Psycholog David M. Markowitz z University of Oregon analyzoval více než tři miliony petic v několika světových jazycích, které stáhl z pěti veřejně dostupných internetových databází. Následně pomocí počítačového programu zjistil četnost běžných „lidových“ výrazů a vyhodnotil celkovou srozumitelnost dokumentu. 

Recept na petici

Oproti očekávání, že čím jednodušší text, tím víc podpisů se pod ním shromáždí, se prokázal přesný opak: Vyšší šanci na úspěch měly petice, které působily složitěji, obsahovaly komplikovanější věty a víceslabičná slova. Markowitz tak nepřímo potvrdil závěry dřívějších výzkumů, že v určitých situacích vnímají lidé složitost pozitivněji. 

Zatímco obvykle dáváme přednost zjednodušování jazyka – například pokud jde o reklamy či příspěvky na sociálních sítích – zároveň dokážeme ocenit úsilí autora, jenž se prostřednictvím spletitých souvětí pokouší dosáhnout důležitého záměru. 

Komplikovanější petice tudíž působí na průměrné čtenáře tak, že má v porovnání s jednoduššími texty významnější cíl. Podle Markowitze je však nutné hypotézu ještě potvrdit: Nelze totiž vyloučit, že složitě formulované petice s vyšším počtem podpisů oslovily víc lidí jednoduše svým tématem. 

Zatímco koncept hlubinných protiponorkových pum se za léta vývoje příliš nelišil, zajímavou evolucí prošla zařízení, s jejichž pomocí hlubinné pumy opouštěly mateřskou loď. Skluzy byly jednoduché a spolehlivé, ovšem panovaly obavy, aby exploze zbraně svržené jen pár metrů za záď nepoškodila i vlastní plavidlo. Inženýři se tedy zaměřili na konstrukci vrhačů, jež by dokázaly válec odpálit do větší vzdálenosti.

Úvodní část: Smrtící ocelové válce proti ponorkám: Jak fungují hlubinné nálože? (1)

Průkopníkem se stala britská firma Thornycroft, která v létě 1917 sestrojila vrhač Mark I. Montoval se na bok plavidla, vymetal hlubinnou pumu do vzdálenosti 37 metrů a spolu s pokročilejším Markem II se zařadil do výzbroje stovek válečných plavidel Jeho Veličenstva, včetně těch ze zemí Commonwealthu.

Britský vynález prošel testy také u US Navy, jehož experti ho vyhodnotili jako zbytečně složitý a raději sestrojili vlastní Mark 1. Komplet, který si pro tvar svých ramen vysloužil přezdívku Y-gun, se lafetoval v podélné ose lodi. Vystřeloval současně dvě pumy do některé ze tří přednastavených vzdáleností: 46, 60 nebo 73 metry. Američtí admirálové mu dali přednost i přesto, že jeho instalace do středu plavidla zabírala prostor nástavbám nebo jiným zbraním. Oba popsané typy využívaly malou nálož, která vymetla z hlavně trn s kolébkou, na níž spočívala samotná puma. Výraznější technickou inovaci přinesl až britský Mark IV z roku 1939. Poprvé totiž užíval k odpálení stlačený vzduch a vystřeloval do moře jen samotnou pumu – kolébka tvořila integrální součást vrhače.

Všemi směry 

Ani Američané neusnuli na vavřínech a krátce před japonským útokem na Pearl Harbor začali na své lodě instalovat nový Mark 6 neboli K-gun. Tentokrát odpaloval jedinou pumu, k čemuž nadále sloužila drobná nálož. Hlavní změna spočívala ve výhodnější montáži systému na bok plavidla, které tak pojalo čtyři až osm vrhačů.

Během dalších válečných let si námořní inženýři uvědomili, že mnohem výhodnější bude odpalovat hlubinné pumy před loď. Nejznámějším vrhačem tohoto typu se stal 24hlavňový systém Hedgehog (ježek), který využíval projektily podobné klasickým minám. Plnohodnotný příďový vrhač představoval až britský tříhlavňový Squid z roku 1943, který drtil U-booty pomocí hlubinných pum o váze 177 kg vypalovaných na vzdálenost 250 metrů. Maximální hloubka exploze činila asi 270 metrů. Squid sloužil spolehlivě až do konce války i dlouho po ní – Royal Navy jej vyřadilo roku 1977 a švédské námořnictvo dokonce ještě o pět let později. 

Vedle námořníků svrhávali za druhé světové války hlubinné pumy také letci. Jako první se do vypracování příslušné taktiky vrhli Finové, kteří během zimní války se SSSR experimentovali se shozem těchto zbraní z ukořistěných bombardérů SB-2. Jako nejtěžší úkol se ukázalo nalezení optimální výšky, při níž by se původně námořní pumy daly použít bez narušení ocelového pláště a poškození odpalovacího zařízení. Jakmile dosáhli při pokusech úspěchu, ustavili počátkem roku 1942 letku LeLv 6, která dostala do výzbroje hlubinné pumy upravené pro letecké nasazení. Bombardéry většinou nosily trojici zbraní, z nichž každou mechanici nastavili na jinou hloubku výbuchu. Jednotka s tímto vybavením zničila osm sovětských ponorek, přičemž polovinu si připsal na konto kapitán Rolf Birger Ek – průkopník tohoto způsobu boje, který s pokusy ve Finsku začal.

Údery z nebes 

Úspěchy skandinávských letců zvaných sukellusveneentorjuntalentäjä neboli „lovci ponorek“ neunikly pozornosti zahraničních ozbrojených sil. Námořní letectva většiny z nich dosud užívala při úderech na podmořské čluny jen běžné bomby, které nepřinášely kýžený efekt. V Británii vzbudila letecká hlubinná puma takové nadšení, že za její zavedení lobbovali i někteří poslanci. Záhy se první exempláře objevily ve výzbroji dvoumotorových bombardérů Vickers Wellington. Stroj obvykle nesl čtyři exempláře, u nichž se požadovaná hloubka exploze dala nastavit ještě těsně před svržením přímo na palubě letadla. To zvyšovalo šanci na zásah a britští letci potopili řadu německých i italských ponorek. Obzvláště se jim dařilo ve Středomoří, a to díky průzračné vodě i malé hloubce, která usnadňovala nalezení a zaměření kořisti. 

Kromě wellingtonů nosily v pozdějších fázích konfliktu hlubinné pumy též čtyřmotorové létající čluny Short Sunderland nebo těžké bombardéry B-24 Liberator amerického původu, jimž větší dolet umožňoval hlídkovat tisíce kilometrů od základen. Mezi lovce ponorek se zařadila i čs. 311. peruť Royal Air Force. 

Nejprve působila jako klasická bombardovací jednotka a s wellingtony napadala cíle jako Berlín, Brémy nebo Brest. Brzo se zařadila k nejlepším perutím Královského letectva, avšak intenzivní nasazení si vyžádalo extrémně těžké ztráty. Britové proto zle pošramocenou squadronu v dubnu 1942 přeložili k Pobřežnímu velitelství (Coastal Command) a v Severním Irsku se personál přeškolil na nový druh bojové činnosti. Její wellingtony a liberatory (311. peruť se na ně přezbrojila na jaře 1943) podnikly nad mořem 2 084 misí. Hlubinnými pumami napadly 33 U-bootů, z nichž pět kleslo ke dnu a jeden utrpěl poškození. Za tyto úspěchy peruť zaplatila ztrátou 16 bombardérů a 109 padlých.

Bod obratu

Spojenečtí námořníci postupně zdokonalili protiponorkovou obranu konvojů tak, že útok U-bootů znamenal pro německé posádky enormní riziko. Kombinace početného doprovodu vybaveného detekčními přístroji a hlubinnými pumami s nadrilovanými taktickými postupy se projevila například při defenzivě konvoje ONS 5 plavícího se na přelomu dubna a května 1943 z Liverpoolu do kanadského Halifaxu. Tento střet bývá označován za přelom v bitvě o Atlantik. Na uskupení 42 transportních lodí a sedmi eskortních válečných plavidel postupně udeřilo více než čtyřicet ponorek. Během týdenního boje Němci poslali ke dnu 13 lodí o celkové tonáži 63 000 tun, avšak sami odepsali šest zničených a sedm poškozených U-bootů. Šokovaný velitel Kriegsmarine velkoadmirál Karl Dönitz raději další plánované útoky na ONS 5 odvolal.

Pro vyprávění o tomto zajímavém člověku se musíme vrátit hluboko do minulosti. Martin se narodil v části římské říše zvané Panonie (území dnešního Maďarska) kolem roku 316. Z hlediska dějin křesťanství to byla doba převratná, protože pouhé tři roky předtím vydal císař Konstantin takzvaný Edikt milánský, který ukončil pronásledování křesťanů a zrovnoprávnil je s vyznavači pohanských kultů.

Ve službách římských císařů

Martinův otec byl římským vojákem, proto pro svého syna vybral tehdy nevšední jméno. Lze jej přeložit jako „malý Mars“. Jelikož byl Mars bohem války, spojitost s vojenstvím a armádou je nabíledni. Teprve Martinova pozdější popularita rozšířila také jeho jméno, takže se díky němu stalo populárním po celém světě. V 15 letech vstoupil Martin jako jeho otec do armády. Musel být silný a urostlý, protože byl vybrán za člena císařské gardy, elitní jednotky, jež doprovázela a chránila hlavu říše.

Když s ní pobýval v Amiens v dnešní severní Francii, odehrála se legendární událost. Jednoho mrazivého dne během služby spatřil Martin z koně polonahého žebráka sedícího v městské bráně. Protože u sebe neměl žádné peníze, rozťal mečem alespoň svůj plášť a polovinu chuďasovi věnoval. V noci nato se mu ve snu zjevil Kristus oděný právě do oné půlky pláště, jehož se vzdal ve prospěch žebráka. Martin pochopil, že tím naplnil slova evangelia: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“

Martin zatím nebyl pokřtěný, vyrostl v rodině vyznávající tradiční římské kulty. S křesťany se ale setkával a zřejmě se již tehdy připravoval na křest. Jako všichni gardisté měl svého otroka, choval se k němu ale zcela jinak než jeho druhové. Nejenže s ním jednal jako se sobě rovným, dokonce mu někdy sám čistil sandály a obsluhoval ho u stolu. Po zážitku se žebrákem již na nic nečekal, odešel z armády a nechal se pokřtít.

Nějakou dobu žil poustevnickým životem na ostrově poblíž Janova, později se usadil u západofrancouzského Poitiers. Seznámil se s tamním biskupem Hilariem, jenž se stal jeho učitelem a byl později uctíván jako svatý. Hilarius z Poitiers jej vysvětil na kněze, a to i přes Martinovo zdráhání a protesty, že toho není hoden.

Biskupem v Tours

Martin po celý život vystupoval proti různým herezím zaplavujícím tehdejší křesťanství. Ve 4. století bylo nejsilnější ariánství, které nepovažovalo Krista za rovného Bohu Otci a těšilo se popularitě hlavně mezi „barbarskými“ kmeny. Ve svém boji proti herezi narážel Martin vždy na překážky a odpor. Zároveň však měl v sobě něco, co přitahovalo. Proto když se v Tours, městě vzdáleném asi sto kilometrů od Poitiers, volil v roce 371 nový biskup, přítomný lid svorně volal, že se jím musí stát Martin. Podobně jako ke kněžství, i k biskupskému úřadu tak přišel jako „slepý k houslím“. Pouze jeho všeobecná obliba a schopnosti způsobily, že se ujal prestižního a zodpovědného úřadu, na který se sám vůbec necítil.

V Martinově životopise se také píše, že tomu neodpovídal ani jeho zevnějšek: „Říkalo se, že je to ošuntělý člověk, jeho obličej budí lítost, je oděn do špinavých šatů, má dlouhé rozcuchané vlasy a postrádá důstojnost potřebnou pro biskupský úřad.“ O tom, jak vypadali biskupové oné doby, svědčí svatý Jeroným, když svědčí slova svatého Jeronýma: „Veškeré jejich starosti se točí kolem jejich oděvu a parfémů. Dbají na to, aby na nohou nikdy neměli obnošené boty, a jejich naondulované vlasy nesou zřetelné stopy natáček.“ Těžko si představit větší kontrast mezi Martinem, inklinujícím k askezi a poustevnictví, a mnohými biskupy, kteří žili jako světští páni.

I ve svém vysokém úřadě žil Martin prostě. Opustil biskupské sídlo při katedrále a usadil se na odlehlém místě několik kilometrů za městem. Sem za ním přicházeli ti, kdo chtěli jeho prostý způsob života napodobit, takže na místě jeho útulku vznikla komunita, jež bývá někdy označována za jeden z nejstarších klášterů křesťanského západu. Pro srovnání dodejme, že Řehole svatého Benedikta, která položila základ evropskému mnišství, vznikla skoro 200 let poté.

Misijní cesty a zázraky

Martin svůj „klášter“ často opouštěl, aby putoval po okolí i po vzdálených končinách a šířil křesťanskou víru. Ta již byla ve městech poměrně rozšířená, zatímco venkov zůstával podstatně nedotčený. Biskup tvrdě bojoval s pohanskými praktikami a pověrami. Dával kácet posvátné stromy a zakládal křesťanské chrámy. Dodnes je ve Francii mnoho kostelů, které mají svůj počátek v této době a jsou výsledkem jeho působení. Martinův vliv je prokazatelný nejen na západě, ale i v dalších koutech Francie, kam doputoval. Tomu nasvědčuje množství místních názvů nesoucích jeho jméno. Maje v paměti dávný zážitek se žebrákem, staral se všude též o zlepšení poměrů, zvláště chudých lidí.

TIP: Odvážný kousek: Skutečně projela lady Godiva nahá městečkem Coventry?

Již za života byl Martin z Tours velmi známým a uctívaným, což podporovaly jeho četné zázraky. Uzdravoval nemocné, křísil údajně i mrtvé a bez moci nebyl ani v živočišné říši. Jednou stál se svými spolubratry na říčním břehu, k němuž se blížil nebezpečný had. Martin na něj zavolal: „Rozkazuji ti ve jménu Božím: obrať se!“ Když tak had skutečně učinil, všichni se podivili a biskup si povzdychl: „Hadi mě poslouchají, ale lidé ne.“ 

Při misijní cestě roku 397 v Candes Martin náhle zemřel. Truchlilo pro něj množství lidí a za života velmi skromnému člověku byl paradoxně vystrojen velkolepý pohřební průvod srovnatelný s císařskými ceremoniemi k poctě vítězů. Pohřeb se konal 11. listopadu, kdy se slaví jeho svátek.

Nová analýza genetické rozmanitosti vší naznačuje, že se tento parazit dostal do Ameriky dvakrát – poprvé během doby ledové při první vlně lidské migrace přes Beringovu úžinu a podruhé během evropské kolonizace počátkem novověku. Uvádí to Marina Ascunceová z americké vládní zemědělské agentury (USDA-ARS) v nové studii zveřejněné v časopise PLoS ONE.

Veš dětská (Pediculus capitis) je bezkřídlý, krev sající parazit, který se vyskytuje výhradně v lidských vlasech. Je to jeden z nejstarších známých lidských parazitů a oba druhy se tak vyvíjely po tisíciletí společně. Díky tomuto důvěrnému vztahu může studium vší poskytnout vodítko k tomu, jak se vyvíjel i člověk.

Věrní průvodci člověka

V nové studii vědci analyzovali genetickou variabilitu 274 lidských vší z 25 geografických lokalit po celém světě. Genetická analýza založená na DNA vší odhalila existenci dvou odlišných skupin těchto cizopasníků, které se zřídkakdy mísily. Jedna skupina byla rozšířena po celém světě, zatímco druhá skupina se vyskytovala v Evropě a Americe. Jediné vši s předky z obou skupin se vyskytují v Americe. Tato odlišná skupina je podle vědců zřejmě výsledkem mísení vší pocházejících z populací, které přišly s prvními lidmi, a vší pocházejících z evropských populací, které byly přivezeny během kolonizace Ameriky.

Výzkumníci také odhalili genetickou příbuznost mezi vešmi v Asii a Střední Americe. To podporuje myšlenku, že předkové původních obyvatel Ameriky přišli z východní Asie. Toto obyvatelstvo se pak rozšířilo na jih do Střední Ameriky, kde si dnešní populace vší stále zachovávají genetický podpis svých vzdálených asijských předků.

„Lidské vši jsou víc než jen otravní lidští parazité, jsou to do značné míry 'satelity' naší evoluce. Protože se lidské vši živí lidskou krví, potřebují nás ke svému přežití, což v průběhu milionů let vyústilo ve společnou dlouhou koevoluční historii,“ uvádějí autoři studie.

TIP: Fosilie z v jantaru prozradily, že i dávné dinosaury trápily vši

Vzorce pozorované v nové studii podporují stávající představy o migraci lidí a poskytují další poznatky o tom, jak se vši vyvíjely. Vědci zdůrazňují, že vybírali genetické markery, které se rychle vyvíjejí a nejlépe odpovídají nedávným událostem. Budoucí studie využívající markery, které se měnily pomaleji, by tak mohly objasnit dávnější události. Metody vyvinuté pro tuto práci by navíc mohly být vodítkem pro vývoj nových analýz pro studium dalších systémů hostitel-parazit.

Kariéra Franka Bormana odstartovala, podobně jako u mnoha dalších jeho kolegů, v americkém letectvu. Po úspěšném absolvování vojenské akademie létal jako zkušební pilot se stíhačkou F-104, kde projevil velkou dávku odvahy a leteckého umu – při jednom z letů jeho stroj ztratil výkon a Frank se místo katapultování rozhodl situaci zvládnout a dokázal se strojem bezpečně přistál.

Ve své knize pamětí na tuto historku vzpomíná s ironií sobě vlastní: „Dostal jsem za tento svůj čin ocenění. Stejné ocenění dostal i další pilot, který se v prakticky totožné situaci katapultoval. Následné vyšetřování ukázalo, že kdyby se zachoval stejně jako já, pravděpodobně by se při pokusu o znovunastartování motoru rozletěl na milion kousků.“

Dvě cesty do vesmíru

V roce 1962 se Frank Borman stal součástí skupiny amerických astronautů, připravujících se na let do vesmíru. Po výcviku byl jmenován velitelem záložní posádky Gemini 4 a o půl roku později i členem hlavní posádky Gemini 7. V rámci čtvrtého pilotovaného kosmického let amerického programu Gemini, strávil ve vesmíru společně se svým kolegou Jimem Lovellem téměř 14 dnů. 

S parťákem Lovellem se do vesmíru podíval i během své druhé mise o tři roky později. V tomto případě se již nejednalo o let programu Gemini, ale o veleúspěšný projekt Apollo. Coby velitel Apolla 8 obletěl v roce 1968 jako první člověk v historii Měsíc. Během této přelomové mise, při níž desetkrát oblétli Měsíc, pořídil Bormanův kolega William Anders ikonický snímek „vycházející Země“. Šlo také o premiérový pilotovaný let nosné rakety Saturn V, která později dopravila lidskou posádku na povrch Měsíce.

Nabídku projít se po Měsíci ostatně dostal i Frank Borman. Už před legendární misí Apollo 8 věděl šéfastronaut Donald Slayton, že se její velitel vydává na svůj poslední vesmírný let. Účast v programech Gemini a Apollo jej unavila a chtěl vydechnout. Let „osmičky“ navíc představoval mimořádně náročnou záležitost. Přesto se Slayton Bormana po návratu ještě jednou zeptal: „Nechtěl bys, i s celou posádkou, tentokrát na Měsíci přistát?“

Slayton vycházel z faktu, že trojice ve složení Frank Borman, James Lovell a William Anders uskutečnila „devětadevadesát procent cesty“, a že tedy bude nejlépe čelit případným komplikacím. Borman však trval na svém – do vesmíru už se vrátit nehodlal. Mimo jiné prohlásil, že po náročném letu Apolla 8 by nezvládl odpovídající přípravu na další těžkou misi během půl roku. Padla tak možnost, že by se posádka Apolla 8 „recyklovala“ pro následující let – a že by se Borman jako první prošel po Měsíci.

Spořivý šéf letecké společnosti

Po misi Apollo 8 nastoupil Frank Borman do administrativy NASA jako zástupce ředitele pro provoz letových posádek. V roce 1970 odešel kvůli rodinným problémům do důchodu. Stal se viceprezidentem společnosti Eastern a v roce 1976 byl jmenován jejím generálním ředitelem.

Zadluženou společnost převzal na pokraji bankrotu. Během několika let dokázal firmu, která v minulosti patřila k výkladním skříním amerického leteckého průmyslu, vrátit do černých čísel a stabilizovat ji. „Plukovník“, jak mu zaměstnanci Easternu říkali kvůli jeho hodnosti v letectvu, zakázal na akcích pro vedoucí pracovníky společnosti popíjení alkoholu a zrušil i některé výhody pro vyšší manažery. Sám do práce jezdil otlučeným kabrioletem Chevrolet z roku 1969 a dával tak příklad šetrnosti.

Jeho úspěch ale neměl dlouhého trvání. Když americká vláda začala v roce 1978 deregulovat národní letecké společnosti, Eastern nebyla na nové podmínky připravená. Společnost vybudovala svůj obchodní model v éře státem stanovených tarifů a trhů a s poklesem cen letenek a snížením příjmů měla problémy se snižováním nákladů. Sám Borman se dostal do vleklých a nepříliš přátelských jednání o platech zaměstnanců. Z funkce generálního ředitele odstoupil v roce 1986 poté, co firmu, v té době třetího největšího dopravce v zemi – koupila nízkonákladová společnost Texas Air za 676 milionů dolarů.

„Frank Borman byl pozoruhodně úspěšný stíhací pilot na úsvitu éry proudových letadel, pozoruhodně úspěšný astronaut a poté uznávaný ředitel letecké společnosti. Byl ale často ve špatnou chvíli na špatném místě,“ shrnuje svůj pohled na kariéru Franka Bormana známý letecký konzultant Richard Aboulafia. 

V úterý 7. listopadu se kariéra i pozoruhodný životní příběh Franka Bormana uzavřel definitivně. Bývalý pilot, astronaut a ředitel letecké společnosti zemřel ve věku 95 let v pečovatelském domově v Billings v americké Montaně. Příčinou jeho smrti byla podle mluvčího rodiny mrtvice.

Ptáci mohou uložit svým potomkům do vejce jen omezenou porci živin. Některé ptačí matky jim ale poskytují dodatečnou pomoc ve formě hormonů. Například čápi nebo volavky uloží do prvního sneseného vajíčka velkou porci testosteronu. Ten má na zárodek stejný účinek jako anabolické steroidy na organismus dopovaného sportovce. Zárodek se rychleji vyvíjí a lépe roste a na svět přichází s náskokem oproti mladším sourozencům, kterým matka dala ve vejci hormonu míň. Při nedostatku potravy propuká mezi mláďaty na hnízdě bratrovražedný boj, z kterého prakticky vždy vyjdou vítězně silnější prvorozená mláďata. Za vítězství vděčí i hormonálnímu dopingu z dob, kdy se jako zárodek vyvíjeli ve vejci.

Hormonální bonus

Detailnější pohled do rodin španělských čápů bílých (Ciconia ciconia) ale ukázal, že druhorozená mláďata nejsou navzdory slabšímu hormonálnímu dopingu ve vejci doživotní outsideři. Během raných etap života na hnízdě se jim vede hůř a vycházejí z něj oslabeni. Pokud ale toto kritické období ve zdraví přečkají, vedou si v dalším životě lépe než jejich prvorození sourozenci. Jsou úspěšnější v získávání životních partnerů a odchovávají více mláďat.

Matky některých ptačích druhů, například kanára (Serinus canaria), pomocí dopingu rozdíly mezi svými potomky nezvětšují, ale naopak je stírají. Největší porci hormonů dopřejí poslednímu vajíčku, kterému tak kompenzují handicap posledního v řadě. Množství testosteronu uloženého do vajíčka odráží poměrně přesně hladiny tohoto hormonu v těle matky. A tak u samiček australského pěvce zebřičky pestré (Taeniopygia guttata) dostávají největší porci hormonu potomci samců, kteří učinili na samici největší dojem. Páření s výjimečným „fešákem“ rozbouří matce v těle hormony a to se promítne do dopingu potomků počatých z takového svazku.

Ani to však není v přírodě univerzální pravidlo. Samice hýla mexického (Carpodacus mexicanus) totiž nejvíc dopují vejce oplozená nejslabšími samci. I takové počínání má svou logiku. Hýlové mexičtí jsou krátkověcí pěvci a samice stihne za život naklást vajíčka jen dvakrát. Nemůže si tatínky svých potomků moc vybírat, protože promeškané námluvy už nemusí nikdy dohonit. Proto neklade na otce svých budoucích mláďat příliš vysoké nároky. Pokud sama uzná, že otec nemá potřebné kvality, vynahradí to mláďatům porci hormonů uloženou do vajec.

I když existují tkáně, jež coby primární energetický zdroj využívají sacharidy – třeba mozek nebo červené krvinky – většina energie, kterou spálí naše tělo jako celek, pochází ve skutečnosti z tuku. Zmíněné „přepnutí“ se vztahuje hlavně na intenzivní svalovou práci. A poměr, v jakém sval uplatňuje coby zdroj energie cukr, nebo tuk, je ovlivněn dostupností kyslíku ve tkáních.

Sportovci to dobře znají: Dokud dokážeme u cvičení mluvit a příliš se nezadýcháme (nedochází nám tedy kyslík), nacházíme se v aerobní zóně a spalujeme tuky. V uvedeném stavu také setrváváme po většinu dne. Jakmile se však začneme zadýchávat a cvičení se stane náročnějším, postupně se přesouváme do zóny anaerobní. Tehdy nestíháme zásobovat metabolismus kyslíkem, a začínáme preferenčně spalovat sacharidy, tj. hlavně svalový glykogen. Spalování sacharidů tudíž přichází na řadu, až když čelíme fyzické zátěži, kterou nezvládneme „udýchat“. Z cukrů totiž dokážeme získat energii i v situaci, kdy máme nedostatek kyslíku – což u tuků není možné. 

Za Zeptej se vědce odpovídá RNDr. Adam Obr, Ph.D., Ústav hematologie a krevní transfuze 

Thescelosaurus byl asi čtyřmetrový, zřejmě býložravý a robustně stavěný dinosaurus ze skupiny ornitopodů. Pro paleontology byl tento tvor zajímavý snad jen jen tím, že žil na samotném konci křídy, v době pádu osudové planetky v Chicxulubu.

Teď se ale ukázalo, že se vědci mýlili. Neuroanatomická analýza mozku thescelosaura totiž prozradila, že tito nenápadní ornitopodi pravděpodobně disponovali pozoruhodnými „supersmysly“, které jim umožňovaly žít pod zemí. Thescelosaurové tak podle nových zjištění dokázali žít přímo pod nohama obávaných tyranosaurů a triceratopsů.

Zajímavější, než se původně zdálo

„Je to vážně ironie. Paleontologové tyto tvory považovali za velice nudné,“ přiznává paleontoložka Lindsay Zannová ze Severokarolínské univerzity a vedoucí oddělení paleontologie Přírodovědného muzea. „Thescelosaurus byl pro nás vzrušující zhruba jako toust. Když jsme se na něj ale podívali důkladněji, uvědomili jsme si, že na kombinaci jeho slabých a silných smyslů je něco povědomého.“

Lindsay Zannová a její kolega David Button z britské Bristolské univerzity proskenovali výjimečně dobře zachovalou fosilii lebky thescelosaura Thescelosaurus neglectus pomocí výpočetní tomografie a na základě získaných snímků dokázali rekonstruovat jeho mozkovou tkáň. Výsledky svého výzkumu badatelé zveřejnili v nejnovějším vydání vědeckého časopisu Scientific Reports.

TIP: Dinosauří pěvci: Obrnění pinakosauři se zřejmě projevovali podobně jako ptáci

Podle vědců měl thescelosaurus výjimečně vyvinutý čich a naopak velmi špatný sluch, obzvláště v oblasti vyšších frekvencí. Slyšel asi jen 15 % frekvencí, které může zachytit lidské ucho a 4 až 7 % frekvencí, které slyší psi a kočky. Takové uspořádání smyslů, společně s mohutně stavěnými končetinami, vedlo badatele k závěru, že thescelosauři pravděpodobně žili pod zemí. Podobná ekologická strategie je přitom mezi neptačími dinosaury doposud prakticky neznámá a ukazuje, že tato skupina byla ještě rozmanitější, než bychom čekali.

Žijeme v éře exoplanet. Přestože jich vědci objevili již tisíce (aktuálně známe více než 5 500 exoplanet ve více než 4 000 planetárních systémech), o nová překvapení stále není nouze. Dokládá to ostatně i nedávný objev týmu astronomů, který vedla Rebecca Martinová z Nevadského centra pro astrofyziku. Jak uvádí jejich doposud nepublikovaná studie, vědci objevili u 4 200 světelných let vzdálené dvojhvězdy AC Herculis exoplanetu, jejíž oběžná dráha se vymyká všemu, co známe.

Dvojhvězda s exotickým diskem

AC Herculis je spektroskopická dvojhvězda typu RV Tauri. Její primární hvězda je obr o hmotnosti 0,6 Slunce ve velmi pozdní fázi vývoje. O druhé hvězdě nevíme prakticky nic kromě toho, že má hmotu asi 1,2 Slunce a svého hvězdného partnera obkrouží jednou za 1,2 pozemského dne.

V této soustavě se nachází pozoruhodný masivní cirkumbinární prachový disk, který obepíná obě hvězdy současně. Ještě výjimečnější je, že tento disk je polární, protože je kolmý na rovinu, ve které kolem sebe krouží obě dotyčné hvězdy. Podle dřívějších odhadů by tento disk měl mít průměr asi 34 až 200 AU.

TIP: Život pod dvěma slunci: Planety ve dvojhvězdných systémech mohou být obyvatelné

Tým Martinové objevil v tomto disku mezeru, což je neklamnou známkou přítomnosti exoplanety. O samotné exoplanetě toho zatím mnoho nevíme, kromě exotické oběžné dráhy, která odpovídá zmíněnému disku, je zajímavá hlavně tím, že by mohlo jít o exoplanetu druhé generace. Primární hvězda dvojhvězdy AC Herculis totiž prošla fází červeného obra, kdy se dramaticky zvětšila a pravděpodobně zničila alespoň část planet původní soustavy. Nyní na tomto vesmírném pohřebišti zřejmě vznikají nové planety.

Typický letoun měl v polovině roku 1914 dřevěnou kostru trupu překrytou plátěným potahem. Toto řešení sice bylo jednoduché, laciné a zaručovalo i tehdy hodně potřebnou nízkou hmotnost, jeho obrovskou nevýhodu však představovala strukturální slabost. Letouny tak zůstávaly nesmírně křehké, k jejich zkáze stačilo malé bojové poškození a mnohdy došlo i k tomu, že se během prudkých manévrů či střemhlavého letu rozpadla nebo utrhla křídla. Konstruktéři proto hledali jiné přístupy ke stavbě letadel a záhy začali promýšlet samonosný trup v podobě překližkové skořepiny. Kromě dosažení podstatně vyšší strukturální pevnosti to umožnilo vyrábět stroje nabízející daleko jemnější aerodynamiku.

Začátky společnosti LFG 

Kořeny historie typu Roland C.II, který jako jeden z prvních letounů na světě využíval princip skořepiny, sahají až do roku 1906, kdy z podnětu německého císaře Viléma II. vznikla Společnost pro studium motorových vzducholodí (Motorluftschiff-Studiengesellschaft). Ta se zabývala, jak název napovídá, především vývojem a výrobou strojů lehčích než vzduch, avšak už roku 1908 vznikla i její pobočka Luftfahrzeug-Gesellschaft alias LFG, která se zaměřila na stroje s pevnou nosnou plochou. Působila v Adlershofu a koupila patenty bratří Wrightů, díky nimž zhotovila několik desítek licenčních letadel podle amerického vzoru. Tuto praxi ale roku 1912 ukončil německý soud, který prohlásil ony patenty za neplatné, po čemž společnost LFG zkrachovala. 

Již v následujícím roce ale obnovila činnost díky investorům, mezi něž patřila i zbrojařská rodina Kruppů. Nadále působila pod názvem LFG, své produkty však nabízela pod obchodním jménem Roland, aby se předešlo záměně s letouny jiné německé společnosti LVG (Luftverkehrsgesellschaft). Firma LFG postavila ještě před válkou několik letadel, která měla operovat v německých koloniích v Africe, ale císařským vzdušným silám neprodala ani jedno.

Vynikající rozhled

Po vypuknutí války se rychle zařadila mezi německé firmy, které získaly výrobní kontrakty na dodávky strojů od jiných konstruktérů, a proto začala licenčně stavět letouny značky Albatros, konkrétně dvoumístné typy B.II a C.I. Tyto zakázky přinesly zisk, ale vedení firmy LFG mělo větší ambice, jelikož chtělo prorazit i s vlastními designy. 

Diplomovaný inženýr Tantzen, jenž pracoval jako hlavní konstruktér LFG, vytvořil koncepci zvanou Wickelrumpf, tedy něco jako „natáčený trup“. Podstata spočívala v použití překližkových pásů, které se natáčely na formu a posléze se obtočily plátnem a slepily. Prakticky se tedy jednalo o překližkovou skořepinu, byť před prostorem dvoučlenné osádky a za ním se nacházely též velké dřevěné rámy ke zpevnění trupu, a proto šlo striktně technicky o poloskořepinu.

Vedle samotné metody stavby ale nový Tantzenův design zaujal tvarem trupu, protože ten byl opravdu nezvykle robustní a vysoký; byl až tak vysoký, že se horní křídlo připojovalo přímo k němu. Chyběly tedy vzpěry a výplety, které by jinak vyplňovaly mezeru mezi trupem a křídlem, jako tomu bylo u naprosté většiny tehdejších dvouplošníků. 

Tantzenův letoun proto nabízel nejen výbornou aerodynamiku, ale též vynikající výhled vpřed a nahoru, jelikož křídlo nepřekáželo v zorném poli. Samotná křídla se vyznačovala celkem běžnou konstrukcí, protože šlo o kombinaci ocelové a dřevěné kostry s plátěným potahem. Tantzen však použil pouze dvě masivní vzpěry ve tvaru skloněného písmene I, což taktéž přispívalo k výborné aerodynamice.

Rychlý průzkumný letoun

První prototyp nového letadla se vznesl zřejmě 24. či 25. října 1915, a ačkoliv záhy utrpěl havárii kvůli poruše motoru, přitáhl nemalý zájem důstojníků vilémovského letectva. Do testů se zapojil rovněž druhý exemplář a 23. prosince 1915 získala společnost LFG smlouvu na produkci 50 letounů pod jménem Roland C.II. Písmeno C sdělovalo, že se jedná o vyzbrojený dvoumístný stroj, od něhož se v praxi žádal zejména průzkum. Tomu odpovídala také výzbroj, kterou u první dodané série představoval pohyblivý kulomet Parabellum MG 14 ovládaný pozorovatelem. 

Hotové letouny dorazily k jednotkám v březnu 1916 a záhy se ukázalo, že výrazně překonávají standardy toho, co obvykle nabízela kategorie C. Šlo především o vynikající rychlost, která se díky skvělé aerodynamice vyrovnala většině stíhaček, a proto se stroje Roland C.II mohly pouštět i do vzdušných soubojů. 

Nastala tedy dost paradoxní situace, protože nové průzkumné stroje císařského letectva působily obvykle bez stíhacího doprovodu, neboť dosahovaly větších rychlostí než německé stíhačky, jež by je jinak měly chránit. Letoun si rychle získal velkou popularitu a také rozšířenou přezdívku, která nabyla téměř povahy oficiálního jména – „Walfisch“ (Velryba).