Heliodor Píka se proslavil již během první světové války, a to v legionářském stejnokroji. Po válce nabídl své služby prvorepublikovému Československu a působil především ve vojenské diplomacii. Během druhé světové války spolupracoval s odbojem a operoval především v SSSR. Velmi brzy vyjádřil své obavy z politického nebezpečí, které by mohla přinést sovětsko-československá dohoda podepsaná v roce 1941.

Přirozeně se tak Píka stal solí v očích československých i moskevských komunistů. Nesmiřitelné nepřátelství bylo vyhlášeno poté, co Píka opakovaně kritizoval Rudou armádu a požadoval její pomoc Slovenskému národnímu povstání. Kromě toho bývá rovněž často připomínáno, že během svých cest po SSSR dokonale poznal trestné pracovní tábory (gulagy) a každodenní praktiky totalitního komunistického režimu.

Proces s generálem

Všechny zmíněné Píkovy názory a postoje se staly příčinou vykonstruovaného procesu (tentokrát ještě neveřejného), jemuž předsedal plukovník Otakar Matoušek. Na konci ledna roku 1949 byl Píka shledán vinným z velezrady a špionáže, které se měl dopustit ve prospěch Velké Británie. Milosrdnost se od tribunálu očekávat nedala, 21. června zmíněného roku byl Píka popraven oběšením.

„Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, snad toho chtějí moji protivníci využít k dosažení jednoty – studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu,“ vystihl generál situaci v dopise na rozloučenou.

TIP: Poslední ze zavržených: Komunista Osvald Závodský popravě neunikl

Represe proti důstojníkům však probíhaly i nadále, jejich obětí se stali například i českoslovenští letci, kteří působili během druhé světové války ve Velké Británii a obecně na západě. Téhož dne, kdy byl Píka popraven, se nad Francií rozhostil celostátní smutek, který vyhlásil prezident Charles de Gaulle, generálův přítel a spolužák. Nemělo jít o poslední, byť spíše symbolickou, reakci okolních zemí.

Když se po zdřímnutí probudím, cítím se jako uprostřed nejhorší novoroční kocoviny. Trvá mi alespoň dvacet minut se vzpamatovat a nikdy nevidím žádný pozitivní efekt. I když si své zdřímnutí načasuji tak, aby nepřesáhlo třicet minut – což je podle spánkových odborníků nejblahodárnější délka – proberu se s naprostou jistotou, že na mě leze chřipka (ale neleze).

Predispozice klimbat

Samozřejmě jsem vždycky trochu žárlila na lidi, kteří se po šlofíku cítí jako znovuzrození. Jsem zdravá, celkem mladá, bezdětná žena a pravidelně spím v noci sedm až osm hodin. Proč na mě tedy šlofík nezabírá?

Krátká odpověď zní, že někteří dospělí mají geneticky danou zvýšenou potřebu kontinuálního spánku (děti z toho vynechávám, protože kvůli růstu mají přirozeně velkou potřebu spánku). Podle jedné studie vedené institutem National Heart, Lung and Blood Institute se zdá, že s regulací spánku má co do činění alespoň osmdesát genů, což „naznačuje, že na trvání spánku u přirozených populací může mít vliv široká škála biologických procesů“.

Zjednodušeně řečeno: Potřebná délka spánku je velmi proměnlivá, protože se zakládá na širokém spektru genetických rozdílů. To se ale bavíme jen o přirozených spánkových rytmech. Vezmete-li v potaz, že jeden ze tří Američanů je spánkově deprivovaný, dává smysl, že zhruba stejné procento Američanů si jde jednou za den zdřímnout, a to bez ohledu na užitek, který jim to přinese, nebo nepřinese. Tělo se snaží vyvážit spánkovou nerovnováhu, aby mohlo nadále přiměřeně pracovat.

Co na to tělo?

„Spánek je pro naše celkové zdraví a blaho extrémně důležitý, nedostatek spánku nebo jeho nízká kvalita nám mohou dost narušit schopnost fungovat,“ vysvětluje Naomi Shahová z katedry Medicíny plic, intenzivní péče a spánku (Pulmonary, Critical Care and Sleep Medicine) při lékařské fakultě Icahn School of Medicine nemocnice Mount Sinai. „Zdřímnutí může být přesně to, co nám pomůže překonat přechodné poruchy v množství a kvalitě spánku.“

Vzhledem k tomu, jak jsou spánková deprivace a chronické poruchy spánku v Americe všudypřítomné, není překvapením, že o potenciálních výhodách krátkého zdřímnutí přes den existuje velký počet studií. A přestože zdřímnutí vám dozajista pomůže nahradit krátkodobý nedostatek spánku, schopnost se po zdřímnutí cítit lépe a odvádět lepší výkony závisí na vaší fyziologii – na tom, jak receptivní vaše tělo je vůči narušení pevného spánkového režimu.

Například lidé, kteří v noci spí průměrně šest hodin či méně, si přes den dávají šlofíka pravidelně, a zdá se, že z těchto příležitostných zdřímnutí také nejvíce těží. Na druhou stranu nepravidelní dřímači jako já dokážou celkem dobře usnout a zůstat spát, ale po probuzení z krátkého spánku přes den se většinou probouzejí se znatelně zpomalenou motorickou funkčností.

Správné načasování

Jeden z důvodů, proč tomu tak je, souvisí s tím, jak je váš homeostatický spánkový tlak (HST), který reguluje intenzitu spánku, sladěný s vaším cirkadiánním rytmem, který zase reguluje načasování spánku. Čím déle jste vzhůru, tím více vám stoupá homeostatický spánkový tlak, takže jste stále ospalejší, dokud neusnete – a HST tím klesne. 

„Pokud si přes den zdřímnete pravidelně, může se vám podařit tyto dva aspekty (HST a cirkadiánní rytmus) sladit a pěkně vyvážit,“ uvádí Rebecca Spencerová, profesorka věd o psychologii a mozku na univerzitě Massachusetts Amherst. „Jen málo lidí si však přes den pospí pravidelně.“ Když si přes den zkusí zdřímnout lidé, co na to nejsou zvyklí, často se jim stává, že pak nemohou usnout v noci, protože jim HST klesl v průběhu zdřímnutí, takže potřeba spánku v době, kdy je tělo obvykle zvyklé usínat, tím klesá také.

Toto může vést k poruchám spánku, následně k dalšímu nepravidelnému podřimování přes den a celé to utvoří nezdravý spánkový cyklus. Pokud se podřimování stane návykem pro lidi, kteří nedokážou pravidelně přes den dřímat, může jim to nabourat jejich přirozený cirkadiánní rytmus, který ovlivňuje i další důležité funkce (například zažívání a tělesnou teplotu). I proto se často cítíte dezorientovaní, nebo dokonce nemocní, když zažíváte jet lag neboli pásmovou nemoc – vnitřní rozvrh, na němž závisí funkce těla, se najednou změnil.

Nevysvětlitelná únava

Shahová dále objasňuje: „Víme, že kromě kvality a kvantity spánku je stejně důležité mít dostatek nepřerušovaného spánku, jelikož tím zajišťujeme normální spánkovou architekturu, a zvláště přiměřené množství REM spánku, jenž obvykle nastává v druhé polovině osmihodinového spánkového segmentu.“ Dřímání přes den má však i jiné negativní účinky, které dopadají na všechny, bez ohledu na to, jak dobře nebo špatně se po zdřímnutí cítí. Například nadměrné dřímání může maskovat závažné onemocnění. 

„V jedné studii jsme sledovali výhradně mladé dospělé (průměrný věk: 29 let) a zjistili jsme, že zvýšené množství dřímání bylo spojeno se zvýšeným výskytem mozkových zánětů bez ohledu na věk i zohlednění délky nočního spánku,“ uvádí Spencerová. Dodává také, že pravděpodobným vysvětlením mozkového zánětu je korelace s hladinou C-reaktivního proteinu v těle, která nás uspává. To dává smysl, protože máte tendenci spát více, když jste nemocní.

Pozor na rizika

Souvislost mezi extrémní ospalostí a zánětem by také vysvětlovala hodně zdravotních problémů spojených s častým navyklým dřímáním, zejména (ale nikoliv výhradně) zvýšené riziko vysokého krevního tlaku, cukrovku, depresi a pokles kognitivních schopností. Takže jestli se v poslední době často cítíte ospalí a často si přes den dáte dvacet, stálo by možná za zvážení zajít k lékaři a vyloučit závažná zdravotní rizika. Lékař vám také může doporučit návštěvu spánkového specialisty.

„První, co s pacienty probírám, je jejich spánková historie, včetně času stráveného v posteli, latence nástupu spánku (čili jak dlouho trvá, než člověk v posteli usne), finální čas probuzení ráno, doba bdělosti po nástupu spánku (čas strávený vzhůru po probuzení),“ vysvětluje Shahová. „Poté s pacienty hledám znamení a symptomy spánkové apnoe jako například chrápání, ospalost během dne, přestávky v dýchání, které vidí u pacienta v noci jeho partner a tak dále.“

Pokud se však obecně cítíte odpočatí a v pohodě a zdřímnutí přes den vám prospívá, pak v něm určitě pokračujte. Jen se moc nechlubte svým kamarádům, kteří možná takové štěstí nemají.

V roce 2011 objevili chilští paleontologové v Antarktidě záhadnou druhohorní fosilii, která svými rozměry i tvarem připomíná poněkud přerostlý a prokopnutý fotbalový míč. Od té doby se na ní usazoval prach v chilském národním přírodovědném muzeu Museo Nacional de Historia Natura. Vědci ji znali pod přezdívkou „The Thing“, čili „Věc“, kterou fosilie získala podle legendárního sci-fi hororu z Antarktidy od Johna Carpentera z roku 1982.

Nedávno se na „Věc“ důkladně podívali američtí paleontologové z University of Texas at Austin. Nakonec zjistili, že záhadná fosilie je ve skutečnosti obrovské vejce ze sklonku období křídy s původně měkkou skořápkou. Jde přitom o vůbec první fosilní vejce nalezené v Antarktidě. Měří téměř 30 centimetrů, je tak největším vejcem s měkkou skořápkou, jaké jsme kdy na Zemi našli a druhé největší vejce vůbec. 

TIP: Vědci potvrzují: Druhohorní dinosauři snášeli pestrobarevná vejce

Vedoucí výzkumu Lucas Legendre tvrdí, že jde o vejce tvora o velikosti velkého dinosaura. Zároveň jsou ale s kolegy přesvědčeni, že tohle vejce je od dinosauřího velmi odlišné. Je podobné vejcím ještěrů a hadů, je ale mnohem větší, než jak jsme v naší přírodě zvyklí. Vědci se proto domnívají, že jde o vejce velkého mořského plaza, nejspíše mosasaura. Srovnáním s celkem 259 žijícími druhy plazů a jejich vejci dospěli k závěru, že vejce snesl plaz, jehož tělo bez ocasu měřilo nejméně 6 metrů.

Vědeckou stránku projektu Manhattan dostal na starost Robert Oppenheimer – muž, který se vedle teoretické fyziky stejně dobře orientoval ve středověké francouzské poezii či v indických a řeckých eposech, jež četl v originále. Jedni charismatického elegána milovali coby vtělení renesančního ideálu, zatímco jiní ho měli za nafoukaného pozéra s výrazně levicovými sklony a schopností dát lidem pocítit, že nejsou intelektuálně na úrovni. Nikdo mu však nemohl upřít ohromnou inteligenci a umění kočírovat kolegy, přičemž mnozí se s ním mohli ve velikosti ega zdatně poměřovat. 

Předchozí část: Počátky projektu Manhattan (1): Americká honba za atomovkou

Vedení projektu si zprvu kladlo otázku, zda budou Oppenheimera, jenž nikdy nedostal Nobelovu cenu za fyziku, respektovat kolegové, kteří si ocenění již odnesli. Ukázalo se však, že ho hluboce uznávají a ochotně se mu podřizují. Na počátku „Oppi“ neúnavně objížděl americké univerzity a sháněl nejlepší mozky. V laboratořích se tak sešel fyzikální „all-star team“: Richard Feynman, Enrico Fermi, Leó Szilárd, Edward Teller a desítky dalších utvořili v Los Alamos historicky nejvyšší koncentraci géniů fyziky v jednom místě a čase. 

Za sklem akvária

Uzavřené Los Alamos, označované jako Project Y, se tak trochu podobalo akváriu. Za vědci se mohly nastěhovat jejich rodiny, fyzici jim však o své práci nesměli nic říct. Telefonáty ven byly zapovězeny a dopisy pečlivě procházeli cenzoři, než je dovolili odeslat mimo oblast. Místo se proměnilo ve zmenšeninu Ameriky: Fungovaly tam obchody s jídlem i oblečením, kulturní centra, kina a pořádaly se dětské dny i boxerské zápasy. Život však nepředstavoval nějakou šťastnou utopii. 

Ti, kteří v areálu prožili dva roky, často vzpomínali na tíživou atmosféru plnou nejasných domněnek. Všichni tušili, že vyvíjejí něco velkého, téměř nikdo však přesně nevěděl, o co půjde a jak to ovlivní válku. Běžná byla šeptanda i podezřívání, stejně jako občasná ponorková nemoc v městečku, kde zpočátku žilo okolo 3 500 lidí, ale nakonec jejich počet narostl až k osmi tisícům. 

Nicméně Oppenheimer si pro své odborníky vymínil řadu výjimek. Především odmítl, aby laboratoř i jejich osobní život podléhaly vojenským řádům a metodám řízení. Šlo o podmínku mnoha vědců, kteří k „zeleným mozkům“ nechovali žádnou zvláštní náklonnost.

Groves také dovolil, aby se členové jednotlivých týmů (metalurgicko-chemického, teoretické přípravy, praktických experimentů a pro výrobu zbraní) mohli volně setkávat a povídat si u kávy a cigarety o své práci. Popsaná „metoda“ totiž spolehlivě zajišťuje zcela nečekané a průlomové nápady. 

Karta se obrací

Výzkum probíhal pod nesmírným časovým tlakem. Americké síly v Pacifiku během bitvy u atolu Midway v létě 1942 konečně zastavily sérii přešlapů a odrazily útok japonské flotily. Zmíněný obrat ve válce přesunul strategickou aktivitu na stranu USA. Admirálové a generálové už příležitost nepustili a tlačili Japonsko k jeho souostroví. Čím blíž domovině, tím rozhodnější a fanatičtější odpor asijští vojáci kladli, jak plně dokládalo dobývání Šalomounových ostrovů i krvavá lázeň na Okinawě. Představa, že budou muset mariňáci vstoupit na urputně bráněnou japonskou pevninu, dělala vrásky na čele nejen velení armády USA, ale především politikům. Ti se totiž zpovídali ze ztrát na životech – proto potřebovali zemi vycházejícího slunce šokovat a co nejdřív ji donutit ke kapitulaci. 

Závěrečným krokem se tak měl stát test na bývalé vojenské střelnici hluboko v poušti Nového Mexika, asi 330 kilometrů od Los Alamos. Oppenheimer místo pojmenoval Trinity neboli „trojice“, v odkaze na oblíbenou báseň. Pokus se měl uskutečnit brzy ráno 16. června 1945 a vědci se shromáždili ve třech bunkrech, aby v případě nepříznivého vývoje alespoň někdo přežil. Panovala nervózní atmosféra, protože řada tvůrců bomby si nebyla jistá, zda k explozi vůbec dojde. Teoretické modely předpovídaly, že se tak stane, ale nikdy předtím výbuch nikdo neviděl. 

Testovací jádro umístili technici na třicetimetrovou věž a vyklidili pole. Oblastí se přehnal déšť a nakonec zavládlo ticho. Bylo 5:29 a většina personálu – ačkoliv dál než tři kilometry od epicentra a schovaná v bunkru – ležela na zemi se zakrytou hlavou. Jen několik lidí se odvážilo dívat. Pak ručičky hodin přeskočily na 5:30. 

Příchod nového věku 

Gigantický, jasně oranžový atomový hřib nikdo nečekal. Výbuch otřásl zemí silou ekvivalentu 21 kilotun TNT, čtyřnásobku toho, co teoretici spočítali v laboratoři. Pouští se prohnala žhavá tlaková vlna. Ti, kdo se odvážili do inferna podívat, zůstali oslepeni téměř půl minuty. Po prvotním šoku a údivu nad rozpoutanou silou však propukl jásot. Mise byla úspěšně splněna, zrodil se atomový věk. Groves poplácal Oppenheimera po zádech a řekl mu, že je na něj pyšný. Jeho pobočník poznamenal, že „válka právě skončila“, načež Groves odvětil: „Ještě musíme na Japonce shodit dvě bomby.“ 

TIP: Hrátky s Pandořinou skříňkou: Největší jaderné pokusy v lidských dějinách

Někteří z vědců jako by si až v tu chvíli uvědomili, že jejich „vynález zkázy“ někdo opravdu použije na skutečné lidi. Szilárd, který dal celý projekt do pohybu, lobboval u prezidenta Roosevelta, aby Spojené státy provedly pouze výstražný útok na nějaké opuštěné místo, čímž by Japoncům ukázaly, proti čemu stojí. Se svým názorem nebyl sám, ale hlasy generálů u prezidenta převážily: Demonstrací bez ztrát na životech by se vyplýtval ohromný účinek šoku z nové zbraně, jenž mohl zachránit tisíce vojáků, kteří by se v případě japonské kapitulace nemuseli pustit do invaze. 

Japonsko se vzdává

Generalita se nemýlila. Po svržení druhé bomby na Nagasaki došlo v japonském hlavním štábu k rozkolu. Tři z generálů hlasovali pro kapitulaci, další tři byli pro obranu až do úplného konce bez ohledu na ztráty. K údivu všech rozsekl nastalý pat císař Hirohito, jenž sice štábu formálně předsedal, ale za celou válku do jeho jednání nezasáhl. Se slovy „nenechám svůj lid dál trpět“ rozhodl, že země vycházejícího slunce kapituluje, aby se další stovky tisíc lidí ušetřily hrozného osudu. USA byly totiž odhodlané vyrábět a vrhat na tamní města jednu bombu za druhou. Nepředstavitelnou zkázou tak svět vstoupil do nové éry – závodů v atomovém zbrojení. 

Vypuštění teleskopu Jamese Webba v březnu 2021 nebude možné, protože pandemie COVID-19 si vynutila padesátiprocentní snížení stavu personálu zapojeného do sestavování a testování vesmírného dalekohledu. 

Dalekohled Jamese Webba má v budoucnu nahradit již dosluhující Hubbleův teleskop, patřící rovněž NASA. Bude využit především ke zkoumání vývoje prvních galaxií a hvězd po takzvaném velkém třesku, jenž byl podle vědecké teorie počátkem vzniku vesmíru. K důležitým cílům bude patřit i pátrání po známkách možného života mimo Sluneční soustavu.

Termín vypuštění teleskopu se v minulosti už několikrát posouval. Národní úřad pro letectví a vesmír původně doufal, že jej na oběžnou dráhu dostane už v roce 2007. Naposledy se měl dalekohled do vesmíru vydat letos v květnu, ale NASA rozhodla, že se tak v zájmu pečlivé přípravy stane v březnu 2021. Celosvětová pandemie COVID-19 si teď vynutila další odklad, neboť sestavování a testování se od března výrazně zpomalilo. Nový termín startu dalekohledu zatím není známý, podle Thomase Zurbuchena z NASA by se tak ale mohlo stát ještě během příštího roku.

Podle dalšího z administrátorů NASA Steva Jurczyka, musel hlavní dodavatel JWST Northrop Grumman přejít v důsledku omezení v souvislosti s pandemií koronaviru z dvousměnného řežimu na jednosměnný a o jeden den byl také zkrácen pracovní týden.

TIP: Připraveni ke startu! Vesmírný dalekohled Jamese Webba je kompletní

Finální testování nového teleskopu nicméně stále pokračují. V květnu inženýři Northrop Grumman úspěšně otestovali důležitou část konstrukce dalekohledu JWST, označovanou jako Deployable Tower Assembly. Hlavním úkolem tohoto dílu konstrukce je vytvoření dostatečně velké mezery mezi horní částí observatoře, kterou tvoří pozlacená zrcadla s vědeckými přístroji a spodní sekcí, ve které se nachází o poznání teplejší elektronika a pohonný systém. Vytvořením mezery mezi těmito částmi bude moci aktivní i pasivní chladicí systém teleskopu mnohem snáze ochladit zrcadla i senzory na mimořádně nízké teploty, které jsou vyžadovány pro optimální vědecký výzkum.

Potštejn vybudovali nad levým břehem Divoké Orlice ve druhé polovině 13. století příslušníci rodu Drslaviců. V tehdejších dobách nebyla nouze o dramata a k jednomu došlo v roce 1311, kdy byl jeho majitel Procek V. zavražděn pražským měšťanem Peregrinem Pušem. Prockův syn Mikuláš na oplátku zabil měšťana a v následujících letech začal přepadat kupce na cestách. Mnozí z nich byli zajati a vězněni na hradě, dokud jejich příbuzní nezaplatili vysoké výkupné.

To se pochopitelně nelíbilo královské moci a roku 1339 vytáhlo proti Potštejnu vojsko, které přijel podpořit sám kralevic a budoucí císař Karel IV. Mikuláš kladl po devět týdnů zoufalý odpor, až nakonec s hrstkou nejvěrnějších ustoupil do velké věže. Výzvy ke kapitulaci byly marné, takže královští vojáci začali věž podkopávat a ta se zřítila. V troskách nalezl smrt i odbojný hradní pán. Právě tyto události se staly základem pověsti o pokladu z naloupených cenností, který prý Mikuláš na hradě ukryl. 

Střídání majitelů

Jan Lucemburský přikázal Potštejn rozbořit a Mikulášovi potomci poté začali na sousedním kopci stavět náhradní sídlo Velešov. Karel IV. si však brzy uvědomil strategickou hodnotu Potštejna, takže jej nechal obnovit jakožto královský majetek. Když později jeho syn Václav IV. upadal do dluhů, několikrát Potštejn zastavil různým šlechticům.

Koncem husitských válek jej získali Krušinové z Lichtemburka a po nich Jiří z Poděbrad. Roku 1495 hrad koupil Vilém z Pernštejna, za něhož nastala doba rozkvětu a rozsáhlých přestaveb. Přepychový život Pernštejnů si však postupně vybíral daň v podobě velkého zadlužování a roku 1556 museli Potštejn prodat. Hrad pak vlastnilo několik dalších rodů, ale v průběhu 17. století přestal být trvale obýván a rychle pustnul. 

Když roku 1746 koupil potštejnské panství za 70 000 zlatých Jan Ludvík svobodný pán z Harbuvalu a Chamaré, jednalo se v podstatě o zříceninu. Nový majitel původně vlastnil statky ve Slezsku, ale během válek mezi Marií Terezií a Fridrichem II. bylo toto území okupováno Prusy. Proto se rozhodl tamní majetky prodat a zakoupit jiné v Českém království. Volba padla právě na potštejnské panství. Na starém hradě už panstvo bydlet nemohlo, a tak Jan Ludvík založil nový zámek ve stejnojmenném městečku.

O majetek se vzorně staral, v Potštejně vyrostla plátenická manufaktura a škola. Cestu na hrad začaly zásluhou jeho manželky Anny Barbory lemovat výjevy Kristovy křížové cesty. V samotném hradním areálu noví majitelé vybudovali kostelík sv. Jana Nepomuckého a později kapli Svatých schodů.

Císařovna Marie Terezie si Jana Ludvíka vážila, proto jej roku 1751 dědičně povýšila do hraběcího stavu a později zastával různé hodnosti u dvora. Když roku 1764 náhle zemřel na záchvat mrtvice, ujal se správy rodinného majetku syn Jan Antonín. Ten již od mládí slýchával pověsti o potštejnském pokladu a pokusy o jeho nalezení podnikal ještě za otcova života. Vůbec první vykopávky nechala na hradě provést roku 1747 Anna Barbora, ovšem bez úspěchu. Nový mladý majitel panství se však rozhodl odhalit tajemství hradu stůj co stůj. 

Tajemný nápis

Co vlastně vedlo Jana Antonína k přesvědčení, že je na Potštejně ukryt velký poklad? Kromě samotných pověstí to byly značky starých kameníků, které bylo možné v hradním areálu spatřit. Hrabě jim však přikládal zcela jiný význam, než ve skutečnosti měly. Za nejdůležitější stopu považoval starobylý nápis vytesaný v severovýchodním rohu bývalého paláce. Společně se svým přítelem Karlem Bienerem z Bienenbergu došel Chamaré k přesvědčení, že text zní: SIGNATA INSTES CARITAS EXTIRAT HOSTES, což přeložili jako „Dbej znamení, láska vyhladí nepřátele“.

Jan Antonín chápal význam tak, že se má držet znamení, zaplašit zlé nepřátelské síly a být vytrvalý při hledání pokladu. Problém byl v tom, že nápis znamenal něco zcela jiného. Proslulý znalec českých hradů Augustin Sedláček jej koncem 19. století četl: SIGNATA JUSTE SECURITAS ERRAT HOSTES, tedy „Zajistíš-li správně bezpečnost, oslabíš nepřátele.“ 

Ani tento výklad však dnes neobstojí. Záhadu zřejmě definitivně vyřešil profesor Bohumil Ryba, který v roce 1962 dospěl na základě důkladného výzkumu k závěru, že nápis ve skutečnosti zní: SIGNAT THAU POSTES DEITAS EXTERREAT HOSTES, což znamená „Thau označuje veřeje, Bůh nechť zastraší nepřátele“. Hebrejské písmeno Thau chápali lidé ve středověku jako zázračný symbol mající sílu ochránit člověka. Z toho je patrné, že nápis byl původně umístěn jinde – jako nejlogičtější se jeví některá z hradních bran. 

Marné hledání

Kromě nápisu a značek podněcovaly Jana Antonína ke hledání i historky slýchané z úst poddaných. Těžko říci, nakolik přitom hrála roli jejich pověrčivost a skutečná víra v existenci pokladu, a nakolik se spíše chtěli svému pánovi zavděčit a získat za odměnu nějaký ten groš. Děvečka učitele ze Sopotnice například vypravovala, že na hradě v kuchyni kdysi našli velkou bednu se spisy a jeden zedník hraběti sliboval opatřit listiny, které se měly týkat právě ukrytého pokladu.

Ve snaze nalézt nějaké cennosti pak nechal Jan Antonín rozlehlý hradní areál prokopávat. Přitom byla stržena masivní obytná věž, za své vzala část hradního paláce a také jedna z bašt. Hrabě si o průběhu výkopů vedl podrobné poznámky a zmiňoval se v nich o přízracích, které prý děsily zedníky v podzemí. Některé z nalezených starých podzemních chodeb dostaly názvy právě podle zvláštních událostí doprovázejících jejich objev. Jedna například nesla jméno „Schimmel-gang“, jelikož se zde prý kopáči setkali s živým koněm. Protože však hrabě sám žádný z tajemných úkazů nespatřil na vlastní oči, můžeme opět předpokládat, že kopáči si leccos vymysleli ve snaze zatraktivnit svou práci. Přes veškeré naděje jejich pána tvořily jediné nálezy staré podkovy, ostruhy, klíče, kachle a další drobnosti, což nebylo na starém hradě nic zvláštního. 

Kapitulace po letech

Po roce 1782 hrabě Jan Antonín pokusů o nalezení pokladů na svém panství zanechal, protože dosavadní námaha stála množství peněz a nepřinesla žádné výsledky. Jeho potomci spravovali potštejnské panství do roku 1851 a potom přešlo na spřízněný rod Dobřenských z Dobřenic.

TIP: Tajemství nejhlubší studny Evropy: Ukrývá Zbiroh poklad, nebo nastraženou výbušninu?

Ti vlastnili potštejnský hrad i zámek až do konce druhé světové války, kdy jim stát majetek zabavil na základě takzvaných Benešových dekretů. V posledních letech se stal hradní areál cílem rozsáhlých oprav, díky kterým se z romantických zřícenin budou moci těšit i další generace.  

Případy, kdy tygr cíleně uloví člověka jako svou kořist, jsou poměrně vzácné. Mnohem častěji dochází k atakům tygra na člověka, protože se šelma cítí ohrožena nebo má obavy o mláďata. Obzvláště silný strach a neadekvátně ostrou obrannou reakci lze pozorovat u tygrů, jež člověk v minulosti poranil. Nejčastěji mají tato poranění na svědomí pytláci.

V minulosti padali lidé za oběť tygrům především v hustě obydlených oblastech Indonésie nebo v rozsáhlých mangrovových porostech na pomezí Indie a Bangladéše (tzv. Sundarbans). Smrtící útoky si tam ještě před padesáti lety každoročně vyžádaly stovky lidských životů. Sundarbans si dodnes udržel první místo v počtu lidí zabitých tygry. Ročně tam po útoku pruhovaných predátorů přijdou o život desítky lidí. Na Sumatře se každoroční počty obětí na životech odhadují na 5 až 10. Na dalších územích jsou případy usmrcení člověka tygrem vzácné. Zaznamenají tu nejvýš jednu lidskou oběť ročně.

Vyhnout se konfliktům

V případě, že se podaří oživit tygří populace, nemusí být pro mladé tygry v rezervaci dost místa. Při hledání vlastních revírů pak začnou někteří z nich pronikat do krajiny osídlené člověkem. Podobně budou z chráněných území vytlačeni staří, nemocní nebo poranění tygři neschopní obhájit v konkurenci silnějších jedinců svůj revír. Tygři se tak mohou dostávat mnohem častěji do kontaktu s lidmi a to nezůstane bez následků.

Po pytláctví je druhým nejčastějším motivem pro usmrcení tygra odplata lidí za vzniklé škody. Pokud přibude útoků tygrů na lidi nebo domácí zvířata, poklesne chuť místních obyvatel tygry chránit. Z těchto důvodů vědci studují faktory, které zvyšují riziko nebezpečných setkání člověka s tygrem. Zároveň hledají způsoby, jak se takovým konfliktům předem vyhnout.

Důsledky trestných výprav

Za normálních okolností se tygr dobytku vyhýbá. Loví jej víceméně z nouze, když je vyhubena jeho přirozená kořist. Pak můžou domácí zvířata tvořit až čtvrtinu jeho jídelníčku a lidem vznikají citelné škody. Například v Bhútánu tygři zabíjejí ročně asi 12 % chovaných zvířat a pastevce tak připraví o 17 % ročních příjmů. Lidé se snaží svůj majetek chránit a tygry pronásledují. V Rusku mají „trestné výpravy“ na svědomí čtvrtinu všech úmrtí tygrů.

Odstřel jednoho zvířete může mít drastický dopad na další tygry v oblasti. Pokud je zabita dospělá samice, klesá rozmnožovací schopnost populace a tygrů ubývá o to rychleji. Také zabití dospělého samce s sebou nese nepříjemné následky. Do revíru uvolněného po odstřeleném tygrovi pronikne nový samec. Pokud na svém novém teritoriu narazí na samici s mláďaty, jejichž otcem byl předchozí „vládce rajónu“, tygřata bez váhání zabije. Infanticida, jak se tomuto kroku říká, je pro nového samce zcela logickým postupem. Po zabití mláďat přijde samice rychle do říje. Nový samec se s ní pak může spářit, a co nejdříve se dočká vlastních potomků.

Možnosti prevence

Konfliktům mezi tygry a člověkem se dá v řadě případů předejít. Nejednou útočí tygr na lidi nebo zvířata poté, co pastevci zahnali stáda přímo do jeho loveckého rajónu. Dochází k tomu i na území rezervací a národních parků. Stáda hlídají děti, které nedokážou zabránit zvířatům v průniku na „tygří území“, i kdyby si překročení virtuální hranice byly vědomy. Sami malí pasáčci se pak mohou stát obětí tygří agrese.

Lidé a tygři by si měli území rozdělit tak, aby se potkávali a rušili co nejméně. K tomu by sloužil systém zón, které na jedné straně vymezí oblasti bezpečné pro lidi a domácí zvířata a na druhé straně jasně definují oblasti, kde žijí tygři a kam lidé nechodí. Kritickým místem se pak stává pomezí „lidských“ a „tygřích“ zón. Lidé by tu měli tygří sousedy respektovat. Pokud využívají hraniční oblasti k zemědělství, je vhodné, aby tu nepásli dobytek, ale zakládali plantáže s plodinami, jejichž pěstování nevyžadují častou a dlouhodobou přítomnost člověka. Pokud už sem lidé musí zajít, např. při sklizni, neměli by se tu pohybovat jednotlivě, ale ve větších skupinách.

Psi nepomohou, chlévy lidé nechtějí

Tygr rád loví v noci. Proto by pastevci měli na noc zahánět stáda do bezpečných ohrad. To má ale i odvrácenou tvář. Pokud se totiž tygr do nedbale střežené nebo děravé ohrady dostane, jsou mu zvířata vydána na pospas a nemají šanci utéct. Pokusy chránit stáda pasteveckými psy obvykle situaci ještě zhorší. Tygrovi nedělá problém psa zabít a sežrat. Když už musí lovit domácí zvířata, pak dává přednost právě psům. Některé tygry láká ke stádům dobytka právě vyhlídka, že tu uloví psa.

Pomoci by mohla i redukce stád, ale k tomu se pastevci obvykle nenechají přemluvit. V Číně se pokoušeli v oblastech výskytu tygrů o změnu systému chovu dobytka. Zvířata chovali v chlévech, kde byla před tygry v bezpečí, rychleji rostla a chovatelé na nich víc vydělávali. Systém se přesto neosvědčil. Stavba chlévů byla drahá a pastevci, kteří se navíc s oblibou drží tradic, k ní neradi přistupovali.

Pojištění a náhrada „nouzové kořisti“

Pozitivní roli by mohlo sehrát pojištění stád proti následkům tygřích útoků. Obyvatelé oblastí, kde ještě žijí tygři, jsou ale většinou chudí a nemají na pojistku peníze. Ale ani tam, kde si ji lidé mohou dovolit, není vyhráno. Například v Rusku se proti škodám vzniklých při tygřích útocích mohou pojistit majitelé farem pro chov jelenů. Vyplacení pojistky ale bohužel není podmíněno chovem jelenů za podmínek, které by riziko tygřího útoku omezily na minimum. Pojištění tak chovatelům jelenů pomáhá vypořádat se se ztrátami, ale nepřispívá k redukci počtu konfliktů.

V zemích, kde tygrům ubyla ve volné přírodě kořist a kde šelmy z nouze loví domácí zvířata, by pomohlo zvýšení stavu divoké zvěře. K tomu je obvykle zapotřebí celé řady zásahů, které jsou specifické pro danou oblast. Někde nemá zvěř dostatek prostoru, jinde je intenzivně lovena nebo došlo k nevhodným změnám ve vegetaci. Obnovu populací zvěře je nutné pro každou oblast „ušít na míru“.

Jak získat veřejné mínění

Ani sebelepší prevence nezabrání všem konfliktům mezi lidmi a tygry. Když už k takové politováníhodné události dojde, je třeba eliminovat její následky tak, aby se veřejné mínění neobracelo proti tygrům a jejich ochraně.

Dobrou strategií se může zdát náhrada škod, například za zvířata zabitá tygry. Přináší však rozporuplné výsledky a nejednou zcela selhává. V mnoha případech je těžké ověřit, zda zvíře zabil tygr, nebo jestli uhynulo z jiných příčin. Chovatelé toho zneužívají a dožadují se kompenzací i za kusy, které tygr nenapadl. Navíc pokud pastevci dostanou za zabité kusy zaplaceno, nic je nenutí k účinnější ochraně stád. Kompenzace tak nepřispívají k systematickému snižování počtu konfliktů mezi lidmi a tygry. Částky vyplacené jako kompenzace navíc šplhají tak vysoko, že je už nelze finančně „utáhnout“.

TIP: Tygr, obávaný predátor indického subkontinentu je dnes ohroženým druhem

Velké spory se vedou o tom, zda by měli nějakou kompenzaci dostávat i pozůstalí po lidech zabitých tygrem. Řada odborníků je proti tomu, aby se lidský život přepočítával na peníze. Na druhé straně nevyplácení takových kompenzací vzbuzuje v zainteresovaných lidech dojem, že ochráncům jsou tygři milejší než lidé. Proto se mnozí experti za tyto kompenzace přimlouvají.
O tom, že prevence konfliktů s lidmi může tygrům výrazně pomoci, svědčí zkušenost z národního parku Nagarhole v jižní Indii. Tam byly u území parku vystěhovány celé vsi, vstup lidí na chráněná území byl omezen a správa parku zřídila strážní službu proti pytlákům. Stavy tygrů následně stouply o 80 %.

Gdaňsk byl vždycky městem obchodníků. Nacházel se na křižovatce tras a představoval důležitou zastávku na tzv. Jantarové cestě, po níž „zlato severu“ vytěžené v Baltském moři plynulo na trhy po celé Evropě. Pro své bohatství se sídlo často stávalo terčem nájezdů a drancování, po každé katastrofě se však znovu pozvedlo jako bájný fénix. Určitě k tomu přispěl i nezdolný podnikatelský duch a vzájemná tolerance obyvatel z řad mnoha národností: Kromě Poláků a Němců ve městě žili a působili i Holanďané, Skoti, Italové, Francouzi či Skandinávci.

Každá epocha tam přinesla něco nového, charakteristického, neobyčejného. Po řádu německých rytířů, který se Gdaňsku zmocnil v roce 1308, zůstaly monumentální sakrální stavby, zatímco za vlády Kazimíra IV. Jagellonského v polovině 15. století započal společenský i obchodní rozkvět.

Cestou vladařů

Historickou tepnu města představuje tzv. Královská cesta, jež nabízí úchvatné pohledy na bohaté měšťanské domy. Ústí na centrální Dlouhý trh, proto sloužila k pořádání procesí, když do Gdaňsku zavítal například panovník. Honosný přívlastek „Královská“ se však ujal až v pozdním středověku, do té doby se jí říkalo „Dlouhá“. 

Na jejím začátku se dnes tyčí renesanční Vysoká brána, která tvořila od 16. století součást souvislého opevnění. Jen pár kroků za ní narazíte na stavbu připomínající hrad, v níž se mísí gotika s renesancí, přičemž rovněž utvářela obranné hradby. Její název Katownia je všeříkající: V bývalém vězení a mučírně dnes sídlí jedinečné muzeum jantaru, který v oblasti od nepaměti hrál a stále hraje důležitou roli. O pouhých několik metrů dál projdete další renesanční bránou a ocitnete se v srdci Starého města. Po obou stranách stojí měšťanské domy, historicky věrně zrekonstruované po zkáze druhé světové války.

U krále Artuše

Městské muzeum ve Staré radnici láká svými reprezentativními sály z 16. a 17. století a výhledem z ochozu věže ve výšce 48 metrů. Hlavní gdaňské náměstí, Dlouhý trh, opět zahrnuje řadu nádherných budov, jedna však vyniká vzhledem i historickým významem: Pojmenování Artušova dvora, přestavěného začátkem 17. století ve stylu holandského manýrismu, není náhodné. Po vzoru legendárního keltského krále se v něm – u kulatého stolu a pod nejvyššími kachlovými kamny světa – scházeli význační gdaňští patriciové, zástupci cechů tam hájili své zájmy a uzavírali smlouvy podáním ruky. 

Prostranství před Starou radnicí a Artušovým dvorem zdobí již od počátku 17. století symbol města, Neptunova fontána. Váže se k ní legenda, jak vznikl slavný bylinný likér Goldwasser neboli Zlatá voda, který se v místě vyráběl od roku 1598 a proslul obsaženými šupinkami zlata. Boha Neptuna prý rozhněvalo, že mu lidé stále házejí do kašny peníze, udeřil tedy svým trojzubcem do vody a proměnil všechny mince v malé plátky cenného kovu. Následně se tak mohl zrodit likér, který kromě kmínu, anýzu, koriandru či kardamomu obsahuje také kousíčky 22karátového zlata. Ve skutečnosti však za jeho vznikem stojí holandský kupec, jehož potomci nápoj v místě vyráběli až do konce druhé světové války. Po nástupu komunismu se pak produkce přesunula na západ Německa. 

Stáje i zbrojnice v novém

Na východní straně uzavírá náměstí renesanční palác Zelená brána, který tvoří průchod k řece Motlavě, přítoku Mrtvé Visly. Blízká Mariacká ulice pak patří k nejpoetičtějším koutům města: Zahrnuje spoustu obchodů s jantarem a na jejím konci se tyčí monumentální bazilika Nanebevzetí nejsvětější Panny Marie, největší cihlová sakrální stavba světa. 

Při návštěvě Gdaňsku nesmíte opomenout ani slavný historický přístavní jeřáb Żuraw, zrekonstruovaný a vybavený velkým šlapacím kolem pro zvedání nákladů. Funguje dodnes a dřív sloužil mimo jiné k usazování stěžňů do lodí. Město se ovšem pyšní také architektonickými přestavbami: Z bývalé elektrárny se stala budova filharmonie, z renesanční zbrojnice je dnes Akademie umění, kasárny se přeměnily na Akademii hudby a Baltická opera vznikla z někdejších stájí.

Ani zbrkle, ani bojácně

Druhá světová válka znamenala pro město katastrofu. Většina polských obyvatel byla po německé okupaci odsunuta a během protiofenzivy Rudé armády v dubnu 1945 srovnali dělostřelci se zemí devět desetin historického jádra. O to obdivuhodněji působí poválečná rekonstrukce, která probíhá prakticky dodnes: Z hromad sutin znova vyrostly sakrální stavby i patricijské paláce a podařilo se obnovit také doky.

TIP: Nejstarší polský maják v Rozewie: Kdy zhasnou poslední světla?

V domovině astronoma Johannese Hevelia, fyzika Daniela Gabriela Fahrenheita, filozofa Arthura Schopenhauera či spisovatele Güntera Grasse to ani jinak nešlo – přesně podle starého latinského hesla „nec temere, nec timide“, tedy „ani zbrkle, ani bojácně“. 

Zřejmě i proto lidé v Gdaňsku v 70. letech minulého století povstali proti komunistické diktatuře a právě tam se zrodilo hnutí Solidarita, jež pak v 80. letech srazilo komunismus na kolena. 

Po okupaci Československa v březnu 1939 zůstalo z jeho silně vyzbrojené armády jen malé Vládní vojsko bez těžkých zbraní. Ty zabavili Němci pro Wehrmacht, nebo došlo k jejich rozprodání. Domácí průmyslové podniky pak až do konce druhé světové války vyráběly pro třetí říši širokou škálu vozidel, letounů a nejrůznějších komponent.

Pušky, letadla, tanky

Po německé kapitulaci v květnu 1945 ale vyvstala potřeba vyzbrojit obnovenou armádu moderní výzbrojí, aby dokázala držet krok se zahraničím a adaptovala se na nejnovější trendy na poli vojenské techniky a taktiky. V roce 1945 čs. armáda disponovala především výzbrojí zahraniční výroby, ať už šlo o ruční zbraně, obrněná vozidla či leteckou techniku.

Zvláště u tanků a letadel se v inventáři ozbrojených sil nacházela pestrá směsice jak britských a sovětských designů užívaných zahraničními čs. jednotkami, tak i kořistního německého materiálu zanechaného na území Československa.

Německé dědictví

Jednalo se o stovky kusů nejrůznějších typů, od cvičných letounů přes bombardéry až po tanky a polopásové transportéry. Jelikož pak přezbrojování na sovětskou výzbroj a výstroj pokračovalo jen pomalu a kromě finančních problémů je brzdily i politické třenice, jevila se „recyklace“ německých vozidel a letadel jako nejúspornější a nejrychlejší řešení.

TIP: Hrdinové padající z nebes: Jak vypadaly počátky výsadků v protektorátu?

Na základě německých vzorů tak v poválečných letech vznikla řada konstrukcí upravených pro čs. potřeby, sahajících od prostého zprovoznění stávajících kusů až po rozsáhlejší konverze. 

Londýn svého času býval jedním z center evropské renesance. Mimo jiné se tam i hrálo divadlo. Několik let po začátku vlády královny Alžběty I., někdy kolem roku 1567, což je shodou okolností 3 roky po narození Williama Shakespeara, postavili v londýnském East Endu divadlo „Red Lion“.

Podle všeho šlo nejen o první divadlo vybudované pro tento účel v Londýně, ale v celém anglicky mluvícím světě té doby. Podle dochovaných zpráv toto divadlo postavil obchodník John Brayne, který se poté také spolupodílel na založení divadla „The Theatre“ v roce 1576, rovněž v East Endu, v němž posléze hráli hry mladého Shakespeara.

TIP: Výročí ohnivé katastrofy: Před 353 lety lehl Londýn popelem

Archeologové britské společnosti Archaeology South-East, která je komerční odnoží University College London (UCL) loni v oblasti londýnského Whitechapelu objevili pozůstatky zástavby a artefaktů, které velmi pravděpodobně jsou tím, co zůstalo z divadla Red Lion. O samotném divadle toho víme jen velmi málo, kromě jeho umístnění jde jen o zmínky ve dvou soudních sporech, v nichž figuroval zakladatel divadla Brayne.