V dnešní době se bohužel mezi bakteriemi intenzivně šíří geny pro různé typy rezistence vůči antibiotikům. Klasické léky proti bakteriálním infekcím kvůli tomu přestávají fungovat a infekce, na jejichž nebezpečnost jsme skoro zapomněli, nás opět začínají ohrožovat závažnými dlouhodobými zdravotními důsledky nebo i smrtí.

Podle nového výzkumu amerických odborníků se na šíření genů pro bakteriální rezistence podílejí bakterie, které s námi žijí v prachu domácností i pracovišť. Když se k nim dostanou bakterie z vnějšího prostředí, které mají ve své genetické výbavě zmíněné nebezpečné geny, mohou je našim „domácím“ bakteriím předat. Během svého výzkumu badatelé objevili u bakterií v prachu uvnitř místností na 50 genů pro rezistence, které si bakterie mohou navzájem předávat.

TIP: Nebezpečí roste: V roce 2050 zabijí rezistentní bakterie 10 milionů lidí ročně

Vědci upozorňují, že zvláště lidé ve městech přitom stráví doma nebo v práci naprostou většinu svého času. Pokud jsou během té doby vystaveni bakteriím s geny pro rezistenci na antibiotika, představuje to pro ně riziko, s nímž odborníci doposud příliš nepočítali. Jak se zdá, uklízet prach se docela vyplatí.

Etiopie, Keňa a Somálsko bojují s ničivými roji sarančat. Obří roje se do oblasti rozšířily z Jemenu přes Rudé moře. Silné srážky zde na konci roku 2019 vytvořily ideální podmínky pro přemnožení hmyzu. Podle mluvčího Organizace OSN pro výživu a zemědělství jde o největší invazi hmyzu za posledních 25 let. V Keni podobné množství hmyzu nepamatují nejméně 70 let. Ohroženy jsou rovněž Uganda a Jižní Súdán, pokud se hejna budou dále rozrůstat a šířit. 

Sarančata za den urazí až 150 kilometrů a každý jedinec spořádá za jeden den ekvivalent své hmotnosti. Jeden roj o velikosti Paříže tak zvládne za den sežrat tolik co polovina populace Francie. Roj může čítat 40 až 80 milionů jedinců. Podle odborníků by se současný počet sarančat mohl do června zvýšit až 500×. 

TIP: Nejsmrtonosnější hmyzí roje: Mračna, která zastíní i slunce

Pro těžce zkoušenou Afriku jde o katastrofu obřích rozměrů. Sarančata již v Keni zničila velkou část úrody v jinak bohaté oblasti Rift Valley a hrozí tak nedostatek potravin. Loňská úroda kukuřice byla kvůli dešťům a chorobám o 11 % nižší než obvykle. Hmyzí invaze je tak další ranou tamnímu zemědělství. Jedinou účinnou obranou proti tak velkému množství hmyzu představuje letecký postřik insekticidy.

Americká společnost Firefly Aerospace vyvíjí nosnou raketu Alpha, která by měla vynášet a nízkou oběžnou dráhu náklady až o hmotnosti jedné tuny. 29 metrů vysoká raketa Alpha by měla startovat z Vandenbergovy letecké základny v Kalifornii, a pohánět by ji měly motory Reaver. Zatím je vše ve fázi testů.

A testování ne vždy dopadne podle představ konstruktérů a inženýrů. Ve středu 22. ledna (2020) uspořádali Firefly Aerospace test rakety Alpha se zážehem motorů Reaver. Test se uskutečnil v testovacím zařízení společnosti v texaském Briggsu. Během testu se měly spustit všechny čtyři motory Reaver a měly být zažehnuté po dobu 5 sekund.

Požár při pozemním testu

Test ale rozhodně nedopadl podle očekávání – jak ukazuje dostupné video, záhy po začátku testu vyšlehl z oblasti motorů plamen. Test pak byl ihned přerušen a aktivoval se požární systém testovacího zařízení, který plameny následně uhasil. Jak Firefly zdůrazňují, při nehodě nebyl nikdo zraněn. Stejně tak prý raketa Alpha ani testovací zařízení neutrpěly větší škody.

TIP: Soukromá raketa FireFly Alpha bude poháněná levným metanem

Specialisté Firefly Aerospace teď ve spolupráci s místními úřady a hasiči vyšetřují příčiny nehody. Před touto nehodou Firefly plánovali první let své rakety Alpha na letošní duben. Po něm měl následovat druhý let v červnu. Teď budou muset čekat na výsledky vyšetřování, což by mohlo vést ke zpoždění těchto naplánovaných letů.

Malých ostrůvků je v této části planety nepočítaně a my se na krátký odpočinek a svačinu zastavili u jednoho z nich. Ponořili jsme se do moře a obdivovali barvy a tvary podvodního světa. Naše vodní siesta byla najednou přerušena voláním jednoho ze členů posádky, který na mě energicky mával. Bez většího očekávání jsem šel i s fotoaparátem za ním a ve vzdálenosti asi šedesáti metrů jsem uviděl velkého černého ptáka. Teprve v teleobjektivu jsem pochopil, s kým mám tu čest. Obrovský zobák a vztyčená chocholka mě upozornily, že mám před sebou kakadu palmového (Probosciger aterrimus), jeden z nejimpozantnějších papouščích druhů.

Snad 70 centimetrů velký jedinec okusoval kůru na ztrouchnivělém stromě. Postupoval jsem k němu velice opatrně a po chvílích jsem přikládal k oku foťák, abych zaznamenal mimořádné setkání. Kakadu si mne velice brzy všimnul, a když jsem od něj byl asi 30 metrů daleko, přestal okusovat strom a koukal upřeně na mne. Něco začal žvatlat a podupával jednou nohou. Pak poposkočil a vzlétl … „A je v háji!“ blesklo mi hlavou.

TIP: Papoušci a lidská řeč: Proč papoušci dávají mláďatům křestní jména?

Jenže namísto odletu papoušek přistál asi tři metry přede mnou na nízké větvi a koukal se mi přímo do očí. Byl hrozně zvědavý a stále si prohlížel fotoaparát, poslouchal cvakání závěrky a neustále kroutil hlavou se vztyčenou černou chocholkou. Domorodci mi později vyprávěli, že papoušků tohoto druhu tady žije velmi málo a jen někdy je na nezalidněných malých ostrovech možné vidět jednoho nebo dva jedince. O to víc si tohoto setkání cením.

Hašení obrovských lesních požárů, například takových, jaké stravují Austrálii, Kalifornii nebo třeba Sibiř, bývá velmi složité a nebezpečné. Od roku 1953 je jednou z klíčových zbraní hasičů proti těmto požárům hašení vodou, pěnou, či podobnými látkami, které vypouštějí letouny z velmi malých výšek.

Obvykle jde o skutečně extrémně nízkou výšku, přibližně okolo 30 až 36 metrů. Takové létání je pochopitelně velmi nebezpečné. Zároveň je ale nezbytné, protože hasící prostředky by se při uvolnění ve větší výšce změnily na aerosol a rozlétly by se neúčinně po okolí. Další problém je v tom, že noční hašení v tak malých výškách je natolik rizikové, že požární letouny létají obvykle jen ve dne a v noci si požáry nerušeně hoří.

TIP: Tajná mise: Speciální jednotka hasičů zachránila wolemii vznešenou

Izraelská společnost Elbit Systems představila veřejnosti nový požární systém HyDrop pro letecké hašení z vyšších výšek a zároveň s větší přesností. Klíčovou součástí systému je stroj na výrobu biologicky rozložitelných „pelet“ z vody či podobného hasícího prostředku. Stroj se vejde do standardního nákladního kontejneru a vyrobí 10 tun pelet na hašení za hodinu. Jak ukázaly nedávné testy, s peletami je možné velmi přesně hasit vrtulníkem či letadlem, z výšky až 150 metrů. V takových výškách je přitom možné létat i v noci.

V kultuře Maorů, domorodců Nového Zélandu, má tetování zvané „ta moko“ několik významů. Ti, kteří ho přijali, patřili historicky mezi společensky vyšší třídu. Jeho vytvoření navíc představovalo důležitý mezník mezi dětstvím a dospělostí a doprovázely jej mnohé obřady a rituály. Další významná role tkvěla ve zvýšení sexuální přitažlivosti: Muži tak moko tradičně nosili na tvářích, hýždích a stehnech, zatímco ženy na rtech a bradách. 

Zánik a vzkříšení

Maorští tatéři používali řadu dlát z albatrosové kosti s rukojetí a paličku. Barvivo na tělo získávali z houby parazitující na housenkách, zatímco tmavší barva na obličej pocházela ze spáleného dřeva. Využívaly se také saze z pálené gumy smíchané s tukem. Látka se pak nanášela ťukáním do dláta, což představovalo – stejně jako u Japonců – velmi bolestivý proces. 

Koncem 19. století začalo moko upadat, společně s měnícím se způsobem života. Největší ránu tatérům zasadila snaha vlády vymýtit tradiční léčebné postupy a obřady. K obnovení tradice, coby vyjádření kulturní identity, došlo až koncem 20. století, kdy se popularita moko vrátila. Ačkoliv dnes vzniká většina zdobení pomocí elektrických strojků, někteří tatéři znovu sáhli po dlátech. Dřív šlo sice kvůli infekci o velmi rizikový postup, ale moderní medicína většinu jeho nevýhod eliminuje.

Kultura ukrytá ve stínech

Příslušníci tradiční japonské zločinecké organizace jakuza, kterou charakterizuje obchod s drogami a prostituce, se mohou „pyšnit“ tetováním po celém těle. Zdobení vzniká specifickou technikou zvanou „irezumi“ a Japonci zmíněné umění pilují po staletí.

Irezumi je metoda nejen časově náročná – obrazec pokrývající celé tělo zabere stovky hodin –, ale také velmi bolestivá. Vzory se vytvářejí ručně a speciální inkoust nara se nevpichuje jedinou jehlou, nýbrž pomocí „štětce“ sestávajícího z dřevěného držadla a několika kovových jehel svázaných hedvábnou nití. Typické tetování zobrazuje scény z mytologických příběhů a mezi charakteristické znaky patří drak, květ, bouřící moře či horská krajina.

Silou pomáhat slabým

Členové jakuzy se netetují, aby dokazovali svou mužnost. Demonstrují tak, že jsou dost silní, aby dokázali pomoct slabším. Svým zdobením se však na veřejnosti nechlubí. Jak říká tatér známý pouze jako Horijoši, tetování zůstává v Japonsku tabu, což ovšem zároveň představuje důvod, proč je zmíněná kultura tak krásná: „Světlušky lze spatřit pouze v noci, protože jejich krása je vidět jen ve tmě. Jakmile se něco stane módním, přestane to být fascinující. Proto v Japonsku oceňujeme tetování, která nevidíme. Myslíme si o nich, že jsou krásná. Japonská kultura spočívá v ukrývání se ve stínech.“ 

Latinská kronika Historia Hierosolymitana (Dějiny jeruzalémské) mnicha Roberta le Moine začíná těmito slovy: „V roce vtělení Páně 1095 se v Galii shromáždil v kraji Auvergne a ve městě jménem Clermont velký koncil. Předsedali mu papež Urban II., kardinálové a biskupové. Ten koncil se stal velmi proslulým díky Němcům a Francouzům, jak biskupům, tak i knížatům. Poté, co uspořádal církevní záležitosti, vyšel papež na prostorné místo, neboť žádná stavba nemohla pojmout ty, kteří jej přišli vyslechnout.“

Koncil v Clermontu

Bylo úterý 27. listopadu 1095, koncil už trval dva týdny a nadcházelo jeho poslední, v pořadí desáté zasedání. Muselo se odehrát na veřejném prostranství někde za městem, nejspíše na vyvýšeném místě, aby bylo Svatého otce dobře slyšet. Shromáždily se tu totiž zástupy urozených i prostých lidí, kteří tušili, že půjde o cosi pro západní křesťanský svět, zmítaný mnoha spory, mimořádně závažného. 

„Mužové francouzští i vy zpoza hor, […] vy všichni víte, jak bolestná věc nás do vaší země přivedla…,“ zněla první slova Urbana II., po nichž zástupy napjatě ztichly. Očekávaly cosi opravdu důležitého a možná i šokujícího, avšak to, co následovalo, bylo mnohem větší. „Od hranice Jeruzaléma a města Konstantinopole doléhaly často k našim uším smutné zvěsti: lidé z království perského, národa prokletého, národa Bohu zcela cizího, rasy, která k němu svá srdce ani trochu neobrátila a Pánu své duše v nejmenším nesvěřila, tam napadli území křesťanů, poničili je železem, vyloupili, spálili, část s sebou do zajetí odvedli a jiným uchystali bídnou smrt. Chrámy Boží rozmetali, či je přeměnili na místa své víry a oltáře svrhli poté, co je znečistili…“

Po těchto slovech už publikum, zděšené podobným rouhačstvím, ani nedýchalo a soustředěně sledovalo obrazy, jež papežova slova vyvolávala. Urban mluvil o krvi prolité na oltářích, o tom, jak pohané vyprazdňovali svá střeva do svatých nádob, bičovali a mučili dobré křesťany, až jim vnitřnosti vyhřezly, stříleli do nich šípy, rdousili a pobíjeli je meči a ženy hanobili. Středověké posluchače žádná z hrůz nezarazila. Tak se přece válčilo, dobývalo a plenilo i v jejich světě. Mnohý z nich viděl něco podobného na vlastní oči, nebo to dokonce sám spáchal, ale nedotkl se přitom věcí pro křesťana posvátných, souvisejících s jeho vyznáním. To bylo od nevěřících cosi neslýchaného a do nebe volajícího po pomstě!

Papežova výzva

Papež dostával publikum do varu, a tak mohl přistoupit k jádru věci: „Komu, když ne vám, tedy přísluší, aby je ztrestal a vyrval jim to, čeho se zmocnili. Koho si Pán vyvolil ze všech národů, aby mu přiřkl slávu zbraní a velikost ducha, zručnost těla a sílu schopnou srazit hlavy všem, kteří vám vzdorují?“

Zaznělo ještě několik podobných vět, v nichž už Urban oslovoval chrabré a neporazitelné rytíře, k nimž se obrátil s plamennou výzvou, již uvedl Kristovými slovy z evangelia svatého Matouše: „Kdo svého otce a matku miluje víc než mne, není mě hoden. Kdokoliv opustí v mém jménu svůj dům či bratry nebo sestry, svého otce i matku, svou ženu a děti nebo své statky, tomu se dostane stonásobek a získá život věčný.“

Papež tato slova rozvedl a pak jeho hlas ještě zesílil: „Uhaste tedy mezi sebou všechnu nenávist. Ať umlknou spory, ať se války utiší […]. Vydejte se na cestu k Svatému hrobu, vyrvěte tu zem ze spárů odporných národů a podrobte ji vaší moci. Bůh dal Izraelitům, aby vlastnili zemi, o níž Písmo říká, že oplývá mlékem a strdím. Jeruzalém je jejím středem a půdu má úrodnou tak, že nabízí téměř rajské slasti…“

Vydejte se tedy na cestu

Tohle nebyla jen výzva k boji proti nepřátelům křesťanstva, papežova řeč obsahovala i příslib, lákavou vidinu města Jeruzaléma, v porovnání s nímž jsou posluchačstvem obývané země chudé a nehostinné. Pouť do míst Kristova působení a utrpení byla už dříve vcelku obvyklým jevem. Jenže nyní papež nevyzýval k prosté pouti, ale volal do války ve jménu očisty znesvěcených míst. Ve jménu Božím!

Současně říkal, že tam odvážné bojovníky i oddané syny církve čeká odměna mnohem větší, než jakou mohou mít ve Francii či dalších koutech Evropy. Nejednalo se ovšem jen o odměnu materiální. Mnohem důležitější byla ta duchovní, kterou si Svatý otec nechal na konec: „Vydejte se tedy na cestu kvůli odpuštění vašich hříchů a vězte, že vás za to čeká v království nebeském nehynoucí sláva.“

Mnich Robert le Moine ve své kronice už pak jen dodal, co celá řeč způsobila: „Papež Urban pronesl slova […], která spojila pocity všech přítomných v jediný celek tak, že všichni vykřikli: Dieu le veut, Dieu le veut! Ctihodný pontifex, když to slyšel, vzdal Bohu dík…“

Text onoho projevu v Clermontu je možná vyšperkovaný, neboť přímý záznam či písemný zápis neexistuje a my jej známe z celkem devíti variant, které se od sebe poněkud liší. To podstatné mají ale společné, neboť planina pod hradbami Clermontu se vskutku otřásla nadšeným voláním, či spíše drsným řevem v mnoha jazycích, v nichž převládala románština, kterou nejspíš papež i promluvil. Ať už volali přítomní latinsky: „Deus vult!“ či v jiné řeči, šlo o výkřiky významově shodné: „Bůh tomu chce! Bůh tomu chce!“

Geniální výzva

Svým způsobem šlo z hlediska Urbana II. o geniální proklamaci a plán, jehož prvotním cílem kupodivu nebylo vrazit klín mezi křesťanský a muslimský svět. Papež vycházel z problémů zmítajících už řadu let západní křesťanstvo v podobě zápasu mezi duchovní a světskou mocí. Zcela konkrétně šlo o investituru. Pokud ji chceme stručně popsat bez teologických nuancí, bylo to soupeření, občas přerůstající v ozbrojený zápas, o to, zda je moc papežova nadřazena moci císaře Svaté říše římské, či naopak. Půdu k papežově argumentaci připravovali benediktini v Cluny, reformním klášteře, v němž Urban II. dospíval.

Zápas propukl s plnou silou roku 1075, kdy papež Řehoř VII. vydal bulu Dictatus papae, vyhlašující nároky na papežský universalismus, tedy na téměř neomezenou moc Svatého stolce. Proti těmto požadavkům, které obsahovaly dokonce právo odvolávat a dosazovat světské panovníky, se postavil římskoněmecký král Jindřich IV. Tak se rozhořel konflikt, v němž došlo i na Jindřichovu exkomunikaci, jeho pokornou cestu s bosýma nohama do severoitalské Cannossy, či vyhnání papeže z Říma. Boj pokračoval i v době clermontského koncilu, byť už ne tak dramaticky.

TIP: Výprava maličkých: Proč vyrazili bojovat s nevěřícími zrovna děti?

Výzva k záchraně Božího hrobu a k jeho osvobození od muslimů měla za cíl posílení papežské moci, vlivu, autority i, řečeno současným jazykem, papežovo zviditelnění. Šlo o spojení víry, o níž se nedalo v Urbanově případě pochybovat, s politickou kalkulací, která chtěla oslovit a získat především jednu klíčovou část středověké společnosti: urozené válečníky. K nim měl Svatý otec blízko i navzdory době strávené v klášterních zdech, neboť z této vrstvy pocházel. V jeho žilách kolovala urozená krev, a tak rodící se rytířský svět dobře chápal.

Britské Královské námořnictvo si v meziválečné éře zachovalo svůj elitní status, služba v něm představovala velkou prestiž a k dispozici byl také propracovaný systém záloh. Na druhé straně ale jako celek trpělo řadou problémů, jež většinou vycházely z nedostatečného poučení se z první světové války. Německá Kriegsmarine naopak zkušenosti vyhodnotila více než dobře. Také ona platila za výběrovou zbraň, meziválečné podmínky ji však limitovaly a rychlá expanze se odrážela v poklesu kvality personálu. Na samém počátku války si ale Německo vedlo na moři více než působivě, zatímco na papíře daleko silnější Royal Navy muselo přiznávat chyby a měnit zavedené postupy. 

Propracované struktury záložníků 

Když v září 1939 vypukla válka, personál Royal Navy čítal okolo 119 000 námořníků na lodích a 12 000 příslušníků námořní pěchoty. Tyto počty se však začaly zvyšovat, protože do činné služby nastupovali i záložníci. V tomto smyslu mělo britské námořnictvo zřejmě nejlepší systém doplňování na světě, jelikož se mohlo spoléhat hned na tři struktury rezervistů různé úrovně podle toho, co situace vyžadovala.

RFR (Royal Fleet Reserve) zahrnovala muže, kteří odešli z aktivní služby a vesměs už byli příliš staří pro bojovou činnost na moři, avšak za války zůstávali v pohotovosti a mohli nastoupit na pozice na souši, což dovolilo vyslat mladší ročníky do boje. Do RNR (Royal Naval Reserve) náleželi profesionální námořníci, kteří běžně sloužili na obchodních a rybářských lodích a prodělali základní výcvik u válečné flotily, a proto mohli téměř ihned nastoupit do boje. Třetí záložní organizaci představovala RNVR (Royal Naval Volunteer Reserve), kam patřili muži, kteří u loďstva dobrovolně prodělali základní výcvik a za války se stávali pomocnou silou.

Lodě jen pro "dobrovolníky"

Kromě toho došlo také k zahájení povinných odvodů a takto získaní muži byli v Royal Navy vedeni pod zkratkou HO (Hostilities Only), neboť se s nimi počítalo jenom po dobu trvání války, bylo však příznačné, že námořnictvo i tak bralo pouze ty, kteří u odvodu o službu v Royal Navy výslovně projevili zájem.

V podstatě se tak nemohlo stát, aby se na lodě Jeho Veličenstva dostal jako námořník někdo, kdo o to nestál, a vzhledem k prestiži, jaké se tato složka těšila, nebyla o posily nikdy nouze. Loďstvo dosud stavělo na své dlouhé tradici elitního „klubu gentlemanů“, ačkoli ve válečných podmínkách se sociální struktura dramaticky změnila. To je jasně patrné i z faktu, že oněch počátečních 119 000 mužů se do roku 1945 rozrostlo na bezmála 710 000 osob, takže oni předváleční „gentlemani“ už představovali jen malou, byť stále velmi vlivnou menšinu. 

Kariéra důstojníka v Royal Navy 

Zmíněný vliv pramenil mimo jiné i ze skutečnosti, že se námořnictvo dlouho odmítalo vzdát tradičního systému získávání důstojníků. Kariéra budoucího velitele totiž zpravidla začínala už kolem 13 let věku, kdy chlapec coby kadet přišel do Britannia Royal Naval College v Darthmouthu, byť přibývalo i takových, kteří nastoupili až okolo 17 let. V roce 1942 si však Royal Navy muselo přiznat, že tento systém nedokáže dostatečně rychle doplňovat ztráty, protože v té době už nemělo dostatek velitelů z aktivní služby či z RNR.

To logicky způsobilo nárůst důležitosti dobrovolníků z RNVR a na konci války tak z této původně pomocné složky pocházelo okolo 88 % všech důstojníků loďstva. Žádný z nich se sice nestal kapitánem velkého válečného plavidla, tedy letadlové či bitevní lodě nebo křižníku, avšak běžně už veleli torpédoborcům, fregatám a korvetám. To velmi kontrastovalo s první světovou válkou, v níž záložní důstojník neměl na povel nic většího či důležitějšího než člun nebo remorkér.

Zkostnatělé námořnictvo

Záložníci se kromě velitelských funkcí dostávali též na specializované pozice, jako byli letci a osádky ponorek. Mnoho mužů o tuto službu stálo i kvůli vyššímu platovému hodnocení. Válečná situace vedla k výrazně rychlejšímu povyšování bez ohledu na původ. Předválečné Royal Navy trpělo v tomto směru velkou nepružností, neboť i schopní poddůstojníci ve speciálních funkcích museli na postup čekat velmi dlouho, kdežto „gentlemani“ z Darthmouthu stoupali po kariérním žebříčku daleko hladčeji.

Dokončení: Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine (2)

Před válkou tedy nikoliv nepodstatná část (asi třetina) námořníků pozbývala iluze a odcházela do civilu po završení standardních 12 let, aniž služební poměr prodloužila. Válečná situace to ovšem zásadně změnila, a přestože se námořnictvo svých tradicí vzdávalo velmi neochotně, nouze ho zkrátka donutila k větší personální otevřenosti a flexibilitě. 

Američtí odborníci se rozhodli, že budou systematicky pátrat po látkách, které by byly užitečné pro léčbu různých typů rakoviny. Připravili si tisíce různých léků, které jsou dnes používané k léčbě mnoha onemocnění, v lidské i ve veterinární medicíně. A pak zjišťovali, jaký účinek mají všechny tyto léky na stovky typů nádorových buněk.

Jejich snaha a úsilí vynaložené na velké množství experimentů nevyšly vniveč. V téměř 50 případech odhalili u léku na jinou chorobu významnou a doposud neznámou protinádorovou aktivitu. Ukázalo se, že nádorové buňky je možné zabít například s lékem na diabetes, lékem proti zánětu, také přípravkem proti alkoholismu, a dokonce i lékem na artritidu u psů.

TIP: Sůl nad zlato: Nanočástice soli jsou schopné likvidovat buňky nádorů

Vědci jen obtížně skrývají radost a překvapení zároveň. Byli by prý bývali rádi, kdyby narazili byť na jeden jediný takový lék, co by fungoval proti nádorům. Tak vysoký počet případů, kdy lék na jinou chorobu potlačuje nádorové buňky, rozhodně nečekali. Nejde přitom jen o samotné léky. Badatelé během výzkumu odhalili úplně nové mechanismy ničení nádorových buněk a nové slabiny těchto buněk. Ty teď bude možné využít při vývoji nových generací protinádorových léků.

Rádiové vlny

Záření s nejdelší vlnovou délkou vydává Slunce, výrazně takto září i Jupiter. Za hranicemi Sluneční soustavy jsou pak nejsilnějším zdrojem rádiových vln výtrysky z akrečních disků u velkých černých děr a zbytky po explozích supernov, mezi něž patří například Krabí mlhovina. Velmi silné rádiové záření vydávají i některé typy galaxií. A pulzary – tedy rotující neutronové hvězdy – se podařilo objevit právě díky faktu, že pravidelně vysílají rádiové vlny.

Mikrovlnné záření

Vesmír je zdrojem mikrovlnného záření, které k nám přichází ze všech směrů. Toto tzv. reliktní záření se označuje jako kosmické mikrovlnné pozadí a jde o pozůstatek Velkého třesku. Za posledních víc než třináct miliard let se vlnová délka reliktního záření „natáhla“ na 1 mm a jeho teplota klesla na současných 2,73 K.

Infračervené záření

Setkáváme se s ním každý den ve formě tepla, které cítíme například ze slunečních paprsků, ohně, ale i lidského těla. V astronomii se záření o této vlnové délce využívá k výzkumu meziplanetární hmoty, hnědých trpaslíků, červených veleobrů, exoplanet, protoplanetárních disků a mlhovin… Tento obor je jedním z nejsledovanějších, protože zahrnuje největší počet kosmických dějů a odkrývá pozoruhodné detaily vesmírných objektů – například spirálních ramen galaxie v Andromedě. Protože zmíněné záření prochází zemskou atmosférou jen částečně, umísťují vědci výkonné infračervené observatoře přímo do vesmíru.

Viditelné světlo

Jediný druh elektromagnetického záření, který vnímáme zrakem, obvykle nazýváme jednoduše „světlo“. Jeho hlavním zdrojem je pro nás Slunce: Asi 44 % slunečního záření dopadajícího na povrch Země se nachází v oblasti viditelného světla. Pomocí skleněného hranolu či optické mřížky přitom můžeme bílé světlo rozložit podle vlnových délek na jednotlivé spektrální barvy – na základě stejného principu vzniká také duha.

Ultrafialové záření

Vydatným zdrojem ultrafialového záření je Slunce, zvlášť v období své zvýšené aktivity. Zemskou atmosférou proniká jen část UV záření, které je však životně důležité: Podílí se například na tvorbě vitaminu D a zabíjí bakterie. Jeho nebezpečnou složku – schopnou poškodit DNA a vyvolat nádorová onemocnění – zadržuje ozonosféra. Ve zmíněném oboru výrazně září například horké mladé hvězdy nebo naopak vesmírné objekty v závěrečných fázích svého vývoje. Ke studiu kosmu v ultrafialovém spektru slouží specializované družice umísťované nad zemskou atmosféru.   

Rentgenové záření

Fotony rentgenového záření mají velkou energii, a tudíž i značnou pronikavost. Zemská atmosféra však tuto část elektromagnetického spektra nepropouští a před škodlivými účinky nás chrání. Zdrojem rentgenového záření jsou především extrémně horké objekty jako supernovy, neutronové hvězdy či kvazary, ovšem slabě tak mohou zářit i poměrně chladná tělesa jako Měsíc. Dochází k tomu tehdy, když rentgenové záření ze Slunce bombarduje lunární povrch a vybudí atomy v jeho horninách.

Záření gama

Nejenergetičtější záření s nejkratší vlnovou délkou je důležitým zdrojem informací z vesmíru. Vzniká všude tam, kde se v prudkých výtryscích uvolňuje obrovské množství energie – při slunečních erupcích, explozích supernov, procesech v blízkosti neutronových hvězd nebo na horizontu černých děr. Studium gama-záření může přinést odpovědi na otázky, jež se týkají struktury a vývoje kosmu a také rozložení antihmoty. K zajímavým jevům patří vysokoenergetické gama-záblesky, přičemž některé z nich zřejmě souvisejí se zánikem velmi hmotných hvězd.