Většinu Arizony pokrývá vyprahlá poušť, přesto se americký stát může pochlubit řadou nádherných přírodních památek. Zřejmě nejznámější z nich, Grand Canyon, se pro svou monumentální krásu dostal i na seznam UNESCO.

Za zmínku však rozhodně stojí také poněkud zapomenutější Antilopí kaňon, jenž se zformoval zhruba před 190 miliony let v období jury. Vítr tam tehdy navál písek z Apalačských hor, duny pak postupně ztvrdly na kámen a výsledné pískovcové útvary dnes tvoří Coloradskou plošinu, zasahující vedle Arizony a Colorada také do území Utahu a Nového Mexika. Oxidy železa se přitom rozložily nerovnoměrně, takže mají místní skály rozličné zbarvení – od neutrální žluté v národním parku Zion až po rudou v tzv. Údolí ohně.

Samotný proces hloubení Antilopího kaňonu započal zhruba před pěti miliony let a jeho hlavním strůjcem se paradoxně stala voda: I na poušti totiž občas zaprší a při bleskových povodních stékaly srážky do úzkých skalních puklin. Rychle proudící voda unášela zrnka písku i spousty úlomků hornin, takže působila jako brusný papír. Postupně tak vyhloubila chodby a vyhladila stěny do charakteristických vlnitých tvarů. Ani současný stav přitom není definitivní, protože každá další povodeň pískovcové stěny mírně proměňuje.

Za ztracenou ovcí

Podle legendy objevila Antilopí kaňon v roce 1931 navažská dívka, která v místě pásla ovce: Při hledání zatoulaných zvířat náhodou narazila na skalní průrvu a za ní se jí otevřel nádherný svět, kde sluncem zalité pískovcové stěny předváděly magickou hru světel a stínů. Reálně je však velmi nepravděpodobné, že by Navahové o existenci kaňonu na svém území nevěděli.

Zmíněného roku se každopádně dostal do širšího povědomí veřejnosti a jméno pak získal díky vidlorohům americkým, kteří v oblasti žili. Jde o jedny z nejrychlejších savců planety a v Americe se jim přezdívá antilopy – zřejmě proto, že uvedené zástupce čeledi turovitých na pohled připomínají, ačkoliv s nimi nemají mnoho společného.

Antilopí kaňon tvoří hlavní atrakci kmenového navažského parku Lake Powell a návštěvníci si nejvíc oblíbili jeho horní a dolní úsek: Upper Antelope Canyon je kratší, širší a má rovné dno, zatímco v Lower Antelope Canyon vás čeká i šplhání po několika žebřících. V obou případech je návštěva možná jen za poplatek, v malých skupinkách a s indiánským průvodcem.

V letní sezoně si pak rozhodně rezervujte místo s předstihem. Kvůli bezpečnosti platí v kaňonu zákaz stativů, zároveň se nesmí fotit na žebřících ani na schodech a totéž platí pro filmování kamerami. Průvodci na dodržování pravidel důsledně dohlížejí, nicméně klasické fotoaparáty včetně zrcadlovek jim nevadí.

Tenkrát na Západě

Další skvost Coloradské plošiny představuje slavné údolí Monument Valley, v jehož formování sehrály klíčovou roli pohyby tektonických desek před padesáti miliony let, které oblast vyzvedly vzhůru. Zároveň popraskala pískovcová vrstva, takže vznikly ideální podmínky pro erozi. Během následujících milionů roků pak měkčí části hornin opracovala voda, vítr a led. Nakonec tedy zbyly jen odolnější pískovcové útvary, jež získaly podobu například stolových hor, kterých v Arizoně najdete nepočítaně. Vedle nich se však touto cestou zrodily také menší buttes, česky „svědecké hory“, a rovněž štíhlé věže.

V Monument Valley uvidíte popsané skalní formace většinou v nádherném červeném zbarvení, které místy doplňují modrošedé odstíny způsobené příměsí oxidů manganu. Tamní nejvyšší útvary se tyčí do výšky okolo 300 metrů a každý z nich má své jméno, které obvykle odráží jeho tvar: Najdete tam tedy Tři sestry, Totemy, Slona, Spícího draka i Hromového ptáka.

Nejspíš nepřekvapí, že se Monument Valley objevilo rovněž v mnoha filmech. Jako první jej v roce 1939 proslavil snímek Přepadení v hlavní roli s Johnem Waynem a režisér John Ford si údolí oblíbil natolik, že v něm natočil ještě dalších devět filmů. V neposlední řadě pak v oblasti vznikl i zřejmě nejslavnější western všech dob, Tenkrát na Západě.

Na vlastní pěst

Známé scenérie přilákají do Monument Valley každoročně zhruba půl milionu návštěvníků. Odvážnější z nich si mohou celé údolí projet sami po značené trase, která měří přibližně 24 kilometrů. V místech, kde se tyčí zajímavé skály, bývá vždy místo k zaparkování, takže se lze do sytosti kochat a libovolně natáčet i fotit. Neupravený povrch vozovky se však hodí spíš pro terénní auta. Druhou možností je zaplatit si cestu s průvodcem a v tom případě vás čeká sedadlo v pickupu nebo v hummeru, který kvůli lepšímu výhledu postrádá střechu.

S průvodcem se ovšem podíváte i do míst, kam se běžní turisté nedostanou. Po několika hodinách cesty v otevřeném voze si navíc budete připadat jako místní, protože vám písek z prašných cest zbarví do ruda tváře i oblečení. Po projížďce pak nezapomeňte zavítat do návštěvnického centra s malým muzeem, kde vás čeká názorná ukázka tradic hrdých Navahů, jejich oděvů, nástrojů a kulturních artefaktů.

Vztyčený palčák

Nechybí samozřejmě ani možnost koupit si některý z ručně vyráběných indiánských předmětů, jako jsou oblíbené lapače snů, keramika, opracované minerály a produkty z kůže. Pokud se můžete zdržet déle, rozhodně zvolte tříhvězdičkový The View Hotel, který slibuje nádherný výhled do krajiny – a budete si ho moct užít i pod nádhernou hvězdnou klenbou. Nedaleko návštěvnického centra navíc začíná krátká stezka pro pěší, jež se obtáčí kolem West Mitten Butte, tedy „západního palčáku“: Své netradiční jméno skála získala samozřejmě proto, že s trochou představivosti připomíná vztyčenou rukavici.

Einsteinův prstenec reprezentuje zvláštní případ gravitační čočky, tedy ohybu světla v důsledku zakřivení časoprostoru podle obecné teorie relativity. Když se pozorovatel, gravitační čočka a vzdálený zdroj světla ocitnou přesně v přímce, pak se světlo z odlehlého objektu – například z galaxie či kvazaru – ohýbá k pozorovateli symetricky kolem čočky a vzniká kruhový obraz neboli Einsteinův prstenec.

Zmíněné prstence nebo jejich neúplné části tvoří přímý důsledek vlivu gravitace na částice světla čili fotony. Ty sice nemají klidovou hmotnost, ale při pohybu vykazují hmotnost setrvačnou, na kterou gravitace působí. Tvar a velikost prstence určuje několik faktorů: Čím vyšší hmotnost objektu fungujícího jako čočka, tím silnější zakřivení a větší prstenec. Jeho úhlový rozměr dále ovlivňuje vzdálenost mezi zdrojem, čočkou a pozorovatelem. Zároveň platí, že čím přesnější zarovnání objektů, tím symetričtější a úplnější prstenec pozorujeme.

S Einsteinovými prstenci či jejich nedokonalými formami se nejčastěji setkáme na snímcích z kosmických dalekohledů, jež se zaměřují na velmi vzdálené vesmírné cíle. Příhodné podmínky pro jejich vznik přitom nastávají zejména v hustých galaktických kupách.

K fyzickému trestání dětí docházelo již v rozvinutých starověkých státech na dnešním Blízkém východě, ve starém Egyptě, Řecku a Římě i v dávné Číně. Všeobecně známé jsou výroky z biblické Knihy přísloví, jež rodiče výslovně nabádá: „Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“

Dále se tam lze dočíst: „Trestej syna, dokud je naděje, a nechtěj mu přivodit smrt! Velká vznětlivost volá po pokutě, odpustíš-li, budeš muset přidat.“

Pozdější rady zmiňují, že „vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí“. A konečně také: „Nepřipravuj chlapce o trest! Nezemře, když mu nabiješ holí. Nabiješ mu holí a jeho život vysvobodíš od podsvětí.“

Děti a otroci

Podle Bible je tedy nutné nehodného syna seřezat, abychom se vyvarovali budoucnosti, v níž by se vydal na špatnou cestu. Zmíněnými verši se pak po staletí omlouvaly přísné tělesné tresty a mnohé křesťanské komunity jimi argumentují podnes.

Už z 1. století však máme záznamy, že některé autority s bitím dětí příliš nesouhlasily. Řečník Quintilianus tvrdil, že by se chlapci neměli tělesně trestat, přestože se jedná o zavedenou zvyklost. Usuzoval, že jde o hanebnou praktiku hodící se spíš pro otroky, zatímco mladíky může ve zlotřilosti naopak zatvrdit. Podobně se i Plutarchos domníval, že by se děti neměly vychovávat pomocí ran, protože bolest a ponížení nevedou k ničemu dobrému, a navíc stavějí svobodné občany na úroveň otroků.

V křesťanském středověku bývaly fyzické tresty běžnou součástí výuky ve školách, které měla v té době pod palcem církev. Všeobecný přístup k tělesné schránce, jež se velmi jednoduše řečeno vnímala jako hříšná a nečistá, uvedenému postoji nahrával. Ostatně na bolesti stavěla i některá dobová hnutí – například flagelanti neboli sebemrskači vlastním utrpením odvraceli boží hněv.

Ani tehdy však situace nebyla jednoznačná: Kupříkladu arcibiskup Anselm z Canterbury se v 11. století vyslovoval proti přehnanému používání tělesných trestů při výchově a zdůrazňoval umravňování s trpělivostí a láskou.

Pokrokové Polsko

Situace se alespoň v některých částech světa začala měnit zhruba v 17. století. Výraznou roli ve společenské proměně sehrála kniha britského filozofa Johna Lockeho nazvaná Myšlenky o výchově, jež vyšla roku 1693. Locke prohlašoval, že pokud je dítě poslušné jen proto, že má strach z výprasku, nejedná se o správnou motivaci. Potomek by se měl dobře chovat proto, že mu to na základě rozumné výchovy a rodičovského vedení přijde normální. Má se za to, že právě uvedená kniha snížila míru tělesných trestů užívaných ve výchově.

Polsko pak v roce 1783 jako první na světě zakázalo tělesné tresty úplně – tedy alespoň na půdě škol. Jiná situace paradoxně panovala v Lockeho Británii, kde zůstalo bití žáků běžnou součástí školní výchovy až donedávna. Typický učitel měl u sebe rákosku, dřevěnou plácačku nebo důtky a s jejich pomocí si zjednával autoritu. Studenti od něj pak dostávali buď rány přes ruku nebo na zadek, přičemž se tresty obvykle pečlivě zapisovaly: Zaznamenávalo se, kdo dostal kolik ran a za co.

Vyděšení Sověti

K odstranění rákosek ze škol však vedla ještě dlouhá cesta. V Rakousku-Uhersku, tedy i v českých zemích, tělesné tresty fakticky zakázal Řád školní a vyučovací z roku 1870, v němž stálo: „Trestati dítě na těle není v nižádném případě dovoleno.“ V několika následujících dekádách se ovšem příliš nedodržoval.

K zákazu tělesných trestů ve školách překvapivě došlo také hned v roce 1917 po pádu ruského impéria. A nařízení se zachovalo i v Sovětském svazu, neboť bití žáků údajně odporovalo komunistické ideologii. Daného faktu se posléze chopila komunistická strana v Británii, jež poukazovala na běžné uplatňování fyzického trestání v ostrovním království a tvrdila, že je země oproti SSSR zaostalá. Existují dokonce záznamy o návštěvách Sovětů v západních školách v 60. letech, které byly řezáním dětí rákoskou upřímně zděšeny… 

Za zavřenými dveřmi

V průběhu 20. století se v evropských zemích od fyzických trestů ve školních lavicích postupně upouštělo. Motivovaly k tomu mezinárodní výnosy, jako Deklarace práv dítěte z roku 1959 či o třicet let mladší Úmluva o právech dětí. V případě Británie se uvádí, že tělesné tresty zakázala v roce 1982 – což samo o sobě působí jako poměrně opožděné rozhodnutí. Realita je však ještě horší, neboť na půdě státních institucí došlo k zákazu až v roce 1986 a soukromé školy se pozvolna přidávaly teprve mezi roky 1998 a 2003.

Ještě překvapivější situace panuje v USA, kde se fyzické tresty mohou používat dodnes. Ve státech jako Alabama, Arkansas, Georgia či Texas to platí i ve státních školách; soukromé instituce pak své svěřence takto smějí trestat takřka v celé zemi, i když někde k tomu například rodiče musejí dát písemný souhlas. K bití pak už alespoň nedochází přímo v lavici před spolužáky, ale v soukromí učitelského kabinetu. Fyzickým trestům přitom neunikají ani středoškoláci.

Právo na výprask

Co se týká kompletního zákazu trestů, kdy na dítě nesmějí vztáhnout ruku rodiče ani jiní příbuzní – a to ani za zavřenými dveřmi domova – stalo se průkopníkem Švédsko. K popsanému opatření přistoupilo již v roce 1966 a o 13 let později jeho prosazování ještě posílilo. Ačkoliv se k němu přidaly nejen severské státy, do roku 2000 zavedlo zákaz bití pouze deset zemí a skutečný vzestup iniciativy přišel až v novém tisíciletí.

Česká republika se k celkovému zákazu fyzických trestů připojila letos po boku Švýcarska a zařadila se tak do společnosti 67 zemí světa. Jinde se trestání dětí různě omezuje: Například v Kanadě smějí rodiče či opatrovníci bít pouze ratolesti ve věku 2–12 let, a to výhradně rukou, ale nikoliv do hlavy. V současné Británii platí, že po bití nesmějí zůstat viditelné rány či modřiny. Na jedné straně tedy existují v západním světě státy, kde rodičům i za mírné naplácání potomkům hrozí trest. A na straně druhé se v některých zemích děti běžně bijí doma i ve školách. Téma fyzických trestů tak zůstává otevřené a nadále velmi kontroverzní.

V odlehlé části alžírské Sahary, v provincii Timimoun, se z moře písečných dun zvedají podivné kruhové ruiny známé jako Ksar Draa. Na rozdíl od slavných archeologických památek, jako jsou egyptské pyramidy nebo Machu Picchu, zůstává tato pevnost mimo širší povědomí veřejnosti. Přesto jde o jednu z nejzáhadnějších staveb severní Afriky. Historikové totiž dodnes netuší, kdo ji postavil, kdy přesně vznikla ani proč byla nakonec opuštěna.

Rozpadlé hradby působí téměř mimozemským dojmem. Uprostřed pusté krajiny, obklopené nekonečnými dunami, stojí mohutná kruhová citadela vybudovaná z písku, hlíny, kamene a slámy. Ačkoli je dnes její vnitřek z velké části v ruinách, je zřejmé, že kdysi šlo o promyšlenou a velmi odolnou stavbu.

Ksar Draa tak představuje nejen archeologickou záhadu, ale také důkaz mimořádné schopnosti člověka přizpůsobit se extrémním podmínkám Sahary.

Co vlastně znamená „ksar“?

Samotný název může napovědět něco o původu stavby. Slovo „ksar“ označuje v severní Africe opevněnou vesnici typickou pro berberské oblasti. Berbeři, kteří obývají sever Afriky už od počátků zaznamenané historie, budovali podobná sídla jako chráněné komunity s obytnými domy a společnými sýpkami. V arabštině však výraz „ksar“ znamená také hrad nebo pevnost – a právě tak Ksar Draa na první pohled působí.

Stavba se tyčí nad okolní krajinou mohutnými zdmi vysokými přes devět metrů a silnými více než dva metry. Materiály použité při její stavbě byly ideálně přizpůsobeny pouštnímu klimatu: směs hlíny, písku a slámy dobře izolovala proti žáru i písečným bouřím. Celý komplex měl navíc jediný vstup, což výrazně zvyšovalo jeho obranyschopnost.

Dnes jsou uvnitř patrné jen rozpadající se zdi a prázdné prostory, archeologové však předpokládají, že zde kdysi stály obytné domy, školy, společné kuchyně a možná i velká mešita.

Přesto po obyvatelích nezůstaly téměř žádné stopy. Na rozdíl od starověkého Egypta zde archeologové nenašli nápisy, reliéfy ani jiné písemné záznamy, které by prozradily účel stavby nebo identitu jejích tvůrců.

Stáří pevnosti? Neznámé

Přesné stáří Ksar Draa zůstává neznámé. Odhady naznačují, že citadela může být stará nejméně 700 let, možná však ještě výrazně více. Absence důkladného archeologického výzkumu znamená, že odborníci pracují hlavně s nepřímými indiciemi.

Nejasný je také původ stavitelů. Stavba bývá spojována s berberskou kulturou, zároveň se ale v mnoha ohledech od klasických berberských ksarů liší.

Většina podobných opevněných vesnic vznikala v horských oblastech a měla spíše podobu propojených domů než samostatné kruhové pevnosti v otevřené poušti. Právě tato odlišnost vedla ke vzniku celé řady teorií.

Pevnost, vězení nebo karavanseráj?

Jedna z hypotéz tvrdí, že Ksar Draa mohlo sloužit jako vězení. Jeho poloha hluboko v poušti by útěk značně komplikovala. Uprchlík by totiž musel překonat nejen mohutné hradby, ale i desítky kilometrů nehostinných dun bez vody a stínu.

Jiní badatelé se domnívají, že šlo o běžnou pouštní osadu, jejíž obyvatelé se snažili chránit před extrémním klimatem Sahary. Silné zdi a jediný vstup by v takovém případě sloužily hlavně jako ochrana před písečnými bouřemi a nájezdy nepřátel.

Velmi zajímavá je také teorie, podle níž mohl být Ksar Draa takzvaným karavanserájem – opevněným hostincem pro karavany putující Saharou. Taková zařízení byla ve středověku klíčová pro obchodní stezky spojující severní Afriku se subsaharskými oblastmi. Karavanseráje obvykle disponovaly silnými zdmi, jedinou branou, skladišti, stájemi, modlitebnami i prostory pro přespání cestovatelů.

Pro kupce a poutníky putující nebezpečnou Saharou by podobná pevnost představovala doslova otázku přežití. Cestovatelé museli čelit extrémním teplotám, nedostatku vody i hrozbě přepadení. Ksar Draa tak mohl být důležitou zastávkou na dávných obchodních trasách.

Útočiště pro pronásledované?

Další hypotéza spojuje pevnost s náboženskými konflikty. Někteří historici upozorňují na události 15. století, kdy islámský učenec Muhammad al-Maghílí vedl kampaně namířené proti židovským komunitám v oblasti. Mnoho místních Židů tehdy uprchlo ze svých domovů a hledalo bezpečné útočiště.

Podle této teorie mohl Ksar Draa sloužit právě jako úkryt pro pronásledované komunity. Přímé důkazy však zatím chybějí a celá představa zůstává pouze spekulací.

Tajemství ukryté pod pískem

Navzdory četným teoriím zůstává skutečný příběh Ksar Draa neznámý. Nikdy zde totiž neproběhl rozsáhlý archeologický výzkum, který by mohl odhalit artefakty ukryté pod vrstvami saharského písku. Právě ty by mohly napovědět, zda pevnost obývali obchodníci, uprchlíci, odsouzenci nebo zcela jiná komunita.

Možná se pod dunami stále nacházejí předměty každodenní potřeby, zbytky zboží z karavan nebo náboženské artefakty. Dokud však archeologové místo důkladně neprozkoumají, zůstane historie citadely zahalena tajemstvím.

Ačkoli o Ksar Draa víme překvapivě málo, samotná existence pevnosti je fascinující. Uprostřed jednoho z nejnehostinnějších prostředí planety stojí stavba, která přežila staletí žáru, větru i písečných bouří. Její interiéry se sice rozpadly, mohutné hradby však stále vzdorují času.

Pevnost tak působí jako pouštní přelud – tajemná stavba vynořující se z nekonečných dun. Jenže na rozdíl od fatamorgány je Ksar Draa skutečný. A možná právě proto nepřestává fascinovat historiky, archeology i dobrodruhy z celého světa.
 

Obnovitelné zdroje energie v dnešním světě přibývají a postupně ukrajují z bohužel stále ohromného množství emisí. Často se ale stává, že účinnost takových zařízení, jako jsou například solární fotovoltaické elektrárny, je nižší, než se obvykle předpokládá. Ukazuje to i nový výzkum, který vedl Rui Song z Oxfordské univerzity. 

S využitím satelitních snímků zmapovali situaci více než 140 000 solárních elektráren po celém světě. Satelitní data propojili s atmosférickými údaji o znečištění ovzduší a spočítali, kolik slunečního světla se v atmosféře ztrácí a jak to omezuje výrobu elektřiny. Ukázalo se, že znečištění z uhelných elektráren výrazně snižuje výkon solárních elektráren, zejména tam, kde se nacházejí blízko sebe. Výsledky výzkumu vlivu uhelných elektráren na výkon solárních elektráren uveřejnil vědecký časopis Nature Sustainability.

Emise z uhlí dusí solární energetiku

Vědci zjistili, že aerosoly z emisí snížily v roce 2023 globální výrobu elektřiny ze solárních panelů o 5,8 %. To odpovídá ztrátě 111 terawatthodin energie, což je množství, které by vyrobilo přibližně 18 středně velkých uhelných elektráren.

Tyto ztráty přitom představují významnou a zatím přehlíženou komplikaci přechodu na čistou energetiku. Mezi lety 2017 a 2023 přidávaly nové solární instalace v průměru 246,6 TWh elektřiny ročně. Ztráty způsobené aerosoly u již existujících systémů ale dosahovaly 74 TWh ročně, což byla téměř třetina přírůstku získaného novou kapacitou solárních elektráren.

Neblahý vliv aerosolů, které pocházejí především z emisí uhelných elektráren, se projevuje především v Číně. Velmi často tam totiž dochází k tomu, že se kapacity uhelné i solární energetiky rozšiřují paralelně ve stejných regionech. Oblasti s vysokou koncentrací uhelných elektráren odpovídají regionům, kde jsou ztráty výkonu solárních panelů kvůli aerosolům největší.

Kocaseyit (též Koca Seyit) je vesnice v provincii Balıkesir v Malé Asii. Každý rok tam přijíždějí tisíce lidí z celé země, aby se pomodlili u hrobu jednoho z největších hrdinů moderní historie Turecka a navštívili památník, který byl vztyčen na počest až neuvěřitelných činů do té doby neznámého osmanského dělostřelce.

Koca Seyit Ali Çabuk se narodil ve vsi Çamlık v září 1889 a jako devatenáctiletý narukoval do armády. Zúčastnil se balkánských válek (1912–1913) a bojoval také v následném globálním konfliktu. Domů se vrátil roku 1918 a tehdy také poprvé spatřil svou tehdy už sedmiletou dceru. Rodinnou idylku si však neužíval dlouho, protože zakrátko vypukla další válka – Řekové obsadili Smyrnu (dnes Izmir) a Koca Seyit znovu navlékl uniformu a šel bránit vlast.

Vojenský život pro něj definitivně skončil až v roce 1922, kdy jej nadobro z armády propustili. Vystřídal několik zpravidla nekvalifikovaných zaměstnání a po schválení zákona o příjmení přijal jméno Çabuk. Poté, co 1. prosince 1939 zemřel na následky plicní choroby, radní v jeho rodišti rozhodli o tom, že se vesnice na jeho počest přejmenuje na Kocaseyit.

Osudný den

Začátkem roku 1915 Seyit sloužil v hodnosti vojína jako příslušník obsluhy pobřežních děl na poloostrově Gallipoli. Jeho baterie Rumeli Mecidiye (na mapách označována jako Fort 13) stála na evropském břehu dardanelské úžiny poblíž jejího nejužšího místa naproti městu Çanakkale – proto Turci říkají Dardanelské Çanakkale Boğazı. Jednotka měla ve výzbroji šest německých Kruppových děl (2× 280mm a 4× 240mm) a velel jí kapitán Mehmed Hilmi Bey. Ten se po nadcházející bitvě dočkal ocenění nadřízených, když údajně obdržel jedno turecké a dvě německá vyznamenání. 

Koncem zimy 1915 se námořní síly Dohody pokusily prostřílet si cestu skrz Dardanely k hlavnímu městu osmanské říše a Seyit se ocitl přímo uprostřed dění. Jedna z klíčových bitev se v úžině odehrála 18. března a v ten den se Koca Seyit (Koca je přezdívka odkazující na Seyitovu sílu) stal legendárním hrdinou, jenž v dějinách světové války vykonal naprosto bezprecedentní skutek. 

Během intenzivního dělostřeleckého souboje mezi francouzskými a britskými bitevními loděmi a osmanským dělostřelectvem rozmístěným na obou březích úžiny inkasoval zásahy také fort Rumeli Mecidyie. Seyit později vzpomínal: „Nepřátelská palba byla velmi silná. Odpovídali jsme. První střely nás přelétly, ale poté začaly další dopadat kolem nás. Zůstali jsme v prachu, kouři a oslepeni.“ Dělo, u něhož sloužil, zůstalo bojeschopné, ale obsluha neměla jak k němu dopravit munici, protože jeden z těžkých lodních granátů zničil dopravník. Mnoho mužů navíc padlo nebo utrpělo zranění. 

Tehdy Koca Seyit sám zvedl těžký granát a za zády jej odnesl až k jeřábu, jenž nabíjel zbraň. Poté měl tímto způsobem podat další dva (podle některých zdrojů tři). Legenda je někdy přikrášlena i tím, že hrdina s těžkým nákladem vystoupal i po schodech a svůj náklad složil u závěru děla! Každopádně minimálně jedna z těchto následně vypálených ran měla zasáhnout starší britskou bitevní loď Ocean. Poškodila její kormidelní zařízení a silné mořské proudy poté odnesly neovladatelný obrněnec přímo do minového pole. Těžce poškozený Ocean se pak stal terčem dalších tureckých baterií, načež jej posádka opustila a loď se následně potopila. Tolik legenda.

Realita vs. fikce

Jak už to bývá, případ má své odpůrce i příznivce. První tvrdí, že něco takového není fyzicky ani technicky možné, zatímco druzí namítají, že v boji s nenáviděným nepřítelem v sobě leckdo najde nadlidskou sílu a netušené schopnosti. Různé zdroje uvádějí rozdílnou hmotnost projektilů, které Koca Seyit nosil za zády. Ty turecké většinou mluví o 275kg granátech, ale zjevně zaměňují kilogramy za váhovou jednotku okka (dříve zvanou kiyye). 

Historik Tuncay Yılmazer se ve své studii pokouší tuto chybu vysvětlit: „Mylně se psalo, že hmotnost 215 kiyye odpovídá 275 kg. Ve skutečnosti byla 1 kıyye stará váhová jednotka v osmanské říši a 1 okka se rovná 1,28 kg. Tvrzení, že (Seyit Çabuk, pozn. red.) zvedl 275kg granát, je založeno na tomto nesprávném výpočtu. Navíc v pevnosti Rumeli Mecidiye nebylo žádné dělo, které by dokázalo 275kg granát vypálit. Pevnost měla ve výzbroji šest pobřežních děl Krupp (čtyři z nich 240/35, dvě z nich 280/22). Seyit je nepochybně ikonickou postavou současného populárního vyprávění o Dardanelách a Turecká republika používá jeho skutek jako příklad vlastenectví…“ 

Dodejme, že protipancéřové granáty pro 240mm dělo, u kterého sloužil Koca Seyit, vážily 215 kg. Takže 215 okka neboli kiyye (zaměněných za kilogramy) by teoreticky odpovídalo uváděným 275 kg.

Ikonická fotografie

Po bitvě byl Koca Seyit povýšen na desátníka (Onbaşı) a setkat se s ním chtěl i velitel 19. divize Mustafa Kemal (pozdější prezident Atatürk). Zda k tomu ale opravdu došlo, není známo. Turecká propaganda také toužila po fotografii hrdiny a reportér listu Harb Mecmuası vyjádřil přání, aby Seyit zapózoval s granátem stejně jako onoho 18. března. Jenže slavný silák to tentokrát nedokázal a na omluvu uvedl: „Za těchto podmínek to není možné. Vraťte se, až Angličané znovu zaútočí.“ 

Co tedy Koca Seyiet na ikonické fotografii zveřejněné ještě v roce 1915 drží? Jde o lehčí granát nebo dokonce dřevěnou atrapu, jak tvrdí někteří? Kromě Seyita je na tomto snímku také jeho přítel Niğdeli Ali, očitý svědek slavného činu. Na jeden z pozdějších dotazů, proč nedostal medaili ani finanční odměnu, Seyit odpověděl: „Nebojovali jsme pro medaili ani plat.“

Teorie praví, že extrémně hmotné hvězdy se nehroutí do černých děr, ale jsou prakticky úplně vymazány katastrofickým mechanismem párové nestability, kdy z hvězdy nezůstane nic, co by stálo za řeč. Podle vědců by měla být pro hvězdy hraniční hmotnost, nad kterou k tomu dochází, asi 45 sluncí.

Gravitační astronomy, kteří naslouchají gravitačním vlnám ze srážek černých děr a odvozují z nich vlastnosti srážejících se černých děr, proto velmi mátlo, když opakovaně detekovali srážky černých děr hvězdného typu, jejichž hmotnost ale zmíněnou hranici 45 sluncí značně přesahuje. Vysvětlení nedávno nabídl mezinárodní výzkumný tým, který vedl Fabio Antonini z Univerzity v Cardiffu.

Divoké srážky v nitru hvězdokupy

Antonini s kolegy analyzoval nejnovější katalog gravitačních událostí GWTC-4, založený na pozorování gravitačních observatoří LIGO, Virgo a KAGRA, který obsahuje 153 spolehlivě potvrzených splynutí černých děr a dospěl k závěru, že tyto nejhmotnější černé díry z dosavadních gravitačních pozorování skutečně nevznikly zhroucením hmotných hvězd.

Vědci jsou přesvědčeni, že se tyto masivní „hvězdné“ černé díry zrodily divokými srážkami menších černých děr, k nimž opakovaně docházelo v centru kulových hvězdokup s velkou koncentrací hvězd, jako je například Messier 80 v souhvězdí Štíra, v nichž bývají hvězdy namačkány až milionkrát hustěji než v pustém okolí našeho Slunce. 

Badatelé zjistili, že se černé díry z detekovaných srážek dělí do dvou populací. První skupina zahrnuje méně hmotné černé díry odpovídající běžnému zhroucení hvězd. Druhou skupinu tvoří výrazně hmotnější černé díry, jejichž rotace přesně odpovídá tomu, co fyzikové očekávají od opakovaných srážek a splývání černých děr v hustých hvězdokupách.

„Válečné utrpení působí na všechny lidi destruktivně. V každém vojenském konfliktu jde vždy o to, že oběti nevědí, proč by je a jejich rodinu měl někdo likvidovat. Jeho následky navíc trvají mnohem delší dobu, než by se mohlo zdát.“ Právě proto je podle historika Vojtěcha Kyncla, který v rozhovoru nahlíží na květen 1945 v různých kontextech, zásadní si neustále připomínat, kdo byl v dané válce obětí a kdo viníkem.

V případě bojů o československé území a jejich dozvuků bylo agresorů hned několik. Na civilním obyvatelstvu totiž páchali násilnosti jak Němci a Sověti, tak Češi a Slováci.

Přes odpor ozbrojenců

Který moment lze považovat za začátek osvobozování československého území?

Těch momentů je hned několik, záleží na tom, jestli se zaměříme na politické události, nebo samotné vojenské řešení. Politicky k našemu osamostatnění směřovalo už dění v roce 1943. Rozhodnutí mocností, ať už to byly Spojené státy, Velká Británie nebo Sovětský svaz, spělo k vývoji, že se Československo stane opět suverénním státem.

Pak nadešel rok 1944, kdy se k oblastem Slovenska přibližovala ofenziva z východu. Koncem srpna vypuklo Slovenské národní povstání a na podzim se fronta posouvala Podkarpatskou Rusí směrem na západ. Tehdy už vše jasně spělo k tomu, že Československo bude obnoveno. Jen v té době ještě nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat a kolik životů to bude stát.

Předpokládali Spojenci, že bude postup méně náročný?

Asi nepředpokládali, že obětí bude nakonec tolik. Čím více se blížila fronta k německým hranicím, tím úpornější byl zcela logicky odpor nacistických sil. Hitlerovo Německo si dokázalo až do posledních dnů udržet velmi dobrou úroveň zásobování domácího civilního obyvatelstva i vojáků, takže nedošlo k tomu, co se stalo za první světové války, že by zázemí bylo vyčerpané.

Nacistický stát totiž ve svůj prospěch neustále vykořisťoval okupované země, proto do poslední chvíle nestrádal. Obrana stála na ideologickém přesvědčení, že Německo musí žít, a na očekávání, že bude ohroženo jak krutým bolševismem z východu, tak nepřáteli ze západu. Lid nezlomilo ani bombardování, a už vůbec ne hlad.

Kolik obětí si boj o československé území vyžádal?

Jednalo se asi o 550 tisíc mrtvých nebo vážně raněných sovětských vojáků, z nichž určitě 140 tisíc zemřelo. Dále padlo přes 30 tisíc Rumunů, více než sto Američanů, desítky Poláků a 3 500 příslušníků 1. československého armádního sboru. Českých civilistů zahynulo 8–10 tisíc. Obrovská masa lidí tak přišla o život v posledních dnech války, protože porazit Němce na moravském a českém území fakticky trvalo pouze jeden měsíc.

Jaké národy se na osvobozování podílely?

Jednu velkou skupinu vojáků tvořili Češi a Slováci. Těch bylo v armádách asi 20 tisíc, ale na naše území se dostávali postupně. Přicházeli jak z východu, tak ze západu. Když bychom jejich zastoupení srovnali s nasazenými prostředky Spojenců, tak je to kapka v moři. Přesto na ně vzpomínáme jako na velmi důležitou složku národního sebevědomí. 

Z východu přicházela hlavně Rudá armáda, na ni se nabalovaly polské a rumunské jednotky s největším zastoupením. Ze západu dorazili Američané, ale také třeba Belgičané, kteří společně s Američany osvobodili Plzeň. Těmito národy byla německá armáda tlačena do malého „českého kotle“.

A jaké zastoupení tu měly německé jednotky?

Například mezi Hradcem Králové, Mladou Boleslaví a Prahou se na počátku května 1945 nacházel téměř jeden milion po zuby ozbrojených vojáků Wehrmachtu a SS. Byla to obrovská vojenská síla akumulovaná na jednom místě, kterou by bylo naprosto nereálné porazit vlastními silami.

Takže povstalci, kteří se proti okupantům v posledních dnech protektorátu postavili, by bez armádních sil neměli žádnou šanci?

Přesně tak. Když si představíme Pražské povstání, tam se chopilo zbraní asi 28 tisíc nevycvičených civilistů a postavilo se německé armádě, která čítala přes 30 tisíc velmi dobře vyzbrojených a vycvičených vojáků. Bez pomoci z vnějšku by povstání zcela jistě dopadlo obrovským krveprolitím. Okupační jednotky by ho zvládly vojensky rychle rozprášit.

Tvrdé porážce dokázala zabránit armáda takzvaných vlasovců, která bojovala proti Sovětům na straně Německa a ze 6. na 7. května se přidala k pražským povstalcům.

Lidé v sevření armád

Měli civilisté možnost dozvědět se o příchodu vojsk?

V Českém rozhlasu zůstaly zachovány unikátní záznamy. Například při osvobozování Plzně, kam dorazili Američané už 6. května ráno, začal plzeňský rozhlas okamžitě vysílat pražskému rozhlasu informace, jak to vypadá na západě Čech. Tím se v oblasti mezi Plzní a Prahou dozvídalo civilní obyvatelstvo o situaci v jednotlivých částech republiky.

Stejně tak do Prahy vysílalo osvobozené Brno, že už dorazili Sověti. Němci se do poslední chvíle snažili komunikaci brzdit a rušit, ale rychlý proces nešlo zastavit. Tato možnost poslechu aktuálního dění představovala první online masově vysílaný tok informací na našem území (za první světové války ještě rozhlas nebyl tak rozšířený).

Jak s příchozími armádami komunikovali povstalci či partyzáni? Mohli se domlouvat na společném postupu, nebo vše probíhalo živelně?

Jednotky spolu komunikovaly právě přes vnitřní rádiové vysílání. Třeba vysílací stanice odbojového orgánu České národní rady uprostřed Prahy dostávala informace z dalších měst a dokázala zpravovat o tom, jak probíhají těžké boje a odkud je potřeba pomáhat. Proto také v Praze Němci bombardovali budovu rozhlasu, a dokonce tam nasadili úplně nové proudové stíhací letouny messerschmitty, které hodily 6. května na Český rozhlas pumu, čímž ho zlikvidovali a vysílání se muselo přesunout jinam.

Jaká v posledních dnech bojů panovala atmosféra mezi lidmi? Zažívali kromě nadšení i obavy?

Když 1. května oficiálně oznámily noviny a rozhlas, že Adolf Hitler předešlý den padl, v řadě měst postupně propukala povstání. Například v Nymburce začalo 2. května a vyvolalo nadšení, ale protože v té době ještě Německo nekapitulovalo, hrozilo jeho brutální potlačení. V mnohých městech se lidé z povstání radovali příliš brzy, protože se osvobozenecké jednotky nacházely ještě daleko a Němci si zatím nechtěli přiznat porážku. Třeba v Lazcích u Olomouce gestapo popravilo kolem 30 zajatců z Přerova. A takových případů existovala celá řada.

Situace v západních Čechách byla diametrálně odlišná. Když kolem 1. května překračovaly jednotky Američanů a Belgičanů hranice, našly úplně vylidněná města, kde visely bílé prapory. Drtivou většinu zde totiž tvořilo německé obyvatelstvo, které se bálo, jaké následky pro ně bude mít příchod spojeneckých armád. Zde tedy jásající davy nestály, ale v momentě, kdy vojáci přijeli do centra Plzně, obklopily je kolony lidí i vozidel, kteří je oslavovali. Po dlouhých sedmi měsících od vstupu na německé území byli Američané vítáni jako osvoboditelé. Rozdílnost mezi českým a německým prostředím byla ohromná.

Lišil se také přístup osvobozeneckých vojsk k místnímu obyvatelstvu?

Samozřejmě. Na východě si Rudá armáda počínala jako na dobytém území. Na jedné straně osvobozovala, ale na druhé straně znásilňovala, rabovala, okrádala lidi. To bylo u ní na denním pořádku, byť pramenů k těmto skutečnostem nemáme tolik, nacházejí se většinou v různých městských kronikách nebo okrajových záznamech. Vojáci z východu ani nerozlišovali, jestli se jedná o Němce nebo Čechy, bylo jim to jedno.

V tomto ohledu se americká armáda chovala mnohem kultivovaněji. Když přicházela, oblasti se staly bezpečnými nejenom pro Čechy, ale také pro sudetské Němce, zvláště pro ženy. Případy nátlaku, znásilnění či vražd se v západních Čechách neděly.

Křivdou k brutalitě

Vyvolal konec nacistické okupace bezprostřední nevraživost mezi českým a německým civilním obyvatelstvem?

Poté, co přišla první vlna armádních jednotek, nastal prostor jakéhosi klidu, kdy obce nebyly nikým hlídány. Do něho začaly nastupovat naše revoluční gardy. Mezi 8. květnem a půlkou června probíhala v každé větší vesnici i městě hromadná střílení německých zajatců nebo civilistů. Jmenovitě měly gardy na svědomí například oběti v oblasti Kadaně či Domažlicka. Také v Postoloprtech bylo zlynčováno a brutálně zavražděno na 700 lidí.

Nebavíme se tedy o jednotlivcích, ale o desítkách až stovkách zabitých lidí v jednotlivých obcích, přičemž spousta z nich zemřela úplně zbytečně – ve vesnici se například vědělo, že mají značné finanční obnosy, a tak se je gardisté rozhodli o bohatství okrást.

Můžeme se u těchto hrůzných činů bavit o jistém kompenzování frustrace, která vznikla v době okupace?

Ano, násilí organizovaného brutálního postupu gestapa i jednotek SS na začátku května se najednou otočilo. Záměrem vražd po osvobození ČSR, kdy lidé začali vybíjet vlastní území, nebylo čistě odstranění nepřítele. Smrt byla velmi často útrpná, trvala hodně dlouho a gardisté i davy civilního obyvatelstva se na ni chodili dívat jako na podívanou, která měla vypustit a odvrátit jejich frustraci. O tom jsme pak ve společnosti dlouho nemluvili.

Jak se k těmto činům staví česká společnost v současnosti?

V posledních deseti až patnácti letech se tato problematika řeší intenzivněji a mám pocit, že od začátku války na Ukrajině se výrazně změnil i náš pohled na příchod Rudé armády. O skrytých informacích jsme schopni hovořit daleko otevřeněji. Tomu přispěla také větší přístupnost archivů badatelům.

Zároveň ale historiků, kteří by se tématem brutality v květnu a červnu 1945 zabývali, není v republice mnoho. V malém počtu není možné projít obrovské množství záznamů z daného období, takže se téma podrobněji rozkrývá zejména až v posledních letech.

Kde se například ukrývají tyto dlouho skryté tragické příběhy z konce druhé světové války?

Třeba německý Lastenausgleichsarchiv v Bayreuthu, do kterého je stále složité se dostat, obsahuje výpovědi desítek tisíc sudetoněmeckých uprchlíků, kteří byli odsunuti a mohli žádat finanční kompenzaci majetku zabraného Československem v rámci reparací, jelikož Spolková republika Německo se coby nástupnický stát Třetí říše zavázala lidem tyto ztráty uhradit. V majetkovém vyrovnání uváděli právě i příběhy, které je vedly k opuštění republiky, a lze z nich vyčíst brutální postupy. Ty jsme schopni potvrdit i na české straně, protože o nich vznikaly například úřední záznamy.

Politika útlaku i zisku

Jaký postoj zaujala k osvobozování československého území politická reprezentace státu?

Československá exilová vláda odjela do Košic, kde v dubnu 1945 vznikl takzvaný Košický vládní program. Tím došlo k odklonu od západního pojetí rozdělení světa a příklonu k sovětské bezpečnostní politice, čímž byly v Československu zničeny naděje na ustavení demokratického režimu. Tehdy byly zakázány pravicové i středopravicové strany a vzniklo sdružení politických stran Národní fronty, v jehož rámci byly k dispozici jenom čtyři strany, ze kterých si Češi mohli volit. Na Slovensku byly jenom dvě – komunisté a demokratická strana.

Prostřednictvím tohoto zúžení se republika nechala sevřít do jednotnosti, kterou měla vést KSČ, a politická reprezentace sama zničila možnost rozvoje demokracie v Československu.

Jak se na konci války vyvíjel vztah Československa k Sovětskému svazu?

Najednou se zapomnělo, že Hitler se Stalinem byli do léta 1941 spojenci a spousta Čechů a Slováků, ať už to byli komunisté, nebo demokraté, byla mezi lety 1939–1941 zavírána do koncentračních táborů, s jejichž provozem Sovětský svaz jako hlavní spojenec nacistického Německa souhlasil.

Domácí komunistická reprezentace byla v tomto krátkém období dezorientovaná a nevěděla, co má dělat. Pak najednou nastal boom, kdy se nekritický obdiv k Sovětskému svazu a Stalinovi stal hlavní linií československé zahraniční politiky. Nejhorší to bylo pro oběti nacistického režimu, které se vzápětí staly i oběťmi režimu komunistického.

Koho se například tyto dvojí represe týkaly?

Z koncentračních táborů se vraceli nejenom Češi a Slováci, ale i němečtí antifašisté, jež místní gardisté následně zlynčovali jenom proto, že mluví německy, a po únoru 1948 byli zcela vyhnáni, nebo jako kulaci či živnostníci likvidováni, vlastně už potřetí za velmi krátký čas. Tyto politické zvraty působily strašlivě a mohou nám přinést ponaučení, že nemáme propadat naivitě. Když se něco stane jednou, může se to velmi rychle opakovat.

Komu nové poměry nastolené po osvobození Československa naopak mohly vyhovovat?

Tuto záležitost lze demonstrovat na reakcích na kontroverzní dekrety Edvarda Beneše. Ty na jedné straně zapříčinily perzekuci a odsun určité skupiny obyvatel, především sudetských Němců, kteří mohli být členy NSDAP, ale stejně tak mohli s Hitlerem nesouhlasit či mu přímo vzdorovat. 

Na druhé straně Benešovy dekrety uspokojovaly část obyvatelstva, která za protektorátu pracovala zejména ve zbrojním průmyslu. Tito dělníci nemuseli přímo podporovat Hitlera, ale za války si mohli přilepšit, protože pro ně fungovala určitá forma sociálního státu

Malý český člověk žil v hrozných podmínkách, ale pokud pracoval, tak na něj nebyl dopad válečného utrpení tak drastický, jako na pravého odbojáře. Po skončení druhé světové války těmto lidem mohlo pomoct znárodňování velkých podniků i majetku menších živnostníků. Přerozdělování obrovského vlastnictví na základě Benešových dekretů najednou způsobilo, že každý, i ten nejchudší a nejméně schopný člověk, se měl možnost v opuštěném pohraničí dostat k nemovitosti, polnosti, nebo dokonce rozjeté živnosti.

Vyplatila se Čechům tato strategie přesunu do bývalých Sudet?

Velmi často zjistili, že se o danou usedlost neumějí postarat, takže tam nevydrželi a vraceli se zpátky do vnitrozemí. Proto se taky říkalo, že chodili pohraničí vykrádat. Každopádně pro mnohé lidi byl konec války, nástup „demokratického“ Československa a příchod Benešových dekretů velmi pozitivní záležitostí, protože na úkor někoho jiného dostávali zvýhodnění, na které by v demokratických podmínkách dost možná nedosáhli.

Vícegenerační problém

Jaká traumata se s koncem druhé světové války pojila?

Tady je důležité si uvědomit, že válka zdaleka neskončila 8. ani 9. května 1945. Měla pro lidi strašně dlouhé důsledky. V letech 1959–1964 vznikl v Československu, podobně jako v dalších státech, velký lékařský výzkum, který zkoumal dopady druhého světového konfliktu na lidské zdraví. Uskutečnil ho profesor František Bláha, jenž byl sám vězněn v koncentračním táboře Dachau, a když se vrátil, chtěl zjistit, jak může válečné utrpení člověka ovlivnit. Dospěl k celé řadě v té době ještě neprozkoumaných psychických dopadů.

Teprve další lékař Leo Eitinger v Norsku diagnostikoval takzvanou posttraumatickou stresovou poruchu u přeživších Osvětimi. Oběti koncentračních táborů trpěly také nespavostí a měly hladovou nemoc, kdy se jim dostatečně nevyvinula svalová hmota. Dále se muži vraceli domů s erektilní dysfunkcí, ženy bez menstruace. Nežádoucí následky zažívaly často desítky let po návratu, někdy u nich naplno propukly klidně až v novém tisíciletí.

Takže negativní důsledky pociťují přeživší druhé světové války dodnes.

Ano, i 80 let po osvobození Československa máme ve společnosti lidi, kteří si v sobě nesou psychickou újmu a tělesné komplikace. Je důležité si uvědomit, že dopady jakékoliv války se přenášejí přes tři až čtyři generace. Takže když se v roce 2026 bavíme o válce na Ukrajině, ještě v roce 2100 budou pravděpodobně žít lidé, kteří na ni budou vzpomínat.

Také z trestně-právního hlediska je nutné myslet na závazek, který Československo po druhé světové válce slíbilo dodržovat, že válečné zločiny a zločiny proti lidskosti nebudou nikdy promlčeny. Je nutné přeživším i po 80 letech připomínat, že naprosto respektujeme jejich utrpení a odsuzujeme jeho pachatele.

V poslední době spatřuji problém právě v relativizaci válečných zločinů páchaných Rusy na Ukrajině. Společností se šíří názor, že Ukrajinci jsou pravými viníky ruské agrese a že se měli lépe snažit vyhnout válce. Těmito tvrzeními ve vinících akorát podpoříme pocit, že neudělali nic špatně, a že je tím pádem není proč stíhat.  

Ve čtvrtek 22. května se třicet minut po půlnoci středoevropského času otevírá startovací okno pro v pořadí již dvanáctý testovací start obří rakety Starship. Půjde o vůbec první let nejnovější a zároveň největší verze tohoto nosiče, označované jako Starship V3.

Smrt na Hvězdné základně

Původně se měl test uskutečnit už minulý pátek. Ve stejný den však do areálu Starbase vyjížděly záchranné složky kvůli úmrtí jednoho z pracovníků. Americký Úřad pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (OSHA) následně zahájil vyšetřování incidentu.

Podle informací deníku Wall Street Journal šlo o externího pracovníka, který zahynul po pádu. Na sociálních sítích se zároveň objevily fotografie záchranných vozidel poblíž budovy Gigabay, kterou SpaceX využívá k výrobě a údržbě raket Starship. Není jasné, zda odklad startu s tragickou událostí přímo souvisí.

Firma miliardáře Elona Muska přitom vstupuje do jednoho z nejdůležitějších období celého programu: americké úřady začínají zkoumat bezpečnost práce v texaském komplexu Starbase a zároveň sílí obavy, že zpoždění Starship může ohrozit plány NASA na návrat astronautů na Měsíc.

Největší verze v historii programu

Program Starship má pro americkou kosmickou agenturu zásadní význam. Právě tato raketa je totiž jedním ze dvou systémů, které chce NASA využít k dopravě astronautů z oběžné dráhy Měsíce na jeho povrch. Agentura počítá s tím, že by se tak mohlo stát už kolem roku 2028.

Kosmická agentura zároveň plánuje otestovat schopnost Starship spojit se na zemské orbitě s kosmickou lodí Orion, která má převážet astronauty k Měsíci. Tento manévr by měl proběhnout už v příštím roce. Federální kontrolní zpráva zveřejněná letos ale poukázala na fakt, že vývoj Starship nabírá výrazné zpoždění a SpaceX zatím nepředvedla, že dokáže astronauty bezpečně dopravit k Měsíci a zpět.

Nadcházející mise bude celkově dvanáctým testovacím letem Starship, ale vůbec prvním pro variantu V3. Kompletně sestavená raketa měří přibližně 124 metrů, což z ní činí největší a jednu z nejsilnějších raket, jaké kdy vznikly. SpaceX ji navrhla jako plně znovupoužitelný systém schopný dopravit na oběžnou dráhu více než 100 tun nákladu.

Firma však zatím neprokázala, že je Starship skutečně připravena pro běžné orbitální lety. Ani tentokrát nepůjde o plnohodnotnou misi na oběžnou dráhu, ale pouze o suborbitální test zaměřený hlavně na ověření nového hardwaru. Vývoj rakety přitom provází dlouhá série explozí a havárií. Většina předchozích testů skončila rozpadem rakety nebo její destrukcí během letu, i když poslední dva pokusy byly výrazně úspěšnější.

Miliardové plány

Výsledek nadcházejícího letu může mít dopad i mimo oblast kosmického výzkumu. V zákulisí se stále častěji spekuluje o budoucím vstupu firmy SpaceX na burzu. Pokud by firma skutečně zamířila k veřejné nabídce akcií s odhadovanou hodnotou kolem 1,75 bilionu dolarů (v přepočtu 36,6 bilionu Kč, což je přibližně patnáctinásobek českého státního rozpočtu), šlo by o největší burzovní debut v historii.

Starship přitom představuje klíčovou součást budoucích plánů společnosti. SpaceX ji chce využívat nejen pro lunární mise NASA, ale také pro rozvoj vlastního komerčního byznysu, včetně vypouštění satelitů systému Starlink a budování plánované sítě datových center ve vesmíru. Úspěch nebo neúspěch nejnovějšího testu tak může výrazně ovlivnit důvěru investorů i budoucnost celého programu.

Přestože se lidský mozek často označuje za nejsložitější známý objekt ve vesmíru, i on se neustále vyvíjí. Cílem evoluce přitom není vytvořit orgán dokonalý, ale takový, který funguje a díky němuž zvládne jeho nositel předat dál svou genetickou informaci. A právě proto, že se vsází hlavně na funkci a teprve poté na preciznost, může mozek při interpretaci vjemů z okolního světa občas chybovat. Typický příklad takového „přešlapu“ pak nabízí naše tendence podléhat nejrůznějším iluzím.

Paul je mrtev

S jedním z takových nejpozoruhodnějších klamů se setkáváme zcela běžně, a to při pohledu na mraky pohybující se po obloze: Takřka okamžitě v nich totiž začneme rozpoznávat nejrůznější živé i neživé objekty, od slonů a motýlů po auta a domy. Tentýž neodbytný pocit, že vidíme konkrétní tvar, se však může dostavit i při pohledu na mastný flek, dřevěné obložení či mateřské znaménko.

Tomuto dobře známému, a přesto dosud ne zcela prozkoumanému jevu se odborně říká pareidolie. Uvedený termín pochází z řeckého slova para, což znamená „postranní či falešný“, a eidolon neboli „vzhled, tvar, podoba“. 

Pareidolie přitom nabývá rozmanitých forem, a dokonce se nemusí omezovat pouze na zrak – zapojují se do ní také další smysly, třeba sluch. V takovém případě míváme pocit, že jsme v nezřetelném zvuku zaslechli nějaké konkrétní slovo. Příklad sluchové pareidolie nabízí konspirační teorie o údajné smrti Paula McCartneyho ze skupiny Beatles, k níž mělo dojít v roce 1966. Zastánci myšlenky tvrdí, že jim dávají za pravdu některé hity kapely: Kupříkladu v písni Strawberry Fields Forever puštěné pozpátku prý zaznívá „Paul is dead“, tedy „Paul je mrtev“.

Jak fungují smajlíky?

A podobné vzkazy měli do svých děl ukrýt i jiní muzikanti. Například v pozpátku přehrané písni Stairway to Heaven od skupiny Led Zeppelin lze údajně zaslechnout odkazy na satana nebo na číslo 666; zatímco slavný hit Another One Bites the Dust od legendárních Queen má posluchače skrytě ponoukat ke kouření marihuany, protože je to zábava.

Nejčastější projev pareidolie však představuje rozpoznávání tváří tam, kde se ve skutečnosti žádné nenacházejí. Mluvíme o tzv. obličejové pareidolii a stačí k ní opravdu málo – zpravidla jen dva vedle sebe umístěné objekty připomínající oči a pod nimi jeden evokující ústa. Pokud k nim přibude i nos, bývá efekt ještě silnější.

Tvář tak můžeme spatřovat v koupelnové baterii se dvěma kohoutky, ve vhodně poskládaném ovoci, ve světlometech na přední masce auta nebo v jakékoliv patřičné kombinaci skvrn. Na stejném principu koneckonců fungují i smajlíky, které dokládají, že ve falešných tvářích lze rozpoznávat rovněž nejrůznější emoce.

Mariin toust

K nejznámějším příkladům obličejové pareidolie patří slavná fotografie povrchu Marsu, kterou v roce 1976 pořídila sonda Viking 1. Hra světla a stínů tehdy způsobila, že se na snímku objevila záhadná tvář, připomínající obří monument – a podnítila sáhodlouhé debaty, zda na rudé planetě existuje či existoval inteligentní život. Záběry s mnohem vyšším rozlišením, které o pár dekád později zachytily další sondy, však potvrdily, že se jednalo o pouhou optickou iluzi a domnělý artefakt je jen obyčejnou přírodní vyvýšeninou.

Lidé přitom v pareidolických tvářích někdy dokonce rozpoznávají konkrétní osoby, a jak podotýkají kognitivní psychologové Christopher Chabris a Daniel Simons, překvapivě často jde o náboženské postavy. Tak například v roce 1994 uzřela floridská šperkařka Diana Duyserová na opečeném plátku toustového chleba podobiznu Panny Marie. Vzkaz seslaný z nebes si pak uložila do plastové krabičky, v níž kupodivu vydržel celých deset let. Poté se dotyčná rozhodla toust nabídnout na eBayi, kde se netradiční svatý obrázek vydražil za neuvěřitelných 28 tisíc dolarů.

Mozek klamu věří

V jedné nashvillské kavárně zas v roce 1996 objevili skořicového šneka, jehož podoba evokovala tvář Matky Terezy. O devět let později však jedinečné pečivo někdo ukradl. Nepřekvapivě často se podobné nálezy týkají samotného Ježíše, kterého už lidé spatřili na ocasu krevety i na zubním rentgenu. Maria Rubinová pro změnu v roce 1977 nalezla obličej Spasitele na tortille, načež ji uložila do zaskleného rámečku vystlaného vatou, aby se zdálo, že se svatá podobizna vznáší na obláčku. Artefakt se poté stal rodinným dědictvím, jenže v roce 2005 ho vnučka Rubinové vzala na ukázku do školy – kde rámeček nešťastnou náhodou spadl, rozbil se a ani tortilla se nevyhnula újmě.

Vzhledem ke své všudypřítomnosti se pareidolie dlouhodobě těší zájmu vědců, psychologů i lékařů a mimo jiné se stala základem slavného Rorschachova testu, který nedávno oslavil sto let od svého vzniku.

Proč ale pareidolie, a zejména ta obličejová, vůbec existuje? Představuje pouhou optickou iluzi bez hlubšího významu, nebo se za ní skrývá něco víc? K jejím významným projevům patří rychlost, s jakou lidé neexistující tváře rozpoznávají: Pohybuje se v řádu milisekund. Iluzorní obličej zároveň často působí velmi realisticky a mozek – ačkoliv ví, že se o skutečnou tvář nejedná – jejímu vzezření věří.

Studie publikovaná v roce 2020 v časopise Psychological Science ukázala, že se při rozpoznávání falešných obličejů aktivují totožné neurální mechanismy jako při vnímání těch skutečných.

Ve spárech šelmy

Náš mozek je ostatně na odhalování nejrůznějších vzorů skvěle nastavený. Jedná se totiž o klíčovou dovednost pro orientaci ve světě a kromě jiného nám pomáhá vyhýbat se nebezpečí. Neobyčejná intenzita tvářové pareidolie u člověka tak zřejmě souvisí s faktem, že jsme už miliony let silně sociálním druhem a obličej představuje mimořádně významný zdroj informací. Důležité je nejen tvář rozpoznat, ale také z ní vyčíst, co sděluje. Právě díky výrazu, který ovládají početné mimické svaly, dokážeme vmžiku odhadnout náladu svého protějšku i jeho reakci na to, co říkáme.

Pro naše předky přitom nešlo pouze o schopnost spojenou se sociální interakcí – zvyšovala se tak rovněž jejich šance na přežití, neboť dokázali například zavčas zpozorovat predátora ukrytého v houští.

Obličejová pareidolie se navíc nepojí výhradně s moderními lidmi a s jinými, dnes již vyhynulými zástupci rodu Homo. V určité míře se vyskytuje i u ostatních primátů včetně šimpanzů či makaků rhesus, a dost možná také u řady dalších živočichů, což dokládá její hluboké vývojové kořeny. Obecně lze říct, že bleskové rozpoznání obličeje a toho, co o svém majiteli prozrazuje, bylo v minulosti nesmírně důležité a evoluce dovedla zmíněnou schopnost k dokonalosti. Dokonce to možná trochu „přehnala“, proto tváře vidíme i tam, kde nejsou. V tomto případě je však lepší se splést, než přehlédnout číhající šelmu a skončit v jejích spárech.

Muži jsou hrozba

Ačkoliv sklon k pareidolii máme všichni, síla jejích projevů se liší. Studie publikovaná v roce 2023 v časopise Biology Letters ukázala, že čerstvé matky k ní mají větší tendenci než ženy, jež dítě teprve čekají. Autoři dávají uvedené zjištění do souvislosti s neuropeptidem oxytocinem, který se u první skupiny vyskytuje ve větším množství. Víme o něm totiž, že zvyšuje citlivost k podnětům, jež se nějakým způsobem týkají tváře – a obecně jde o hormon důležitý pro navazování a upevňování sociálních vazeb.

Kromě toho se zdá, že jsou ženy k pareidolii obecně náchylnější než muži. Daný jev je navíc patrný i u dětí, které přitom iluzorní obličeje mnohem častěji interpretují jako mužské. Ještě pozoruhodnější je, že se u nich popsaný sklon objevuje předtím, než dokážou na základě obličejových rysů rozpoznat pohlaví toho, komu reálná tvář patří. Podle některých autorů za tím stojí skutečnost, že se mužský obličej bere jako „výchozí“. Existuje však i zajímavá hypotéza, že důvod tkví v nebezpečnosti mužů – statisticky totiž představují výrazně větší hrozbu než ženy.

Stačí domalovat nos

Pareidolie přitom patrně hrála roli i při vzniku jeskynního umění. Nová studie kupříkladu doložila, že dávní umělci pro svá díla občas využívali přirozené hrany či praskliny ve skále, jež se tak stávaly součástí výsledného obrazu a „pareidolicky“ jej dokreslovaly.

V dané souvislosti nelze nezmínit nedávný objev kamene s několika přirozenými důlky, které teoreticky odpovídají poloze očí a úst. Přesně na místo, kde by se měl nacházet nos, pak někdo asi před 42 tisíci let prstem domaloval červenou tečku. Podle vědců by se tak mohlo jednat o důkaz pareidolie neandertálců.