V Mléčné dráze je celá řada hvězdokup, ve kterých se nachází množství zajímavých objektů. Některé z nich jsou opravdové skvosty. Týká se to i dvojhvězdy CX1, kterou pozorujeme ve hvězdokupě Terzan 5, vzdálené od nás asi 19 tisíc světelných let. Tahle dvojhvězda obsahuje hvězdného vampýra, který je ještě ke všemu dr. Jekyllem a panem Hydem.

Dvojhvězdu tvoří běžná hvězda s neutronovou hvězdou. Mnohem menší a hustší neutronová hvězda přitom vysává ze svého společníka hmotu, čemuž astronomové říkají hvězdný vampyrismus. Takové věci se občas stávají. Ale jen nesmírně vzácně dochází k tomu, že neutronová hvězda přestane sosat hmotu a zapne se jako pulzar.

Hvězdný dr. Jekyll a pan Hyde

Astronomové v takovém případě pozorují, že se intenzivní zdroj rentgenového záření, které vydává hmota od krmící se neutronové hvězdy, náhle přepne na intenzivní a nesmírně rychlé rádiové signály pulzaru. Takovým systémům se říká dr. Jekyll a pan Hyde. Jak uvádí člen týmu objevitelů Gregory Sivakoff z kanadské University of Alberta, v tuto chvíli známe jen tři takové potvrzené dvojhvězdy.

TIP: Amatérští astronomové objevili opravdovou raritu: Neutronovou dvojhvězdu

Dr. Jekylla a pana Hydea ve hvězdokupě Terzan 5 objevil tým projektu Milky Way ATCA and VLA Exploration of Radio Sources in Clusters (MAVERIC), který zkoumá rádiové zdroje v Mléčné dráze. Analyzovali data vesmírné rentgenové observatoře Chandra za 15 let a všimli si, že se dvojhvězda CX1 zvláštně přepnula. Podobné systémy jsou pro astronomy velice cenné a CX1 se jistě dočká intenzivního výzkumu.

Návštěvník amerického Apalačského pohoří jen těžko přehlédne více než metr vysoké „mohyly“ navršené z hlíny a písku. Jsou dílem mravence druhu Formica exsectoides, který je domovem na východě USA. Protože se hojně vyskytuje v Alleghenském hřebeni Apalačských hor, vysloužil si u místních lidí jméno alleghenský mohylový mravenec.

Evoluce jako nejlepší konstruktér

Mohyly, které jsou hnízdem těchto mravenců, jsou protkány hustým systémem chodeb a jejich labyrint sahá hluboko pod úroveň okolního terénu. Nadzemní „poschodí“ prohřívaná sluníčkem využívají mravenci k inkubaci vajíček a odchovu larev. Suterén mraveniště kolonii slouží jako „technické zázemí“.

O alleghenského mohylového mravence se nezajímají jen biologové, ale také letečtí konstruktéři z Ohijské univerzity vedení Carlosem Castrem. Ti u mravence hledají inspiraci pro výrobu superpevných spojů. Mravenci totiž přinášejí do hnízda kořist, která někdy stonásobně převyšuje hmotnost jejich vlastní tělesné schránky. Přitom dochází k enormní zátěži spoje mezi hlavou a hrudí. Jak to, že mravenci jeho obludný náklad nezlomí krk?
Evoluce měla na řešení podobných „konstrukčních problémů“ miliony roků a u mravenců je dovedla k dokonalosti.

Podceněné „supertělo“

Castro a jeho spolupracovníci doufají, že se jim „průmyslovou špionáží“ v přírodě povede zdokonalit nejen moderní letadla, ale třeba i roboty. Mravence druhu Formica exsectoides si nevybrali cíleně pro jeho výkony. Hlavní roli tu sehrál fakt, že mohli celkem snadno získat dostatek mravenců pro výzkum z umělé kolonie, kterou udržují na univerzitě pro svůj vlastní výzkum tamější entomologové.

Letečtí konstruktéři předběžně odhadli, že spoj mezi hlavou a hrudí mravence vydrží zátěž tisíckrát větší, než je hmotnost mravenčího organismu. Ve studii, kterou zveřejnil vědecký časopis Journal of Biomechanics, však prokázali, že mravenčí „krk“ vydrží zátěž až 5 000krát vyšší, než je hmotnost mravence. „Jak se ukázalo, dost jsme mravence podcenili,“ přiznal Castro.

Ani tvrdý, ani měkký spoj

Vědci zkoumali spoj mezi hlavou a hrudí mravenců elektronovým mikroskopem a také pomocí magnetické rezonance. Odolnost spoje studovali na mravencích, které znehybnili pobytem v nízké teplotě. Mravence pak připevnili na podložku a umístili do upravené centrifugy. Zvyšováním otáček odstředivky vystavovali mravenčí „krk“ stále vyššímu přetížení. Spoj se začal deformovat už při zátěži, která se vyrovnala 350 hmotnostem mravenčího těla. K jeho porušení však docházelo až při mnohem vyšších zátěžích od 3 500 do 5 000 násobků hmotnosti mravenčího těla.

Elektronový mikroskop a magnetická rezonance odhalily, proč je spoj tak odolný. Hlava a hruď mravence jsou kryty tvrdou a pevnou vnější kostrou z chitinu. Navzájem jsou však spojeny měkkými tkáněmi. Teprve mnohonásobné zvětšení elektronového mikroskopu ukázalo, že k ukotvení měkké spojovací tkáně na pevný povrch vnější kostry slouží mikroskopické výběžky vnější tuhé kostry, které zřejmě napomáhají dokonalému rozložení tahů a tlaků při zátěži spoje. Magnetická rezonance představila vědcům další „fígl“ evoluce. Tím je pozvolný přechod mezi měkkou spojovací tkání a pevnou vnější kostrou. Ve spoji není patrné ostré rozhraní mezi pružnou a pevnou tkání, kde by mohlo docházet k silným pnutím. Naopak, měkká tkáň postupně ztrácí pružnost a nabývá na tuhosti. Jeden typ tkáně plynule přerůstá v druhý.

Mravenčí roboti do kosmu

Carlos Castro se rozhodl prostudovat do detailu poměry sil v mravenčím krku během zátěže. Pořídil proto detailní rentgenové snímky spoje mezi mravenčí hlavou a hrudí pomocí speciálního počítačového tomografu a data z nich pak převedl do počítačového modelu, jenž „vidí“ mravenčí „krk“ jako vzájemně propojenou síť tvořenou 6,5 miliony bodů. Pro modelování použili vědci nesmírně výkonného superpočítače. Jen ten dokázal v rozumném čase zvládnout komplikované výpočty. Model beze zbytku potvrdil výsledky experimentů. Při zátěži mravenčího krku“ se největší napětí hromadí skutečně v místech kontaktu měkkých tkání s tuhou vnější kostrou mravenčího těla. Jedinečný „přírodní design“ brání tomu, aby se spoj stal slabým článkem. Mravenci, kteří v minulosti neměli spoj dokonale vyvinutý, neunesli tak velká břemena, nosili do kolonie méně potravy a vyklidili pozice zdatnějším mravencům s odolnější šíjí.

TIP: Delší objížďky jim nevadí: Mravenčí vzorec pro rychlou cestu

Castro doufá, že získané poznatky využije při konstrukci drobných, velmi odolných robotů, kteří zvládnou podobnou zátěž jako alleghenský mohylový mravenec. Konstrukce větších robotů narazí na zásadní problém. Hmotnost roste s třetí mocninou rozměrů a velký robot s anatomií mravence bude příliš těžký. Značnou část energie vynaloží na vlastní pohyb a na zvedání břemen už mu mnoho sil nezbude. Castro je nicméně přesvědčen, že velcí roboti inspirovaní anatomií mravenců najdou uplatnění ve stavu beztíže, například na oběžné dráze kolem Země nebo při letech do vzdálenějších oblastí vesmíru.

Společně s rozmachem letectva během Velké války šel ruku v ruce také vývoj protiletadlových kanonů. Od původně polních či námořních děl lafetovaných na korby náklaďáků vedla cesta až k samohybným prostředkům osazeným specializovanými zbraněmi. Na přelomu let 1916 a 1917 se zrodila také legenda, která se o více než 20 let později stala postrachem spojeneckých letců i tankistů.

Obávaná osmaosmdesátka

Němci přišli s protiletadlovým kanonem ráže 88 mm. Podobných úspěchů dosahovala také 80mm děla a záhy se rozběhla výroba v továrnách Krupp a Erhardt-Rheinmetall. Do konce války vzniklo několik stovek těchto zbraní určených k boji s dohodovými letci.

Více výrobních závodů, improvizace a další vylepšování nakonec vedly k mnoha různým modifikacím 88 a 80mm kanonů. Kvůli větším rozměrům byly umísťovány buď v pevných postaveních, nebo na vozech tažených pásovými traktory. Mobilita baterií umístěných blízko fronty se ukázala jako klíčová, protože snižovala riziko odvetné palby nepřátelského dělostřelectva.

Proti letadlům i opevnění

Obsluha na snímku čeká na nepřátelské letouny připravená k palbě, pozorovatel prohlíží oblohu s dalekohledem. Pro správné nastavení roznětky granátů musela obsluha znát výšku blížícího se letounu, k čemuž sloužily stále přesnější dálkoměry. Ochranu proti nízkoletícím cílům poskytoval například těžký kulomet MG 08. Slabší ráži a menší dostřel v porovnání s kanony kompenzovala vysoká kadence.

TIP: Německá „sekačka na lidi“: Kulomet Maschinengewehr Modell 1908

Protiletadlový kanon 8,8-cm K-Zugfl ak L/45 M 1916 dokázal poslat 10kg granát až do výšky 6 850 m, v případě palby proti pozemním cílům pak činil maximální dostřel téměř 11 km. Plně otočná lafeta zajišťovala odměr 360° a pásové traktory či tahače dokázala vyvinout rychlost až 25 km/h.

Velká čínská zeď není jen jedna. Jde vlastně o nesmírně rozsáhlý systém opevnění, který vznikal téměř dva tisíce let. Tvoří jej mnoho částí a zdí, které vznikly v různých obdobích čínské historie. Jednou z její částí je i severní opevnění, které se nalézá na rozhraní vnějšího a vnitřního Mongolska. Tato část zdi vznikla během panování říše Ťin, v letech 1138 až 1198. Až doposud si vědci mysleli, že tato část Velké čínské zdi vznikla kvůli obraně před Čingischánem a jeho mongolskými hordami.

Archeolog Gideon Shelach-Lavi z izraelské Hebrew University v Jeruzalémě a jeho kolegové nedávno jako první kompletně zmapovali tuto část Velké čínské zdi, která měří přibližně 740 kilometrů. Badatelé nakonec dospěli k závěru, že tato konkrétní zeď nesloužila vojenským účelům. Často prochází údolími, je relativně nízká a probíhá v blízkosti cest. Takové opevnění podle vědců nelze moc úspěšně bránit.

TIP: Fakta o čínském zázraku: Kdy a jak vznikala Velká čínská zeď?

Shelach-Lavi je přesvědčený, že dotyčná zeď na severu Číny pomáhala úředníkům kontrolovat pohyb lidí a stád dobytka. V té době panovalo chladné období a pastevci ze severu měli tendenci pást více na jih. A jak to v podobných případech bývá, severní zeď zřejmě sloužila k výběru daní. Že zřejmě nešlo o vojenskou pevnost potvrzuje i skutečnost, že když Čingischán v roce 1213 skutečně zaútočil na říši Ťin, jeho armáda prošla „opevněním“ jako nůž máslem.

„Problém usplavněné řeky Moravy není problémem lokálním,“ napsal Tomáš Baťa v roce 1930, „neboť usplavněním Moravy přiblížíme se k uskutečnění spojení tří největších středoevropských řek Labe, Dunaje a Odry.“ Po vzniku samostatné republiky totiž stará myšlenka znovu ožila. 

Přiblížit se snu

Mladý stát měl však brzy dost problémů na to, aby se věnoval realizaci veleděl, a tak jedinou otevřenou otázkou zůstala regulace Moravy kvůli častým povodním a v době sucha naopak nízkým průtokům s dopady na úrodnost pozemků. V roce 1927 proto ministerstvo zemědělství prosadilo stavbu díla, které problém vyřeší. Napomohl tomu velkoprůmyslník Baťa, jehož velké myšlenky nikdy neopouštěly a kterého napadlo využít zamýšlené dílo k plavbě – podobně jako například v Holandsku.

Jistě mínil přiblížit se snu o propojení evropských veletoků a levnějšímu spojení se světovými trhy, avšak praktickou stránkou nápadu byla snaha dopravovat levně lignit z firemního dolu Tomáš v Ratíškovicích u Hodonína do vlastní elektrárny v Otrokovicích, která zásobovala kožedělný závod teplem a elektřinou.

Projekt byl v roce 1934 schválen s tím, že z 25milionového rozpočtu devět zaplatí firma Baťa a zbytek stát (náklady se nakonec vyšplhaly o 10 milionů výš). Stavební práce začaly ještě téhož roku a trvaly do podzimu 1938, přičemž se prováděly z většiny ručně (zaměstnaly v časech hospodářské krize na 1 500 lidí), bez větší mechanizace. Provoz byl zahájen ještě tu zimu, 2. prosince. Tomáš Baťa, který v roce 1932 tragicky zemřel, se realizace své myšlenky nedočkal, na projekt po jeho smrti dohlížel bratr Jan Antonín.

Nová vodní cesta

Nová vodní cesta mezi Otrokovicemi a Rohatcem dosáhla délky 52 kilometrů. Z poloviny vede řečištěm Moravy, k níž se připlouvalo po kilometrovém korytu dnes nesplavné Dřevnice, a z poloviny třemi kanály: Spytihněv-Staré Město, Veselí nad Moravou-Vnorovy a Vnorovy-Rohatec. Pro závlahové účely sloužila řada náhonů. Lodě musely proplout 14 plavebními komorami, které vyrovnávají výškový rozdíl na počátku a konci cesty 18,2 metru. U každé byl vystavěn malý „baťovský“ domek pro obsluhu s malým hospodářstvím. Kromě komor bylo třeba zajistit i řadu dalších technicky náročných zařízení, například zvedací železniční mosty nebo jezy s automatickou regulací výšky hladiny ve zdrži. Některé z těchto konstrukcí se dochovaly dodnes, jiné vzaly za války za své a část dosloužila a už nebyla obnovena.

Takzvaný Baťův kanál má lichoběžníkový profil. Je buď jednolodní o šířce ve dně 6 metrů a v hladině 12 metrů, nebo dvojlodní: ve dně 12 a v hladině 19 metrů. Na jednolodních úsecích jsou výhybny, tedy rozšířená místa, nebo přístavy. Voda je stojatá a průměrná hloubka (a minimální pro plavbu) činí 1,5 metru. Plavební komory mají délku 38,5–56,5 metru a šířku 5,2 metru. Na kanále bylo a je možno provozovat „malou“ plavbu, mohou jím tedy plout lodi o délce 38 metrů, šířce 5 metrů, s ponorem 1,2 metrů a s nosností maximálně 150 tun. Nákladní čluny zprvu tahaly koňské potahy a pak traktory. Traktor utáhl dva plně naložené čluny, tedy 300 tun nákladu, rychlostí 3–4 kilometry za hodinu. Na říčních úsecích čluny tahaly dva remorkéry: Baťa I. a Baťa II. Při důmyslné organizaci plavba trvala minimálně 10 hodin, zpravidla však víc.

Od roku 1939 se po kanálu plavila i výletní loď Mojena pro 25 osob, která předznamenala dnešní turistické využití cesty. Jan Antonín Baťa ji koupil v Ottmuthu a dopravil přes Středozemní a Černé moře, po Dunaji a Moravě.

Turistická plavba

Kanál byl v provozu až do konce války, kdy ustupující německá armáda zničila většinu mostů, poškodila plavební komory, jezy i stavidla. Po válce byly Baťovy podniky i společnost provozující plavbu znárodněny. Nákladní dopravě kanál sloužil ještě mezi lety 1948–1961, pak provoz utichl, neboť skončila důlní těžba a vyčerpány byly i zásoby přepravovaného štěrku a písku. Zanikla také závlahová funkce soustavy. Plavidla byla rozprodána a vodní cesta chátrala.

TIP: Proč ztroskotal ambiciózní československý plán na stavbu tunelu k Jaderskému moři

Asi v polovině devadesátých let minulého století se v přilehlých obcích objevila snaha zprovoznit kanál pro turistické účely, jimž dnes opravdu slouží. Památka byla opravena a turisté mohou využívat 8 přístavů a 16 přístavišť. Díky stavbě slovenského přístavu Skalica se stal Baťův kanál mezinárodní vodní cestou. 

Klapání psacích strojů se nese ulicemi Rangúnu stejně jako před padesáti lety. Jedna z nejrušnějších ulic Rangúnu pořád slouží jako kancelář veřejných písařů. Stačí jim stolek, psací stůl, židlička pro zákazníka a otevřít mohou kdekoli. Nejlepší je to ale v blízkosti úřadů. 

Práce pro „veterány“

Aun Myint je zřejmě nejstarším veřejným písařem na ulici Pansodan. Výhody svých služeb popisuje takto: „Po napsání nemůžu nic smazat, ale někteří klienti mají korekční tužky, takže můžeme něco opravit. Někteří zákazníci vyhledávají písaře právě z toho důvodu, že jen těžko v napsaném textu něco opravíte nebo vymažete. Smlouvy pak jen tak nezměníte.“

Aun pracuje dvanáct hodin denně a za svůj život „spotřeboval“ už třináct psacích strojů. Celou dobu je přitom věrný jediné značce – německé Olympii. Teď je jeho věrným služebníkem stroj vyrobený v roce 1955. Je to takřka muzejní kousek, ale pořád slouží skvěle. „Nechci ho vyměnit za počítač. I když se technika mění, já se o to nezajímám, protože je mi už přes sedmdesát. Máme v Barmě přísloví nevzdávej se tradic a nekupuj nic příliš snadno, takže dál spokojeně pracuju,“ říká Aun Myint. 

Aun přiznává, že jeho prsty už nejsou tak ohebné jako zamlada, ale stejně má pravidelné zákazníky. „Nechávám si tady vyplňovat formuláře zhruba jednou měsíčně, protože je to levné. Aun je navíc zkušený a spolehlivý písař,“ dává své zkušenosti k dispozici zaměstnanec lodní společnosti San Poo. 

Elektřina jako limit

Za posledních deset let ovšem veřejných písařů výrazně ubylo a zákazníků také. Práce písaře se ale stále vyplatí. Zatímco před deseti lety zákazníci za jednu stránku textu platili 2 kyaty, tedy zhruba tři haléře, dnes je to 500 kyatů, což dělá asi 7 korun. Za jeden den si tak Aun vydělá až 20 tisíc kyatů, což je kolem tří set korun. 

Asi vám vrtá hlavou, jak je možné, že psací stroje nejsou jen starožitnostmi jako u nás. Odpověď je jednoduchá. „Nemáme tu elektřinu, proto pořád používáme psací stroje. Počítač nechávám doma,“ vysvětluje písařka Thet Chtake Chtaw.

I padesátiletá Thet se raději spoléhá na psací stroj, který časté výpadky elektrického proudu v práci nezastaví. Navíc jsou počítače pro většinu Barmánců stále příliš drahé, a to nejen kvůli vysoké pořizovací ceně. O tom ví své opravář psacích strojů Win Chtaj: „Dodávka elektřiny není stabilní. V síti sice má být 220 voltů, ale někdy napětí zakolísá a počítače to nevydrží. Často se rozbijí a jejich oprava stojí víc než oprava psacího stroje.“

Dokud budou zákazníci

Přes své výhody ovšem psací stroje pomalu ustupují nadvládě počítačů. Když si Win Chtaj před deseti lety otevíral opravnu psacích strojů, bylo v ulici dalších dvacet dílen. Dnes už je na třídě Pansodan jediným opravářem, ale poradí si se vším. Za čtyři hodiny dostane zpět do kondice i opravdové stařečky. „Dřív nebyly počítače oblíbené. Denně jsem dostával do opravy pět až deset psacích strojů, ale teď už je to mnohem méně. Jenom soudy a policie stále používají psací stroje, školy už většinou mají počítače,“ bilancuje Win Chtaj.

TIP: Vzkříšení zapomenutého řemesla: Ruční výroba glóbů

Je jasné, že profese veřejného písaře má na kahánku, a zřejmě je otázkou jen pár let, než úplně zanikne. Písaři Aun i Thet se ale shodují, že dokud budou chodit zákazníci, budou dál pracovat. Mít kancelář hned na ulici má ostatně dost výhod – neplatíte za nájem ani elektřinu, na kterou se stejně nedá spolehnout. Tihle stařečci tak ve starém železe ještě nekončí... 

S dalšími radikály začal pod ochranou tamější vlády a amerických tajných služeb budovat síť výcvikových táborů pro mudžahedíny. Už tehdy se Usáma setkal s Abdulláhem Júsufem Azzámem – sunnitským teologem nazývaným „otec globálního džihádu“, který měl jeho směřování výrazně ovlivnit. Navázal též přátelství s generálem Hamidem Gulem – generálem pákistánské armády a šéfem tajné služby ISI. Právě její instruktoři v bin Ládinem vystavených táborech učili mudžahedíny ovládat zbraně i taktické postupy. 

Předchozí část: Symbol moderního terorismu: Životní příběh Usámy bin Ládina (1)

V dalších letech bin Ládin zúročil znalosti nabyté na vysoké škole a založil agenturu Maktab al-Chidamat, která z celého arabského světa získávala peníze, zbraně i dobrovolníky a dopravovala je do Afghánistánu. Z Usámova dědictví se platily letenky a ubytování pro budoucí bojovníky, stejně jako administrativní náklady. Vzniklá síť kontaktů se měla stále vlivnějšímu džihádistovi v budoucnu hodit při budování organizace al-Káida.

Mezi roky 1986–1987 zřídil bin Ládin na východě Afghánistánu základnu pro několik desítek vlastních arabských bojovníků. Jeho muži pak odtud podnikali výpady proti Sovětům a rovněž sám velitel se zapojil do bojů. Přes nízký strategický význam pronikly Usámovy akce do arabských novin a udělaly z něj v očích souvěrců hrdinu. 

Zrození al-Káidy 

V roce 1988 došlo mezi bin Ládinem a dalšími radikály k roztržce. Zatímco ostatní chtěli vytvořit nadnárodní muslimskou legii, Usáma hodlal ustavit čistě arabské útvary. Společně s Azzámem a dalšími věrnými si proto založil vlastní organizaci al-Káida (česky Základna). Za datum jejího zrodu se většinou označuje 11. srpen 1988, kdy se oba muži dohodli na spolupráci s vůdci Egyptského islámského džihádu.

Moskva už v té době zahájila stahování vojsk z Afghánistánu, a tak nová organizace měla po jejich odchodu rozšířit svatou válku i za hranice. Bin Ládinův vklad spočíval v penězích a kontaktech, Islámský džihád přislíbil na základě dosavadních zkušeností zefektivnit metody boje proti nevěřícím.

Po odchodu Sovětů v únoru 1989 se bin Ládin vrátil do rodné Saúdské Arábie, kde se mu dostalo ovací coby válečníkovi džihádu. O jeho arabské legii se hovořilo jako o mocné síle, která pokořila východní supervelmoc. V následujících měsících však se znechucením sledoval novou vlnu násilí mezi afghánskými kmeny. 

Král se nekritizuje!

Další zvrat v bin Ládinově osudu přišel s iráckou invazí do Kuvajtu roku 1990. Tato událost dostala saúdskou královskou rodinu do nezáviděníhodné situace, neboť vojska Saddáma Husajna se ocitla v těsné blízkosti společných hranic. Bagdádský diktátor vyzýval k mezinárodnímu panarabismu, což v Saúdské Arábii vzedmulo vlnu protivládního odporu.

Bin Ládin se stavěl proti přijetí pomoci od nevěřících Američanů, kteří by svou přítomností v jeho očích znesvětili muslimskou půdu. Nabídl králi Fahdovi, že obranu zajistí se svou arabskou legií, jenže monarcha odmítl a povolil západní koalici vstup do země. Rozzuřený bin Ládin začal saúdský režim otevřeně kritizovat za „spiknutí se sionisticko-křižáckou aliancí“, za což se ho Fahd pokusil umlčet. Ještě nedávno oslavovaný mudžahedín si zachránil kůži útěkem do Afghánistánu.

V súdánském exilu

Bin Ládinovu „dítěti“ al-Káidě se naopak dařilo a v tajnosti šířila své aktivity v mezinárodním měřítku. Přesvědčit se o tom mohla i FBI, jež v listopadu 1990 vtrhla v New Jersey do bytu jednoho z jejích spolupracovníků. Agenti nalezli četné důkazy teroristických spiknutí včetně plánů vyhodit do vzduchu několik newyorských mrakodrapů.

Pokračování: Symbol moderního terorismu: Životní příběh Usámy bin Ládina (3) vychází v neděli 14. června

Šlo o první doklad toho, že al-Káida hodlá útočit i mimo muslimské země. Samotný bin Ládin se mezitím stále negativně vyjadřoval na adresu rijádského režimu. Zároveň usiloval o ukončení občanské války v Afghánistánu – kupříkladu tlačil na jednoho z velitelů Gulbuddína Hekmatjára, aby se místo sledování vlastních zájmů spojil s ostatními mudžahedíny. Když ani jedna z jeho snah nedošla naplnění, raději se stáhl do súdánského exilu.

Nový návrh originální a minimalistické prosklené chaty je dílem ukrajinského architektonického studia Yakusha Design. Nejnovější počin tohoto studia příznačně nazvaný „The Air“, byl navržen pro skalnaté pobřeží Atlantiku a podle zakladatelky studia Victorie Yakusha je jako stvořený pro odpočinek surfařského fanatika.

TIP: Bydlet se dá různě, třeba ve stromu ze skla

Díky skleněným stěnám chata nabízí nerušený výhled na hladinu oceánu a vlny rozbíjející se o pobřeží pod ní. Celková výměra je pouhých 48 m² a nabízí základní výbavu pro pohodlný odpočinek. I přes malé rozměry ve výbavě nechybí obývací část, kuchyně, ložnice a koupelna – všechny části přitom přirozeným a nerušivým způsobem přecházejí jedna v druhou. Originálním způsobem je zpracované vedení inženýrských a komunikačních sítí, které jsou uschovány v centrálním pilotu. 

Pojem „kosmické záření“ označuje vysokoenergetické částice pronikající do Sluneční soustavy z objektů a procesů probíhajících v hlubokém vesmíru. Některé z uvedených částic mají obrovské energie, takže musejí nutně vznikat v opravdu extrémních podmínkách. 

Jakmile taková částice vstoupí do zemské atmosféry, obvykle se sráží s atomy a molekulami vzduchu, nejčastěji s dusíkem a kyslíkem. Interakce vyvolává celou kaskádu jiných, „lehčích“ částic, s nižšími energiemi. Vzniká tak sprška tzv. sekundárního kosmického záření, přičemž i její částice se dál srážejí s atomy a molekulami vzdušného obalu a utvářejí se další spršky. Na Zemi tak nedetekujeme prvotní částici, nýbrž až výsledek komplikované spršky, z níž lze ovšem vlastnosti primární částice rekonstruovat. 

TIP: Na dně Středozemního moře roste nový neutrinový teleskop

Některé z těchto částic se pohybují obrovskými rychlostmi, rychleji než světlo ve vzduchu (nikoliv ve vakuu, takže principy obecné teorie relativity nejsou narušeny), a způsobují tzv. Čerenkovovo záření, které lze registrovat také pomocí pozemních dalekohledů. 

Sytě oranžové slunce unaveně zapadá za špičky pyramid a vířící písek dodává scenérii apokalyptický nádech. Vítr sviští a prázdná krajina se utápí v téměř hrobovém tichu. Jsme tu jediní cizinci a jediní návštěvníci. Dětský sen každého z nás se splnil: Pyramidy, všeobjímající pustina – a nekonečná samota. Nacházíme se totiž tisíce kilometrů od egyptské Gízy, v srdci samotné Núbie, v Súdánu.

Starověký Egypt sahal daleko za hranice moderní země nesoucí totéž jméno. V dobách největší slávy, asi 1 500 let př. n. l., ovládal Kanaán (dnešní Izrael a Libanon), část Sýrie i legendární říši Kuš na jihu, kde podle kronik žili nádherní urostlí lidé tmavé pleti, proslulí odvahou a hrdostí. Když tam Egypťané poprvé přišli, lákaly je zlaté poklady a slonovina, ale také otroci. Za nějakou dobu se však Kuš a místní obyvatelé stali nedílnou součástí severoafrického impéria a ovlivnili jeho módu, kulturu i politiku. Stejně tak Egypt působil na jejich svět a z kusu divoké Afriky udělal svou jižní výspu.

Strážci Nilu

Nejlepší způsob, jak poznat starověké památky Súdánu, je vyrazit v džípech. Velká část pamětihodností, a hlavně ta nejzajímavější místa, totiž leží mimo cesty. Život v zemi se točí kolem Nilu, stejně jako kdysi v Núbii a říši Kuš. Veletok, jehož peřeje byly už dávno zkroceny, se stal zdrojem života. Stovky metrů kolem se rozkládají políčka i palmové háje a podle místních uživí jedna palma člověka po celý rok, pokud se o ni s láskou stará. Pro Egypťany představoval Nil také hlavní cestu k dobytí jihu: Jejich lodě po řece pronikaly do neznámých končin a faraonové o svých výpravách zanechali řadu svědectví.

Pod horou Doša na severu země se nachází malá kaple. Pokud byste o ní nevěděli předem, nejspíš byste ji snadno přehlédli. V 15. století př. n. l. ji nechal vybudovat Thutmose III. na hranici s říší Kuš a další části k ní připojili i místní vicekrálové, kteří pod nadvládou mocných sousedů spravovali kraj podle egyptských zájmů. Právě Thutmose III. stanul v čele několika dobyvačných expedic a prohlásil, že všechno od kaple na jih patří navěky Egyptu.

Mladší bratr Luxoru

Ruku v ruce s Egypťany přicházeli i jejich bohové: Ra, Amon, Chnum, Satet a mnozí další našli místo v kušitském panteonu. Jak by ne, když jim Egypťané stavěli impozantní chrámy. Nedaleko zmiňované hory Doša se nachází městečko Soleb a tamní svatostánek ze 14. století př. n. l. se stal mladším bratrem slavného Luxoru. Jeho bohatě zdobené sloupy se stále hrdě tyčí k nebesům a zobrazují nejen krále, ale i zotročené Núbijce, pro něž si faraoni přijížděli. 

Architektonickou perlu představuje Amonův chrám u hory Barkal a s trochou štěstí potkáte hlídače s klíči, který vás pustí do bohatě zdobené podzemní svatyně Mút – i dnes září staroegyptskými barvami, až se tají dech. Zdejší lidé tvrdí, že v místě stávala stéla se zlatým sluncem, symbolem boha Amona, a svítila do dálky. Teprve nedávno našli archeologové na samotném vrcholku hieroglyfy, jež legendě dodávají nádech pravdy.

Chrámy divokých bohů

Egypťané však nedorazili do úplné divočiny. Dávno před jejich příchodem se podél Nilu formovaly bohaté říše. Pozůstatky metropole najdete například v Kermě: Hliněné město Egypťané nejdřív zničili, poté obnovili a dnes můžete spatřit alespoň jeho základy. Monumentální centrální chrámová stavba ovšem kvůli špatné péči připomíná spíš obrovskou hromadu hlíny.

Místní také udržovali bohatou víru a uctívali božstva, která Egypťané nikdy nedokázali zcela vymýtit. Od 11. století jejich moc nad Núbií slábla a staré zvyky se vracely. Přesto lidé k Egyptu dál vzhlíželi jako k vyšší kultuře, a v Súdánu tak vznikla směs lokálních tradic okořeněná vlivem severu. 

Zadíváte-li se na bohatou výzdobu chrámů v Naqa, rozhodně si i necvičenýma očima všimnete rozdílu: Vedle faraonů stojí v bojových pózách královny „afrických tvarů“, v jedné ruce třímají meč a ve druhé několik uťatých hlav. Božstva mají trojité hlavy lvů a na sobě africké odění. Svatostánky v Musawwarát as-Sufrá jsou zas přizpůsobeny přístupu slonů a zdobí je sochy zmíněných zvířat. Vše pak dekorují hieroglyfy, a dokonce zaznamenáte vliv helénistického umění Řecka a Říma!

Na věčnosti v pyramidách

Říše Meroe si vypůjčila název od hlavního města Kuše a v regionu se rozkládala od 3. století př. n. l. do roku 350. Stala se dědičkou kušitských tradic a zdálky pozorovala proměny ve Středomoří, jehož moc k ní sice nedosáhla, avšak móda ano. Merojští vládcové a jejich partnerky byli nositeli jen těžko zapamatovatelných jmen: Kdo někdy slyšel o královně Amanitore a králi Natakamanim, stavitelích chrámů a velkých válečnících? O snu tamních panovníků strávit věčnost v pyramidách však nejspíš zaslechli mnozí.

V Súdánu se dochovala rozsáhlá pyramidová pole: Největší leží u dnešního města Meroe a čítá tři skupiny celkem 352 hrobek, z toho 50 královských. Ubytovat se můžete v luxusním hotelu s výhledem přímo na starověké pohřebiště, nebo si v nenáročné variantě nedaleko rozbít stan. Jde patrně o jedno z mála míst, kde potkáte turisty – Meroe leží jen několik hodin jízdy od Chartúmu a Súdánci o svátcích rádi míří na výlety za minulostí. Skupiny místních, kteří vyrazili na piknik, spolu s nepříliš usilovnými prodejci suvenýrů dotvářejí kolorit špičatých, ostrých a ve srovnání s egyptskými příbuznými vlastně drobných hrobek. 

Život po Egyptě

Zánikem království Meroe a Egyptské říše však dějiny Súdánu neskončily. Stejně jako do nedaleké Etiopie i do této oblasti pronikalo křesťanství. K jeho připomínkám dodnes patří pozůstatky kláštera al-Ghazálí, které hlídají členové beduínského kmene Hassání. 

Každá historická stavba v Súdánu, i když leží třeba tři hodiny jízdy pustinou (nebo možná zejména proto), má svého hlídače, či rovnou celou rodinu. Vláda jim za službu platí, a tak se většinou hned po utichnutí motoru vynoří zdánlivě odnikud strážný s velkým klíčem. Během naší návštěvy kempovala u ruin kláštera celá hlídací rodina kočovníků s mnoha dětmi a jejich kozy se pásly na trnitých keřích všude na dohled.

Černá země

Křesťanství vystřídal v Núbii islám a dal jí i nové jméno – Súdán neboli černá země. Původní křesťanské centrum ve Staré Dongole, s rozsáhlou pevností, hradem a chrámem, vládlo regionu od 5. do 14. století a ke konci podlehlo islamizaci. Ke svatostánku přibyl minaret a vzniklo velké pohřebiště, které později ozdobily impozantní pohřební kopule. Dokonalé lákadlo na turisty přesto zeje prázdnotou. 

TIP: Duel hrobek, které zavál čas: Newgrange vs. pyramidy z Meroe

Z ruin staré pevnosti trčí tisíce keramických střepů a dole pod skálou se vlní Nil. V rozpadlých domech můžete dodnes vidět velké skladovací nádoby, začouzené kuchyňským kouřem. Poslední lidé opustili své domovy před pouhými desítkami let. Nebo snad před staletími? V suchém prostředí přetrvávají hliněné stavby dlouho. Nikdo z našich průvodců ani místních strážců nezná odpověď, jen krčí rameny – nezajímá je to. V Súdánu se nachází plno takových míst, neprobádaných a tajemných, a otazníky v hlavách návštěvníků by mohl rozehnat snad jen ostrý pouštní vítr…