Sen o získání „kamene z Marsu“ se přitom zrodil už zhruba před padesáti lety, dnes je však aktuálnější než kdy dříve. Pokud nepočítáme různé teoretické koncepty, začal jako první podobnou misi prakticky rozpracovávat již v 60. letech Sovětský svaz. Po úspěchu ambiciózního robotického průzkumu Měsíce sondami Luna mělo jít o další náplast na zraněnou duši po krachu pilotovaného lunárního programu.

Měsíční raketa na rudou planetu

Projekt dostal označení 4NM, přičemž jeho vývoj začal v roce 1970. Těžil ze zkušeností získaných při automatickém odběru vzorků hornin z Měsíce a předpokládal použití rakety N-1, která se v SSSR vyvíjela pro let s kosmonauty na Měsíc. Start se plánoval na 17. září 1975, přičemž z dvacetitunového stroje by čtyři pětiny hmotnosti připadaly na přistávací modul, zbytek na orbitální družici.

Zhruba o rok později (22. září 1976) měla dvojsonda 4NM dosáhnout cíle. Přistávací modul měl ihned vstoupit do atmosféry, přičemž by brzdil tepelným štítem o průměru 11 m. Jelikož sondu o takovém průměru nemohla raketa N-1 uvézt, měla být vnitřní část štítu pevná (6,5 m), kdežto zbytek by tvořily tři desítky výklopných ploch. Štít měl být odhozen při poklesu rychlosti sestupu na 200 m/s.

Po přistání mělo následovat vyklopení robotického manipulátoru, odběr vzorků hornin (asi 200 g) a jejich uložení do speciální kapsle. Po pouhých třech dnech pobytu na Marsu měla vzlétnout dvoustupňová raketa, která by výše zmíněnou kapsli dopravila na dráhu kolem planety (kruhová, ve výšce 500 km, s oběžnou dobou 12 h). Zhruba po 200 dnech by ji tam pak vyzvedla mateřská družice, jež by k Marsu přiletěla společně s výsadkovým modulem. Následoval by návrat na Zemi (27. července 1977) a konečně 14. května 1978 přistání, jež by zajišťovala 15kg kapsle s radiomajákem a padákem.

Po skončení vývoje N-1 v roce 1974 byla mise přesunuta na tři starty s raketou Proton. Kvůli nedostatku financí se pak uvažovalo jen o dvou raketách. Uvedený koncept se sice v roce 1976 dočkal schválení k realizaci – přičemž se o dva roky později dokonce začal vyrábět letový hardware –, avšak technické a rozpočtové potíže nakonec vedly k jeho ukončení.

S jednosměrnou letenkou

NASA měla v 90. letech minulého století velmi ambiciózní plán na průzkum Marsu: v každém startovacím okně chtěla vypustit orbitální a přistávací sondu a program korunovat návratem vzorků hornin v roce 2005 (opatrnější scénáře hovořily o letu v roce 2008). Po zničení „uspěchaných“ a nedostatečně otestovaných sond Climate Orbiter a Polar Lander se ovšem průzkum čtvrté planety Sluneční soustavy musel přepracovat a výrazně se zpomalil. Projekt se tak nesmírně vzdálil realizaci, přičemž mu dnešní doba nepřeje ani ekonomicky, protože náklady na misi byly vyčísleny na 4–10 miliard dolarů. Co se tak ještě před deseti lety jevilo jako celkem přijatelné, spadá v dnešní hospodářské situaci do říše snů.

Američané počítali s metodou ISRU (In-Site Resource Utilization, využití místních zdrojů): předpokládali, že sonda přistane na rudé planetě pomocí raketových motorů, ale při manévru spotřebuje veškeré palivo. Aby tedy mohla následně odstartovat k Zemi, musela by znovu naplnit nádrže – a to získáním metanu a kyslíku z atmosféry Marsu. Vzhledem k její nízké hustotě by sice „tankování“ trvalo relativně dlouho, ale v zásadě mu nic nebrání. Uvedená technologie drasticky snižuje náklady na vývoj sondy i na start (nižší hmotnost apod.) a NASA ji chtěla testovat už v roce 2001 na projektu Mars Surveyor Lander, který byl však po krachu dvou výše uvedených výprav zrušen. Nyní se má metoda stát součástí mise označované jako „Curiosity II“, a to v roce 2020.

Evropský sen o Marsu

V roce 2001 vyhlásila Evropská kosmická agentura (ESA) program Aurora – třicetiletý plán s cílem dostat na rudou planetu člověka. Šlo o velmi ambiciózní projekt zahrnující mnoho sond a misí, hovoříme o něm však v minulém čase: nebyl sice nikdy oficiálně ukončen, ale nepodařilo se splnit žádný z jeho mezníků. ESA pak o Auroře dlouhodobě mlčí. Pokus o vytvoření skutečně velké evropské kosmické vize tedy nevyšel.

Zůstal nám po ní ovšem jeden milý „pohrobek“: od té doby se ESA ve svých dlouhodobých plánech zabývá právě misí pro získání hornin z povrchu Marsu (dříve o ní hovořila jen francouzská národní agentura CNES). V rámci původních představ měla nová evropská sonda startovat v roce 2016 a podle pozdějších plánů o čtyři roky později. ESA přitom v projektu nazvaném ExoMars počítá se scénářem tří sond: jedna by přistála na povrchu rudé planety a nasbírala tam vzorky; druhá by si pro ně přiletěla a odeslala je pomocí rakety na tuhé pohonné látky v malé kapsli na oběžnou dráhu Marsu, kde by si je vyzvedla třetí, uložila je do návratového pouzdra a vydala se s nimi k Zemi.

Jenže NASA, jež na projektu původně spolupracovala, od něj kvůli nedostatku finančních prostředků nakonec odstoupila. Evropa se svých plánů na průzkum Marsu nehodlala vzdát, a tak se obrátila na Rusko, které po chvíli váhání na nabídku kývlo: má totiž u čtvrté planety Sluneční soustavy dost mizivou úspěšnost. Nové partnerství ESA a Roskosmosu ovšem znamenalo, že bude nutné podobu projektu ExoMars zásadně překopat: Rusko disponuje jinými technologiemi než USA, takže se scénář výpravy musel sestavit od základů znovu.

Dnes jsou pevně dány dvě mise: První odstartovala v březnu letošního roku (2016), přičemž se sestávala z orbitální sondy TGO (Trace Gas Orbiter) a experimentálního výsadkového modulu Schiaparelli. O dva roky později by se k rudé planetě měla vydat téměř dvoutunová ruská výsadková plošina, která na její povrch dopraví evropské robotické vozidlo Pasteur.

Žádné další pokračování programu oficiálně schváleno nebylo, ale ruští inženýři představili v lednu 2014 misi nazvanou Expedice-M, která by měla zajistit získání vzorků marsovské horniny, přičemž by využívala technologii z programu ExoMars. Konkrétně by se jednalo o přeletový stupeň, jenž zajišťuje základní funkce a komunikaci sondy mezi Zemí a Marsem, brzdicí tepelný štít a přistávací plošinu. Na povrch rudé planety by byla dopravena 900kg raketa, která by umožnila vynést družici se vzorky na marsovskou orbitu (tzn. udělit jí rychlost 3,56 km/s). Tam by se k ní přiblížilo rozměrné transportní plavidlo pro cestu na Zemi: jakmile by se obě tělesa nacházela dostatečně blízko, vystřelila by družice kapsli se vzorky. Transportní loď by ji zachytila a umístila do uzavřené schránky, v níž by materiál setrval až do přistání – předešlo by se tak případné kontaminaci. Podle ruských plánů by bylo možné Expedici-M realizovat už v roce 2024.

Zrníčka prachu z atmosféry

V roce 2002 vyhlásila NASA soutěž na sondu pro průzkum Marsu, která by startovala o pět let později. Jedním ze čtyř návrhů, jež postoupily do finálového výběru, se stal i SCIM – Sample Collection for Investigation of Mars: měl přitom těžit ze zkušeností a technologií získaných při misích Stardust (odběr vzorků z kometárního chvostu) a Genesis (odběr částic slunečního větru). Sonda SCIM by proletěla horními vrstvami atmosféry Marsu, kde by do aerogelu „pochytala“ její vzorky včetně drobných zrníček prachu, a po trajektorii volného návratu by pokračovala zpět k Zemi. NASA však dala nakonec přednost projektu Phoenix.

Pokračování článku vyjde příští neděli

Léto po celý rok

V Dominikánské republice se teploty celoročně pohybují okolo 28 °C, a tak je možné sem vycestovat v podstatě kdykoliv. Nejteplejším měsícem je srpen, kdy teploty dosahují až 35 °C. V horách Cordillera Central ve vnitrozemí mohou teploty v zimních měsících klesat dokonce až k nule. 

Do Dominikánské republiky je možné vycestovat jak organizovaně s cestovní kanceláří, tak na vlastní pěst. Let z Evropy trvá přibližně 10 hodin a ke vstupu do země je potřeba platný cestovní pas a dále tzv. turistická karta.

Perfektní pláže

Země má na 400 km písečných pláží. Ty nejznámější leží na východě v Punta Cana (Bávaro, Cabeza de Toro, Macao). Korálové útesy a vraky potopených lodí na jižním pobřeží mezi letovisky Boca Chica a Bayahibe lákají vyznavače potápění a šnorchlování. Romantické zátoky a panenskou přírodu najdeme na poloostrově Samaná (Rincon, Bonita, Portillo) a nejlepší podmínky pro vodní sporty nabízí Puerto Plata a Cabarete na severním pobřeží.

Hory, vodopády i koloniální památky

Dovolená v Dominikánské republice ale nemusí být jen o lenošení. V zemi se i přes poměrně malou rozlohu (48 442 km2) nachází na 19 národních parků! Za zmínku stojí např. park Del Este či Los Haitises. Můžete podniknout trek na nejvyšší vrchol Karibiku – třítisícovku Pico Duarte, k vodopádům Aguas Blancas, El Limón či Monte Plata nebo k solnému jezeru Enriquillo, které je domovem krokodýlů, plameňáků a leguánů. Za kulturou a historií stojí za to vyrazit do Santo Dominga, jehož Koloniální zóna je na Seznamu památek UNESCO. Při návštěvě dominikánské metropole určitě ochutnejte místní vyhlášené pokrmy (např. Sancocho, Tostones, Mangú nebo La Bandera).

Festivaly v rytmech merengue

Dominikánské zvyky nejlépe poznáte na místních festivalech a oslavách. V srpnu se v Santo Domingu pravidelně koná Merengue festival, na který se sjíždějí lidé ze všech koutů země. V srpnu je pak vyhledávaným festivalem Restauracion de Puerto Plata. V únoru se v La Vega konají karnevalové oslavy a v Cabarete mezinárodní šampionáty ve vodních sportech.

Ubytování pro každý rozpočet

Co se ubytovacích možností týká, na výběr je od luxusních all-inclusive resortů přes butikové hotely, plážové apartmány až po hostely a kempy. Trendem posledních let jsou „adults only“ hotely, které cílí na dospělé klienty (16+).

Více informací o zemi najdete na stránkách: www.GoDominicanRepublic.cz

Fakt, že se Íránci nepovažují za Araby, by si měl každý cestovatel dobře zapamatovat. Íránci jsou Peršané a nemluví arabsky, ale jazykem fársí. Nazvat Íránce Arabem patří snad k největším místním urážkám. 

Důsledné lpění na etnickém původu však není vyjádřením slepého nacionalismu: Zmíněná skutečnost celkově reflektuje kulturní historii země a její tradice. Zatímco Perská říše zasahovala na území dnešního Íránu již od svého počátku v 6. století př. n. l., Arabové – a s nimi i islám – tam přišli o víc než tisíc let později. A přestože od invaze uplynula již celá staletí, mnozí Íránci vnímají muslimskou rozpínavost jako počátek stále trvající okupace a mnohem silněji se ztotožňují s tradicí perskou. Jistě to souvisí i se skutečností, že poněkud primitivní arabská kultura 7. století stála na tradici beduínů a pastevců, zatímco ta perská ji převyšovala snad ve všech myslitelných směrech. Svou roli hraje také skutečnost, že se většina arabské populace hlásí k sunnitskému směru islámu, zatímco Peršané přijali islám menšinový, tedy šíitský. 

Kupé pouze pro ženy 

Teheránské metro – otevřené teprve v roce 2000 – je velmi moderní, přesto však natolik přeplněné, že se na zastávkách budete tísnit se stovkami lidí. Některé feministické aktivistky by mohl rozhořčit fakt, že v soupravách existují zvláštní oddíly pro ženy. Neznamená to ovšem, že by příslušnice něžného pohlaví musely chodit pouze do vyhrazených vagonů. Spíš naopak: Potkáte je kdekoliv ve vlaku, některé zahalené od hlavy k patě, jiné jen s lehkým šátkem přes vlasy. Jejich protějšky však do ženské části nesmějí, což se zdůvodňuje ochranou slabšího pohlaví.

Írán se stále řídí mnohdy velice přísnými náboženskými a kulturními pravidly, která již od základní školy oddělují mužský a ženský svět. U mužů to vede k sexuální frustraci a neschopnosti s ženami přirozeně mluvit; často pak dochází k tomu, co bychom západní rétorikou označili za sexuální harašení. 

Přechod sebevrahů

Čekáte-li v Teheránu rozlehlé, životem pulzující tržiště, nebudete zklamáni. Nicméně bazar arabského typu, podobný například tomu káhirskému, ve městě nehledejte – obchodování v Íránu se zkrátka liší. Trhovci tam vtíravě nepokřikují ani vás nebudou vydírat slovy o hladovějících dětech. Takové chování je pod íránskou úroveň, podobně jako smlouvání. Nevíme, kdy přesně se teheránský bazar zrodil, ovšem podle místní tradice funguje už zhruba tisíc let. Evropští cestovatelé ho zmiňují až později, přibližně od druhé poloviny 16. století. 

Dostat se až k Velkému bazaru vám ovšem může přinést mnohem větší dávku adrenalinu, než se na první pohled zdá. Na několika víceproudých silnicích kolem tržiště totiž není žádný přechod, zatímco auta sviští všude okolo, místy i v protisměru. Pro Evropana zvyklého na dodržování dopravních předpisů se tak příchod k bazaru může stát noční můrou hraničící s pokusem o sebevraždu. Naštěstí existuje zaručený způsob, jak se nekonečnému čekání na skulinu mezi auty vyhnout: Stačí se jako stín zavěsit za nějakého Íránce, který právě přechází, a dokonale napodobit jeho „choreografii“ spočívající v proplétání se mezi automobily, motorkami a autobusy. Časem si na zmíněný „sport“ zvyknete, a možná si ho i užijete. 

Noc v mešitě 

Odpočinek a klid patří v Teheránu k nedostatkovému zboží, stejně jako čistý vzduch. Není divu: Metropole má včetně předměstí víc než patnáct milionů obyvatel, což v centru patřičně pocítíte. Přesto existují místa, kam se můžete před všudypřítomným ruchem uchýlit – a překvapivě jsou to mešity.

Evropané vycházející z křesťanské tradice vnímají modlitebnu jako prostor přímo posvátný, kam si obvykle nejdete jen tak posedět. Teheránské mešity ovšem fungují jinak: „Dřív sem někteří mladíci chodili i spát. Měli jen svůj vozík nebo malý krámek na bazaru, kde trávili celý den. Večer pak přišli sem, vyspali se a ráno zase zamířili za obchodem. Pokračovali tak, dokud si nevydělali na vlastní dům,“ popisuje álim (učenec a znalec islámského práva) z mešity Imáma Chomejního. Lidé jsou tu vstřícní a rádi se podělí o své znalosti islámu, mnohem hůř ovšem snášejí fotografování – přece jen: „Nejsou to žádná zvířata v zoo.“

Virtuální zeď 

S íránským internetem se často spojují pojmy jako „omezený“, „zakázaný“ či „nesvobodný“. Podle těch nejdramatičtějších zkazek je na místní síti zakázáno téměř vše a například mít účet na Facebooku se rovná rozsudku smrti. Pravda je to však jen zčásti. 

Íránský internet opravdu silně omezují vládní zásahy a mnohé servery podléhají oficiálnímu zákazu. To však nebrání tisícům mužů a žen „nevhodné“ stránky navštěvovat. Stačí mít v počítači, tabletu či telefonu jednoduchý program – a zeď dělící Írán od zbytku světa na jedno kliknutí zmizí, ať již jde o Facebook, Twitter, nebo stránky s pornem. Neznamená to však samozřejmě, že úředníci síť nesledují a že na ni lze psát cokoliv dle libosti.

Tradicionalismus Íránu se odráží i ve způsobu oblékání. Místní nosí velmi střízlivé oděvy tmavých barev; výrazné odstíny uvidíte spíš u žen, a to v podstatě jen na kabelkách, šátcích či jiných doplňcích. Stejná „politika“ se týká i automobilů – většina vozů v ulicích je bílá, šedá či tmavě modrá. Jak vysvětluje jeden z teheránských průvodců Ali: „Je to kvůli tomu, že jsme stále smutní a zatím se nedokážeme radovat.“ Pro cestovatele je výhodné střízlivost ošacení přijmout – nebudete-li budit pozornost, spatříte v zemi mnohem víc než ve svítivě oranžových kalhotách a zeleném tričku.  

Velký a malý satan 

U budovy bývalé ambasády Spojených států narazíte na zajímavé kresby protiamerické propagandy, které prosluly po celém světě. Fotit se tam nesmí, ačkoliv k tomu místo přímo vybízí. Stavba symbolizuje dřívější šáhovu krutovládu, stejně jako snahu Západu podmanit si íránskou zemi i její bohatství. Někdejší nenávist však pomalu odeznívá: Přestože slova o „velkém a malém satanovi“ – tedy USA a Izraeli – stále zdobí oficiální plakáty a zaznívají v politických výzvách, jde spíš už jen o prázdné fráze. Mnoho Íránců dnes plánuje odcestovat do Spojených států a ani sionismus již nepředstavuje takového nepřítele jako kdysi. Platí to však víc mezi obyčejnými lidmi, zatímco politici všech stran si své plamenné projevy nadále užívají. Navzdory jistému uvolnění zůstává Írán policejním státem, a tudíž je lepší se řečí o politice vyvarovat, nebo si přinejmenším partnery k takovým rozhovorům pečlivě vybírat.

Pochválen buď Husajn 

Šíitský islám považuje za jednoho z největších mučedníků Husajna bin Alího, který byl vnukem proroka Mohameda a jehož památku připomíná svátek ašúra. Husajn a jeho blízcí byli zavražděni v bitvě u Karbalá v roce 680. Ašúra tak připadá na desátý den měsíce muharram (letos 11. října), kterým začíná muslimský kalendář. 

Během dní příprav narazíte v ulicích měst i vesnic na vyzdobené stánky, kde muži nabízejí čaj a jídlo – to vše k uctění Husajna a samozřejmě Alláha. Mezi nejčastěji chystané sváteční pokrmy patří gheyme, tedy maso, rajčata, hrách, cibule a limetka, a gharme sabzi, což je jakýsi bylinkový guláš s rýží. Pozvání dostane každý, kdo projde kolem stánku, a nemusí být ani muslim – stačí, když jako dík vysloví modlitbu: „Pochválen buď Husajn, služebník boží.“  

S otevřenýma očima

Írán představuje složitou mozaiku mnoha kultur a jeho lidé se nebojí stát si za svým – bývá tak nepřesně chápán i krutě odsuzován. Není zemí svobody, jak si ji představujeme na Západě, ale rozhodně ani zemí zla, jak nám často tvrdí média. Stačí trocha trpělivosti a zájmu, a před pozorným cestovatelem se rázem otevře obraz přátelského a zajímavého místa.

Ulf Merbold se narodil 20. června 1941 v durynském Greizu, shodou okolností jen čtyřicet kilometrů od vesnice Morgenröthe-Rautenkranz, z níž pocházel první východoněmecký kosmonaut Sigmund Jähn (letěl v roce 1978 na sovětské lodi Sojuz 31). Zmíněné území přitom po válce připadlo Německé demokratické republice. Merbold vyrůstal jako jedináček v učitelské rodině ve Wellsdorfu. Otec byl však záhy odveden na frontu, kde padl do amerického zajetí. Ani po návratů domů si jej ovšem čtyřletý Ulf dlouho neužil: Rudá armáda Merbolda staršího zatkla a uvěznila ho v Buchenwaldu, kde o tři roky později zemřel.

Cesta za fyzikou

Ulf pak vyrůstal na předměstí Greizu jen s matkou, kterou ovšem plně vytěžovalo učitelské povolání, a tak jej vychovávali prarodiče. Od roku 1956 navštěvoval Střední školu Theodora Neubauera (jež byla mimochodem v roce 2010 přejmenována na Ulf-Merbold Gymnasium). O čtyři roky později úspěšně odmaturoval a chtěl se věnovat studiu své oblíbené fyziky. Ze zcela prozaických důvodů poplatných době k tomu však nedošlo: talent netalent – mladík nebyl členem komunistické mládežnické organizace Freie Deutsche Jugend (obdoba našeho Socialistického svazu mládeže).

Merbold se rozhodl řešit lásku k fyzice rázně a v listopadu 1960 se vydal přes ještě relativně průchozí hranici do Západního Berlína (neslavně proslulá zeď začala růst až o rok později). Ani tam ovšem neměl na růžích ustláno, neboť úřady Spolkové republiky Německo neuznaly jeho východoněmecké studium, a tak musel rok chodit do „vyrovnávací“ školy. Poté se konečně vrhnul na vysněnou vědu, ale život v obklíčeném městě se mu příliš nezamlouval. Neměl přátele, volnost, příležitosti. Po třech semestrech proto odjel studovat do Stuttgartu, kde bydlel u své tety.

Aby si přivydělal nějakou marku, pracoval coby asistent v knihovně a doučoval. V roce 1968 získal na tamní univerzitě vysokoškolský diplom a o osm let později i doktorát. Už od roku 1973 pracoval souběžně s doktorským studiem v Institutu Maxe Plancka, kde se věnoval materiálovým výzkumům na poli fyziky pevných látek a při nízkých teplotách. Ihned po dokončení školy tam také nastoupil na plný úvazek.

Jediný ze sedmi set

V té době došlo k události, která zásadním způsobem změnila jeho život a učinila jej vpravdě nesmrtelným. ESA podepsala s americkou NASA dohodu o vývoji laboratoře Spacelab, která měla létat jako samostatné zařízení v nákladovém prostoru raketoplánů. Součástí smlouvy se stal i příslib startů evropských kosmonautů do vesmíru. Mimochodem, zde narážíme na zmíněnou československou stopu: Když se o uvedeném záměru dozvěděl Sovětský svaz coby tradiční sběratel kosmických prvenství, rozhodl se prostřednictvím organizace Interkosmos vyslat do vesmíru zástupce všech spřátelených (tedy socialistických nebo k socialismu mířících) zemí. Vladimír Remek se pak společně s náhradníkem Oldřichem Pelčákem octil v prvním kole výběru.

ESA volbu kosmonautů neomezila na úzkou skupinu kandidátů jako SSSR, který se zaměřil pouze na stíhací piloty. Kladla mnohem větší důraz na způsobilost odbornou, nikoliv politickou – a navíc chtěla vybrat skutečně ty nejlepší, takže vyhlásila veřejný konkurz. Sešlo se na dva tisíce přihlášek, z toho sedm set ze Spolkové republiky Německo. Každá členská země ESA však tehdy mohla navrhnout jen jednoho adepta s tím, že z výsledných dvanácti (právě tolik bylo v té době členských zemí evropské agentury) vzejde jádro kosmického oddílu. Nakonec byli vybráni čtyři kandidáti: Wubbo Ockels (Nizozemsko), Franco Malerba (Itálie), Claude Nicollier (Švýcarsko) a právě Ulf Merbold. Malerba se nakonec zařadil do výcviku později, protože v danou chvíli se hledal pouze člen první testovací mise Spacelabu a nebylo žádoucí vytvářet zbytečně velký tým.

Poletí Merbold – a hotovo!

Trojice Merbold–Nicollier–Ockels zahájila hned v roce 1978 výcvik v Houstonu. Původně se s nimi počítalo jen na pozici palubních specialistů na raketoplánech – tedy méně kvalifikovaných astronautů, kteří měli projít pouze limitovaným výcvikem a doprovázet do vesmíru konkrétní náklad. Ve zmíněné kategorii létali na amerických strojích jak vědci, tak například zástupci Pentagonu doprovázející na orbitu zpravodajské družice či představitelé zemí, kteří si zaplatili u NASA vypuštění satelitu.

ESA však chtěla mít plnohodnotné kosmonauty v kategorii „letový specialista“, na které se už kladly přísnější nároky, především zdravotní. Nakonec se s americkou agenturou dohodla, že tříčlenný oddíl počínaje rokem 1980 skutečně výcvikem na letové specialisty projde. Jenže pak padla kosa na kámen: Merbolda nepustila dál americká lékařská komise, a dokonce hrozilo, že jej vyřadí z jakékoliv budoucí přípravy. Zasáhla však politika: Spolková republika Německo držela v té době předražený program Spacelab finančně nad vodou a jaksi automaticky předpokládala, že právě její zástupce se první mise zúčastní. Kdyby Merbolda nepřijali k výcviku, mohl německý penězovod vyschnout.

Jako letoví specialisté se tak kvalifikovali jen Ockels a Nicollier, zatímco Merbold zůstal specialistou palubním. Podle očekávání jej pak v roce 1982 vybrali na první misi laboratoře Spacelab, kterou absolvoval na přelomu listopadu a prosince následujícího roku na Columbii STS-9, a stal se tak prvním členem posádky raketoplánu jiné než americké národnosti.

Návrat do kosmu

V letech 1984 a 1985 se Merbold podílel na přípravě první německé výzkumné mise Spacelab D-1 – formálně jej dokonce jmenovali jejím náhradníkem. Po úspěšném letu působil v technickém středisku ESA ESTEC v nizozemském Noordwijku, kde se věnoval vývoji platformy Columbus pro vesmírnou stanici (tehdy nemělo jít o jediný laboratorní modul, ale hned o několik komponent). Zároveň se stal vedoucím oddílu kosmonautů německé letecko-kosmické agentury DLR: v té době si totiž vedle ESA držely své národní oddíly i Francie a Německo, přičemž jim domlouvaly nezávislé mise jak na raketoplánech, tak v ruských lodích Sojuz.

V roce 1988 nominovala evropská agentura Merbolda jako palubního specialistu na misi Spacelab IML-1 (International Microgravity Laboratory), jež se uskutečnila v lednu 1992 na raketoplánu Discovery STS-42. Ruku na srdce: byl de facto jediným kandidátem, protože Ockels se nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů a Nicollier se připravoval na mnohem obtížnější úkoly (například na opravu Hubbleova teleskopu). Vzhledem k absenci dalších adeptů tak ESA neměla moc na výběr – Merboldovým náhradníkem se musel stát Američan.

Do třetice všeho ruského

Aby se situace s nedostatkem potenciálních členů posádky nemohla opakovat, rozhodla se evropská agentura v roce 1992 vytvořit nový, šestičlenný oddíl. Dva kandidáti ihned zahájili výcvik v Houstonu, zbývající čtyři ve Hvězdném Městečku. ESA totiž podepsala s Ruskem dohodu o uskutečnění dvou společných pilotovaných letů na stanici Mir (a opci na třetí): první (EuroMir 94) měl trvat měsíc, druhý (EuroMir 95) půl roku.

V evropském kvartetu nováčků vybraném pro Hvězdné Městečko však došlo k nečekané situaci. Jediná žena v oddíle, Marianne Merchézová z Belgie, odmítla k výcviku v Rusku nastoupit – zamilovala se totiž do italského kandidáta Maurizia Cheliho, který však mířil do Houstonu. Merchézová dostala nůž na krk: buď Městečko, nebo Cheli a odchod z oddílu. Rozhodla se následovat hlas srdce, a tak zůstala evropská ekipa v Rusku najednou jen tříčlenná.

Vzniklou mezeru bylo nutné někým zaplnit, jenže na nový výběr nebyl čas, a tak došla opět řada na Merbolda. Zkušený matador nedal nováčkům šanci, zajistil si účast v měsíční misi EuroMir 94, a stal se tak prvním kosmonautem ESA na ruské lodi. Po přistání pak nešetřil na adresu ruské techniky chválou: „Sojuz je jako Volkswagen Brouk. Je spolehlivý, robustní a létá dobře za každého počasí.“

Život po vesmíru

V roce 1995 převzal Ulf Merbold vedení nově vznikajícího výcvikového střediska evropských kosmonautů EAC, kde působil tři roky, načež odešel do nizozemského centra ESTEC. V roce 2004 se oficiálně odebral do důchodu, ale s ESA úzce spolupracuje dosud. Má pilotní licenci, ve volném čase se věnuje kluzákům a hře na klavír, a kromě toho je nadšeným radioamatérem – jeho volací znak je DB1KM.

Tři kosmické (vý)lety Ulfa Merbolda

Columbia STS-9 (28. 11. až 8. 12. 1983) – desetidenní výprava raketoplánu s vědeckou laboratoří Spacelab, při níž se uskutečnilo 72 experimentů; historicky první kosmický let šestičlenné posádky.

Discovery STS-42 (22. až 30. 1. 1992) – osmidenní let výzkumné mikrogravitační laboratoře; pokusy pro ni připravili vědci z patnácti zemí.

Sojuz TM-20 (3. 10. až 4. 11. 1994) – první mise kosmonauta ESA v ruské lodi; měsíční pobyt na stanici Mir.

Pokud jde o letiště nebo letadla, drony se v jejich blízkosti obvykle nesmí ukázat. Významný výrobce leteckých a kosmických technologií Airbus ale udělal zajímavou výjimku.

Airbus nedávno názorně předvedl, jak v této společnosti používají drony ke kontrole kvality nově vyrobených letounů, než se dostanou k zákazníkům.

V Airbusu doposud ke kontrole kvality letadel využívali zařízení na teleskopických tyčích. Je to ale dost pracné a zabere to celé hodiny. Když specialisté Airbusu na tuhle práci naprogramovali drony, tak jim to pak zabralo pouhých 10 minut.

TIP: Dost bylo bezpilotního létání: Americká letiště testují protidronový systém AUDS

V Airbusu si pro tento účel upravili drony Falcon 8. Nesou kamery Intel RealSense pro inteligentní navigaci kolem složitého tvaru letadla, a také 42-megapixelevou kameru pro sběr dat. Během typické kontroly letouny drony nafotí kolem 150 snímků, z nichž si pak kontroloři kvality sestaví 3D model letadla, který pečlivě zkontrolují.

Zvonky, latinsky Campanuly, jsou vyloženě letní květiny prázdninových dnů. Některé druhy začínají kvést již od června, jiné své okolí zdobí až do září. Latinský i český rodový název je odvozen od tvaru květu, který připomíná zvon – campana. Toto jméno dal rostlinám roku 1542 německý botanik a lékař Leonhard Fuchs.
V přírodě se nachází více než 300 druhů zvonků. Barva květů je většinou modrá nebo s nádechem do fialova až růžova. Existují i výjimky – žlutě nebo bíle kvetoucí zvonky – a jen zcela mimořádně lze v přírodě nalézt bílé formy původně modře kvetoucích druhů, což zřejmě způsobuje defekt (mutace) v syntéze antokyanů – modrého barviva květů.

TIP: Všechny naše kosatce aneb Divocí bratranci zahradních okras

Různá a na pohled někdy velmi nezvyklá jsou také květenství zvonků. Od jednotlivých na zem přisedlých květů, přes shluky připomínající klubka až po husté klasy. Celá řada zvonků roste jen ve vyšších nadmořských výškách, čemuž ve většině případů odpovídá také výška rostliny. Ve vyšších polohách je menší konkurence trav a ostatních rostlin a proto zde mohou být i zvonky nižší. Tím mají také větší šanci odolávat rozmarům horského počasí. Nejvýše položený zvonek – Campanula cenisia, jsem našel až v nadmořské výšce 2 900 metrů v oblasti průsmyku Galibier ve francouzských Alpách. Podívejme se na krásu některých horských zvonků, které u nás většinou nerostou.

Patent, vydaný 28. prosince 1623, upozorňoval obyvatele habsburské monarchie na takzvanou kaládu. Pod libozvučně znějícím názvem se skrývala tragédie, mající k líbeznosti na míle daleko. Stávající měna, znehodnocená lstivým podvodem několika úředníků, ztratila během jediné noci svou cenu a její hodnota se propadla na pouhou desetinu. Lidé, kteří večer usínali s léty pracně nashromážděným obnosem, se do nového dne vzbudili jako žebráci.

Dlouhá mince   

Stěží bychom na mapě dnešní České republiky hledali město, které nebylo zasaženo. Výsledkem byl upadající trh, řemesla, výroba a měšťanský život stagnovaly. Zhoubný byl pochopitelně i vliv vleklé třicetileté války. To nejhorší však mělo teprve přijít. Z Prahy do Vídně totiž odešel návrh Karla z Lichtenštejna o založení mincovního konsorcia. Císař, tlačený hned z několika stran rychle se rozmáhajícími boji třicetileté války, neprodleně potřeboval stálý přísun hotovosti, kterou by financoval svou armádu. Zabírání statků v Čechách a v menší míře na Moravě však kýžené obnosy nepřineslo. Český místodržící proto v ten nejvhodnější okamžik přednesl na první pohled důvěryhodný návrh na zřízení spolku, který by výměnou za státní půjčku převzal po dobu jednoho roku příjmy z mincovnictví.

Konsorcium

Po bok Karla z Lichtenštejna se do čela korporace postavili také další z nejvýraznějších osobností pobělohorské doby: Albrecht z Valdštejna (1583–1634), olomoucký biskup František z Ditrichštejna (1570–1636) a příslušník českého šlechtického rodu Pavel Michna z Vacínova († 1632). Vedle zaručených katolíků však ve svazku mincovního konsorcia stanul také Nizozemec Jan de Witte († 1630) a židovský bankéř Jakub Baševi z Treuenburka (1570–1634). Poslední jmenovaný, který byl v roce 1616 zvolen představeným pražské židovské obce, patrně do budoucího „vytunelování“ státu příliš nezasáhl. V rámci konsorcia totiž sehrál spíše druhořadou organizační roli. Činnost mincovního konsorcia zprvu spočívala ve stažení dosavadní měny z oběhu. Kupecké stánky tak pomalu opustila dřívější ražba, nesoucí tvář zavrženého krále Fridricha Falckého. Tyto mince byly postupně nahrazovány takzvanou kiprovou nebo také dlouhou mincí. Měnová reforma se měla stát stimulem k tolik potřebnému oživení české a moravské ekonomiky, v důsledku však vedla k naprostému opaku. 

Obecně platí, že pro odhad stáří hvězdy musíme znát její hmotnost, kterou je tedy třeba z pozorování určit v první řadě. Metody určování věku stálic vycházejí typicky ze závěrů matematických modelů. Například se můžeme zaměřit na polohu hvězdy v Hertzsprungově-Russelově diagramu. Na hlavní posloupnosti roste s věkem stálice její zářivý výkon podle známých škálovacích zákonů, z pozice hvězdy je tak při její známé hmotnosti možné odhadnout i věk. 

Podobně pokud je stálice ve fázi rudého obra, lze získat spodní odhad jejího věku. Stadium rudého obra totiž trvá z hlediska života hvězdy velmi krátce, a výsledná chyba je proto velmi malá. Prochází-li hmotná stálice obdobím, kdy vyvrhuje mohutné výrony prachu (jako například Eta Carinae), je zřejmé, že se nachází ve finální etapě života. Pokud naopak hvězdu slunečního typu obklopuje protoplanetární disk, bude zřejmě velmi mladá.

TIP: Co všechno lze vyčíst ze spektra hvězdy?

Zcela unikátním způsobem můžeme stanovit věk stálic v hvězdokupě. Ze zastoupení hvězd různých hmotností v různých vývojových stadiích je možné – za předpokladu, že všechny členky kupy vznikly téměř současně – určit s vysokou spolehlivostí stáří těchto stálic i samotné hvězdokupy. 

Ke stanovení věku objektů podobných Slunci lze použít i změřenou rotaci hvězdy – uvedená metoda se označuje jako gyrochronologie a předpokládá, že rotace Slunce je pro stálice typická s určitým známým vývojem v čase; naše hvězda tedy slouží ke kalibraci metody. Ačkoliv se zdá zmíněný předpoklad velmi přehnaný, poskytuje významně spolehlivější odhad věku osamocených stálic než jiné postupy.

16. července 1965 vypustil Sovětský svaz premiérový exemplář středně těžké rakety Proton. Nosič úspěšně dosáhl zemské orbity a dopravil tam družici pro fyzikální výzkum.

TIP: Rakety, co změnily svět: Proton, bez kterého by nebyla zásobena ISS

Protony později vynášely sondy k Měsíci včetně slavných Lunochodů, dále moduly pro orbitální stanice i vojenské a komunikační družice. Rakety létají dodnes a tvoří důležitou složku ruského kosmického programu – současné verze přitom dokážou dostat do vesmíru přes 20 tun nákladu.

16. července 1994 začaly v horních vrstvách atmosféry Jupitera zanikat úlomky komety Shoemaker-Levy 9. Podívaná trvající několik dnů zaujala astronomy i širokou veřejnost – poprvé jsme totiž mohli přímo sledovat kolizi dvou objektů Sluneční soustavy.

TIP: Následky obří kolize komety s Jupiterem jsou patrné i po 20 letech

Hořící fragmenty nabízely možnost dozvědět se víc o prostředí Jupiterovy atmosféry a také ukázaly úlohu planety, jejíž obrovská gravitace ovlivňuje dráhy menších těles ve vnitřních částech našeho planetárního systému.

Kometa Shoemaker-Levy 9 byla neperiodická kometa, která roku 1994 dopadla na planetu Jupiter. Jednalo se o první přímo pozorovatelnou srážku dvou těles Sluneční soustavy.