůzi nezatahuje drápy. Na lva byly stopy zase příliš malé.

TIP: Šelma v klatbě aneb Vlci obdivovaní i pronásledovaní

Záznam rozvážné chůze vypovídal o jiném tvorovi. Podívali jsme se směrem, kam stopy pozvolna směřovaly a prodloužili pomyslnou přímku – před námi se rýsoval opuštěný stromový háj s rozlehlými větvemi, ztělesněná představa levhartího ráje. Po celou dobu v Botswaně jsem neměl možnost tuto šelmu vyfotografovat, a nyní se rýsovala jedinečná příležitost. Zvedli jsme vhozenou rukavici a zamířili k branám jeho teritoria. Jenže hned u hranic podrostu se nám stopy ztratily. Nezbývalo nic jiného než vytáhnout dalekohledy a začít trpělivě pročesávat koruny stromů. Velké množství nízkých rozlehlých větví a poškrábané kmeny stromů nás utvrzovaly v tom, že stojíme u hranic levhartího hájemství. Jeho správce však nadále našim zrakům úspěšně unikal. Když se situace po hodině nezměnila, vrátili jsme se na cestu.

Stopařská výzva

Neujeli jsme však ani 50 metrů, když se levhartí stopy objevily na cestě znovu. Tentokrát byly mezi jednotlivými kroky větší mezery. Šelma měla naspěch. Přidali jsme plyn a začali ji znovu pronásledovat. Naše nadšení opadlo po sto metrech u obrovského houští, v němž levhartí stopy znovu zmizely! Vydali jsem se za nimi a celá anabáze se opakovala. Po další hodině bezvýsledného pátrání jsme zamířili zpět k cestě, kde jsme opět narazili na čerstvé šlépěje.
Teď už bylo zřejmé, že se nejedná o náhodu, ale o promyšlený levhartí plán. Auto šelmu evidentně rušilo, a tak se nás pokusila dvakrát setřást. Projeli jsme do nejužší části lesnatého pásu a minuli samotářského slona, který si nerušeně pochutnával na šťavnatých listech. Stopy se teď velmi těžko hledaly – na druhou stranu jsme věděli, že levhart musel být u některého z okolních stromů. Projít vedle slona by si pravděpodobně netroufl, a tak jsme se vydali na druhou stranu. Kvůli členitosti terénu museli oba naši průvodci už opustit vůz. Napětí živené hlubokým tichem vrcholilo. Jako rána z čistého nebe se za našimi zády ozval pronikavý křik frankolínů. Řev těchto ptáků je ve stopařské hantýrce jasným indikátorem blízké přítomnosti šelmy. Okamžitě jsme se vydali směrem, odkud jsme dostali echo. To už z oblohy začaly padat první kapky blížícího se deště.

Skutečný král zvířat

Vystoupili jsme z auta a pod stromy, na kterých ještě před chvíli seděli frankolíni, se v blátě rýsovaly čerstvé stopy. Srdce mi bušilo vzrušením.Věděli jsme, že levhart musí být poblíž. Přitom jsme ho stále neviděli ačkoli jsme tušili, že on vidí nás. Byla to neuvěřitelná hra, do které bohužel zasáhla vůle přírody. Během několika minut se obloha zcela zatáhla a zlověstné dunění odzvonilo příchod prudkého lijáku. Protože náš džíp neměl střechu, hodili jsme přes sebe nepromokavá ponča a zajeli pod nejbližší strom. Čekali jsme s pronásledovaným „pod jednou střechou“, ale nikdo z nás jej toho dne již neviděl. Déšť smyl všechny stopy a s nimi i veškeré naděje na spatření krále zlodějů.
Levhart je sice nejrozšířenější kočkovitou šelmou na světě, ale s tímto prvenstvím drží ještě jiný primát – je zároveň ze všech afrických predátorů nejméně nápadný. Vděčí za to jednak dokonalému maskování, které ho činí neviditelným v korunách stromů, ale hlavně své inteligenci. Mnoho loveckých příběhů vypráví o prohnanosti levharta, mimo jiné např. o tom, jak tato šelma dokáže své pronásledovatele vodit v kruzích, aby je zmátla. Spousta stopařů se o tom přesvědčila na vlastní kůži. Jakmile se stopování levhartů začne zdát příliš zdlouhavé a soustředěné na jedno místo, je dobré zastavit a vyrazit za zvířetem v protisměru. S ohledem na schopnosti této šelmy je mnohými považována za skutečného krále zvířat.

Neklidný spánek gepardů

Stopařský úspěch měl teprve přijít. Jednoho večera jsme v savaně narazili na gepardí bratry, kteří se nešťastnou náhodou dostali mezi velké sloní stádo. Na fotografování bylo již příliš pozdě. Gepardi tušili, že pokoušet se projít mezi slony by nemuselo dopadnout dobře, a tak se uvelebili a dali nám znamení, že tu přenocují. Gepardi se na rozdíl od lvů či levhartů v noci nepřemisťují; výjimkou jsou pouze noci s úplňkem. Věděli jsme tudíž, že by nám neměli uniknout a na základě toho jsme se rozhodli, že se na toto místo s rozbřeskem vrátíme.
Druhý den jsme byli zpět ještě za šera, ale po gepardech nikde ani památka. Vystoupili jsme tedy z auta, abychom zjistili, co je přinutilo opustit stanoviště. Terén ke stopování nebyl příliš vhodný. V polámané trávě jsme nalezli místo, kde spali, ale čerstvé stopy nikde. Vtom jsem si všiml, že do středu úkrytu směřují obří sloní stopy vryté poměrně hluboko do země. Podíval jsem se pozorně a uviděl, že obří stopa překrývala malý otisk čtyř polštářků s drápy. Spící gepardy musel v noci zahnat slon. Sloni a šelmy jsou, jak známo, v nekonečné bratorovražedné válce. Vydali jsme se proto několik kroků směrem, kudy gepardi mohli prchat. Zhruba po 50 metrech jsme v písku skutečně našli čerstvé stopy! Nasedli jsme bleskově do auta a vyrazili po nich.

Setkání v buši

Asi po 30 minutách zmizely stopy z cesty do vysoké trávy. Nyní nám samotné otisky gepardích stop byly k ničemu – jejich sledování v trávě by zabralo hodiny. Náš stopař se proto podíval do míst, kam směřovaly. Na obzoru se rýsovala obří termitiště, která od sebe byla vzdálena desítky metrů. Gepardi tyto přírodní stavby používají nejen jako rozhledny po okolí, ale také jako místa vhodná ke značkování. Doufali jsme, že k termitištím právě proto zamířili a my v jejich okolí najdeme stopy.
U druhé termití stavby jsme se „chytli“. Smyčka se začala stahovat a my tušili, že snižujeme gepardí náskok. Když jsme pojížděli savanou, všimli jsme si, že všichni členové žirafího stáda hledí před sebe jedním směrem. Zvířata evidentně spatřila něco neobvyklého. Podíval jsem se na oblohu. Kroužily na ní asi dvě desítky supů – naše domněnka se zdála být potvrzena – museli to být gepardi!

Pět může být příliš

S gepardími bratry jsme strávili skoro celý den. Byli jsme dokonce svědky jednoho pokusu o lov, ale byl příliš ledabyle proveden, než aby se setkal s úspěchem. Gepardy navíc, s ohledem na jejich zakulacená a plná břicha, asi hlad tolik netrápil. Impala, která unikla o vlas smrti, to zcela jistě ocenila.
Opačné starosti měla gepardice s pěti mláďaty, kterou jsme vystopovali dva dny před tím. I podle slov všech průvodců se jednalo o naprostou raritu. Většinou se samicím podaří odchovat dvě až tři mláďata. Ta slabší se stanou obětí lvů nebo hyen. Gepardí mláďata jsou proslulá svými mohutnými hřívami připomínající účesy pankáčů. Podle některých vědců bílá hříva „nahrazuje“ gepardí břicho. Gepardím mláďatům totiž chybí submisivní chování a v případě konfrontace s predátory si nelehnou na záda, ale pouze ustrnou. Hříva připomínající bílé břicho je tak může ochraňovat. Při pohledu na pět hladových koťat jsem si uvědomil, jaké nároky na matku příroda nakladla.

Cesta k duši zvířat

Můj zájem o stopování zvířat místní průvodce potěšil. Dostal jsem dokonce přezdívku v botswanském jazyku Setswana. Vůdce stopařů mne přejmenoval na „Mpho“ – ten, který má dar vidět. Lepší vysvědčení jsem si nemohl přát, ale připadá mi logické zajímat se o drobnosti, které vám mohou nesmírně přiblížit život v buši.
Stopy zaznamenávají pravdivě všechno, co zvíře dělalo, nebo o co se pokoušelo v nedávné době. Také vypozorované nuance ve zvířecím vzhledu dokáží prozradit zajímavé informace. Sloni si například s oblibou dopřávají bahenní lázeň a jelikož během dne několikrát změní lokalitu určenou dostupností potravy, mění se i složení bahna, které na sebe nastříkávají. Načervenalé bahno pochází z akáciových lesů, tmavě hnědé bahno z řečišť a šedé z mokřadel. Vše se odvíjí od konkrétních pedosférických podmínek.
Stopy jsou autobiografickou kapitolou o životě tvora, napsanou bezděčně a naprosto upřímně. Ne nadarmo považují místní kmenoví příslušníci stopařské umění za dar, který vyvoleným umožňuje vstupovat do života tvorů a splynout s jejich duší v jednu bytost.

Před lvem nikdy neutíkej

Krajina v severní Botswaně je pokrytá poměrně vysokou trávou, jež místy dosahuje velikosti dospělého muže. V moři travin bylo pozorování zvěře velmi obtížné. Na druhou stranu vyjeté stezky od džípů zvířata s oblibou používala k přemístění se z jednoho teritoria do druhého. Písek na cestě navíc nabízel skvělou možnost vidět dokonale obtisknutou šlépěj jakéhokoliv tvora. Náš kemp se nacházel v otevřené buši bez jakéhokoliv oplocení. Mezi jednotlivými stany byly písečné stezky, které se každý den po setmění zametaly, aby se ráno zjistilo, kdo tábor navštívil. Dva dny před naším příjezdem procházela kempem smečka sedmi lvů. Možnost přímého kontaktu s divočinou byla vykoupena přísnými bezpečnostními pravidly. Museli jsme podepsat prohlášení, v němž bereme odpovědnost za naši případnou smrt. Dozvěděl jsem se také, co dělat v případě střetnutí se lvem. Pokud by člověk v buši na tuto šelmu narazil, má celkem velkou pravděpodobnost na přežití – jedna ze základních rad je nikdy neutíkat. Naopak dobré je hlasitě mluvit a snažit se lva preventivně odradit. Pokud jej ale zastihneme překvapeného a ve „špatné náladě“, je důležité nezmatkovat, ale rychle jednat. Jestliže lev švihá ocasem a cení zuby, dává nám poslední příležitost „zmizet po anglicku“. Pak je žádoucí okamžitě vycouvat z jeho zorného pole. Jakmile přestane vrčet, zaútočí.

Úskalí gepardího lovu

Gepard nepatří mezi příliš úderné útočníky a většina jeho pokusů o skolení kořisti končí neúspěchem. Na rozdíl od lvů či levhartů usmrcuje kořist zardoušením. Pokud se zakousne do krku oběti, nesmí jí pustit. Jelikož jej běh stojí příliš mnoho sil, potřebuje gepard ihned po skolení kořisti doplnit kyslík. A protože jsou ústa zaneprázdněná, rozšířila příroda gepardovy nozdry tak, aby kyslík mohl doplňovat i s kořistí v čelistech.
Bez zajímavosti není ani skutečnost, že gepard je naučen zabíjet pouze v běhu. Německý režisér R. Radke pozoroval samici, které se při útoku nepodařilo zakousnout mladou gazelu. Obě zvířata se v běhu jen překulila, pak se postavila na nohy a ze vzdálenosti dvou metrů na sebe nevěřícně hleděla. Ani jedno z nich nebylo na takovou situaci připraveno. Gepardice nevěděla, jak zvíře zahubit, antilopa nedokázala utíkat před něčím, co jí nepronásledovalo. A tak se po několika minutách rozešly v míru.

„Jeho rozhodný zásah u Moskvy, jemuž pomohla tvrdá a předčasná zima, vetřelce zastavil a pak ho přinutil k ústupu.“

Slova francouzského generála a prezidenta de Gaullea z jeho knihy Mémoires de guerre (Válečné paměti) jsou jen dalším potvrzením, že sovětský maršál Žukov byl nesporně nejlepším ruským vojákem po Michailovi Tuchačevském, kterého nechal žárlivý Stalin v roce 1937 popravit.

Syn venkovského příštipkáře

Georgij Konstantinovič Žukov se narodil 19. listopadu 1896 ve vesnici Strelkovka v Kalužské gubernii. Na otce si vzpomínal jako na prostého venkovského příštipkáře, jenž se musel doprošovat, aby syna vzali do učení na řemeslo. S vojenským životem, který se mu stal osudem, se Žukov poprvé seznámil přímo v průběhu první světové války. Za odvahu byl vyznamenán dvěma Válečnými kříži svatého Jiří. Díky svému velkému talentu, který jeho nadřízení okamžitě poznali – a samozřejmě i vzhledem k projeveným organizačním schopnostem a pevnému charakteru – byl mladý Georgij vybrán do poddůstojnické školy.

Za občanské války bojoval v řadách jezdectva Rudé armády a po jejím skončení zůstal vojenskému životu natrvalo upsán. V období mezi válkami prošel všemi velitelskými stupni od velitele čety až po velitele vojenského okruhu. S výtečným prospěchem absolvoval válečnou akademii generálního štábu. V únoru 1931 se stal zástupcem inspektora jezdectva maršála Semjona Buďonného, jenž nad ním od té doby držel ochrannou ruku, což se příznivě projevilo zvláště za „čistek“ a procesů v letech 1937 a 1938. 

Od jara 1933 velel jezdecké divizi, která nesla jméno lidového komisaře (ministra) obrany Klimenta Vorošilova a pod Žukovovým velením se stala nejlepším svazkem v armádě. A byla to právě přízeň obou těchto významných činitelů, která mu nejen umožnila kariérní růst, ale uchránila ho před represemi, jejichž obětí se stali přední důstojníci v čele s maršálem Tuchačevským. 

Nejvíce však na sebe Žukov upozornil v srpnu 1939, když byl velitelem formace, která porazila Japonce na pohraniční řece Chalchin-Gol ve východním Mongolsku. Podle smlouvy mezi SSSR a Mongolskem z roku 1934 pomohla Rudá armáda odrazit útok japonské 6. (kvantungské) armády proti mongolskému území, kde chtěli Japonci vybudovat opevněnou linii chránící plánovanou výstavbu železnice strategického významu, jež měla vést k sovětským hranicím.

Vojevůdcem v nejtěžší chvíli 

O tom, jak si Žukov vedl za druhé světové války, svědčí shora uvedené bitvy, které pod jeho přímým velením Rudá armáda vyhrála. Jestliže jeho nadřízený maršál Timošenko hned v prvních dnech přepadení vydával nesmyslné rozkazy k zahájení všeobecné ofenzivy proti valící se německé smršti s úkolem zahnat německá vojska zpět za sovětskou hranici, pak Žukov v určitých situacích navrhoval vlastně naprosto opačný postup. Podnikal to, co dělají v podobných situacích jen nesmírně odvážní, realisticky a daleko kupředu uvažující stratégové. 

Řeč je o Kyjevu. Stalin, silně znepokojený prudkým tahem Němců napříč Ukrajinou, vyslal „na pomoc“ tamním sovětským vojskům maršály Vorošilova a Buďonného. Oba nesvedli naprosto nic. Proto musel opět nastoupit Žukov. Po návratu z Ukrajiny 29. července 1941 podal Stalinovi hlášení, ve kterém poukázal na několik nebezpečí. Především upozornil na bod dotyku mezi Západním a Jihozápadním frontem, kde německá vojska mohla snadno prorazit. Pak by hrozilo smrtelné nebezpečí jak Kyjevu, tak Moskvě. 

Proto Žukov navrhl zvolit menší zlo: stáhnout celý Jihozápadní front za Dněpr, což ovšem znamenalo vyklidit i Kyjev, a za oním chatrným stykem frontů soustředit zálohy o síle alespoň pěti zesílených divizí a na moskevský směr přesunout z Dálného východu nejméně osm zcela bojeschopných divizí. Žukov tehdy správně odhadl, že je třeba všemi silami, především těmi, které se získají odchodem z Ukrajiny, okamžitě organizovat protiúder, aby bylo možné zlikvidovat výběžek, kterým se Němci vklínili do sovětské obrany u Jelni a z něhož mohli vést úder na Moskvu. Stalin se velice rozčílil, když Žukov trval na vyklizení Kyjeva, a označil jeho návrh za nesmysl. Ani Žukov se tehdy neovládl a odsekl:

„Když se domníváte, že náčelník generálního štábu neumí nic jiného než říkat nesmysly, pak tu nemusí být.“ A požádal o zproštění funkce a vyslání na frontu. „Jen se neukvapujte,“ odpověděl Stalin a dodal: „Když už jste to ale nakousl, tak my se bez vás obejdeme.“

Geniální hrubián

Novým náčelníkem generálního štábu jmenoval Stalin maršála Borise Šapošnikova a Žukova velitelem Záložního frontu. Brzy se však ukázalo, že se Hlavní stan bez Žukova nemůže obejít. Došlo totiž na generálova slova – Kyjev stejně padl (18. září 1941) a s ním do zajetí na 655 000 sovětských vojáků, což mohla být výrazná posila při obraně přístupů k Moskvě. Ale ještě předtím – konkrétně to bylo 8. září 1941 – se německá vojska armádní skupiny Sever dostala k předměstí Leningradu. Stalin si 13. září Žukova povolal a dal mu stručně formulovaný úkol: zachránit Leningrad. Žukov tento nesmírně těžký rozkaz dokázal splnit.

A tak se nabízí otázka, byl Žukov génius? Nutno říci, že měl především tak obrovskou vůli, vytrvalost a houževnatost plus odvahu pouštět se po neznámých a neprošlapaných cestách, že tím až provokoval své okolí a zpanikařil nepřítele. Nebyl však bez chyb, někdy byl velice hrubý a příšerně přísný. Bývaly prý chvíle, zejména v bojích pod Moskvou, kdy doslova sahal po pistoli, když se věci nedařily vinou nerozhodnosti či lajdáctví neschopných podřízených generálů. 

I kdyby šlo o svědkovu „autorskou licenci“, faktem zůstává, že Žukov patřil k těm vojevůdcům, kteří s chybami dokonce programově pracují. Sám totiž říkával, že omylu se nedopouští pouze ten, kdo pracuje podle rozkazu shora a neprojevuje ve své činnosti tvůrčí iniciativu. Nejde přece ani tak o chyby, jako spíše o to, jak rychle jsou zpozorovány a odstraňovány.

K nedostatkům, o kterých věděl a ke kterým se později poctivě přiznal, náležela i občas projevovaná netolerance vůči přirozeným lidským slabostem. Mnohdy ho dokázal vyvést z míry i nepatrný projev nesvědomitosti v práci nebo chování podřízeného. Nikdy však nebyl zákeřný. Dokázal „vynadat“ z očí do očí a tím to končilo. Snad to byla tato jeho příslovečná tvrdost a smysl pro chlapský výklad událostí, které z něj později udělaly muže, jenž se jako jeden z mála, ne-li vůbec jediný, dokázal postavit i Stalinovi. 

Přelom u Kurska

Talent maršála Žukova se naplno projevil při řízení bitvy v kurském oblouku, která byla svedena v době od 5. července do 23. srpna 1943 ve výběžku fronty mezi městy Kursk a Orel. V první etapě – tedy do 11. července – byla sovětská vojska v obraně. Němci zde totiž plánovali útok (operace Zitadelle), který jim měl získat ztracenou strategickou iniciativu. Žukov správně odhadl možnosti nepřítele a rozhodl nejdříve pečlivě připravenou obranou vyčerpat jeho síly a pak v pravém okamžiku přejít do všeobecného útoku. A to se ve druhé etapě bitvy (od 12. července 1943) podařilo dokonale.

Bitva u Kurska vyústila ve strategickou a operační smrt pojmu Blitzkrieg, aneb bleskové války. Poprvé německý Blitzkrieg nezapracoval, jelikož Sověti omezili německý postup pouze na mělké operační hloubky. Skutečnost, že se Němcům nepodařilo prorazit hluboko do sovětské obrany, měla psychologický účinek na obě strany. Nejenže to otřáslo německou sebedůvěrou, beztak již podlomenou porážkou u Stalingradu, ale zbavilo sovětské vojáky obav z Němců, jaké zažívali v letech 1941 a 1942.

Kursk rovněž ukázal na taktický konec Blitzkriegu. Od začátku války se Němcům dařilo prorážet hluboké průlomy do nepřátelské obrany soustředěným úsilím dobře organizovaných tankových a pěchotních skupin podporovaných bombardéry typu Stuka. I když měli Němci technicky dokonalejší tanky a protitankové zbraně než Sověti, nedokázali se u Kurska prosadit. Sověti u Kurska předvedli, že dokážou vybudovat obranu, která vydrží každý útok na způsob Blitzkriegu.

Bitva u Kurska se stala obratem, jak z hlediska strategie, tak i operačního a taktického umění. Sověti se z ní v mnohém poučili. Vyvinuli techniku nasazení kombinovaných sil, kterou pak úspěšně používali v dalších taženích. Zatímco se sovětská taktika rozvíjela za pochodu, tedy během bojů, německá stagnovala. Když Žukov u Stalina prosadil, aby jeho velitelé měli více prostoru v řízení jak obranných, tak ofenzivních aspektů bitvy, Hitler naopak stále více omezoval rozhodování německých generálů a polních maršálů. Bitva u Kurska prokázala, že porážka Německa je záležitostí času, a zároveň rozbila mýtus, že německý válečný stroj je nepřemožitelný. 

Pád Berlína

Koordinací útoku na Berlín nemohlo nejvyšší moskevské vedení pověřit nikoho kompetentnějšího, než byl opět maršál Georgij Žukov. Zajímavé ovšem bylo, že Žukov v té době rovněž velel 1. běloruskému frontu, který měl útočit na německé hlavní město z předmostí u Küstrinu (Kostřín). Operace se účastnily také 2. běloruský front maršála Konstantina Rokossovského a 1. ukrajinský front maršála Ivana Koněva.

Ofenziva Rudé armády, která měla nad nepřítelem několikanásobnou převahu v počtu vojáků, tanků, děl i letadel, začala 16. dubna 1945. Avšak vlastní útok vojsk 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu byl zahájen 26. dubna. Sovětské jednotky se postupně prokousávaly do centra Berlína, a když ho dosáhly, spáchal Adolf Hitler ve svém bunkru sebevraždu. Téhož dne zavlál rudý prapor nad budovou říšského sněmu a odpor berlínské posádky prakticky ustal.

Dvakrát nepohodlným

Po skončení druhé světové války se Žukov stal nepohodlným. Stalin se obával, že maršálova popularita zastíní jeho vlastní, a tak ho v červnu 1946 přeložil z postu hlavního velitele sovětských pozemních vojsk do Oděsy a pak mu „svěřil“ velení nad Uralskýmu vojenským okruhem. V roce 1948, tedy při třetím výročí dobytí Berlína, o které se Žukov osobně velkou měrou zasloužil, se v moskevské Pravdě dokonce objevil článek pojednávající o tom, že celou berlínskou operaci plánoval a řídil „vojenský génius“ generalissimus Stalin.

Ihned po Stalinově smrti v roce 1953 nastaly v SSSR velké změny. Nejvyšším stranickým šéfem se stal Nikita Chruščov. Maršál Georgij Žukov byl znovu potřebný. Chruščov nyní potřeboval Žukova do bitvy s obávaným ministrem vnitra Lavrentijem Berijou. Právě za pomoci Žukova a tankové divize, která nedala početným a dobře vyzbrojeným Berijovým přívržencům žádnou šanci, byl obávaný Berija neutralizován a posléze postaven před soud za zločiny, jichž se dopustil za své patnáctileté kariéry v čele tajné policie. V únoru 1955 byl Žukov jmenován ministrem obrany.

Ale pak přišly pro trojnásobného hrdinu SSSR trpké chvíle, třebaže jeho popularita narůstala. Žukov se totiž nehodlal smířit s tím, že by měl být jen převodovou pákou strany při zajišťování úkolů obranyschopnosti země. A tak není divu, že se Chruščovovi brzy stal tím, čím se po válce stal Stalinovi. Nepohodlným.

Báli se ho? Těžko říci, ale faktem zůstává, že i když o stranickou pozici Žukov nestál, na státnickou funkci vůbec nebyl starý. Ještě mu nebylo šedesát. V polovině října 1957 podnikl maršál cestu do Jugoslávie a Albánie. Jak už se to dost často stávalo i stává, a nejen v jeho zemi, než se vrátil, už nebyl ve funkci. Na plenárním zasedání ústředního výboru KSSS bylo oznámeno, že ho ve funkci ministra obrany nahradil maršál Rodion Malinovskij. 

Proč? Z maršálova osobního popudu se údajně začal v ozbrojených silách „zahnízďovat kult jeho osobnosti“. Vytýkali mu okázalost. V oblečení. Ve vystupování. I to, že se nechal malovat v parádní uniformě na bílém koni. Z nedostatku stranické uvědomělosti ztratil stranickou skromnost, vykládal si to všechno falešně a přesvědčoval sám sebe, že pouze on je hrdinou dosažených vítězství.

Žukov byl nakonec vyloučen i z předsednictva ústředního výboru KSSS a dokonce obviněn z bonapartismu. Žukov totiž zcela logicky požadoval, aby hlavní slovo při výcviku a výchově vojáků měl velitel. Odpovědnost za úroveň vycvičenosti přece nemůže mít žádný stranický výbor, byť je to kolektivní orgán, a tedy zdánlivý nositel moudrosti podle rčení více hlav, více rozumu. V systému přísně organizovaného řízení se nemůže šéf s nikým dělit podle zásady „já řídím, ale odpovědnost máš ty“. Když si „to“ maršál nechtěl „uvědomit“, byl prostě ve vhodném okamžiku odvolán.

A tak jméno slavného maršála mizí z první scény. I když se po odchodu Chruščova v roce 1964 jeho jméno opět začíná objevovat a v zapomenutí upadají nálepky typu kult osobnosti a bonapartismus, už to nejsou návraty protagonisty, ale veterána. V labyrintu vzpomínání v prostředí Vojenské vědecké správy generálního štábu sovětských ozbrojených sil a Ústavu vojenských dějin to ani jinak už nešlo. Maršál Georgij Žukov zůstal svěží mysli i dobré nálady až do své smrti. Zemřel 18. června 1974.