Na řecký ostrov Kalymnos, který leží nedaleko Turecka, přijíždí většina turistů za adrenalinem, jenž hledají ve skalách. Ty jsou tady totiž zajímavější a četnější než písčité pláže. Tak například Simonu Montmorymu hornatý ostrov učaroval před deseti lety natolik, že tu dnes působí jako lezecký instruktor. 

Popularita posledních 20 let

„Kalymnos je nepřekonatelný z hlediska estetiky a krásy, a také z hlediska kvality skal, počtu stěn i rozmanitosti úrovní obtížnosti. Jsou tu cesty pro začátečníky i náročné útesy pro velmi zkušené lezce,“ popisuje lákadla ostrova Simon Montmor. A souhlasí s ním i ti, kdo na ostrov přijíždějí v roli turistů. Například řecký lezec Semely Prokopiou: „Kvalita cest je fascinující, dají se tady najít stěny všech obtížností. Jsou často hladké, ale velmi zábavné, najdete tu všechno. Vhodné trasy na lezení tu jsou pro každý den.“ 

Lezecký boom odstartoval v roce 1997, kdy na ostrov přijel italský lezec Andrea di Bari se svými přáteli. Tehdy vyznačili a zajistili prvních 43 cest; dnes jich Kalymnos nabízí téměř tři a půl tisíce.

Most přes ekonomickou krizi

Většina lezeckých cest se nachází jen několik minut chůze od hotelů. A různě náročné trasy lákají i starší nebo méně zkušené lezce. „Jezdí sem rodiny s dětmi, které si to jen chtějí vyzkoušet, ale i lezci, kterým je přes 80 let. Když se úřady v Řecku a kdekoliv jinde snaží rozvinout přírodní lezecká místa, přijede tam obrovské množství lidí. Jen se podívejte, kolik indoorových stěn se každý rok otevře v Evropě a kolik tam jezdí lezců. Jsou to ohromná čísla,“ líčí popularitu sportu Simon.

Zájem lezců dokonce Kalymnosu pomohl překonat ekonomickou krizi, s níž se většina Řecka vyrovnávala mnohem hůř. Ročně sem přijede přes deset tisíc horolezců. „Zájem začal stoupat v roce 2006. Nejrušnější je jaro a podzim, to tu pracuje každý. V létě je to volnější, protože je velké vedro. Ale lidé sem jezdí třeba i v srpnu, aby zkombinovali lezení s rodinnou dovolenou,“ pochvaluje si majitelka obchodu Sophia Lagoudiová. 

Oblíbený „proti své vůli“

Na Kalymnosu trvale žije jen 12 tisíc lidí. Je to málo, ale před dvaceti lety tu byly jen „spící vesnice“ s tuctem domů, jednou hospodou a malým obchůdkem. Dnes tu kromě hotelů, hostelů, několika supermarketů a kaváren najdete například i fyzioterapeutickou kliniku. „Žili jsme si tu po svém a ani jsme se do turistického ruchu zapojovat nechtěli. Pak ale přišlo lezení, což přineslo delší turistickou sezónu,“ říká starosta Kalymnosu Ioannis Galouzis.

TIP: Chatky na vysoké noze: Slovinsko láká zájemce o glamour camping

Řecký ostrov Kalymnos je považován za jedno z nejbezpečnějších míst pro lezení, a to také díky práci místních, kteří se neúnavně o všechny trasy starají. Pravidelně z nich odstraňují například spadlé kameny. A i díky pevné opoře úřadů a finanční pomoci z fondů Evropské unie se jim tento ostrov daří přeměňovat na horolezecký ráj. 

Vlk japonský (Canis lupus hodophilax) byl s 30 cm v kohoutku nejmenším ze všech poddruhů vlka obecného. Byl také více podoben psu, což vedlo japonského zoologa Yoshinoriho Imaizumia ke spekulacím, zda nejde o zcela samostatný druh. S tímto názorem však většina zoologů nesouhlasila a mezi laiky se pro šedivě zbarvenou šelmu ustálil název horský vlk. V japonských horách je po něm pojmenováno hned několik míst – Vlčí plošina, Vlčí močál, Vlčí skála nebo Průsmyk vyjícího vlka.

V legendách žije dál

Epidemie vztekliny si vybrala svou daň a v roce 1905 byl vlk japonský oficiálně prohlášen za vyhynulého. Lidé sice i nadále udávali, že šelmu osobně spatřili na různých místech Japonska, ale výskyt nikdy nebyl prokázán.

Někteří Japonci stále věří, že vlk žije. Podle legendy se totiž jedná o ochránce, který bezpečně doprovází domů každého poutníka. Pokud se ovšem osamělý chodec za vlkem ohlédne nebo na své cestě upadne, hrozí mu nebezpečí, že bude svým tichým průvodcem napaden.

Z pomocníka nepřítelem

Pro vesničany byl vlk původně pomocníkem, protože je zbavoval divokých prasat, vysoké zvěře a zajíců, kteří ničili úrodu. Ulovit kořist větší než byl sám, pro něj nepředstavovalo žádný problém. Jednou z hlavních příčin úpadku populace vlka japonského byla již zmíněná vzteklina, která do Japonska dorazila v průběhu 17. století. První případy nakažených vlků jsou hlášeny z roku 1732. Nemoc se nemilosrdně šířila dál na východ a zanechávala za sebou desítky mrtvých.

TIP: Člověk vlkovi vlkem: Vlčí matka Tanja Askani a její život se šelmami

Stále početnější Japonci navíc potřebovali víc a víc dřeva na stavbu cest, obydlí a mostů, a tak se kácely velké části lesa a pro vlky bylo čím dál tím méně potravy. Zřejmě proto začali napadat dobytek a z mýtických ochránců se postupně stali nepřátelé farmářů. Všechny tyto změny způsobily, že vlka japonského si dnes můžeme prohlédnout už jen v muzeích v Japonsku, Holandsku a Anglii, kde se nachází několik vycpaných exemplářů.

Obvinění adresované Charlottě Masarykové (1850–1923), které vyšlo v Národních listech na jaře 1905 pod titulem Zasláno, znělo: „Vaše strana, paní Masaryková, ubila ženu. Řeknu to jinak: Vy jste ubila ženu, neboť není Vaší strany v Čechách, ale jste Vy sama svou stranou a jejím faktorem.“ Jaké byly okolnosti a důsledky tohoto závažného nařčení?

Paní Masaryková!

Na počátku nového století se kulturní a politický život žen soustředil v Ženském klubu českém, který byl založen roku 1903 v Praze. Organizace sdružovala aktivistky napříč společenskými vrstvami i politickou orientací.

Poklidné vody narušily události, jež následovaly po schůzi 7. dubna 1905. Tehdy oznámila Charlotta Masaryková tajemnici klubu, Čechoameričance Josefě Humpal-Zemanové (1870–1906), rezignaci účetní a současně zmínila její důvody.

Zřejmě se musely týkat přímo osoby Humpal-Zemanové, neboť ta se urazila, a aniž by Masarykovou nechala domluvit, schůzi opustila. Následkem rozčilení ji však na ulici stihla mozková příhoda, v jejímž důsledku ochrnula na pravou polovinu těla a přišla o řeč.

Reakce se dostavila rychle: 15. dubna uveřejnila spisovatelka a dramatička Božena Viková-Kunětická (1862–1934) svoji obžalobu Masarykové, a to navzdory faktu, že se akce klubu neúčastnila, takže neměla přehled o skutečném průběhu události. Navíc zcela opomenula skutečnost, že tajemnice již delší čas trpěla zdravotními problémy. Kromě zmíněného nařčení vytýkala nacionalisticky smýšlející spisovatelka „cizince“ Masarykové rovněž nepochopení české ženy, odsoudila veškeré její emancipační aktivity a osočila ji z ovlivňování manžela i realistů (České strany lidové): „Cítím jasně, že jste Vy zformovala činnost a názory svého muže, zformovala jste jeho stranu a teď chcete zformovat českou ženskou duši. Ale tu nezformujete!“ 

Útok se tak dotkl i samotného Masaryka, což ještě podtrhlo tvrzení Vikové-Kunětické, že „jméno Masaryk v českém hnutí nemá významu“.

Vytrestaná útočnice

Nespravedlivý a hloupý veřejný atak Vikové-Kunětické vyvolal mnohé negativní reakce a autorka svým neuvážlivým činem přišla o řadu příznivců. Následující vývoj přibližují slova redaktora Času Jana Herbena:

„Dostávám denně haldy dopisů, plných úžasu a rozhořčení nad ‚Zaslánem‘ pí Kunětické (…). Lidé nejrůznějších končin naší vlasti jsou konsternováni a rozčarováni, jak autorka mohla tohleto jenom napsati?“

K zástupům rozhořčených patřily rovněž představitelky ženského hnutí, které spisovatelku nijak nešetřily:

„Vězte však, paní Kunětická, že Vaším v jakés zaslepené vášni napsaným ‚Zaslánem‘ v Národních listech mohla ranit mrtvice nejen paní Masarykovou, ale všechny slušné lidi z kteréhokoliv tábora sociálního vyznání.“

Vášnivá předpojatost, s níž se známá spisovatelka vrhla do útoku, v neposlední řadě vedla ke vzniku satirické básně nazvané Píseň o Boženě, bojovné ženě, která byla otištěna v Ženském obzoru. Z uvedené ukázky je patrné, že osočení Masarykové mělo i politický podtext, který se týkal veřejné činnosti Charlottina chotě:

„Jak archanděl tu s mečem stojí
autorka ‚Copu‘, ‚Holčičky‘.
Má vřelé srdce pod svou zbrojí
A elegantní botičky.

Houfnice všecky vlastenecké
sympatizovat budou s ní.
– Ať žijou všecky listy české,
jež realistku pošpiní!“

Vedle odsouzení ze strany politické veřejnosti, ženského hnutí a čtenářů, měla aféra dopad i na soukromí Vikové-Kunětické. Odvrátil se od ní například dlouholetý přítel básník Josef Svatopluk Machar, který si do té doby nesmírně cenil její osobnosti i tvorby. Podle vlastních slov ztratil víru ve vnitřní pravdivost jejího díla. Následně jí vytkl, že není možné vyřadit z národa někoho, koho ani nezná: „(…) to je směšnost a směšnost zabíjí.“ A nekompromisně uzavřel přátelství slovy: „Rozcházíme se.“

Punc nezralosti

Výsledkem nešťastné kauzy bylo především oslabení českého ženského hnutí. Aféra způsobila rozkol v Ženském klubu, z něhož vystoupily kromě Charlotty Masarykové také členky Masarykovy realistické strany a další představitelky.

TIP: Kdo byla Charlotta Garriguová: Masarykova osudová žena na celý život

Božena Viková-Kunětická, autorka pokrokových děl věnovaných ženské otázce (Cop, Holčička, Medřická), paradoxně také přispěla k přesvědčení, že ženy nejsou ještě zralé pro veřejně politický život. Neboť jak uvedla ve své obžalobě, v rozporu s požadavkem rovnoprávnosti by pro ženy měly stále existovat nějaké výjimky:

„Teď lhostejně šlápla jste na šíji jedné z našich žen. Nemusí mít jména. Stačí, že je ženou (…).“ Podkopala tak nejen snahy Ženského klubu, ale i své vlastní.

Sluneční koróna je sice velice řídká, ale zároveň žhne ohromujícími teplotami, které se pohybují mezi 1 a 6 miliony kelvinů. Zatím není jasné, co tyto velmi vysoké teploty vyvolává. Koróna září asi jako Měsíc v úplňku, ale vzhledem k záření samotného Slunce není za normálních okolností lidským okem viditelná. Příležitost k pozorování koróny se naskytne jen když dojde k úplnému zatmění Slunce.

Pozorování za úplných zatmění Slunce využil i Bejnamin Boe se svými kolegy v novém výzkumu. Analyzovali pozorování sluneční koróny, která byla pořízená během 14 úplných zatmění Slunce za posledních dvacet let. Jako první na světě využili takové snímky ke studiu magnetického pole koróny Slunce.

TIP: Sluneční koróna je větší, než se myslelo. Sahá až 8 milionů kilometrů daleko

Vědci zjistili, že magnetické pole je mnohem rozsáhlejší a strukturovanější, než jsme si doposud mysleli. Běžně zasahuje do vzdálenosti větší než 4 průměry Slunce a nikoliv jen 2,5 průměry Slunce, jak se odborníci domnívali. Také se výrazně mění v čase, v průběhu slunečního cyklu. Během období minimální aktivity Slunce je magnetické pole koróny uspořádané mezi póly a rovníkem Slunce. Během maxim sluneční aktivity je toto magnetické pole mnohem méně uspořádané.

Hvězdy podobné naší mateřské stálici, tzv. dvojníci Slunce, umožnily astronomům „cestovat v čase“ a spatřit doslova macešské podmínky převládající jak v raném věku naší soustavy, tak v jejím budoucím vývoji – stejně jako v planetárních systémech kolem jiných hvězd. Zmíněné výzkumy mohou vést k důkladnému nahlédnutí do počátků života na Zemi a k odhalení, jak (ne)pravděpodobný je jeho vznik jinde ve vesmíru.

Zničující mládí

Výzkum ukázal, že v době svého mládí – tj. před více než čtyřmi miliardami let – rotovalo Slunce zhruba 10× rychleji než dnes, přičemž generovalo mnohem mohutnější magnetické pole a jeho celková aktivita byla podstatně intenzivnější. Mimo jiné to znamená, že produkovalo několiksetkrát silnější rentgenové a ultrafialové záření než v současnosti. 

Je velmi pravděpodobné, že stejně aktivní mohou být i ostatní hvězdy typu Slunce. Nicméně pokud organismy na Zemi přestály ranou sluneční aktivitu, můžeme totéž očekávat u dalších podobných stálic. Jestliže tedy vývoj na naší planetě dospěl až k výskytu inteligentního života, mohlo by se to zopakovat i v případě jiných analogů Slunce či jemu podobných hvězd.

Na správné stopě?

Astronomové hledající stopy života za hranicemi Sluneční soustavy musejí počítat s tím, že v naší Galaxii existují k posouzení stovky miliard stálic. Ke zúžení pátrání je proto potřeba nejprve vyřešit otázku, jaký druh hvězd může s největší pravděpodobností hostit obyvatelné planety. 

Z nedávné studie jednoznačně vyplynula skupina stálic spektrální třídy K, tzv. oranžoví trpaslíci. V porovnání se Sluncem se jedná o méně zářivé objekty, ale stále jsou jasnější než nejslabší stálice. Mohou tak představovat obzvlášť nadějný cíl pro hledání signálů živých forem. Žijí dlouho, 17–70 miliard let v porovnání s 10 miliardami v případě Slunce, což poskytuje pro vývoj života dost času. V mládí nejsou tak aktivní jako například stálice třídy M, tedy červení trpaslíci.

Ti zas poskytují některé výhody při hledání obyvatelných planet: Jde o nejčetnější typ hvězd v Galaxii, zahrnující asi 75 % všech stálic, a svítit mohou i několik bilionů roků. Například kolem červeného trpaslíka TRAPPIST-1 obíhá hned sedm kamenných planet velikostí podobných Zemi.

Nicméně neklidné mládí červených trpaslíků znamená pro potenciální život velký problém (viz Výbušní trpaslíci). Hvězdné erupce jsou u nich podstatně četnější a silnější než u mladých stálic typu Slunce. Hvězdy třídy M jsou v počátcích své existence mnohem jasnější po dobu několika miliard let, což může vést k vypaření oceánů na planetách v obyvatelné zóně. Nadějněji se proto jeví třída K, jejíž členky se z hlediska vlastností nacházejí mezi červenými trpaslíky a stálicemi podobnými Slunci.

Vědci rovněž zvažují a studují současnou přítomnost kyslíku a metanu v atmosféře planet, která může signalizovat život. Zmíněné plyny totiž jeden s druhým reagují a navzájem se ničí. Jestliže jsou tedy v atmosféře přítomny oba, musí je něco rychle produkovat – možná právě živé formy.

Úkol pro lovce

V dubnu 2018 vypustila NASA družici TESS neboli Transiting Exoplanet Survey Satellite, jež má za úkol pátrat po exoplanetách přibližně u 400 tisíc hvězd. Tým astronomů z několika univerzit z nich vybral nejnadějnější cíle: Připravený katalog obsahuje 1 822 stálic, pro něž je družice dostatečně citlivá k nalezení planet podobných Zemi – tedy těch, jež od mateřských hvězd dostávají srovnatelné množství energie jako naše planeta od Slunce.

Mezi zvolené objekty patří povětšinou jasní a chladnější trpaslíci s teplotou v rozmezí 2 700–5 000 K. Volba na ně padla s ohledem na jejich jasnost: Ty nejjasnější od nás dělí zhruba šest světelných roků. Katalog zahrnuje i 227 hvězd, u nichž bude TESS pátrat nejen po planetách dostávajících stejnou dávku záření jako Země, ale také po tělesech na vzdálenějších dráhách, jež pokrývají celkový rozsah obyvatelné zóny až po odlehlejší orbity odpovídající trajektorii Marsu ve Sluneční soustavě.

TIP: Nový lovec exoplanet TESS objevil první planetu podobnou Zemi

Zatím nevíme, kolik planet TESS u hvězd uvedených v katalogu objeví či zda budou některé obyvatelné, avšak vyhlídky se zdají příznivé. Z dřívějších studií totiž vyplývá, že v obyvatelných zónách chladných stálic (červených trpaslíků) by mělo existovat mnoho kamenných oběžnic. Jde o významný okamžik v historii lidstva a obrovský skok v pochopení našeho místa v kosmu.

K funkci prezidenta vedla pro Nelsona Mandelu dlouhá a drsná cesta, včetně 27 let vězení. Přestože byl odsuzovaným komunistou, a pro některé dokonce i teroristou, jenž nesměl až do roku 2008 vstoupit na území USA, získal si mezinárodní uznání za hájení práv černochů a celý svět jej vnímal jako symbol boje za lidskou důstojnost.

Vyšší princip

Své anglické jméno dostal Nelson až v sedmi letech od učitele v metodistické škole, kam ho roku 1925 poslala jeho matka – negramotná, ale oddaná křesťanka. I Nelson se brzy stal věřícím metodistou. Ve škole se věnoval angličtině, historii, geografii a především dějinám Xhosů, osmimilionového národa žijícího převážně na jihovýchodě JAR, k němuž sám patřil. Když poslouchal příběhy o odvaze svých předků za válek odporu, začal snít, jak i on přispěje k boji za svobodu vlastního lidu.

Později studoval na univerzitě Fort Hare, určené jen původním africkým obyvatelům. Po prvním roce jej ovšem vyloučili, protože se přidal k bojkotu voleb do studentské zastupitelské rady kvůli mizerné univerzitní stravě. Právnický titul nakonec získal dálkově na University of Witwatersrand. 

Politika apartheidu

Už za studií se aktivně zapojoval do opozice proti režimu bílé menšiny. Přátelil se s členy komunistické strany, na jejichž setkáních ho oslovila idea rovnosti ras, přesto do partaje nevstoupil – kvůli programovému odmítání víry. Později ho ovšem ovlivňovaly texty Marxe, Engelse i Lenina. V roce 1942 se stal členem Afrického národního kongresu (ANK), socialistické strany bránící zájmy černošského obyvatelstva. O dva roky později v jejím rámci spoluzakládal dynamičtější Ligu mladých ANK a v roce 1951 byl zvolen prezidentem organizace.

Ve volbách roku 1948 směli k urnám v JAR jen občané bílé pleti, přičemž vyhrála Národní strana. Ta v zemi zavedla politiku apartheidu, stojící na rasové segregaci, zejména v dopravních prostředcích, kinech, školách, parcích či nemocnicích. Zařízení určená původnímu africkému obyvatelstvu měla přitom mnohem horší vybavení než jejich protějšky pro bělochy. Politika apartheidu pak přetrvala až do roku 1994.

Revoluce násilím

Od poloviny 20. století podněcoval Africký národní kongres masivní protesty, bojkoty, stávky i další akty občanské neposlušnosti. V roce 1952 jej Mandela vedl v kampani vzdoru proti nespravedlivým zákonům. Tehdy bylo zatčeno na osm tisíc černochů kvůli „vzpírání se apartheidovým právům a předpisům“. Mandelu spolu s dalšími 19 lidmi odsoudili k devíti měsícům tvrdé práce s odkladem na dva roky.

Zpočátku sice zastával mírnou cestu odporu inspirovanou Gándhím, ale v roce 1955 dospěl k závěru, že si ukončení apartheidu vyžádá násilnou revoluci, a začal přemýšlet o partyzánské válce. Téhož roku přijal Kongres lidu Chartu svobody, jejíž hlavní body tvořily demokracie, rasová rovnost a znárodnění velkých podniků. Kongres nakonec rozehnala policie, nicméně Charta se stala základem pro hnutí antiapartheidu. Mandela pak čelil obvinění z vlastizrady, ale byl osvobozen.

Kopí národa

Umkhonto we Sizwe neboli „kopí národa“ bylo ozbrojené křídlo ANK, inspirované hnutím Fidela Castra. Od roku 1961 mu velel právě Mandela, Spojené státy však militantní skupinu označily za teroristickou a její členové nesměli až do roku 2008 vstoupit na americké území. S přetrvávající myšlenkou na svržení bílé nadvlády násilím absolvoval Mandela v roce 1962 v Etiopii kurz vedení guerillové války, ale jihoafrické úřady ho chytily a spolu s dalšími příslušníky Umkhonto we Sizwe stanul před soudem za plánování převratu. 

Rozsudek zněl na doživotí, nakonec však Nelson strávil za mřížemi „jen“ 27 let. V roce 1990 jej po mezinárodním nátlaku propustili na příkaz prezidenta Frederika Willema de Klerka. Tehdejší první muž Jihoafrické republiky si uvědomoval, že apartheid nelze udržet silou, a veškeré politické úsilí napínal k ukončení nadvlády bílé menšiny bez krveprolití. 

Duhová země

Mandela se stal předsedou ANK v červenci 1991, přeměnil jej z bojové organizace na umírněnou politickou stranu a zároveň se zřekl ozbrojeného boje. Spolu s de Klerkem pak v roce 1993 obdržel Nobelovu cenu za mír. O rok později jeho strana v prvních skutečně svobodných volbách přesvědčivě zvítězila a aktivista stanul v čele Jihoafrické republiky coby první černošský prezident, zatímco de Klerk zaujal místo viceprezidenta. 

TIP: Ani bílá ani černá: Historie boje za jednobarevnou krev

Jako hlava státu se Mandela zasadil o usmíření v rámci země a vytvoření ideálu „duhového národa“, což ovšem radikály toužící po vyhnání bělochů zklamalo. Ústava z roku 1995 zakazovala diskriminaci menšin, přičemž Mandela dál aktivně bojoval za lidská práva a podporoval řadu sociálních hnutí, a to i po skončení svého mandátu v prosinci 1997. Stal se tak celosvětově uznávanou osobností, symbolem nezlomného ducha a inspirací pro mnohé další generace.

Rezistentní bakterie jsou stále palčivějším problémem dnešní medicíny. Vědci a lékaři intenzivně pracují na tom, aby proti těmto nezdolným mikrobům nalezli použitelné zbraně. Tým americké Princeton University vyvinul pozoruhodnou látku, označovanou jako Irresistin-16, která na molekulární úrovni funguje jako otrávená šipka.

Tato látka projde buněčnou stěnou bakterie jako vystřelená šipka. Když zasáhne cíl, účinkuje jako jed, který ničí molekuly folátu, čili kyseliny listové, nezbytného pro syntézu nukleových kyselin. Tím zničí bakterii zevnitř, přičemž je imunní vůči stávajícím mechanismům bakteriální rezistence.

Podle vedoucího výzkumu Zemera Gitaie jde o první antibiotikum, které účinkuje jak proti Gram-pozitivním, tak i proti Gram-negativním bakteriím, tedy oběma základním typům bakterií, které se rozlišují podle jejich buněčné stěny, takzvaným Gramovým barvením.

TIP: Rozděl a panuj: Nejlepší je nechat bakterie bojovat proti sobě navzájem

Látka jako je jako Irresistin-16 představuje svatý grál výzkumu antibiotik – tedy antibiotikum, které je zároveň účinné proti infekci, imunní vůči rezistenci a především bezpečné pro pacienty. Vědci tuto látku vyzkoušeli v testech na vznik rezistence, během nichž této látce opakovaně vystavovali velké množství generací bakterií. Zatímco vůči zároveň testovaným klasickým antibiotikům si bakterie velmi rychle vytvořily rezistenci, s Irresistinem-16 si nedokázaly poradit. Díky tomu látka rovněž získala své jméno.

Kolorovaný snímek zachycuje pracovníky závodu Castle Bromwich Aircraft Factory při instalaci motoru Merlin 46 do stíhačky Supermarine Spitfire Mk.VB. Vidlicové dvanáctiválcové kapalinou chlazené agregáty Rolls-Royce Merlin představují jedny z nejznámějších a zároveň nejlepších leteckých motorů celé druhé světové války, které vznikly v několika desítkách variant.

Jméno Merlin, které jim společnost Rolls-Royce dala, přitom neodkazuje na známého kouzelníka z legendy o králi Artušovi, nýbrž na malého sokolovitého dravce dřemlíka tundrového, kterému se v angličtině říká právě Merlin.

TIP: Setkání historie se současností: Stíhací letouny RAF 1940–1960

Jedna z výškových variant označená číslem 46 se montovala do letounů Spitfire Mk.V, Spitfire PR Mk.IV, Spitfire Mk.VII, Seafire Mk.IB a Seafire Mk.IIC a mezi lety 1941 a 1943 se jí vyrobilo 3 669 kusů. Vzletový výkon motoru vážícího necelých 630 kg činil 820 kW (1 115 koní) při 3 000 otáčkách za minutu, ve výšce 4 267 m pak ze sebe dokázal „vymáčknout“ 1 055 kW (1 434 koní). Poháněl jej letecký benzin s oktanovým číslem 100, chladicí kapalinu tvořila ze 70 % voda a z 30 % ethylenglykol.

U norského města Alta, které leží za polárním kruhem, došlo před několika dny k masivnímu sesuvu půdy. Nikdo sice nebyl zraněn, ale několik domů tato katastrofa smetla do moře. Lavina půdy měla šířku asi 700 metrů a mocnost přes 150 metrů. 

Příčinou tohoto jevu je takzvaný senzitivní jíl. Jedná se o formu velmi citlivého mořského jílu, který se může nesmírně rychle změnit z pevného na tekutý. Protože jde původně o usazeniny, nachází se nejčastěji u pobřeží, zejména v Kanadě a skandinávských zemích.

Tvoří tam rozsáhlé plochy, které leží i několik set metrů nad hladinou současné hladiny moře –⁠ a mnohdy na nich žijí lidé. Problém je, že pevnost této hmoty pomalu klesá. Pokud se zmenší dostatečně, pak se původně pevná hmota může změnit téměř okamžitě na tekutinu, která se pak chová podle zákonů gravitace a stéká do moře.

TIP: Obří závrty a propadající se silnice: Příčinou je rychlá výstavba, havárie a obcházení pravidel

Tento jev už v severských zemích vedl mnohokrát k obrovským katastrofám, které měly nejen značné hmotné následky, ale také připravily o život stovky lidí. Jedním z prvních historických dokladů je zánik norského městečka Sarpsborg, které na začátku 18. století sesuv půdy zcela zničil –⁠ většině obyvatel se naštěstí podařilo uniknout.

Některé příběhy patří již neodmyslitelně k dějinám příslušných vědeckých disciplín. Jsou neustále tradovány a slouží jako demonstrace pokroku či naopak zpátečnictví, jež posunulo anebo zbrzdilo vývoj toho kterého oboru. V případě našeho příběhu se setkáváme s obojím – jde o ukázku myšlenkového zpátečnictví, které ale v posledku znamenalo pokrok a příklon k racionálnímu uchopení reality okolního světa. Tato zajímavá událost se odehrála v době vzmáhajícího se osvícenství a počínajícího rozkvětu přírodních věd.

Lékař a vědec na cestách

Hlavní aktérem příběhu byl švýcarský přírodovědec, lékař a geograf Johann Jakob Scheuchzer. Tento pozoruhodný učenec se narodil 2. srpna 1672 v Curychu jako syn vrchního městského lékaře. Není proto divu, že se dal na studia lékařství, která později doplnil o matematiku. Roku 1696 se ze studií vrátil do rodného města a stal se po vzoru otce městským lékařem. Navíc mu již tehdy bylo přislíbeno univerzitní místo profesora matematiky. To ale získal až mnohem později, v roce 1710. Mezitím byl ještě zvolen členem anglické Královské společnosti, což byla nesporně velká pocta. Další významný kariérní postup v podobě pozice vrchního lékaře Curychu a profesora fyziky pak pro Scheuchzera přišel až několik měsíců před jeho smrtí, v lednu 1733. 

Scheuchzer sepsal kolem 34 odborných prací, mnohé z nich ale zůstaly v podobě nevytištěných rukopisů. Většina se týká přírodních zajímavostí, s nimiž se setkal, a cest, které podnikl. Mezi nejvýznamnější příspěvky tohoto Švýcara patří právě jeho cestovatelské zápisky a zeměpisná pojednání. Jako jeden z prvních podrobně popsal geografii své země a v roce 1712 vydal její podrobnou mapu. Až do konce 18. století šlo o nejlepší mapu státu. 

Byl to výsledek jeho četných cest po švýcarských údolích i horách. V roce 1705 navštívil proslulý Rhonský ledovec ve výšce přes 3 000 m. n. m. O rok později se zmiňuje také o dracích, kteří podle vyprávění některých „důvěryhodných“ mužů obývají švýcarské jeskyně. Vlivem těchto zápisků ztratil později Scheuchzer neprávem důvěryhodnost. Neboť víra v draky a další legendární tvory byla v jeho době ještě obecně rozšířená. Posilovaly ji i nálezy kostí zvířat z doby ledové v četných jeskyních od Francie po Rumunsko. Scheuchzer sám ale v draky spíše nevěřil, pouze cítil povinnost zaznamenat údajné očité svědectví, které se k němu doneslo.

Vítězství biblických reálií

Scheuchzer rozhodně nebyl žádný hlupák, pošetilec nebo dogmatický zabedněnec, který by si zasloužil výsměch současných historiků vědy. Stal se však hlavní postavou jednoho z nejkurióznějších případů v dějinách paleontologie a přírodních vědách vůbec. V jeho velmi širokém spektru zájmů byl také výzkum zkamenělin.

V této době ještě paleontologie jako věda neexistovala a mnohde dosud převládaly nesmyslné názory na původ zkamenělin coby výsledek tvořivé síly hvězd nebo spontánního novotvoření. Učencům s poněkud otevřenější myslí už ale bylo jasné, že tyto fosilie jsou skutečně pozůstatky kdysi dávno existujících organismů, ačkoliv si neuměli představit, o jak vzdálenou minulost se jedná. V Scheuchzerově době byl totiž stále obecně přijímán výpočet stáří světa, s nímž přišel o půlstoletí dříve irský arcibiskup James Ussher z Armaghu – totiž, že svět byl stvořen v roce 4004 př. n. l. Nevíme sice, jak se na tuto otázku díval Scheuchzer, jako věřící člověk však vykládal podstatu zkamenělin rovněž za pomoci biblických reálií. 

Kostru, která byla v roce 1726 objevena v lomu u Öhningenu, ve svém díle o přírodních zajímavostech Švýcarska Lithographia Helvetica popsal jako pozůstatky dítěte, které zemřelo při potopě světa. Zkamenělina byla asi metr dlouhá a při troše fantazie skutečně připomínala kostru zmrzačeného dítka. Označení Homo, diluvii testis („člověk, svědek potopy“) se brzy proslavilo. Scheuchzer objevil první důkaz potopy světa, tak jak je popisována v biblickém příběhu o Noemovi!

Učenec se zkrátka nechal předem ovlivnit svými očekáváními a důvěrou v doslovné znění bible. Jinak je totiž těžké uvěřit, že by mohl takovou kostru skutečně považovat za lidskou.

Okrouhlá lebka s velkými očnicemi by dnes nenechala nikoho na pochybách, že se nejedná o člověka, ba dokonce ani o savce. Přesto Scheuchzerova interpretace nálezu zůstala v platnosti po další desetiletí a definitivně byla vyvrácena až o 85 let později.

První pochybnosti o lidském původu zkameněliny se ale objevily už roku 1758, kdy švýcarský matematik a přírodovědec Johanes Gessner označil fosilii za pozůstatky sumce. V roce 1777 byl zase slyšen názor, že by mohlo jít o velkou ještěrku. I když ani jedna domněnka nebyla správná, Scheuchzerův omyl byl již očividný.  

Není to člověk, ale… 

V roce 1802 se zkamenělina dostala do Teylerova muzea v holandském Haarlemu, kde se nachází dodnes. Tam ji o devět let později spatřil výzamný francouzský přírodovědec Georges Cuvier, který proslul schopností zjistit původ a vzhled jakéhokoliv živočicha podle jediné kosti. Vědcova intuice a znalosti nezklamaly ani v tomto případě, Cuvier prakticky ihned prohlásil, že se jedná o pravěkého velemloka. Pomohl mu přitom i fakt, že mezitím odkryl další části horniny, které původně zakrývaly fosilii zkoumanou Scheuchzerem. Legenda o člověku, utonulém při potopě světa, definitivně vzala za své.

TIP: Historie, která se nekonala: Je londýnské kladivo důkazem o potopě světa?

Miliony let starý mlok byl vědecky popsán až roku 1831 jako Salamandra scheuchzeri. O šest let později byl přejmenován na dosud platné vědecké přízvisko Andrias scheuchzeri. Jeho objevitel tedy nepřišel zkrátka – je s tímto tvorem spojen navždy.