Ve své podstatě představuje kometa meziplanetární těleso složené především z ledu, jenž ovšem není čistý: Jsou v něm zamrzlá nejrůznější prachová zrna, pocházející převážně z počátků existence Sluneční soustavy. 

Kometa, která se pohybuje daleko v hlubinách našeho solárního systému, tedy vypadá jako hrouda špinavého ledu s typickým rozměrem několika kilometrů a nejčastěji s velmi nepravidelným tvarem. Jakmile se však kometární jádro dostává do blízkosti naší hvězdy, led působením záření sublimuje a uvolňují se i uvězněná prachová zrna, jež sluneční záření výrazně rozptylují. Jádro se nejprve obalí jakousi pseudoatmosférou – komou –, a je-li ještě blíž, unikají částice z komy proti směru letu vlasatice a vytváří se známý chvost. 

TIP: Rekordní vlasatice: Ohon komety 153P/Ikeya-Zhang měřil více než miliardu kilometrů

Je tudíž jasné, že komety bez ohonu pozorovat můžeme: buď v případě, že se jádro nachází daleko od Slunce, nebo formuje-li se pouze koma, a nikoliv chvost, nebo je-li chvost velmi slabý. Vlasatice pak vypadá jako kulovitý mlhavý obláček. 

Je-li naopak kometární aktivita velmi nerovnoměrná s výraznými přetrvávajícími výtrysky v určitých směrech, může mít vlasatice ohonů několik, každý se zdrojem v aktivním centru: Například velká kometa z roku 1744 jich pozorovatelům nabídla hned šest.

Mnohé z nich oplývaly půvabem, některé stály na nejvyšších stupních společenského žebříčku. Pro dosažení svých cílů se neštítily použít jakékoli prostředky. A protože šlo jen o „slabé ženy“, své protivníky trávily...

Fíky s příchutí jedu

Syn císařova přítele Agrippy Postumus se v neveselé náladě prochází po paláci. Císařovna se ho ptá: „Cože jsi dnes takový otrávený?“ Mladík zachmuřeně odvětí: „Třeba jsi mi něco dala do polévky.“ 

Tento vtip se vykládal v starověkém Římě v časech, kdy vládl první císař Oktavián, jenž přijal jméno Augustus. Také se říkalo: „Augustus vládne světu, Livia vládne Augustovi.“ Proč se císařovny všichni tolik báli?

Obratná manipulátorka

Livia Drusilla pocházela ze vznešené rodiny Claudiů. Jejím prvním mužem se stal Tiberius Claudius Nero, ten však nestačil jejím ambicím. Proto si vyhlédla ženatého Oktaviána, za nějž se roku 38 př. n. l. v devatenácti letech provdala. 

V roce 27 př. n. l. se Oktavián stal prvním římským císařem. S vládou mu vydatně vypomáhala jeho milovaná žena. Zřídila síť špionů a mnoha odpůrců se zbavila pomocí jedu. V té době pozvání na večeři do císařského paláce budilo u hostů skutečné obavy!

Traduje se rovněž, že Livia otrávila Augustovy nástupce, aby se budoucím císařem mohl stát její prvorozený syn Tiberius. A nakonec se uchýlila ke zločinu nejhoršímu. Podle pověsti prý navedla svého již starého manžela, aby si sám v zahradě natrhal fíky. Augustus nic zlého netuše ovoce spokojeně spořádal a záhy zemřel. Livia je totiž natřela jedem...

Smrtící houby

„Podívej, drahý, nechala jsem pro tebe připravit tvé nejoblíbenější jídlo,“ sladce se na svého četnými neduhy sužovaného manžela usmívá Agrippina. Císař spokojeně baští houby zalité máslem. Netuší ovšem, že je jeho milovaná choť okořenila jedem.

Tak nějak se zřejmě roku 54 uzavřela poslední kapitola života římského císaře Claudia. A proč ho jeho o mnoho let mladší manželka vlastně otrávila? Nemohla se už dočkat, až na císařské křeslo usedne její syn Nero, za nějž však ve skutečnosti bude vládnout ona sama. Jenže tento tah císařovně nevyšel zrovna podle jejích představ.

Manželé v ohrožení

Sestra šíleného císaře Caliguly Agrippina mladší se poprvé provdala za pozdějšího konzula Gnaea Domitia, s nímž měla jediného syna Lucia. Ten se později stal císařem Neronem.

Po ovdovění uzavřela Agrippina sňatek s bohatým senátorem Gaiem Crispem. Právě ten se zřejmě stal její první obětí. Podle římského učence Suetonia ho totiž otrávila.

Naposledy uzavřela manželství s vlastním strýcem Claudiem, který se stal císařem po Caligulovi. Nejprve obratnými manipulacemi přesvědčila manžela, aby Nera prohlásil za svého nástupce, ačkoliv měl vlastního syna Britannica. Pak Claudiovi předložila otrávený pokrm a nějaký čas se po boku synáčka hřála na výsluní moci.

TIP: Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?

Jenže císař brzy začal mít své matky plné zuby. Vymyslel několik plánů na její odstranění. Poslal ji například na plavbu lodí, která se na moři rozpadla. Agrippina však z nebezpečí vyvázla. Proto ji synáček nakonec nechal surově ubodat v její vlastní vile. Tak vražedkyně zhynula rukou vraha…

Někteří spisovatelé se do světa svých literárních postav vžijí tak dokonale, až sami uvěří v pravdivost jejich dobrodružství. Zřejmě to platí i o Karlu Mayovi, který dokázal své oddané čtenáře přesvědčit, že osudy Old Shatterhanda známého v Orientu jako Kara ben Nemsí vycházejí z jeho vlastních zkušeností. Nebo že by v tomto případě opět vystrčila růžky literátova zločinecká minulost a on své obdivovatele bez nejmenších výčitek svědomí promyšleně klamal? To dnes těžko posoudíme. Jistě můžeme tvrdit pouze to, že Karel May měl dar nesmírné obrazotvornosti, jenž dokázal využít zavrženíhodným i společensky přijatelným způsobem. Vezměme to ale od začátku…

Kouzlo babiččiných vyprávění

Koncem února roku 1842 přibyl do rodiny Mayových v Ernstthalu další potomek. Chudý tkadlec Heinrich a jeho žena Christina přivedli na svět celkem čtrnáct dětí. Pouze pět z nich se ovšem dožilo dospělosti, a právě narozený Karel si jako jediný vydobyl místo v síních slávy.

Malý Karlík však dělal svým rodičům starosti. Kvůli nedostatku výživy a špatné hygieně při křtu na nějaký čas přišel o zrak. V této nelehké době mu dny rozjasňovala vyprávění jeho babičky. Díky ní v chlapcově mysli vyvstávaly obrazy skvostných paláců, odkud svým říším vládli nesmírně bohatí sultánové. Stará žena totiž svému vnukovi vyprávěla v Německu tehdy populární perské a indické pohádky. Nevědomky se tak postarala o to, že kouzlo Orientu pro Maye nikdy neztratilo svou přitažlivost.

Právě romanticky zkreslené představy o zemích Blízkého i Dálného východu posloužily mnohem později kromě pověstného Divokého západu jako vhodné kulisy k příběhům Old Shatterhanda alias Kary ben Nemsího. Představovali si Karlovi rodiče, že se jejich postižený syn dá na dráhu spisovatele? To sotva! Nicméně talent ke studiu v něm rozpoznali.

Když hošíkovi v pěti letech opět začal sloužit zrak, snažili se mu otec s matkou svými skromnými prostředky zajistit to nejlepší možné vzdělání. Potřebné finance k zajištění budoucnosti svých dětí sháněla i Christina, která pracovala jako porodní asistentka. Navzdory veškeré snaze si ovšem manželé Mayovi nemohli dovolit vydržovat svého syna na vysněných lékařských studiích. Co tedy s ním? Nemůže-li být doktorem, ať se stane učitelem!

Nespravedlivá nařčení?

Na učitelském semináři ve Waldenburgu se May dlouho neohřál. Obvinili ho totiž, že v kostele ukradl šest svíček, a proto ho vyloučili. Nakonec mu sice úřady dovolily dostudovat jinde, avšak mladík si již nesl cejch podezřelého živlu. A po nástupu do zaměstnání si neblahou pověst bohužel nijak nevylepšil. Právě naopak! Nejprve získal místo učitele na chudinské škole v Glachau. Již po dvou týdnech se s ním ale musel rozloučit. Proč? Jeho bytný ho vykázal z domu. Prý protože měl May pletky s jeho manželkou. Takže nejen zloděj, ale i svůdník – o takového učitele se školy skutečně nepraly…

Z Glachau putoval May na tovární učiliště v Altchemnitz. Vštěpoval zde základní vědomosti deseti- až čtrnáctiletým dětem, které deset hodin denně dřely v továrně. Za svou snahu dostával tak mizerný plat, že z něj jen stěží mohl vyžít. Proto si prý od svého spolubydlícího půjčil hodiny, fajfku a cigaretovou špičku. Šlo však skutečně o půjčku? Spolubydlící Maye obvinil z krádeže právě těchto věcí. Tehdy došla úřadům s nezdárným učitelem trpělivost. Domnělá či skutečná provinění dostala mladého muže na šest týdnů do vězení. Horší ránu mu ovšem zasadil zákaz učit. Zahanbený a s prázdnými kapsami se musel vrátit domů.

Mistr převleků

May vedl pěvecký spolek Lyra a občas složil nějaké hudební dílko. Těch pár drobných, které mu to vyneslo, však nestálo za řeč. A tak vymyslel plán, jak přijít k penězům a zároveň se pomstít společnosti, jež ho nemilosrdně odsoudila. Však on už z těch namyšlených snobů dokáže vymámit nějakou tu korunu! Při svém novém způsobu obživy projevil skutečný herecký talent.

Do krejčovského salonu ve městě Penig vejde důstojně vyhlížející pán. Představí se jako doktor Heilig a objedná si pět kusů šatstva. Krejčí se úslužně uklání. Už si představuje, kolik mu taková zakázka vynese peněz. Ale ouha! Když onen důvěryhodně vyhlížející muž obdrží svou objednávku, zmizí bez placení. O koho šlo? Masku lékaře si nasadil Karel May. Bývalý učitel se nijak nerozpakoval svůj špinavý trik zopakovat. Policie mu ovšem brzy přišla na stopu, takže se roku 1865 opět loučil se svobodou. Za své kousky si vysloužil čtyři roky vězení.

Otrlý kriminálník

Ve vězení se dobrovolně ujal péče o knihovnu. Dozorci mu také svěřili úlohu písaře. Za dobré chování ho úřady roku 1868 předčasně propustily. Ke své velké lítosti May po návratu domů nenašel mezi živými svou milovanou babičku. Ani to ho ovšem nepřivedlo k pokání. Již v březnu následujícího roku si oblékl uniformu policejního poručíka. V tomto přestrojení zabavil u obchodníka Reimanna desetitolarovou bankovku, několik stříbrných mincí a kapesní hodinky, v nichž podle svých slov poznal kradené zboží. Jako falešný policista si udělal z obchodníků dobrý den ještě několikrát.

V prosinci se pak vžil do role seminárního učitele. Vymámil zboží z kožešníka v Chemnitzu (Saské Kamenici). Pod záminkou, že chce kožešiny ukázat nemocnému panu řediteli, zmizel opět bez placení. To se ví, že policie šla vykutálenému ptáčkovi po krku. Podařilo se jim ho zatknout, ale May se nějakým záhadným způsobem dokázal vymanit z pout a zmizel...

Na útěku před spravedlností se ocitne v českých Valkeřicích. Místní ho jako tuláka předají policii. May se tím ovšem nenechá nijak vyvést z míry. Pohotově si vymyslí, že se jmenuje Albin Wadenbach a vlastní plantáže na Martiniku. V Evropě prý pátrá po svých tetách, avšak bohužel mu došly peníze. Vypadá to, že muži zákona mu jeho fantastickou historku uvěří. Po výměně dopisů se saskými úředníky se ovšem zločincova totožnost prozradí. Znovu putuje na čtyři roky do vězení, tentokrát do mnohem těžšího žaláře než poprvé…

Napravený zločinec?

Za mřížemi konečně May využije svou bujnou fantazii k beztrestnému konání. Začíná si představovat vzdálené kraje. Zabydlí je indiánskými a arabskými hrdiny, kteří vystupují po boku svých evropských přátel.

Po otevření věznice na něj tak roku 1875 čeká s otevřenou náručí tiskař a vydavatel kolportážních románů H. G. Münchmeyer. Propuštěnému zločinci nabídne možnost, aby pro něj psal dobrodružné příběhy na pokračování. Konečně se tak Mayovi otevře cesta k poctivému životu!

Dílka plná strhujících soubojů na život a na smrt, která literát píše pod pseudonymem, čtenáři doslova hltají. Mayovi se dokonce začne dařit natolik dobře, že vstoupí do stavu manželského s o mnoho let mladší Emmou. Brzy se nechá opít úspěchem a domnívá se, že se bez Münchmeyera obejde. Spisovatel na volné noze však přecení své schopnosti. Za otištění svých povídek a článků v různých časopisech nedostane zdaleka tolik, aby ho to i s manželkou uživilo. Hmotná nouze ho opět donutí přijmout Münchmeyerovu nabídku. Od té chvíli Mayova hvězda stoupá.

V devadesátých letech lze jen těžko v Německu najít populárnějšího spisovatele. Někdejšímu kriminálníkovi však proslulost jeho děl nestačí. I on sám chce být předmětem obdivu. Proč nenechat čtenáře věřit, že podnikl všechny cesty, na které vyslal Old Shatterhanda neboli Karu ben Nemsího?

Znovu na pranýři

Karel May doplní své jméno o doktorát, ač samozřejmě podobný titul nikdy nezískal. Zasvěceně přednáší o státech Orientu i krajině Divokého západu, přestože tyto oblasti zná jen z ilustrací. Aby dodal věrohodnosti svému vyprávění, vyzdobí svou vilu Shatterhand loveckými trofejemi či exotickými předměty. Dokonce si opatří trojici pušek. Mají připomínat medvědobijku a henryovku, z kterých střílí nebojácný Old Shatterhand, a Vinnetouovu stříbrnou pušku. A veřejnost, stejně jako předtím všichni oklamaní krejčíci, kožešníci a jiní podnikatelé, Mayovi jeho historky baští. Každá lež se však jednou provalí!

Spisovatelovi nepřátelé odhalí jeho zločineckou minulost. Prokážou, že žádnou ze zemí, jež tak květnatě popisuje, nikdy nenavštívil. Přisadí si také Mayova manželka. Po obdivu a penězích toužící Emma se v manželství se snílkem cítí dlouhodobě nespokojena. Neustále se s ním hádá. Až jednoho dne ve vzteku zasadí Mayovi další ránu.

Všichni, kdo obdivují, jak promyšleně literát vkládá do svých příběhů křesťanské myšlenky, opěvuje ideály spravedlnosti a míru, se dozvědí, že literát si vydělával psaním podřadných šestákových románů na pokračování. V očích vyšších a vzdělanějších společenských vrstev představovaly podobné spisky nejhorší možný odpad.

Pokus o nápravu

Snad aby odčinil, že své čtenáře tak dlouho klamal, se Karel May roku 1899 vydal na cestu po Orientu. Na šestnáct měsíců dlouhém putování se však spisovatel nepouštěl do žádných riskantních podniků. Užíval si pohodlí hotelů i cestování lodí. O jeho potřeby se staral spolehlivý sluha. Objevování exotiky podle turistických průvodců ovšem i tak přineslo Mayovi cenné poznatky, podle nichž pak upravil líčení Orientu ve svých literárních dílech.

V roce 1908 se pak odhodlal navštívit také Severní Ameriku, třebaže na návštěvu jeho milovaných Apačů nikdy nedošlo. V té době se také po jeho boku objevila nová žena. Spisovatel se rozvedl se zrádnou Emmou a roku 1903 se oženil s ani ne čtyřicetiletou vdovou po svém příteli Plöhnovi Klárou. Ta mu zůstala oddanou partnerkou až do konce jeho dní.

V nelehkých časech plných soudních sporů se změní spisovatelova tvorba. Stále více zaplétá do svých povídek a románů křesťanskou mystiku, filozofuje nad životem, káže o míru, libuje si v alegorických příbězích o smyslu bytí. Tato závažná hluboce promyšlená díla si však žádný velký čtenářský ohlas nevyslouží. Přesto se na sklonku života dočká May nečekané pocty, když se roku 1912 setká s příslušníky císařského dvora, mezi nimi i s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d'Este. Záhy nato spisovatel umírá. Podle nejnovějších zjištění k jeho smrti přispěla postupná otrava těžkými kovy, zejména olovem. 

Zírání do světla se obvykle nepovažuje za dobrou radu. Podle nového výzkumu vedeného britskými odborníky University College London to naopak může být velmi prospěšné pro zrak, pokud jde o správné světlo a jen krátkou dobu, po kterou se člověk do takového světla dívá.

V dnešní době se většina lidí dožívá vysokého věku. Ten je ale bohužel doprovázený celou řadou změn ve fungování orgánů, které nebývají zrovna k lepšímu. V neposlední řadě se to týká zraku, který se lidem s postupujícím stářím nápadně zhoršuje. Například už zhruba od čtyřicátého roku života dochází k rychlému „stárnutí“ buněk sítnice, což snižuje kvalitu zraku.

TIP: Buněčná kouzla: Přeprogramování buněk sítnice může vyléčit vrozenou slepotu

Glen Jeffrey a jeho spolupracovníci zjistili, že tento přirozený proces je možné přinejmenším zpomalit pomocí viditelného světla o dlouhých vlnových délkách kolem 670 nanometrů, tedy takového, které má tmavě červenou barvu. Experiment Jeffreyho týmu potvrdil, že když se lidé dívají do takového světla 3 minuty denně, vede to k opětovnému oživení buněk sítnice a ke zlepšení kvality zraku.

Uran a Neptun jsou ledoví obři na periferii Sluneční soustavy. Pro nás jsou sice docela vzdálení, zároveň ale představují nesmírně zajímavé prostředí, kde pod zmrzlým ledovým příkrovem panují tak extrémní fyzikální podmínky, že tam probíhají pozoruhodné a nám velmi cizí procesy. Na tyto daleké světy se zřejmě osobně jen tak nepodíváme, takže je zatím studujeme na dálku, například pomocí důmyslných experimentů.

Dominik Kraus z německého Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf a jeho kolegové nedávno využili služeb amerického zařízení SLAC Linac Coherent Light Source (LCLS), kde pomocí laserů vytvářejí velmi energetické a „tvrdé“ rentgenové paprsky. Díky tomu mohli badatelé studovat chování látek v podmínkách, které podle našich představ panují 10 tisíc kilometrů uvnitř Neptunu.

Extrémní podmínky uvnitř ledových obrů

Odborníci se domnívají, že tlak je v těchto místech přibližně 1,5 milionu atmosfér a teplota kolem 4 730 °C. V takovém prostředí se uhlovodíky, které pozorujeme ve vnějších vrstvách ledových obrů, rozkládají na uhlík a vodík. Experimenty Krausova týmu ukazují, že se alespoň čtvrtina takto vytvořeného uhlíku shlukuje a vytváří velmi odolný a na Zemi značně ceněný minerál – diamant.

TIP: Tajemství plynného obra: Uran smrdí jako zkažené vejce

Vše nasvědčuje tomu, že se uvnitř ledových obrů Uranu a Neptunu neustále tvoří ohromné množství diamantů, které se významně podílejí na udržování energetické rovnováhy v nitru těchto pozoruhodných světů. Tento proces zřejmě významně přispívá k tomu, že je uvnitř ledových obrů takové horko. Pozemní experimenty s extrémní fyzikou nám pomáhají pochopit, jak vlastně vypadají vnitřní části planet, ať už ve Sluneční soustavě nebo v jiných planetárních systémech.

Nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568–1628) měl se svojí manželkou Polyxenou z Pernštejna (1566–1642) pouze jednoho potomka. Navíc nechybělo mnoho a vůbec se nenarodil. Kancléř s Polyxenou totiž dlouho nemohli potomka počít a kromě toho v roce 1609, kdy se vytoužený syn konečně narodil, jim už oběma bylo přes 40 let. Není tedy divu, že se o malého Václava Eusebia starali jako o oko v hlavě a pečlivě sledovali jeho první krůčky, dětské hry, výchovu i následující vzdělání a vše důkladně plánovali. 

Kariéra u habsburského dvora

Každý, kdo chtěl v 17. století kariérně uspět, se pokoušel dostat do služeb vládnoucí rodiny. Dvorská služba se tehdy stala metou všech ambiciózních jedinců, protože s sebou přinášela hmatatelné výhody. Panovník měl obrovskou moc: byl to on, kdo povyšoval do vyššího stavu, vylepšoval erb, mohl zajistit udělení prestižních řádů, uděloval inkolát (právo zařadit se v určité zemi mezi domácí šlechtu) a odměňoval své věrné různými majetky. Nebylo však vůbec jednoduché dostat se ke dvoru a uspět v honbě za nejvyššími úřady. Každý šlechtic se musel nejprve stát císařovým komorníkem a blíže se tak seznámit s panovníkem, jenž ho teprve potom mohl posunout do vyšších funkcí.

Václav Eusebius se komorníkem stal už v době mezi svými dvěma kavalírskými cestami, nejpozději v roce 1630. Posléze si ale zvolil vojenské uplatnění a stal se v roce 1632 plukovníkem v císařské armádě. Není divu, když právě probíhala Třicetiletá válka, ze severu útočili Švédové a bylo potřeba každého muže. Armáda v této době nabízela nejen nebezpečí rychlé smrti, ale na druhou stranu i relativně svižný postup v hodnostech. A to se právě podařilo Lobkovicovi, který v císařské armádě zaznamenal obrovský kariérní vzestup. Přes drobnější funkce získal ve čtyřicátých letech maršálskou hůl a v roce 1650 byl dokonce povýšen do funkce prezidenta dvorské válečné rady, tedy jakéhosi ministra války.

Následujících 24 let se udržel ve vysokých postech u dvora císařů Ferdinanda III. a Leopolda I. Kariéra Václava Eusebia se nadále slibně vyvíjela. Právě on byl mladičkým Leopoldem I. pověřen, aby vedl české královské poselstvo do Frankfurtu nad Mohanem na volbu nového římského císaře (1657–1658), kterým se nakonec stal právě Leopold I. Sám Lobkovic na to byl neskonale pyšný a v jednom dopisu své druhé manželce to komentoval: „Bylo mi též, ač jsem v to nedoufal, uloženo vést poselstvo k volbě do Frankfurtu; co se týče mne, přál jsem si, aby Jeho Veličenstvo vybralo pro takovou velmi důležitou a nebezpečnou práci někoho schopného a znalého, jako jsem já…“.

Druhým mužem monarchie

I jinde byl Václav Eusebius úspěšný, takže se není co divit, že jeho kariéra vygradovala v roce 1665, kdy se stal císařovým nejvyšším hofmistrem. Výše už to dotáhnout nemohl, tato funkce znamenala, že se stal oficiální hlavou celého dvora. Navíc s ní byla posléze spjata též funkce prezidenta tajné rady, takže Lobkovic se vlastně stal ve svých přibližně šedesáti letech prvním císařovým rádcem. 

Ve své funkci se musel podílet na řešení celé řady zahraničních i vnitřních problémů habsburské monarchie. Akutní se na přelomu 60. a 70. let stala zejména otázka Wesselényiho spiknutí v Uhrách. Tamější mocní magnáti byli velmi nespokojeni s tím, jak vídeňský dvůr rychle a z jejich pohledu zbrkle uzavřel velmi nevýhodný mír s Turky v roce 1664, a proto plánovali povstání proti Habsburkům. Na vše se ale přišlo, vůdci konspirace byli zatčeni a tři z nich dokonce v letech 1670–1671 popraveni.

To se pro Lobkovice stalo příležitostí posílit panovnickou moc i v Uhrách, které se zatím těšily největším stavovským výsadám v rámci habsburské monarchie. Říkalo se tehdy, že je Uhrům potřeba „navléci české kalhoty“, tedy vypořádat se s nimi podobným způsobem, jako to udělal český král Ferdinand II. v Čechách po roce 1620. Tvrdý postup dvora ovšem v Uhrách pouze rozpoutal drobné nepokoje, jež postupně přerostly na konci 70. let do velkého povstání. To už ale Václav Eusebius nezažil.

Několikanásobným paradoxem je, že to, co Lobkovic u dvora celý život budoval, poměrně záhy ztratil. V roce 1674 totiž upadl v nemilost – on, jemuž po bábě proudila žilami španělská krev, se v zahraniční politice snažil orientovat na spolupráci s úhlavním nepřítelem obou větví Habsburků, Francií, a to mu nakonec srazilo vaz. Na podzim toho roku byl zbaven všech funkcí a poslán do internace na své nákladně a podle francouzských vzorů přebudované sídlo v Roudnici nad Labem, kde pak žil až do své smrti, která k němu přišla o tři roky později.

Součástí široké palety německých zbraní, pro které se v protektorátu za války vyráběly součástky, byly i stíhačky Messerschmitt Bf 109. Po pádu třetí říše tak na čs. území zůstalo velké množství dílů pro „stodevítky“ různých verzí, stejně jako nedokončené draky – převážně šlo o pokročilé verze G-6, G-10, G-14 a K-4. Pokračování výroby pro účely obnoveného čs. letectva se tak přímo nabízelo.

Úkol pro továrnu Avia

Úkolu se zhostila továrna Avia v Praze Čakovicích, kde se záhy po konci války začaly shromažďovat dostupné díly posbírané po celém čs. území. Nejcennější kořist představovala zásoba několika stovek vidlicových dvanáctiválců Daimler-Benz DB 605 (v čs. inventáři vedených jako M-605), které se vozily do bývalého cukrovaru v Krásném Březně. Tam ale v srpnu 1945 za dodnes nevyjasněných okolností vypukl silný požár, který prakticky všechny motory zničil. Zbylá hrstka agregátů postačovala na dokončení 21 strojů Bf 109 G-10, které Avia pod označením S-99 předala Sboru národní bezpečnosti.

Bylo vyrobeno také 29 kusů cvičného dvojmístného letounu C-110, jenž vznikl vestavěním druhého kokpitu do trupu strojů Bf 109 G a Bf 109 K. Aby mohla Avia ve výrobě pokračovat, padlo v roce 1946 rozhodnutí motory M-605 nahradit rovněž německými agregáty Junkers Jumo 211 F o výkonu 1 021 kW (čs. označení M-211F), kterých měla továrna k dispozici dostatek. Konstrukčně odlišný motor si vyžádal přepracování tvaru kapotáže, menší konstrukční změny a montáž širokolisté stavitelné vrtule Jumo VS-11. Motor rovněž neumožňoval instalaci kanonu mezi válce, u prvního prototypu a raných výrobních sérií se proto užívala pouze dvojice kulometů MG 131 ráže 13 mm.

Vlastní výroba

První prototyp vzlétl v dubnu 1947 a v únoru 1948 čs. letectvo obdrželo první sériové letouny označené jako Avia S-199. Výroba rozdělená mezi Avii a vysočanskou továrnu Letov běžela až do roku 1951; z linek sjelo celkem 540 jednomístných S-199 doplněných 82 dvojmístnými cvičnými CS-199. Vzhledem k poměrně vysokému počtu vyrobených kusů tak stíhačky S-199 koncem 40. let tvořily jádro čs. vzdušných sil.

Původní výzbroj dvou 13mm kulometů byla postupně posilována – od roku 1948 se do křídel montovala dvojice kulometů MG 17 ráže 7,92 mm (čs. označení vz.17/N), později pak letouny pod křídlo obdržely dvojici původně německých kanonových pouzder s kanony MG 151/20 ráže 20 mm. U pilotů si nicméně S-199 získaly pramalou oblibu. Okolní státy postupně do výzbroje zaváděly proudové stroje, kterým avie se svou maximální rychlostí 590 km/h nemohly konkurovat. Nejvážnější problém ale představovalo nebezpečné chování při vzletu i přistání, způsobené motorem M-211F.

Jen samé problémy

Ten kvůli opačnému směru rotace a širokým listům vrtule vytvářel extrémně silný točivý moment, který dokázal přistávající či startující stroj doslova strhnout stranou. V kombinaci s křehkým úzkorozchodným podvozkem a pomalou odezvou motoru tak vzlet i přistání vyžadovaly maximální pozornost pilota a citlivou práci s plynem.

Také synchronizační zařízení trupových kulometů nebylo navrženo pro širokolistou vrtuli s jiným počtem otáček, doloženy jsou tak i případy, kdy při střelbě došlo k jejímu poškození. Když pak počátkem 50. let začaly do Československa přicházet moderní proudové stíhačky MiG-15, letouny S-199 přezdívané mezi piloty „mezek“ z prvoliniové služby rychle mizely – poslední dolétaly v roce 1957.

Obtížné usínání, neschopnost takzvaně zabrat do spánku, lehké spaní a časté probouzení, po kterém následuje nekonečná bdělost a nemožnost znovu usnout. Nespavost má ve skutečnosti mnoho podob, ale žádná z nich vám neprospěje. Teprve až začnete trpět jednou z forem insomnie, tedy nespavosti, uvědomíte si, jak velký luxus kvalitní spánek vlastně je. S postupem času a věku se vaše nespavost zhoršuje a nabývá chronických a vpravdě děsivých měřítek. Bez kvalitního spánku totiž není organismus schopen většiny jinak rutinních procesů. Z člověka zbude jen věčně vyčerpaná, ospalá, stresovaná a unavená troska.

Kde hledat příčiny spánkové poruchy? Prakticky kdekoliv v tom, co děláte. Začít můžete od toho, jak velký klid nebo ruch tolerujete během chvíle spánku, přesto, jak intenzivně pracujete přes den hlavou, jak často se potýkáte se starostmi a stresem. K nespavosti vás může dovést časté cestování, práce na směny, nevhodná strava, nemoc, deprese či mánie. Dost často za ni mohou také léky a jejich nevhodně zkombinované vedlejší účinky. A ani s léky jako řešením na poruchy spánku se moc daleko nedostanete.

Odhalte příčinu nespavosti

Všechna hypnotika, lehké opiáty, benzodiazepiny, barbituráty a sedativa sice efektivně řeší následek vašeho problému, tedy to, že nemůžete usnout, ale nikoliv příčinu vaší nespavosti. Hezky vás ukolébají, ale vlastně nepomohou. Široký arzenál těchto pilulkových kamarádů vyzobávaných z platíčka je navíc třeba často obměňovat. Ne každý z nich totiž přinese spánek klidný a bezesný, a po noci plné děsů a můr je lepší přesedlat na jinou značku. Poměrně rychle se na nich vytváří závislost a bez nich pak už neusnete vůbec.

Problémem je také nepříjemná tolerance, kterou si umí tělo na tyto léky vybudovat: Musíte stále zvyšovat dávky, abyste si spánek ochránili. A jak se vám nakonec vymstí, když je přestanete brát? Daní za zřeknutí se prášků na spaní je nejčastěji zase a znovu nespavost. Je to prostě začarovaný kruh.

Pomůže vám dostat se z něj „zelená“ medicína, tedy nejrůznější extrakty účinných látek z konopí? Odpověď má podobně jako mince dvě strany, a aby se jí dalo platit, budete potřebovat obě dobře poznat. Není pochyb, že existují fanoušci konopí. Dílem proto, že je to něco nového (nebo naopak hodně starého), něco s přitažlivou příchutí donedávna zakázaného ovoce, přírodního. A také proto, že z lékařské marihuany se stává ohromný byznys. A zrovna takovým by stačila té zmíněné mince jedna strana. Ta, která na bázi vědeckých výsledků jasně potvrzuje kvalitativní zlepšení spánku, respektive schopnosti usnout.

Léčivo jako komerce

Sledovaní pacienti, kteří měli kvůli nejrůznějším obtížím problémy se spaním, zabrali po aplikaci lékařské marihuany bleskově. Poslední taková velká studie z roku 2011 skutečně potvrdila, že notoričtí nespavci byli schopni ukolébat své vědomí za nesrovnatelně kratší čas. Hovořilo se o průměrném zkrácení přípravy na spánek v řádu hodin, o tom, že lidé usnuli do 30 a méně minut. Což pro pacienty trpící poruchou spánku či přímo nespavostí zní jako rajská hudba. Toto přesně už léta hledají. Zmíněná studie je hodně citovaná, a i když to tak nevypadá, její přesah do tržní ekonomiky je značný. 

Přece jen, když si 50–70 milionů dospělých majících v USA problémy se spaním něco takového přečte, není třeba dlouho počítat, kolik z nich si pro takové zelené řešení zajde do lékárny. Na základech solidního výzkumu tak staví byznys, který se ke svým zákazníkům v touze po zisku chová vlastně stejně bezohledně jako klasická farmakologická lobby. Konopí a jeho deriváty jsou často volně aplikovány lidem, u nichž nejsou konkrétní příčiny nespavosti známé, a léčba sice přináší efekt, ale s nejistými následky. V čem je problém? Kromě rizika tolerance/návyku (totožného jako u léků na spaní) pak ještě v samotné kvalitě spánku. Rychle usnout je jedna věc, spát dobře ovšem druhá. 

Počítání zelených oveček

Na vině je tak trochu nadnesené očekávání a také endokanabinoidní systém člověka, jenž běží po jiné koleji než spánkové rytmy v lidském mozku. Marihuana a z ní extrahované látky uklidňují, tlumí a nakonec uspávají, ale kvalitativně nevylepšují spánkový profil. Ve skutečnosti spíše podporují lehký a mělký spánek a celkově snižují čas hlubokého spánku. Po aplikaci tedy usnete snadno, nebo alespoň snadněji, než jste byli zvyklí. Ale spánek samotný vás zdaleka tak neosvěží a nedobije vám baterky.

Místo hlubokého spánku budete v polosnění jen lehce plout na vlnách skutečné úlevy od únavy. Co bude výstupem? Spánek lehký, ze kterého snáze procitnete, sklony k častému přerušování spánku, noční probouzení, zdánlivým vyspáním indukovaná bdělost. Takže vlastně většina charakteristik toho, co označujeme za symptomy nespavosti. Shrnuto a podtrženo: Usnete sice dříve, ale nebudete spát lépe. 

Marihuana pomáhá jinak

Obsahové látky marihuany jsou samozřejmě velmi komplexní a jejich účinky se různě liší. Zatímco v případě jiných obtíží měli vědci tendence látky jako CBD spíše chválit, tady to neplatí. Třeba zrovna kanabidiol spánkové režimy a rytmy dost efektivně narušuje, a pro léčbu nespavosti je proto vyloženě nevhodný. A ve smyslu návyku a tolerance na vyžadované zvyšující se dávky? Lékařská marihuana v tomto případě rozhodně není nadřazena klasickým, ne zrovna slavným práškům na spaní.

Že se vám takové vysvětlení druhé strany mince nepozdává? Nedá se nic dělat. Marihuana a její deriváty pochopitelně se spánkem pomáhají, ale trochu jinak, než by klasičtí nespavci doufali. Lidé, kteří trpí chronickými bolestmi (a proto nemohou usnout), ji užívají na zklidnění a utlumení bolestí. A v této krátké přestávce mezi konstantním utrpením pak konečně mohou usnout. Pro lidi trpící nespavostí však toto řešení není o nic zelenější než obyčejné prášky na spaní. 

Londýnské architektonické studio Margot Krasojević Architects navrhlo koncept lázeňského komplexu, kombinovaného se zavlažovací nádrží. Futuristická stavba je určena pro okres Ilam ve východním Nepálu. Tato zemědělská oblast je známá především díky vyhlášeným čajovým plantážím a ohromující krajině.

Zajímavostí návrhu je způsob, jakým pracuje s vodou – tu má totiž získávat z mlhy. Nepál se nachází v subtropickém pásmu a vysoká vlhkost vzduchu je zde naprosto přirozená. Speciálně oblast Ilam je zejména během monzunové sezóny doslova mlžným světem. Mlhu, respektive kapičky vody v ní obsažené, mají pro lázně zachytávat speciální polypropylenové mlhové sítě, ze kterých se bude zachycená voda svádět do rezervoárů a bazénů.

TIP: Temná chata vygeneruje o 361 % více energie, než kolik jí sama spotřebuje

Pro svůj návrh architekti využili příkladů z přírodní říše – podobným způsobem je schopná zachytávat rosu a kapky životadárné vody například travina Stipagrostis sabulicola v poušti Namib a podobnou techniku k získávání vody používali již staří Inkové. Podle propočtů designérů by tento systém měl být schopen denně zachytit 3 000 až 5 000 litrů filtrované vody.

Dnešní příroda je plná barev. V minulosti to určitě nebylo jiné, ale tehdejší barvy se jen výjimečně uchovají ve fosilním záznamu tak, abychom mohli přesně rekonstruovat původní zbarvení daných organismů. Většina ilustrací vymřelých druhů je proto založená na představivosti a inspiraci umělce.

Jednou z výjimek jsou fosilie z jantaru. V některých případech se zachovají natolik dobře, že je možné přímo sledovat jejich původní zbarvení. Čínští paleontologové nedávno shromáždili soubor 35 kousků jantaru z dolu na severu Myanmaru, které obsahují výjimečně kvalitně zachovalé fosilie různých typů druhohorního hmyzu. Fosilie pocházejí z období křídy a jsou staré asi 99 milionů let.

TIP: Překvapení ukryté v jantaru: Hmyzí mimozemšťan z druhohor

Na těchto fosiliích je krásně vidět takzvané strukturní zbarvení, které je vytvářené fyzikálními jevy na mikrostrukturách v kutikule, čili povrchové vrstvě na těle hmyzu. Hmyz, který žil společně s velkými dinosaury a dalšími typy dávno vyhynulých tvorů, hýřil kovově lesklými barvami, od zelenavé až po modronachovou. Barva je přitom zajímavým vodítkem k ekologii, chování a vůbec životě takového hmyzu.