Od okamžiku početí člověk po zbytek života jen stárne a léta přibývají i jeho dědičné informaci. Po oplodnění spermií se vajíčko začne rychle dělit: Za 24 hodin stihne zárodek vytvořit druhou kopii své vstupní dědičné informace a následně se rozdělí na dvě buňky. Každá z nich pokračuje dál v kopírování DNA a dělení. 

Po týdnu obsahuje embryo 100–150 buněk a veškerá jeho dědičná informace by se dala natáhnout po obvodu fotbalového hřiště. Buňky dospělého člověka mají popsaný proces za sebou miliardkrát a délka jejich DNA odpovídá 59 cestám ze Země ke Slunci a zpět. Jedná se o spoustu informací – a s jejich množstvím také narůstá pravděpodobnost, že se něco pokazí a při přepisu dojde k chybě. 

Korektoři genomu

K přepisu do nové dvojité šroubovice se v každé buňce nabízejí víc než tři miliardy písmen genetického kódu. Koho by překvapil nějaký ten překlep? Buňky naštěstí procházejí velmi důkladnou korekturou: Příroda je totiž vybavila hned několika mechanismy schopnými chyby v DNA odhalit a opravit. Ani genetičtí korektoři však nejsou neomylní, a s postupujícím věkem se tak překlepy dědičné informace v těle hromadí. 

Omyl v kopírování není vždycky na škodu. Změna v DNA může přinést novou výhodnou vlastnost, kterou následně evoluce upřednostní, načež se šíří populací. Jedna taková změna například dovolila našim dávným předkům trávit i v dospělosti mléčný cukr, laktózu. Lidé tak mohli bez bolení břicha konzumovat mléko domácích zvířat a zajistili si další významný zdroj živin. Každý překlep v DNA však nekončí evoluční výhodou: V řadě případů nemá její změna na nositele žádný efekt, ale nejednou kvůli ní vznikne dědičné onemocnění jako hemofilie nebo cystická fibróza.

Chyby napříč generacemi

Některé defekty ovlivní jen svého nositele. Například chyba v DNA jaterní buňky může mít za následek vznik nádoru v uvedeném orgánu. Ačkoliv k tomu dochází prakticky neustále, nemusí člověk s takovou chybou hned onemocnět rakovinou. Imunitní systém dokáže poškozené buňky najít a zničit. S postupujícím věkem však jeho ostražitost a výkonnost klesá a riziko tumoru roste. Proto mají téměř všichni muži nad 60 let v prostatě alespoň nějaké nádorové buňky. Po osmdesátce už se pak nacházejí prakticky ve všech orgánech a rakovina patří k nejčastějším příčinám úmrtí u seniorů.

Jiné chyby v DNA dopadají až na další generaci. Například ve varlatech mužů se neustále množí buňky, z nichž vznikají spermie, přičemž samozřejmě dochází i k překlepům. Třicetiletý tatínek tak může dát svému dítěti do vínku dědičnou informaci pozměněnou zhruba na 20–30 místech a s každým dalším rokem přibudou ve spermiích 2–3 chyby. 

Riziku postižení novorozenců se věnuje velká pozornost především u starších matek. Jejich potomkům hrozí mnohem pravděpodobněji například Downův syndrom, který ovšem nevzniká kvůli poškození DNA, nýbrž následkem chyby při rozdělení dědičné informace ve vajíčku. Lidská vajíčka jsou k ní od přírody náchylná a s přibývajícími léty rodičky roste i četnost chyb. Starší otcové však dětem předávají DNA s více defekty, a jejich potomci proto s větší pravděpodobností čelí řadě zdravotních problémů, včetně schizofrenie či autismu. 

Ošoupané koncovky

Dědičná informace člověka se v každé buňce dělí na 46 částí zvaných chromozomy: 23 jich potomek získává ve vajíčku od matky, druhou půlku dědí z otcovy spermie. Konce všech chromozomů chrání zvláštní úsek DNA, tzv. telomera. Zjednodušeně si ji lze představit jako koncovku, jež brání roztřepení tkaniček v botách.

Telomeru tvoří šestice písmen genetického kódu, která se zhruba 2 500krát opakuje. Když se buňka dělí, vyrobí si dokonalé kopie všech 46 chromozomů. Jen kopírování telomer většinou nedokáže dotáhnout, a v každé nové buňce jsou proto o něco kratší. Zjednodušeně lze říct, že se ošoupávají.

Telomera novorozence sestává zhruba z 11 tisíc písmen genetického kódu, zatímco na sklonku života jich člověku zbývá jen kolem čtyř tisíc. Muži z nich přitom ukrajují rychleji než ženy a tempo zkracování koncovek ovlivňuje i životní styl, například stres, kouření a další prohřešky proti zdraví. Podle některých vědců lze právě z délky telomer vyčíst, kolik let zdravého života má člověk ještě před sebou. 

Nezbytná pojistka

Pokud se telomery zkrátí na kritickou mez, ztrácejí chromozomy jasně vymezené hranice, lepí se k sobě, lámou se a v dědičné informaci propuká zmatek, který nezřídka končí nádorovým bujením. Většina buněk však nenechá události dospět tak daleko a zastaví dělení dřív, než telomery dosáhnou rizikové délky. Některé dokonce spustí procesy, jimiž samy sebe zlikvidují v jakési buněčné obdobě sebevraždy. Ve spermiích a vajíčkách dochází ke generální opravě telomer: Proto je má dítě po narození dlouhé a celý život z nich pak ukrajuje.

TIP: Kdy zemřete? Jednoduchý test vám ukáže očekávanou délku vašeho života

Zastánci názoru o rozhodujícím vlivu telomer na stárnutí a délku života prosazují, aby jejich měření tvořilo v určitém věku součást běžného preventivního vyšetření – protože zkrácené telomery by mohly s předstihem varovat před blížícími se vážnými zdravotními komplikacemi. „Rizikový“ jedinec by se pak nacházel pod častějším a důkladnějším lékařským dohledem: Hlídal by se u něj třeba nástup nádorových onemocnění, rostoucí hrozba infarktu myokardu či mozkové cévní příhody. Řada vědců však ve zkracování telomer nevidí nic, čeho by se bylo nutné obávat. V běžných životních podmínkách totiž údajně jejich délka nikdy neklesne na hodnoty, jež by člověka ohrožovaly.

Geny dlouhověkosti

Odpověď na otázku, proč se někdo dožije stovky a jiný odchází z tohoto světa mnohem dřív, tkví i v konkrétních genech. Každý se rodí s určitým věkovým potenciálem, hodně však záleží na tom, jak s ním hospodaří. Na dědičnost dlouhověkosti ukazuje fakt, že mladší sourozenci stoletých seniorů mají 17krát vyšší šanci dosáhnout stejně úctyhodného věku oproti lidem, jejichž starší sourozenci zemřeli dřív. 

Dnes už vědci znají celou řadu genů, které k dlouhověkosti přispívají. Jejich jednotlivý přínos ovšem nebývá nijak omračující. Genetický základ zde zřejmě staví na souhře většího počtu genů, z nichž každý jen přikládá své polínko do ohně dlouhého života. Navíc se zdá, že je zmíněná sada v různých populacích poskládaná trochu jinak. Například gen MTP zjevně hraje roli v délce života Američanů evropského původu, ale u Francouzů či Němců není jeho vliv patrný.

TIP: Údery života: Je délka života skutečně vyměřena počtem úderů srdce?

Délku života máme zcela jistě vepsánu do dědičné informace, na tom nic nezměníme. Na druhé straně naše DNA netvoří knihu osudu, v níž by stálo pevné datum našeho skonu. Každý máme do značné míry pod kontrolou, jak nám bude dědičná informace fungovat. Někdo s vynikajícími genetickými předpoklady pro dlouhý život svůj dar promrhá nezdravým stylem, jiný dokáže i z méně skvělé výbavy vytěžit maximum. Nakonec se tak může navzdory slabšímu genetickému základu těšit lepšímu zdraví a delšímu životu než ten, kdo dostal dlouhověkost do vínku, ale nabídnutou šanci si nechal protéct mezi prsty.

Nesmrtelná říše zvířat

Ze studia věkovitých živočichů a z pokusů na laboratorních myších víme, že některé geny hrají v prodloužení života významnou roli. Například sloni či velryby představují mnohatunové kolosy tvořené astronomickým počtem buněk, které absolvují mnohonásobně víc dělení než v případě dospělého člověka. Buňkám pětitunového slona afrického nebo 150tunového plejtváka obrovského se tak za života naskytne nespočet příležitostí napáchat při dělení fatální překlepy, s následkem nádorového bujení. Přesto bývá rakovina u slonů a velryb i ve vysokém věku poměrně vzácná.

Zmínění chobotnatci si totiž proti jejímu vzniku vyvinuli neuvěřitelně důkladnou pojistku, když si dvacetkrát namnožili gen TP53. Člověk a velká část ostatních savců ho mají v dědičné informaci jen v jednom výtisku a ve většině zhoubných nádorů bývá vyřazen z činnosti. Patří přitom mezi korektory DNA a hlídá všechny potenciálně rizikové chyby. Dojde-li k závěru, že se v dědičné informaci nachází nebezpečně mnoho překlepů, zařídí, že se buňka přestane množit a sama sebe zničí. Při poškození samotného genu TP53 však DNA není pod dostatečným dohledem a fatálním problémům už často nelze zabránit.  

TIP: Tajemství elixíru mládí: Jak vypadá pátrání po receptu na nesmrtelnost

Velryby mnohdy žijí přes 200 let a po celou dobu chrání i tyto giganty oceánů před rakovinou zvláštní varianty některých genů, jež mají za úkol vyhledávat chyby v dědičné informaci. Velrybí geny ERCC1 či PCNA opravují DNA s mnohem větším nasazením než jejich protějšky u jiných savců, včetně člověka. Biologové všechny podobné mechanismy důkladně studují a pátrají v nich po inspiraci k vytouženým elixírům mládí. 

Jason deCaires Taylor je britský umělec, sochař, fotograf, potápěč, ekolog a milovník přírody. Je ale také velký experimentátor – všechna jeho nejslavnější díla jsou totiž umístěna pod hladinou moře.

Již v roce 2006 vzniklo jeho první podmořské dílo pod hladinou zátoky Molinere, o tři roky později pak v Národním mořském parku Punta v mexickém Cancúnu vzniklo první podvodní muzeum na světě. V roce 2015 Jason umístil přímo do koryta řeky Temže čtveřici jezdců, představující novodobé jezdce apokalypsy. Jeho podvodní instalace jsou k vidění v Grenadě, Mexiku, na Bahamách a Kanárských ostrovech. Nyní se „svého Taylora“ dočkala i jižní polokoule - po čtyřech letech práce zde vzniklo Muzeum podvodního umění.

Podmořská expozice se nachází u severního pobřeží Queenslandu – přímo v centrální části Velkého bariérového útesu. Její neviditelnější částí je „Oceánská siréna“ – socha mladé dívky stojící na podstavci nad hladinou. Socha sama je poselstvím – modelem pro její vznik je dvanáctiletá dívka Takoda Johnson, která je potomkem původních obyvatel této části Austrálie. Socha samotná mění barvu v závislosti na změnách teploty oceánu (data o teplotě soše poskytuje meteorologická stanice Davies Reef).

TIP: Čtyři jezdci apokalypsy: Londýnskou Temži zdobí „žalující“ podvodní sochy

Druhá část expozice, nazvaná „Coral Greenhouse“ se nachází zhruba kilometr a půl dál u útesu John Brewer Reef a je umístěna kompletně pod hladinou oceánu. Tato část si klade za cíl připomenout křehkost korálových útesů a jemnost ekosystému australského Velkého bariérového útesu.

Užívání marihuany s vysokým obsahem THC znamená i vyšší úroveň této látky v krvi uživatele. Jak ale zjistili ve svém nedávném výzkumu vědci z americké University of Colorado – Boulder, neznamená to, že člověk je v takovém případě více „zkouřený“, tedy intoxikovaný marihuanou.

Cinnamon Bidwell a její kolegové studovali celkem 121 pravidelných konzumentů marihuany, z nichž zhruba polovina kouřila tradiční sušená květenství a polovina užívala koncentrované produkty (oleje a další výtažky bez částí rostliny).

Když více neznamená více

Během experimentu kuřáci užívali marihuanu s obsahem 16 nebo 24 procent THC a uživatelé koncentrátů produkty s obsahem 70 nebo 90 procent THC. Vědci zjistili, že rozdílný obsah THC v užívané substanci se projeví na rozdílném obsahu THC v krvi těchto lidí. Uživatelé koncentrátů s vysokým obsahem měli v krvi bezprostředně po užití průměrně 1 016 mikrogramů THC na mililitr krve a kuřáci silnější marihuany průměrně 455 mikrogramů THC na mililitr.

Badatele ale velmi překvapilo, že prakticky všichni účastníci experimentu subjektivně udávali podobný stupeň intoxikace a potvrzovala to i měření jejich kognitivních funkcí a duševního výkonu. Bez ohledu na míru intoxikace, dopady na zhoršení tělesných a duševních funkcí zmizely zhruba hodinu po užití.

TIP: Až příliš účinná: Lékařská marihuana je často silnější, než je nezbytně nutné

Jak se zdá, marihuana je v tomto velmi odlišná od alkoholu, v jehož případě se intoxikace prohlubuje s množstvím vypitého etanolu. Zřejmě jde o důsledek obsazení volných kanabinoidních receptorů v těle a větší množství THC už pak nemá účinek na intoxikaci. Výsledky výzkumu bude možné uplatnit v přípravě testů na intoxikaci marihuanou nebo ve studiu dlouhodobých následků užívání marihuany.

Země a Mars jsou sice terestrické, ale na první pohled i dost rozdílné planety. Přesto se ukazuje, že mají některé věci společné. Teď se k nim přidalo tajemně vyhlížející zelené světélkování v atmosféře, které jsme doposud znali jen ze Země. Odborníci takový objev předpověděli už před 40 lety, doposud se ale nikomu nepodařilo zelené světélkování na Marsu zachytit.

Jak uvádí vedoucí výzkumu Jean-Claude Gérard z belgické Université de Liège, na Zemi pozorujeme podivuhodné noční světélkování, za které jsou zodpovědné atomy kyslíku v atmosféře. Září totiž na vlnové délce, která odpovídá zelenému viditelnému světlu. A zatím jsme takovou záři nepozorovali na žádné jiné planetě Sluneční soustavy.

Světélkování kyslíku

Zelené světélkování je pro atomy kyslíku typické. Nemá ale mnoho společného s polárními zářemi. Je vyvoláváno působením slunečního záření na atomy a molekuly ve vzduchu, čímž vzniká nepříliš intenzivní, ale zato nepřetržité světélkování. Z povrchu Země je těžké ho spatřit. Nejlepší výhled na toto světélkování mají astronauté na palubě Mezinárodní vesmírné stanice, když ho pozorují na noční straně.

TIP: Nový objev z rudé planety: Na Marsu sněží!

Gérard a spol. objevili zelené světélkování na Marsu díky pozorování evropské meziplanetární sondy Trace Gas Orbiter (TGO). Využili přitom zařízení Nadir and Occultation for Mars Discovery (NOMAD), jehož součástí je spektrometr Ultraviolet and Visible Spectrometer (UVIS). Právě jeho pozorování ve speciální režimu během loňského roku vedla k objevu zeleného světélkování rudé planety, které je nejsilnější ve výškách kolem 80 km nad povrchem planety. Podle vědců jde především o kyslík, který pochází z rozkladu molekul oxidu uhličitého v řídké atmosféře Marsu na oxid uhelnatý a kyslík.

Dnes je to naprostá samozřejmost. Málokterá dáma jej nemá v kabelce. Vybírat můžeme z nepřeberného množství stylů, barev i kvality. Kde se ale vypnutá látka vzala a proč? A k čemu původně sloužila? Historie deštníku, slunečníku či paraplete sahá hluboko do minulosti... 

Ochrana bohů

Pro mnohé je deštník, slunečník nebo paraplíčko symbolem moderní doby. Zdání ale klame. Svůj velký význam má tato šikovná věcička i v náboženství, a to v mnoha kulturách. Ve starověkém Egyptě věřili, že bohyně Nut je jakýsi ochranný přístřešek pro každého věřícího. Aby jí usnadnili práci, nosili sami malé paraplátka. Řekové zase v minulosti používali slunečníky na ochranu soch bohů a bohyň. Hlavně při slavnostech a významných svátcích.

Řecké i římské ženy se oblíbeným bohyním často chtěly podobat, i ony chtěly být stejně uctívané. Čím světlejší pleť, tím větší společenské uznání. Najímaly si proto malé chlapce coby sluhy, jejichž úkolem bylo držet nad svou paní ochranu proti slunci. Běda, když paprsky zasvítily na obnaženou kůži! 

A co katolická církev? Na počátku možná stála ochrana před sluncem či deštěm, později však šlo zejména o jeden ze symbolů moci římsko-katolické církve, užívaný například jako důrazné a dobře viditelné upozornění na papežovu přítomnost. Proto jsou tzv. umbraculla a baldachýny nejrůznějších barev dodnes součástí chrámů. Červenožlutý patří papeži, biskupové používají fialové nebo zelené.

Nová doba deštníková

Asijské ženy papírové slunečníky potírají voskem, který má zajistit nepromokavost. Z módního symbolu se stává praktická věc, nepostradatelná v každé asijské domácnosti. Tvar deštníku se dokonce odráží v kloboucích čínských zemědělců. A v Evropě? Středověk tomuto rozmaru příliš nepřeje. Tady se v dešti nosí těžký plášť. Slunce? Poraďte si, jak uznáte za vhodné! Oděvy jsou dlouhé a zakrývají podstatnou část těla. K dámě na úrovni se slunce nedostane. Opálení jsou pouze prostí lidé, kteří přes den pracují na polích.

TIP: Na podpatcích do války: Boty na vysokém podpatku byly původně určené mužům

K obratu dochází v 16. století. V severských zemích často prší a ženy se rády vrátí k vynálezu z minulosti. Italky nosí velké dekolty a tak rády sahají po paraplíčkách jako ochraně před sluncem. Inspirují se jimi Francouzky a trend je rychle zpátky. Ničím výjimečným není ani ve vysokých společenských kruzích. Někteří se nad pohybující se stříškou pouze ušklíbají. Když ale zjistí, že využívat deštník vyjde levněji, než si v nepříznivém počasí pronajímat drožku, je vyhráno! Faráři si mnou ruce: když pohřeb naruší deštivé počasí, neprší jim na Bibli. Jen muži ještě stále odolávají. A to celých sto let. Potom se ale objeví móda elegána se špacírkou. Odtud je už jen krůček k tomu, aby špacírku nahradil pánský vystřelovací deštník. 

Díky moderním technologiím povstává minulost z prachu doslova před očima: Kosterní nálezy či genetické bádání umožnily alespoň virtuálně vrátit do života mamuty i dinosaury, ale také lidi, kteří po tisíciletích zapomnění procitli skrz modely svých tváří. Z dlouhodobé práce odborníků se například zrodila podobizna faraona Tutanchamona, jenž zemřel zřejmě v roce 1325 př. n. l. Pohlédli jsme i do očí Lucy, která patřila k australopitékům žijícím před 3,8 milionu let. K věrohodným rekonstrukcím obličejů však vedla dlouhá a trnitá cesta, přičemž skutečně impozantních výsledků se daří dosahovat až od 20. století. 

Kostra je základ

Při vzpomínce na konkrétního člověka se nám jako první obvykle vybaví jeho obličej. Proto se tváře nebožtíků pokoušeli uchovat například již dávní Egypťané a mnohé další kultury, jež vyráběly tzv. posmrtné masky. V období renesance se obličeje významných zesnulých dokonce otiskovaly do sádry či vosku, načež podle odlitků vznikaly jejich portréty či sochy. 

Již během 18. století zkoumali učenci lidskou anatomii, včetně lebky. Objevovaly se tak první pokusy o rekonstrukci: Kupříkladu italský malíř Ercole Lelli razil myšlenku, že tělo člověka lze „postavit“ znovu, použije-li se coby výchozí bod kostra. Do skeletonů pak umisťoval hliněné modely útrob, přičemž takto upravené instalace obdivovali především studenti medicíny. 

Hlava hnijící na kůlu

Potřeba rekonstruovat lidské tváře se stále častěji skloňovala v průběhu 19. století, kdy se v mnohem větší míře začaly vyšetřovat zločiny. Do té doby se při hledání pachatelů a získávání jejich přiznání vycházelo spíš z nátlaku a mučení. Osvícenství a humanismus s popsanými metodami skoncovaly, nicméně nutnost identifikovat nalezené tělo přetrvala. Ještě v předminulém století se tak používaly postupy doslova středověké: Ostatky se například nechávaly na ulicích, aby si je kolemjdoucí prohlédli a případně poznali, o koho se jedná. 

V podobném duchu probíhal i londýnský případ z roku 1875, kdy noční strážník objevil na břehu Temže useknutou lidskou hlavu. Důkaz pečlivě omyli, učesali a nabodli na kůl nedaleko kostela sv. Markéty ve Westminsteru, ve snaze mrtvého identifikovat – nikdo ho však nepoznával. Jakmile se pak hlava začala rozkládat, dali ji do sklenice, zalili alkoholem a ukazovali dál…

Co umělec, to unikát

Bylo zřejmé, že by se při vyšetřování lépe pracovalo s věrnou podobou tváře nebožtíka, dokud ještě dýchal. Koncem 19. století proto badatelé zabývající se anatomií hledali způsob, jak obličeje zesnulých osob rekonstruovat. Průkopníkem se stal Němec Friedrich Welcker, který při pitvách zkoumal svalstvo hlavy a krku. Na jeho práci navázal Švýcar Wilhelm His a s využitím kolegových dat „oživil“ v roce 1895 tvář Johanna Sebastiana Bacha. Poté se s modely doslova roztrhl pytel a obor zaujal řadu dalších vědců. 

Problém spočíval v tom, že se uvedeným způsobem získávaly pouze již dříve zdokumentované podobizny. Skladatel Joseph Haydn, filozof Immanuel Kant či básník Friedrich Schiller – u těch všech existovaly posmrtné masky a lidé je dávno znali z obrazů. V případě bezejmenných nebožtíků byla však tehdejší metodologie nespolehlivá a ovlivňovala ji představivost autora. Pokud se tedy o rekonstrukci neznámé tváře pokusili dva tvůrci, obvykle dospěli k odlišným výsledkům.

Dostatečný důkaz

Ve 20. století se ovšem rekonstrukce obličejů proměnila v ryze vědecké odvětví a vznikly tři hlavní proudy. Tzv. ruskou školu založil Michail Gerasimov, který vycházel ze zachovaných svalových úponů na lebce. Nejprve tvář vymodeloval nahrubo a poté dolaďoval detaily, odvozené od nosní kosti, nadočnicového oblouku, úst, zubů či očních jamek. 

Na druhé straně oceánu opřeli Američané svou metodologii o co nejpřesnější měření svalové hmoty ve tváři, ať už šlo o její umístění, či sílu. Když pak antropolog Wilton Krogman uvedl v roce 1946 popsaný postup do praxe, uznaly úřady Spojených států rekonstrukci tváře jako dostatečný důkazní materiál. Britové americkou a ruskou metodu spojili a rekonstruovali obličeje podle svalových úponů i průměrné hmoty. Jejich systém si vzal z obou přístupů to nejlepší, takže hrál až do začátku 21. století prim.

Rozřezat a vymodelovat

Dnes rekonstrukci zajišťují počítače: Například s využitím tomografie se tělo nejprve zobrazí v sérii „řezů“, načež je příslušný software spojí do jednoho celku. Na vzniklý 3D model rozmístí program podle zadaných parametrů svalstvo, případně doplní chybějící zuby či úlomky kostí, a vytvoří tak obraz zesnulého. Proti klasickému ručnímu modelování jsou počítače rychlejší a zároveň dovedou upravovat výsledek na základě nově získaných informací – odstínem pleti nebo barvou očí počínaje a prakticky jakýmkoliv jiným parametrem konče. 

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Podobně se povedlo rekonstruovat i mumii dávné Egypťanky, kterou vědci pojmenovali Cohen, po jejím objeviteli Mendesi Cohenovi. Naskenovanou lebku ženy přenesli do programu Geomagic Freeform a následně na modelu vyznačili body, podle nichž se pak modelovaly hlavní svaly hlavy určující výrazné rysy. Informace k rozmístění klíčových prvků vzešly ze studia mumií a obecně života dávných Egypťanů, rekonstrukce je proto věrohodná zhruba jen ze 75 %. 

Kdo si troufne na pleť? 

Bez počítačů by bylo modelování u zmíněné mumie extrémně komplikované i proto, že lebce chyběla dolní čelist. Zkoumání tvaru té horní a její srovnání s obecnými poznatky o Coheniných souputnících však umožnilo vytvořit virtuální protézu, kterou pak program zakomponoval do úst. 

Poslední problém podobných rekonstrukcí obvykle představuje pleť: Její barvu, vrásky, jizvy a další aspekty ze struktury lebky vyčíst nelze a bez nich tvář nepůsobí lidsky. U Egypťanky Cohen proto vědci upustili od volby barvy pokožky, jež tak zůstala v černobílých odstínech. Vrásky a další nedokonalosti pak vytvořili na základě antropologických analýz a poznatků o ženách dávného Egypta.

V živých barvách

„Rekonstrukce obličeje představuje kombinaci vědy a kreativity,“ tvrdí Jeroen Poblome, který spolu se Samem Cleymansem a s kolegy z univerzity v tureckém Burduru rekonstruoval tváře dvou obyvatel někdejšího města Sagalassos: Konkrétně šlo o muže ze 3. století a ženu z 11.–13. století. Odborníci se rozhodli vyvést „modely“ v plné barvě a pokusili se jim dodat také odpovídající účesy. Podobu dávné dvojice odvodili do jisté míry od vzhledu současných obyvatel turecké oblasti Ağlasun, kde se dávné město nacházelo, a zároveň přihlédli k historicky podloženým zvyklostem regionu. 

TIP: Perfektní rekonstrukce odhalila tvář 1 200 let staré královny z Peru

„Ve starověkém Římě lidem záleželo na vzhledu. Z dochovaných písemností například víme, že se muži ze všech sil vyhýbali pleši a za vzor krásy se ve druhém století považoval císař Hadrián,“ vysvětluje Cleymans. Rekonstrukce muže pojmenovaného Rhodon proto dostala do vínku krátké vlasy a pečlivě udržovaný plnovous. Na druhou stranu průměrní občané Byzancie vzhled příliš nezdůrazňovali a dávali přednost jednoduchosti. Ženě nazvané Eirene tedy vědci přiřkli dlouhé rozpuštěné vlasy, ozdobené tenkým copánkem.

Plod incestu

V případě již zmíněné rekonstrukce Tutanchamonovy tváře se vědci sice odvážili zvolit barvu pokožky, ale vynechali případné nedokonalosti či jizvy. Faraon totiž zemřel velmi mladý, mezi 18 a 19 lety, takže na vrásky měl ještě čas. Přesto výsledek vyvolal nepříjemnou vlnu kritiky.

TIP: Jak bude vypadat lidská tvář za 100 tisíc let? Všichni budeme stejně divní

Tutanchamon totiž vzešel z incestního vztahu panovníka Achnatona a jeho sestry, což se podepsalo nejen na křehkém zdraví mladého faraona (podlehl zřejmě malárii), ale i na jeho vzhledu. Měl nápadně plochou a šišatou hlavu, podle některých zdrojů trpěl předkusem a jeho tělesná schránka se vyznačovala nesourodou směsí mužských i ženských rysů. Oživení vládce, kterého si obecně spojujeme s majestátní sarkofágovou maskou, zkrátka vyznělo velmi nelichotivě. Taková však realita – na rozdíl od idealizovaných obrazů moci – někdy skutečně bývá. 

Slavný americký režisér Oliver Stone v mládí jen obtížně hledal svou životní cestu: nenaplňovalo ho studium na Yale, výuka angličtiny ve Vietnamu ani psaní novely v Mexiku. Životní splín tedy vyřešil radikálně – v dubnu 1967 se přihlásil do armády, přičemž si výslovně vyžádal bojové nasazení ve Vietnamu. K tomuto kroku později řekl: „…byla to ta nejtěžší věc, kterou mladý muž mohl zažít,... byl to rituál přechodu. A věděl jsem, že je to jediná válka mé generace, tak jsem si řekl, že musím jednat rychle, než skončí.“

Některé zdroje uvádějí, že šel do Vietnamu poznat pravdu, jiné naopak uvažují, že tam hledal smrt. Každopádně mudrování jednadvacetiletého mladíka nad smyslem života vzalo rychlý konec, když ho dva týdny po příjezdu k jednotce umístěné u kambodžských hranic těžce zranil příslušník Vietkongu.

Později byl přesunut k průzkumné četě, které velel Juan Angel Elias, předobraz seržanta Eliase ze Stoneova oscarového filmu Četa (1986). Nakonec ho po 15 měsících ze služby propustili, přičemž za své vojenské působení obdržel Bronzovou hvězdu a Purpurové srdce za mimořádnou odvahu pod palbou. K vietnamské válce se později ve svých filmech vracel opakovaně, kromě již zmíněné Čety se jednalo ještě o snímky Narozen 4. července (1989) a Nebe a země (1993).

Evropská meziplanetární sonda Solar Orbiter, na jejímž vybavení se významně podíleli čeští odborníci i firmy, vyrazila na svou pouť ke Slunci letos v únoru. Téměř dvoutunovou sondu vynesla do vesmíru nosná raketa Atlas V 411 v režii United Launch Alliance (ULA). Přestože do startu hlavní části vědecké mise je ještě relativně dlouhá doba (počátek roku 2022), již nyní jsou přístroje sondy v plné pohotovosti. Operátoři mise využili první průlet perihelem, aby otestovali funkčnost vědeckého zařízení včetně teleskopů, které Solar Orbiter nese na své palubě.

Nikdy jsme nebyli blíž

Vědci tak budou mít poprvé k dispozici snímky s lepším rozlišením, než jaké nabízí například observatoř SDO, operující na oběžné dráze blízké Zemi. Blíž než Solar Orbiter se ke Slunci dostala americká sonda Parker Solar Probe, ta ale nenese teleskopy určené k přímému pozorování Slunce. 

Solar Orbiter během prvního blízkého průletu dělilo od Slunce 77 milionů kilometrů, tedy přibližně polovina vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. V rámci své mise se v pozdější fázi sonda přiblíží k naší mateřské hvězdě na vzdálenost 42 milionů kilometrů – blíže, než kolik činní vzdálenost mezi Sluncem a Merkurem. Stažení snímků nyní potrvá přibližně týden a zveřejněny mají být v polovině července.

TIP: Mise evropské sondy Solar Orbiter: První snímky ze sluneční pouti

Vedle fotografií ve vysokém rozlišení vědci s napětím očekávají také výstupy z dalších vědeckých přístrojů, které má Solar Orbiter na své palubě. Jde především o čtveřici přístrojů měřících místní podmínky v okolí sondy – zejména pak magnetického pole, nebo částic tvořících sluneční vítr. V případě výstupů z těchto přístrojů lze podle Yannise Zouganelise hovořit téměř o startu ostré vědecké fáze a vědci se těší na opravdu zajímavá zjištění.

V indickém státu Maháráštra, asi 500 kilometrů od Bombaje, se nachází kráterové jezero Lonar. Jde o podivuhodné místo, které asi před 50 tisíci lety vytvaroval úder meteoritu. Dnes jezero oplývá životem, stalo se chráněným národním geologickým monumentem a je oblíbeným cílem turistů i odborníků nejrůznějšího zaměření. 

Jezero Lonar zabírá velkou část rozlohy původního kráteru, má téměř kruhový tvar a průměr asi 1,2 kilometru. Je plné vody, která je zároveň slaná a alkalická. Před pár dny zaplavily sociální sítě snímky jezera, jehož voda teď připomíná peří plameňáka. Během několika málo dní dramaticky zrůžověla. Není to sice poprvé, kdy jezero Lonar změnilo barvu, tentokrát byla proměna výjimečně rychlá. Skoro jako kouzlem...

TIP: Zapomeňte na Mrtvé moře: Tohle je 5 nejslanějších jezer na Zemi

Mechanismy, které vedly ke změně barvy vody jezera, zatím nejsou do detailu jasné. Předběžný výzkum naznačuje, že hlavní roli sehrál letošní dramatický pokles hladiny spodní vody v oblasti. To vedlo k ohřátí vody v jezeře, kde se pak následně namnožila slanomilná archea rodu Halobacterium a zelené řasy druhu Dunaliella salina. Když se pak voda jezera nedávno ještě více ohřála, tyto slanomilné organismy změnily barvu pomocí karotenoidu betakarotenu. Protože jich je v jezeru velice mnoho, vedlo to ke změně barvy vody Lonaru.