Dámy z Llangollen platily za legendy už za svého života. Říkalo se o nich, že jsou nejslavnějšími a nejoblíbenějšími pannami Evropy. Jejich osud plný dobrodružství, překonávání překážek, nepochopení a lásky jako by vypadl z románků červené knihovny. Eleanor a Sarah se staly ztělesněnou nadějí pro každého, kdo se rozhodl pro lásku riskovat a obětovat všechno. Tak jako ony.

Slavní hosté a přátelé

Ačkoliv si obě dámy po dlouhém životě, kterého užívaly plnými doušky, přály ve stáří skutečně už jenom odpočívat s knihou, perem, motykou nebo štětcem a paletou v ruce, klidný konec života zřejmě nebyl jejich osudem. Jakmile se svět umělců, vědců i aristokratických volnomyšlenkářů doslechl o jejich nezvyklém hájemství, kde byla nejvyšší hodnotou svoboda, dveře jejich domu se netrhly.

Romantičtí básníci William Wordsworth, Lord George Byron, humanista a dědeček Charlese Darwina Josiah Wedgwood, filozof Thomas de Quincey nebo princ Paul Esterhazy a vévoda z Gloucesteru… Bývaly dny, kdy dámy vítaly až dvacet návštěvníku denně! Pořádání večírků, debatování o politice, filozofii, umění a vědě se tak stalo jejich prací na plný úvazek. Návštěvy, které si ve velšském Llangollen podávaly dveře, byly vskutku různorodé. A to si ještě dámy s mnohými slavnými osobnostmi dopisovaly: například s královnou Charlotte nebo tetou Ludvíka XVI.!

Ale zpátky na začátek. Jak je možné, že si dvě neprovdané venkovanky, byť šlechtického původu, vybudovaly takové jméno? Co stálo za jejich popularitou a jak se vlastně dvě urozené dívky z Irska ocitly v zapadlém koutu Walesu?

Nepohodlná stará panna

Moderní člověk už sotva pochytí všechny společenské nuance 18. století. Je těžko představitelné, jakou hodnotu vlastně žena v této době měla. Neprovdaná dívka - stará panna byla odsouzena k dožití mimo společnost. Svou hanbu, srovnatelnou s početím nemanželského dítěte, skrývala v klášteře nebo na letním sídle rodiny.

Mladá dívka urozeného původu se nevdávala z lásky, představovala zboží, jehož hodnota na trhu s nevěstami rostla úměrně se jměním rodiny. A ani po svatbě neměla dívka vyhráno. Služba a oddanost manželovi a dětem měly být jejími jedinými způsoby sebevyjádření. A právě v této atmosféře se zjevily dvě neprovdané ženy, které se rozhodly postavit společenským konvencím a žít nezávisle. Bez mužů. Spolu.

Eleanor Butlerová byla nejmladší dcerou hraběte z Ormonde a Kilkenny, irského katolického soudce. Eleanořin bratr skandálně konvertoval k protestantství, alespoň se však skvěle oženil. I jejich další sestra měla štěstí, její manželství označovali za „velmi výhodné“. Jenže Eleanor? Chytrá, sečtělá, vtipná, ironická… a v devětatřiceti ještě stále svobodná. Rodina nad ní už zlomila hůl. Pro ni už naděje zemřela ve chvíli, kdy oslavila své 20. narozeniny.

S každým dalším neprovdaným rokem se stávala více a více podezřelejší. Syn odpadlík od víry, dcera stará panna. Jak se zbavit zbytečného obyvatele domu a rodinné hanby a zároveň vykoupit Robertův „zločin“? Tu otázku si jejich otec kladl celkem často a jednoho dne přišel s řešením. Eleanor odejde do kláštera, kde se po zbytek života bude modlit za odpuštění bratrova hříchu!

Pouhých dvanáct mil od ubohé Eleanor její osiřelá kamarádka Sarah Ponsonbyová prožívala neméně krušné chvíle. Nejen, že byla na celém světě bez rodičů sama, ale její o hodně starší poručník se jí začal dvořit. „Hrůza!“ pomyslela si Sarah. „Vždyť jeho těžce nemocná žena stále žije! Koho by napadlo, že si za ni Sir William Fownes začne hledat náhradu tak rychle.“ Situace obou dívek se zdála být bezvýchodná…

Kde se vlastně dívky potkaly? Eleanor a Sarah se seznámily ve škole. Ovšem ne jako spolužačky. Devětadvacetiletá Eleanor zde vyučovala a třináctiletá Sarah byla její nadanou žačkou. Chvíle radosti ze sdílení myšlenek a snů o budoucím životě musely před ostatními skrývat. Přesto si pouta, které mezi nimi vzniklo, musel někdo všimnout. Vzájemná náklonnost byla nepřípustná a tak musela Eleanor školu opustit.

Když nakonec ze vzdělávacího ústavu odešla i Sarah, zjistily obě mladé ženy, že bydlí nedaleko od sebe. Navázaly tam, kde skončily a začaly si psát dlouhé dopisy, kde si vyměňovaly tipy na knihy, popisovaly dny v zajetí rodinných rituálů a snily o společné budoucnosti.

Útěk za svobodou

Pošťák pendloval mezi oběma sídly, kde netrpělivé ženy očekávaly odpověď na svůj poslední dopis, až jednoho dne v jejich listech vykrystalizoval nápad společně utéct do Anglie. Vše dobře promyslely a naplánovaly útěk. V mužském přestrojení a se zbraní u pasu nasedly na koně a hnaly je tryskem téměř celou noc. Dojely do přístavu, kde ale zjistily, že trajekt do jejich země zaslíbené nevyplouvá. Byly tedy nuceny schovat se ve stodole a nějak v ní přečkat den s nadějí, že další loď už od břehů Irska vypluje.

Ještě před setměním byly objeveny a Sarah převezena domů, zatímco Eleanor, jíž hrozilo uvěznění v konventu, utekla podruhé. Sarah po nervovém vypětí onemocněla a v horečkách strávila několik dní na lůžku. Eleanor se tentokrát vkradla přímo k Sarah a tajně žila u ní v ložnici. Když skandál obrovských rozměrů vyšel najevo, Eleanořina rodina se nezvedené dcery zřekla a po desetidenním nátlaku na rodinu pěstounů se z područenství vyvázala i Sarah. 

TIP: Bouřlivák, pán jazyka i otrok lásky: Kdo skutečně byl Oscar Wilde?

Obě dívky se tentokrát vydaly do Walesu. V zemi zelených pastvin a nízkých kopců hledaly útočiště, které jim poskytla vesnička Llangollen ležící v malebném údolí protknutém klidnou říčkou. Dům, který si postavily, dostal jméno Plas Newydd – Nové sídlo. Tady žily jako skutečný pár. Spaly v jedné posteli a oslovovaly se „Má milovaná“.

Povaha jejich vztahu zůstává dodnes opředena tajemstvím. Plas Newydd a dámy z Llangollen ale ovlivnily život mnoha umělecky založených volnomyšlenkářů tehdejší doby a staly se ztělesněním hlubokého citu, který nezná hranic. Když Eleanor v devadesáti letech umírá, mladší Sarah ji přežije o pouhé dva roky…

Na začátku své vlády se Fidel Castro těšil u Kubánců značné oblibě. Za éry proamerického diktátora Fulgencia Batisty živořila spousta místních v chudobě, zatímco úzká elita spravující povětšinou americké podniky a plantáže si užívala luxusu.

Poměry v typické „banánové republice“ však obrátil právě Fidel, který po revoluci znárodnil pozemky i továrny, zavedl bezplatnou lékařskou péči a výstavbou sítě škol skokově pozvedl gramotnost obyvatelstva. Jenže aureola zachránce rychle pohasla a z Castra se stal jeden z nejkontroverznějších politiků světa. Řada avizovaných reforem se ukázala jako plané sliby a místo demokracie se Kuba vydala cestou mnoha dalších států experimentujících s komunismem – tedy směrem k diktatuře. 

Castro navázal přátelské vztahy se Sovětským svazem a potlačoval jakoukoliv opozici. Porušování lidských práv se změnilo v normu, tisk dostal cenzurní náhubek a touha emigrovat z ostrova znamenala zločin. Mnozí Kubánci se přesto raději vydávali na vratkých plavidlech přes moře k Floridě, než aby dál snášeli diktátorovu tvrdou ruku. 

Pod křídly USA

K moci se Castro dostal v roce 1959 po svržení Batisty. Ten sice začínal ve funkci jako prezident vzešlý z demokratických voleb, když se však ucházel o znovuzvolení, bylo jasné, že lidé dají přednost jinému kandidátovi. Bývalý důstojník tedy raději uchvátil moc převratem, s podporou USA, jež měly na Kubě ekonomické zájmy a preferovaly silný, stabilní stát. 

Následně Batista zrušil většinu politických svobod včetně práva na stávku a potlačil levicové strany. Na domácí půdě těžil z podpory zahraničních velkofarmářů a průmyslníků, takže za jeho éry ovládli američtí vlastníci 70 % bohatství země. V Kubáncích to vyvolávalo odpor, v jehož čele stanul roku 1952 někdejší radikální student Castro. Začínajícího politika připravil Batistův převrat o kariéru v parlamentu, proto pomalu sdružoval dělníky i univerzitní studenty do hnutí, které mělo už o rok později 1 500 členů, včetně Fidelova bratra Raúla. 

Pokus o puč

Castro se rozhodl provést v roce 1953 převrat, ale pokus se nezdařil, takže i se svými stoupenci skončil ve vězení. Původní plán zněl přepadnout kasárny Moncada, otevřít zbrojnice, obsadit justiční palác i městské nemocnice, rozšířit rozhlasem zprávu o útoku a vyvolat lidové povstání. S pouhými 160 muži ze své opoziční buňky, vybavenými jen loveckými puškami, však neměl Fidel proti stovkám vojáků šanci.

Před soudem se coby bývalý student práv hájil sám. Právě tam se poprvé projevily jeho později až legendární rétorické schopnosti a umění nadchnout davy. Před procesem trávil ve vězení čas čtením knih, jako byl Hitlerův Mein Kampf, práce teologa Tomáše Akvinského, filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua či Leninův životopis. Právě z Mein Kampfu pak přejal svou závěrečnou řeč, v níž tvrdil, že ho bude soudit jedině historie. 

Nakonec zůstal za mřížemi do roku 1955, kdy jej Batista i s dalšími revolucionáři propustil v rámci amnestie, která měla pozvednout jeho nízkou veřejnou oblibu. Trvalo další tři roky, než Castro zmobilizoval dost silnou povstaleckou armádu, aby se vyhnul předchozímu nezdaru a protivníka skutečně svrhl.

Setkání s Fidelem

Ernesta Guevaru, známého jako Che, ovlivnila v jeho socialistickém smýšlení nejprve matka: Kvůli astmatu učila syna doma a jako první mu ukázala knihy Marxe a Engelse. Pocit nespravedlnosti a zrady chudých ze strany boháčů ještě prohloubila Ernestova cesta na starém motocyklu po Jižní Americe, kterou podnikl během posledního roku studia medicíny. Poznal, v jak otřesných podmínkách žijí nejnižší vrstvy, a zatoužil zaběhlé pořádky změnit. 

V Guatemale se přidal k levicovému hnutí a aktivně podporoval vládu prezidenta Jacoba Árbenze. Po jeho sesazení během převratu pak musel uprchnout do Mexika a takřka osudově se v zemi setkal s Castrem, který tam po propuštění na amnestii cvičil novou armádu partyzánů a chystal se vrátit na Kubu. Guevaru nemusel příliš přesvědčovat, aby se k jejich hnutí přidal. Inteligentní a zapálený mladík byl potom Fidelovou pravou rukou nejen za revoluce, ale i v době jeho pozdější vlády.

Konec revolucionáře

Po Batistově svržení se Guevara zhostil funkce soudce v masových popravách jeho úředníků a příznivců, považovaných za zrádce. Pět měsíců velel vězení La Cabaña, bývalé přímořské pevnosti, kde vedl tribunální procesy končící většinou verdiktem smrti. Během soudů bylo zastřeleno několik set lidí, z toho asi sto za Guevarovy jurisdikce.

Následně Che řídil ministerstvo průmyslu, a to až do roku 1966, kdy kvůli neshodám s Castrem odešel šířit revoluci do dalších zemí: Nejprve v africkém Kongu bojoval za myšlenky tamní levicové vlády, ale nakonec se přesunul do Bolívie, aby rozpoutal další marxistickou revoluci. Při vojenské operaci ho však zajali a obratem odsoudili k smrti. Ernesto Che Guevara byl popraven 9. října 1967.

Dlouhá léta v čele

Castro se nestal hlavou státu hned po převratu, dokonce ani nefiguroval ve vládě, jež na začátku roku 1959 vznikla. Coby premiér stanul v čele země až poté, co prezident Manuel Urrutia Lleó odmítl podepsat pozemkovou reformu, která by na Kubě de facto zavedla socialismus. Castro zpočátku tvrdil, že o vytvoření komunistického státu neusiluje, ale marxisty dosadil do všech klíčových funkcí. Následně znárodnil pozemky i podniky, včetně amerických společností. V 60. letech pak USA uvalily na ostrov obchodní embargo, jež trvá dodnes. Pokus CIA a kubánských emigrantů o Castrovo svržení skončil vyloděním v zátoce Sviní s fatálními následky a prohlášením Kuby za socialistickou zemi.  

TIP: Takhle vzniká revoluce: Co se před půlstoletím odehrálo na Kubě?

Jako premiér měl Castro na chod ostrova mnohem větší vliv než tehdejší prezident Osvaldo Torrado, přičemž předsedou vlády zůstal do roku 1976. Poté sám zaujal prezidentský post a udržel si ho až do roku 2006. Tehdy musel kvůli zdravotnímu stavu abdikovat a veškeré pravomoci převzal jeho bratr Raúl. Fidel Castro zemřel 25. listopadu 2016.

Hormon inzulín se již osvědčil jako nesmírně cenný léčebný prostředek, který zachraňuje životy velkého množství pacientů s poruchami metabolismu cukrů. Lékaři je využívají již od dvacátých let 20. století. To ale neznamená, že by nebyl prostor pro jeho vylepšování. Nedávno se do toho pustili odborníci americké University of Utah, kteří si pro vylepšení inzulínu vypůjčili zajímavé triky od jedovatých plžů.

Jde o populární a zároveň velmi nebezpečné mořské homolice, jejichž jed dokáže s lidským organismem pořádně „zacvičit“. Vědci použili některé komponenty tohoto jedu a vytvořili pozoruhodný hybridní „mini-inzulín“, který funguje mnohem pohotověji a účinněji, než obyčejný lidský inzulín. Díky tomu dokáže pomáhat diabetikům mnohem efektivněji. Jed homolic paralyzuje kořist (obvykle ryby) tak, že jí prudce sníží hladinu cukru v krvi. Což je ve výsledku velmi podobné tomu, co je úkolem inzulínu.

TIP: Jak dostat inzulín do žaludku bez injekce? Vědce inspirovaly želvy pardálí

Podle Dannyho Hung-Chieh Choua, jednoho vedoucích týmu badatelů, má mini-inzulín ohromný potenciál. Díky jedu homolic vědci získali snadno syntetizovatelnou molekulu, která funguje velmi rychle a spolehlivě, a zároveň jde o nejmenší molekulu plně aktivního inzulínu, jakou jsme kdy měli k dispozici. Pokud se vědcům podaří tento mini-inzulín přizpůsobit pro lidské pacienty, což prý bohužel nebude úplně snadné, mohlo by to zásadním způsobem změnit léčbu diabetu.

Díky přístrojům Evropské jižní observatoře astronomové objevili obří skvrny na povrchu extrémně horkých hvězd ukrytých v nitrech hvězdokup. Kromě výskytu magnetických skvrn dochází u některých těchto hvězd také k supererupcím – explozivnímu uvolnění energie nastřádané v magnetickém poli, které je milionkrát intenzivnější než podobné sluneční erupce. 

Vědecký tým pod vedením Yazana Momany z italské observatoře v Padově pátral po konkrétním typu hvězd, které jsou označovány jako hvězdy na extrémní horizontální větvi Hertzsprungova-Russelova diagramu. Jde o objekty s hmotností asi poloviny Slunce, které jsou ale čtyřikrát až pětkrát teplejší. 

„Tyto malé žhavé hvězdy jsou výjimečné, protože o nich víme, že během svého vývoje přeskočí jednu ze závěrečných fází života běžné hvězdy a předčasně zaniknou. V naší Galaxii obecně jsou tyto podivné žhavé objekty vývojově spojovány s přítomností blízkého hvězdného souputníka,“ vysvětluje Yazana Momany.

Hvězdy pokryté skvrnami

Je však překvapivé, že většina hvězd na extrémní horizontální větvi, které astronomové pozorují v přehuštěných nitrech kulových hvězdokup, jak se zdá, žádného průvodce nemá. Dlouhodobý monitoring, který členové týmu prováděli, odhalil také další zvláštnost spojenou s těmito záhadnými objekty. Při sledování trojice vybraných kulových hvězdokup si vědci povšimli, že řada z nalezených hvězd extrémní horizontální větvě projevuje pravidelné změny jasnosti s periodou několika dní až týdnů.

„Když jsme vyloučili všechny další možné scénáře, zůstala nám jediná možnost, jak pozorované variace jasnosti vysvětlit,“ doplňuje Simone Zaggia. A dodává: „Tyto hvězdy musí být pokryty skvrnami!“

Skvrny na hvězdách extrémní horizontální větve se sice odlišují od tmavých slunečních skvrn v atmosféře Slunce, v obou případech jsou však za jejich vznik zodpovědná magnetická pole. Na rozdíl od Slunce, kde jsou skvrny oblastmi s nižší teplotou než okolí a projevují se tedy jako tmavé oblasti, jsou skvrny na horkých hvězdách extrémní horizontální větve jasnější a teplejší než okolní hmota. Jsou také značně větší než sluneční skvrny a mohou pokrývat až čtvrtinu celého povrchu hvězdy.  

Navíc mají dlouhou životnost, jedna skvrna může vydržet i desítky let, zatímco existence konkrétní skvrny na Slunci je většinou otázkou několika dní až týdnů. Díky rotaci se skvrny opakovaně objevují a zase mizí z polokoule přivrácené k Zemi, a to vede k pozorovatelným změnám jasnosti hvězdy.

Extrémní supererupce

Mimo tyto periodické variace způsobené skvrnami se členům týmu podařilo u některých hvězd extrémní horizontální větve pozorovat také supererupce – náhlé explozivní uvolnění energie, které je typickým projevem prozrazujícím přítomnost silného magnetického pole. „Jsou to jevy podobné erupcím, jaké pozorujeme na Slunci, uvolňují však až desetmilionkrát víc energie,“ říká astronom Henri Boffin. „Takové chování se rozhodně nečekalo a dále zdůrazňuje význam magnetických polí při popisu vlastností těchto hvězd.“ 

TIP: Výjimečný systém Eta Carinae je rekordmanem v rychlosti erupce  

Po šesti desetiletích výzkumu hvězd na extrémní horizontální větvi mají o nich astronomové nyní o něco lepší představu. Navíc by tento objev mohl pomoci vysvětlit původ silných magnetických polí řady bílých trpaslíků – objektů, které představují závěrečnou vývojovou fázi Slunci podobných hvězd a mají mnoho společného s hvězdami extrémní horizontální větve. „Celkový pohled ukazuje, že variace jasnosti u všech horkých hvězd – od Slunci podobných až po staré hvězdy extrémní horizontální větve nebo dávno mrtvé bílé trpaslíky – mohou mít spojitost. Proto je můžeme společně chápat jako objekty s magnetickými skvrnami v povrchové vrstvě,“ dodává David Jones ze španělského Instituto de Astrofísica de Canarias. 

Bertie, dětská přezdívka, která provázela prince Alberta Eduarda do pokročilého věku, podtrhovala jeho bonvivánství a bezstarostnost. Jako následník trůnu získal krátce po narození tradiční titul prince z Walesu, který mu zůstal až do roku 1901, kdy zemřela jeho matka. Jelikož královna Viktorie držela prince kvůli jeho nestydatému životnímu stylu stranou státních záležitostí, politice se začal náležitě věnovat až se svým nástupem na trůn ve věku téměř šedesáti let. Život, který před korunovací vedl, mu vynesl přídomek Eduard Rozkošník.

Otrok vášně

Albert Eduard se narodil 9. listopadu 1841 královně Viktorii a jejímu německému manželovi Albertovi. Dědici trůnu se dostalo slušného vzdělání včetně vojenského výcviku. Právě v jeho průběhu se měla odehrát princova první milostná aféra s irskou herečkou Nellie Clifdenovou. Princův otec se proto vydal na cestu, aby synovi za nepatřičné chování vyčinil. Po návratu však v důsledku onemocnění zemřel. Královna Viktorie až do konce života Bertiemu vyčítala, že zapříčinil smrt svého otce: „Ten chlapec! Ať je mi to líto sebevíc, nemohu se, a ani nebudu moci, na něj podívat, aniž bych se nechvěla.“ 

Přes smutek ze ztráty však nedokázal Bertie svůj vztah k ženám změnit. Nepomohl ani sňatek s dánskou princeznou Alexandrou roku 1863. Krátce po líbánkách se princ už opět plně věnoval zahálčivému životu a užíval si po celé Evropě. Jedním z jeho nejoblíbenějších míst se stala Paříž. Bertie zde navštěvoval například restauraci Café Anglais, kde se mu přítelkyně Cora Pearl servírovala nahá na obrovském talíři. 

Město hříšné lásky

Pravidelně se princ do města nad Seinou vracel od roku 1874. Osmdesátá léta byla érou Montmartru a Moulin Rouge, kde se stal častým návštěvníkem. Avšak ještě oblíbenějším místem byl proslavený nevěstinec Le Chabanais. Zde byl pravidelným hostem až do své korunovace. Měl tady k dispozici dokonce soukromou místnost vybavenou speciální vanou ve tvaru labutě na přídi s mořskou pannou, kterou si údajně nechával plnit šampaňským. 

Jiným kusem vybavení pokoje bylo speciální křeslo vyrobené Louisem Soubrierem. Křeslo bylo pro prince stejně jako vana vyrobeno na míru. Tento pomyslný Eduardův trůn zvaný křeslo lásky či smyslnosti (siège d'amour / de volupté), měl korpulentnímu princi umožnit a především ulehčit pohlavní styk se dvěma ženami najednou.

TIP: Madam skandál Wallis Simpsonová: Anglický král se kvůli ní vzdal trůnu!

Bertieho vášní nebyly totiž pouze ženy a bakarat (hazardní karetní hra), ale také jídlo a pití. Byl schopen sníst večeři až o dvanácti chodech. Nestřídmý apetit se pochopitelně neobešel bez následků, které se promítly i do jeho milostného života. Aby se při pohlavním aktu tolik nevyčerpával, uchyloval se ke svému speciálně navrženému křeslu lásky. Způsob, jakým ho užíval, ovšem dnes již není znám.

Odchod Rozkošníka

Bertieho milostná dobrodružství se neomezovala pouze na luxusní nevěstince, milenky si nacházel také v ložnicích manželek svých přátel. Čas se naučil trávit jinak až jako král Eduard II. Tehdy ustaly rovněž jeho časté návštěvy Paříže. Od svých starých zvyků samozřejmě zcela neupustil, i nadále měl milenky a zálibu v jídle a pití. Po pěti letech vlády se Eduardovi v důsledku jeho rozmařilého stylu života začalo podlamovat zdraví. Eduard Rozkošník zemřel po několika infarktech 6. května 1910. Křeslo lásky se stalo mementem Bertieho bonvivánského života.

Muži účastnící se bitvy u Verdunu mnohdy hledali útěchu u vojenských kaplanů. Je paradoxní, že právě ve francouzské armádě na začátku války žádní duchovní nepůsobili. Roku 1880 totiž padlo rozhodnutí, že budou od vojenských útvarů odsunuti z obavy před klerikální opozicí vůči francouzské republikánské vládě. Vojáci země galského kohouta proto mnohdy využívali – díky tomu, že bojovali na vlastním území – útěchu civilních duchovních z měst za svými liniemi. Posléze však na frontu přibyli nejen katoličtí či protestantští kněží, ale také rabíni, a dokonce imámové – kvůli jednotkám z kolonií. 

Spojení s domovem

Jedním z klíčových faktorů k udržení morálky mužstva představoval kontakt vojáků s rodinami doma. Všechny bojující strany se snažily za každou cenu udržet korespondenční spojení, k čemuž velkou měrou přispíval Červený kříž. Právě zprostředkování kontaktu mezi frontou a domovem bylo jedním z hlavních úkolů jeho pracovníků během první světové války. Vojáky vždy potěšily nejen dopisy, ale také balíky.

Ty většinou obsahovaly výživné jídlo, jehož se na frontě nedostávalo – sušené maso, konzervy, paštiky, dále teplé prádlo či vitamíny. Francouzští vojáci, kteří neměli rodinu, mohli využít služby takzvané „válečné kmotry“ („marraine de guerre“). S těmi si muži psali, díky čemuž měli kontakt s „normálním“ světem v zázemí, a dodávalo jim to dobrý pocit, že doma na ně někdo myslí. Některé z těchto korespondenčních vztahů se po skončení války změnily ve vztahy skutečné.

Usnou kdekoliv krysám navzdory 

Náladu si muži ve frontových liniích zlepšovali pouze v rámci skromných možností. Různé hry, například karetní, patřily ke každodennímu koloritu ve chvílích, kdy se na frontě „nic“ nedělo. Vojáci a celé útvary mezi sebou soutěžili v různých bizarních disciplínách, mezi něž patřil například lov krys, jimž se v zákopech velmi dařilo.

Nejednalo se však o žádné frontové mazlíčky, ale naopak o postrach. Tato zvířata, otupělá neustálým rachotem z bojů, ztrácela přirozenou plachost a snažila se vojákům sežrat drahocenné zásoby jídla. „Na nohou galoše a na sobě kabát. Přesto jsem cítil na svém těle ty bestie. Po každém z nás lezlo patnáct až dvacet krys. Když nám snědly všechno jídlo – chleba, máslo, čokoládu, začaly žrát naše oblečení,“ líčil francouzský voják Jacques Vandebeuque.

Na pokraji života a smrti

Snad ještě vzácnější „komoditou“ než kvalitní strava byl spánek. Vojáci se museli naučit usnout, v podstatě kdykoliv to situace umožnila – nehledě na to, zda okolo nich duněla palba nepřátelských či vlastních děl. Kdo v první linii nedokázal využít každé volné chvíle ke spánku, rychle ztrácel zbytky energie.

TIP: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války?

„Neměli jsme ani chvilku odpočinku. (…) V sobotu jsem si poznamenal do deníku, že jsem nespal celých 72 hodin,“ psal v dopise domů Jean-Louis Delvert, který sloužil ve 101. pěším pluku. Muži ze „ztracené zákopové generace“ u Verdunu zkrátka žili ubíjejícím jednotvárným životem, věčně na pokraji života a smrti. To vše kvůli pár kilometrům půdy milionkrát přeorané dělostřeleckou palbou. 

Ve mexickém městě Santa Lucía má být v roce 2022 otevřeno nové mezinárodní letiště určené zejména pro mexickou metropoli Ciudad de México. Cílem této stavby je ulehčit velmi vytíženému Mezinárodními letišti Beníta Juáreze. Stavební práce jdou zatím podle plánu, zdá se ale, že by mohla přijít nečekaná stopka.

Jezerní pohřebiště

Vykopávky před zahájením samotné stavby letiště totiž ukázaly, že dotyčné místo je úplným zřídlem pozůstatků mamutů. Vědci se zde pustili do práce loni v říjnu a doposud objevili 60 mamutích koster. To na poměry v paleontologii dost nevídaná situace. Podle Pedra Sáncheze Nava z mexického institutu National Institute of Anthropology and History: „je jich příliš mnoho, jsou jich tam možná stovky“.

Kdysi bylo v těchto místech jezero, kterému se říká Xaltocan. Jezero už sice dávno vyschlo, paleontologové jsou ale přesvědčeni, že za dnů své největší slávy lákalo stáda mamutů, kteří pak uvízli v bahně na jeho březích.

TIP: Dávní lovci: V Mexiku odkryli pasti na mamuty staré 15 tisíc let

Kostry odkryté na stavbě letiště náležejí mamutům kolumbuským – až 4,6 metru vysokým gigantům s obrovskými kly, kteří kdysi žili od Kanady až po střední Ameriku. Na rozdíl od svých evropských příbuzných nebyli mamuti kolumbští tolik pokrytí srstí. U jezera Xaltocan tito mamuti zahynuli asi před 15 tisíci lety. Na pozůstatcích nejsou stopy po zbraních ani po ořezávání masa, takže podle všeho šlo o přirozená úmrtí v bahně.

Nezisková organizace International Dark-Sky Association, neboli „mezinárodní asociace temného nebe“, má za úkol objevovat a chránit oblasti, kde ještě světelná poluce nenarušuje výhled na noční oblohu. Hledání podobných území není snadné, nicméně v současnosti už existuje 130 „rezervací tmy“ a jedná se obvykle o přírodní parky, nedotčené části krajiny apod.

TIP: Kde je v Česku nejtmavší obloha?

Teprve v případě ostrovního státu Niue, volně přidruženého zámořského území Nového Zélandu, se však organizace rozhodla prohlásit za „temnou oblast“ osídlenou zemi. Asi 1 600 místních obyvatel se tak stalo prvním národem temného nebe a na svůj primát jsou podle mluvčí Felicity Bollenové velmi hrdí.

Černé díry jsou za normálních okolností klidné a nijak nápadně se neprojevují. Pokud se jim ovšem podaří ulovit nějakou hmotu, obvykle to stojí za to. Americká vesmírná rentgenová observatoř Chandra nedávno přistihla při činu jednu takovou černou díru a podařilo se jí ve videosekvenci zachytit její výtrysk hmoty.

Jde o černou díru, která je se svým hvězdným společníkem součástí systému MAXI J1820+07. Tento systém se nachází v naší Galaxii, ve vzdálenosti asi 10 tisíc světlených let od Sluneční soustavy. Tato černá díra má hmotnost asi 8 Sluncí, takže jde o černou díru hvězdné velikosti, která vznikla zhroucením masivní hvězdy.

Systém s černou dírou

Průvodcem černé díry v systému MAXI J1820+07 je mnohem subtilnější objekt, o hmotnosti asi poloviny našeho Slunce. Silná gravitace černé díry strhává materiál z tohoto objektu a hmota pak proudí do černé díry v podobě akrečního disku. V tomto disku se hmota zahřívá na velmi vysoké teploty a intenzivně září v rentgenové oblasti spektra.

TIP: Astronomové pozorovali černou díru, která si „říhla“

Část hmoty akrečního disku přitom neskončí v černé díře, ale díky extrémním energiím je občas odpálena směrem pryč od černé díry, v podobě polárních výtrysků hmoty. Observatoř Chandra takový výtrysk černé díry systému MAXI J1820+07 pozorovala v listopadu 2018, v únoru, v květnu a v červnu 2019. Z těchto pozorování pak bylo možné sestavit jednoduchou „videosekvenci“, která tento jev pěkně znázornila. Následné analýzy pak odhalily, že se tento výtrysk hmoty pohyboval zhruba 80 procent rychlosti světla.