Klimatické modely naznačují, že se v Pacifiku vyvíjí situace, která by mohla vést ke vzniku jevu super El Niño. Klimatická událost El Niño je známá tím, že zhoršuje už tak dost špatnou situaci globálního klimatu. Pokud by tentokrát dorazila v „super“ variantě, mohlo by to mít vážné důsledky.

Klima ale bývá nevyzpytatelné a to, zda se tentokrát objeví super El Niño závisí na konkrétním vývoji větrů, který lze jen obtížně předpovědět, a také na dalších nestabilních změnách v atmosféře. Proto je příliš brzy na to, aby bylo možné se slušnou mírou jistoty určit, jak silné by nadcházející El Niño mohlo být.

Přijde super El Niño?

Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) nicméně uvádí, že pravděpodobnost vzniku El Niña do července je zhruba 80 procent. Prozatím je jasné, že teploty moře v klíčových oblastech rovníkového Pacifiku, které jsou těsně spojené s El Niñem, rychle rostou a pod hladinou se tam hromadí obrovská masa nezvykle teplé mořské vody. Přední meteorologické služby předpovídají, že teplota Pacifiku by mohla později letos vystoupit o 2,5 °C či více nad dlouhodobý průměr, což jsou mimořádně vysoké hodnoty. 

Adam Scaife, vedoucí oddělení dlouhodobých předpovědí britského Met Office, nedávno uvedl, že přicházející El Niño by mohlo být nejsilnější za poslední desetiletí, nebo dokonce nejsilnější za celou historii měření.

Odborníci NOAA odhadují, že se zhruba třetinovou pravděpodobností teplota v Pacifiku dosáhne hodnoty nejméně o 2 °C vyšší než dlouhodobý průměr, což by stačilo ke vzniku super El Niño.

Australský Úřad pro meteorologii (BoM) úřad podle agentury AFP předpovídá, že El Niño by mohlo dosáhnout odchylky až 2,8 °C, což by mělo znamenat nejsilnější El Niño ve známé historii. Jak ale říká Felicity Gambleová z BoM, klimatická změna posunula výchozí podmínky natolik dramaticky, že je teď historie klimatu pro sezónní předpovědi méně spolehlivým vodítkem.

Když Severní Korea v roce 1987 zahájila stavbu hotelu Rjugjong, měla ambice, které dalece přesahovaly běžný developerský projekt. Režim chtěl vybudovat symbol národní hrdosti, technologické vyspělosti i triumfu nad západním světem. V centru Pchjongjangu měl vyrůst nejluxusnější hotel planety – monumentální stavba, která by zastínila vše, co do té doby vzniklo.

Místo prestižního hotelu se však zrodil jeden z nejznámějších architektonických paradoxů moderní historie. Betonový gigant, přezdívaný „Hotel zkázy“, dodnes nikdy nepřijal jediného hosta.

Pyramida nad Pchjongjangem

Hotel Rjugjong připomíná obří futuristickou pyramidu. Stavba vysoká 330 metrů měla po dokončení nabídnout více než tři tisíce pokojů a několik otočných restaurací s panoramatickým výhledem na Pchjongjang. Severokorejská propaganda tehdy slibovala otevření už dva roky po zahájení výstavby.

Realita však byla mnohem složitější. Přestože budova v roce 1992 dosáhla plánované výšky, práce se náhle zastavily. A nešlo o krátké přerušení. Staveniště zůstalo opuštěné celých šestnáct let.

Nad městem tak dlouhá léta dominoval obrovský betonový skelet bez oken, zakončený rezavým jeřábem. Režim se navíc snažil tvářit, že stavba prakticky neexistuje – hotel dokonce mizel z oficiálních fotografií i map Pchjongjangu.

Důvod nedokončené stavby byl poměrně prostý. Severní Koreu po rozpadu Sovětského svazu zasáhla hluboká ekonomická krize a peníze na megalomanský projekt rychle vyschly. Země se potýkala s nedostatkem potravin i energií a luxusní hotel přestal být prioritou.

Rjugjong se tak stal nejvyšší neobydlenou budovou světa – monumentem ambicí, které výrazně předběhly možnosti severokorejské ekonomiky.

Druhý pokus o záchranu

Naděje na dokončení se objevila až v roce 2008. Egyptská společnost Orascom investovala přibližně 180 milionů dolarů (v přepočtu zhruba 3,75 miliardy Kč) do nové fasády a budovu pokryla sklem a kovem. Z chátrajícího betonového monstra se tak alespoň zvenčí stal moderně působící mrakodrap.

Uvnitř však zůstala situace mnohem méně působivá. Britský cestovatel Simon Cockerell, jeden z mála cizinců, kteří se do budovy dostali, později popsal interiéry jako nedokončené prostory s odkrytým cementem a minimem vybavení.

Podle odborníků by navíc většina technických systémů z 80. let – od ventilace po elektrické rozvody – pravděpodobně vyžadovala kompletní rekonstrukci.

Dnes hotel Rjugjong po setmění září LED osvětlením a na jeho fasádě se promítají gigantické propagandistické animace. Stavba se stala nepřehlédnutelnou dominantou Pchjongjangu i častým symbolem severokorejských ambicí.

Otázkou ale zůstává, co se skutečně skrývá uvnitř. Není jasné, zda v interiérech pokračují jakékoli práce, nebo zda budova slouží především jako efektní kulisa pro propagandistické účely. A jestli se hotel někdy skutečně otevře veřejnosti? Odpověď zřejmě nezná ani samotné severokorejské vedení.

Před zhruba dekádou zachytila observatoř LIGO vůbec první gravitační vlnu – jemné zvlnění časoprostoru, které vzniklo při srážce dvou černých děr vzdálených asi 1,3 miliardy světelných let od Země. Šlo o historický průlom, jenž potvrdil stoletou předpověď Alberta Einsteina a otevřel zcela nový způsob pozorování vesmíru. Dnes vědci tvrdí, že se lidstvo posouvá od období prvních objevů do „věku gravitační astronomie“.

Signály téměř každý týden

Od prvního objevu se vědci zaměřili na zvyšování citlivosti svých detektorů. Klíčovou síť tvoří dvě americké stanice LIGO, evropský detektor Virgo v Itálii a japonský detektor KAGRA. Jejich úkolem je zachytit extrémně slabé deformace časoprostoru, které vznikají při nejenergetičtějších událostech ve vesmíru – například při srážkách černých děr nebo neutronových hvězd.

Nejnovější katalog observací obsahuje rekordních 161 nových událostí zaznamenaných mezi dubnem 2024 a lednem 2025. Celkový počet potvrzených či velmi pravděpodobných detekcí tak vzrostl na 390. Jen tato poslední série představuje přibližně tři čtvrtiny všech dosud zaznamenaných gravitačních událostí.

Podle vědců jsou dnes přístroje natolik citlivé, že zachytí v průměru tři až čtyři gravitační signály týdně. To představuje dramatický rozdíl oproti době prvních detekcí, kdy šlo o vzácné a výjimečné události.

Nový způsob pozorování vesmíru

Gravitační astronomie umožňuje zkoumat oblasti a procesy, které jsou pro běžné teleskopy prakticky neviditelné. Zatímco klasická astronomie sleduje světlo v různých vlnových délkách, gravitační detektory „naslouchají“ deformacím časoprostoru samotného.

Právě díky tomu mohou vědci pozorovat objekty zahalené hustými oblaky plynu, extrémně vzdálené srážky nebo procesy, které nevyzařují téměř žádné elektromagnetické záření. Největší význam mají gravitační vlny při studiu černých děr, protože tyto objekty samy o sobě světlo nevyzařují.

S rostoucím množstvím dat se astronomové dostávají od jednotlivých senzačních objevů k systematickému výzkumu. Místo ojedinělých případů mohou nyní porovnávat stovky událostí a hledat společné vzorce v tom, jak černé díry vznikají, rostou a slučují se.

Některé z nově zaznamenaných událostí jsou podle vědců mimořádně významné. Platí to například pro signál označovaný jako GW240615, který se podařilo lokalizovat s neobvykle vysokou přesností, takže astronomové dokázali určit oblast vesmíru, odkud gravitační vlna přišla.

Událost GW250114 zase přinesla vůbec nejčistší gravitační signál v historii měření. Takzvaný poměr signálu k šumu dosáhl hodnoty 76,9, což znamená, že vědci získali mimořádně kvalitní data umožňující detailní analýzu průběhu srážky.

Další dvojice událostí, GW241011 a GW241110, podle výzkumníků podporuje existenci takzvaných „černých děr druhé generace“. Ty by nevznikaly přímo zhroucením hvězd, ale následnými srážkami již existujících menších černých děr. Pokud se tento scénář potvrdí, mohlo by to výrazně změnit představy o životním cyklu černých děr i o vývoji galaxií.

Éra gravitační astronomie

Vědci zdůrazňují, že současný příval dat představuje teprve začátek. Detektory procházejí dalšími vylepšeními a jejich citlivost bude v příštích letech dále růst. To znamená nejen více zachycených událostí, ale také možnost registrovat slabší a vzdálenější gravitační vlny.

Astronomové proto očekávají, že nadcházející katalogy přinesou další překvapení a možná i zcela nové typy kosmických jevů. Gravitační vlny se z exotického experimentu postupně mění v běžný nástroj moderní astronomie – a podle vědců právě začíná období, kdy budou sloužit k přesnému mapování nejextrémnějších procesů ve vesmíru.

Ač formálně vznikla až během druhé světové války, sahají kořeny divize Das Reich až k počátkům vlády nacistického režimu v Německu. Prapůvodním základem se v roce 1934 staly takzvané SS-Verfügungstruppen (SS-VT) – ozbrojené křídlo NSDAP čítající tři standarty (ekvivalent pluku). Nejstarší „mnichovský“ pluk obdržel označení Deutschland, druhá standarta zformovaná ve stejné době měla název Germania. Třetí – Adolf Hitler – byla záhy zrušena a reorganizována na Leibstandarte SS Adolf Hitler.

Čistokrevná elita

Vzhledem k propagandistické roli jednotek SS kladly sbory SS-VT vysoké nároky na své rekruty. Ti museli být nejen ve vrcholné fyzické kondici a věku mezi 17–21 lety, ale také se od nich očekávala patřičná rasová čistota; například od roku 1935 musel každý rekrut doložit árijský rodokmen minimálně do roku 1800. I přes takto restriktivní požadavky ale SS-VT do konce roku 1935 čítaly 5 040 mužů, zatímco po anšlusu Rakouska přibyl i třetí pluk Der Führer složený z rakouských dobrovolníků.

V tomto období se rovněž objevují jména důstojníků, kteří se později proslavili v čele formací Waffen-SS. V říjnu 1936 byl například do funkce vrchního inspektora SS-VT jmenován Paul Hausser, zatímco do čela pluku Deutschland se dostal Felix Steiner. Oba muži později divizi veleli.

Steiner při výcviku svých mužů dbal nejen na ideologickou průpravu, ale především na fyzickou zdatnost a odolnost. Z taktického hlediska se akcentovala taktika malých jednotek a vůdčí schopnosti, díky nimž mohli poddůstojníci v případě potřeby zastoupit své velitele. Tato filozofie se později stala základem pro výcvik celé divize Das Reich a velkou měrou přispěla k její bojové efektivitě.

Polská premiéra

V březnu 1939 se pluky Der Führer a Germania zapojily do okupace českých zemí, kde útvary SS-VT sehrály především propagandistickou a bezpečnostní roli. V létě téhož roku Adolf Hitler vydal rozkaz, aby se sbory SS účastnily plánovaného tažení v Polsku. Když proto 1. září 1939 překročily německé jednotky polskou hranici, z území Východního Pruska se do ní zapojila i Tanková divize Kempf zahrnující kompletní pluk Deutschland. Invaze se účastnil také pluk Germania postupující z protektorátního území coby součást 8. armádního sboru. 

Ve stavu Kempfovy divize bojoval pluk Deutschland u Mławy a Różanu, kde utrpěl bolavé ztráty při snaze zlomit odpor dobře zakopané polské pěchoty. Desátého září pluk překročil řeku Bug a stanul před pevností Modlin. Ta útokům odolávala celých 16 dní, než bezvýchodná situace donutila obránce kapitulovat. Pluk Deutschland vstoupil 28. září do Zakroczymi, kde následující den rozpoutal masakr civilistů jako pomstu za ztráty utrpěné při bojích s polskou armádou. Příslušníci pluku si tak připsali první položku na dlouhý seznam válečných zločinů.

Pluk Germania mezitím postupoval na jižním úseku fronty a mimo jiné se zúčastnil bojů v okolí Jaworówa, kde dvěma německým sborům čelily zbytky polského Jižního frontu. Obránci se zde udatně hájili a u vesnice Muzylowice se Polákům dokonce podařilo rozprášit jeden z praporů pluku Germania. Na výsledku tažení to ale nic nezměnilo a 5. října organizovaný odpor ustal.

První nasazení pluků SS-VT hodnotilo Vrchní velení pozemního vojska (OKH) přinejlepším rozporuplně. Štábní důstojníci sice oceňovali agresivitu a bojové schopnosti esesmanů, zároveň ale ostře kritizovali vážné nedostatky ve velení a nezkušenost důstojníků. Část generality Wehrmachtu proto volala po úplném rozpuštění SS-VT. Naopak Heinrich Himmler prosazoval, aby mohly sbory působit zcela samostatně pod vlastním velením.

Třenice mezi SS a Wehrmachtem nakonec vyústily v kompromis: všechny tři existující pluky budou sloučeny do motorizované divize SS-Verfügungstruppe (SS-V), ta však zůstane pod velením OKH. Oficiálně se tak stalo 19. října 1939 a do čela nové formace se postavil SS-Obergruppenführer Paul Hausser. Následujících šest měsíců divize strávila intenzivním výcvikem pro plánovanou invazi do Beneluxu a Francie, které se měla zúčastnit jako součást 18. armády s úkolem obsadit důležité mosty na jihu Nizozemska. Na počátku dubna pak divize získala označení SS-V erfügungsdivision.

První rytířský kříž

Desátého května 1940 se německé jednotky převalily přes hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska a zahájily tak operaci Fall Gelb – invazi do zemí západní Evropy. V úseku 18. armády stál v čele postupu pluk Der Führer rozdělený do pěti útočných oddílů. Ty během prvního dne zdolaly odpor nizozemské armády u Nijmegenu a Arnhemu, zatímco průzkumnému oddílu ze stavu Der Führer se podařilo rychlým úderem obsadit pevnůstku u Westervoortu.

Velitel jednotky SS-Oberscharführer Ludwig Kepplinger za tento čin obdržel Rytířský kříž a stal se prvním nositelem tohoto ocenění v řadách SS-VT. Jedenáctého května se pluk Der Führer účastnil průlomu nizozemské obranné linie Grebbe u Rhenenu, zatímco pluk Deutschland tvořil součást postupu na Amsterdam a 13. května stanul na březích Severního moře. 

Následně vedly elementy divize útok na ostrovy v ústí Šeldy, kde v náročném terénu jen těžce zdolávaly odpor spojeneckých sil. Po jeho zlomení 17. května se divize SS-V přesunula do stavu XLI. armádního sboru a v závěsu za tankovými jednotkami se hnala ke Calais. Východně od Arrasu ale do jejích pozic narazil mohutný spojenecký protiútok. Nejtěžší boje v úseku divize SS-V probíhaly u kanálu La Basée, kde se Francouzům téměř podařilo obklíčit a zničit část pluku Deutschland. Za úsvitu následujícího dne však esesmani nepřítele zastavili a po obsazení přechodů přes La Basée mohli pokračovat dále.

Jako nůž máslem

V posledních květnových dnech divize čelila britským protiútokům v Nieppském lese; při jednom z nich anglické tanky prorazily skrz obranu a v jednu chvíli se nacházely sotva pár desítek metrů od velitelství praporu Deutschland. Situaci tehdy zachránil jen včasný příchod protitankových útvarů divize SS Totenkopf.

Po této těžké bitvě čekalo formaci převelení k jednotkám držícím perimetr okolo obleženého Dunkerku. Šlo o vítaný odpočinek – divize během prvního měsíce bojů na západní frontě ztratila okolo 650 padlých, 1 900 raněných a 250 nezvěstných.

Pátého června se SS-V zapojila do finální ofenzivy, kdy v řadách Tankové skupiny Kleist překročila Sommu a po poměrně jednoduchém postupu narazila na silnou francouzskou obranu u řeky Aire. Vojáci SS-V zde získali několik předmostí, vysoké ztráty na tancích ale nakonec donutily štáb XIV. armádního sboru stáhnout celou skupinu za Sommu. Mezitím 14. června padla Paříž a organizovaný francouzský odpor se rychle hroutil. V druhé polovině června pak divize SS-V společně postupovala jižním směrem a 17. července dorazila k Dijonu. O několik dní později Francie kapitulovala.

Na Bělehrad

V srpnu 1940 se divize přesunula k Biskajskému zálivu, kde její vojáci absolvovali výcvik pro nikdy nerealizované vylodění ve Velké Británii. V tomto období prošla SS-V reorganizací, kdy pozbyla pluk Germania, jenž posloužil jako základ pro divizi SS Wiking. Výměnou formace obdržela dodatečné prapory dělostřelectva, motocyklový prapor a kompletní 11. pěší pluk SS Totenkopf. Název útvaru se pak změnil na SS-Division Reich (mot.) – Motorizovaná divize SS Reich. 

Zpět do akce útvar zamířil na jaře 1941, kdy se zapojil do útoku na Jugoslávii. Hranice země překročil coby součást XLI. tankového sboru a 12. dubna jeho průzkumný oddíl jako první vstoupil do nebráněného Bělehradu. Jugoslávská kapitulace následovala o pět dní později a divize Reich si tak připsala další úspěšné tažení. Vedle divizní kroniky se ovšem prodloužil i seznam válečných zločinů – v Alibunaru příslušníci Reich povraždili zhruba 200 civilistů poté, co se ocitli pod palbou místní domobrany.

V létě 1941 za sebou mělo Německo oslnivá vítězství v západní Evropě i na Balkáně. To už se ale schylovalo k nejambicióznější Hitlerově kampani – útoku na Sovětský svaz. Do něj divize (v té době již o síle čtyř pluků doplněných o prapor útočných děl) vyrazila 22. června 1941 coby součást XXXXVI. armádního sboru podřízeného Tankové skupině 2 Heinze Guderiana. Druhého července se vyznamenal motocyklový prapor divize, který po tuhém boji získal předmostí na Berezině.

Poté následoval rychlý postup na Smolensk, během nějž esesáci odráželi nájezdy mužů z rozprášených sovětských jednotek. Například při přechodu Prutu jednu z ženijních rot přepadl ze zálohy početný oddíl rudoarmějců, kteří všech 72 Němců nemilosrdně pobili. 

Těžké ztráty

Čtrnáctého července dosáhli Hausserovi muži Gorkého a o týden později vedli útok proti silným sovětským pozicím u Jelni. Esesmani zde čelili zuřivým protiútokům elementů 11 nepřátelských divizí. Byť utrpěli vážné ztráty, své pozice nakonec uhájili a jen během 22. července si připsali vyřazení 50 sovětských tanků. 

Počátkem srpna se pak divize stáhla ke Smolensku pro doplnění stavů. Na frontu se vrátila o měsíc později, kdy se účastnila ofenzivy s cílem obklíčit jádro sovětského Severozápadního frontu východně od Kyjeva. Při této operaci její vojáci získali důležitý přechod přes řeku Desnu u Sosnicy a později postupovala na Bachmač. Dne 26. září sovětské síly u Kyjeva kapitulovaly.

Místo odpočinku však na divizi čekalo další tažení. Pluky Der Führer a Deutschland do této chvíle přišly každý o zhruba 1 500 mužů a další útvary utrpěly podobné ztráty, přesto vyrazily do útoku v čele Guderianovy tankové armády. Během října formace obsadila Gžatsk a Borodino a 22. října stanula méně než 65 km od Moskvy. Dále už však nemohla – během tří týdnů postupu na metropoli SSSR její ztráty narostly na téměř 7 000 padlých, raněných a nezvěstných. Po začátku protiofenzivy Rudé armády v prosinci 1941 pak divizi nezbylo než se se zbytkem Guderianových jednotek stáhnout a přejít do defenzivy. 

Triumf u Charkova

Sovětský tlak však nepolevoval ani v dalších týdnech. Dne 16. ledna 1942 dostala divize Reich rozkaz k dalšímu ústupu až za Gžatsk a brzy nato se rozhořely brutální obranné boje u Rževu. Koncem ledna se elementy Reich účastnily obklíčení dvou sovětských armád a následně během února odrážely tvrdé protiútoky Rudé armády. O zuřivosti bojů svědčí ztráty – v prvních měsících roku 1942 divize přišla o více než 4 000 mužů a od začátku invaze v červnu 1941 přesáhly ztráty 10 600 padlých, raněných a nezvěstných. V březnu 1942 proto dostala rozkaz přesunout se do Francie k odpočinku a reorganizaci.

V květnu 1942 divize obdržela prapor tanků a prapor samohybných děl a v listopadu též nové jméno: 2. divize tankových granátníků SS Das Reich. Na počátku roku 1943 vytvořila Das Reich společně s divizemi Totenkopf a Leibstandarte SS Adolf Hitler Tankový sbor SS a zamířily zpět na východní frontu. Samotná Das Reich během února zaujala pozice severně od Doněcku, kde se zúčastnila obranných bojů u Charkova. Dne 19. února 1943 se následně divize zapojila do protiofenzivy, v níž asistovala při obklíčení a zničení čtyř sovětských tankových sborů.

Když 7. března zahájila skupina armád Střed protiofenzivu na Charkov, rozdělily se jednotky Das Reich na dvě bojové skupiny a jistily Tankový sbor SS ze západu a jihovýchodu. Desátého března pak Tankový sbor SS obdržel rozkaz obsadit město. Následovaly dva dny tvrdých pouličních bojů, během nichž Das Reich za cenu bolavých ztrát postoupila až k železničnímu nádraží. Poté se z města stáhla směrem na východ, aby přehradila cestu sovětským jednotkám snažícím se ustoupit. Dne 15. března bylo město prohlášeno za dobyté.

Obrněná řež u Prochorovky

Na sklonku března překazila bojové operace jarní obleva, čehož Das Reich využila k odpočinku a přísunu posil. V tomto období proběhla reorganizace, která přinesla především významné rozšíření tankového kontingentu v přípravách na operaci Citadela. V předvečer útoku tak formace čítala 116 tanků, 33 útočných děl, 10 stíhačů tanků. V řadách čerstvě přejmenovaného 2. tankového sboru SS ji pak čekal postup na jižním okraji kurského výběžku fronty. 

Na zteč Das Reich vyrazila 5. července 1943 v 6.00. Přes počáteční dílčí úspěchy se postup zpomalil kvůli tuhému odporu obránců a hustě zaminovanému terénu. Následující den pluk Der Führer vytvořil průlom v liniích 6. gardové armády, kteroužto mezerou následně tanky divize vyrazily k Prochorovce.

Osmého července svedli vojáci Das Reich tuhé boje se sovětskými obrněnými formacemi u Těterevina, Kalininu a Veselého. Při postupu k řece Psel pak Das Reich odrážela protiútoky na pravém křídle II. tankového sboru SS a 10. července se ocitla na dosah Prochorovky. 

Psal se 12. červenec 1943, když Das Reich vyrazila do jedné z největších tankových bitev v dějinách. Divize měla původně obsadit výšiny jižně od Prochorovky, neustálé protiútoky Rudé armády ji ale držely v defenzivě. Jakmile Adolf Hitler vydal rozkaz operaci přerušit, byla Das Reich vyslána do narychlo naplánované operace Roland, kdy se společně s III. tankovým sborem neúspěšně pokusila zničit sovětské obrněné zálohy soustředěné v jižním sektoru Kurského výběžku. Divize Das Reich se mohla pochlubit zničením 448 sovětských vozidel při vlastních ztrátách 46 obrněnců, ofenziva však skončila německým neúspěchem. 

Hitlerovi hasiči

Na konci července se divize znovu přesunula do stavu II. tankového sboru SS, v jehož řadách se vydala na řeku Mius. Zde německé síly zahájily protiofenzivu a v prostoru Stěpanovka–Kalinovka obklíčily pět střeleckých divizí. Das Reich jistila severní stranu vzniklé kapsy a odrazila několik pokusů protivníka o záchranu sevřených jednotek. Později vyrazila do útoku, dobyla Stěpanovku a přispěla ke kolapsu celé sovětské fronty v oblasti. Po ústupu Rudé armády následně německé síly opět ovládly 

Ani nyní ale divize nedostala příležitost k oddechu. Hned následující den totiž Rudá armáda nastoupila do ofenzivy směrem na Charkov a současně s tím přešly do útoku i rudé jednotky na Donci. Das Reich se proto společně s divizí Totenkopf urychleně přesunula k Charkovu, kde asistovala při odrážení sovětských ztečí. Po zhroucení tamní německé fronty se  přesunula na předměstí Charkova a odrážela jeden útok za druhým. Nakonec však museli Němci 22. srpna město vyklidit. 

Na konci léta 1943 vedla divize obranné boje na Dněpru a 15. září se musela stáhnout na jeho západní břeh. Stále si ovšem připisovala úctyhodné bojové úspěchy – jen mezi 30. červnem a 21. srpnem si její příslušníci nárokovali zničení 391 nepřátelských tanků a samohybek. Po pádu Kyjeva 6. listopadu se pak divize stáhla k Žitomiru, odkud kvůli vyčerpání stavů zamířila zpět do Říše. V té době formaci zbývalo sotva 20 bojeschopných tanků a rovněž přišla o velkou část pěchoty.

Už od konce října přitom nesla označení 2. tanková divize SS Das Reich. Ze Sovětského svazu Das Reich odjela do francouzského Montaubanu, kde její stavy doplnilo téměř 9 000 rekrutů; většina pocházela z řad Hitlerjugend, nebo šlo o příslušníky pozemních sborů Luftwaffe. V souladu s tím útvar obdržel tankový pluk složený z obrněnců PzKpfw IV a PzKpfw V Panther. První měsíce roku 1944 pak esesmani trávili výcvikem a protipartyzánskými akcemi. 

Hluboko pod zemským povrchem, asi 2 900 kilometrů pod našima nohama, se nachází jedna z nejdůležitějších částí planety – vnější jádro Země. Jde o obrovský oceán roztaveného železa a niklu, který obklopuje pevné vnitřní jádro. Přestože ho nikdy přímo neuvidíme, právě pohyb této žhavé hmoty umožňuje existenci magnetického pole Země. Bez něj by povrch planety bombardovalo mnohem více kosmického záření a život, jak ho známe, by měl jen malou šanci přežít.

Vědci nyní zjistili, že proudění tohoto tekutého kovu se nechová tak stabilně, jak se dlouho předpokládalo. Nová analýza satelitních dat totiž odhalila překvapivou změnu hluboko pod Tichým oceánem: část vnějšího jádra se kolem roku 2010 začala pohybovat opačným směrem než dříve.

Obrat pod Pacifikem

Dlouhodobá měření ukazují, že pevné vnitřní jádro Země rotuje směrem na východ, tedy stejně jako celá planeta. V mnoha oblastech vnějšího jádra ale dlouhodobě převládá proudění spojené se západním driftem magnetického pole. Právě tato rozsáhlá cirkulace vytváří takzvané geodynamo, mechanismus zodpovědný za vznik zemského magnetického pole.

Nová studie ale ukazuje, že pod oblastí Tichého oceánu došlo k nečekanému obratu. Analýza změn magnetického pole ukázala, že se proudění roztaveného kovu hluboko pod Pacifikem začalo po roce 2010 výrazně přesouvat na východ. Tento neobvyklý pohyb přetrvával přibližně deset let a kolem roku 2020 postupně zeslábl.

Výzkumníci využili archivní data z let 1997 až 2025. Klíčovou roli sehrály zejména evropské družice programu ESA, například mise Swarm sledující změny magnetického pole Země nebo CryoSat-2, určená původně ke studiu polárního ledu. Analýza zahrnovala také starší německou misi CHAMP, dánský satelit Ørsted a data z pozemních observatoří.

Překvapivá dynamika jádra

Objev naznačuje, že rozsáhlé pohyby ve vnějším jádře nejsou zdaleka tak stabilní a předvídatelné, jak geofyzici předpokládali. Podle autorů studie může být vnější jádro ovlivňováno procesy odehrávajícími se ještě hlouběji – uvnitř pevného vnitřního jádra.

Právě tam mohlo dojít ke změnám, které proudění tekutého kovu nepřímo ovlivnily. Přesný mechanismus ale zůstává nejasný. Vědci nyní zkoumají několik možností: mohlo jít jen o krátkodobou anomálii, součást pravidelného cyklu, nebo dokonce o začátek nového stabilního režimu proudění v zemském nitru.

Další sledování bude proto zásadní. Moderní družice dnes dokážou mapovat i velmi jemné změny magnetického pole, a poskytují tak nepřímý pohled do oblastí, kam se lidstvo nikdy nedostane.

Magnetické pole jako štít života

Výzkum zemského jádra není jen akademickou záležitostí. Magnetické pole chrání planetu před proudem nabitých částic ze Slunce i před kosmickým zářením z hlubokého vesmíru. Ovlivňuje fungování družic, navigačních systémů i elektrických sítí.

Pokud se dynamika jádra zásadně mění, může to znamenat, že i magnetické pole Země je proměnlivější a složitější. V minulosti se magnetické póly Země opakovaně přepólovaly a vědci stále přesně nevědí, jak takové procesy probíhají.

Nové výsledky tak otevírají další otázky o tom, jak jsou jednotlivé vrstvy Země vzájemně propojené. Ukazuje se, že planeta není uvnitř zdaleka tak klidná a stabilní, jak se může z pohledu z povrchu zdát.

Víru v Boží všemohoucnost nahradil v 17. století racionalismus. Osvícenští vědci věřili v sílu lidského rozumu, bojovali proti pověrám a předsudkům, šířili osvětu, vzdělanost a popularizovali vědu. Právě poznatky z vědy a techniky prokázaly mimořádnou schopnost člověka ovládat svět. V popředí vědeckého rozvoje stály osobnosti typu Reného Descarta, vikomta Francise Bacona, Gottfrieda Wilhelma von Leibnize či sira Isaaca Newtona.

Rovněž vznikly první vědecké společnosti jako Královská akademie věd ve Francii, Královská společnost v Anglii a byla založena hvězdárna na Greenwichi. Základ osvícenské vědy tvořil racionalismus a empirismus, konkrétně pozorování, přesné měření a vyvozování závěrů. Vzdělaná společnost již věděla, že Země není středem vesmíru, že planety obíhají kolem Slunce, a seznamovala se s Newtonovými pohybovými zákony, s teorií volného pádu, kyvadlového pohybu, odstředivé síly a vakua. 

Osvícený starosta Magdeburgu

Nadšeným experimentátorem a originálním myslitelem byl taktéž německý politik a učenec Otto Gericke, který si po povýšení do šlechtického stavu změnil jméno na Otto von Guericke. Na počátku třicetileté války studoval na německých a nizozemských univerzitách, poté se ve službách města Magdeburg vypracoval až na starostu. 

Vedle aktivit ve funkci diplomata a starosty se Otto von Guericke věnoval i pokusům se stlačeným vzduchem a vodními čerpadly. Historik Josef Smolka o tom uvedl: „Někteří autoři se domnívají, že počátky Guerickova zájmu o vakuum spadají do r. 1649, kdy za svého pobytu v Norimberku navštívil výrobnu hasičských stříkaček a zajímal se o to, jak takový aparát vlastně funguje. V tehdejším pojetí válčení, kdy vypalování měst a nepřátelských osad bylo na denním pořádku, byla stříkačka důležitou součástí výzbroje každé armády.“

Guericke objevil a sestavil mechanickou vzduchovou vývěvu na odčerpávání vzduchu z uzavřených nádob. Také zjistil, že vzduch je nezbytný k hoření a pro šíření zvuku. Jeho pokusy pomohly vyvrátit dosavadní fyzikální dogma, které formuloval Aristoteles, že hmota nepřetržitě vyplňuje prostor, a proto v přírodě nenajdeme vakuum. Jinými slovy, že příroda nesnese prázdnotu.

Slavný pokus

Traduje se, že Guericke využil jednání Říšského sněmu v Řezně a přítomnosti elity římsko-německé říše, aby v pátek 8. května 1654 demonstroval před císařem Ferdinandem III. pokus, který vešel do dějin jako předvedení magdeburských polokoulí. Ze dvou dutých měděných polokoulí o průměru půl metru, které byly k sobě stlačeny a utěsněny koženým pruhem namočeným ve vosku a terpentýnu, odčerpal svým vynálezem – mechanickou vývěvou – vzduch. Poté se osm párů koní pokusilo polokoule od sebe odtrhnout. Svědkové pokusu nemohli uvěřit, že to koně nedokázali. Poté vědec vpustil dovnitř jedné polokoule kohoutem vzduch a polokoule se od sebe samovolně oddělily.

Dokázal tím, že polokoule držel u sebe tlak okolního vzduchu. Na základě toho vznikla fyzikální poučka: „Je-li mezi dvěma polokoulemi (…) nižší tlak než v jejich okolí, bude na tyto polokoule tlačit okolní vzduch tlakovou silou, která je přímo úměrná rozdílu tlaků vně a uvnitř.“ Magdeburský experimentátor prokázal, že Zemi obklopuje atmosféra a že vzduch má hmotnost, kterou tlačí na zemský povrch.

Někteří historici jsou přesvědčeni, že císař v roce 1654 nespatřil magdeburské polokoule, nýbrž byl svědkem demonstrace, jak funguje vývěva, jak se váží vzduch a co měří vodní barometr. Současně tito historici tvrdí, že první magdeburské polokoule byly veřejnosti předvedeny až v Magdeburgu v roce 1657. Polokoule měly být měděné o průměru dvacet centimetrů a o jejich odtržení se mělo bez úspěchu pokusit šest silných mužů. Jiné prameny uvádějí, že nešlo o siláky, ale o čtyři páry koní. Guericke pokus zopakoval v roce 1663 v Berlíně se šesti páry koní za účasti braniborského kurfiřta Fridricha Viléma.

Pro úplnost dodejme, že efektivní tažná síla koní se mohla projevit pouze na jedné straně, takže bylo možné uchytit polokoule a zapřáhnout koně jen z jedné strany. Je ale velmi pravděpodobné, že Guericke záměrně naaranžoval dvě skupiny vraníků, aby experimentu dodal na působivosti. Sady původních polokoulí můžeme dnes shlédnout v Německém muzeu v Mnichově a v univerzitní knihovně Technické univerzity v Braunschweigu.

Psychologové už dlouho vědí, že odpuštění je zásadní pro hojení narušených vztahů a udržování sociálních vazeb. Lidová moudrost nám dokonce radí „odpustit a zapomenout“. Z toho je možné odvodit, že když někomu odpustíme, měla by nepříjemná vzpomínka prostě zmizet. Ve skutečnosti to tak ale nefunguje.

Už nějakou dobu je jasné, že odpuštění vlastně nevede k zapomnění. Pokud někomu odpustíte jeho provinění, na samotnou událost nezapomenete. Ale jakmile odpustíte, příslušná vzpomínka už mnohdy není tak nepříjemná. Dřívější studie to skutečně potvrzovaly, ale nebylo jasné, jak přesně k tomu v mozku dochází.

Experiment s odpouštěním

Psycholožka Meghan Meyerová a její kolegové to nedávno otestovali v jednoduchém experimentu s odpuštěním a současném snímání mozku magnetickou rezonancí fMRI. Šlo o to, že dobrovolníci sledovali sérii obrázků, většinou nepříjemných, které údajně vybírala jiná osoba, co je poté požádala o odpuštění a oni jí měli odpustit. 

Výsledky výzkumu, které uveřejnil odborný časopis Emotion, ukázaly, že informace z okamžiku odpuštění se začleňují do vzpomínky na danou událost. Podle badatelů si můžeme představit odpouštění nikoliv jako proces „odpustit a zapomenout“, ale spíše „odpustit a aktualizovat (vzpomínku)“.

Jak se zdá, při odpuštění se zapojuje přirozený systém učení a paměti v mozku. Odpuštění vnáší do našich vzpomínek více empatie a kontextu. Sice člověka nepřiměje úplně zapomenout na utrpěné příkoří, může ho ale učinit méně bolestivým. To by mohlo vysvětlovat, proč se lidé po upřímném odpuštění často cítí uvolněnější a klidnější. 

Když byl v roce 2022 uveden do provozu Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST), astronomové očekávali převratné objevy z nejstarších období kosmické historie. Málokdo ale čekal, že teleskop téměř okamžitě objeví objekty, které mohou zpochybnit současné představy o vzniku galaxií i černých děr.

Na snímcích raného vesmíru se objevily zvláštní načervenalé body přezdívané „little red dots“ – „malé červené tečky“. Tyto objekty pozorujeme v době pouhých několik set milionů let po Velkém třesku. Připomínají vzdálené hvězdy nebo malé galaxie, jejich vlastnosti ale neodpovídají ničemu známému.

Černé díry starší než galaxie?

Většina astronomů se dnes shoduje, že uvnitř těchto objektů se nachází rostoucí černé díry. Sporná však zůstává jejich velikost. Nová studie publikovaná v časopise Nature tvrdí, že jedna z „červených teček“ ukrývá černou díru o hmotnosti asi 50 milionů sluncí.

To je překvapivé především kvůli stáří objektu. Pozorujeme jej totiž v době pouhých 700 milionů let po Velkém třesku. Podle současných teorií by tak obrovská černá díra neměla mít dost času vzniknout. Pokud jsou výsledky správné, mohlo by to znamenat, že supermasivní černé díry vznikaly dříve než samotné galaxie.

A právě zde se skrývá jádro celého sporu. Část vědců tvrdí, že nejde o klasické supermasivní černé díry, ale o zcela nový typ objektu označovaný jako „black hole star“. Takový útvar by zvenčí připomínal obří rudou hvězdu, jeho záření by však místo termojaderné fúze poháněla mladá černá díra ukrytá uvnitř.

Pohlcováním okolního plynu by černá díra uvolňovala energii, která by udržovala celý objekt rozžhavený a zářící. Tato hypotéza by vysvětlila, proč se v raném vesmíru objevují zdánlivě příliš velké černé díry.

Jiní astronomové ale namítají, že „červené tečky“ mohou být obyčejné supermasivní černé díry pozorované v dosud neznámých podmínkách mladého vesmíru.

Nový způsob vážení

Autoři studie se pokusili spor rozhodnout pomocí techniky nazývané spektroastrometrie. Webbův teleskop sledoval pohyb vodíku obíhajícího kolem objektu a díky drobným změnám vlnové délky světla dokázali vědci určit rychlost plynu i hmotnost centrálního tělesa.

Výsledky naznačují, že černá díra může být dokonce hmotnější než její hostitelská galaxie – pokud kolem ní vůbec nějaká existuje. To otevírá dveře exotickým teoriím, například možnosti, že podobné objekty vznikly přímým kolapsem obřích mračen plynu krátce po Velkém třesku, nebo dokonce už v prvních okamžicích existence vesmíru.

Ne všichni astronomové však výsledky nové studie přijímají. Pozorovaný objekt je natolik vzdálený, že měření probíhala prakticky na hranici možností současných přístrojů. Skeptici proto upozorňují, že odhad hmotnosti bude potřeba potvrdit dalšími pozorováními.

Velké naděje se upínají k budoucím observatořím, především k evropskému Extrémně velkému dalekohledu (ELT) budovanému v Chile. Ten by měl během příští dekády definitivně objasnit, zda „malé červené tečky“ skutečně skrývají obří černé díry, nebo představují dosud neznámý typ kosmických objektů.

Ať už spor dopadne jakkoliv, astronomové jsou přesvědčeni, že Webbův teleskop otevřel zcela novou kapitolu výzkumu raného vesmíru. Tajemné červené body totiž ukazují, že první miliarda let kosmické historie byla pravděpodobně mnohem bouřlivější a podivnější, než si vědci ještě před několika lety představovali.

Jízda se (nejen) ve Francii tradičně těšila vysoké prestiži. Především za Napoleona představovala často rozhodující vojenskou sílu a v době největšího rozkvětu císařství sloužily v sedlech desetitisíce mužů. Již další války v 19. století ale ukázaly postupné zastarávání této zbraně. V konfliktu s Pruskem v 70. letech se ukázala neschopnost čelit palebné síle nepřátelských kulometů a děl. Přesto země galského kohouta disponovala v roce 1914 dosud úctyhodným jezdectvem.

Lehká a těžká

V létě 1914 měla Francie k dispozici hned několik typů jízdního vojska. Těžkou kavalerii reprezentovali kyrysníci a dragouni; tyto jednotky využívaly velká plemena normandských koní a obecně do nich rukovali větší muži – nejvyšší povolená výška u kyrysníků dosahovala 1,75 metru.

Standardní výzbroj tvořila šavle s rovnou čepelí a karabina Berthier Mle 1890 s 48 náboji, zatímco důstojníci používali revolvery. Zkušenosti z války s Pruskem pak u dragounských oddílů vedly ke znovuzavedení kopí, která se v roce 1914 vyráběla z oceli a dosahovala délky necelých tří metrů. Uniformy tvořily charakteristické špičaté helmy ozdobené žíněmi z koňského ohonu, kyrysníci si pak podrželi i tradiční pancíř chránící hrudník.

Jízdní myslivci a husaři tvořili lehkou kavalerii a mimo ně v koloniích fungovaly ještě jednotky spahiů a další domorodé formace. Ty využívaly menších arabských plemen koní. Příslušník lehké jízdy musel dosahovat výšky 1,59–1,68 metru a neměl vážit více než 65 kg. Hlavní část výzbroje tvořily opět karabiny a šavle – v tomto případě zahnuté a o něco kratší. Vojáci si však často opatřovali značnou část výzbroje sami, proto výzbroj bývala dost rozmanitá. Na začátku války se také do výzbroje lehké jízdy dostala kopí, buď ocelová či starší bambusová s kovovým hrotem.

Na koni s kulometem

Jízdní jednotky dosud představovaly v mnoha ohledech elitní společenství a mezi důstojníky se nacházelo výrazně více synků z patricijských rodin než u jakékoliv jiné zbraně. Kavalerie také dosud nabízela možnost nejrychlejšího kariérního postupu. Zároveň si velení republikové armády velmi dobře uvědomovalo, že s rostoucí palebnou silou pěchoty význam jízdy klesá. Muž na koni představoval snadný cíl a v době kulometů masivní útoky kavalerie ztrácely svůj někdejší efekt. Proto se také změnily i její způsoby boje.

Napříště měla provádět především průzkumné úkoly, zajišťovat rychlou podporu ohroženým jednotkám, krýt ústup vlastních sil a případně provádět překvapivé přepady. Útok koňmo se měl vést jen za výhodných okolností, jinak měli jezdci sesednout a bojovat jako pěchota. Za tímto účelem také každá brigáda disponovala družstvem obsluhujícím těžký kulomet St. Étienne mle 1907. Na úrovni divize pak měly jezdectvo podpořit tři dělostřelecké baterie vyzbrojené 75mm kanony.

Nejnižší organizační složkou byl peloton o 30 mužích a čtyři pelotony pak tvořily eskadronu vedenou kapitánem. Následoval pluk, brigáda a divize, přičemž každá z formací obvykle disponovala výrazně menší početní silou než její pěší ekvivalent. Pro příklad – pěší pluk francouzské armády čítal na začátku války přes 3 000 mužů, v případě jízdy se však jednalo o 600 vojáků. V roce 1913 disponovala země galského kohouta 12 pluky kyrysníků, 32 dragounů, 21 myslivců a 14 husarů. Mimo to pak ještě šesti pluky afrických myslivců a čtyřmi spahijskými.

Válka o hranice

Francouzské jízdní formace byly uvedeny do pohotovosti ještě před samotným vyhlášením mobilizace. Kavalerie měla nejen krýt problematická místa na hranici s Německem, ale také dohlížet na průběh příprav v zázemí – zvláštní kyrysnický pluk zůstal po celou dobu konfliktu v Paříži pro případ demonstrací.

Již 1. srpna, tedy ještě před oficiálním vyhlášením války, došlo k prvním šarvátkám jízdních oddílů na německo-francouzské hranici. Obě strany především „oťukávaly“ pozice nepřítele a snažily se získat zajatce. O den později došlo u Mylhúz v Alsasku ke střetu 11. dragounského pluku s německým 5. plukem jízdních myslivců. V krátké srážce padl poručík Albert Mayer a kapitán pěchoty Jules-André Peugeot – oficiálně první dva padlí na západní frontě.

Jízdní formace francouzské armády na západě se posléze sloučily do dvou sborů – 2., 6. a 10. divize utvořily sbor „Conneau“, který vyplnil mezeru mezi 1. a 2. armádou, 4. a 9. jízdní divize daly vzniknout sboru „Abo“. Mimo to působily pluky kavalerie přidělené jednotlivým pěším formacím.

Od 7. srpna spustilo velení rozsáhlou ofenzivu v Alsasku a Lotrinsku, při které měli muži v sedlech sehrát klíčovou roli při průzkumu. V Altkirchu došlo k tvrdému střetu dragounské hlídky s německou pěchotou a dělostřelectvem, který jízdní oddíl zcela zdecimoval. Po obsazení ­Mylhúz vyrážely jízdní hlídky na průzkumné operace až k Sundgau a směrem na švýcarskou Basilej. Následný německý protiúder však donutil francouzskou armádu včetně jejích jízdních složek k ústupu k pevnosti Belfort.

Z Belgie k Marně

Krátce po provedení mobilizace vznikl z nově ustavených jízdních divizí (1., 3. a 5.) sbor „Sordet“ disponující 16 000 muži, který měl krýt levé křídlo francouzské armády. Po přepadení Belgie 4. srpna formace vyrazila na pomoc kdysi neutrální zemi a překročila severní hranici. O několik dní později došlo k prvním střetům s Němci u řeky Mázy a sbor pod velkým tlakem pomáhal „hasit“ ohrožená místa fronty.

Dlouhé přesuny z jednoho místa na druhé (kavaleristé v té době průměrně urazili 40 km denně) však jezdectvo vyčerpaly. Slabší koně padali únavou a část jezdců tak musela pokračovat po svých.

V rámci francouzské 5. armády se sbor „Sordet“ zúčastnil bitev u Charleroi a Monsu, v nichž dohodová vojska utrpěla hořké porážky a musela přejít do všeobecného ústupu, který se nakonec zastavil až na Marně. Formace se nacházela na pokraji rozpadu. Některé bojeschopnější jednotky se vydaly na pomoc Britskému expedičnímu sboru, část se kvůli vyčerpání musela stáhnout do zázemí, většina plnila pomocné úkoly v rámci francouzské 6. armády. Po vítězství na Marně mělo jezdectvo pronásledovat ustupující Němce a nedovolit jim konsolidovat nové pozice. Vyčerpaná kavalerie ale už nedokázala zkoncentrovat dostatečnou sílu – přesto došlo k několika zajímavým střetům.

Devátého září dorazila skupina asi 80 dragounů pod velením poručíka Gironda na farmu Vaubéron. Tamní sedlák je upozornil na nepřátelskou základnu v nedalekých kopcích, kde se mělo nacházet také skryté letiště. Jezdci neváhali a druhý den vyrazili na místo určení s plánem zničit co nejvíce císařských letounů. Po příjezdu na místo se podařilo zapálit několik německých vozidel a pobít část strážných, ale zbytek posádky letiště se postavil na odhodlaný odpor a s pomocí kulometů způsobil Francouzům vážné ztráty.

Situace se záhy změnila a byli to dragouni, kdo chvatně opouštěl bojiště. Část včetně poručíka Gironda jednotky padla, většina se spořádaně stáhla, zbytek však byl rozprášen po okolí a tito muži se později vraceli ke svým na vlastní pěst. 

Na jiných místech se však jízdě dařilo lépe. Zhruba ve stejnou dobu rozprášila jednotka husarů nedaleko Senlis durynský pluk č. 94 a ukořistila jeho válečnou zástavu. V celkovém měřítku však pronásledování protivníka jezdectvem účel nesplnilo a již 14. září od něj Francouzi raději upustili. 

Nové úkoly pro starou zbraň

Zákopová válka možnosti nasazení kavalerie ještě více omezila. Francouzi se sice v roce 1915 ještě na několika místech pokusili o jízdní útoky proti nepřátelským pozicím, úspěchu však nedosáhli. V bitvě u Champagne 25. září vyrazila proti německým zákopům jednotka husarů s nadějí, že dokáže překonat území nikoho rychleji než pěchota. Masivní palba z kulometů a pušek však mezi muži v sedlech způsobila doslova masakr a jejich pokus utopila v krvi.

V reakci na změnu poměrů došlo k reformě jezdectva. Od června 1915 fasovali jezdci standardní modrošedé uniformy pěchoty, parádní přilby s koňskými ohony pak vystřídaly ocelové helmy typu Adrian. Kopí putovala do starého železa a namísto nich dostal každý jízdní pluk kulomet Chauchat, ruční zbraně se upravily tak, aby na ně šel přidělat bajonet. Mimo to vojáci nafasovali moderní zbraně v podobě granátometů a lehkých polních děl. Každý pak dostal dvě plynové masky – pro sebe i pro svého koně. Součástí výstroje se nově stalo pracovní nářadí jako lopaty, kleště nebo pily.

Spolu s tím se změnila i taktika, kavalerie měla jít napříště do akce až v případě úspěšného průlomu pěchoty, kdy by pomohla rozvinout útok a rychlým postupem znemožnila nepříteli vybudování nových obranných pozic. V souladu s tím se jízdním formacím stále častěji přidělovala obrněná vozidla. V obraně pak kavaleristé plnili funkci mobilní zálohy podporující problematické části fronty. Přibyly také úkoly především v zázemí, kde pomáhala četnictvu a pořádkovým jednotkám.

Zašlá sláva

Postupně se stále jasněji ukazovalo, že kavalerie nedokáže účinně konkurovat moderním zbraním, a tak ustupovala do pozadí a využívala se méně a méně. K 1. listopadu 1918 evidovala francouzská armáda na západní frontě již jen šest jízdních divizí – celkem disponovala Dohoda v té době ve Francii 209 divizemi. Ani konečný průlom nepřátelských pozic a pronásledování ustupujících Němců jezdectvo nevzkřísilo. Naproti tomu se jasně ukázaly klady motorizace a tankového vojska.

Po skončení války se jízdní vojska účastnila postupu k Rýnu a obsazení francouzských území ztracených o 40 let dříve, zatímco část kavaleristů se vrátila do vlasti potlačovat dělnické bouře. Ve 20. letech se ve službách armády stále ještě nacházelo 53 jízdních pluků, rychle však docházelo k jejich mechanizaci. Poslední velká akce, jíž se účastnily, představovala okupace Porýní v roce 1923. Jednalo se však již o labutí píseň kdysi elitní zbraně. 

V polovině 19. století se Thomasi Austinovi zastesklo po domově. Thomas byl Angličan, ale jako náctiletý se ocitl v australské kolonii. Teď, po několika desetiletích, patřil mezi zámožné vlastníky půdy a chovatele ovcí. S nadšením ale pěstoval koníčky staré domoviny: jako zapálený sportovec choval a šlechtil závodní koně a velkou část svých pozemků přeměnil na rezervaci určenou k zachování divokého života a k provozování lovu.

Kousek domova

Jeho odhodlání žít životem tradičního venkovského statkáře na druhém konci světa ho dovedla k tomu, že dělal vše, co bylo v jeho silách, aby přenesl alespoň kousek staré dobré Anglie i k protinožcům. A tady se stala kolosální chyba. Austin se totiž rozhodl, že si nechá dovézt 24 anglických králíků. „Vypuštění několika málo králíků,“ tvrdil, „nemůže napáchat pražádné škody a kromě trošky lovu přinesou s sebou závan domoviny.“ To se ale šeredně přepočítal...

Austin nebyl první, kdo přivezl do Austrálie králíky, ti se sem dostali s prvními loděmi už v roce 1788 a poté byli zavlečeni do Tasmánie. První divoce žijící populace byly zaznamenány v roce 1827 v jihovýchodní Tasmánii. Ale až Austinovi králíci byli zodpovědní za katastrofu, která měla přijít. Králíci se totiž množili... inu, jako králíci. A tak už v roce 1861, tedy dva roky po zásilce, se Austin v dopisu chlubil, že „anglických králíků mám na tisíce.“ 

Invaze, která se nedala zastavit

A nezůstalo u tisíců. Deset let po příjezdu prvních exemplářů bylo ve Victorii zastřeleno každoročně na dva miliony králíků, aniž by to v nejmenším ohrozilo jejich populaci. Ušatá armáda se brzy rozšířila po celé zemi – v Novém jižním Walesu byli spatřeni v roce 1880, v Jižní Austrálii a v Queenslandu v roce 1886, v Západní Austrálii v roce 1890 a v Severním Teritoriu v roce 1900.

Jenže králíci se nejen množili, ale taky jedli. Zbavili zemi veškeré vegetace a tím odsoudili mnohé rostlinné druhy k vymření. Boj o potravu přivedl na pokraj vyhubení i několik původně australských zvířat, zatímco země, kterou už nedržely pohromadě kořínky rostlin, se začala drolit a erodovat.

Rozsah katastrofy byl zřejmý už v 80. letech 19. století, ale úřady si nevěděly rady. Nic z toho, co zkoušely, nezastavilo nápor králíků. Vláda Nového jižního Walesu uveřejnila v Sydney Morning Herald lehce zoufale znějící inzerát, slibující výplatu „25 000 liber komukoli, kdo veřejnost seznámí s jakoukoli metodou či procesem, dosud v Kolonii neznámým, jak efektivně vyhubit králíky.“ 

V následujících desetiletích Australané zkoušeli proti přemnoženým králíkům snad všechno. Po sérii neúspěchů s jedy, pastmi a intenzivním lovem přišla na řadu myšlenka biologické kontroly: přivést do země jejich přirozené nepřátele, například divoké kočky. Tento plán se však ukázal jako naprosto katastrofální. Místo aby se zaměřily na králíky, začaly nově dovezené šelmy lovit původní australské druhy, které byly pomalejší a snazší kořistí. Kočky se do roku 1930 rozšířily po celé jižní polovině kontinentu a dnes je tento experiment považován za jeden z nejvarovnějších příkladů selhání biologického boje s invazními druhy.

Ploty a viry

Na počátku 20. století se Australané rozhodli pro další velkolepý projekt – stavbu legendárního Rabbit-Proof Fence, obrovského plotu dlouhého přes tři tisíce kilometrů, který měl králíkům zabránit v dalším šíření. Stavba byla nesmírně nákladná a plot se ukázal být neúčinný – králíci jej dokázali přelézt nebo podhrabat.

Nejúčinnější zbraní se nakonec stala biologie. V 50. letech 20. století byl do volné přírody vypuštěn virus způsobující myxomatózu. Ta zpočátku způsobila masové úhyny a snížila počet králíků o více než 90 %. Jenže příroda se přizpůsobila – přežili odolnější jedinci, virus mutoval a jeho účinnost postupně klesala. Vědci tento jev označují jako koevoluci: hostitel a virus se neustále přizpůsobují jeden druhému.

Další pokus přišel v 90. letech, kdy byl nasazen virus králičího moru. I ten zpočátku populaci dramaticky zredukoval, ale s postupem času se opět objevily odolné populace. Jeho novější varianta, zaznamenaná v roce 2015, je účinnější, zasahuje i mladší jedince a šíří se rychleji – Austrálii tak poskytla nový, silný nástroj v dlouhotrvajícím boji. Přesto všechno se králíky zatím vymýtit nepodařilo. Jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, rychle se množí a dokážou znovu osídlit oblasti, kde už byli dříve vyhubeni.

Žravá ryba

Důkazů, že bychom měli nechat zvířata a rostliny tam, kde je nalezneme, ale samozřejmě historie přináší mnohem víc. Ukázkový je třeba případ robala (okouna) nilského, téměř dvoumetrového žravého dravce, který původně pochází z Nilu. Britští kolonizátoři ve východní Africe se v roce 1954 rozhodli vysadit jej do Viktoriina jezera, aby zvýšili rybolovnou produkci. V jezeře v té době žilo dost ryb a rybáři byli spokojení s tím, co mohli ulovit. Britům se to ale zdálo málo. Největší skupinu ryb v jezeře tehdy tvořily stovky různých druhů cichlid – malých, krásně vypadajících rybek oblíbených u akvaristů.

Po příchodu robala se ale všechno změnilo. Dravý obr začal masově požírat menší druhy, které se neměly šanci přizpůsobit. Do 80. let 20. století vymizelo přes 200 druhů cichlid a mnoho dalších je považováno za vyhynulé nebo kriticky ohrožené. Jezero přišlo o velkou část své biologické rozmanitosti – a spolu s ní i o rovnováhu celého ekosystému.

Zpočátku se zdálo, že aspoň rybářství prosperuje: robalo poskytoval velké množství masa a stal se vývozním artiklem. Ale brzy se ukázaly temné stránky. Tradiční komunity, které dříve lovily menší druhy na jednoduchých člunech, z velké části zanikly. Robalo vyžadoval větší lodě, motory a sítě, což vedlo ke koncentraci zisků do rukou několika málo firem. Současně se rozběhla masivní těžba dřeva – rybí maso bylo třeba sušit na ohni, a proto docházelo k odlesňování okolí jezera. To způsobilo další erozi půdy a znečištění vody.

Přemnožený tvor postupně zdecimoval potravu v jezeře, a když ubývalo menších ryb, i jeho populace začala kolísat. Zároveň se v jezeře přemnožily řasy kvůli znečištění a vymizení druhů, které dříve čistily vodu. Dnes se Viktoriino jezero potýká s eutrofizací – nedostatkem kyslíku a hrozbou kolapsu rybářského průmyslu.

Hadí katastrofa

Další nešťastný případ se stal na ostrově Guam. Po skončení druhé světové války se tam v lodi dostala bojga hnědá, had původem ze Šalamounových ostrovů. Bez přirozených predátorů se dokázal velmi rychle rozmnožit (odhady uvádějí přibližně 123 jedinců na hektar) a během několika desetiletí způsobil ekologickou katastrofu. Had zlikvidoval téměř všechny původní druhy ptáků – 80–90 % ptačí fauny zmizelo nebo je dnes silně ohroženo. Zbylé druhy jen stěží přežívají, zpravidla na lokalitách, kde jsou před hady chráněny. 

Kromě toho byly výrazně postiženy místní populace plazů a savců, a naopak se zde přemnožili pavouci. Had škodí i místním lidem. Výjimečná nejsou uštknutí ani výpadky proudu vzniklých zkratováním elektrického vedení hady, kteří vylezli na stožáry nebo vnikli do transformátorů.

Od 90. let se na Guamu vyvíjejí různá opatření ke kontrole bojgy: používají se pasti, bariéry, letecké návnady s toxiny nebo sledování pomocí eDNA. Novější odhady populace hada uvádějí pokles na 10–21 jedinců na akr, ale přesto had zůstává vážnou ekologickou hrozbou. Guam se tak stal učebnicovým příkladem toho, že ekologická invaze je téměř nevratná a prevence je klíčová.

Zelený škůdce

Ale nejen zvířata se mohou vymknout kontrole. Kudzu, réva původem z Asie, byla do USA poprvé dovezena v roce 1876, kdy ji Japonci představili na světové výstavě ve Filadelfii jako okrasnou a užitečnou rostlinu. Američanům se její rychlý růst a sytě zelené listy zalíbily — začali ji vysazovat na pergoly a verandy jako dekoraci i stínidlo.

Ve 30. letech se rostlina dočkala oficiální podpory vlády USA, protože dokázala rychle pokrýt svahy a bránit erozi půdy. Farmáři ji sázeli na statisících hektarech po celém jihu Spojených států. Jenže kudzu roste neuvěřitelnou rychlostí – až 30 centimetrů denně, a dokáže během jediné sezony pohltit celé lesy, domy i stožáry elektrického vedení. Dusí stromy a keře pod neproniknutelnou vrstvou listů, blokuje sluneční světlo a znemožňuje růst původní vegetace.

Američané jí začali přezdívat „réva, která pohltila Jih“. Dnes pokrývá více než tři miliony hektarů amerického území, a přestože se ji úřady i vědci snaží potlačit, odstranění je téměř nemožné. Používají se herbicidy, vypalování, mechanické odstranění i biologická kontrola – žádná metoda však nepřináší trvalý úspěch.

V roce 2009 se ve státě Georgia objevil „brouk kudzu“ čili Megacopta cribraria pocházející z Asie. Musel mít obrovskou radost, když na místě našel hromadu své oblíbené révy. Zpočátku se zdálo, že by mohl být nečekaným spojencem v boji proti přemnožené rostlině, která už po desetiletí dusila americký Jih. Během tří let se rozšířil do tří států a zlikvidoval celou třetinu biomasy kudzu.

Jenže jak to často bývá, řešení přineslo nový problém. Brouk kudzu totiž napadá i úrodu sóji, hlavní zdroj příjmů ve většině dotčených států. V některých oblastech USA způsobil ztráty výnosů až o 60 % a stal se dalším invazním druhem, proti kterému teď farmáři vedou boj stejně urputný, jako kdysi proti kudzu.

Zabijácké včely

Lidská touha převážet zvířata nebo rostliny z jejich domoviny na místa, která nejsou jejich přirozeným prostředím, se dokonce neomezuje jen na už žijící druhy: občas se nám podaří stvořit druhy úplně nové. To se stalo v roce 1956, když si brazilský vědec Warwick Estevam Kerr z Tanzanie přivezl několik afrických včelích královen, protože je chtěl zkřížit s evropskými včelami v naději, že kombinace jejich vlastností bude lépe vyhovovat brazilskému prostředí.

Jenže experiment se zvrtl. Několik desítek královen uniklo z izolovaného chovu v laboratoři u brazilského města Rio Clara a v přírodě se začaly křížit s místními včelami. Výsledkem byla „afri­kanizovaná včela“, kříženec, který si ponechal africkou odolnost a pracovitost, ale také výraznou agresivitu. 

Tyto včely se začaly rychle šířit Jižní Amerikou, pak přes Střední Ameriku až do Spojených států. Úl brání mnohem agresivněji a útočí ve větším počtu, takže dokážou rozdat až desetkrát víc žihadel. Víc jak tisíc lidí už po bodnutí zemřelo, proto se jim začalo přezdívat „zabijácké včely“. Přestože jsou nebezpečné, jsou zároveň výbornými opylovači a v některých oblastech dokonce nahradily původní, méně odolné populace.

Historie invazních druhů ukazuje, že lidská snaha ovládat přírodu často končí katastrofou a že skutečná moudrost spočívá v pochopení a ochraně ekosystémů, nikoli v jejich přetváření.