Nečekanou dohru má romantické rande Martina Ashley Conwaye z Londýna a dívky, se kterou se seznámil prostřednictvím online seznamky Meetup. Několik dnů po schůzce začal Martin pociťovat příznaky podobné chřipce, doprovázené vřídky v ústech. Následné vyšetření u lékaře odhalilo nákazu virem Herpes simplex. Martin Conway je přesvědčen, že se virem nakazil během polibku na zmíněném rande. Jako satisfakci žádná odškodné ve výši 136 328 liber (v přepočtu téměř 4 miliony korun).

Herpes, jinak řečeno opar, je infekční onemocnění zapříčiněné herpetickými viry HSV-1 a HSV-2. Oba mají podobnou strukturu, způsobují ale infekce v odlišných částech těla. HSV-1 se obvykle přenáší slinami a způsobuje orofaryngeální (ústní) infekce. HSV-2 se přenáší sexuální cestou nebo z matky na novorozence při porodu. Nositelem a přenašečem viru je člověk a mnohdy jím může být díky silné imunitě i bez toho, aniž by se u něj infekce nějak projevila. Dalším charakteristickým znakem této skupiny virů je, že dokážou dlouhou dobu spočívat v latentní fázi, při které se virus nemnoží. Přenašeč tak nemusí o své infekčnosti vůbec vědět.

TIP: Milion dolarů za výchovu a vzdělání, tolik má zaplatit syn své matce

Podle pana Conwaye ho ale měla partnerka na riziko nákazy předem upozornit, což prý neučinila. Více než 130 000 liber, které požaduje, zahrnuje finanční kompenzaci za terapeutická sezení na příštích 35 let. Dále požaduje náhradu za ušlý výdělek za dobu, kdy byl nemocný a pojištění ochrany příjmů v případě budoucích herpetických vzplanutí. Nevšední případ má nyní na starost londýnský soud, přičemž hlavní líčení se očekává koncem roku.

Planetární mlhoviny vlastně ve skutečnosti nejsou ani planetární. Jejich označení vzniklo v „dávné“ minulosti astronomie omylem. Jsou to pozůstatky umírání červených obrů, vyvržený materiál, který se objevuje na konci života hvězd podobných Slunci. Přesto jde o jedny z nejkrásnějších objektů, které můžeme na obloze pozorovat.

Hubbleův vesmírný teleskop se nedávno detailně zaměřil na dvě z těchto planetárních mlhovin, NGC 6302 a NGC 7027. Obě tyto mlhoviny již tento teleskop pozoroval dříve. Teď ale pořizoval jejich snímky v širokém rozsahu spektra, od blízce ultrafialového po blízce infračervené. Takové snímky pak více odhalují strukturu vnitřní dynamiku pozorovaných planetárních mlhovin.

Pozorování planetárních mlhovin

První z nich, NGC 6302, známá též jako „Bug Nebula“, se nachází v souhvězdí Štíra a je to jedna z nejsložitěji uspořádaných planetárních mlhovin, jaké doposud známe. Za vzhled planetárních mlhovin je z podstatné části zodpovědná aktivita umírající hvězdy, případně hvězd. V případě NGC 6302 jsou „křídla“ podivuhodně tvarované mlhoviny vyvrhovaná do okolního vesmíru rychlostí téměř milion kilometrů za hodinu a jejich hmota se zahřívá na teploty kolem 20 tisíc °C. 

TIP: Překrásné tvary planetárních mlhovin vykreslují dvojice umírajících hvězd

NGC 7027 je velmi mladá a hustá planetární mlhovina, připomínající ozdobný exemplář hmyzu, kterou pozorujeme v souhvězdí Labutě, ve vzdálenosti 3 tisíce světelných let. Je jednou z nejmenších a rovněž je jednou z nejjasnějších na obloze, v oblasti viditelného záření. Jde o daleko nejvíce prozkoumanou planetární mlhovinu. Vědci tam například před časem objevili stopy přítomnosti nanodiamantů a loni také iont hydridu helia, čili helonium, který byl v této planetární mlhovině pozorovaný poprvé ve vesmíru.

Při výběru dvorních kronikářů neměl Karel IV. příliš šťastnou ruku. Dokonce ani věhlasní autoři světových kompilací nedokázali české kronice vdechnout život tak, jak se to o několik dekád dříve podařilo Petru Žitavskému, jehož perem byla sepsána Zbraslavská kronika. Jeho v mnoha směrech jedinečné dílo zůstalo ještě dlouho nedostižným ideálem. Karel se po prvních neúspěších odmítl vzdát a zval ke svému dvoru další vzdělance, kteří vládli mrštným jazykem a ještě hbitějším perem. 

Předpojatý František Pražský 

Prvním kronikářem usilujícím o sepsání české kroniky se stal probošt pražského kostela František, který byl mimo jiné i kaplanem pražského biskupa Jana z Dražic. A právě jeho vliv se ke Karlově nelibosti v kronice několikrát projevil.

Původním úkolem vzdělaného klerika bylo zřejmě pokračovat v zápisech pražské kapituly, své dílo však upravil a věnoval českému panovníkovi. Chvályhodný čin měl ale velký háček. František totiž, jak bývalo u středověkých kronikářů zvykem, využíval a takřka opisoval Zbraslavskou kroniku. Svým vzorem se nechával tak unést, že stejně jako jeho předloha tu a tam počastoval kritikou Karlova otce Jana Lucemburského. To se však českému králi vůbec nelíbilo, a proto se rozhodl nechat Františkovo dílo přepracovat Benešem Krabice z Weitmile. 

Cestovatel Marignola

Zvláštní postavení mezi Karlovými kronikáři zastával františkán Jan Marignola. Italský právník a cestovatel sepsal v padesátých letech rozsáhlé třísvazkové dílo o světových dějinách, kterým si získal celoevropský věhlas. První část knihy započal stvořením Adama a vylíčil v ní dějiny až po potopu, druhý díl dovedl na konec 13. století a ve třetím se věnoval dějinám papežství.

Jeho kronika Karla IV. velice zaujala a natěšený panovník se rozhodl dát novému kandidátovi prostor k sepsání českých dějin, hodných jeho majestátu a zároveň šikovně včleněných do spisku o světové historii. Marignolovi však dějiny národa, žijícího daleko na studeném severu za Alpami, nic neříkaly. Italský dobrodruh, který onehdy procestoval Čínu, Indii a Mezopotámii předložil Karlovi dílko nízké kvality, které pohříchu středověkou literaturu nijak neobohatilo. Kronikář věhlasného jména tak zůstal své pověsti mnoho dlužen. 

Nepřesný Neplach

Ani další z řady nadějných učenců Karlovo očekávání nesplnil. Tentokrát se jednalo o opata benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem Neplacha, častého průvodce císaře Karla Evropou. Neplach začal psát své dílo roku 1360 „podle přání bratra Martina, hospodáře kláštera a svého strýce,“ jak sám na začátku knihy udává. Literární úroveň kroniky však těžce pokulhávala za nepříliš úspěšným peletonem zbylých autorů doby Karlovy, navíc se dopustil řady zbytečných nepřesností.

Svědek Beneš Krabice z Weitmile

Kanovník pražského kostela a od padesátých let „ředitel“ stavby svatovítského chrámu Beneš Krabice z Weitmile také neoplýval zrovna košatou slovní zásobou. Kromě nepříliš líbivého slohu mu navíc unikaly dějinné souvislosti, takže ani s jeho dílem nemohl být Karel IV. spokojen.

Z našeho pohledu však autor čtyřdílné kroniky, jejíž první tři části jsou přepracováním spisu Františka Pražského, přinesl řadu zajímavých faktů. Nikoliv však z historie předcházející Karlově vládě, ale z Benešovy současnosti. Kromě toho na rozdíl od dalších autorů vložil do závěrečné části své kroniky vlastní Karlův životopis a také opis životopisu prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.  

Úspěšný Přibík Pulkava

Kronika česká od správce školy u kostela sv. Jiljí v Praze Přibíka Pulkavy z Radenína byla posledním pokusem o sepsání českých dějin. A v tomto případě se konečně jednalo o vydařené úsilí. Karel IV. však pro tentokrát nenechal nic náhodě a do spisu mistra svobodných umění nejednou citelně zasáhl. Není divu. V roce 1374, kdy se Přibík postavil k psacímu pultíku, spěl život římského císaře pomalu ke svému konci. Nad koncepcí nově vznikající knihy chtěl mít proto kontrolu, aby výsledek konečně odpovídal jeho mocensko-reprezentativním zájmům.

TIP: Otec vlasti: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?

Dohled nad svým dvorním kronikářem mu usnadnil i vlastní rukou učiněný výběr předloh. Karel IV. totiž nechal pro Přibíkovy potřeby shromáždit starší české záznamy a listiny, jejichž přepracované znění se mělo v kronice objevit. Právě citace některých, pro naši dobu nadobro ztracených pramenů, je pro nás nesmírně přínosná. Přibíkovi se rovněž podařilo vklínit do líčení českých dějin Karlův ideologický program. Kvůli tomu se kronice nedá upřít jistá míra tendenčnosti, ale jako reprezentace Karlova majestátu svému duchovnímu otci posloužila ze všech pokusů nejlépe. 

Výzkum vědců z University of Queensland poukázal na přínosy predátorů a mrchožroutů, mezi než patří regulace nemocí, zvýšená zemědělská produkce i likvidace odpadu. Například americké pumy snižují množství kolizí automobilů s vysokou zvěří a netopýři ochraňují úrodu v hodnotě miliard dolarů ročně.

Byla prokázána spojitost mezi přítomností netopýrů a zvýšenou produkcí kávy, která je klíčovou komoditou mnoha rozvojových zemí. Supi zase svým působením ušetří lidem miliony, které by jinak musely být vynaloženy na odstraňování mršin.

TIP: Děsí se pumy politiky? Neobvyklý výzkum si vzal na mušku chování kočkovitých šelem

„Z literatury je jasné, že o negativních vlivech predátorů a mrchožroutů toho víme spoustu, ale teprve začínáme rozumět tomu, jak neocenitelné a nenahraditelné služby nám tito tvorové poskytují,“ komentoval závěrečnou zprávu jeden ze spoluautorů Christopher O'Bryan. „Jestliže o tahle zvířata přijdeme, mohli bychom se dostat do problémů.“

Jak dnes dobře víme, Venuše život pozemského typu rozhodně hostit nemůže. Stačí uvést několik jejích charakteristik: Extrémně hustá atmosféra způsobuje silný skleníkový efekt, který zahřívá povrchovou vrstvu planety téměř rovnoměrně zhruba na 462 °C (což o 135 °C převyšuje hodnotu, při níž taje olovo). Při povrchu panuje 92× silnější tlak než na Zemi a 96,5 % ovzduší tvoří pro nás nedýchatelný oxid uhličitý. Na tělese navíc probíhá intenzivní sopečná činnost a ve vyšších vrstvách prší z mračen mimo jiné kyselina sírová.

Dokonce ani odolné sovětské sondy Veněra nedokázaly v tak vražedných podmínkách pracovat a fungovat déle než dvě hodiny. Je tedy zcela nepředstavitelné, že by se na Venuši mohla v současnosti vyskytovat jakákoliv forma života, i kdyby jen v podobě extremofilních mikroorganismů žijících hlouběji pod povrchem. 

O to víc zaráží, že ještě zhruba před šedesáti lety někteří lidé věřili, že se na Venuši možná vyskytují tvorové podobní našim druhohorním dinosaurům! Bizarní myšlenka se udržela dokonce po několik desetiletí a nějakou dobu ji nedokázala vyvrátit ani vědecká astronomie. Jak tedy mýtus o venušských dinosaurech vznikl a proč přetrval tak dlouho?

Peklo pod pokličkou

Nejedná se o tak velkou záhadu, když si uvědomíme, že nám povrch Venuše neumožní spatřit ani ty nejdokonalejší dalekohledy. Halí ho totiž ohromně hustá atmosféra, skrz kterou klasické optické přístroje neproniknou. Až v průběhu 60. a 70. let minulého století zvládli povrch planety částečně zmapovat radary. Ani dnes neznáme topografii celé Venuše, nicméně naše představa o tamních povrchových útvarech i fyzikálních podmínkách se již podstatně zlepšila. Vděčíme za to zejména americké sondě Magellan, která v letech 1989–1994 zmapovala asi 98 % povrchu tělesa a 95 % jeho gravitačního pole. 

Teprve moderní technologie kosmického věku nám tedy dovolily pochopit, jak extrémní a životu nepřející svět „sestra Země“ představuje. A právě její zpočátku „neviditelná tvář“ vedla astronomy k množství víceméně nepodložených spekulací. 

Dlouhá cesta

Venuši – tehdy ještě jako „Ištar“ – pravidelně pozorovali již Babyloňané kolem roku 1600 př. n. l. a dobře ji znali také astronomové a astrologové v klasické antice i ve středověku. Badatelé sledovali rovněž její přechody přes sluneční disk: Záznam o zmíněné události od slavného perského učence Avicenny pochází už z roku 1032. Střídání Venuše na ranním a večerním nebi zmátlo mnohé pozorovatele natolik, že se podle své aktuální polohy dočkala dvou různých pojmenování – tedy zejména ranní a večerní hvězda, u nás dodnes „večernice“ a „jitřenka“. 

Počátkem 17. století pozoroval Galileo Galilei Venuši již vyzbrojen dalekohledem a poprvé si všiml například střídání jejích fází. Ihned také zaznamenal onu hustou „oblačnost“, jež znemožňovala sledovat na planetě jakékoliv detaily. Její atmosféru pak fakticky objevil ruský učenec Michail Lomonosov v roce 1761 při jednom z přechodů Venuše přes sluneční disk. 

Brzy se však ukázalo, že získání dalších, podrobnějších informací se bez dokonalejší techniky neobejde. Rychlost rotace tělesa a tamní povrchové útvary se skutečně podařilo odhalit až díky zmíněným radarovým průzkumům a automatickým sondám, jež se vydaly na cestu v posledním půlstoletí. Do té doby pro nás povrch Venuše i vše na něm zakrývala rouška tajemství. Jak se tedy na druhé největší terestrické planetě naší soustavy objevili zmiňovaní kvazidinosauři?

Močály a kapradiny?

Jak vtipně poznamenal americký astronom a popularizátor vědy Carl Sagan, pozorovatelé v průběhu 19. století (nezapomeňme, že pojem „dinosauři“ poprvé zazněl až roku 1842) uvažovali asi takto: „Nevidím na povrchu Venuše nic, protože ji kryje hustá vrstva oblačnosti. Z čeho jsou mraky? Samozřejmě z vody. Takže planeta musí mít ohromné množství vody. Její povrch proto musí být vlhký. Pokud je vlhký, musejí se tam nacházet močály. Jsou-li v místě močály, musejí tam růst kapradiny. A rostou-li na Venuši kapradiny, pak se na ní snad mohou vyskytovat i dinosauři.“ Sagan také hned dodal: „Zajímavý závěr – nevidím vůbec nic, a výsledkem jsou dinosauři!“ 

O možnosti existence pravěkých obyvatel Země nebo jejich obdoby na sousední planetě se kupodivu hovořilo nejen v kuloárech mezi tvůrci vědecko-fantastické literatury, ale našla si cestu i do vědeckých statí. A to navzdory skutečnosti, že pro podobnou báchorku neexistoval jediný hmatatelný důkaz. V roce 1918 například slavný švédský fyzik a chemik Svante Arrhenius prohlásil, že oblačnost nad Venuší je nepochybně důkazem přítomnosti vody. Ve své práci Osudy hvězd dále uvedl, že planetu pokrývají bažiny a že vlhkost tamní atmosféry odpovídá současným tropickým pralesům Konga. 

Autoři vědecko-fantastické literatury často popouštěli uzdu představivosti a do prostředí připodobňovaného k prvohornímu karbonskému močálu umísťovali různá neuvěřitelná stvoření: od obřího hmyzu přes inteligentní masožravé rostliny až po již zmiňované kvazidinosaury. Mluvilo se dokonce o jakési hypotetické inteligentní rase dinosauroidů, které jako teoreticky možné obyvatele pravěké Země „vymyslel“ kanadský paleontolog Dale Russell na přelomu 70. a 80. let minulého století. 

Na vlně fantazie

K tématu řekla své i velká jména literárního světa, od Raye Bradburyho po Isaaca Asimova nebo Roberta A. Heinleina. Dnes především víme, že dinosauři neobývali vlhké močály – tuto „zmýlenou“ bychom ještě mohli tehdejším autorům odpustit. Ovšem představa, že by evoluce na dvou odlišných planetách s nepochybně velmi rozdílnými podmínkami vytvořila po miliardách roků (dinosauři se objevili až zhruba 3,5 miliardy let po vzniku života) stejné, nebo třeba jen podobné organismy, je přinejmenším značně odvážná.

Kolem roku 1870 zaznívaly první teorie o existenci složitého života alespoň v „chladnějších polárních“ oblastech Venuše, například z úst Richarda Proctora. Bez relevantních vědeckých dat bylo snadné spekulovat, což mnozí badatelé a zejména spisovatelé i žurnalisti poněkud ukvapeně činili. Například Gustavus W. Pope napsal v roce 1895 příběh Journey to Venus neboli „cesta na Venuši“, v němž nechal hlavní hrdiny bojovat o přežití na planetě obydlené tvory podobnými dinosaurům. Ve 20. století na něj pak navázali například Američané Edgar R. Burroughs či Otis A. Kline. 

… a pohádky je konec

Ještě v 50. letech vznikaly filmy o fiktivních cestách na Venuši, osídlenou ptakopánvými, sauropodními i teropodními dinosaury. Někteří fantasté snili o loveckých výpravách, či dokonce o jakési venušské zoo s obdobami živých triceratopsů a apatosaurů. Nicméně již od počátku 20. let 20. století bylo seriózním vědcům jasné, že sousední planeta nic takového nenabízí. Okolo roku 1922 se totiž podařilo definitivně prokázat, že viditelné světlo odražené od její atmosféry nenese žádné známky vlnových délek svědčících o přítomnosti kyslíku či vody. Už tehdy vyslovili astronomové domněnku, potvrzenou až o půl století později – totiž že Venuše představuje zcela mrtvý a horký svět bez života na povrchu.

Výzkum však pokračoval a v roce 2002 zazněla zajímavá hypotéza o možné existenci jednoduchých mikroskopických živých forem v tamní atmosféře: S dinosaury by ovšem neměly nic společného, takže danou ideu můžeme v tuto chvíli pominout. Je také možné, že se život na planetě objevil už před miliardami let, avšak v průběhu její přeměny na současné pekelné místo zanikl. Ani to zatím s určitostí nevíme. Jisté je pouze jedno – že kosmický věk přinesl definitivní konec „venušských dinosaurů“, alespoň pokud jde o vědecký názor. 

TIP: Alternativní historie: Mohla existovat dinosauří civilizace?

Nevíme s jistotou, zda druhohorní dinosauři vyhynuli na konci křídy. Pokud ovšem přežili, určitě nadále obývali Zemi a žádné jejich protějšky se na naší žhavé sousedce nikdy neobjevily. Dinosauří fosilie sice zamířily v kosmických lodích na zemskou orbitu, dál se však zcela jistě nedostaly. Přesto „venuští dinosauři“ otiskli do dějin populární paleontologie i astronomie nesmazatelnou stopu… 

Infekce, které v dnešní době ohrožují lidstvo, bývají překvapivě mladé. Patogen pandemie COVID-19 se objevil zcela nedávno, virus onemocnění AIDS zřejmě pochází z počátku 20. století. O spalničkách, velmi nepříjemném a překvapivě vražedném onemocnění, jsme si na základně výzkumu dostupných sekvencí mysleli, že vznikly přibližně v 9. století, tedy v období středověku. Jsou ale nejspíš starší.

Spalničky jsou ve skutečnost výhradně lidské onemocnění, jedno z nejvíce nakažlivých známých onemocnění vůbec. Jejich patogen, virus MeV (Measles virus), pochází viru velmi devastujícího moru skotu. To je, poněkud ironicky, jedna z několika málo infekcí, které jsme zřejmě úspěšně vyhubili.

TIP: Světová zdravotnická organizace varuje před epidemií spalniček v Evropě

Historické záznamy jsou v případě spalniček i jiných podobných chorob dost nejasné a příliš je nelze použít jako věrohodný zdroj informací. Vědci určují stáří spalniček studiem sekvencí známých kmenů viru MeV. Jak ale zdůrazňuje vedoucí výzkumu Ariane Düx z německého Robert Koch Institute, problém je v tom, že před začátkem takových výzkumů řada kmenů spalniček vymřela, kvůli očkování.

Tým Düxové ale dokázal získat sekvenci RNA viru spalniček, která pochází od člověka, zemřelého na tuto chorobu v roce 1912. Plíce dotyčného byly uloženy v německém Berlin Museum of Natural History. Analýzou této sekvence dospěli vědci k závěru, že spalničky vznikly již asi před 2 500 lety, tedy velmi přibližně v době, kdy byl založen starověký Řím. Podle odborníků není náhodou, že právě v té době se ve světě začaly objevovat početnější komunity, v nichž se spalničky mohly šířit.

Když německá armáda zahájila 16. prosince 1944 ofenzivu v Ardenách, nespěchala kupodivu německá propaganda s žádnými prohlášeními. Až o dva dny později přinesl Völkischer Beobachter článek nazvaný prostě Ofenziva na západě. Mnoho Němců cítilo úlevu a uspokojení, že je Wehrmacht schopen podniknout rozsáhlý útok, a jak přibývaly počty amerických zajatců a jména dobytých belgických měst, začínal optimismus místy přerůstat do euforie.

Goebbels si uvědomil, že je nutné tlumit přehnaná očekávání, a použil své agenty v civilu, aby národ připravovali na omezenější úspěch. Ovšem lidovým představám o tom, že Britové a Američané budou prosit o mír, nebyl daleko ani sám Hitler. Ten hodlal souhlasit s uzavřením separátního míru na západě pouze z pozice síly, aby bylo možné vrhnout všechny armády na východní frontu. Ve skutečnosti šlo o zcela nereálné představy, do pádu třetí říše zbývalo necelých pět měsíců. 

Führer mluví

Na Nový rok 1945 pronesl Hitler do rozhlasu projev burcující obyvatele Německa k odporu proti nepřátelům: „Tento národ, tento stát, jeho vůdčí osobnosti jsou naplněny neotřesitelnou vůlí neuhnout od svého fanatického odhodlání dovést válku třeba za sebenepříznivějších okolností k úspěšnému konci. To i tehdy, kdyby to mělo znamenat vynaložení všech sil a rezerv na překonání překážek, jež nám vrtkavý osud může postavit do cesty. Jsme plně rozhodnuti jít do krajnosti. Cokoliv bylo nepřítelem zničeno, bylo s nadlidskou pracovitostí a hrdinstvím, jež nemají obdoby, znovu vybudováno, a tak to půjde tak dlouho, dokud nepřítel nepřestane.“

O měsíc později, 30. ledna, promluvil nacistický diktátor k Němcům znovu. Opět je zapřísahal, aby bojovali proti hordám Asiatů, odvolával se na ducha odporu germánských Teutonů. „I kdyby byly těžkosti a útrapy, kterým teď německý národ musí čelit, sebevětší, nezměrná vůle každého Němce, jeho připravenost k obětem, schopnosti a nadřazenost vůči všemu, co se snaží jeho vlast zdeptat, nakonec zvítězí.“

Dost tanků, málo vagonů 

K vítězství ale nemohlo stačit ani sebevětší odhodlání a důvěra ve vůdce. K tomu byly potřeba skvěle vyzbrojené divize, a ty už třetí říše neměla. Albertu Speerovi se sice v roce 1944 podařilo zvýšit výrobu tanků a letadel na dosud nejvyšší úroveň – v prosinci sjelo z výrobních linek celkem 1 954 tanků – ve skutečnosti ale spojenecké bombardování Německa začínalo přinášet své ovoce. V prosinci továrny vyprodukovaly pouze 3 300 nákladních automobilů místo potřebných 6 000. U divizí tankových granátníků se kvůli tomu na přelomu let 1944 a 1945 snížilo již tak nedostatečné vybavení motorovými vozidly o 25 %.

Místo na korbách nákladních vozů nebo v obrněných transportérech se museli vojáci přesunovat na bicyklech. V důsledku bombardování a útoků hloubkařů se snížil počet železničních vagonů ze 136 000 v červenci 1944 na 87 000 o půl roku později. V únoru pak jejich množství kleslo dokonce na 28 000. Za těchto okolností je neuvěřitelné, že se dařilo udržovat výrobu v chodu; vlaky sice jezdily pomalu a s velkým zpožděním, ale přece jen jezdily. Až do jara 1945 tak mohl jezdit vlakem každý, kdo byl ochoten snášet přerušení jízdy, objížďky a někdy i bombardování. 

Smrt z nebe

Obrovský problém představoval zoufalý nedostatek pohonných hmot. Ropná pole na východě obsadila Rudá armáda, rafinerie bombardovala spojenecká letadla, a tak byl drahocenný benzin a nafta určen výhradně pro armádu či nacistické úředníky. Běžní občané jezdili auty a autobusy upravenými na pohon dřevoplynem, nebo vozy taženými koňmi. Němečtí vojáci dostávali i nadále poštu, doručení dopisu na frontu obvykle netrvalo déle než týden. Přes určitá omezení fungovalo také zásobování.

Nicméně stále se stupňující letecké útoky na německá města přinášely smrt desetitisícům lidí. Od léta 1944 začaly bombardovací svazy RAF znovu přilétat nad Říši i ve dne, stejně jako liberatory a létající pevnosti USAAF. Denně bylo ke startu připraveno 1 600 britských bombardérů, z toho asi 1 100 lancasterů, a obrovské svazy zasypávaly německá města zápalnými a tříštivými bombami. Dne 3. února 1945 podniklo americké letectvo největší denní nálet na Berlín – tisíc čtyřmotorových bombardérů doprovázených šesti stovkami stíhačů nemohlo nic zastavit.

Děti proti mužům

O deset dní později se cílem britského a amerického letectva staly Drážďany, ve kterých zahynulo až 25 000 lidí. Letci Luftwaffe nedokázali útočící bombardéry doprovázené početnými doprovodnými stíhači výrazněji ohrozit, stále více se spoléhalo na protiletadlová děla. Jejich obsluhy tvořili často teprve šestnáctiletí mladíci povolaní ze středních škol k rychlému výcviku. Neměli sice věk na to, aby je pustili do kina na film pro dospělé, ale pro umírání v boji byli zřejmě staří dost.

Pokračování: Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (2)

Děti indoktrinované nacistickou ideologií už od malička často bojovaly i v situacích, kdy se dospělí vzdávali. Na letišti Wunstorf u Hannoveru narazili v dubnu 1945 britští vojáci na mladíky z Hitlerjugend s protiletadlovými kanony ráže 40 mm, kteří rozstříleli čelní četu 13. výsadkového praporu. Mladé Němce u flaků nakonec vyřídil až tank Sherman. 

Jakmile začalo v Krkonoších tát nebo nastaly velké deště, vylévalo se Labe na středním toku do údolí. Když v červenci 1897 přišla téměř stoletá voda a od Jaroměře po Hradec Králové brala domy, mosty a ničila zemědělskou půdu, rozhodlo se o regulaci horního toku a stavbě dvou údolních přehrad, které by podobné katastrofě napříště zabránily – Labské u Špindlerova mlýna a u Bílé Třemešné. 

Největší a nejkrásnější

„Chvíli“ se čekalo na vydání zemského zákona a od roku 1903 mohlo Technické oddělení pro úpravu řek v Praze pod vedením inženýra Josefa Plicky pracovat na projektu. Stavba, svěřená rovněž pražské firmě inženýra J. V. Velflíka, byla zahájena o sedm let později a téměř dokončena v roce 1914, když přišla válka. Práce pak pokračovaly až v mírových časech. Už v roce 1917 ještě nehotová přehrada dokázala zadržet přívalovou vlnu, naplnila se zcela vodou a ve své prvořadé funkci regulátorky povodňových průtoků se osvědčila na výbornou. V době dokončení šlo o největší nádrž v Československu co do zadrženého množství vody a délky zděné hráze.

V obloukové koruně hráze dominují stavbě dvě věžovité brány v historizujícím gotickém slohu, který byl již tehdy za svým zenitem. Přehrada je vystavěna z místního pískovce. Velká voda z řeky při maximálním přítoku přepadává pod pěti elegantními oblouky mezi věžemi do vany, takzvaného vývaru, který slouží k utlumení vodní energie. Mohutné přepadání vody bylo vidět i při posledních velkých povodních. Pro vypouštění z nádrže slouží pět spodních výpustí, z toho jedna hrázová, ostatní jsou umístěny do dvou obtokových tunelů, které začínají před hrází šachtovými přelivy umístěnými symetricky po pravé a levé straně řeky.

TIP: Končí éra obřích přehrad? Velké vodní stavby představují časovanou bombu

Při pravém břehu je odtékající voda navíc přiváděna náhonem k turbíně vodní elektrárny. Tu postavila v letech 1920–1923 rovněž Velflíkova firma. Technologickou část dodala Českomoravská-Kolben a elektrické zařízení František Křižík.

V pseudogotickém stylu byl také postaven dům hrázného, či spíš hrádek na pravém břehu a věžička s cimbuřím na levém. Státní podnik Povodí Labe, pod nějž památka spadá, plánuje dům hrázného opravit a v části zřídit expozici věnovanou historii vodního díla. Část je stále využívána pro provozní účely. 

Na renesančním papežském dvoře patřil k dobrým způsobům plnovous a dlouhé vlasy. Jenže to šlo proti povinnosti kněží holit si tvář a nosit tonzuru neboli vlasové kolečko na temeni, jak často připomínala dobová nařízení. Například pražská provinční synoda z roku 1605 stanovila, že tonzura nesmí být nikdy menší než tolar a nemají na ní spočívat výstřední pokrývky hlavy.

Ještě zajímavější vývoj se týkal vousů: Papež Julius II. byl na svůj pěstěný porost tváře hrdý a jeho vzor následovali téměř všichni renesanční a reformační Svatí otcové. Původně holobradý Klement VII. si nechal plnovous narůst roku 1527, oficiálně na protest proti vyplenění Říma. Jelikož církevní předpisy vyžadovaly u kněží oholenou tvář, nechal papežův synovec kardinál Ippolito de’ Medici významného humanistu Pieria Valeriana Bolzaniho zpracovat spis hájící vousy jako doklad kulturnosti a intelektuální úrovně.

Posvěcený porost

Bolzaniho dílko „Obhajoba posvěceného vousu“ však nepředstavuje jediný teologický traktát zaměřený na ochlupení obličeje. Když byl papež Řehoř XIII. konfrontován s názory reformátorů, požádal slavného učence a historika kardinála Caesara Baronia, aby prozkoumal spisy církevních otců a výnosy koncilů. Svůj list „O kněžském vousu“ z roku 1578 pak koncipoval jako odpověď milánskému arcibiskupovi Karlu Boromejskému, který v roce 1576 nařídil všem kněžím ve své arcidiecézi, aby se oholili, a sám šel příkladem: Shodil pěstěný plnovous a ponechal si jen „španělský knírek“ s bradkou. 

TIP: Mužský plnovous: Symbol moudrosti, atraktivity, ale i zanedbaného vzhledu

V Lombardii se bezvousá tvář kněží stala standardem, a protože reformní výnosy Karla Boromejského přijímala řada biskupů, došlo i k přenosu tohoto ustanovení. Jelikož ovšem papežský dvůr na právu kněží nosit vousy trval, nalezl Baronius ve svém spise jistý kompromis: Kněžím se povolily bradky a knírky pod podmínkou pravidelného zastřihování.

Češi na umírněné straně

V předbělohorských českých zemích, kde se jinak církev hlásila k Boromejského reformnímu programu, převládl v případě vousů římský ústupek. Arcibiskup Martin Medek z Mohelnice kněžím toleroval udržovanou španělskou bradku a při vizitaci v Horšovském Týně nechal tamnímu faráři plnovous na místě přistřihnout. V roce 1605 pak pražská synoda místním kněžím uložila, aby si vousy alespoň nepěstovali a nosili je pečlivě zastřižené.