Pohoří Cordillera Central, které se nachází na filipínském ostrově Luzon, se pyšní nádhernou přírodou, mimo jiné například druhou nejvyšší horou Filipín Mount Pulagem (2 928 m nad mořem). Kromě úchvatných scenérií zde najdeme i obdivuhodné dílo lidských rukou, označované jako osmý div světa. Rýžové terasy filipínských Kordiller jsou součástí světového kulturního dědictví UNESCO.

Asi nejznámější z nich jsou rýžové terasy v Banaue v provincii Ifugao. Leží v nadmořské výšce okolo 1 500 metrů a pokrývají plochu až 10 360 km². Terasy jsou staré tisíce let a začali je zde jen za pomocí primitivních nástrojů budovat osadníci z jihovýchodní Číny.

Stavba začínala vždy na dně údolí masivní zdí někde až 16 metrů vysokou, jež kopírovala terén okolních kopců a po jejím dokončení se pokračovalo další, jen s mírným převýšením. V průběhu staletí tak komplex teras dosáhl až k vrcholkům hor. Voda, kterou rýže nutně vyžaduje pro svůj růst, byla mnohdy přiváděna ze značné vzdálenosti – bambusové akvadukty zde překračují kaňony a strže Kordiller. Mnoho horských proudů a pramenů svedli stavitelé za pomoci bambusových trubek, kaskád a vodopádů do kanálů vedoucích dolů skrz rýžové terasy, a vytvořili tak dokonalý zavlažovací systém.

TIP: Tabulová hora u Kapského města: Jeden ze sedmi přírodních divů světa

V posledních desetiletích bohužel zájem o pěstování rýže na malebných terasách upadá. Zvláště mladí Filipínci vidí svoji budoucnost spíše ve městech a o úmornou dřinu v horách ztrácejí zájem. Vláda se proto rozhodla za pomoci UNESCO dotovat místní obyvatelstvo pro udržení teras a zachovat toto dílo i pro budoucí generace.

Lidé se sbíhají na náměstí. Chtějí si poslechnout sdělení královského hlasatele. „Všichni poddaní Jejího Veličenstva královny Alžběty I. nechť vezmou na vědomí, že hlášení se k římskému katolicismu bude považováno za vlastizradu,“ upozorňuje přítomné muž v královských barvách. Žena krejčího Williama se nechápavě obrátí ke svému muži: „To se máme zase rozkmotřit s papežem? Vždyť královna Marie přece všechny odpůrce svaté církve nechala upálit.“ Její choť se zamračí: „Královna Marie je mrtvá. Teď určuje pravidla její sestra. Kdo se má vyznat v pánech a jejích nařízeních!“ Také ostatní lidé mají v tvářích vepsaných zmatek. Už nevědí, zda mají papeže proklínat, či velebit. Přitom na správném pochopení nařízení vrchnosti závisí jejich život!

Neodpustitelná vzpoura

Jan Fisher, biskup z Rochestru obdrží od papeže Pavla III. kardinálský klobouk. Co je mu to však platné, když sedí ve vězení. To, co papež oceňuje, totiž král Jindřich VIII. nenávidí. Čím si biskup svého panovníka znepřátelil? Nejprve odmítl podepsat zákon, který prohlásil Jindřichovo první manželství s Kateřinou Aragonskou za neplatné. Poté nechtěl přísahat na další zákon, jenž by krále označil za hlavu církve. Takovou troufalost pyšný Jindřich nemůže nechat bez trestu. Vzpurného biskupa odsoudí na smrt. 

A tak 22. červnu roku 1535 končí jeho život pod popravčí sekerou. Nedopřáli mu ani důstojný pohřeb. Biskupovo tělo prý svlékli a až do večera je vystavovali nahé. Pak jej bez obřadu zahrabali na Barkinském hřbitově, hlava duchovního však hnila všem pro výstrahu nabodnutá na kůlu.

Brzy na to ji nahradila hlava další oběti královy zlovůle - Thomase Mora. Autor slavného spisu Utopie, v němž popisuje ideální stát, rovněž odmítl podepsat zákony, kterými si Jindřich VIII. chtěl prosadit svou vůli. Přitom byl královým věrným rádcem, dokonce dosáhl postu lorda kancléře. Před lety navíc vládci pomáhal se spisem proti protestantskému kazateli Martinu Lutherovi. Toto dílo vzbudilo obdiv samotného papeže, který tehdy Jindřichovi udělil titul Obránce víry. Tak proč se panovník nyní se Svatým otcem rozkmotřil? Z nízkých pohnutek nehodných pravého křesťana! Papež odmítl zrušit Jindřichovo manželství, a tak se král rozhodl, že za nejvyššího představitele církve prohlásí sám sebe. 

Copak může zbožný katolík souhlasit s něčím takovým? Ne, to raději zemře! Thomase Mora v jeho neochvějném přesvědčení nezviklala ani návštěva jeho ženy a dcery, které ho prosily, aby přece jen králi odpřísáhl poslušnost. Mistr popravčí měl tedy 6. července 1535 znovu práci. Slavný myslitel prý po sobě zanechal vzkaz, v němž stálo: „Dobrý služebník králův, ale především Boží.“

Na popravišti údajně dokonce zažertoval, když odsunul svůj vous z popravčího špalku a prohlásil: „Ten se žádné zrady nedopustil.“ Fisher i More byli mnohem později prohlášeni za svaté. Stali se však pouze prvními z řady obětí náboženských reforem Tudorovců. Kdo je následoval?

Vzpláli pro víru

Do cely za komentátorem a překladatelem Bible Johnem Rogersem přichází jeden ze soudců. Zapřísahá ho, aby odvolal své bludy. „To, co jsem kázal, zpečetím svou krví,“ odvětí odsouzený muž neústupně. „Ty jsi kacíř!“ rozkřičí se jeho žalobce. „To se ukáže při Posledním soudu,“ klidně opáčí Rogers. „Nebudu se za tebe modlit,“ znechuceně vyhrkne soudce. „Avšak já za tebe ano,“ uzavře řeč stoupenec reformace. Jako kdyby si nic nedělal z toho, že ho čeká poprava. 

A nebude to žádná rychlá smrt. Královna Marie Tudorovna totiž nechává své odpůrce upalovat na hranici. Kdo jsou ti, které tak krutě trestá? Především kazatelé, kteří pomáhali jejímu otci a bratrovi - mladičkému Eduardovi VI. s vytvořením nové církve, známé jako anglikánská. Královna Marie touží napravit strašlivý hřích svých předků a za každou cenu chce vést zemi zpět do náruče papežovy. Každý, kdo se protiví těmto zbožným záměrům, skončí na hranici. Během její vlády strašlivou smrtí upálením zahynuly bezmála tři stovky lidí. Mezi nimi i ti, kteří protestovali proti jejímu sňatku s dědicem španělského trůnu Filipem II. Habsburským.

Budou ostatní poslušnější? Brzy po Rogersovi umře strašlivou smrtí také biskup z Gloucesteru John Hooper. Populární kazatel se zhlédl ve švýcarské reformaci. Přál si, aby byly zjednodušeny církevní obřady a odmítal také zdobená biskupská roucha. Něco takového bylo opět důkazem nepřátelství ke katolické církvi. Proto Hooper následoval svého souvěrce na hranici. Dřevo však bylo mokré, a tak se skoro tři čtvrtě hodiny doslova udil. Prý však trpěl jako pravý mučedník a vyzýval přihlížející, aby se s ním modlili Otčenáš. Byli i další protestanti tak odvážní?

Tři kacíři

Ve stejném vězení skončili během Mariiny vlády také londýnský biskup Nicholas Ridley, biskup z Worcesteru Hugh Latimer a první anglikánský arcibiskup z Canterbury Thomas Cranmer. Z této trojice ležel nejvíce královně v žaludku Cranmer, protože to byl právě on, který prohlásil manželství Jindřicha VIII. s její matkou Kateřinou za neplatné a oddal Mariina otce s Annou Boleynovou. Přesto skončil z trojice provinilců na hranici jako poslední právě Cranmer. Na rozdíl od svých druhů totiž zpočátku podlehl nátlaku a protestantismus odsoudil. 

A jak dopadl Cranmer? Arcibiskup z Canterbury se zřejmě tváří v tvář statečnosti svých druhů cítil zahanben. Svůj výrok o odsouzení protestantismu odvolal, takže se projevil jako nejhorší ze všech kacířů. A na kacířství znala královna Marie jediný lék – upálení! Když nadešla chvíle jeho popravy, Cranmer prý vložil do ohně nejprve pravou ruku. „To ona podepsala prohlášení,“ prohlásil. Zda všichni pronesli výroky, které jsou jim připisovány, však samozřejmě s jistotou nevíme. Mučedníci byli odjakživa skvělý nástroj propagandy.  

Proti radikálům

Lidé jásají. Nenáviděná panovnice, přezdívaná Krvavá Marie, zemřela. Protože nezanechala žádného dědice, střídá ji na trůně její nevlastní sestra Alžběta I. Bude tolerantnější? Zpočátku se zdá, že ano. Alžběta sice hodlá pokračovat v náboženských reformách svého otce a bratra, avšak chce ukázat přívětivou tvář také katolíkům. Pokud jí zachovají věrnost, nemají se čeho obávat. 

Královna buduje církev postavenou na kompromisech. Sice nechce ponechat žádný rozhodující hlas papeži, avšak zachovává některé katolické obřady. V anglikánské církvi si mají přijít na své katolíci i protestanti. Jenže tato polovičatost mnohým vadí. „Je to bezbožná kacířka,“ šeptají si někteří katolíci povzbuzováni papežem. „Její rozchod s Římem není dostatečný,“ míní mnozí stoupenci reformace, kteří si začnou říkat puritáni. Ti si přejí, aby byly veškeré katolické zvyklosti z církve vymýceny.

Panovnice však není zvědavá na žádné radikální kroky. Nespokojenci musí vzít zavděk kompromisem, nebo bude zle! Jenže jak mohou být katoličtí poddaní zároveň loajální královně i papeži, který panovnici vyloučil z církve? Mnozí z nich by raději v čele Anglie viděli její příbuznou, skotskou královnu a věrnou katoličku Marii Stuartovnu.

TIP: Anglickou královnou jsem já: Intriky proti tetičce stály Marii Stuartovnu hlavu

Alžběta brzy pochopí, že stoupenci katolicismu představují politickou hrozbu. S tolerancí je tedy konec! Královna prohlásí římský katolicismus za vlastizradu a během své vlády nechá popravit asi sto osmdesát římských katolíků. Jaký zmatek tyto náboženské veletoče musely nadělat v hlavách prostých lidí! Jednou byli trestáni za to, že se k papeži obrátili zády, jindy za to, že papeže podporovali. Asi bychom se jim příliš nedivili, kdyby měli všech církví po krk!

Není žádným tajemstvím, že lidská kolena se evoluci příliš nepovedla. Jen ve Spojených státech jich musejí každoročně vyměnit téměř 800 tisíc. To představuje pořádně invazivní operaci a rekonvalescenci. Ještě horší je, že ani tyto „náhradní“ kolena nevydrží věčně. Vědci a lékaři proto již delší dobu hledají materiál, který by mohl nahradit poškozenou chrupavku v koleni, takže by nebylo nutné ho celé vyměnit.

Nebylo to snadné pátrání, ale američtí odborníci nedávno vyvinuli velice slibný materiál, který by se mohl stát průlomem v léčbě opotřebovaných kolen. Jak uvádí vedoucí výzkumného týmu Ben Wiley z Duke University, jde o první hydrogel, jehož mechanické vlastnosti se vyrovnají lidské chrupavce.

Revoluční hydrogel tvoří směs 3 polymerů, které jsou schopné absorbovat vodu. Materiál skvěle uspěl ve dvou zásadních kritériích – odolnosti vůči roztahování a odolnosti vůči stlačování. Předčil veškeré dosavadní podobné hydrogely. Při testování výdrže při 100 tisících opakovaných natahování se nový hydrogel dokonce vyrovnal poréznímu materiálu z titanu, který se využívá v kostních implantátech.

TIP: Jak na infarkt? Hydrogelové nanokuličky s proteiny nahradí chirurga

Podle tvůrců nového materiálu teď bude trvat zhruba tři roky, než hydrogel získá povolení pro využití v léčbě lidských pacientů. Čekají ho mimo jiné testy s transplantacemi ovcím. Tento hydrogel je každopádně velmi nadějný a mohl by nám zachraňovat kolena, přinejmenším do doby, než se naučíme vypěstovat náhradní lidskou chrupavku.

Čtete správně. Termín „zavraždění památky“ použil András Riedlmayer, maďarský historik zabývající se právě osmanským uměním na Balkáně, úmyslně. Chorvatská armáda totiž neměla k odstřelení historického skvostu žádné strategické důvody. Zničení ikony a chlouby Mostaru bylo spíše psychologickým políčkem.

Přes úpornou snahu o utajení příprav na německou jarní ofenzivu v roce 1918 Britové hrozbu útoku vytušili na základě výslechů dezertérů i díky leteckému průzkumu, jenž odhalil výstavbu skladišť munice a úzkokolejných železnic. Termín ofenzivy zůstával tajemstvím až do 18. března, kdy sestřelený německý pilot uvedl jako pravděpodobné datum 20. či 21. březen. Nazítří tuto informaci potvrdili další zajatci.

Předchozí část: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (1)

Kanony v přední linii

K největším Ludendorffovým trumfům patřila taktika dělostřelecké přípravy, jejímž autorem se stal plukovník Georg Bruchmüller. Slavný expert na artilerii počítal s krátkými a intenzivními palebnými přepady za masivního využití fosgenu. Tříštivá munice měla směřovat na pozice britského dělostřelectva, překážky z ostnatého drátu, zákopy a kulometná hnízda. Chemické granáty byly určeny pro vzdálenější dělostřelecká postavení Dohody.

Bruchmüller přišel i s další novinkou v podobě co největšího dosahu – Němci přesunuli artilerii tak blízko k frontové linii, aby dokázala zasáhnout i nepřátelský týl se shromaždišti a velitelskými stanovišti. Jestliže přesuny infanterie byly náročné, dostat baterie do výchozích postavení včas představovalo ještě obtížnější úkol. Vznikly složité harmonogramy, podle nichž poslední děla zaujímala palposty pouhých několik hodin před zahájením operace. Ve snaze o zachování momentu překvapení měli kanonýři zakázáno obvyklé zastřílení cílů. Museli tedy spoléhat výhradně na výpočet směru a vzdálenosti.

Ohnivý valčík

Koncentrace dělostřelby měla překonat vše, co válčící strany dosud zažily. Ludendorff  nařídil, že za prvních pět hodin děla vypálí milion granátů a během prvního dne tři miliony.  Ve snaze oprostit se od zastaralých postupů Němci upustili od fixního časového rozvrhu i pevného stanovení cílů jednotlivým útvarům. Vsadili na proměnlivost a iniciativu.

Pěšáci znali jen celkový směr útoku a měli se řítit vpřed maximálním tempem bez ohledu na křídla. Od úderníků krytých přehradnou palbou se očekávalo zdolání 200 m každé čtyři minuty a takový postup dostal výmluvnou přezdívku Feuerwaltz (ohnivý valčík). Pokud by některé jednotky dokázaly útočit ještě rychleji, mohly baráž popohnat signálním raketami. Díky zálohám navíc Němci disponovali dostatkem mužů, aby se na kterýkoliv opěrný bod vrhli se zdrcující přesilou.  

Vidina konce války

Důležitou součást příprav tvořila podpora morálky mužstva. Většina vojáků si uvědomovala, že bitva rozhodne o výsledku války. Všudypřítomné změny obnovily důvěru mužů ve své velitele, na tvářích tisíců se prý objevila „radost a euforie“. Mnoho svazků se na útok chystalo přímo v Německu, kde si jejich příslušníci odpočinuli od bláta. I oddílům cvičícím poblíž fronty se dostalo nadprůměrných dávek potravin či kulturního vyžití. Šířil se optimismus a víra, že válka brzo skončí. Kromě touhy po vítězství a míru existovala i další motivace, proč na Brity udeřit: vidina kořisti v podobě cigaret, konzerv a sucharů. Jeden německý voják po válce poznamenal: „Věděli jsme, po čem jdeme.“

Pokračování: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (3)

Morálka se držela na vysoké úrovni, nicméně někteří muži prostě jen doufali, že je ofenziva vysvobodí z nenáviděné zákopové rutiny. Operace s kódovým označením Michael se po dlouhém Ludendorffově přemýšlení měla uskutečnit v sektoru o délce 80 km táhnoucím se jižně od Arrasu k La Fère, kde půda po zimě vysychala nejrychleji a obrana se jevila nejslaběji. Po úspěchu první fáze útoku se divize měly stočit doprava, pokračovat severním směrem a vpadnout Britům do zad. V sérii následných útoků hodlali Němci královskou armádu buď zničit, nebo zatlačit do moře. Pokud by se Francouzi pokusili spojenci pomoci, měly menší údery směřovat i proti nim.

Dnešní Austrálie je známá jako kontinent, kde žije velké množství životu nebezpečných tvorů. Jak ale ukázal nedávný výzkum australských a německých paleontologů, množství děsivých tvorů žilo v oblasti Austrálie již před mnoha miliony let. Šlo o kyjonožce, vymřelé mořské klepítkatce, kteří terorizovali oceány po téměř celé období prvohor, až do velkého masového vymírání na konci permu.

O kyjonožcích v oblasti Austrálie toho bylo doposud známo jen velice málo. Paleontologové teď ale prošli muzea a prozkoumali doslova každý kousek australské fosilie, která by mohla být kyjonožcem. Prakticky všechny zkoumané nálezy byly nekompletní, často jen úlomky těl kyjonožců. Výsledky výzkumu ale ukazují, že prvohorní moře kolem Austrálie, která byla po většinu sledovaného období součástí superkontinentu Gondwana, byla plná rozličných kyjonožců.

TIP: Extrém jako životní styl: Australská příroda nepozornost neodpouští!

V okolí prvohorní Austrálie žili kyjonožci všech možných velikostí, od tvorů dosahujících sotva pár centimetrů, až po obludného kyjonožce Jaekelopterus rhenaniae, známého mimo jiné i z Evropy, který dosahoval délky téměř 3 metrů. Právě tito velcí kyjonožci a jim podobné druhy byli zřejmě často vrcholovými predátory tehdejších oceánů.

Ledovec Presena je vyhlášená italská oblast, která má jako jedna z mála podmínky vhodné i na letní lyžování. Na jaře a v létě se ale výjimečně zdejší sníh mění na růžový. Za změnu zabarvení mohou řasy chlamydomonas nivalis – je ale zároveň třeba kombinace několika okolností – musí nastat ideální mix tepla a světla a řasy potřebují dostatečné množství vody, aby se mohly rozmnožovat. 

TIP: Snímky arktických dronů odhalily praskající ledy v Grónsku

Řasy chlamydomonas nivalis jsou za normálních okolností zelené, ale když jsou vystavené ultrafialovému záření, mění svou barvu na růžovou až červenou. Letošní zbarvení je výrazně růžové a zasahuje rozsáhlou část ledovce. Tmavší barva sněhu ale také znamená, že se více ohřívá (světlý povrch odráží více světla, tmavší ho více absorbuje) - a tím přispívá k jeho tání. Právě tání má pak podle italských expertů negativní dopad na stabilitu ledovce v již tak zranitelném regionu. 

Jak velký je vliv tmavší barvy sněhu na tání ledovců, není zatím zcela jasné – existuje několik studií, které jí přisuzují velký význam, ale současně upozorňují, že je zapotřebí dalšího detailnějšího výzkumu k potvrzení těchto předpokladů.

„Chtěli jsme vědět, zda netopýři pochytí informaci o novém zdroji potravy od příslušníků jiného druhu netopýrů stejně spolehlivě jako od netopýrů náležejících ke stejnému druhu,“ komentovala záměr studie vedoucí výzkumného týmu Rachel Pageová.

Biologové nejprve testovali listonosy žábožravé (Trachops cirrhosus), kterým uchystali lákadlo v podobě malých rybek, v jejichž blízkosti byl umístěn reproduktor s počítačově generovaným zvukem. „Už v dřívějším výzkumu jsme se přesvědčili, že listonosi žábožraví si dokážou spojit konkrétní druh žáby s jejím charakteristickým kvákáním. Spojit si uměle vytvořený zvuk se zdrojem potravy jim trvalo déle, pravděpodobně proto, že tento signál neznali,“ popsala výsledky Rachel Pageová.

Nový zdroj potravy každopádně nezůstal netopýrům utajen dlouho a jakmile jej identifikovalo pár prvních jedinců, informace se rychle rozšířila i mezi ostatní.

Potom ale zoology zajímalo, jestli se listonosi žábožraví poučí i od jiného netopýřího druhu, konkrétně od listonosů bělohrdlých (Lophostoma silvicolum). A ukázalo se, že ačkoli netopýři vyhledávali především přítomnost příslušníků vlastního druhu, uměli se poučit i od svých příbuzných a zdroj potravy našli určitě rychleji, než kdyby listonosi bělohrdlí již nebyli dříve poučeni o tom, kde se jídlo nachází.

TIP: Nepoznaní géniové nočního letu: Fakta a mýty o netopýrech

Závěry výzkumu ukazují, jak se dokáže změnám v prostředí přizpůsobit nejen samostatný netopýří druh, ale dokonce celá komunita netopýrů různých druhů obývajících stejný prostor. Na světě existuje více než 1 300 druhů netopýrů a někteří z nich žijí až do věku 40 let. Schopnost učení v rámci celé komunity vysvětluje, jak se netopýři stali tak rozšířenými a úspěšnými savci schopnými přizpůsobit se měnícím se podmínkám.

Hvězdy a planetární systémy se rodí v obrovských mračnech molekulárního plynu. Před miliardami let tak vznikla i Sluneční soustava. V galaxiích se tu a tam nacházejí hvězdné porodnice, což jsou oblasti plné takových mračen, kde hvězdy vznikají jako na běžícím pásu. Umístění těchto porodnic ale není tak náhodné, jak by se mohlo zdát.

Astronom Jonathan Henshaw z německého institutu Max Planck Institute for Astronomy a jeho tým potvrdili původní předpoklady, že hvězdné porodnice jsou uvnitř galaxie jako zámotky, zapředené do složité sítě kosmického plynu. Tento plyn se pohybuje a napájí hvězdné porodnice i jednotlivé vznikající hvězdy a planetární systémy.

Stopování oxidu uhelnatého

Podle Henshawa molekulární mračna plynu připomínají krajinu plnou měst, která jsou propojená dálnicemi. Po „dálnicích“ se ale namísto automobilů pohybuje kosmický plyn. Molekulární mračna jsou tvořená převážně vodíkem. Henshaw s kolegy ale pozorovali jiný plyn, a to oxid uhelnatý. 

TIP: Vědci poprvé pozorovali hvězdnou porodnici na odvrácené straně Galaxie

Jde o to, že oxid uhelnatý v molekulárních mračnech krásně vyzařuje rádiové vlny, které pak mohou detailně sledovat výkonné radioteleskopy. Taková pozorování zahrnují miliony měření, s jejichž pomocí je pak možné určit pohyb mas plynu v té které oblasti dotyčné galaxie. Badatelé tak mohli sledovat plyn, který zásobuje „živinami“ hvězdné porodnice, do velkého detailu.

V druhé polovině 19. století, v době, kdy byznys drželi ve svých rukou výhradně muži, se stala nejbohatší ženou Ameriky. Jak? To naznačí například jedna z historek, které o ní kolovaly. Jednoho dne přišla nedbale oblečená do banky, a když ze spodničky vytahovala dluhopisy v hodnotě 200 tisíc dolarů, šokovaný pokladník se zdvořile zeptal: „Jak jste sem přijela?“ „Vlakem a koňskou dráhou!“ v klidu odpověděla. „Takhle riskovat, co vás to napadlo! Měla jste si vzít kočár!“ Odvětila jen: „Milý pane, možná vy máte tolik peněz, abyste si mohl dovolit jezdit po New Yorku kočárem, ale já tedy rozhodně ne!“ 

Šetřílek od narození

Henrietta Robinsonová, které odmalinka říkali Hetty, se nenarodila vůbec špatně! Její otec Edward Robinson, díky své dravosti ve světě byznysu nazývaný „černý jestřáb“, vlastnil skvěle prosperující velrybářskou flotilu ve městě New Bedford ve státě Massachusetts. Miloval peníze a jejich vydělávání považoval za hlavní smysl svého života. V nejútlejším dětství Hetty vychovávali prarodiče. Přestože to nebyli zrovna žádní chudáci, žili nesmírně skromně. A jejich styl života přijala malá Hetty za svůj.

Hetty byla vlastně milovaný jedináček, mladší bratříček zemřel brzy po narození. Dědeček i tatínek byli hrdí na to, jak dokázala odmalička šetřit. Místo aby si s ní hráli, učili ji počítat a kalkulovat. Od šesti let, když se Hetty naučila číst, ji její otec využíval k tomu, aby mu z novin předčítala informace týkající se financí, na které kvůli svým špatným očím dobře neviděl. Zasvěcoval ji do tajů svých úspěšných obchodů. A prozradil jí své krédo: „Nikdy nikomu nesmíš nic nedlužit, dokonce ani laskavost.“

V osmi jí otevřeli vlastní účet, na nějž si ukládala každičký cent, a od třinácti let se jí otec nebál svěřit starost o rodinné finance. Její matka hrála v rodině druhé housle, neustále se prý cítila nemocná a na výchovu své dcery vlastně neměla žádný vliv.

Peníze afrodiziakem

O Hettině pověstné lakotě kolovaly přímo legendy. Otázkou samozřejmě zůstává, co všechno bylo pravda. Když ji poslal otec na „studijní pobyt“ k rodině do New Yorku, dal jí slušné kapesné, aby si tam koupila i něco pěkného na sebe. A ona? Nakoupila si cenné papíry, které se ziskem prodala, a chodila dál v hadrech, co už mnohé pamatovaly. Až se za ni newyorská tetička styděla! Dokonce jí za vlastní peníze koupila šaty nové. Zbytečně! Hetty hned spřádala plány, kde by je výhodně prodala. A šokovala neustále.

Vlastní, už tak mimořádně šetrnou rodinu, překvapila při oslavě své plnoletosti ve 21 letech. Zakázala jim zapálit na dortu svíčky. Takové mrhání penězi! Svíčky sundala a odnesla do obchodu, aby jí vrátili peníze.

Po smrti matky se přestěhovala k bohaté ovdovělé tetičce Sylvii, která jí slíbila, že z ní učiní svou dědičku. Na oplátku jí Hetty radila, jak peníze nejlépe zhodnotit. Ostatně jako „investiční poradkyni“ ji začali uznávat a využívat i vzdálení příbuzní. Tetička Sylvie to s ní neměla jednoduché. Hetty ji neustále peskovala, že moc utrácí. Takové výdaje za domácnost! Nejspíš si už “chránila” své budoucí dědictví.

Když bylo Hetty třicet let, zemřel jí otec. Kromě cenných dluhopisů jí odkázal i hotovost zhruba 7,5 milionu dolarů. Po několika týdnech zemřela i tetička Sylvie. Té se zdálo, že Hetty zdědila po otci dost, a tak těsně před smrtí svou závěť změnila. Byl to šok, když místo slibovaných dvou miliónů neteři odkázala jen 65 tisíc dolarů! Zbytek věnovala na charitu.

Hetty zuřila! Závěť napadla a vlastnoručně vyrobila novou. Tvrdila, že tu jí tetička nadiktovala na smrtelné posteli. Soudní proces trvající pět let nakonec prohrála. Došlo ale ke kompromisu a z těch dvou milionů si vyhádala alespoň čtvrtinu. Ty okamžitě investovala tak výhodně, že se její jmění opět rozrostlo nebývalým způsobem.

Pod čepec

To už se nejmenovala Robinsonová, ale Greenová. V mládí rozhodně nevypadala nejhůř, ovšem muže si dlouho vůbec nepřipouštěla k tělu. Všechny totiž podezřívala, že se zajímají jen o její peníze. A tak se vdávala teprve ve 33 letech. Na tu dobu tak trochu „po záruce“. A kdo byl onen šťastný? Jejím vyvoleným se stal bohatý obchodník Edward Green. V předsvatební smlouvě se ale musel vzdát nároku na nevěstin majetek. Svatba nebyla ani trochu okázalá. Skoro se tomu ani nechce věřit, že si svatební „hostinu“ nechali vystrojit v obyčejné pizzerii!

Novomanželé se odstěhovali do Londýna, kde žili v přepychovém hotelu. To se sice Hetty bytostně příčilo, nicméně hotel platil manžel, tak se s tím zatím smířila. Ovšem odmítala utrácet za prádelnu, a tak prala na pokoji. V Londýně Greenovi chytře investovali do amerických obligací, o které Angličané nejevili zájem, a opět na tom ohromně vydělali. Ač nebyla Hetty žádná začátečnice, od svého manžela, zkušeného byznysmena, se toho ještě hodně naučila. Finančně táhl celou domácnost, ale kvůli manželské smlouvě o oddělených financích neměl na majetek své ženy sebemenší nárok. 

Šťastní manželé?

Zpočátku bylo tedy manželství, z pohledu Hetty, relativně šťastné. Narodily se jim dvě děti – syn Edward, kterému říkali Ned, a dcera Sylvie. Když se po několika letech vrátili do New Yorku, Hetty měla opět šťastnou ruku a období, kdy se dalo výhodně investovat, dokonale využila. Přesně podle své zásady levně nakoupit a později draze prodat. Její manžel však měl jinou povahu. Vydělával, ale chtěl si peníze i užít. V Americe se mu zdaleka nedařilo jako jeho ženě. Kvůli špatným investicím promrhal podstatnou část majetku, a navíc se dostal do velkých dluhů. Když banka Hetty vyzvala, aby Edwardovy dluhy zaplatila, ta jen suše odvětila, že ji to nezajímá. Banka brzy zkrachovala a Hetty zanedlouho manžela i s dětmi opustila.

Nešetřila jen na sobě, téměř nic nedopřála ani svým potomkům. Zásadně jim nekupovala nové oblečení. Přešívala. Dceru poslala do klášterní školy, tam totiž nemusela za její vzdělání platit. Navíc se správně domnívala, že ji jeptišky povedou k šetrnosti! Nejvíc se ale podepsala na svém synovi. Když si poranil koleno, bylo jí zatěžko zaplatit za lékařské ošetření a „léčila“ ho raději sama. Coby absolvetka základního zdravotnického kurzu doktory neuznávala. Když se noha stále nehojila, zkusila vzít chlapce do nemocnice pro chudé. Lékaře ale neoklamala. Požadoval po ní peníze. To ji rozzuřilo, a tak pokračovala v domácí léčbě. Neúspěšně. Došlo to tak daleko, že se po čase zánět změnil ve smrtelně nebezpečnou gangrénu a jediným řešením byla amputace nohy. Zákrok zaplatil její manžel.

Ke stáru přece jen trošku „změkla“. I když manžela nechala padnout do velké bídy, před smrtí, když už byl vážně nemocný, se o něj postarala. Dlouho ovládala i své děti. Edwardovi v dospělosti umožnila získat prestižní právnické vzdělání. I on měl v podnikání úspěch. Často cestoval, dohlížel na matčiny nemovitosti a společnosti a získal podíly z jejích finančních transakcí. Dcera Sylvie žila dlouho jen s matkou. Hetty totiž všechny její nápadníky obviňovala ze zlatokopectví. Nakonec jí přece jen našla vhodného ženicha, a tak se Sylvie v 38 letech provdala za muže téměř o dvacet let staršího a velmi bohatého. Podobně jako její otec ovšem musel i on podepsat předmanželskou smlouvu, že si nedělá nároky na Sylviin majetek.

Maminčin majetek nešlo utratit

Na konci života se milionářčino zdraví rapidně zhoršilo. Měla kýlu, ale odmítala operaci. Bylo líto zaplatit za ni 150 dolarů! Jenže nakonec kvůli bolestem skončila na vozíčku. Přidávaly se další zdravotní problémy. Ze studeného bytu bez teplé vody si uhnala zápal plic. Prodělala několik infarktů. Zhoršovala se i její paranoia. Nepřátele usilující jí o majetek viděla všude. Nakonec zemřela ve věku nedožitých 82 let v New Yorku. V té době žila u svého syna, který najal a dobře zaplatil ošetřovatelky, aby o matku v závěru jejího života profesionálně pečovaly. 

TIP: Železní a neúprosní: Kdo byli muži, kteří budovali bohatou Ameriku?

Svým dětem Hetty odkázala ohromný majetek odhadovaný mezi stem až dvěma sty miliony dolarů. Syn i dcera dědictví rozmnožili výhodnými investicemi, ale na rozdíl od matky už nešetřili. I když oba pamatovali i na charitu a dcera nechala v New Yorku postavit velkou nemocnici, zbylé peníze po mamince prostě nedokázali do konce svého života utratit…