Měšťanská domácnost: U Marie Terezie doma vládla neformální atmosféra
S nástupem Marie Terezie na trůn se na císařském dvoře začala uvolňovat zkostnatělá španělská etiketa
Manžel a děti stály v popředí císařovniných zájmů. Otěže vlastní rodiny stejně jako vládu držela vždy pevnou rukou. „Byla naveskrz osobností silné vůle, která však stále zůstávala ženou,“ jak napsal jeden z jejích životopisců. Dosti výstižně ji proto charakterizuje přívlastek Mater regnans – vládnoucí matka. Porodila totiž celkem šestnáct dětí z nichž však jen deset dosáhlo dospělosti.
Manželství, které mělo zachránit dynastii
Budoucí vládkyni bylo dopřáno provdat se z lásky. Jejím vyvoleným se stal vévoda František Štěpán Lotrinský, který žil od svých patnácti let na vídeňském dvoře. Tento mladý a urostlý kavalír byl o necelých devět let starší než Marie Terezie, která k němu od počátku pojala obdiv a náklonnost, jež pak u sedmnáctileté arcivévodkyně přerostla ve velkou lásku. Byla to jediná láska jejího života.
Císař Karel VI. pozoroval, jak mezi nimi vzniká citové pouto a zprvu nebyl jejich spojení nakloněn. František Štěpán nebyl tak docela rovnocennou partií a navíc v důsledku válek přišel o své lotrinské vévodství. Teprve později získal náhradou za Lotrinsko velkovévodství toskánské a stal se přijatelným ženichem. Císař měl tohoto sympatického mladého muže rád a tak dal nakonec souhlas ke sňatku. Svatba se konala ve Vídni 12. února 1736.
Od novomanželů se očekávalo, že brzy přivedou na svět mužského potomka. Jako první se však narodily tři dcery, z nichž dvě zemřely v raném dětském věku. Teprve jako čtvrté dítě se 13. března 1741 narodil dlouho očekávaný syn a byl pokřtěn jménem Josef. Byl to důvod k velkým oslavám, třebaže v té době byla Marie Terezie tísněna svými nepřáteli z několika stran. Jak postupně přicházely další děti, z nich čtyři synové, bylo jasné, že habsbursko-lotrinská dynastie je zachráněna.
Oba manželé žili od sňatku v leopoldinském traktu vídeňského Hofburgu, ale na léto se rádi uchylovali do vodního zámku Laxenburg, vzdáleného necelých 20 kilometrů od Vídně. Mladá královna uherská a česká si však přála vybudovat vlastní rezidenci. Tak byl v letech 1744–1749 vystavěn zámek Schönbrunn. Byla to stavba podle jejího vkusu a sem se také přestěhovala s celou rodinou. Vládkyně si tento zámek obklopený zelení oblíbila natolik, že ho jen nerada opouštěla a ke konci života zde bydlela trvale.
Císařská domácnost
V novém prostředí se postupně uvolňovala tuhá španělská etiketa a u dvora nastoupila větší volnost. Zásluhou panovnice, její veselé povahy a bezprostřednosti zde zavládl nový duch. Uvnitř rodiny převládla téměř měšťanská atmosféra. To zaznamenal i pruský vyslanec u vídeňského dvora von Podewils, když napsal do Berlína, že zde vládne „ménage bourgeois“ – měšťanská domácnost. Pod vlivem osvícenství se ve Vídni změnilo i pojetí panovnické moci. Marie Terezie se už nepokládala za majestátního suveréna stojícího nade všemi, ale spíš za služebnici státu, která má pečovat o své poddané.
Habsbursko-lotrinské manželství bylo přes odlišnost zájmů obou partnerů harmonické. Panovnice si hleděla svých vladařských povinností a manželovi nedovolila, aby do nich zasahoval. Ten se stal pátým kolem u vozu a zůstával v jejím stínu, ale neprotestoval. Neměnilo to však nic na vřelém vztahu obou manželů. Marie Terezie sama o svém muži prohlásila: „S ním je všechno, bez něj nic.“
TIP: Když je matkou císařovna: Jaký byl osud dcer Marie Terezie?
O to víc se František Štěpán věnoval svým četným zálibám a o politiku ani nejevil mnoho zájmu. To se změnilo jen málo poté, co byl v září 1745 zvolen císařem Svaté říše římské a vládl v říši jako František I. Císařská hodnost už byla v té době titulem bez skutečné moci, císařská agenda byla zaběhnutá a nekladla na císaře velké nároky. Omezovala se většinou na vnější reprezentaci. Ostatně některé Františkovy pokusy vstupovat do veřejných záležitostí ztroskotaly na jeho nekompetentnosti a končily zpravidla fiaskem.
Další články v sekci
Britská Skyrora zvládla test motoru suborbitální nosné rakety Skylark L
Suborbitální raketa Skylark L uspěla v testu se statickým zážehem motoru. Do vesmíru má zamířit už příští rok
Velká Británie patří k zemím, v nichž se vývoj kosmických technologií na dlouhou dobu zastavil. Britská společnost Skyrora nedávným úspěšným testem raketového pohonu ukončila přestávku v testování kompletních velkých raket na britské půdě, která trvala déle než půlstoletí. V šedesátých letech Velká Británie testovala na ostrově Wight raketu Black Arrow a pak už žádný podobný test v této zemi neproběhl.
Skyrora teď vrátila Velkou Británii zpět mezi země, které se věnují raketovým technologiím. Na mobilní odpalovací rampě, kterou připravili k testu v Kildemorie Estate v severním Skotsku, provedli úspěšný statický zážeh rakety Skylark L. Tento test následoval po třech zážezích motoru, který byl pak následně zabudován do rakety.
Suborbitální raketa Skylark L
Skylark L je suborbitální nosná raketa, která by měla vynést 60 kilogramů nákladu do výšky 100 kilometrů. Představuje mezičlánek ve vývoji větší nosné rakety Skyrora XL, která by měla v budoucnu vynášet satelity na nízkou oběžnou dráhu Země. Test se statickým zážehem proběhl úspěšně a prověřil funkčnost všech systémů, jak samotné rakety, tak i mobilní odpalovací rampy.
TIP: Raketa SARGE společnosti Exos Aerospace selhala při suborbitálním letu
Raketa Skylark L je postavená z celé řady kompozitních materiálů. Pohání ji 3D tištěný raketový pohon, který využívá jako palivo směs kerosenu a peroxidu vodíku, a poskytuje tah 30 kN. V budoucnu Skyrora plánuje používat namísto kerosenu palivo Ecosene, vyráběné z nerecyklovatelného plastového odpadu. Když vše půjde podle plánu, tak raketa Skylark L poprvé odstartuje v polovině příštího roku. Raketa Skyrora XL by měla vyrazit na oběžnou dráhu v roce 2023.
Další články v sekci
Planeta v pohybu: Výběr oceněných snímků z letošního World Press Photo
U největší a nejprestižnější světové soutěže o nejlepší novinářský snímek – World Press Photo – jsou superlativy namístě: Letošního, 63. ročníku se zúčastnilo na 74 tisíc fotografů nejen z mediálních agentur, ale také z řad amatérů, kteří často zachycují události ze svých domovů přímo na válečné frontě
Další články v sekci
Vrahové vlastních dětí: Kdo ze slavných neváhal vztáhnout ruku na vlastní krev?
Vytvořili rozlehlé prosperující říše, reformovali vládu či zakládali dynastie. Jako otcové (či matky) však krutě selhávali. Pro dosažení svých mocenských cílů neváhali své nebohé potomky i zavraždit
Další články v sekci
Ztracený důl plný zlata: Okolí hory Sheeprock ukrývá velké bohatství
Neúspěšně jej hledají tisíce lidí už více než sto let. Přesto stále existuje naděje, že se na půdě Spojených států amerických dodnes může objevit jeden z jejích ztracených zlatých dolů
Píše se rok 1845 a Kalifornie je novou zemí snů. Zbohatnout tu může každý. Ještě včera bylo ospalé San Francisko příhraniční osadou s dvěma sty obyvatel, ale v roce 1852 tu žije na 40 000 lidí.
Příčina ekonomického zázraku? „Zlato, na Sutter´s Mill se našlo zlato!“ Legenda se šíří ústním podáním jako požár a zapaluje nadšení v každém posluchači. Zlaté nuggety se prý válí všude. „Za den si můžete nakopat na důchod, za týden na vlastní království!“
Za vším hledej zlato
Zlaté horečce podlehne v první etapě na 300 000 lidí. Osadníci z oregonského Baker City k nim ale nepatří. Rodina Meekových odtud putuje do Kalifornie za příbuznými. Bohužel v pustině ztratili cestu. Už týden bloudí v nebezpečném příhraničním pohoří plném krvelačných indiánů. Když po dlouhém kodrcání konečně zastaví u řeky, chystají staří u ohně večeři a mladé pošlou pro vodu.
TIP: Nové bájné Eldorádo: Jak dopadlo pátrání po Bílém městě?
Děti odběhnou a v mělkém říčním korytě narazí na plechový modrý kýbl, který naplní pramenitou vodou a několika lesklými valouny. Aspoň si budou mít s čím cestou hrát. Tehdy asi nebyly mladiství tak nároční na zábavu, protože jim hra s kamínky vydrží až do cíle. Teprve tam jejich rodiče zjistí, že za tyhle kamínky si mohou koupit v Sacramentu celý ranč i s dobytkem. Kde ale ta zatracená řeka byla?
Podobný příběh zažije v roce 1853 i Will Fisher, který kdesi u nezmapovaného přítoku řeky John Day nasbírá pár lesklých kamenů. Považuje je za měď a i jeho čeká pěkný šok. Díky němu víme aspoň přibližně, že se zlato v polovyschlém říčním korytě nachází kdesi mezi Medvědí a Bobří řekou, a že okolní skály tvořila rozpukaná pemza. Areál k případnému dalšímu pátrání se tím zmenšil asi na 100 000 kilometrů čtverečních.
Další články v sekci
Nový výzkum: Mužský plnovous se vyvinul jako chránič proti úderům na hlavu
Jednou z věcí, kterou se lišíme od lidoopů jsou vousy. Otázkou ale je, k čemu je takový plnovous vlastně dobrý. Na první pohled přináší řadu nevýhod – láká parazity, zachycuje se v něm jídlo a nečistoty, ztěžuje mezilidskou komunikaci i používání smyslů. Přesto muži plnovous mají. Svého času si nad smyslem plnovousu lámal hlavu i Charles Darwin.
Biologové z americké University of Utah jsou přesvědčeni, že našli odpověď. Uspořádali pozoruhodný výzkum, který zahrnoval spoustu úderů na hlavu. Nešlo ale o skutečné lidi. Těm by se takový výzkum líbil jen stěží. Badatelé si vyrobili umělé hlavy z pryskyřice a ovčí kůže, které byly buď bezvousé, nebo s různým „porostem“. Tyto hlavy pak vystavili násilí.
TIP: Mužský plnovous obsahuje více nebezpečných bakterií než srst psů
Takto vyrobené hlavy jsou pochopitelně jen přiblížením lidské hlavy. Nicméně experimenty ukázaly, že plnovous, obzvláště moderním způsobem neupravený, dokáže absorbovat nemalou část energie úderů, které jsou vedené na hlavu. Vědci z toho usuzují, že mohutné vousy mohl vytvořit přírodní výběr jako ochranu pro samce našeho druhu ve vzájemných soubojích, které jsou pro náš druh velmi charakteristické. Podobné to může být například u lvů, jejichž samci se pyšní mohutnou hřívou.
Další články v sekci
Život na dosah hvězdy: Zahubí UV záření život na nadějných exoplanetách?
Mateřské stálice nejbližších exoplanet představují převážně malé, chladné červené trpaslíky. Vykazují však erupce biologicky škodlivých složek ultrafialového záření. Obyvatelné zóny těchto planetárních soustav přitom leží blízko hvězd. Nevylučují silné UV erupce tamní existenci života?
Trochu optimismu nedávno přinesla analýza poměrů na planetách blízkých hvězd. V časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society ji on-line uveřejnili Jack O’Malley-James a Lisa Kalteneggerová z Carl Sagan Institute při Cornell University v americké Ithace – s jedním háčkem: Můžeme vycházet jen z toho, co víme o životě na Zemi.
Příliš blízko?
Odborníci se zaměřili na čtyři nejbližší potenciálně obyvatelné exoplanety. Obíhají kolem červených trpaslíků Proxima Centauri, Ross-128, TRAPPIST-1, a LHS-1140 (viz Nadějná čtveřice).
Červení trpaslíci jsou mnohem menší a také méně svítiví než Slunce. Proto i jejich obyvatelné zóny leží výrazně blíž. Zatímco v případě naší hvězdy se daná oblast rozkládá zhruba od Venuše k Marsu, u čtyř zmíněných stálic sahá maximálně do vzdálenosti 20 milionů kilometrů (přičemž Zemi dělí od Slunce asi 150 milionů kilometrů).
Přestože jsou červení trpaslíci malí, jejich ultrafialové erupce jsou mohutné. Provází je silné rentgenové záření a proudy elektricky nabitých částic. To vše představuje riziko pro biosféry místních planet, a to i z hlediska postupné radiační eroze jejich atmosfér a hydrosfér.
Životodárná radiace
Podle autorů popsané analýzy to nicméně není nevyhnutelné. Vždyť některé živé formy, zejména mikrobiální, prokazují k radiaci výraznou odolnost. Záření bylo možná dokonce potřeba pro vznik života, jak ho známe.
Planety u aktivních červených trpaslíků Proxima Centauri a TRAPPIST-1 čelí silnějšímu UV záření než Země během slunečních erupcí. Oběžnice u Ross 128 a LHS-1140 jsou na tom výrazně lépe: Kolik záření pronikne až na jejich povrch, záleží na složení a tloušťce atmosféry a zejména na obsahu ozonu, případně analogicky působícího plynu. Mladé Slunce však před 3,9 miliardy let zalévalo Zemi ještě mnohem silnějším zářením, přičemž na naší planetě již tehdy téměř určitě existoval mikrobiální život, jak dokládá řada zjevně biogenních znaků minerálů.
Pozemské živé formy se zrodily v moři či v geotermálním prostředí pod jeho dnem. Totéž možná platí pro příslušné exoplanety. Již vrstvička vody silná pouhý mikrometr zeslabí ultrafialové záření víc než desetkrát. U organismů by se také mohly vyvinout ochranné mechanismy, jako je biofluorescence.
TIP: Vědci radí: Obyvatelné exoplanety hledejme především u oranžových trpaslíků
Navíc by podle atmosférických modelů mělo být UV záření dopadající na povrch Proximy Centauri b a TRAPPIST-1 e o řád až dva slabší než na mladé Zemi. Badatelská dvojice zohlednila rovněž poznatky o radiačně nejodolnějších pozemských mikrobech, jako jsou bakterie Deinococcus radiodurans, a chování mikrobů i dalších organismů v kosmu. Jako nejrizikovější z hlediska radiace se pro miniaturní živé formy jeví Proxima Centauri b. I na jejím povrchu by ovšem měly v daném ohledu panovat mnohem mírnější podmínky, než s jakými se vypořádaly mikroorganismy na mladé modré planetě.
Nadějná čtveřice
Nejbližší hvězdu, Proximu Centauri, dělí od Země 4,238 světelného roku (ly). Jedná se o eruptivně aktivního červeného trpaslíka spektrální třídy M6V. Jeho oběžnice Proxima b má nejméně 1,3 hmotnosti Země a dopadá na ni 65 % toku solárního záření v porovnání s naší planetou.
Hvězda Ross 128 je neaktivní červený trpaslík spektrální třídy M4V, vzdálený 11,08 ly. Planeta b má nejméně 1,4 hmotnosti Země.
Středně aktivní červený trpaslík TRAPPIST-1 spektrální třídy M8V leží ve vzdálenosti 39,446 ly. Jeho soustavu tvoří až sedm planet zemského typu, z toho tři až čtyři v obyvatelné zóně. Planeta e má 0,772 hmotnosti Země. S dalšími parametry jí to dává Index podobnosti Zemi (Earth Similarity Index, ESI) 0,87, což z ní činí mimořádně atraktivní astrobiologický cíl.
LHS 1140 je pravděpodobně neaktivní červený trpaslík spektrální třídy M4.5V, vzdálený přibližně 41 ly od nás. Jeho planeta b má 6,7 hmotnosti Země, nicméně jen 1,4 zemského poloměru.
Další články v sekci
Celebrity ve zbrani (2): Hollywoodský idol Clark Gable
Že zpěvák Elvis Presley absolvoval povinnou vojenskou službu, je dodnes všeobecně známý fakt. Ale nebyl zdaleka sám. Mnohé světově proslulé osobnosti mají za sebou armádní angažmá a některé z nich na tomto poli dosáhly významných úspěchů
Hollywoodskou hvězdu 30.–50. let přivedla do armády ztracená láska. Herečka Carole Lombardová, s níž se roku 1939 oženil, zemřela tři roky po svatbě při letecké havárii (vracela se zrovna z turné na podporu prodeje válečných dluhopisů). Její smrt nesl Gable velmi těžce, přestal filmovat a vstoupil do armády.
Z celebrity lovnou zvěří
Status celebrity a „pokročilý“ věk 41 let mu ale bránily ve skutečném bojovém nasazení – armáda ho odmítala poslat do přímých střetů a spíše jej využívala pro propagaci svých aktivit. Nakonec se ale herec do boje dostal, a to v souvislosti s náborovým filmem Combat America, na jehož vzniku se podílel. Byl přidělen ke 351. bombardovací peruti, s níž se na palubě bombardéru B-17 účastnil náletů na okupovanou Evropu. Jeho hlavním úkolem bylo získávat filmové záběry pro připravovaný snímek. Gableovi při těchto misích skutečně šlo o život, nebyl to žádný boj v kašírovaných kulisách.
Jeho bombardér byl například zasažen střelou z flaku, která vyřadila jeden z motorů a zabila člena osádky. Navíc se o hercově nasazení dozvěděl jeho velký fanoušek Adolf Hitler, který prý – snad v touze si se svým idolem v Berchtesgadenu popovídat o filmech – vypsal odměnu pro toho z německých pilotů, který Gableův bombardér sestřelí nad Německem. Ovšem tak, aby herec vyvázl živý a mohl být zajat.
Armádu Gable opustil roku 1944 v hodnosti majora (jeho propouštěcí list mimochodem podepsal specialista na westerny a budoucí americký prezident Ronald Reagan) a vrátil se k životu filmové hvězdy.
Další články v sekci
Síla živlů: Pět divů přírody, které inspirují, ohromují i děsí
Lidstvo se snaží ze svých technologií dostat co nejvíce energie, naše planeta má však přece jen k dispozici mnohem „přesvědčivější“ prostředky. Vždyť jen energie blesků jediné menší letní bouřky by mohla zásobovat několik tisíc domácností po celý rok
Další články v sekci
Koronavirové omezení pohybu značně komplikuje život kuvajtským polygamistům
Omezení pohybu v souvislosti s epidemií koronaviru přinášejí nečekané komplikace. Vrásky na čele například přinášejí kuvajtským mužům, kteří mají více manželek
Mnohoženství má v Kuvajtu dlouhou tradici sahající až do předislámské éry, a přestože je celospolečensky spíše na ústupu, týká se odhadem zhruba 8 % mužské populace. Mnohoženství tak jak jej chápe islámské právo sebou nese pro muže řadu povinností, jejichž porušení může vést až k anulaci svazku. Jednou ze zásadních manželských podmínek je, že muž musí být ke všem svým ženám spravedlivý – ať už jde o peníze, dary nebo pozornost.
Posledně jmenovaná podmínka – tedy právo všech žen na rovné zacházení v porovnání s ostatními manželkami, přináší v časech epidemie koronaviru nečekané komplikace. V Kuvajtu platí až do konce května velmi přísná omezení, týkající se volného pohybu osob – na nákupy smí jen jednou za šest dnů a na vycházku jsou vyčleněny jen dvě hodiny denně. Polygamisté tak nemohou rovnoměrně navštěvovat všechny své ženy.
TIP: Zapadlé perské království: Ropa proměnila Kuvajt od základů
Situace zašla tak daleko, že si vyžádala výklad oficiálních autorit. Podle nového doporučení výboru pro islámské záležitosti musí muži, kteří nemohou navštěvovat své ženy požádat o jejich písemný souhlas s tímto stavem. V případě, že žena s absencí muže nesouhlasí, má podle výboru právo požádat o rozvod.
Podle dalšího výkladu mají ženy, které byly postiženy manželovou absencí po dobu omezeného pohybu právo na „náhradu ušlého času“, jakmile to situace v zemi dovolí. Jak se zdá, časy epidemií polygamistům příliš nesvědčí.