Německá armáda vstoupila do první světové války s vypracovaným systémem první pomoci už na bojišti. Důstojníci i mužstvo s sebou nosili obvazy, léky proti bolesti, někdy i tablety s morfinem.

U každého praporu sloužili dva důstojníci-lékaři, čtyři poddůstojníci zdravotní služby a 16 nosičů zraněných, kteří byli označeni viditelným symbolem červeného kříže a oficiálně patřili mezi nebojující. Rotní obvaziště se nacházela v blízkosti první linie, plukovní obvaziště obvykle v druhé linii, kde již bývaly k dispozici kryty s elektrickým osvětlením. Potřeboval-li raněný více péče, byl přepraven do odsunové sběrny (Wagenhaltplatz). Tu tvořila soustava bunkrů vzdálená od plukovního obvaziště asi čtyři kilometry. Hlavní obvaziště se nacházelo ještě dál v týlu (zhruba 10 km) a raněné tam obvykle až pod rouškou tmy odvážely sanitní vozy.

Zákopová noha

Lékaři se potýkali s nepřebernými variacemi různých amputací končetin, ale i se situacemi, s nimiž se před válkou v podstatě nemohli setkat. Častý problém představovalo nebezpečné šíření infekcí v ranách, jež způsobovaly střepiny dělostřeleckých granátů. Ty na sobě většinou měly – zvlášť v případě dobře hnojených polí ve Francii – organické látky z hnojiv, které do ran zanesly látky způsobující gangrénu či tetanus.

Četným zdravotním neduhem vojáků se stala i takzvaná zákopová noha, jejíž příčinu lékaři odhalili právě až v roce 1916. Šlo o plíseň z vlhka, která vznikala z prostého důvodu – vojáci, již třeba strávili několik hodin hlídky po kotníky ve vodě, si následně nohy pořádně nevysušili. Léčba následků trvala pro ty šťastnější několik týdnů v lazaretu, ale často končila také amputací či dokonce smrtí.

Šrapnelový šok

Právě během bitev u Verdunu či Sommy si tehdejší odborníci začali připouštět, že existuje něco, pro co se později vžil název šrapnelový šok (shell shock) či válečný stres. Lékaři začali připouštět, že jde o psychickou poruchu, a nikoliv o zbabělost, za niž tento stav duše vojáka vydávali hlavně neempatičtí velitelé.

Ve verdunských zákopech byly mnohdy k vidění vskutku mrazivé výjevy, kdy muži – lhostejno z jaké strany – zcela dezorientováni hystericky pobíhali a nevnímali rozkazy ani hrozící nebezpečí. Důstojníci se je snažili co nejdříve hospitalizovat mimo frontovou linii, protože podobné scény ještě více podrývaly už tak mnohdy hroutící se morálku prostých vojáků. 

Hledání i ztráta víry

Všudypřítomná smrt, která mohla přijít v podstatě každou vteřinou, vrhala vojáky do kolotoče všemožných rituálů, víry v pověry, talismany či v osud. Mnohdy se jednalo o jedinou možnost, jak si muži mohli udržet bystrou mysl i odvahu vrhat se znovu a znovu vstříc nekonečnému přívalu kulometných dávek a dělostřelecké palby. „Nad hlavami náhle slyšíme hvízdání. Je to náš první granát. Dopadá přímo doprostřed nepřátelské pěchoty. (…) Vidíme, jak vojáci šílejí, díváme se na muže pokryté hlínou a krví, na muže, kteří padají jeden přes druhého,“ líčil v dochovaných záznamech první den německého útoku neznámý francouzský důstojník.

Dokončení: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (4)

Voják, jenž věřil, že smrt či naopak život jsou mu nezvratně předurčeny, se vrhal do dalších akcí o něco snadněji. „Deset hodin trávit v podzemním krytu pod dělostřeleckou palbou. Deset hodin v očekávání, že budu pohřben zaživa, případně že budu rozmetán do vzduchu, pokud granát exploduje v našem muničním skladě,“ poznamenal v dopise domů německý voják Anton Steiger. Během války mnoho jemu podobných svou víru v Boha ztratilo, jiní se s děsivými zážitky naopak vyrovnávali opačně – nechávali se pokřtít. 

Navzdory jednotkám existujících příkladů si stále jen s obtížemi dovedeme představit, že velká metropole od základů pozvolna vzniká například uprostřed pouště či na odlehlých travnatých pláních. Jenže s rostoucí světovou populací nebude mít lidstvo na výběr a k zakládání nových domovů jej časem přinutí příroda. Umělý zrod takového sídla přitom znamená extrémně riskantní počin, a to i v obdobích prosperity – jak dokládá třeba americké California City.  

Na samotě v poušti

Psal se rok 1958 a Spojené státy zažívaly vlnu euforie spojenou s koncem druhé světové války a následným rozvojem průmyslu. Všudypřítomný optimismus dokonce inspiroval českého rodáka a doktora sociologie Nathana Mendelsohna, aby si zkusil prožít svůj americký sen – a tím se mělo stát založení města. Amerika k němu byla štědrá: Když se v roce 1920, v Nathanových pěti letech, rodina přestěhovala do USA, dokázali mu otec s matkou zajistit dobré vzdělání i rozvoj mnoha z jeho talentů. Vystudoval psychologii a sociologii, ale ponořil se také do urbanismu a způsobu, jakým se organicky utváří struktura města. A odtud zbýval už jen krůček k vytyčení velkého cíle: založení vlastního sídla. 

V Mohavské poušti, asi sto dvacet kilometrů od Los Angeles, koupil Mendelsohn pozemek o rozloze 332 kilometrů čtverečních a vytyčil na něm hranice nového města nazvaného California City: Mělo jít o třetí největší metropoli v Kalifornii, hned po Los Angeles a San Diegu. Jenže její duchovní otec narazil na problém – nechtěli se tam stěhovat lidé. 

„Stavba se prezentovala jako extravagantní projekt, ale bohužel naprosto selhala,“ vysvětluje fotograf Noritaka Minami. „Spousta lidí si v lokalitě koupila pozemky, aniž by ji předtím navštívili. A věřím, že kdyby se tam nejdřív zajeli podívat, jejich zájem by opadl,“ dodává. Město mělo totiž vzniknout ve velmi odlehlé krajině, zbytečně vzdálené od nejbližšího nájezdu na dálnici, a dostat se do Los Angeles by trvalo několik hodin. Zájem o bydlení v metropoli budoucnosti, jejíž výstavba v podstatě skončila narýsováním silnic, byl tak mizivý, že se Mendelsohn vytouženého snu nakonec vzdal: Když v roce 1969 prodával svůj podíl, vyšplhal se počet obyvatel na pouhých třináct set.   

Nový život  

Od 70. let však v okolí naplánované zástavby vyrostlo vězení se středním zabezpečením California City Correctional Facility, letecká základna Edwards Air Force Base, „kosmický přístav“ Mojave Air and Space Port a také areál pro testování vozidel Hyundai a Kia. Mnozí zaměstnanci zmíněných zařízení přitom našli domov právě v California City. Nyní tam tedy žije asi patnáct tisíc lidí, což se však ani zdaleka neblíží počtům, jaké zamýšlel Mendelsohn. 

Příběh dalšího „vysněného města“, nazvaného Arcosanti, má s California City mnoho společného: Obě vyrostla v americké poušti a zrodila se v hlavě odvážného vizionáře. Arcosanti nicméně nemělo vzniknout v době poválečného boomu, nýbrž v roce 1970 coby reakce na způsob, jakým se tehdy budovala sídla v USA.

Jeho tvůrci Paolovi Solerimu se nelíbilo, že moderní zástavba počítá s tím, že každý vlastní automobil. „Vinou autocentrismu se nezlepšuje mobilita, ale vzniká moderní poustevnictví, kdy jednotlivé domy stojí osaměle v poli dalších. Utvářejí tak pomyslnou pláň sebezapření, poháněnou falešnou myšlenkou soběstačnosti,“ vysvětloval Soleri návrh města zhruba pro pět tisíc lidí, jež by se netáhlo do šířky, ale naopak by rostlo do výšky. „Problém současných sídel tkví v tom, že se jejich domy navrhují jen na několik pater, takže se zbytečně roztahují v prostoru.“

Tisíce lidí v houbě

Ital spatřoval řešení v tzv. arkologii, tedy jakémsi prolnutí architektury s ekologií. A jako názorný příklad navrhl právě Arcosanti, působící coby obří pouštní organismus, v jehož buňkách inspirovaných houbami či větvemi stromů žijí lidé. Soleri měl tedy vizi, převedl ji do návrhu – jenže postrádal prostředky, aby ji přetavil v realitu. Město tudíž mělo vzniknout díky práci dobrovolníků. 

Utopická myšlenka skutečně přilákala stovky nadšenců, kteří začali stavět, a dokonce věřili, že do pěti let bude hotovo. Jejich zápal však záhy vyprchal: Zkonstruovat kupolovitou budovu s pětadvaceti patry by bylo náročné i pro profesionální firmy. Amatéři vyrábějící všechno svépomocí byli zcela bez šance na úspěch. A tak v poušti, kde se měla zrodit budoucnost, dnes stojí jen malé torzo města. Od roku 1970 vyrostla pouhá tři procenta návrhu a v současnosti slouží jako domov Soleriho oddaných následovníků, kteří věří, že se jednou podaří dílo dokončit. Vizionář však v roce 2013 zemřel a bez něj se pomalu vytrácí i síla jeho radikálních idejí.  

Stavíme. Ale pro koho?

Zatímco v případě Soleriho a Mendelsohna selhaly sny jednotlivců, na druhé straně oceánu ve Španělsku se vymklo z rukou něco, čemu Christopher Marcinkoski z University of Pennsylvania říká „spekulativní urbanizace“. Jde o budování s cílem zvýšit hrubý domácí produkt státu bez ohledu na využitelnost nových projektů. Pyrenejský poloostrov zaznamenal v tomto duchu na počátku 21. století stavitelský boom, jenž ani zdaleka neodpovídal očekávanému růstu populace a doslova se příčil zdravému rozumu. „V zemi jste velice snadno narazili na vesnici se třemi stovkami obyvatel, která plánovala rozšíření tak, aby se jejich počet zdvojnásobil,“ vysvětluje Marcinkoski. 

TIP: Zkáza světových metropolí: Jakarta, Amsterdam nebo Tokio se potápějí. Čeká je přesun?

Zároveň se však budovalo i na zelené louce: Například 64 kilometrů od Madridu vznikalo od roku 2006 město Ciudad Valdeluz pro třicet tisíc lidí. Jenže ekonomická krize v roce 2008 zastihla Španělsko nepřipravené a drtivá většina developerských projektů se zastavila. Ciudad Valdeluz tudíž zůstalo z velké části jen „narýsované“ vozovkami a dnes tam žijí asi tři tisíce obyvatel, kteří jsou odříznuti od hlavních dopravních tepen a nemají si kde najít práci. Následky krize byly dokonce tak drastické, že se v roce 2014 ve Španělsku nacházely tři miliony neobydlených domů.

Hříchy chamtivosti

Ruku v ruce s urputnou výstavbou domů šlo v jihoevropském státě i budování letišť a rozšiřování těch stávajících. Mezi 90. léty a rokem 2010 tak vzniklo osm nových vzdušných přístavů a kapacita jednadvaceti dalších se zvětšila. Některé z nich přitom následně zkrachovaly a jiné dnes nabízejí pouze mizivé množství letů. Podobná situace přitom ve Španělsku panuje u silniční sítě: Spousta pozemních komunikací se začala stavět, ale dosud se je nepodařilo dokončit. 

Na sklonku období jury vládli v tehdejším Coloradu velcí dinosauři. Podle všeho to byl za normálních okolností dost nelítostný svět. Když ale nastalo sucho a velcí predátoři dostali hlad, tak to teprve stálo za to. Běsy druhohorního světa odhalil nedávný výzkum fosilií velkých dinosaurů, které pocházejí z naleziště Mygatt-Moore Quarry, z doby před cca 150 miliony let.

Paleontologové zjistili, že téměř třetina těchto kostí nese stopy po zubech vrcholových predátorů. To je ve skutečnosti velmi zvláštní, protože velicí draví dinosauři obvykle směřovali čelisti na měkčí tkáně a kostem kořisti se vyhýbali. Většina z nalezených stop zřejmě náleží gigantickému predátoru allosaurovi nebo případně dalšímu velkému dravému dinosauru ceratosaurovi. 

TIP: Drsný svět predátorů: Vědci vytipovali nejnebezpečnější místo v historii Země

Ještě zvláštnější bylo, že se asi 17 procent otisků zubů dravců našlo na kostech jiných dravých dinosaurů, včetně samotných allosaurů. Jak uvádí vedoucí výzkumu Stephanie Drumheller z University of Tennessee, allosauři zřejmě nebyli příliš vybíraví, zvláště když jim došla běžná potrava. Pode všeho byli ochotni se živit mrtvolami i jedinci vlastního druhu. Jde o vzácný doklad kanibalismu mezi velkými dinosaury a vůbec první takový případ u allosaurů.

Začíná to jako pohádka. Psýché je typickou princeznou – třetí, nejmladší a nejkrásnější dcera krále a královny země, jejíž jméno neznáme… Je tak krásná. Všichni ji obdivují a snášejí jí dary. Výjimečné nejsou ani oběti. Jako by byla skutečnou bohyní! Lid kvůli krásné princezně pomalu zapomíná na nejkrásnější Afroditu, tu pravou bohyni krásy a lásky. Dokonce si myslí, že Psyché je Afroditinou dcerou.

Té se to samozřejmě nelíbí! Nehodlá to jen tak snášet.  Přemluví svého syna Eróta, aby Psýché zasáhl svým milostným šípem, který jí ale nemá přinést radost. Má se zamilovat do nejhoršího muže na světě. Mocná Afrodita však nepočítá s jednou věcí, netuší, že krása královské dcery může zasáhnout i samotného posla lásky. Její půvab Erótovi nedovolí, aby naplnil matčinu pomstu. Mladý bůh zahodí kouzelný šíp do moře a naplánuje, jak dívku získat pro sebe.  

Krutá věštba

Psýché je opravdu neuvěřitelně krásná dívka. Není ale ani trochu šťastná. Zatímco její starší sestry se vdávají, o ni se zatím nikdo ani neuchází. Její otec tuší, že jeho nejmladší dceru zasáhl hněv bohů. Jde se proto poradit do věštírny. Jak zní rada moudrých rádců?

„Oblékni Psýché do pohřebního roucha, to bude její svatební šat. Odveď ji na vrchol skály za palácem. Tam pro ni přijde ženich. Není z lidského rodu a dovede ukrutné věci.“

Podle věštby nemá být královým zetěm člověk, ale dračí stvoření, které zemi ohrožuje ohnivou hrozbou. Bojí se ho dokonce i vládce všech bohů a obyvatelé podsvětí!  Co má ubohý král dělat jiného, než boží radu poslechnout? Dívka však na vrcholu hory najde překrásný palác se zlatou věží, stříbrnými stěnami a podlahou vykládanou diamanty. Žije tu tajemný hradní pán. Odvede krásnou pannu do ložnice, kde ji navštěvuje každou noc. Vždy však jen pod rouškou tmy. Psýché se brzy naučí ho milovat. Jenže muž ji varuje: „Pokud bys mne chtěla jen na okamžik zahlédnout, navždy mne ztratíš!“

Žárlivost a strastiplná pouť

Psýché žije v tajemném domě celkem spokojeně, dokonce otěhotní. O to víc se jí ale stýská po rodině. Erós jí tedy dovolí, aby ji navštívily sestry. Ty dvě však žárlí na velké štěstí rodinného benjamínka. Závidí jí krásný zámek i tajemného milence. Proto ji ponoukají, aby se na něj v noci přece jen podívala. Vždyť si pořád myslí, že jde o hrůzostrašné stvoření! Psýché si proto na boha jedné noci posvítí lampou. Světlo jí ukáže nejkrásnějšího muže, jakého kdy viděla. Vášeň ji doslova rozechvěje. Trocha horkého oleje z lampy však nešťastně ukápne na Erótovo rameno. Bůh se probudí a rozhněvá se. A beze slova svou Psýché opustí…

Zoufalá dívka se rozhodne, že svou lásku musí stůj co stůj najít! Putuje po svatyních a chrámech a pátrá po jakémkoliv znamení. Modlí se, slouží bohům a prosí, aby jí pomohli. Jenže neví, že bohové jí pomoct nesmějí! Nakonec ale pochopí, že musí posloužit samotné Afroditě. Jen tak může zlomit kletbu a najít znovu svého milého. Krásná bohyně však Psýché nenávidí. Vždyť její syn onemocněl ze smutku nad tím, že ji ztratil!

Návrat dívčina štěstí proto Afrodita podmíní splněním čtyř úkolů, které jsou nad lidské síly. Psýché je přesto dokáže splnit, protože láska jí dodává sílu. Poslední úkol je samozřejmě nejtěžší! Afrodita žádá, aby Psýché sestoupila do Hádu a požádala vládkyni podsvětí Persefonu o část její krásy, kterou ukrývá v malé černé skříňce. Vždyť oddaná matka Afrodita už část svého půvabu ztratila kvůli starosti o Eróta. 

Jmenuje se Rozkoš

Odvážná dívka překoná všechny překážky a Persefona se rozhodne jí vyhovět. Jenže cestou zpět Psýché přemůže touha po věčné kráse a Erótově lásce. Otevře proto černou krabičku, kterou nese budoucí tchyni, a chce z ní vzít trochu božské krásy sama pro sebe. Jenže ouha! V krabičce je věčný spánek. Psýché usne. Zdá se, že navěky… Jenže Erós už jí dávno odpustil. Uprchne z domu své matky, sejme hluboký spánek z víček Psýché a uloží ho zpět do lakované schránky. Vezme dívku do náručí a letí s ní zpět k Afroditě, aby jí společně předali požadovaný dárek. 

TIP: Za zlatým rounem: Princ Iáson se pro beránčí kůži vydal až na Kavkaz

Co se stane dál? Mladý bůh varuje svou krásnou matku, aby se zdržela všech úskoků vůči jeho vyvolené. Tu pak na Olympu představí ostatním bohům. Jejich vládce Zeus jí nabídne ambrosii – nápoj nesmrtelnosti. Už nic nestojí v cestě tomu, aby se půvabná Psýché a krasavec Erós stali manžely! A žárlivá Afrodita? Nakonec si ráda zatančí na synově svatbě! Z tohoto manželství se narodí překrásná dcera. Jmenuje se Rozkoš... 

Naprostá většina galaxií ve vesmíru je „společenská“. Nacházejí se v kupách či skupinách galaxií, které jsou jako „navěšené“ na vláknech kosmické pavučiny, největší struktury jakou pozorujeme ve vesmíru. Například Mléčná dráha je jednou z více než 30 galaxií Místní skupiny galaxií a s tisícovkami dalších galaxií tvoří Nadkupu galaxií v Panně.

Vlákna kosmické pavučiny obepínají ohromné prostory, kterým se příhodně říká prázdnoty (anglicky „void“). Nejblíže k nám je Místní prázdnota (Local Void), jejíž „břehy“ se nacházejí asi 4 miliony světelných let od Mléčné dráhy. Podle hrubých odhadů je tato prázdnota velká asi 150 milionů světelných let, tedy asi tisíckrát větší než naše Galaxie. Tato prázdnota je, alespoň pokud víme, skutečně prázdná. V současné době s jistotou známe jednu jedinou galaxii, která je uvnitř Místní prázdnoty.

Zcela osamocená galaxie

Jde o nepravidelnou trpasličí galaxii KK 246, která je nápadná extrémně širokým diskem z plynného vodíku, vzdálenou od nás asi 23 milionů světelných let. Podle toho, co vidíme v našich teleskopech, tahle elegantní galaxie nemá žádné sousedy v okruhu minimálně 10 milionů světelných let. Vlastně jsou k ní nejblíže galaxie, které nejsou součástí Místní prázdnoty, ale nacházejí se na vláknech kosmické pavučiny.

TIP: Galaxie duchů: Astronomové objevili šest temných galaxií

Astronomové již dříve identifikovali 15 dalších galaxií, které by se mohly nacházet v nezměrné pustině Místní prázdnoty. O žádné z nich to ale v současnosti nevíme s jistotou. Osud galaxie KK 246 ukazuje, že být osamělý ve vesmíru může mít i své výhody. Mnohé trpasličí galaxie totiž přicházejí o plyn kvůli gravitační síle svých větších sousedů. To v případě galaxie KK 246 skutečně nehrozí. Díky tomu se v ní stále blyští aktivní hvězdné porodnice, v nichž se z kosmického plynu rodí nové hvězdy.

Ženy přežívají muže průměrně o 6–8 let. Platí také, že 9 z 10 šťastlivců, kteří oslaví 110. narozeniny, jsou dámy. A přestože se zmíněnému fenoménu věnují četné studie, stále neznáme jeho přesné příčiny.

TIP: Jsme na stopě elixíru mládí? Podle vědců je možné přetočit zpět biologické hodiny

Výzkum badatelů z britské University of Bath pod vedením evolučního biologa Tamáse Székelyho však odhalil, že se tímtéž „nepsaným pravidlem“ neřídí jen lidé. Tým se zaměřil na 101 druhů savců – a u 60 % z nich se potvrdilo, že samičky své partnery přežívají. Odborníci však nenalezli žádné pevné důkazy, že by pohlaví stárla rozdílnou rychlostí.

Národní park Bardiya je původním královským loveckým revírem, který ve 20. století postupně získal statut národního parku. Vymezená oblast byla vysídlena a vláda kolem parku vytvořila nárazníkové pásmo s přísnějším režimem ochrany přírody.

Ochrana parku a zatoulaní sloni

Národní park, v němž žijí poměrně početné populace slonů a nosorožců, se stejně jako například africké parky potýká s pytláctvím. Proto je střežen nepálskou armádou, která má hlavní základnu u vstupu a několik menších kontrolních bodů je rozmístěno uvnitř rezervace. Tento způsob ochrany je snad účinný a návštěvníci mají bonus v podobě překvapivých adrenalinových okamžiků. Málokde se vám stane, že při jízdě džípem narazíte náhle za zatáčkou na věž s vojákem, který na vás míří těžkým kulometem.

Bardiyský venkov v okolí parku je velmi jednoduchý, půvabný a čistý, rezervace má nepochybně na okolí značný ekonomický efekt. Hlavně v období sklizní se ovšem obyvatelé okolních vesnic potýkají se zcela neobvyklými problémy. Především se musí nějak vypořádat se škodami na rýžových polích, která jsou velkým lákadlem pro slony. U každé vesnice je proto možné spatřit obdobu vojenských strážních věží, které jsou v noci obsazeny hlídkami. Hlavním prostředkem k odehnání slonů, kteří se dostanou do blízkosti vesnice, jsou pak velmi rychle zapalované ohně a co nejhlasitější rámus. Odhánění nežádoucích návštěvníků je velmi působivý zážitek, který jsme měli možnost prožít jednoho pozdního večera. Do sousední vesnice vpadl slon a domorodcům trvalo více než tři hodiny, než ho definitivně „vyprovodili“.

Bohatství mnoha druhů

Biodiverzita v parku je ohromující. Kromě již zmiňovaných velkých savců je park domovem mnoha druhů ptactva – poletují zde hejna papoušků, na drátech sedí vlhy a mandelíci, na zemi hledají potravu dudci. Poblíž řeky má na suchých větvích bidýlko množství ledňáčků, sem tam proletí zoborožec. Vedle nich je možné zahlédnout spousty konipasů, bulbulů a dalších opeřenců. Žijí zde dva druhy opic – hulman posvátný (Semnopithecus entellus) a makak rhesus (Macaca mulatta). Z velkých savců určitě stojí za zmínku levhart (Panthera pardus), několik druhů divokých koček a jelenů, cibetky a jiná zvířata.

Pestrý je tady samozřejmě i výskyt hmyzu, vždyť například při čekání u řeky kolem nás létalo až pět druhů vážek. Své zastoupení mají v Bardiyi také obojživelníci a plazi. Kobru královskou (Ophiophagus hannah) jsme dlouho neúspěšně hledali v jejím úkrytu pod suchým listím a hodí se podotknout, že náš průvodce byl při pátrání po prudce jedovatém hadovi obut jen do obligátních gumových pantoflí. Setkání s přibližně pětimetrovou krajtou tygrovitou (Python molurus) už bylo kontaktnější a pohyb kolem ní v hustém křoví nepostrádal i jistou dávku dramatičnosti.

Vzhledem k vysokým denním teplotám je nejlepší čas na pozorování zvířat k večeru těsně před západem slunce, a to nejlépe u vodního zdroje. Při plánování večerní návštěvy této uzavřené oblasti je nutné brát v úvahu, že ještě před tím, než nastane úplná tma, budete průvodci požádáni, abyste park opustili.

Křik ukazuje na tygra

K nejpopulárnějším obyvatelům parku rozhodně patří tygr bengálský (Panthera tigris). Nádherná kočkovitá šelma je teritoriální zvíře, jehož území může dosahovat velikosti až 50 kilometrů čtverečních. Teritorium samce je větší než v případě samice, u níž se životní prostor může překrývat s oblastmi, kde žijí její dospělí potomci. V Nepálu, v národních parcích Bardiya a Chitwan, se vyskytuje kolem dvou set tygrů, což je asi dvanáctina z celkové světové populace, jejíž početnost se odhaduje na asi dva a půl tisíce jedinců. Některé prameny ovšem toto číslo považují za nadhodnocené.

Tygr je velice opatrné a plaché zvíře, a když nechce, není prakticky možné ho zahlédnout. Výborným detektorem tygří přítomnosti jsou opice. Ty při spatření tygra vydávají typické, snadno poznatelné skřeky. Žádné jiné zvíře je nedokáže tolik rozrušit jako vrcholný predátor.

Po prašné stopě

Tygr je skutečným králem národního parku Bardiya, a tak jsme věnovali hodně energie pátrání po něm. Nebylo to ale úplně jednoduché. I když jsou zdejší tygři na lidi zvyklí, zdá se, že neztratili nic ze své přirozené plachosti. Vždy o nás dobře věděli a drželi si od nás bezpečnou vzdálenost.

Na rozdíl od samotného krále džungle je v parku možné velmi často spatřit jeho stopy. Většina země v lesnatých částech parku je totiž pokryta suchým listím a ani tygr se v tomto prostředí nedokáže pohybovat neslyšně. Využívá proto vyšlapaných stezek pokrytých jemným prachem. V něm se dají velice dobře sledovat stopy všech zvířat a několikrát se nám stalo, že když jsme se stejnou cestou vraceli po krátké době nazpět, naše stopy byly již překryty těmi tygřími.

Neslyšní obři

Na rozdíl od tygra bengálského se slon indický (Elephas maximus) návštěvníkům nijak neukrývá a je možné zažít jej na velmi malou vzdálenost. To se nám například poštěstilo, když jsme si na jednoho statného samce počkali u brodu, abychom si jej mohli zdokumentovat ve vodě. Slon se ovšem přebrodil až k nám a míjet tento kolos ve vzdálenosti pouhých pár metrů byl určitě jeden z nejintenzivnějších zážitků celého pobytu v Bardiyi.

Při jedné podvečerní návštěvě džungle nás zase v pralese pracující domorodec upozornil na tlupu slonů, které spatřil o kus dál. Rychle jsme popojeli džípem a pak jsme se vydali pěšky po sloních stopách v krásném řídkém lese se spadaným zažloutlým listím. Slunce se již klonilo k západu, a tak bylo světlo v lese naprosto úchvatné. Slony jsme ale stále nemohli dohonit, i když jsme viděli znaky jejich nedávné přítomnosti: polámané větvičky nebo sem tam kouřící hromadu trusu. Takto velká skupina slonů vydává i specifický pach.

TIP: Hon na tygra: Obávaný predátor indického subkontinentu je dnes ohroženým druhem

Sloní stádo jsme nakonec dohonili po divoké jízdě džípem a v zásadě náhodou. Člověk by si myslel, že čtyřicet slonů bude už zdálky slyšet, ale není to pravda. Byli jsme opravdu překvapeni, jak tiše se obrovští savci pohybují a slyšeli jsme je teprve z několikametrové vzdálenosti. Potom jsme ovšem mohli v němém úžasu sledovat celou skupinu vedenou dominantní samicí, jak se v absolutním tichu vynořuje z lesa, přechází úzkou lesní cestu a mizí v lese. Tento nezapomenutelný obraz důstojnosti a velebnosti je přitom jen jednou z mnoha tváří Bardiye.

Berlín se od ostatních německých měst liší tím, že je tolerantní vůči jakékoliv formě „jinakosti“ a z pohledu ostatních Němců je méně uspořádaný. Z perspektivy našince tam však pořádek panuje – s mírou, tak jak to máme rádi.

Městská doprava funguje spolehlivě, pokud se zrovna nekoná maraton nebo nějaká masivní demonstrace (těch ovšem bývá jen pár ročně). A kdybyste se místo metra rozhodli využít některý z vozů v barvě slonoviny, kterou mají berlínské taxíky předepsanou, můžete si být jisti, že vás taxikář neokrade.

My děti ze stanice Zoo 

Osvěta na berlínský způsob: bezdomovci tu chodí do knihoven. Především do jedné univerzitní, která se nachází poblíž nádraží „Zoologischer Garten“. Využívají tepla a toho, že většina zmíněných institucí je v Berlíně volně přístupná, bez průkazky si jen nemůžete vzít knížky domů. 

Vyjdete-li z nádraží Zoologická zahrada předním vchodem, otevře se vám pohled na Kurfürstendamm, bulvár s luxusními obchody, a taky na menší zoo, jež tu sídlí už od 40. let 19. století. Zato zadní část stanice působí ponuře a představuje skutečnou líheň bezdomovců, narkomanů a alkoholiků, snad i proto, že se poblíž nachází nouzová ubytovna.

Upomíná to na bestseller z 80. let My děti ze stanice Zoo, životní příběh patnáctileté Christiane F. (celým jménem Christiane Vera Felscherinow), který nadiktovala v roce 1977 novinářům a naturalisticky v něm popsala zkušenosti s tvrdými drogami a prostitucí. Mimochodem, Christiane stále žije v Berlíně, dnes je jí téměř šedesát let. 

Veganské sexshopy 

V Berlíně fungují čtyři státní univerzity (nejstarší je Humboldtova) a na tři desítky dalších vysokých škol. Studentská a vůbec mladistvá kultura spoluutváří charakter města. Bio, veganství a fair trade je v kurzu, výběr z desítek sojaburgerů představuje samozřejmost. Ve čtvrti Kreuzberg narazíte i na veganský sexshop – nenabízí se tam ale jídlo: název vychází z toho, že vegani obecně cítí ekologicky, a v obchodě tedy prodávají sexuální pomůcky z přírodních a recyklovatelných materiálů. 

K Berlínu neodmyslitelně patří rovněž streetart, který se celkem rozumně stahuje z historického centra do mladistvějších čtvrtí – nejčastěji na něj natrefíte v někdejším východním Berlíně. Výrazně pomalované jsou i zbytky Berlínské zdi: skutečný pomník zašlé éry pak představují malby v East Side Gallery, nejdelší dochované části politické bariéry ve čtvrti Friedrichshain. Do této „galerie pod širým nebem“ přispělo od roku 1989 přes sto umělců a dnes se jedná o chráněnou památku. 

Krteček, Ampelmann a ostalgie 

Zbytky Berlínské zdi, stejně jako trabanty, patří k fenoménu „ostalgie“. Novotvar, který se v němčině zabydlel v 90. letech, označuje nostalgii po Východě („Osten“), přesněji vzpomínání na poměry v NDR. 

TIP: Zapomeňte na Bratwurst! V Německu už je jedničkou kebab

Nejen ve čtvrtích někdejšího východního Berlína můžete narazit na „ostalgické“ obchůdky, plné suvenýrů připomínajících dobu před pádem režimu. Nejčastěji v nich najdete tři druhy artiklů: dárkově zabalené úlomky Berlínské zdi s certifikátem pravosti, různé upomínkové předměty s motivem východoberlínského „Ampelmanna“, nezaměnitelného panáčka ze semaforu, který ve východních čtvrtích řídí dopravu dosud; a většinou nechybí ani plyšový Krteček, opět s cedulkou potvrzující pravost – že jde o originál od Zdeňka Milera. Vysvětlení je nasnadě: oblíbený český večerníček vysílaný i v NDR se tak nějak stal symbolem doby.

Jihovýchodně od Paříže, jen necelých deset kilometrů od královského sídla ve Fontainebleau, se nachází v nevelkém městečku Moret-sur-Loing klášter. Toto místo proslulo jedinečným portrétem řeholnice černé pleti, která zde přebývala na přelomu 17. a 18. století. Ženu na obraze nazývají Maurkou z Moretu. Původ samotné řeholnice je opředen mnoha tajemstvími a dal tak vzniknout četným pověstem a spekulacím. Kromě její barvy pleti je na díle totiž nejpozoruhodnější podobnost dívky se členy francouzské královské rodiny…  

Královnina hanba

Všeobecně se ví, že Ludvík XIV. měl se svou právoplatnou manželkou Marií Terezou Habsburskou celkem tři uznané dcery. Neméně známý je také údaj, že prostřední dcera Marie Anna Francouzská zemřela jen několik týdnů po porodu. Okolnosti její smrti jsou ale více než rozporuplné. Francouzský historik André Castelot tvrdí, že Marie Anna byla ve skutečnosti nemanželskou dcerou královny a jejího maurského pážete jménem Nabo. 

V novinách se 26. prosince 1664 objevilo oznámení o smrti malé princezny a skutečně existují očití svědkové, kteří údajně viděli princeznu umírat. Jeden z těchto svědků vikář ze Saint-Germain-l’Auxerrois ve svém svědectví nevyvrátil, že holčička měla černou pleť. Tuto skutečnost však připisoval problémům při porodu.

Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon, jeden z dvořanů přebývajících ve Versailles, ve svých Pamětech předkládá teorii, že Marie Anna nezemřela, ale byla pouze „uklizena“ mimo královský dvůr. Královi levobočci se totiž do určité míry tolerovali a k některým z nich se král dokonce přihlásil. Královniny nemanželské děti by se však považovaly za nepřípustný skandál! Francouzský král ztělesňoval moc nad státem (vzpomeňme na jeho slavný výrok „Stát jsem já!“) a nevěra ze strany královny by podrývala královu autoritu, jeho vládu, a tedy i celou monarchii.     

Králův hřích 

Existuje nicméně ještě jedna teorie, podle níž princezna Marie Anna skutečně zemřela jako několikaměsíční miminko a černou pleť vůbec neměla. Maurka z moretského kláštera je podle tohoto tvrzení nemanželskou dcerou samotného krále a jakési Afričanky. Její původ sice není známý, ale mluví se o tom, že Ludvík XIV. neměl jen jedno, ale možná hned několik dětí tmavší barvy pleti, které potřeboval skrýt před zraky všetečného francouzského dvora.

Nepohodlná   

Jak nejlépe ušetřit člověka nežádoucí pozornosti a zároveň mu zajistit slušný život v bohulibém prostředí? Jak se důstojně postarat o ratolest, jejíž přítomnost na rodinném portrétu je považována za více než nežádoucí? V křesťansky založené Evropě se stalo poměrně běžnou praxí posílat mladší nebo nemanželské děti na výchovu do kláštera. Zde se o potomky dobře postarali a děti navíc získaly ceněné vzdělání hodné šlechticů. A zároveň nechodily na očích rodinným příslušníkům a jejich blízkému okolí.

Zda byla ona tajemná Maurka z moretského kláštera opravdu plodem milostného dobrodružství jednoho z královských rodičů a musela být odklizena na místo, kde by ji nikdo nehledal, se dnes už sotva dopátráme. Rozhodně ale již za doby jejího života existovali zvědavci, kteří se pídili po jejím původu. Udělat se snědou jeptiškou rozhovor se kolem roku 1719 podařilo samotnému Voltairovi! O celé záležitosti píše ve svém významném díle Století Ludvíka XIV. Právě Voltaire upozorňuje na pozoruhodnou podobnost snědé jeptišky s královskou rodinou. Dále zmiňuje částku 20 000 dukátů, kterou dostala od krále jako věno. 

Známý spisovatel také baví své čtenáře historkou, jak se Madame de Maintenon při své návštěvě královského zámku Fontainebleau rozhodla naučit mladou řeholnici pokoře a skromnosti. Vydala se tedy do nedalekého kláštera, kde jeptišku vyhledala. Když si však dívka poslechla, co má paní de Maintenon na srdci, nesmlouvavě jí vysvětlila: „Paní, fakt, že dáma vašeho postavení a vzdělání přijde zrovna sem a zrovna za mnou a snaží se mi vyvrátit, že bych byla dcera krále, mne upevňuje v přesvědčení, že jí skutečně jsem.“

Saint-Simon zase ve svých spisech vypráví příběh, jehož byl prý očitým svědkem. V roce 1695 pozvali královskou rodinu do moretského kláštera na náboženský obřad mladé sestry Louisy-Marie-Terezy. Řeholnice měla údajně vřelý vztah s korunním princem a jeho syny, stejně jako s ostatními členy královské rodiny. Během návštěvy, když byl mladý princ na lovu, prohlásila: „To loví můj bratr,“ přičemž následovalo několik dalších narážek, které Saint-Simona přiměly myslet si, že snědá dívka může skutečně mít modrou krev.  

Příčina neznámá

Jak si lidé dříve vysvětlovali narození snědého dítěte bílým rodičům, pokud odmítli věřit, že královna byla králi Slunce nevěrná? Jako nejčastější důvod se uváděly komplikace při porodu. Lékaři tvrdili, že dcerka po narození dostala křeče a kůže jí nejprve zešedla a poté zčernala kvůli nedostatku přísunu vzduchu. Přitom ale vůbec nemuselo jít o žádné porodní obtíže a dokonce ani královna nemusela z manžela vladaře udělat paroháče. 

TIP: Historie nevěry: Vědci si posvítili na pět století mimomanželského sexu

Kdyby byli lidé v 17. století obeznámeni s genetikou, věděli by, že černošské geny mohl mít v sobě kdokoli z královniných nebo i králových předků. Latentně dřímající geny, které se vůbec neprojevily po několik generací, se mohly náhle probudit k životu právě u dcerky Ludvíka XIV. a způsobit tak překvapující pozdvižení u královského dvora…

Ačkoliv se Kurt Seeliger (1895–1968) narodil německým rodičům v australském Harwoodu, od deseti let žil v Brunšvicku. Po vojenské službě za Velké války studoval architekturu, začátkem 30. let přijal místo vládního úředníka v Gandersheimu a posléze v Blankenburgu. V květnu 1933 vstoupil Seeliger do NSDAP i záloh SA, v době vypuknutí války už měl kapitánskou hodnost a velel baterii motorizovaného pozorovacího praporu č. 13. S ním se zapojil do polského tažení a svou účast dokumentoval na fotografiích, na jejichž zadní stranu psal poznámky o okolnostech pořízení. 

Válka skrze objektiv

Kromě snímků o každodenním postupu jednotky zaznamenával Seeliger i zničené polské objekty a těžké zbraně Wehrmachtu v akci. Jakousi protiváhu představují venkovské scenérie a idylická krajina, přičemž na řadě fotografií se vyskytují též podrobné údaje o datu a místě. Celkem Seeliger od srpna do října 1939 pořídil 96 snímků, které se spolubojovníkům natolik líbily, že požadovali jejich kopie a neváhali za ně zaplatit. Proto autor na rub doplnil „objednávkové číslo“, jež zájemcům umožnilo jednoduše vybírat žádaný kus. 

Co se týče pohledu na válku a nepřítele, vyjadřoval se Seeliger jako „dobyvatel“ a užíval protislovanská a antisemitská klišé. Polskou rolnici nazval v popisku „courou, která byla chromá, měla svrab a hlavu plnou vší“. Jiný záběr ukazuje obyvatele Szczercówa, kteří se po kapitulaci vrátili domů. Seeliger to komentoval slovy: „Židé jen handlovali a handrkovali se.“

Část snímků ukazuje i válečné zločiny Němců – u těchto fotografií se komentáře většinou neobjevují, případně pravou podstatu události skrývají. Kupříkladu záběr zastřeleného polského vojáka z 9. září fotograf nazval „Mrtvý Polák v Zakościele“. Muž má však svázané ruce za zády, takže byl zavražděn až po zajetí. Od roku 1941 velel Seeliger automobilovým útvarům v Itálii a Rusku, po válce se přestěhoval do Wolfenbüttelu a opět pracoval jako úředník. Jeho snímky lze zhlédnout na onlinesammlungen.ghwk.de.