Meteority a kosmické smetí naší planetu bombarduje velmi pravděpodobně po celou dobu její historie. Čím starší ale taková událost je, tím obtížnější bývá objevení stop, které dopad meteoritu zanechal. Povrch Země je velmi aktivní a i ty největší krátery během dlouhých milionů let vymažou erozní procesy a tektonická aktivita. 

Mezinárodní tým vědců měl ale nedávno štěstí a v malebných pustinách Západní Austrálie objevil geologickou strukturu, kterou považují za pradávný impaktní kráter. Tato struktura má průměr zhruba 70 kilometrů a nachází v místě s pěkným domorodým názvem Yarrabubba. Pokud jde o stáří tohoto kráteru, vědci nalezli minerály vzniklé při dávném nárazu meteoritu a pomocí obsahu atomů uranu a olova určili stáří kráteru na přibližně 2,23 miliardy let. To by znamenalo, že kráter Yarrabubba je asi o 200 milionů let starší, než doposud nejstarší kráter na Zemi.

TIP: Výzkum australského kráteru prozradil, jak často Zemi zasahují větší meteority

Pokud se vědci s určením stáří kráteru nepletou, meteorit v Yarrabubbě zasáhl Zemi na sklonku období Huronského zalednění. Tehdy zřejmě celou planetu svírala doba ledová a dopad meteoritu by se na globálním klimatu jistě velmi výrazně projevil. Například tím, že náraz velkého meteoritu do ledového příkrovu mohl uvolnit ohromné množství vodní páry, která je velmi účinným skleníkovým plynem. To jsou ale zatím jen spekulace.

Úsvit se svým příchodem otálel, a když se už konečně rozhodl dostavit, vrhal na krajinu jen mdlé světlo. Finskou divočinu ovládl sníh a mráz takové intenzity, že jsme se báli, aby nám ranní čaj nezmrznul v žaludku. Nerozeznali jsme pevnou zem od ledem pokryté hladiny jezera, ale hned kousek cesty za srubem jsme se zarazili a zkoumali „něco“ před námi na pláni. Triedr záhadu rozluštil: tři vlci ohlodávali mršinu sobí samice. Dlouho se ale ze zmrzlé „masové konzervy“ radovat neměli…

Bez bázně proti přesile

Maso sobí mršiny bylo zmrzlé na kost a urvat sousto dalo vlkům notnou práci. Po hodné chvíli, kdy se nám do kostí zahryzával mráz, jsme zahlédli ještě jedno „cosi“, které vyběhlo ze vzdáleného březového lesíku. Charakteristický houpavý pohyb tvora vzápětí prozradil – rosomák! Kunovitá šelma bez váhání vyrazila k vlčí hostině a bez sebemenšího respektu si sněhem razila cestu k vlčím hodovníkům. Vlci blížícího se nezvaného hosta okamžitě zaregistrovali, ale zpočátku se nezdálo, že by je vyvedl z míry. Prostě pokračovali ve rvaní zmrzlých soust.

Rosomák k vlčí trojici neomaleně dorazil a bez okolků se vrhl na sobí maso. Vlci vrčeli, rozšklebovali mordy, obíhali drzouna a činili výpady na jeho zadek. Hbitá „lasice“ se ale otáčela jako na obrtlíku. S tlamou dokořán a hlavou u země útočila hned na jednoho, hned na druhého a navzdory rozdílu „váhových kategorií“ nezůstávala větším soupeřům nic dlužna. Ani ne po pěti minutách předstíraného souboje, kdy se soupeři ani jedenkrát nesrazili tesáky, vlci neochotně vyklidili pole. Přes plece se pořád ohlíželi po drzém narušiteli hodovní tabule, ale přece jen jeden za druhým raději odklusali do zavátého lesa. Rosomák měl nyní mršinu sám pro sebe.

Šelma k neutahání

První zmínky o rosomácích se objevují zhruba před pěti sty lety. Dříve žily houževnaté šelmy takřka na celé severní polokouli, jejich areál v Severní Americe dosahoval až do Kalifornie a také v Evropě a Asii se dostávaly mnohem více na jih. Vlivem člověka však byli vytěsňováni stále více k severu, takže dnes se vyskytují pouze v severních oblastech USA, v Kanadě, ve Skandinávii a v severních oblastech Ruska, zejména na Sibiři.

Přes svůj dlouhodobý ústup k severu byl rosomák evolucí přímo stvořen k přežití: nemá speciální nároky na prostředí, dokáže žít v hustém jehličnatém lese stejně dobře jako v tundře nebo v horách. Dokáže šplhat na stromy a je i skvělým plavcem.

Rosomáci prosluli svou žravou nenasytností a nevyčerpatelnou energií. Jsou pořád v pohybu, stále šmejdí a pátrají po potravě. Při honu za jídlem převracejí klády a kameny, nahlížejí do děr a hrabou v nich. Když sníh pokryje krajinu, široké osrstěné tlapy (které byly vzorem pro sněžnice severských přírodních národů) jim umožňují dohnat v hlubokém sněhu takřka každou kořist.

Bezpečí v páchnoucím oblaku

Rosomák se nejenže umí vyrovnat s nejrůznějším prostředím, ale spořádá téměř vše, na co přijde! Na jaře vykrádá hnízda ptáků, žere vejce i mláďata a loví probuzené sviště. Pod skalami hledá uhynulé kamzíky a ovce tlustorohé. Během roku mu jako vítané přilepšení poslouží padlé kusy srnčí zvěře, losů a sobů. Samozřejmě loví i menší savce – sysly, zajíce měnivé a drobné hlodavce. Chytá hmyz a na podzim nepohrdne lesními bobulemi.

Dokáže však ulovit i mnohem větší kořist než je sám. Především v zimě, když krajinu pokrývá hluboký sníh, mu situace hraje do karet. Tehdy zdolá i losa nebo soba. Rosomáci však vyhledávají i kořist jiných šelem a svou troufalostí od ní někdy zaženou i hodujícího medvěda, pumu nebo vlky. O tom jsem se nakonec na vlastní oči přesvědčil ve finském Národním parku Oulanka.

Když mají rosomáci přebytek potravy, ukrývají ji do zemních skrýší, nebo zavěšují na tenké větve stromů, mimo dosah jiných šelem. Stejně jako ostatní kunovité šelmy má rosomák u kořene ocasu pachové žlázy. Označuje jimi nejen své teritorium, ale i skrýše potravy. Příšerný pach prý od vykradení rosomákovy zásobárny spolehlivě odradí vlky. Zvyk označovat potravu odporným puchem přiváděl často k šílenství trapery. Ti už tak neměli rosomáky v oblibě, protože inteligentní lupiči se brzy naučili vykrádat lovcům pasti na kožešinovou zvěř. To ale nebylo nic proti tomu, když se jim drzý vetřelec vloupal do srubu, sežral zásoby potravy a ještě vše důkladně označkoval. Pachovou žlázu rosomák používá i v případě ohrožení. Tehdy dokáže, podobně jako skunk, vystříknout páchnoucí tekutinu na nepřítele až do vzdálenosti několika metrů.

Dokonalá výbava do mrazu

Poněvadž rosomáci žijí v drsných končinách, kde rtuť teploměru klesá velmi hluboko pod bod mrazu, potřebují k zajištění tělesné energie spoustu potravy. Díky tomu, že si ji dokážou bez potíží obstarat, jsou fyzicky nesmírně silní a odolní. Proto také projevují neuvěřitelnou odvahu, která náhodnému pozorovateli připadá jako stěží pochopitelná drzost. Někdy se zdá, jako by postrádali pud sebezáchovy. To je ovšem omyl. Rosomáci jsou si zkrátka vědomi vlastní síly a nehodlají předčasně couvnout.

Příroda rosomáky dokonale vybavila pro drsné podmínky severu: mají hustou a huňatou srst, promaštěnou přírodními oleji, které dokonale izolují proti mrazu. Huňaté ocasy jim slouží nejen k rozšiřování pachu, ale také jako přikrývka při odpočinku. Vysoké obočí s výstupky ochraňují oči a malá okrouhlá ouška omezují únik tepla (navíc při boji většinou nedochází k jejich poranění). Velké široké tlapy pokryté chlupy zabraňují propadání do hlubokého sněhu a „pohon“ poskytují silné končetiny. Silné drápy dokážou rychle vyhrabat skrytého hlodavce. Také hlava rosomáka je pro jeho potřeby dokonale stavěna. Nevelká šelma má nápadně široké a velmi silné čelisti, jimiž dokáže drtit kosti. Zužitkuje tak i mršinu, která už byla obrána jinými šelmami. Evoluce si prostě na rosomákovi dala záležet.

Pohyb nejen v rámci lovu

Nejobvyklejším pohybem rosomáků je krátký houpavý klus. Jejich ostré smysly jsou přitom neustále v pohotovosti: neujde jim sebenepatrnější pohyb, sebeslabší šelest nebo závan lákavého pachu, který slibuje vítané sousto. Podobně jako jiné velké druhy kunovitých šelem se někdy pohybují i krokem.
Rosomák velmi dobře leze na stromy. Německý profesor Bernard Grzimek (známý především vědeckými a ochranitelskými aktivitami v africkém Serengeti) zaznamenal i rosomákovu pohybovou kuriozitu. Podobně jako kočkovité šelmy totiž dokáže slézat po kmeni stromu hlavou dolů.

Ne všechen pohyb v životě rosomáků se ovšem omezuje na účelné úkony hledání potravy. Vždyť kunovité šelmy vynikají hravostí a rosomák není výjimkou. Nezasvěcenec by mohl předpokládat, že samotářský bojovník si na hrátky nepotrpí, ale opak je pravdou. Už matka si dlouho a trpělivě hraje s mláďaty a hra má důležitou roli i při námluvách. U samotářských zvířat totiž tato činnost odreagovává frustrace a láme hrany. Rosomák si ovšem dovede hrát i sám – s různými předměty, s terénem – miluje přírodní klouzačky apod.

Nepřátelé a lovci

Přirozenými nepřáteli rosomáků jsou jiné velké šelmy – vlci, medvědi a pumy, kteří je někdy mohou při potyčkách zabít. Největší hrozbou je ovšem pro rosomáka člověk, který ničí jeho životní prostředí a i navzdory zákonné ochraně v některých zemích decimuje stavy rosomáků legálním i nelegálním lovem. Rosomáky často zabíjejí Sámové (Laponci), poněvadž šelmy loví jejich soby. Objektivně je těžké posoudit, jak velké škody rosomáci v sobích stádech napáchají. Pastevci v Norsku tvrdí, že jen v této zemi rosomáci ročně zabijí asi 10 000 sobů.

TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou

Rosomáci byli a bohužel stále jsou loveni pro svou kožešinu. Mrazuvzdorný kožich rosomáků (stejně jako vlčí kožešina) se tradičně používal jako lem límců a kapucí nepromokavých bund. Netvoří se na ní totiž námraza. Kožešina rosomáků patří dodnes k nejdražším a cení se na zhruba 230 dolarů za kus. Nabídka vychází vstříc stále existující poptávce. Snad se skvělá kožešina v kombinaci s loveckými schopnostmi nestanou příčinami pro příliš urputný hon na tento živočišný druh, který zatím nemá vážnější problémy s přežitím.

Výroba plastového obalu má mnohem větší dopad na životní prostředí než samotný produkt, který si kupujeme. Stačí se projít českou přírodou, kde je na první pohled vidět, že lidé po sobě neumějí ani odnést smetí tam, kam patří. Odpadky se válejí v lesích, na polích i v příkopech kolem cest, a působí tak přírodě obrovskou zátěž.

Třídit nestačí

Každou vteřinu se na světě prodá okolo 20 tisíc plastových láhví, každou minutu se jich do oběhu dostane přes milion – a jen každá třetí se vrátí do popelnic. V oceánech jich pak každoročně končí přes devět milionů tun, přičemž jedna jediná se rozkládá i 200 let. Z obsahu žlutých popelnic se vytřídí asi jen 70 %, zbylých 30 % skončí na skládkách, ve spalovnách nebo pohozených v přírodě.

Češi jsou sice v třídění odpadu na vysoké úrovni, přesto recyklace neprobíhá, jak by měla. Situaci by mohlo vyřešit právě zálohování láhví. Díky němu by se jich do výroby vrátilo až 90 %, kde by posloužily jako základ pro nové „petky“.

Záloha pro budoucnost

Zálohování v Česku už funguje, i když zatím jen pro láhve skleněné. Systém by se tak pouze rozšířil o další materiály, a to nejen PET, ale i hliníkové plechovky. Podobně to funguje například od Litvy až po Island nebo také v Chorvatsku a Německu. Problémy třídění a recyklování však zahrnují i samotnou přepravu odpadu či jeho zpracování na další produkt. Každý z popsaných kroků totiž vyžaduje elektřinu nebo naftu, čímž životnímu prostředí dál škodí. 

TIP: „Svatý grál“ recyklace: Stanou se skládky novým zdrojem materiálů a energie?

V minulosti se láhve v Evropě vymývaly, na což ovšem padlo značné množství vody a nakonec se uvedený postup ukázal jako neefektivní. Dnešní trend každopádně zní „rozdrtit a znovu vyrobit“. Nový systém by přitom mohl být naprosto jednoduchý: V obchodě si koupíme nápoj v petce, po vypití ji vrátíme a dostaneme zpět zálohu. V prodejně se nápojové obaly shromáždí, načež se odešlou do recyklačního zařízení, kde se roztřídí. Plast se rozemele na malé kousky, z nichž vznikne regranulát, z něj preforma a nakonec se vyfoukne nová láhev. Po počáteční investici by byl systém finančně soběstačný a zásadně by omezil množství láhví odhozených v přírodě a okolo cest. 

Úspěšný let do kosmu je podmíněn takovým urychlením tělesa, jež mu dovolí vymanit se z dominantního gravitačního vlivu Země. Musí mu být udělena rychlost, která umožní přinejmenším jeden oběh kolem naší planety. Jde o tzv. kruhovou rychlost, známou též pod označením „první kosmická“. Její hodnota pro Zemi činí 7,9 km/s a těleso díky ní „unikne“ právě o stejný úsek, o jaký se k planetě „propadne“ vlivem přitažlivosti. 

Další kritickou hodnotu představuje rychlost, jež dovolí únik z gravitačního působení planety až do nekonečna, kde by daný objekt limitně neměl pohybovou energii. Mluvíme o druhé kosmické rychlosti a pro Zemi nabývá hodnoty 11,2 km/s. 

TIP: Dobývání kosmu: Jak přistát na vzdálených planetách a měsících

Třetí kosmická rychlost pak umožní opustit Sluneční soustavu a při startu ze Země činí 16,7 km/s. Čtvrtá kosmická rychlost by měla při správném směru vzletu dovolit vymanění umělého tělesa z gravitačního vlivu Galaxie a pro naši planetu má hodnotu 130 km/s.

Bohatým brát a chudým dávat, mstít bezpráví a napravovat křivdy... Příběhy o zbojnících se hezky poslouchají, ovšem, jaká je skutečnost?  

Šéf zbojníků

Oleksa Dovbuš, nazývaný též Dovboš, Doboš nebo Dovboščuk se narodil jako syn podruha kolem roku 1700 v Pečenižyně nedaleko Kolomyje. Tatíček původně synovy zbojnické spády schvaloval – aby ne, když se v jejich domě schovávaly naloupené cennosti. Jenže potom synáčkova „sláva“ nebezpečně vzrostla. A tak se ho roku 1740 veřejně zřekl, to aby si snad také neskončil ve vězení, nebo ještě hůř... Rodinka to byla vskutku podařená. Dovbuš původně loupil se svým bratrem, jenže když ho Ivan při rvačce seknul do nohy, bylo s rodinnými pouty konec. Oleksa poté až do konce života kulhal.  

Nebylo mu ani čtyřicet, když se stal vůdcem zbojnické bandy operující v rozsáhlé oblasti východních Karpat. Velel třiceti až čtyřiceti mužům a přepadal s nimi vesnice, šlechtické dvory, židovské a arménské kupce. S násilím si hlavu nedělal a o krutosti jeho i jeho chlapů se vyprávěly legendy. 

V roce 1742 už toho měla vrchnost tak akorát dost. Smoláci, čili zvláštní jednotky pro boj se zbojníky bandu usazenou na hoře Stoh na pomezí Uher, Haliče a Moldávie přepadli a dosti jí pocuchali vizáž. Mnoho z lotrů bylo zabito a zajato, ovšem šťastlivec Dovbuš unikl. Není divu. Až úzkostlivě si dával pozor, což ho mnohokrát zachránilo od dopadení. Nevěřil ani svých mužům a proto většinou spával jinde, než oni.

Ve znamení pomsty

Proč zbojníci své oběti mučili? Považovali to za spravedlivou mstu! Když rychtář Mikuláš Diduška zorganizoval výpravu proti Dovbušovi, nedlouho poté byl loupežníky chycen a umučen. Konstantina Zlotnického Oleksovi muži pálili na rukou a sypali mu pod kabát žhavé uhlí. Když křičel, že za něj rodina zaplatí výkupné, Dovbuš opáčil „Nepřišel jsem pro peníze, ale pro tvou duši, abys více nemučil lidi.“ Zlotnický byl prý skutečně velice krutý pán a zavinil smrt mnoha lidí. Zbojníci poté sprovodili ze světa i jeho ženu a syna.

Právě tato zvláštní dvojlomnost se do Oleksovi legendy nenápadně ale jistě vkrádá. Dokázal být i velkorysý a dobrosrdečný. Když kupříkladu v roce 1938 přepadl vesnici Čarni Oslavi, našel místo prázdné. Vesničané se ukryli v lese – až na jednoho. Neohrožený hospodář nabídl zbojníkům kořalku a jídlo. Vyplatilo se mu to. Jeho stavení zůstalo jako jediné ušetřeno plenění. 

Jindy zas Dovbuš nepostřílel nic netušící smoláky, kteří po něm neúspěšně pátrali a svým kumpánům opáčil, že každý z těch chlapců má doma ženu a děti...

Zákeřná tchýně 

Sedm let Oleksa kličkoval před pronásledovateli. Karty se obrátily až při přepadení sedláka Štefana Dzvinky z Kosmače. Dovbuš totiž uvěřil slovům Dzvinkovy tchýně z prvního manželství, která prohlašovala, že po slavném loupežníkovi její bývalý zeť pase. Vymyslela si to. Ve skutečnosti se s Dzvinkou zle pohádala, když jí odmítl vyplatit věno po její zesnulé dceři, jeho první manželce. Oleksa se vypravil do Kosmače 24. srpna 1745, ale hospodáře vracejícího se z louky varovalo zaštěkání psa. Ukryl se a sledoval, jak se Dovbuš dobývá do jeho domu.

Později vypověděl, co se sběhlo dál: „Potom se sám začal tlačit a lézt do světnice a já jsem ho v ten okamžik postřelil. On mně jenom zaspílal a druhům nakázal podpálit chalupu. Začali rozdělávat oheň, ale nemohli ho v tu chvíli vykřesat. Potom jim Doboščuk řekl, aby z něho sňali výstroj, řka ještě: ‚Já odtud mohu odejít.‘ Oni z něho sňali výstroj, vzali ho s sebou a odešli do lesa.“

Nehrdinská smrt

Zranění to bylo vážné. Dovbuš navíc ztratil během útěku hodně krve, museli ho dokonce nést. Dlouho jim to však nevydrželo. Co s umírajícím zbojníkem? Uložilo ho v lese, přikryli chvojím a s menší zásobou tabáku a pálenky ho nechali svému osudu.

TIP: Černokněžník Krabat: Kde se vzala legenda o chlapci se slaměnou korunou?

Štefan Dzvinka se celou noc i s ženou a matkou ukrýval poblíž chalupy. Až ráno se odvážil vylézt a hned shromáždil chlapy z vesnice, že půjdou Dovbuše najít. Když ho skutečně vypátrali, ještě dýchal. Dzvinka chtěl vědět, proč přepadl právě jeho statek. Umírající jen odvětil: „Nezáleží na tom. Taková smrt mi byla souzena.“ A kmotřička s kosou skutečně nebyla daleko. Dovbuš se odmítl vyzpovídat a neprozradil ani, kam ukryl své poklady. „Na polonině na Černé hoře. Bůh to ví, já to vím. Země z nich bude mít užitek, ne lidé,“ řekl jen.

Zemřel o několik hodin později. Dzvinka, šťastlivec, který osvobodil kraj od obávaného lotra, byl za odměnu sproštěn poddanství a osvobozen od berní a dávek. A Dovbušovi druzi? I ti většinou po pár letech skončili na popravišti.  

Chovatelé na farmě v Krasnogorsku severozápadně od Moskvy přistoupili po poradě s veterináři a odborníky na virtuální realitu k experimentu, který měl chovaný dobytek přenést z bezútěšné podzimní ruské krajiny na sluncem zalitá letní pole. Simulovaná tráva byla zelenější a nebe modřejší, krávy si nicméně falešnosti nevšímaly a podle výsledků si test velmi užily.

TIP: Mluvící kuřata: Slunce, seno, jahody na britské drůbeží farmě

Pozorovatelé dokonce u dobytka zaznamenali pokles úzkostí a celková nálada ve stádě se zlepšila. Nic tedy nebrání druhé fázi pokusů, při níž se zjistí, zda má virtuální realita vliv také na množství nadojeného mléka. 

Státní represe je v Íránu patrná na každém kroku. Nespokojenost mladých se zákazy, chudobou a nulovou vyhlídkou na úspěšné zítřky však jednou za čas vybuchne při masových protestech. Hroutící se ekonomika přiměla v polovině loňského listopadu režim několikanásobně zvýšit ceny pohonných hmot. Levný benzin zůstával pro mnoho nemajetných lidí jedinou jistotou, která jim pomáhala přežívat – a přes noc se rozplynula. Obyvatelé vyšli do ulic a volali po svržení režimu. Vláda odpověděla vysláním policie, jež se nijak nezdráhala pálit do demonstrantů ostrými náboji. Oficiální místa přiznala na tři sta mrtvých, aktivisté tvrdí, že zemřelo nejméně tisíc osob, převážně studentů. Kdo jsou mladí muži a ženy, kteří nemají co ztratit? Fotograf David Těšínský se to vydal zjistit. 

Rozbíjení stereotypů

„Fotkami rád zabíjím různé stereotypy a chci lidem otevírat oči,“ vzpomíná Těšínský na důvod, proč se rozhodl vyrazit do uzavřené země. „Zahlédl jsem na Facebooku nějakou fotosérii, v níž mladí Íránci dělají úplně jiné věci, než na které jsou lidé z médií zvyklí, jenže to nebylo nijak odvážné. Řekl jsem si, že bych mohl zajít dál a nafotit něco pořádného.“  

Vysněná série měla ukázat, že je svět za oponou islámské republiky mnohem barevnější, než by si její oficiální představitelé přáli prezentovat za hranicemi. V zemi dnes platí zákaz poslouchat moderní západní hudbu, tančit, cvičit zumbu, vlastnit psy (kteří jsou podle islámské tradice nečistí), pít alkohol nebo se anonymně připojovat k internetu, o homosexualitě ani nemluvě. Přesto se téměř každý z těchto zákazů intenzivně porušuje, a dokonce i hafani si volně běhají po ulicích – nesmíte je pouze venčit, za to hrozí vězení. 

„Napsal jsem zhruba na dvě stě padesát e-mailových adres lidí z Teheránu. Zpráva zahrnovala deset otázek na ilegální věci a prosbu, jestli by mě mohli kontaktovat s někým, kdo je provozuje. Znáte nějakého gaye? Nebo někoho, kdo tajně v garáži hraje v rockové kapele? Takové dotazy tam byly,“ popisuje Těšínský. Dostal osmdesát odpovědí, přičemž třicet pisatelů uvedlo, že dokáže kontakty zprostředkovat. Po další selekci pak zůstalo několik dobrých tipů, za nimiž se Těšínský vydal. Šlo o počátek měsíční cesty do neobvyklého světa.

Šmíruje se všude

Teherán David navštívil ještě před loňskými masivními protesty, a s jeho vízem tak nebyl žádný problém. Nocleh sehnal přes couchsurfing, tedy doslova „surfování po gaučích“. Celosvětová služba, jež nabízí přespání přímo doma u místních, funguje dobře i v Íránu. „V zemi platí totální prohibice a já jsem tam jel s tím, že tak alespoň měsíc zůstanu na suchu a nebudu pít. Jenže hned po příjezdu jsem padl na večírek, kde se pila domácí slivovice, víno a pivo, všechno vyrobené nějak pokoutně na koleně. Okamžitě mi přistál panák. Na alkoholu prostě jedou prakticky všichni mladí,“ směje se Těšínský.

A nešlo o ledasjakou zábavu, nýbrž o párty v převlecích, kde se promenovaly postavy z amerických seriálů o superhrdinech nebo zombie a nejrůznější figury z popkultury. Ženy odhodily jinak povinné šátky a bez ostychu se líbaly se svými partnery, za což by je běžně čekala nevábná cela na oddělení mravnostní policie a nejspíš také bičování. Když se íránská herečka Lejla Hátamí loni na festivalu v Cannes zapomněla a veřejně na přivítanou políbila ředitele akce na tvář, oficiální tisk se téměř zbláznil vzteky. Od biče umělkyni zachránila pouze její prominentní pozice na kulturní scéně. 

„Lidé se tu na ulicích vůbec nedrží za ruce, protože by je hned zkontrolovali, jestli jsou manželé. Pokud ne – problém. Spoustu žen popravili jen proto, že se vyfotily na Instagram bez šátku.“ Podle Těšínského se však policie činí především v hlavním městě a okolí. „Tyhle provokace probíhají hlavně v Teheránu, zbytek země zůstává hodně konzervativní. Policie si skutečně dává tu práci a skoro každý den udělá zátah v nějaké části města, buď náhodně, nebo na základě udání. Lidé si to dobře uvědomují, vědí, že příště můžou být na mušce oni. Ale stejně říkají, že nepřestanou žít.“

Přiškrcený internet

Západní hudba, hollywoodské filmy, zakázané knihy – to vše proudí do Íránu díky internetu. Ne, že by se vedení země nesnažilo příliv zastavit: Již v roce 2006 zablokovalo Facebook a web britské BBC, následovaly i další cizojazyčné zpravodajské portály. V roce 2013 už se nedala spustit polovina z 500 nejoblíbenějších stránek světa. Krátce po vypuknutí listopadových protestů vypnula vláda síť sítí dokonce kompletně na pět dnů, což mělo zhatit organizaci nepokojů. 

„V době, kdy jsem v Íránu byl, ještě fungoval Instagram a bylo možné sdílet fotky. Jenže pak se na něm začaly objevovat holky bez šátků a byl s tím rychlý konec,“ vysvětluje Těšínský. Na absenci šátků jsou autority obzvlášť citlivé a tvrdě ji trestají. Mladé dívky však rády testují hranice povoleného – v současnosti tudíž nosí pokrývku hlavy spíš symbolicky, a ven jim tak vykukují husté ofiny. O mnoho víc volnosti si ovšem neužijí ani muži. Zakázané jsou jakékoliv účesy „gay nebo uctívající satana“, což obvykle zahrnuje byť jen trochu delší vlasy tvarované pomocí gelu. 

Navzdory všeobecné restrikci sociálních médií jsou mladí Íránci přeborníky ve sdílení. Blokování stránek státem obcházejí pomocí nástrojů jako VPN nebo proxy serverů (ty zakrývají IP adresu, odkud se uživatel přihlašuje). Zašifrovaná komunikační aplikace Telegram má 40–45 milionů uživatelů, což odpovídá polovině populace země, a odhadovaný počet twitterových účtů šplhá k 10 milionům. 

Žádná změna na obzoru

Írán vlastní třetí největší zásoby ropy na světě, jenže konfrontační politika se Západem a snaha vyvinout nukleární zbraně ho uvrhla do mezinárodní izolace a vyústila v zákaz exportu černého zlata. Ekonomika se tak propadla do recese, která loni dosáhla −9,5 %. Měna ztratila polovinu hodnoty a hospodářské potíže neberou konce. Téměř 17 % populace nemá práci a vyhlídky na zlepšení zůstávají v nedohlednu. 

Pro mladé lidi to vytváří frustrující podmínky, protože na jejich názory se konzervativní vedení země rozhodně neptá – i když 60 % obyvatel ještě neoslavilo 30. narozeniny, nejpočetnější část společnosti se pohybuje v rozmezí 24–29 let a průměrný věk 30,8 roku patří k nejnižším na světě. Sny o studiu na lepších univerzitách, o cestování do zahraničí nebo jen užívání si obyčejného života se tak stávají nedosažitelnými. 

Obyčejní lidé nyní musejí dlouhé hodiny čekat na možnost si natankovat a k jejich zoufalství ještě přispívá vládní zahraniční politika, jež investuje ohromné částky do podpory radikálních náboženských hnutí po Blízkém východě. Americký vyjednavač pro Írán Brian Hook odhalil, že jen za uplynulý rok poslala země svým spojencům v Iráku, Sýrii, Jemenu a Libanonu zbraně a peníze za 16 miliard dolarů, tj. asi 364 miliard korun. 

„Každý, koho jsem potkal, mi řekl, že režim nenávidí. Zajímavé je, že s náboženstvím to vlastně moc nesouvisí. Hodně vypovídá třeba fotka, na které stojí tři mladé holky zády k mešitě a ukazují vystrčené prostředníčky. Ony se nevysmívají islámu jako takovému, ale státu. Je důležité pochopit, že i když jste třeba nábožensky konzervativní – což pořád docela dost mladých je –, nemusíte režim vůbec milovat. Možnosti na změnu však lidé vidí černě. Nikdo si nemyslí, že se situace změní. Všichni prostě věří, že vláda radši úplně každého popraví, než by dopustila revoluci,“ myslí si Těšínský. 

Bezpečnost především

Při focení prý tudíž vládla lehká paranoia, protože silové složky si dávají práci s dohledáváním problémových jedinců. „Když jdou lidi na demonstraci a policajtům se je nepodaří všechny pochytat, snaží se je pak dohledat na kamerách a zkoušejí je identifikovat podle tváří. Takže samozřejmě panovaly obavy, jestli je to všechno bezpečné. Ale fotky jsem nakonec s těmi lidmi prošel a vyřadili jsme ty nejvíc závadné. Na některých jsem pak dal přes oči pásky, aby se zhoršila rozpoznatelnost. Takže výsledek je už vytříděný a schválený,“ popisuje český fotograf. 

Přesto musel dodržet základní bezpečnostní pravidlo – už nikdy nikoho z focených nekontaktovat telefonem ani přes sociální média. „Je to nutné. Především pokud jste homosexuál a chytí vás, máte vážný problém,“ vysvětluje. Právě snímky líbajících se mužů však patří mezi hlavní témata íránské reportáže. „Prošel jsem domovem spousty lidí, ale nejdéle jsem zakotvil u jednoho homosexuálního páru. Tam jsem se rád vracel, popíjeli jsme čaj a já jsem mohl volně fotit. Byli to fajn lidi a nechci je ohrozit,“ vysvětluje. Zatčeného gaye totiž nečeká nic dobrého: Buď za nevyjasněných okolností zemře ještě ve vězení při výslechu, nebo ho úřady nechají demonstrativně popravit. Od roku 1979, kdy se teokratický režim dostal k moci, tak zmizelo 4–6 tisíc homosexuálů. V současnosti jsou popravy vzácnější, ale každý rok minimálně k jedné dojde. 

Mladí proto raději často vyjíždějí mimo město, kde se cítí svobodnější. „Hodně se jezdí na párty do pouště, to je fakt velká věc. Ta odlehlá místa jsou výhodná, leckdy tam vede jen jedna cesta, kterou není problém ohlídat, takže kdyby se náhodou blížila policie, dokážou všichni zmizet. Občas se takhle dělají ohromné taneční párty, přitáhnou se soundsystémy a mobilní bary a jede se. Ale jako všechno v Íránu – i tohle je risk. Jenže lidi prostě chtějí žít,“ uzavírá svou zkušenost fotoreportér. 

Když v roce 79 našeho letopočtu vybuchl Vesuv v devastující sopečné explozi, bylo široké okolí vulkánu zničeno žhavým pyroklastickým mračnem. V zasažených městech Pompeje a Herculaneum tehdy žilo dohromady asi 16 až 20 tisíc lidí. V troskách obou měst bylo později objeveno více než 1 500 mrtvých těl. Celkový počet obětí ale dodnes není úplně jasný.

Mezi odborníky panovalo po dlouhou dobu přesvědčení, že většina obětí katastrofální erupce se dočkala vcelku milosrdného konce, a že je žhavé mračno prakticky okamžitě zahubilo. Nedávný forenzní výzkum ale odkryl mnohem temnější, děsivější příběh, který je plný utrpení a pomalého umírání doprovázeného strašnými bolestmi.

TIP: Nešťastníkovi z Pompejí při útěku rozmáčkl hlavu velký kus budovy

Archeologové a forenzní specialisté prozkoumali pozůstatky lidí, kteří nalezli smrt na pláži Herculanea a v blízkých skladech lodí. V okamžiku katastrofy se tam shromáždil dav lidí, který hledal bezpečí nebo možnost úniku. Mnoho z nich tam ale zemřelo. Během let zde odborníci nalezli minimálně 340 mrtvých. Nové analýzy prozradily, že jejich konec rozhodně nebyl rychlý a už vůbec ne milosrdný. Nová zjištění ukazují, že když se na pláž přiřítilo žhavé mračno, lidé se ve skladech lodí upekli při teplotách kolem 250 °C nebo se pomalu zadusili horkými sopečnými plyny.

Opravdu byli jezuité hubitelé českého národa, jak se domníval Karel Havlíček Borovský? Měli pro české země vůbec nějaký přínos? A čím jejich misionáři vynikali, fanatismem, nebo spíše zápalem pro vědu a poznání? Odpověď na tyto otázky bude patrně pro mnohé čtenáře překvapivá. I slavný obrozenec Josef Dobrovský byl členem Tovaryšstva Ježíšova, pod jehož režií se připravoval na nikdy neuskutečněnou misii do Indie!

Víra i jazyk

Řád jezuitů byl založen Ignácem z Loyoly roku 1534. V této době měl za sebou tento zralý muž poměrně pestrý život, jehož součástí bylo i několik drobnějších střetů s inkvizicí (ta byla v rukou dominikánského řádu a Ignác jej po zbytek života neměl zrovna v oblibě). Během studia na pařížské univerzitě se mu podařilo vytvořit s několika přáteli nový řád. Pojmenovali ho Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité byli podřízeni především papeži a jejich hlavní náplní se měl stát boj proti reformovaným náboženstvím. Vedle celé řady s tím spojených úkolů hrála významnou složku řádového života misijní činnost.

Ta nemusela být nutně spojena s dlouhými a nebezpečnými cestami. Za misii mohlo být stejně dobře považováno působení v Čechách a dalších evropských zemích, v nichž bylo zapotřebí upevnit katolickou víru. Často misie fungovaly v rámci jediné země a její vlastní jezuitské organizace, označované dnes pojmem vnitřní misie, které byly v českých zemích poměrně rozšířené.

Jezuitský řád svým způsobem vznikl jako reakce na vzrůstající vliv protestantských vyznání, a tak bylo jeho zapojení v rámci sílícího boje proti odlukám od univerzálního pojetí víry více než přirozené. Je zajímavé, že jezuité kladli při svém působení silný důraz na využívání domácího jazyka, což se projevilo i v jejich jazykovědné činnosti.

TIP: Fanatičtí kazitelé mládeže? Pravda o jezuitském školství v českých zemích

Ne náhodou pocházelo mnoho předchůdců národních buditelů devatenáctého století právě z jejich řad. Za všechny lze jmenovat například Bohuslava Balbína. V tomto světle nepřekvapí, že když byli jezuité poprvé zváni do českých zemí, jeden ze základních požadavků kladený na vybrané bratry byla mimo jiné dobrá znalost češtiny.

Už nějakou dobu tušíme, že Saturnův poměrně velký měsíc Enceladus pod svým povrchem ukrývá hluboký temný oceán. Některá dřívější pozorování Enceladu a především výtrysků z jeho povrchu do vesmíru ukazují, že by podpovrchový oceán Enceladu mohl být zajímavý ohledně prostředí vhodného pro život. Zatím ale není jasné, zda je obyvatelný či nikoliv.

Christopher Glein z amerického výzkumného institutu Southwest Research Institute (SwRI) se svými kolegy tvrdí, že oceán na Enceladu je ještě zajímavější, než jsme si mysleli, a že je slibný pro výskyt života. Meziplanetární sonda Cassini před časem na Enceladu objevila stopy geotermální aktivity. Glein s kolegy sestavil model fungování oceánu na Enceladu a odhadl, jaké je tam množství vodíku a oxidu uhličitého.

Obyvatelný oceán v podzemí

Vědci tvrdí, že dno podpovrchového oceánu na Enceladu tvoří usazené horniny, které jsou bohaté na karbonátové minerály. Pod těmito usazeninami by tam měly být hadcové minerály, bohaté na železo a hořčík, které vznikly ve vyvřelých horninách. Gleinův tým při svém výzkumu využil nové postupy analýz složení výtrysků na Enceladu a odvození obsahu oxidu uhličitého v podpovrchovém oceánu.

TIP: Podpovrchový oceán na Enceladu je jen pár kilometrů pod ledem

Nový model fungování podpovrchového oceánu doplňuje kompletní představu o tomto pozoruhodném Saturnově měsíci. Ukazuje se, že hydrotermální systémy na dně tohoto oceánu společně s minerály, které předpovídá Gleinův tým, vytvářejí prostředí s velmi zajímavou chemií, která je dost příznivá pro obyvatelnost oceánu životem, jak ho známe. Badatelé jedním dechem upozorňují, že obyvatelný oceán ještě neznamená, že tam nějaký život opravdu bude. Ale přinejmenším to je další důvod pro to, abychom se na Enceladus co nejdříve zaletěli podívat.