Málokterý dinosaurus dnes budí tolik vášní, jako spinosaurus. Byl obrovský, dravý a jak se v poslední době ukázalo, jeho životní styl byl odlišný od ostatních dinosaurů. Stále více paleontologů je přesvědčeno, že Spinosaurus aegyptiacus byl vlastně vodní predátor. Mají-li pravdu, jde o prvního známého vyloženě vodního dinosaura.

Nové nálezy z Maroka v oblasti formace Kem Kem tuto představu silně podporují. Paleobiolog David Martill z britské University of Portsmouth a jeho kolegové objevili více než 1200 fosilních zubů, které spočívaly na dně pravěké řeky. Polovina z nich přitom původně patřila spinosaurům. Podle Martilla to do značné míry potvrzuje, že spinosauři opravdu žili ve vodě, zřejmě především v řekách, kde lovili kořist, a také tam umírali.

TIP: Drsný svět predátorů: Vědci vytipovali nejnebezpečnější místo v historii Země

Spinosaurus aegyptiacus je s délkou až 18 metrů nejdelším známým dravým dinosaurem. Žil asi před 112 až 94 miliony let, v období křídy. Jak ukazuje nález zubů z Maroka, spinosauři zřejmě nežili podél břehů řek, jak si někteří odborníci mysleli. Zdá se, že trávili svůj život přímo v řekách, kde aktivně plavali. Tvor o velikosti a téměř i hmotnosti celého trolejbusu musel budit hrůzu mezi obyvateli řek i celé tehdejší krajiny.

Psal se rok 54 našeho letopočtu a v Římě umíral tehdejší císař Claudius. Vše nasvědčovalo tomu, že podlehl náhlé nevolnosti, jež ho postihla po jídle – ostatně v 64 letech už nebyl nejmladší. Nicméně už krátce po jeho smrti se začalo spekulovat, zda mu na onen svět nepomohl některý z jeho nepřátel. V hledáčku konspirátorů se záhy ocitla jeho manželka Agrippina, kterou z podlého činu historikové podezřívají dodnes.

V roce 2001 se týmu lékařských vědců z marylandské univerzity podařilo zjistit, že starověké spekulace zřejmě byly založeny na reálném základě: Claudius s největší pravděpodobností pozřel houby obsahující jedovatý alkaloid muskarin. Ten se vyskytuje například v muchomůrce červené a už v nepatrných dávkách (u člověka stačí pouhých 0,005 gramu) způsobuje křeče hladkého svalstva, postupnou paralýzu dýchacích svalů a nakonec nevyhnutelnou smrt.

Císařova zhouba

Charakteristickým projevem otravy je kromě silných bolestí také zvýšená funkce sekrečních žláz, tedy potních, slinných i slzních – to všechno prý Claudius těsně před smrtí skutečně zažíval. Stačilo dvanáct hodin, aby jed v jeho těle zcela převzal nadvládu a ukončil císařův život. Ať se tehdejší lékaři snažili sebevíc, pomoct panovníkovi nedokázali – museli by totiž vědět, že jediným účinným protijedem při otravě muskarinem je jiný rostlinný alkaloid atropin.

Ten se ovšem chemikům podařilo izolovat až bezmála o dva tisíce let později, v roce 1831. Ne že by však do té doby nebyl známý – jde o sloučeninu, která se vyskytuje v lilkovitých rostlinách (kam patří vedle lilku a brambor například rulík, blín nebo durman) – a paradoxně je sám o sobě také účinným jedem. Právě atropin je zodpovědný za to, proč nenápadná bylina s plody v podobě černých bobulí dostala příhodný název rulík zlomocný. Mimochodem, samotný výraz atropin je odvozen od jména Atropos (neúprosné starořecké bohyně osudu) a rovněž od latinského pojmenování této rostliny.

Jedovatá droga

Pro dospělého člověka představuje riziko již zhruba 50 mg atropinu, což odpovídá například deseti bobulím rulíku. Požije-li člověk jen nepatrnou dávku, dostaví se halucinogenní účinky podobně jako při užívání drog – stav vzrušení a psychického nabuzení, hlasitý smích nebo pláč, touha po pohybu a euforie.

Překročí-li však množství nebezpečného alkaloidu rizikovou hranici, organismus už není schopen se s ním vypořádat. Atropin postupně utlumí srdeční činnost a způsobí celkovou paralýzu svalstva, takže se oběť udusí; zpravidla tomu předcházejí závratě, zvýšená teplota nebo kóma. Trvalo dlouho, než se lidé naučili rulík zlomocný rozpoznávat a vyhýbat se mu. Dokonce ani dnes ještě nemáme vyhráno – podle odhadů stojí rulík v České republice za polovinou všech případů závažných otrav způsobených rostlinami.

TIP: Kdo byly nejslavnější travičky historie?

Ve starých kronikách lze nalézt záznamy o tom, jak následkům neuvážené konzumace neznámých plodů podlehly třeba i celé rodiny. Objevily se ale i případy zcela záměrného zneužití právě za účelem odstranění nepohodlných osob – učinil tak například skotský král Macbeth, reálná předloha slavné Shakespearovy literární postavy. V roce 1040 prý nechal extraktem z rulíku otrávit svého rivala, anglického krále Harolda I.

Zákeřná krásná dáma

Lidé ovšem rychle přišli i na to, že správná dávka rulíku může být užitečná. Latinsky se mu říká Atropa bella-donna, tedy doslova „krásná dáma“, což má jednoznačný důvod – jedním z účinků atropinu je totiž viditelné rozšíření zornic a je známo, že dilatované oční panenky působí atraktivněji. Mladé ženy proto ve snaze zapůsobit na své vyvolené už ve starověku užívaly atropinové kapky, nehledě na rizika, která to přinášelo – nejenže si dočasně zhoršily zrak, ale mohly si způsobit i zánět oka, a pokud by to přehnaly, hrozila jim pochopitelně i otrava.

Rozšířené zornice jsou obecným vedlejším efektem přítomnosti opiátů v organismu – v drobounkém očním svalstvu totiž znemožňují vylití vápníku, který svalům umožňuje pracovat a zužovat zornici v reakci na světlo. Současným lékařům však tento efekt pomáhá při očním vyšetření. Injekce atropinu se někdy podávají i v případě snížené tepové frekvence, takzvané bradykardii.

Smrtící žáby

Zájem o jedy a jejich působení se od pradávna projevoval ve všech koutech tehdy známého i neznámého světa. Když Španělé začali kolonizovat americký kontinent, překvapil je způsob lovu zdejších domorodců: Namáčeli totiž hroty svých šípů v látce, kterou získávali z rostliny zvané kulčiba jedodárná. Roztok připravený z jejích částí má na kořist smrtící účinky – způsobí totiž ochrnutí svalstva a zástavu dýchání. Protože se však nevstřebává přes trávicí soustavu (její molekuly jsou příliš velké na to, aby prošly přes stěnu trávicí trubice), je následná konzumace takto ulovených zvířat pro indiány zcela bezpečná.

Látku zvanou kurare v laboratoři uměle izoloval německý farmakolog Rudolf Boehm teprve v roce 1895. Od té doby se vědcům podařilo identifikovat desítky dalších přírodních jedů využívaných domorodými populacemi za účelem lovu nebo boje. Svými mimořádně toxickými účinky proslul například bachratoxin – steroidní alkaloid, který spolehlivě paralyzuje veškeré svalstvo oběti tím, že mění iontovou selektivitu sodíkových kanálů, takže svaly přestanou reagovat na nervové vzruchy.

Indiáni několika jihoamerických kmenů jed získávají převážně z žab pralesniček, které ho však samy neprodukují, pouze se v jejich těle hromadí po konzumaci jedovatého hmyzu. Tito živočichové jsou vybaveni speciálním ochranným proteinem, lidé však žádný známý protijed dosud nenalezli, a otrava šípovým jedem (k níž stačí pozřít množství odpovídající dvěma zrnkům soli) se tak v podstatě rovná rozsudku smrti. Účinnost bachratoxinů je až stonásobně vyšší ve srovnání s výše zmíněným kurare – jedna pralesnička je schopna usmrtit 10 000 myší. 

Podmínečná otrava

Opatřit si kurare není v současnosti příliš složité, jeho syntetická verze se totiž využívá při anesteziích (velmi slabé dávky člověka nezabijí, pouze oslabí jeho svalstvo). V roce 1966 řešili detektivové v americkém státě New Jersey případ neobvykle vysokého počtu úmrtí pacientů v jedné soukromé nemocnici. Jeden z lékařů tehdy obvinil svého kolegu Maria Jaskalevitche, že smrt 13 lidí zavinil úmyslně. Vedlo ho k tomu mimo jiné to, že v lékařově pracovním stolu se našlo 18 prázdných ampulek s kurare – většina podezřelých úmrtí totiž byla způsobena náhlou zástavou dechu. Jaskalevitch se hájil tím, že jed hodlal využívat při pokusech na psech a soud ho po sedmiměsíčním procesu nakonec zprostil obžaloby.

Zkušenosti s použitím exotického jedu ale mají i čeští kriminalisté, a to dokonce poměrně čerstvé. V roce 2013 se jistá zdravotní sestra ze Šumperka rozhodla spoléhat na syntetické kurare s cílem odstranit vlastního manžela. Jed aplikovala v injekci pod záminkou, že jde o očkování proti tetanu. Naštěstí pro nic netušícího muže však nesprávně odhadla množství, takže vyvázl jen s nepříjemnými symptomy otravy: dvojitým viděním, křečemi a potížemi s dýcháním. Pachatelka později dostala podmínečný trest.

Král mezi jedy

Vůbec nejvyužívanější jed v historii však nepochází z živé přírody. Jde o arzen, přesněji řečeno trojmocný oxid arzenitý, lidově známý jako arzenik nebo utrejch. Tento výraz se stal dokonce synonymem pro jed obecně. Pro své účely má mimořádně vhodné vlastnosti: Je to bílý prášek bez chuti a zápachu, dobře rozpustný ve vodě i alkoholu, navíc velmi snadno dostupný. Travičům hrál do karet mimo jiné fakt, že zpětně zjistit skutečnou příčinu úmrtí je bez laboratorní analýzy velmi složité, v minulosti to bylo dokonce nemožné.

Příznaky otravy arzenem připomínají dříve běžnou choleru nebo úplavici: Charakteristický je úporný průjem, zvracení, bolesti břicha a třes. Arzen se v dřívějších lékárnách dal standardně zakoupit (užíval se jako jed na krysy) a například v renesanční Itálii se údajně objevili vychytralí podnikavci, kteří nabízeli „otravu na přání“. Mnohé šlechtické rody střežily jako svá tajemství složení vlastnoručně namíchaných jedovatých substancí založených právě na arzenu – ne nadarmo si vysloužil přízvisko jed Borgiů podle mocného florentského rodu.

TIP: Novičok a ti druzí: Smrtící moc neurotoxinů

Ve Francii se arzenu pro změnu říkalo „poudre de succeson“ neboli prášek dědiců – to proto, že s jeho pomocí nejeden nedočkavý potomek urychlil svůj přístup k dědictví. První prokázanou obětí této substance byl ironií osudu syn již zmíněného císaře Claudia. V roce 55 teprve třináctiletý Britannicus zemřel na následky požití látky, kterou mu do pokrmu s největší pravděpodobností nechal přimíchat jeho nevlastní bratr Nero. Obliba arzenu přetrvala po staletí a poklesla teprve poté, co britský chemik James Marsh v roce 1832 přišel na způsob, jak jeho přítomnost v těle zesnulého snadno odhalit pomocí analytické zkoušky. 

Krysy mají dobře vyvinutý čich a umějí odhalit chemické složky ve výbušninách. Ignorují různé kovové úlomky a vyhledávají miny rychleji než člověk. Jakmile na nějakou narazí, upozorní na ni svého lidského spolupracovníka, který je doprovází.

Krysí superhrdina

Magawa umí prohledat za 20 minut území o rozloze tenisového kurtu, což člověku s detektorem kovů trvá jeden až čtyři dny. Výcvik hlodavců k vyhledávání nášlapných min a nevybuchlé munice trvá obvykle rok a zvířata po jeho absolvování obdrží certifikát.

Veterinární charitativní organizace PDSA krysího samečka vyznamenala „Zlatou medailí“, kterou lze přirovnat ke zvířecí obdobě Jiřího kříže, nejvyššího britského vyznamenání za statečnost udělovaného civilistům. PDSA udělila vyznamenání už třiceti zvířatům, krysu ocenila poprvé.

„Magawova práce přímo zachraňuje a mění životy mužů, žen a dětí, které ovlivňují tyto nášlapné miny. Každé objevení (nášlapné miny) snižuje riziko zranění nebo smrti místních lidí,“ prohlásila ředitelka PDSA Jan McLoughlinová.

TIP: Minová pole v Laosu zabíjejí i po 50 letech

Kambodža je jednou ze zemí světa, které jsou minami nejvíce zamořené. Nášlapné miny jsou v zemi pozůstatkem bojů mezi Rudými Khmery, vládou a dalšími aktéry zejména v 70. a 80. letech minulého století. Od roku 1979 zde výbušniny zabily nebo zranily přes 64 000 lidí.

Winston Leonard Spencer-Churchill to dotáhl na jednoho z nejvýznamnějších, byť značně kontroverzních státníků 20. století. A přitom začátek jeho života tomu zrovna nenasvědčoval. Jeho otec lord Randolph Churchill patřil mezi významné konzervativní politiky a matka Jennie se plně věnovala společenskému životu i povinnostem manželky vlivného muže. Na svého prvorozeného syna, křehké dítě narozené o dva měsíce předčasně, příliš času neměla. Lásku nebo alespoň vřelejší náklonnost chlapci neprojevoval ani jeden z rodičů. Když jej v sedmi letech zapsali na elitní internátní školu St. James, malý Winston matku často v dopisech prosil, aby jej přijela navštívit. Neudělala to ani jednou.

Snad i kvůli citovému strádání a nepřetržitému stresu měl Winston velice špatné studijní výsledky. Dokonce jej považovali za hloupého. Kvůli špatnému zdraví přestoupil na školu v přímořském městečku Hove, ale ani tam se mu nedařilo. Psychické zhroucení nakonec vyústilo ve vážný zápal plic – tato nemoc se mu ostatně vracela po celý zbytek života. Ve čtrnácti letech udělal příjímací zkoušky na Harrow – jednu z nejprestižnějších soukromých škol v zemi. Známky se mu sice nijak dramaticky nezlepšily, alespoň v historii však vynikal. Také psal básně a jednou vyhrál šermířský turnaj. 

TIP: Winston Churchill: Temná tvář britského buldoka

Otec mu naplánoval kariéru v armádě, ale Winston se na vojenskou akademii dostal až na třetí pokus – to mu bylo necelých devatenáct let. Stal se kadetem u jízdy a po dvou letech výcvik zdárně ukončil – údajně jako osmý nejlepší ze sta svých spolužáků. Dostal post podporučíka u 4. regimentu jízdní kavalérie královniných husarů a plat 150 liber ročně. Vojenskou kariéru však o pár let později, kolem roku 1900, vystřídal za tu politickou. To už je ale na jiný článek…

Pokud vstoupí těleso do zemské atmosféry první kosmickou rychlostí (7,8 km/s), druhou (11,2 km/s) nebo i vyšší, dochází k tření. Povrch objektu se výrazně ohřívá a tepelný tok v rázové vlně se typicky pohybuje okolo 500 kW/m². Například při návratu lodi Apollo od Měsíce do atmosféry Země se brzděním uvolnila energie 86 000 kWh, což odpovídá spotřebě Los Angeles zhruba za 1,5 minuty. A protože třeba dural, tedy nejpoužívanější mate­riál ke stavbě kosmické techniky, taje při 650 °C, je zjevné, že přistávající loď musí být odpovídajícím způsobem chráněna. Na řadu tak přichází tzv. tepelný štít.

Pasivně a opakovaně

Jedná se o systém, který reguluje teplotu, a obecně se rozděluje na pasivní či aktivní (nebo také poloaktivní), ačkoliv dnes se v kosmonautice používá výhradně první zmíněný. Aktivní je totiž technicky komplikovanější, vyžaduje pracovní médium, a tudíž je náchylnější k jeho úniku, poruše cirkulace apod. Aktivní systémy mohou využívat chlazení například pomocí tepelných trubic, výparníkové či cirkulační chlazení.

Pasivní systémy dělíme na několik kategorií, přičemž nejrozšířenější jsou ablativní: Materiál se zahříváním pomalu odpařuje, čímž vytváří mezi kosmickou lodí a rozžhaveným plazmatem tenkou vrstvičku filmu odvádějící teplo. Nejjednodušší ablativní štíty využívají fenolové pryskyřice, novější ji kombinují s uhlíkovými vlákny. Kromě větší odolnosti – a tudíž nižší hmotnosti či možnosti vstupovat do atmosféry vyšší rychlostí, což se zvlášť při meziplanetárních misích hodí – mají výhodu, že je lze v některých případech použít opakovaně. Jedná se třeba o materiál PICA-X, který se uplatňuje u lodí Dragon společnosti SpaceX. Není tudíž pravda, jak se často traduje, že ablativní štít slouží pouze „na jedno použití“. Vždy záleží na konkrétních okolnostech. Kosmonautika zná mnoho projektů, kdy se štít plánoval jako dostatečně předimenzovaný, aby se mohl uplatnit víckrát.

Se zásobníkem na teplo

Další typ pasivní tepelné ochrany představuje tzv. tepelný rezervoár neboli kapacitní tepelná ochrana. V principu jde o to, že materiál štítu příchozí teplo pohlcuje a dodatečně jej vyzáří. Uvedenou funkci sice splňuje většina štítů (neboť se při průletu atmosférou ohřejí), ale jen výjimečně se spoléhá čistě na ni. Kdysi sloužila u lodí Mercury, štíty se však vyráběly z beryllia, které tehdy tvořilo strategickou surovinu určenou primárně pro vojenské účely. Proto se využily jen při suborbitálních letech a program Mercury pak přešel na štíty ablativní. Obecně tkví problém tepelných rezervoárů ve velké hmotnosti a objemu. Popsaná technologie se coby nejjednodušší uplatnila také u některých jaderných hlavic: Například americké Mk.2 měly rezervoár z mědi.

Dále se používá radiativní chlazení, kdy materiál značnou část tepla z plynu zahřátého rázovou vlnou vyzáří. Na rozdíl od tepelného rezervoáru k tomu však dojde okamžitě, zatímco první zmíněný uvolňuje teplo postupně. Tento typ štítu nacházíme na nejexponovanějších částech raketoplánů, například na náběžných hranách křídel. Materiál je však zpravidla velmi těžký, proto se v kosmonautice ke slovu moc nedostává.

Pro úplnost dodejme, že tepelný štít nemusí sloužit pouze k ochraně před žárem. Když loni přistávala na Marsu sonda InSight, začínala v místě zima, během níž panuje zvýšené riziko výskytu prachových bouří. Při rychlostech několika kilometrů za sekundu (do marsovského ovzduší vstupoval automat rychlostí 5,9 km/s) narážejí jemná prachová zrnka do kosmického aparátu a mohou jej postupně poškozovat. Ostatně na Zemi nachází zmíněná technika uplatnění při tzv. pískování. Konstruktéři štítu proto museli počítat s tím, že se bude opotřebovávat – „obrušovat“ – rychleji než obvykle.

Rozevřít a nafouknout

Nelze popřít, že klasický tepelný štít je pro kosmonautiku nepohodlný. Odmyslíme-li si hmotnost, jde především o to, že dnešní návratové sekce vesmírných lodí – ať už pilotovaných, či automatických – podřizují svůj tvar právě jemu. Kosmické agentury přitom intenzivně pracují na řešení označovaném jako „nafukovací štít“. Vracející se objekt tak může mít zcela libovolný tvar a štít jej nijak neomezuje: Před použitím se prostě rozevře. První představy o jeho uplatnění se objevily už v 60. letech v pilotované kosmonautice. Z mnoha důvodů se zdál výhodnější než klasická verze, například proto, že větší štít snižuje tepelné namáhání na jednotku plochy. Tehdy však zůstalo jen u úvah.

V roce 1997 ovšem spojily síly ESA a ruská konstrukční kancelář NPO Lavočkin a zahájily projekt IRDT neboli Inflatable Re-entry and Descent Technology: Ten řešil nejen otázku tepelného štítu, ale i měkkého přistání v závěru letu, a nahrazoval tedy obvyklý padákový systém. Demonstrátor IRDT vážil 140 kg a jeho špici, tj. oblast největšího tepelného namáhání, pokrýval ablativní materiál. Ve složeném stavu měřil v průměru 80 cm, po natlakování kuželovitého štítu z pryžových hadic dusíkem (byl k dispozici ve 13 nádržích) se rozšířil na 2,3 metru.

Po průletu atmosférou se namísto otevření padáků nafoukl na kuželu další nástavec, čímž jeho průměr vzrostl na 3,8 metru a pádová rychlost klesla na 13–15 m/s. Uskutečnilo se i několik letových zkoušek, konkrétně v únoru 2000, červenci 2002 a říjnu 2005, ovšem žádná nepřinesla prokazatelný úspěch. Poté projekt skončil.

Štít na Mars

V technologii nafukovacího štítu se zhlédla i NASA a od roku 2006 vyvíjí štít IRVE čili Inflatable Re-entry Vehicle Experiment, který se ukázal jako nepoměrně úspěšnější: Na výbornou pracoval hned při první zkoušce v srpnu 2009, kdy jej raketa Black Brant po startu z kosmodromu Wallops dopravila do výšky 211 km, načež bezpečně přistál. Štít vážil 126 kg, jeho průměr při vzletu činil 42 cm, přičemž se dusíkem nafoukl na 3 metry. Tvořila jej silikátová tkanina vyztužená kevlarovými vlákny a ochranným potahem z nomexu. Teoreticky může uvedená kombinace odolávat teplotám až 1 260 °C, při premiéře se však vzhledem k nízké hmotnosti zařízení podařilo dosáhnout asi jen čtvrtinové hodnoty.

Následovalo několik dalších testů, vesměs úspěšných. Technologie IRVE je primárně určena pro lety na Mars, ale pokud by se ji podařilo zvládnout, mohla by časem sloužit k návratu nákladů z ISS, jako záchranný systém kosmických lodí nebo třeba i k průzkumu těles ve Sluneční soustavě. Existují dokonce nápady na její ryze pozemské uplatnění – například při zachraňování osob z hořících výškových budov.

Aktivní premiéra

Společnost SpaceX slibuje u své nové rakety Starship ustoupit od pasivních tepelných štítů a využít aktivní ochranu. Měla by vznikat nikoliv z obvyklých uhlíkových kompozitů, nýbrž ze slitiny nerezové oceli. Byla by tak levnější a jednodušší na výrobu a zmíněný materiál by zároveň posloužil jako tepelný štít. Nerezová ocel s vysokým obsahem chromu a niklu zůstává stabilní při extrémně nízkých i vysokých teplotách, zatímco klasické hliníkové či kompozitní konstrukce kosmických lodí nesmějí během přistání v závislosti na přesném typu materiálu překročit 150–200 °C, jinak dojde k jejich zásadnímu oslabení. Ocel ovšem vydrží i 800 °C, aniž by se její vlastnosti změnily.

TIP: Nová evropská sonda Solar Orbiter musí odolat síle 13 Sluncí

Na méně exponovaných částech rakety Starship tak nebude tepelný štít potřeba vůbec, na více namáhaných místech si SpaceX vypomůže právě aktivním tepelným štítem. Mezi dvěma vrstvami oceli bude proudit médium – nejspíš metan –, drobnými dírkami se bude dostávat na plášť lodi a jeho odpařování vytvoří vrstvičku filmu odvádějící teplo. Tím se zajistí, že teplota povrchu nepřekročí uvedených 800 °C. Půjde o první praktické využití technologie aktivního tepelného štítu v kosmonautice. 

Během kurské bitvy zastával Konstantin Rokossovskij funkci velitele Centrálního frontu a během německého útoku jemu podřízená vojska úspěšně podnikla obranné operace. Konstantin Rokossovskij pocházel z rodiny zchudlých polských šlechticů (původní přízvisko znělo Rokossowski) a v mládí si musel po smrti rodičů vydělávat na živobytí všelijak – například v cukrárně či v továrně na punčochy.

Mladý socialista

Již jako adolescent se seznámil s myšlenkami socialismu, které přijal za své. Po vypuknutí první světové války dobrovolně narukoval do carské armády. V dubnu 1918 byl jeho pluk rozpuštěn, přičemž Rokossovskij se přidal ke vznikající Rudé armádě. Jako velitel roty prošel mnoha boji občanské války na různých částech fronty, při útoku na Kolčakův štáb v Karaluně utrpěl vážné zranění.

Roku 1919 vstoupil do komunistické strany, následně bojoval v polsko-ruské válce. Ve 20. letech stoupal po kariérním žebříčku a prošel řadou zdokonalovacích kursů. Nejprve velel jízdnímu pluku, brigádě, divizi a armádnímu sboru, byl také jedním z průkopnicky uvažujících důstojníků, kteří prosazovali utváření tankových vojsk. Roku 1935 byl jmenován komdivem (ekvivalent generálmajora).

Ve Stalinově hledáčku

Velké čistky v armádě se jej dotkly také – roku 1937 byl vyloučen ze strany kvůli „ztrátě třídní bdělosti“ a propuštěn z armády. Následovalo zatčení a soud kvůli podezření ze styků s tajnými službami Japonska a Německa, ale protože svědci již nežili, Rokossovského případ byl vrácen k došetření a odložen. Roku 1940 se obžalovaný dočkal propuštění a plné rehabilitace.

Po německém útoku z června 1941 stanul v čele 16. armády, jež se tehdy nacházela u Smolenska. V době bojů o Stalingrad již velel celému frontu, a sice Donskému. Právě on vedl severní křídlo sovětského úderu, který obklíčil Paulusovu armádu. V červenci 1943 stál v čele Středního (Centrálního) frontu, v první den operace Citadela byl dokonce jeho štáb zasažen bombardováním.

Šlechtic maršálem

Po Kursku stanul v čele 1. běloruského frontu a v roce 1944 se stal klíčovou osobou při plánování operace Bagration, když v jednáních se Stalinem tvrdošíjně trval na dvou hlavních směrech útoku. Za úspěšně provedenou operaci pak obdržel titul maršál Sovětského svazu.

TIP: Bitva u Kurska ve vzpomínkách přímých účastníků

Po válce se podílel na stalinizaci Polska a v této zemi působil mimo jiné jako ministr obrany a nejvyšší velitel polské armády. Roku 1958 byl jmenován hlavním inspektorem Ministerstva obrany SSSR. Zemřel v srpnu 1968, je pochován v Moskvě u Kremelské zdi.

Nevýhodou bezpečnostních kamer může být jejich stacionární umístění. To ale rozhodně neplatí pro novou domácí bezpečnostní kameru od společnosti Ring. Jejich Ring Always Home Cam je součástí malého dronu, který hlídá domácnost za letu. 

Automní kamera Ring Always Home Cam může létat po předem nastavené trase. Za letu sleduje, zda do domácnosti nevnikl vetřelec, nedošlo k nějaké katastrofě, ale také to, zda majitelé zavřeli okna, vypnuli vodu, sporák a další potenciálně riziková domácí zařízení. Kamera je navíc různými důmyslnými mechanismy zajištěná tak, aby se co nejméně snížilo riziko zneužití hackery.

Když je kamera „zaparkovaná“ na zemi, má fyzicky zablokovaný výhled, naopak když letí, nelze ji ovládat manuálně. Létá jen podle předem nastavené trasy. Dalším ochranným prvkem je zvuk, který letící kamera vydává, nehrozí tudíž, že by s ní někdo nepozorovaně manipuloval v době, kdy jsou majitelé doma. Zároveň má rotory pohonu pod krytem a je vybavená algoritmy pro vyhýbání se překážkám.

TIP: V novém bezpečnostním systému pro dům hraje klíčovou roli dron s kamerou

Na druhou stranu, kritici technologie upozorňují, že kamera Ring Always Home Cam i tak přináší pro uživatele určitá bezpečnostní rizika. Například nedávno vyšlo najevo, že v některých amerických městech se Ring domluvil s policií, že za jistých okolností poskytne soukromá videa a zvukové nahrávky uživatelů policii. Ring sice ujišťuje, že to bude vždy jen po souhlasu uživatele, podobná zjištění ale klidu nepřidají.

Píše se rok 1830 a malý národ Belgičanů má co slavit. Vydobyl si konečně nezávislost! Z pobřežního území, které bylo odjakživa předmětem sváru okolních mocností, se stává království, v jehož čele stojí první belgický král Leopold I. Zemička se už kvůli své poloze, kdy často sehrávala úlohu nárazníkového území, deklaruje jako neutrální umírněný stát. Panovník zakladatel má ale s Belgií jiné plány. Touží po koloniích! Touží po nich tak moc, že si už představuje, jak jeho království stojí pyšně hned vedle Anglie, Francie i Španělska. Nový stát zkrátka musí získat prestiž – a tu si vydobude ziskem nějaké bohaté kolonie.

Musíme mít kolonii!

Leopold mlsně pokukuje po tajemné Číně, zaujme ho i exotická Guatemala či daleká Argentina. Spokojil by se i s kouskem indického subkontinentu a nepohrdl by ani Vietnamem. Je mu to však málo platné, čerstvý státeček nedisponuje takřka žádnou válečnou flotilou a ekonomicky je zatím v plenkách. Prostředky, jimiž by kolonii získal, zkrátka chybějí. Přesto je Leopoldova touha silná a vytrvalá a vede až k založení speciální instituce: Belgické kolonizační společnosti.

Koloniální ambice předá i svému synovi a nástupci Leopoldovi II. To už jsme ve druhé polovině 19. století. O událostech, jež následovaly, dnes Belgičané mlčí podobně, jako Turci o bestiální genocidě Arménů. Jejich temným stínem je právě kolonialismus, v jehož jménu Leopold II. dovede zemi k vytoužené moci a bohatství – a dá pokyn k spáchání největších zločinů moderní koloniální historie. Historici právem hovoří o genocidě. O co tedy šlo? 

Bohaté povodí Konga

Leopold II. je svérázným panovníkem. To, co se děje doma, ho příliš nevzrušuje. Na vnitřní politiku má přece své ministry a úředníky. Pohled upíná podobně jako jeho otec daleko za moře. Racionálně si uvědomuje, že jediná reálná šance se nachází v Africe. To už se píše rok 1874 a Leopold se začte do poutavé zprávy britského cestovatele, který právě prozkoumal oblast centrální Afriky kolem mohutné řeky Kongo. Oním dobrodruhem je Henry Morton Stanley. Díky němu doputují k vládci i cenné informace o tom, že povodí Konga je doslova napěchované nerostnými surovinami, nezměrným množstvím kaučuku a slonoviny, kávou, diamanty i zinkem. Leopold se tetelí blahem a pro budoucí konžské dobrodružství se bláznivě nadchne.

Ihned se spojí se Stanleyem a zaštítí jeho druhou, mnohem rozsáhlejší africkou expedici. Svého vyslance pověří nelehkým, na první pohled nemožným úkolem. Stanley se má pokusit přesvědčit co největší počet náčelníků místních kmenů, aby svá území dali Leopoldovi soukromě k dispozici. Celou výpravu navíc Leopold prezentuje jako striktně vědeckou. Expedice má i vznešený cíl: vnést výdobytky evropské civilizace do zaostalé africké země, zavést do těchto končin legitimní obchod a křesťanské náboženství. Pro tyto bohulibé cíle zřídí Mezinárodní společenství Konga, které má v povodí Konga pomáhat v boji proti otroctví. To ještě nikdo netuší, jak moc toto poslání panovník sám pošlape. 

Podlá lest

Stanley si v neprobádané divočině střední Afriky vede překvapivě dobře. Uzavře na 400 protektorátních smluv! „Podepíší“ je desítky zcela negramotných náčelníků, kteří jako „odměnu“ dostanou několik balíků levné látky z Evropy. Leopold je obalamutil – dali mu k volnému užívání v podstatě zdarma území osmkrát větší než je rozloha Belgie! Vzniká Svobodný stát Kongo coby Leopoldova privátní kolonie.

Osobní državu krále musí ještě posvětit mezinárodní společenství. S tím svému spojenci obratně pomůže mocný pragmatik, německý státník Otto von Bismarck. Roku 1884 svolává Berlínský kongres a této klíčové konference se účastní velmoci v čele s Německem, Francií, Spojenými státy a Tureckem. Právě ty stvrdí belgickou nadvládu nad Kongem. Drancování a krutovláda může začít – pro Leopolda II. právě včas, neboť poptávka po exotickém kaučuku v roce 1890 prudce stoupne – čehož král hodlá využít. 

Peklo na zemi

Leopold si mne ruce. Do klína mu spadne dostatek pracovních sil, navíc zcela zdarma. Belgický stát systematicky najímá černé úředníky zvané „capitas“, kteří pomáhají otrockou práci organizovat. Z nabídky dělníků těží jednotlivé soukromé společnosti – systém vykořisťování země totiž funguje s minimem státní byrokracie. Veškerý byznys je značně neformální a společnosti mají volné ruce v tom, jak suroviny těží a jak je zpeněží.

Nejznámějšími společnostmi byly ABIR (Anglo-belgická indická společnost kaučuku) a společnost Avnersoise. Historik Jean Stengers popisuje regiony, kde společnosti působí a v podstatě jim i vládnou, jako „opravdová pekla na zemi“. Symbolem ďábelského zacházení s černošskými otroky se stává karabáč z hroší kůže, kterými jsou pacifikováni všichni „neposlušní“ nebo málo výkonní. Druhým symbolem jsou usekané ruce…

Zajatkyně

Každá vesnička z kaučukové oblasti má nařízené kvóty pro sklizeň kaučuku, jenže ty jsou značně přemrštěné. Nikdo se proto nestará o zdraví pracovníků, důležité je splnit předepsané množství. Pokud by snad vesnice kladla odpor, je bez lítosti vyhlazena a vypálena. Umírají muži, ženy i děti. Práce probíhají ve dne v noci, a když dělník nepracuje dostatečně efektivně, useknou mu ruku. Jako pojistku pro plnění nařízených kvót berou kolonizátoři do zajetí černošské ženy, se kterými si užívají. Pokud muži z vesnice kvótu nesplní, ženy jsou bez milosti povražděny.

Černošští vojáci dostanou navíc striktně stanovený počet nábojů – jeden vystřelený náboj se musí rovnat jednomu mrtvému. Na důkaz, že voják nespolehlivého pracovníka zabil, přinese jeho useknutou ruku. Vojáci se ale někdy netrefí, tak radši useknou ruku i živým, aby mohli přinést kýžený důkaz.

Proti praktice sekání rukou už má Leopold výhrady. Muži dle něj pak nemohou efektivně pracovat. „Sekání rukou – to je idiocie! Usekal bych jim všechno možné, ale ne ruce. To je jediná věc, kterou v Kongu potřebuji!“ rozčiluje se „soucitný“ panovník. 

Povstání utopené v krvi

Zločinů, které lze označit za genocidu, se dopouští zejména koloniální armáda Force Publique. Ta vzniká hned v roce 1885 v čele s bělošskými důstojníky a jim podřízenými černošskými vojáky. Nejsou místní – armáda je najímá zejména z okolních zemí, jako je Zanzibar, Nigérie a Libérie. V roce 1900 činí síla těchto jednotek 19 tisíc mužů. Vůbec nejobávanějšími vojáky jsou příslušníci brutálního kmene Zappo Zap, kteří se v souladu s tradicemi čas od času oddávají surovému kanibalismu. Není divu, že černošské obyvatelstvo se bouří. V rozmezí let 1895 a 1897 dochází k největšímu počtu nepokojů a povstání, ale všechna jsou bez milosti utopena v krvi. 

Belgie totiž z koloniálních peněz pohádkově bohatne. Z prostředků je vystavěn reprezentativní velkolepý justiční palác v Bruselu (na jeho stavbu padne celá dělnická čtvrť). Staví se královské paláce, proslulé nádraží v Antverpách zvané „železniční katedrála“. Pro sbírky artefaktů, uměleckých děl či vycpaných zvířat přivezených z Konga je vybudováno velkolepé Africké muzeum. Vraždění se dlouhou dobu daří tutlat, světová ani belgická veřejnost nic netuší. 

Kam plují?

K veřejnému odhalení zločinů přispěje až Edmund Morel, zaměstnanec liverpoolského rejdařství, který působí v antverpském přístavu. Pozoruje lodě plné kaučuku a slonoviny a zdá se mu podivné, že když se vracejí k africkým břehům, jsou přeplněné vojáky a municí. O všem si pečlivě dělá zápisky a nakonec kontaktuje britského velvyslance v Kongu Rogera Casemanta. Ten mu prozradí zrůdnou pravdu: Belgičané v Kongu páchají neuvěřitelné obludnosti.

Oba muži se následně chopí iniciativy a založí Konžskou reformní asociaci, která upozorňuje veřejnost na poměry v kolonii. Zpráva o nelidském zacházení vypracovaná asociací se dostane v roce 1904 na stůl britskému ministrovi zahraničí a ten ji zveřejní. Informace se bleskově šíří do ostatních zemí.

Leopold musí jednat. Naoko proto zakládá vyšetřovací výbor, který má na místě prověřit, zda v Kongu skutečně dochází k masivním zločinům. On sám prý o ničem neví! Výbor však svou roli vezme k nelibému královu překvapení velmi vážně a potvrdí, že Belgie páchá zločiny. Na povrch vypluje například svědectví jistého otroka jménem Tswambe: „Vojáci přinutili mladé muže, aby zabíjeli anebo znásilňovali vlastní sestry a matky!“

Genocida

Belgická veřejnost je znechucená, vznikají spontánní bouře proti panovníkovi. Rozzlobeni jsou zejména katolíci. Církev totiž do Konga vyslala stovky misionářů, z nichž někteří přišli o život, když bránili nově naverbované černošské věřící. 

Veřejnost je znepokojená i vlnami hladomorů, které vykořisťování způsobilo. Muži jsou totiž masově odvedeni na sběr kaučuku a není nikdo, kdo by obhospodařoval farmy a pole. Misionáři zmiňují „hrůzný hladomor“ v roce 1900. Belgičané navíc to málo, co země vyprodukuje na polích, zabaví. Vojáci běžně kradou i hospodářská zvířata. 

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Drancování Konga skončí až v roce 1908. Leopold se pod tlakem veřejnosti vzdává svých pochybných privátních nároků a belgický parlament schvaluje, že Kongo bude jako kolonie připojena k belgickému státu. I když je pak v roce 1910 zrušen režim nucených prací, zločiny nadále probíhají, byť už jen v minimálním měřítku. 

A finální účet? Leopoldova honba za bohatstvím a mocí způsobila, že do roku 1908 se počet obyvatel Konga snížil o polovinu. Odpornému řádění dle odhadů podlehlo 10 milionů lidí… 

Po čtyřtýdenním cestování na Borneu přijíždíme do přírodní rezervace Tabin v malajském státě Sabah. Únava z uplynulých týdnů naplněných pochody národními parky, nočními výpravami do pralesů a spaním v levných hotýlcích nevalné kvality se v nás pomalu ale jistě akumuluje. V Tabinu nás ovšem čeká pohodlná dřevěná chata s teplou sprchou, vynikající menu a sympatický personál. Všechny tyhle moderní výdobytky jsou obklopeny 1 120 km² pralesa. Přestože zde na většině území probíhala v 60. až 80. letech minulého století selektivní těžba dřeva, stále je tady 90 km² tvořených primárním deštným lesem.

Méně osvíceně už působí fakt, že rezervace těsně sousedí s nekonečnými plantážemi palmy olejné. Člověk tak dostane dost frustrující představu o tom, jak by místo mohlo vypadat, pokud by se priority malajské vlády někdy v budoucnu změnily. 

Plán setkání 

Z pohledu biodiverzity a možností pozorování zvířat je Tabin jedním z nejlepších míst malajského Bornea. Hned po příjezdu se setkáváme s naším průvodcem Rafelem. I když nás tu čekají celé tři noci, chceme si udělat jasnou představu, kdy a kam se za jakými zvířaty můžeme společně vypravit.

Na našem vytouženém seznamu druhů jsou na předních místech sloni bornejští, kterých by se v tabinských lesích mělo toulat 200 až 300 kusů (tj. 20 % celkové populace). Abychom zvýšili své šance spatřit největší savce Bornea, domlouváme si rovnou dvě vyjížďky džípy, jejichž cílem má být právě vystopování těchto chobotnatců. První nás čeká zítra brzy po rozednění a druhou chceme absolvovat v pozdních odpoledních hodinách. To jsou totiž pro setkání se slony nejlepší časy.

Neodolatelné palmy olejné 

Druhý den ráno nás vyhání budík z postelí před pátou hodinou. O půl šesté už sedíme na otevřené korbě džípu a vyrážíme. Hrbolatá cesta podél palmové plantáže pohodlné jízdě moc nenahrává a lehounká mlha halí krajinu svým stříbrným závojem. Najednou se jako korálky na niti vynořuje z plantáže palem stádečko sedmi slonů – samice s mláďaty. Zvířata zvolna kráčí jedno za druhým a směřují k cestě před námi. Menším mláďatům dělá trochu problém dostat se z příkopu lemujícího plantáže na cestu, proto některým z nich samice pomáhají laskavým pošťuchováním. 

Co hledali sloni v palmové plantáži? Prý se tam stahují každou noc. Láká je sladké dřevo palem a jejich listy, které lidé odřezali, aby mohli sklidit palmové plody. Vůdčí samice už stojí na cestě, asi padesát metrů před námi, a čeká na ostatní. Všichni pak mizí v pralese na druhé straně cesty. Mlha se pomalu rozestupuje a nám je jasné, že tohle ráno se nám už další sloni neukážou. Setkání v nás ale zanechalo okouzlující dojem. Je nám krásně a těšíme se na další obyvatele Tabinu, které snad ještě uvidíme.

Trpaslíci přišli po mostu

Domovem slona bornejského (Elephas maximus borneensis) jsou nížinné tropické lesy v severovýchodní části Bornea, a to v malajském státě Sabah a indonéském Kalimantanu. O původu tohoto poddruhu se dlouho vedly rozporuplné debaty a jako samostatný poddruh byl uznán teprve nedávno. Dříve měli zoologové za to, že se potomci bornejských slonů dostali na ostrov až v 18. století jako dar tamnímu sultánovi. Když je pak panovník nechal vypustit do volné přírody, rychle se přizpůsobili novým podmínkám a od té doby žijí divoce. To však byla jen teorie, kterou před několika lety dokončené testování DNA nepotvrdilo. Analýza naopak prokázala genetickou odlišnost od ostatních asijských slonů. 

Bylo zjištěno, že sloni se na Borneo dostali před zhruba 300 000 let, a to přes tehdejší pevninský most z Asie a Sumatry (zmizel před 18 000 let). Časem se jejich vzrůst zmenšil, uši se staly relativně většími, ocas delším a kly rovnějšími. Kly mají většinou jen samci. Dnes je slon bornejský nejmenším ze čtyř rozeznávaných poddruhů slona indického, navíc má o jeden pár žeber navíc. 

Řetěz varovných ohňů

Na Borneu jsme si už zvykli, že odpoledne často prší. Skoro nikdy to však nebyl dlouhotrvající déšť, který by nás donutil k nějakému výraznému omezení programu. Kdyby nám ale mělo pršet během večerní vyjížďky za slony, na nekryté korbě džípu by to moc příjemné nebylo. Focení by pak bylo téměř vyloučené. Tentokrát ale máme smůlu, protože lije až do noci. Výjezd proto přesouváme na další den, kdy podvečerní počasí vypadá daleko příznivěji. Půda je sice stále promočená, ale obloha je téměř bez mráčku. Na obzoru se pomalu začínají rýsovat první červánky.

Vyrážíme na již známou cestu. Když podél plantáže u cesty spatříme hořící ohně, Rafel nám vysvětluje, že je to kvůli slonům. Majitelé plantáží mezi palmami slony zrovna nevítají. Na ochranu palem proti škůdcům navíc používají pesticidy, takže asi před rokem tady následkem požití otrávených palmových listů zemřelo třináct slonů. Tomu chce vedení rezervace zabránit. Jako všechna divoká zvířata se i sloni bojí ohně a tyto záměrně zapálené menší, ale četné ohýnky by je měly od vstupu do plantáže odradit. Pro slony v Tabinu je to naprosto nová situace. 

V sevření sloních boků 

Jedeme asi dvacet minut, když v tom uvidíme asi sto metrů před námi na cestě stádo slonů. Řidič vypíná motor. Je skoro nemožné všechny slony spočítat... Jsou na cestě, v lese i v trávě podél příkopu. Jsou snad všude. Ty, které nevidíme, slyšíme troubit v pralese. Podle Rafela je jich minimálně šedesát, je to největší skupina slonů v Tabinu. Zvířata jsou na vážkách. Chtěla přejít cestu a před setměním vklouznout do plantáže za svými oblíbenými pochoutkami, ale ohně podél plantáže se jim nelíbí. 

Skupinka slonů vedená mladým zvědavým samcem si to nakonec místo mezi palmy namířila po cestě pomalu ale rozvážně směrem k nám. Naštěstí po pár metrech svůj záměr změnili. Mezitím za námi zastavuje další džíp s turisty, takže nemůžeme couvat. Za druhým vozidlem se objevují další sloni a další vystupují z pralesa hned vedle nás... 

Půlhodinka v pralesní tmě

Sedíme v otevřeném džípu a sloni jsou všude kolem nás. Náš pohyb je proto nutné omezit na minimum. Můžeme fotit, ale rozhodně nesmíme používat blesk. Přestože by si to nikdo z nás nedovolil, slyšíme od Rafela toto preventivní upozornění každou chvíli. Jsme si vědomi, že blesk by mohl slony vyprovokovat a my bychom byli v pěkném maléru. Těžko odhadovat, jak dlouho jsme v téhle patové situaci. Možná půl hodiny. Po celou dobu cítíme srdce až v krku. Částečně je to respektem z těchto několikatunových zvířat, z větší části pak vzrušením z tak blízkého setkání. 

TIP: Rozhovor s botanikem Martinem Dančákem: Stále živé srdce Bornea

Nakonec opět startujeme motor a čekáme, jak bude stádo reagovat. Sloni se stahují z cesty do příkopu a zpět do pralesa a uvolňují nám cestu. Slunce už téměř zapadlo a my pokračujeme v noční jízdě, teď už za tvory mnohem menšími, lovícími pod rouškou tmy. Když se o hodinu a půl později vracíme stejnou cestou zpět, sloni stále otálejí na kraji pralesa. Tuto noc se do plantáže nedostali…

Myšlenka postavit v pátém největším, a pokud jde o kvalitu ovzduší v jednom z nejšpinavějších čínských měst, obytný komplex plný exotických rostlin a vertikálních zahrad, se jevila jako skvělý nápad. Není proto divu, že všech 826 bytových jednotek komplexu Qiyi City Forest Garden našlo rychle své majitele.

Po dvou letech ale původně zelený ráj vypadá jako krajina z postapokalyptického filmu – balkony pohltila neudržovaná zeleň a komplex se stal domovem obřích kolonií komárů.

TIP: Pole uprostřed měst: Jakou budoucnost nám nabízí městské farmaření?

Z nejasných důvodů se do rozlehlého rezidenčního komplexu doposud nastěhovalo pouze 10 rodin. Stovky vertikálních zahrad tak nemá kdo opečovávat a ty si žijí vlastním životem. Neudržovaná zeleň vzbuzuje v obyvatelích obavy, zda přebujelá flóra nemůže ovlivnit bezpečnost celé stavby. Místní úřady se snaží obavy nájemníků mírnit a slibují, že v neobydlených jednotkách zajistí alespoň základní údržbu zeleně.