Představa návratu vyhynulých zvířat dlouho patřila spíše do světa science fiction. Americká biotechnologická společnost Colossal Biosciences se však snaží tuto hranici posunout. Firma nedávno oznámila další krok v projektu „oživení“ novozélandského moa – obřího nelétavého ptáka, který vyhynul před asi šesti sty lety. Tentokrát nejde jen o genetické úpravy, ale o vývoj umělé skořápky.

Moa patřili k největším ptákům v dějinách Země. Přesahovali výšku tří metrů, vážili přes 200 kilogramů a kladli obří vejce. Právě jejich velikost dnes představuje zásadní problém, protože neexistuje žádný současný pták, který by mohl fungovat jako náhradní matka.

Návrat vyhynulého druhu? Ne tak docela

Colossal Biosciences proto vyvíjí umělý inkubační systém založený na silikonové membráně, která napodobuje vlastnosti skutečné skořápky. Technologie byla údajně úspěšně otestována na kuřatech. Dosavadní pokusy o vývoj embryí mimo vejce totiž často selhávaly kvůli nedostatku kyslíku. Nová membrána má kyslík propouštět podobně efektivně jako přirozená skořápka.

Přesto mnoho vědců upozorňuje, že skutečné „vzkříšení“ moa není možné. DNA se totiž postupně rozpadá a kompletní genom už nelze získat. Případný „nový moa“ by tak nebyl přesnou kopií původního zvířete, ale geneticky upraveným organismem, který by jej pouze připomínal. Podobný přístup firma použila už při projektu pravlka obrovského, kdy upravila asi dvacet genů vlka obecného.

Oznámení navíc vyvolalo mezi odborníky skepsi. Firma své výsledky zveřejnila pouze v tiskové zprávě a dosud nepředložila recenzovanou studii ani podrobná data. Podle evoluční genetičky Louise Johnsonové z univerzity v Readingu je proto obtížné skutečný význam objevu posoudit.

Vedle technických problémů se objevují i otázky etické a ekologické. Paleogenetik Carles Lalueza-Fox upozorňuje, že dnešní Nový Zéland už vypadá úplně jinak než v době, kdy moa žili, a není jasné, zda by podobný organismus měl v moderní přírodě vůbec místo.

Příběh moa tak ukazuje, že moderní genetika se pohybuje na hranici mezi špičkovým výzkumem, technologickým optimismem a mediální atrakcí. Ať už projekt dopadne jakkoliv, jedno je jisté: představa návratu dávno vyhynulých tvorů se pomalu přesouvá z románů do reálných laboratoří. Jak blízko jsme skutečnému „vzkříšení“ minulosti, ale zatím vůbec není jasné.

Když taje starobylý permafrost, která po dlouhou dobu svírala ledem krajinu Arktidy, není výsledkem jen to, že ve zdejších tocích přibývá voda. Tání dlouhodobě zmrzlé půdy ve skutečnosti rozpoutává v mnoha řekách a potocích Arktidy znečištění podobné důlní havárii. 

Podle výsledků nového výzkumu, publikovaného ve vědeckém časopise Science, se z celé řady arktických toků stávají kyselé strouhy plné kovů. Tání permafrostu odkrývá sulfidické minerály, které následně reagují s kyslíkem a vodou, což je proces podobný tomu, který vzniká při důlním znečištění. Tyto reakce uvolňují do okolních vod kyseliny a těžké kovy, například zinek, nikl, kadmium nebo hliník.

Špinavá voda v Arktidě

Vedoucí výzkumného týmu Sean Carey z McMasterovy univerzity pracuje v Yukonu už od poloviny 90. let. Jeho práce se soustředila na budování vztahů s místními lidmi a na vytváření dlouhodobých monitorovacích stanovišť, která mají pomoci pochopit, jak severní vodní systémy reagují na změny životního prostředí.

Při analýze stopových množství kovů ve vodě byli vědci svědky dramatických změn téměř v reálném čase. „Co nás šokovalo, byla rychlost, s jakou se to odehrálo,“ přiznává Elliott Skierszkan z Carletonské univerzity. „Očekávali jsme změny během desetiletí, ale během dvou let od roku 2023 jsme sledovali prudký propad pH k vysoce kyselým hodnotám a potoky zbarvené do oranžova.“ 

„Pozoruhodná je jak rychlost, tak rozsah,“ doplňuje Matthew Lindsay z Univerzity Saskatchewanu. „Kvalita vody v některých z těchto toků se zhoršuje extrémně rychle a všude tam, kde podloží obsahuje sulfidické minerály, vidíme tento proces ve značném rozsahu, napříč celými regiony.“

Na okouzlujícím snímku pořízeném dalekohledem Gemini North na havajské observatoři Gemini září planetární mlhovina NGC 1514, přezdívaná Křišťálová koule. Je od nás vzdálená zhruba 1 500 světelných let.

Planetární mlhoviny vznikají ve vesmíru tehdy, když malá či středně hmotná hvězda na konci svého života odvrhne své vnější vrstvy a vytvoří více či méně kulovitý oblak plynu. Obvykle mají hladší a pravidelnější tvary, takže Křišťálová koule je se svými očividně hrbolatými plynnými obaly poměrně výjimečná.

Planetární mlhovina dvojhvězdy

Na první pohled se může zdát, že ve středu mlhoviny na tomto snímku září jediný světelný zdroj. Ve skutečnosti se tam ale nacházejí dvě hvězdy, které kolem sebe obíhají s periodou přibližně devíti let, což je nejdelší známá oběžná doba mezi dvojhvězdami uvnitř planetární mlhoviny.

Vědci se domnívají, že jedna z těchto hvězd, kdysi několikanásobně hmotnější než naše Slunce, odvrhla své vnější vrstvy. Jak tato původní hvězda a její průvodce obíhají kolem společného těžiště, společně formují rozpínající se plynný obal svými silnými a nesymetrickými hvězdnými větry.

Tímto způsobem dvojhvězda uvnitř planetární mlhoviny vytváří elegantní tvary, které dnes pozorujeme. Jádro zaniklé hvězdy stále ještě žhne zářením a dodává okolnímu plynu vysokou teplotu i barevnou záři. Odhadovaná teplota mlhoviny Křišťálová koule dosahuje zhruba 15 000 kelvinů (14 700 °C).

Když se řekne T. rex, většina lidí si představí legendárního suchozemského predátora s mohutnou hlavou a drtivým skusem. Paleontologové ale nyní popsali úplně jiného „krále tyranů“ – tentokrát z pravěkých moří. Nově identifikovaný mosasaur dostal jméno Tylosaurus rex a podle vědců šlo o jednoho z nejděsivějších mořských predátorů období křídy.

Obří mořský plaz žil asi před 80 miliony let, tedy v době, kdy Zemi stále vládli dinosauři. Na délku mohl měřit až 13 metrů, tedy přibližně jako autobus. Jeho lebka byla vybavena jemně vroubkovanými zuby a mimořádně silnými čelistmi schopnými drtit kořist. Fosilie navíc naznačují, že šlo o agresivního tvora, který se často střetával i s příslušníky vlastního druhu.

Vládcové pravěkých moří

Mosasauři nebyli dinosauři, ale velcí mořští plazi příbuzní dnešním varanům a hadům. V období svrchní křídy patřili mezi dominantní predátory oceánů. Obývali rozsáhlé vnitrozemské moře známé jako Velké vnitrozemské moře, které tehdy rozdělovalo Severní Ameriku na dvě části a táhlo se od Mexického zálivu až k Arktidě.

Rod Tylosaurus byl známý už dlouho. Dosud nejznámějším druhem byl Tylosaurus proriger, popsaný již v roce 1869. Nová studie ale ukazuje, že část fosilií přiřazovaných tomuto druhu ve skutečnosti patří jinému, dosud nerozpoznanému druhu.

Za objevem stojí paleontoložka Amelia Zietlowová z Amerického přírodovědného muzea. Při studiu fosilie uložené v muzejních sbírkách si všimla, že exemplář označený jako Tylosaurus proriger se v několika důležitých znacích odlišuje od ostatních známých jedinců.

Kostra byla objevena už v roce 1979 poblíž umělé nádrže nedaleko Dallasu v Texasu. Když vědci porovnali tento exemplář s původní referenční fosilií Tylosaura prorigera uloženou v Muzeu komparativní zoologie při Harvardově univerzitě, zjistili, že jde o samostatný druh. Následně identifikovali více než desítku dalších fosilií se stejnými znaky v různých institucích.

Nově popsaný druh se od Tylosaurus proriger lišil hned několika zásadními rysy. Byl zhruba o čtyři metry delší, měl jemně pilovité zuby a žil o několik milionů let později. Zatímco většina fosilií Tylosaura proriger pochází z dnešního Kansasu a je stará asi 84 milionů let, fosilie Tylosaura rex byly nalezeny hlavně v Texasu a pocházejí z období před 80 miliony let.

Brutální predátor s násilnickou povahou

Anatomie nového druhu ukazuje, že šlo o mimořádně nebezpečného lovce. Silné svaly čelistí a krku mu umožňovaly prudké útoky i drcení velké kořisti. Výzkumníci však narazili i na něco neobvyklého: známky extrémního násilí mezi samotnými mosasaury.

Jeden z nejznámějších exemplářů, přezdívaný „Black Knight“, uložený v Perotově přírodovědném muzeu v Dallasu, postrádá špičku čenichu a má zlomenou spodní čelist. Podle vědců tato zranění pravděpodobně způsobil jiný jedinec stejného druhu.

Takto rozsáhlé důkazy vzájemných soubojů dosud paleontologové u tylosaurů prakticky nepozorovali. Je možné, že šlo o souboje o teritorium, potravu nebo partnery. Objev tak vykresluje Tylosaura rex jako mimořádně agresivního predátora, který vládl mořím podobně nekompromisně jako jeho slavnější jmenovec na souši.

Nové jméno pro staré hvězdy

Přejmenování se dotkne i několika velmi známých fosilií. Například slavný exemplář „Bunker“ vystavený Muzeu přírodní historie při Kansaské univerzitě nebo exemplář „Sophie“ z Peabodyho muzea při Yaleově univerzitě budou nyní považovány za zástupce druhu Tylosaurus rex.

Samotné jméno má navíc zajímavou historii. Už v 60. letech si paleontolog John Thurmond všiml, že velcí tylosauři z Texasu mohou představovat neznámý druh. Neformálně je tehdy označil jako „Tylosaurus thalassotyrannus“, tedy „mořský tyran“.

Nová studie není důležitá jen kvůli pojmenování dalšího pravěkého tvora. Výzkumníci upozorňují, že vědecké databáze používané ke studiu evoluce mosasaurů se za posledních téměř 30 let téměř nezměnily. Autoři proto znovu analyzovali evoluční vztahy mezi tylosaury a navrhli nový rodokmen celé skupiny.

Podle nich může být dosavadní představa o vývoji mosasaurů zastaralá a bude potřebovat rozsáhlejší revizi. Objev Tylosaura rex tak ukazuje, že i desítky let staré fosilie mohou skrývat překvapení – a že paleontologie zdaleka není uzavřenou disciplínou. I dnes se totiž může ukázat, že slavný exponát v muzeu představuje úplně nový druh dávno vyhynulého vládce oceánů.

V novinových článcích se dříve objevovaly více či méně potvrzené zprávy o lidech bez potřeby spánku. Patřil mezi ně například Al Herpin, který tvrdil, že nikdy v životě neusnul, nebo maďarský voják Paul Kern, jenž přežil průstřel hlavy a od té doby už prý nikdy nespal.

V měřeném experimentu zvítězil 17letý student Randy Gardner, jenž vydržel bdít 11 dní a 25 minut pod nepřetržitým lékařským dohledem. Všichni ostatní lidé však potřebují k životu pravidelné střídání cyklů spánku a bdění, které mají dohromady 24 hodin.

I když je spánek důležitou součástí našeho života, existuje mnoho lidí, jimž dělá problémy. Ať už hovoříme o usínání, udržení spánku, nebo o jeho neadekvátní hloubce, lékařská věda tyto potíže shrnuje pod pojmem „nespavost“ neboli „insomnie“. Zvláště v dnešní hektické době je kvalitní odpočinek nezbytný, diagnostika a léčba poruch spánku se často podceňují.

Nemesis třetiny dospělých

Kvalitní spánek hraje klíčovou roli a jeho nedostatek má nezměrný dopad na duševní i fyzické zdraví a celkovou pohodu. Nejedná se přitom o zřídkavý problém: Asi třetina všech dospělých uvádí některý z příznaků nespavosti a 6 až 10 % lidí trpí natolik závažnými symptomy, že splňují diagnostická kritéria pro poruchu spánku.

Nespavost se vyznačuje různými příznaky. Buď nemůžete usnout, nebo spát kontinuálně, případně obojí. Další variantou je, že se probudíte po několikahodinovém spánku bez pocitu osvěžení, případně jste unavení a obtížně fungujete během celého dne.

Řada lidí se příliš časně probouzí a už nemůže znovu usnout. Můžete také strávit většinu noci v bdělém stavu a přitom se bát, že nedokážete usnout. Insomnie může mít i projevy konzistentního vzorce přerušovaného spánku, kterým se nezotavíte. Tyto problémy logicky přinášejí další obtíže, jako jsou únava, podrážděnost, časté změny nálady během dne, porucha soustředění či paměti.

Skrytá hrozba

Nespavost může mít časem i mnohem vážnější následky. Kromě duševních nemocí (úzkosti či deprese) zvyšuje riziko mrtvice, infarktu či cukrovky a metabolického syndromu. Insomnie oslabuje funkci imunitního systému a zvyšuje i riziko astmatických záchvatů. Nedostatek spánku rozvíjí riziko chyb v práci i při řízení a obsluze nástrojů a v neposlední řadě snižuje sexuální libido.

Odborníci rozdělují nespavost do několika podtypů v závislosti na jejích konkrétních projevech a vlastnostech. Akutní nespavost se týká krátkodobých potíží se spánkem, které však netrvají déle než několik týdnů. Naproti tomu chronická nespavost ovlivňuje spánek po dobu tří a více dní v týdnu, a to po dobu nejméně tří měsíců.

Nespavost spojená s usínáním (anglicky sleep-onset insomnia) se týká fáze mezi ulehnutím a spánkem. Tento typ nespavosti zažívá často i běžná populace, obvykle při nadměrném příjmu kofeinu nebo při stresu, dlouhodobě se pojí s některými duševními poruchami. Neschopnost spánek udržet je provázena častým či předčasným probouzením. Může se vyskytovat i v kombinaci s předešlou variantou insomnie. Specifickým druhem nespavosti je behaviorální insomnie u dětí, jež zahrnuje problémy s usínáním a odmítáním chodit spát, často je provázána s poruchami denního režimu.

Bolest, nebo stres?

Jestliže je nespavost navázána na nějakou již existující chorobu, dělíme ji na tzv. primární (idiopatickou) a sekundární (komorbidní). Primární insomnie nepochází z žádné jasné příčiny nebo existujícího duševního či zdravotního stavu. Oproti tomu sekundární nespavost je spojena s nějakou známou příčinou, mezi které patří například chronická bolest a onemocnění, duševní poruchy, práce na směny nebo užívání některých léků. 

U akutní nespavosti to bývá nejčastěji nově vzniklá stresová situace, rozrušující či traumatizující životní událost, změny spánkových návyků (spaní v hotelu, novém domově, s novým partnerem), fyzická bolest, onemocnění, pásmová nemoc (jet-lag) nebo nově nasazené medikamenty.

Chronická nespavost, pokud není primární, má také určité příčiny. Nejčastěji mezi ně patří chronické bolestivé stavy (artritida či bolesti zad), dlouhodobé obtíže psychického rázu, užívání návykových látek, spánková apnoe a jiné poruchy spánku nebo některá chronická onemocnění (cukrovka, rakovina, chronické pálení žáhy, kardiovaskulární onemocnění).

Ohrožené druhy

Ačkoli nespavost postihuje lidi jakéhokoli věku nebo pohlaví, nejčastěji se rozvíjí ve starší dospělosti a u žen těsně před, během nebo po menopauze. Zmiňovaný stres způsobující nespavost může být vyvolán celou řadou příčin – typické jsou finanční problémy, vztahové obtíže či problémy v rodině.

Jet-lag jde ruku v ruce s častým cestováním s výraznou změnou časových pásem, mezi další nepříznivé faktory patří i sedavý způsob života a nepravidelný režim. Spánek během dne také narušuje pravidelný spánkový cyklus, stejně tak nadměrný přísun kofeinu, kouření či alkohol.

Specifickým problémem je nespavost u žen během těhotenství. Týká se především prvního a třetího trimestru a je způsobena řadou fyziologických změn spojených s těhotenstvím. Patří mezi ně hormonální dysbalance, častá nevolnost a zvýšená potřeba močení. K nim se přidává přirozený duševní stres z nové situace, přibývajících povinností, obav a nejistoty. Kvalitnímu spánku nepřidají ani časté bolesti zad a křeče.

Dobrou zprávou však je, že těhotenská insomnie nemá podle dosavadních poznatků vliv na vývoj plodu a její příčiny i projevy obvykle samy po porodu pominou. Jako prevence se doporučuje přiměřená fyzická aktivita, vyvážená strava a konzistentní spánkový režim i v těhotenském období.

Speciální skupinou insomniků jsou i děti. I u nich mohou být příčiny obdobné jako u dospělých, na mysli máme především duševní stres, ale například s rostoucí obdobou colových nápojů i nadměrný příjem kofeinu. Nelze opomenout, že také děti mohou trpět bolestivými a chronickými chorobnými stavy, které mají na spánek nepříznivý vliv.

Hroutící se psýché

Kromě obtíží s usínáním či udržením spánku mohou příznaky insomnie u dětí zahrnovat i denní ospalost či neklid, podrážděnost, náladovost, disciplinární problémy či obtíže s pamětí a koncentrací. Při absenci jiné zřejmé vyvolávající příčiny stačí často k nápravě důsledná režimová opatření – snížení stresu, důsledné dodržování spánkové hygieny, pravidelného denního rytmu či vytvoření uklidňujících rituálů před spaním (čtení pohádek aj.). Pediatr či dětský psychoterapeut má často s podobnými stavy bohaté zkušenosti, proto se vyplatí neodkládat jeho návštěvu v případě dlouhodobějších a závažnějších potíží.

Až 75 % případů nespavosti se vyskytuje ve starší dospělosti. Zde se často kombinuje více vyvolávajících faktorů, jež mohou působit až dominovým efektem. S věkem často souvisejí změny cirkadiánních rytmů, které ztěžují usínání a udržení spánku. Zvláště důchodci často přicházejí o konzistentní denní rozvrh a pravidelné sociální interakce, což obojí přispívá ke vzniku nespavosti. Stejně tak sociální izolace prohlubuje depresi, jež je sama o sobě vyvolávajícím faktorem insomnie. Se zvyšujícím se věkem navíc přibývá chronických bolestivých onemocnění a dalších nepříznivých stavů pro klidný spánek. Noční nespavost také podporuje tendence zdřímnout si během dne, a tím se prohlubuje narušení cirkadiánního rytmu.

Úzce propojená je insomnie také s úzkostnými stavy, a to oběma směry. Při pocitech úzkosti nebo strachu se objevují problémy se spánkem či usínáním, zároveň chronická nespavost prohlubuje úzkosti a snižuje toleranci ke stresujícím faktorům během dne. Nadto se úzkostnému člověku trpícímu nespavostí zesilují pocity strachu před spaním z toho, že opět neusne a bude unavený – jedná se tedy o začarovaný kruh.

V rukou odborníků

Pro správnou diagnostiku poruch spánku je důležité klinické vyšetření, které se provádí obvykle ve specializovaných centrech. Klíčová je pro získání správné diagnózy podrobná anamnéza. Ta zahrnuje kompletní souhrn všech chorobných stavů, s nimiž se pacient léčil nebo léčí, užívané léky (řada z nich může ovlivňovat spánek), příznaky nejen fyzických, ale i duševních poruch. Dále je nutné do anamnézy zahrnout stresory v osobním i pracovním životě a konečně i podrobnou historii vzniku poruchy spánky a jejího trvání včetně důsledků v osobním životě.

Součástí možného klinického postupu může být i analýza záznamu spánku. Vyšetřující specialista vás požádá, abyste si vedli podrobné informace o průběhu spánku, včetně přesné doby, kdy jdete spát, za jak dlouho přibližně usnete, jak často a kdy se budíte a samozřejmě kdy ráno vstáváte. Za dva až čtyři týdny vznikne poměrně podrobný přehled, který může přispět k přesné diagnostice a rozklíčování spánkových vzorců.

Vyšetřující lékař může navrhnout i provedení doplňujících diagnostických postupů a krevních odběrů, jež mohou vyloučit další chorobné stavy ovlivňující spánek. Při podezření na obstrukční spánkovou apnoi lze provést polysomnografické vyšetření ve specializované laboratoři, která analyzuje průběh spánku přístrojově. 

Na přelomu 15. a 16. století hledala francouzská koruna spojence proti nebezpečně sílícímu rodu Habsburků. A jeden takový se nabízel ve středu Evropy. Již více než čtyřicetiletý český a uherský král Vladislav Jagellonský (👑1471–1516) neměl rakouský rod také nijak zvlášť v lásce. Navíc roku 1500 anuloval papež Alexandr VI. jeho předchozí manželství jako vynucené (viz Královy ženy) a dosud bezdětný panovník se tak rozhlížel po nové manželce.

K jeho dvoru proto rychle zamířili vyslanci Ludvíka XII. s portréty významných francouzských princezen, o jejichž ruku by se Jagellonec mohl ucházet. A jedna z nich údajně středoevropskému panovníkovi okamžitě učarovala – mladičká Anna z Foix a Candale. Už v roce 1501 proto zamířilo na oplátku jeho poselstvo do Francie, aby dojednalo podmínky sňatku.

Urozená, ale chudá princezna

Kdo ale byla ona mladá šlechtična, která měla během svého krátkého života nakonec zásadně zasáhnout do dějin našeho regionu? Malá Anna se narodila na rodovém panství ve Foix nejspíše v roce 1484 (o přesném datu panují pochybnosti). Její předkové se sice mohli pochlubit dlouhým rodokmenem a svazky s královskou rodinou, na konci 15. století však šlo o zchudlý rod nevelkého vlivu.

Protože její rodiče poměrně záhy zemřeli, dospívalo děvče u dvora královny Anny Bretaňské v Blois. Podle dochovaných záznamů se mladá princezna stala jednou z oblíbenkyň panovnice, která jí několikrát projevila svou přízeň drahými a krásnými dary. U dvora se mladé Anně také dostalo vynikajícího vzdělání – naučila se číst a psát, zajímala se o dějiny a umění a osvojila si i základy latiny – pozdější benátské záznamy hovoří o její vzdělanosti a moudrosti.

Jednání o sňatku mezi uherským a českým králem a francouzskou princeznou probíhala v letech 1501 a 1502 (pro úplnost třeba dodat, že Habsburkové proti sňatku všemožně vystupovali a intrikovali). Archiv v západofrancouzském městě Nantes dodnes uchovává svatební smlouvu, která měla změnit dějiny střední Evropy. Dohodu neuzavírali svatebčané osobně, ale prostřednictvím prokurátorů, kteří zastupovali středoevropského panovníka. Mladá šlechtična jednala pod dohledem svých příbuzných a ochránců od francouzského královského dvora.

Vladislav se v listině zavazuje, že Annu přijme za manželku a zajistí jí příjmy z královských majetků v Čechách i Uhrách. Francouzská koruna zase slibuje, že zaplatí nevěstě cestu až do Benátek a postará se o výbavu – od šatstva a prádla až po drobné doplňky. Anna má také do manželství přinést slušné věno: 40 000 franků zděděných po rodičích. Po dojednání všech podmínek obě strany složily slavnostní slib. Cesta budoucí královny Anny do střední Evropy mohla začít.

Prázdniny v Benátkách

Honosný průvod s mladou princeznou Annou vyrazil na jaře 1502 na cestu za jejím novým manželem. Podle uzavřených dohod měl francouzský doprovod šlechtičnu dovézt do Benátek, kde ji potom vyzvednou vyslanci krále Vladislava.

Samotná cesta z Francie do italské republiky zabrala více než dva měsíce. Benátky, v té době jeden z nejbohatších evropských států, připravily nové české a uherské královně skvostné přivítání. Cestu gondolou do dóžecího paláce završilo setkání s představiteli vlády a samotným dóžetem. Jindy šetrná finanční rada republiky svatého Marka vyhradila značné finanční obnosy na výlohy spojené s Anniným ubytováním, stravováním i bohatým programem plným hostin, zábav a oficiálních recepcí. Královně Benátky učarovaly, s nadšením se účastnila všemožných kulturních i náboženských akcí a na útratu nehleděla. 

Celá návštěva tak po několika týdnech poněkud zhořkla, když se Vladislavovi vyslanci neukazovali a královnina návštěva se začala neúměrně prodražovat. „Královna si žije na naše útraty,“ povzdechl si benátský kronikář Marino Sanuto. Situace se pak ještě zhoršila, když na místo konečně dorazil velkorysý průvod uherských šlechticů. Ti záhy utratili vlastní prostředky a začali se na svých hostitelích dožadovat finančních subvencí a různých úvěrů. Za této situace zástupci republiky Annu zdvořile, leč důrazně požádali, aby se svým doprovodem Benátky opustila.

Za poněkud napjaté atmosféry tak nevěsta 22. srpna 1502 konečně vyrazila na cestu za svým manželem. Do měsíce se ve Stoličném Bělehradě konala velkolepá svatba a korunovační obřad. Královskému páru blahopřáli uherští magnáti i česká aristokracie a měšťané. Kutno­horští například poslali králi ke svatbě nádobí a zdobené ubrusy, mladé královně pak zafinancovali zlatý šperk vyrobený v českém Mostě.

Opora stárnoucího krále

V době sňatku měl Vladislav Jagellonský již 46 roků, zatímco jeho manželka ještě neměla dvacet. Navzdory velkému věkovému rozdílu i naprosté odlišnosti francouzského a budínského dvora se však krátké manželství vydařilo. Král se do své mladé ženy zcela zamiloval a podle dobových záznamů dával její společnosti nezřídka přednost před panovnickými povinnostmi. Francouzské královně zaslal dopis, v němž jí děkuje za novou manželku, která „vyniká všemi ctnostmi a nejvznešenějšími mravy“ a je mu „tak drahá a milá jako nic na světě“. Samotnou Annu pak zahrnoval dary a pozorností často téměř převyšujícími možnosti prázdné královské pokladny.

Nová královna pak svému manželovi oplácela stejnou mincí. Benátští vyslanci zaznamenali rozhovor, v němž Anna Vladislava ujišťovala: „Veličenstvo, nechodím za vámi kvůli dárkům. Už se od vás nehnu. Budeme stále spát spolu.“ Její láska ke králi se pak projevila i v roce 1504, kdy stárnoucí panovník utrpěl vážnou mozkovou mrtvici. Mladá žena využila svých konexí v Benátkách, aby svému muži s jistými obtížemi sehnala mluvícího papouška, který by mu zvedl náladu. Vyslanec republiky pak zaznamenal, jak se oba manželé před jeho zraky něžně objímali a Vladislav své ženě za rozkošný dárek děkoval.

A ještě v jedné věci byla Anna králi oporou. Moravský kronikář Jan Dubravius zaznamenal, že: „za svého života královna nepřipustila, aby měl někdo větší moc než král.“ A skutečně, energická Francouzka již po několika měsících ve střední Evropě vystupovala proti snahám domácí šlechty umenšovat moc koruny. Aktivně se snažila zajistit pro dvůr dostatek finančních prostředků a její politické aktivity se pak projevily také v (neúspěšné) snaze dosadit na nitranský biskupský stolec svého sekretáře Jana Pulnera.

Konec idyly

Ale hlavním úkolem královy choti nebylo jenom zajišťovat panovníkovu spokojenost a podporovat jeho politickou pozici, ale především přivést na svět následníka trůnu. Již v lednu 1503 hlásil benátský vyslanec domů, že královna Anna je těhotná. S napětím se očekávalo, zda přivede na svět chlapce, nebo děvče. Ani skutečnost, že Vladislavova žena nakonec 23. července porodila dceru Annu, nemohla zkalit radost v Uhrách ani v Čechách. Vždyť královna byla plodná a existovala šance, že po dívce dá králi i kýženého dědice. K tomu nakonec došlo až o tři roky později, 1. července 1506, když světlo světa spatřil syn Ludvík. 

V jásot propukl nejen budínský dvůr, ale také české království: „Přišla novina dobrá do Prahy, že král Vladislav s královnou Annou má dědice… z kteréžto noviny Čechové byli velmi veseli a zvonili všudy… po té dobré novině přišla jiná, že umřela králová Anna, ležéci v šestinedělí.“

Královnin skon 26. července 1506 Vladislava naprosto zdrtil. Vyslanci u dvora zaznamenali, že panovník ustavičně hlasitě štkal a plakal, odmítal plnit své povinnosti a velkou část času trávil na dunajském ostrově, kde s Annou kdysi prožívali líbánky. Zpět do veřejného života jej dostaly až opakované prosby poddaných – včetně královského sekretáře Bohuslava Hasištejnského – aby se opět ujal svých povinností. I tak byl král v posledních letech života popisován jako „truchlivý“ a „teskný“.

Krátké – pouze čtyřleté – působení královny Anny z Foix tak zásadním způsobem ovlivnilo další dějiny střední Evropy. Vladislavovi dala kýženého dědice trůnu, svou smrtí jej ovšem uvrhla do deprese a letargie a on se tak stále více dostával pod vliv císaře Maxmiliána Habsburského. 

Kde se vzal kyslík?

Data z kamery NIRCam na palubě dalekohledu JWST neboli James Webb Space Telescope posloužila k výběru galaxií, které se budou dál zkoumat pomocí spektroskopických pozorování. U jedné z nich, s označením JADES-GS-z14-0, se podařilo určit rudý posuv v hodnotě 14,3, což ji řadí mezi nejvzdálenější rekordmanky.

O hvězdném ostrově, který existoval již necelých 300 milionů let po zrodu vesmíru, odhalili astronomové z University of Arizona ohromující podrobnosti. Pomocí JWST zjistili, že je mnohem jasnější a chemicky složitější, než se očekávalo, čímž se zpochybňují naše dosavadní představy o utváření galaxií v raném kosmu. Objev významného množství kyslíku také naznačuje, že se tam již nejméně o 100 milionů let dřív formovaly hvězdy, což zásadně posouvá časovou osu vesmírného vývoje.

Aby se totiž v galaxii vytvořil kyslík, muselo se v ní napřed stihnout zrodit několik generací stálic. Ty se následně vyvinuly a explodovaly jako supernovy, čímž se kyslík uvolnil do mezihvězdného prostoru a stal se součástí nových hvězd. „Vytvoření takového množství kyslíku, jaké se nachází ve zmíněné galaxii, znamená velmi složitý cyklus. Takže je to skutečně ohromující,“ přibližuje George Rieke z University of Arizona. Přítomnost prvku navíc potvrdila také pozorování radioteleskopu ALMA.

Může tam být život?

Kolem červeného trpaslíka K2-18, vzdáleného od nás asi 111 světelných let, krouží dvě masivní planety K2-18 b a K2-18 c. První z nich má 2,6krát větší poloměr než Země, je přibližně 8,6krát hmotnější a mateřskou hvězdu obíhá s periodou 33 dní ve vzdálenosti 0,15 AU. Pomocí Webbova teleskopu přitom astronomové v její atmosféře objevili chemické otisky dimethylsulfidu anebo dimethyldisulfidu alias DMS a DMDS. Na Zemi je produkují pouze živé organismy, jako třeba mořský fytoplankton. Výsledky tak skýtají zatím nejsilnější důkaz, že na vzdálené planetě může existovat život.

Dřívější pozorování identifikovala v plynném obalu K2-18 b i metan a oxid uhličitý, a šlo tudíž o první detekci molekul na bázi uhlíku v atmosféře exoplanety v obyvatelné zóně. Výsledky odpovídaly předpovědím pro tzv. hyceánský svět neboli obyvatelnou oběžnici s povrchovým oceánem a s atmosférou bohatou na vodík. 

Jiný, slabší signál však naznačil, že se na K2-18 b může odehrávat něco zajímavého. „Nevěděli jsme s jistotou, zda signál, který jsme získali minule, způsobil dimethylsulfid. Nicméně pouhý náznak byl dostatečně vzrušující, abychom se na něj znovu podívali Webbovým teleskopem pomocí jeho dalšího přístroje,“ líčí Nikku Madhusudhan z University of Cambridge. 

Při novém nezávislém pozorování se uplatnilo zařízení MIRI alias Mid-Infrared Instrument pro střední infračervenou oblast 6–12 µm. Na Zemi se koncentrace DMS a DMDS obecně pohybují pod jednou objemovou jednotkou na miliardu, v atmosféře K2-18 b jsou však tisíckrát silnější, což by mohlo svědčit o doslova kypícím životě. Přesto Madhusudhan jedním dechem mírní předčasný optimismus: „Výsledky jsou sice nadějné, ale než budeme tvrdit, že jsme našli mimozemský život, musíme získat další údaje.“

Zakázané záření galaxie

K vědeckým cílům JWST patří také nahlédnout do mladého vesmíru, kdy se po Velkém třesku formovaly první galaxie. Protože je teleskop vysoce citlivý na infračervené světlo, umožňuje zkoumat, kdy a jak tyto rané galaxie vznikaly – a také jaký měly vliv v období kosmického úsvitu, kdy začalo kosmos proměňovat první světlo stálic a hvězdných ostrovů.

Galaxii JADES-GS-z13-1 se podařilo pozorovat pouhých 330 milionů let po Velkém třesku. Vydává přitom silný signál záření Lyman-alfa, což se dosud považovalo za nemožné kvůli okolní kosmické „mlze“. Zpochybňuje se tak dosavadní teorie o tom, kdy došlo k tzv. reionizaci vesmíru prvními hvězdami a galaxiemi: Mohla nastat dřív, nebo nerovnoměrně.

Proces reionizace se završil asi miliardu let po Velkém třesku a většina zmíněné mlhy během něj zmizela. Přesto nová galaxie vykazuje překvapivě jasnou emisi čáry Lyman-alfa, jež by měla být viditelná až poté, co se okolní mlha zcela rozptýlí. Podobný výsledek je zcela nečekaný a Kevin Hainline z University of Arizona k němu dodává: „Vzhledem k tomu, jak chápeme vývoj kosmu, bychom takovou galaxii opravdu neměli najít. Představujeme si raný vesmír zahalený hustou mlhou, přes kterou by bylo ohromně obtížné detekovat i silné majáky. A přesto zde vidíme paprsek světla ze zmíněné galaxie.“

„Onoho jasného rána v květnu 1940 francouzská armáda ustupovala, podle mluvčího hlavního velitelství, nejlíp. Žádná armáda před ní nikdy neustupovala tak dobře a hlavně tak rychle.“ Uvádí sarkastický vypravěč začátek oblíbené válečné komedie Kam se poděla sedmá rota? 

Obrázek všestranně neschopného francouzského vojska, v němž hloupí obtloustlí důstojníci vedou do boje líné a zbabělé mužstvo, aby byli společně semleti dobře pracující německou mašinerií, pronikl nejen do populární kultury. Vždyť ještě v 50. letech si politici a vojáci ze země galského kohouta stěžovali, že je jejich američtí a britští spojenci neberou vážně a více si cení nově vznikajícího Bundeswehru než Forces armées françaises. 

Nebylo tomu tak ale vždy – generál George Patton ve svých vzpomínkách z první světové války hodnotil Francouze jako „skvělé vojáky“ všestranně převyšující jejich britské spolubojovníky. A v podobném duchu se vyjadřovali i další dohodoví důstojníci a politici. Osudová katastrofa z května a června 1940 však znamenala šok, který změnil pohled světa na tuto románskou velmoc jednou provždy. Co se ale vlastně stalo? Jak mohlo dojít k jednomu z největších výprasků dějin? Vždyť Německo a Francie se považovaly na historické nepřátele už od napoleonských válek a od té doby svedly dva krvavé konflikty se střídavými úspěchy.

Není tak pravda, že by stratégové a politici v Paříži hrozbu z nacistického Berlína podcenili. Ba naopak, na novou válku se připravovali téměř od konce té minulé. Přesto se potomci vítězů od Marny a Verdunu sesypali v podstatě po prvním nepřátelském útoku. Po příčinách ostudného fiaska se začalo pátrat prakticky hned po kapitulaci.

Podivná porážka

Jednu z prvních a dodnes nejcennějších analýz francouzské tragédie z roku 1940 přinesl významný historik té doby Marc Bloch. Po vypuknutí konfliktu v září 1939 opustil již třiapadesátiletý vědec místo profesora pařížské Sorbonny a nastoupil k 1. francouzské armádě jakožto štábní kapitán řešící zásobování pohonnými hmotami. V této funkci prošel boji v Belgii, evakuací z Dunkerku a následným návratem do vlasti a posledními pokusy o zformování obrany v Bretani.

Po kapitulaci Bloch přesídlil do vichistické Francie, kde dostal jakožto ceněný historik povolení pracovat na univerzitě v Montpellier navzdory svému židovskému původu. Již v roce 1940 napsal Bloch do šuplíku text nazvaný L‘Étrange Défaite (Podivná porážka), v němž shrnul vlastní vzpomínky na bitvu o Francii a pokusil se analyzovat příčiny ostudné prohry. 

Z pozice přímého účastníka událostí přiblížil nepružnost a nerozhodnost francouzského velení, které nedokázalo dostatečně rychle reagovat na vývoj situace na frontě. Vzpomínal na defétismus, s nímž část velitelů k boji přistupovala, kdy již v květnu neváhali před podřízenými hovořit o kapitulaci. Poukazoval na všeobecný šlendrián, špatný přenos informací mezi jednotkami na různých úrovních a upozornil na všeprostupující nesvornost a rivalitu panující jak ve vztazích armády k vládě, tak ve vojsku samotném.

„Lépe než kdy dříve jsem si uvědomil, že ve skutečnosti neexistuje francouzská armáda, nýbrž jen několik hájených revírů zastřešených jejím jménem. Totéž jsem pak vnímal ještě jasněji, když jsme z flanderských uprchlíků měli sestavit cosi, co by se podobalo ozbrojeným silám. Nejenže se v té době střídal ve velení jeden generál za druhým, a někdy i dva během jediného odpoledne, nadto každý rychle rušil to, s čím před ním začal jeho předchůdce. Nad našimi hlavami a na náš úkor pokračoval tvrdý boj mezi vrchním velitelstvím a ministerstvem. Nepřítel stál přitom již za branami města. Ani to však nebyl dostatečný důvod pro to, aby obě strany uzavřely příměří.“ 

Francouzi proti Francouzům

Jako jeden z hlavních důvodů porážky ale Bloch viděl především hluboké politické rozdělení země a z něj plynoucí nestabilitu. Ve 30. letech minulého století zuřil ve Francii urputný boj mezi levicí v čele s komunisty a pravicovými stranami a hnutími, z nichž některé měly blízko k fašismu. V listopadu 1938 podnítily rudé odbory generální stávku, do níž se zapojily statisíce lidí, a na několika místech musela proti protestujícím zasahovat armáda. 

Po začátku konfliktu pak komunisté v souladu s instrukcemi Kominterny prohlásili válku za imperialistickou a vyzvali své příznivce, aby se jí neúčastnili: „... tvrdili, že válka je věcí bohatých a mocných, do níž se chudák nemá míchat. Šuškali si, jak jsem měl příležitost osobně slyšet, že Hitlerovi stoupenci vlastně nejsou tak špatní, jak se o nich tvrdí, a že bychom jistě utrpěli méně, kdybychom jim otevřeli dveře dokořán, než kdybychom při invazi přistoupili k násilí. Co si asi tihle apoštolové míru myslí dnes, v okupované zóně trpící tyranií a hladem?“ psal s hořkostí Bloch.

Příznivcům pravice zase vyčetl neochotu připojit se ke společné frontě proti fašismu a podkopávání pozice vlády Léona Bluma. Smutnou tečkou za celou analýzou je skutečnost, že se její autor konce války (ani vydání práce knižně) nedožil – za odbojové aktivity jej Němci 16. června 1944 zastřelili.

Bloch však nebyl jediným kritikem francouzské armády té doby. Tváří v tvář katastrofálnímu ponížení své země se v podobném duchu jako on vyjadřoval třeba i pozdější prezident republiky, generál Charles de Gaulle. Ten se pro změnu zaměřil na zastaralost vojska, jež podle něj zaostávalo jak technologicky, tak strategicky – jeho výrok o republice dokonale připravené znovu vyhrát první světovou válku téměř zlidověl.

Tato interpretace se potom stala kánonem. Obrázek všestranně neschopných francouzských vojáků a politiků, kteří zcela předvídatelně padli za oběť o mnoho efektivnějším Němcům, přebírala dlouhá řada historických prací vydaných v pozdějších letech.

Podivné vítězství

Jedním z nejvýznamnějších vyzyvatelů tohoto narativu se stal profesor Harvardovy univerzity Ernest May. Ten po zevrubném studiu v německých, francouzských a amerických archivech dospěl k závěru, že situace nebyla zdaleka tak jednoznačná. Podle něj nechybělo mnoho a celá válka na západní frontě se ubírala úplně jiným směrem.

V knize z roku 2000 nazvané s odkazem na Blocha Strange Victory (Podivné vítězství) tvrdí, že německý triumf způsobila spíše souhra náhod a extrémně šťastných (v případě Francouzů nešťastných) rozhodnutí. 

Vše začíná již na podzim 1939 – Hitler zamýšlel provedení útoku proti svému západnímu nepříteli ještě téhož roku po pádu Polska, případně na začátku roku následujícího. Původní plán přitom předpokládal podobný postup jako v roce 1914: úder proti Belgii a následný postup na sever Francie. Právě na tuto eventualitu však byl štáb generála Maurice Gamelina dobře připraven a sami němečtí stratégové nevěřili, že by se podařilo dosáhnout rychlého vítězství.

Chystaná ofenziva ale musela být kvůli nepříznivému počasí několikrát odložena a po mechelenském incidentu z ledna 1940, kdy západním Spojencům padla do rukou část nepřátelských plánů, Němcům nezbylo než své záměry zásadně změnit. Teprve v důsledku těchto událostí přišla řada na Mannsteinovo slavné „seknutí srpem“. Opakovaný nezamýšlený odklad vedl navíc ke snížení ostražitosti Francouzů, kteří například 7. května 1940 u vojska obnovili platnost běžných dovolených.

V době začátku invaze tak Spojenci vyslali jádro svých sil na sever, francouzští generálové přitom ignorovali německé kolony postupující k Ardenám. Když se potom panzerům podařilo přemoci slabé belgické jednotky horské pěchoty a probít se až k Sedanu, čelila jim pouze 9. armáda generála Andrého Corapa – pravděpodobně nejslabší formace francouzské armády tvořená z velké části postaršími rezervisty. Jižně od ní dislokovaná 2. armáda odmítla v klíčovém momentě poslat posily, protože její velitel generál Charles Huntziger špatně vyhodnotil situaci a nedocenil její vážnost.

Všechno jinak?

May dále ve své knize dokazuje, že francouzská armáda na tom morálně ani technicky nebyla zdaleka tak zle, jak se často uvádí. V okamžicích, kdy se s protivníkem střetly plnohodnotné spojenecké jednotky, rozhodně nešlo o jednoznačnou záležitost. Naopak v řadě případů, jako v bitvě u Hannutu či Arrasu, dokázaly francouzské a britské obrněné síly uštědřit Panzerwaffe bolestivé rány.

May nezpochybňuje neshody a zmatek mezi francouzskými veliteli, dokazuje ale, že Hitlerovi stratégové na tom nebyli o mnoho lépe. Ba naopak, vlivné vojenské kruhy byly dlouhodobě nespokojené s vůdcem a čekaly na příležitost k jeho svržení. 

Sečteno a podtrženo – tvrdí autor – pokud by například Němci provedli na začátku roku 1940 útok na Francii podle původních plánů, nebo by Gamelinův štáb ostudně nepodcenil situaci v Ardenách, „je dost dobře možné, že výsledkem by byla porážka Německa, nikoliv Francie, a možná i francouzská vítězná přehlídka na Unter den Linden v Berlíně“.

Podobně odvážná tvrzení pochopitelně vyvolala diskusi, do níž se zapojila řada renomovaných autorů. Jeden z nejlepších příspěvků do ní přidal britský historik Tony Judt v eseji vydaném roku 2001. V něm především oceňuje preciznost, s níž May k tématu přistoupil, a souhlasí i se základní premisou – bitvu o Francii skutečně do značné míry poznamenala série (ne)šťastných náhod a rozhodnutí, která se ukázala mít klíčový význam.

Tvrdí ale, že šlo z velké části o logický důsledek až nepochopitelné nekompetence štábu Maurice Gamelina i nejrůznějších podřízených složek armády. Za situace, kdy vojenská rozvědka dodávala informace jako: „podle dobrých zdrojů se Hitlerův režim udrží u moci do jara 1940, potom bude nahrazen komunismem“, šlo jen obtížně dělat správná rozhodnutí... Francouzi také projevili naprostou neschopnost improvizace, a pokud se události nevyvíjely podle původního plánu, neměli žádný záložní. 

Vše ještě zhoršoval defétismus šířící se od nejvyšších míst – Gamelin si již v květnu vymýšlel alibi pro případ porážky. Judt také opět spolu s Blochem zdůrazňuje hluboké rozdělení francouzské společnosti, které podle něj May nedostatečně reflektuje. Ačkoliv by se tedy podle něj dějiny – při změně některých jednotlivých rozhodnutí – nepochybně odehrály jinak, byla porážka Francie věcí spíše pravděpodobnou než náhodnou. 

Přezdívá se jim „věčné chemikálie“. Organismu trvá i deset let, než sníží jejich obsah na polovinu. V přírodě se některé z nich úplně nerozloží nikdy. Přitom je od druhé poloviny 20. století používáme stále ve větším rozsahu. Nacházejí uplatnění při výrobě kuchyňského nádobí a nepromokavého oblečení, chrání před ušpiněním bytové textilie. Najdeme je v obalech na potraviny a nápoje nebo v kosmetice, tvoří klíčovou složku hasicích pěn.

Za desetiletí pronikly všude. Jsou v podzemních vodách, v půdě, v ovzduší. Představují stejný globální problém jako mnohem známější polychlorované bifenyly. Souhrnně se označují jako per- a polyfluorované alkyly (zkráceně PFAS z anglického perfluoroalkyl and polyfluoroalkyl substances). Jejich seznam čítá minimálně 12 000 položek a za mnohé neexistuje rovnocenná náhrada. Přitom je stále jasnější, že pro životní prostředí i lidské zdraví představují vážnou hrozbu.

Obezitě na stopě

Kouzlo i zrada PFAS se skrývá v silné reaktivitě fluoru a z toho vyplývající vysoké stabilitě jeho sloučenin. Platí to i o sloučeninách fluoru s uhlovodíky a od nich odvozenými organickými kyselinami. Jako příklad si můžeme uvést kyselinu oktanovou, známou také jako kaprylovou. Tato olejovitá kapalina slabě nažluklého pachu se vyskytuje přirozeně třeba v kokosovém mléce. Když vodíky navázané na uhlíkové atomy kyseliny kaprylové nahradí atomy fluoru, vzniká kyselina perfluoroktanová.

Zatímco kyselina kaprylová se snadno rozkládá, kyselina perfluoroktanová je vysoce stabilní a má celou řadu zajímavých vlastností, pro něž našla široké použití v průmyslu. Protože je nesmáčivá, impregnovaly se s ní tkaniny včetně koberců, čalounění, oděvů či bytových textilií. Používala se ale i v podlahových voscích, tmelech a hasicích pěnách. Slouží jako výchozí surovina při výrobě teflonu nebo goretexu.

Kyselina perfluoroktanová a látky z ní připravené se vyráběly ve velkém a také se hojně využívaly. Teprve dodatečně se ukázalo, že je schopná vyvolat nádorové bujení, je toxická pro játra, narušuje imunitní systém, způsobuje defekty u vyvíjejících se embryí a plodů. Narušuje hormonální rovnováhu organismu, například produkci hormonů štítné žlázy, ale i hormonů důležitých pro udržení plodnosti. Přímo i zprostředkovaně zasahuje do metabolismu tuků a působí jako tzv. obesogen – látka významně přispívající ke vzniku obezity.

Narušené molekuly

V přítomnosti kyseliny perfluoroktanové vzniká v organismu zvýšené množství volných kyslíkatých radikálů vyvolávajících svou vysokou reaktivitou tzv. oxidativní stres, kdy jsou v buňkách narušeny životně důležité molekuly. Poškození lipidů má za následek narušení buněčných membrán.

Degradace proteinů se promítá do funkce enzymů, ale i do stavby buněk. Významné jsou reakce volných kyslíkatých radikálů s dvojitou šroubovicí DNA, protože vedou ke vzniku nebezpečných mutací. Z těchto důvodů je používání kyseliny perfluoroktanové od roku 2020 zakázáno. Vzhledem k její vysoké stabilitě ale z našeho světa ještě dlouho nevymizí a budou se s ní potýkat i generace našich potomků.

Drtivou většinu PFAS ze dne na den zakázat nelze, protože za mnohé nemáme náhradu. Banální, ale názorný příklad obtížného hledání vhodných náhražek přinesl zákaz PFAS v lyžařských voscích. Na ten se výrobci připravovali s několikaletým předstihem, a přesto se nové vosky hlavně na mokrém sněhu svým „fluorovým“ předchůdcům nevyrovnají.

Snahy o únik před účinky PFAS maří jejich všudypřítomnost. Recept na život v PFAS-free prostředí neexistuje. Určitou ochranu skýtá filtrace pitné vody. Nižší zátěži čelí lidé, kteří volí vybavení bytu, například koberce, bez PFAS. Výrobci ale často potřebné informace na svých produktech neudávají, takže spotřebitelé tápou. Lékaři hledají způsoby, jak posílit vylučování PFAS z organismu.

Ukazuje se například, že pacienti užívající cholestyramin na snížení hladiny „zlého“ cholesterolu LDL mají v těle nižší hladiny PFAS než lidé, kteří tento lék neberou. Méně PFAS mají v těle také pravidelní dárci krve a krevní plazmy, a to i tehdy, že jsou těmto látkám vystaveni ve zvýšené míře (např. hasiči).

Rozklad PFAS

Pro úspěšný boj s PFAS je klíčové jejich odstranění z životního prostředí. To však komplikuje pevná vazba fluoru a uhlíku. PFAS jsou látky, jež nemají v přírodě obdoby, a drtivá většina mikrobů je nedokáže využít. Výjimku představují bakterie ze silně kontaminovaných lokalit. Jestliže u některé z nich dojde ke spontánní změně dědičné informace, jež s sebou přináší schopnost rozkládat PFAS, získá zdroj živin a energie, jenž je ostatním mikroorganismům nedostupný. To s sebou samozřejmě nese významnou výhodu oproti všem konkurentům.

Příkladem takového „žrouta věčných chemikálií“ je bakterie Labrys portucalensis kmene F11, kterou izolovali portugalští vědci z půdy v průmyslové zóně silně znečištěné PFAS.

„Pokud bakterie přežívají v drsném, znečištěném prostředí, je to pravděpodobně proto, že se přizpůsobily k využívání znečišťujících látek jako zdroje potravy. Evolucí získají některé bakterie účinné mechanismy k využívání chemických kontaminantů, a tím si zajistí lepší podmínky pro růst. Vazba mezi atomy uhlíku a fluoru v PFAS je velmi silná, takže ji většina mikrobů nemůže využít jako zdroj energie. Kmen F11 bakterie Labrys portucalensis si ale schopnost odštěpit fluor a konzumovat uhlík vyvinul,“ vysvětluje Diana Agaová ze State University of New York.

Schopnost odštěpit atom fluoru z vybraných léků už bakterie Labrys portucalensis kmene F11 prokázala. Nově ji vědci z týmu Diany Agaové nasadili i na věčné chemikálie. Kultivovali mikroba v nádobách, kde se nenabízel jiný zdroj uhlíku než PFAS, a to ve vysokých koncentracích. Labrys portucalensis dokázal oddělit od uhlíkové „kostry“ PFAS všechny navázané atomy fluoru. Mikrob rozkládá nejen původní PFAS, ale také jejich metabolity.

Mikroplasty a nanoplasty

Do velmi podobné situace jako v případě PFAS se lidstvo dostalo také se znečištěním životního prostředí plasty. Jejich významnější produkce odstartovala rovněž v polovině minulého století a od té doby raketově roste. Ročně se ve světě vyrobí přes 400 milionů tun plastů více než 10 000 druhů. Mnohé plastové výrobky mají doslova jepičí život a obratem končí v odpadech. Lidstvo tak zatím vyprodukovalo 2,5 miliardy tun plastových odpadů a každý rok k nim přidá dalších 380 milionů tun.

Také roční produkce plastových odpadů rychle narůstá a do roku 2060 může být oproti dnešku trojnásobná. Recykluje se jen 9 % všech plastových odpadů a 70 milionů tun plastů se každoročně spálí, což má za následek kromě emisí oxidu uhličitého i vznik nebezpečných látek a jejich únik do ovzduší.

Obrovské množství plastů končí na skládkách nebo v životním prostředí, kde se pomalu rozkládají na částice různé velikosti. Ty se podle rozměrů dělí na makroplasty (velikost nad 5 milimetrů), mikroplasty (rozměry od 5 milimetrů do 1 mikrometru) a nanoplasty (částice menší než 1 mikrometr).

Zdokonalený mikrob

Také při odstraňování mikroplastů a nanoplastů z životního prostředí vsázejí vědci na mikroorganismy schopné tyto jinak poměrně odolné látky rozkládat. Pátrají po nich například na skládkách komunálního odpadu, kde se plasty nejrůznějšího druhu vyskytují ve velkém množství. Japonští vědci tak narazili na skládce u města Sakai na bakterii Ideonella sakaiensis schopnou rozkládat polyetylentereftalát, z něhož se vyrábějí např. populární PET láhve.

Zatím je mikrob jen málo výkonný, což lze vysvětlit skutečností, že se na rozklad plastů adaptoval teprve nedávno a ke zdokonalení potřebuje čas. Vědci naštěstí nejsou odkázáni na pomalý chod procesů přírodního výběru. Umělá inteligence dovoluje navrhnout modifikace bakteriálních genů tak, aby produkovaly podstatně účinnější enzymy pro rozklad plastů.

Bakterie s takto zdokonalenou dědičnou informací bude možné využít různým způsobem. Buď budou nasazeny do přírody, aby tam intenzivně rozkládaly částice plastů, nebo je lidé nasadí přímo do likvidace plastových odpadů. I tady se nabízí několik možností. Jednou je rozklad plastů bakteriemi pěstovanými v bioreaktorech, druhou pak likvidace plastů v průmyslových provozech pomocí bakteriálních enzymů vylepšených umělou inteligencí.

Bakterie či jejich enzymy rozkládají polymery plastů na jejich výchozí komponenty, u polyetylentereftalátu na etylen a tereftalát. Produkty tohoto rozkladu lze využít k syntéze nových plastů. Mikrobi by tak umožnili recyklaci na molekulární úrovni. 

Propletené osudy PFAS a plastů

Mohlo by se zdát, že PFAS nemají s mikroplasty a nanoplasty mnoho společného. Jedny působí jako molekuly, druhé jako drobné částečky. Ve skutečnosti vstupují PFAS a mikroskopické částice plastů do synergií, o jejichž existenci jsme dlouho neměli nejmenší tušení. Nedávno například publikovali výzkumníci z týmu vedeného Philipem Demokritouem z Rutgersovy univerzity v americkém Piscataway výsledky experimentů, v nichž sledovali průnik mikroplastových kuliček polystyrenu stěnou tenkého střeva. Přitom zjistili, že přítomnost některých chemických látek, jako jsou pesticidy používané v zemědělství nebo právě PFAS, zvyšují průchodnost střevní stěny pro nanoplasty až šestkrát. Zároveň se tyto látky vážou na povrch nanoplastů a s nimi pak zvýšenou měrou pronikají do organismu.

Společně tedy páchají v těle zvířat i lidí několikanásobně větší škody, než když se do nich dostanou samostatně. Výraznější je tento efekt u nanoplastů.

„Víme, že nanoplasty mohou pronikat biologickými bariérami, jako je střevní sliznice nebo stěny cév,“ připomíná Demokritou. „Čím menší jsou částice, tím spíše pronikají za biologické bariéry, které náš organismus chrání.“

Problémy spojené s plasty a PFAS se propletly i v kauze „ekologických“ brček, která nahradila zakázaná brčka z plastů. Náhražky se často vyrábějí z materiálů, jež se snadno rozmáčí, např. z papíru. Výrobci se tomu brání impregnací materiálu a nejednou sáhnou i po PFAS pro jejich vodoodpudivost. Nejčastějším typem PFAS nalézaným v „ekologických“ brčkách byla nechvalně proslulá kyselina perfluoroktanová. Kromě ní analýzy odhalily také kyseliny trifluoroctovou a trifluormetansulfonovou. Tyto tzv. PFAS s ultrakrátkým řetězcem jsou dobře rozpustné ve vodě, a z brček se proto mohou vylouhovat do nápojů. 

Keňa se v posledních letech potýká s nečekaným druhem nelegálního obchodu. Vedle tradičního pašování slonoviny, kožešin nebo rohů nosorožců se do hledáčku překupníků dostali i tvorové, které většina lidí běžně přehlíží – mravenci. Konkrétně obří mravenci druhu Messor cephalotes, jejichž královny se na mezinárodním trhu prodávají za stovky eur.

Messor cephalotes patří mezi největší známé druhy afrických mravenců. Jejich královny mohou měřit až 2,5 centimetru a dělnice dorůstají délky téměř dvou centimetrů. U chovatelů jsou velmi oblíbení, protože kromě své nápadné velikosti dobře „spolupracují“ – vytvářejí efektní kolonie a mohou účinně likvidovat škůdce ve sklenících, protože si svou převážně „vegetariánskou“ stravu založenou na semenech doplňují i drobným hmyzem.

Lukrativní kontraband

Popularita ale těmto velkým mravencům, přezdívaným zrnojedi, přinesla potíže v jejich domovině. Pocházejí z východní Afriky, kde žijí zejména v Etiopii, Tanzanii a Keni. Vzhledem k jejich oblíbenosti se prodávají i na černém trhu, kde lze pořídit královnu až za 200 eur (téměř pět tisíc korun).

Vysoká cena na černém trhu dělá z mravenčích královen překvapivě lukrativní kontraband. V Keni byli v loňském roce zatčeni dva teenageři z Belgie, u nichž bylo objeveno téměř pět tisíc královen tohoto druhu mravenců. Tamní úřady je obvinily z „biopirátství“ a pašeráci si vysloužili tučnou pokutu ve výši osmi tisíc dolarů (zhruba 165 tisíc korun). Letos v dubnu byl jeden Číňan odsouzen k ročnímu vězení, když se ze země pokusil propašovat 2 000 mravenců.

Nenápadní inženýři ekosystému

Ačkoli mohou mravenci působit jako nenápadný nebo málo významný hmyz, ve skutečnosti zastávají v přírodě celou řadu důležitých funkcí. Mravenci zrnojedi rozšiřují semena trav, provzdušňují půdu a zároveň slouží jako potrava pro další živočichy, například luskouny. Ztráta královen navíc může pro mravenčí kolonii představovat dlouhodobý problém, protože jejich náhrada může trvat i desítky let. Intenzivní odchyt tak může lokální populace výrazně oslabit.

Studie publikovaná v roce 2017 ukázala, že se online prodávalo více než 500 druhů mravenců – zhruba třetina všech známých druhů. Více než desetina z nich přitom mohla představovat potenciálně invazní organismy, které by po zavlečení mohly narušit cizí ekosystémy.

Podle výzkumníka Jerome Gippeta ze švýcarské Freiburské univerzity se nelegální obchod s mravenci dramaticky rozrostl s příchodem internetu. Z původně okrajového zájmu několika nadšenců se postupně stal mezinárodním byznysem propojujícím sběratele, prostředníky i celé pašerácké sítě.

Příběh keňských mravenců tak ukazuje, že globální poptávka po vzácných organismech už dávno neohrožuje jen slony nebo nosorožce. V době internetu se mohou terčem pašeráků stát i tvorové, které bychom ještě donedávna považovali za příliš malé a bezvýznamné pro černý trh.